Gallirea - Příspěvky uživatele

Dočkal jsem se krátkého představení od cizí vlčice. Jemně jsem pokynul hlavou a ledabyle jí zpět napřímil. Nerssie. To jméno znělo jako břitva, která skosí jenom jazyk, při vyslovení.
Rovněž i vlčice vypadala jako hrdinka. Dobře stavěná, bez známky sebemenších pochyb, že by nebyla dost dobrá pro tento svět. Přišel k nám už vůbec někdo takový? Vyzařovalo z ní jisté ego, které se rozhodně neplazilo při zemi. Kdybych si nebyl jist, že se ty dvě znají a podle toho, co jsem zatím mohl slyšet, se nejspíše opravdu znají, byl bych víc než ve střehu, co by taková vlčice mohla udělat.
Nijak jsem se k nim nechtěl vměšovat a tak jsem pouze krátce zaslechl jejich téma, u kterého jsem čekal odpověď. Vlčata. Už to slovo mě děsilo. Jako by ty malé koule byly něco, po čem každý vlk musí toužit. Možná je to pro někoho splnění životního cíle. Ale kdo se má o to starat? Popravdě jsem nad tím asi nikdy moc nepřemýšlel a nechtěl přemýšlet. Jako by mi nedocházelo, co úžasného může vůbec z Neyteri vzniknout. No jo, ale bylo by to křížené mnou. Ta představa už nebyla tak pěkná.
Přičemž Neyteri by i možná vlčata opravdu chtěla. Vyznělo to tak z její věty, kterou vyslovila. Její oči jsem pozoroval víc než zaujatě. Je načase utéct. Z těch mých mohla naopak vyčíst dost jasné pochyby. "Smečka vyžaduje opravdu hodně času." Zopakoval jsem, abych získal čas potřebný k zakecání tohohle tématu. To není dobré. Dvě známé klábosí o vlčatech. Měl bych vypadnout. Letmo jsem se rozhlédl kolem sebe. Únikové cesty? Viděl jsem jich hned několik, jenže jak se nenápadně vzdálit?
Jelikož jsem měl opravdu docela slušnou náladu i přes to všechno, že jsem se necítil nějak dobře po spánku, rozhodl jsem se rozloučit se s grácií.
"Milé dámy zanechám vás tedy o samotě. Určitě si máte co říct…“ Ustoupil jsem o pár kroků vzad. Krátce jsem se podíval na vlčici a poté věnoval pohled své partnerce. Koutky mi zacukaly do úsměvu. Tak přeci jen se najde někdo z jejích přátel. Přimhouřil jsem na ní oči a krátce jí olízl přes tvář.
"Kdybyste cokoliv potřebovaly, budu v lese." Špitl jsem k ní a následně se propletl mezi dvěmi vlčicemi. Ledabylým až líným krokem, za to doslova jistým, jsem si razil cestu od hranic do hloubi lesa. Byl jsem si jist, že to obě dvě ocení. Mohou si pokecat jako vlčice. Ušklíbl jsem se. Co jiného než drbání by taky mohly dělat. Navíc by ani jedna nemohla mluvit tak otevřeně, jak by chtěla. Určitě. Olízl jsem si čenich.
Zatím co jsem se ztratil vlčicím z dohledu, jsem zachytil stopu jakéhosi parazita. Nejspíše jako obvykle vydra. Rozhodl jsem se pach tedy chvíli pronásledovat.

Mumlal jsem si něco pro sebe ve spánku. Nebo ne? Spal jsem, bdil jsem? Těžko říct. Nejspíše jsem se právě nacházel v takovém tom stavu někde na polovině cesty. Když se vám chce hrozně spát, ale vy se snažíte stále být při vědomí, protože je vám blbé usnout. Byl jsem zde s Neyteri. Přeci nemohu usnout! Nemohu! Bylo by to sprosté. Jenže já se nemohl udržet. Slyšel jsem, jak se mě ptá na něco ohledně smečky. Zavrtěl jsem se a snažil se otevřít tlamu, abych jí mohl odpovědět. Slyšel jsem, jak vyslovila, alfa pár, beta pár. Něco ještě zamumlala. V tom jsem jí přerušil a doslova ze všech sil zašeptal. "Gamma, delta, kappa, omega." Jen co jsem to dořekl, se mi celičké tělo uvolnilo a já na to tata usnul. Věděl jsem, že mě to bude štvát, až se probudím, že jsem usnul. Ale bohužel stalo se.
Zůstal jsem tedy ležet přitisklý na její tělo. Jako bych chtěl do jejího těla vyrazit svůj vlastní otisk. Má vlastní poznávací značka, že tato vlčice patří mně. Proto jakmile se snažila vyprostit, jsem automaticky přitáhl tlapy a snažil se jí udržet. Ale nebyl jsem při vědomí a tak mi mohla poklidně utéct.
Vyčerpán těžko říct z čeho, jsem zůstal pod spadlým stromem. Sny jsem měl opravdu různé. Střídaly se jako jeden velký neuvěřitelný rychlý obsah jakési knihy.
Opětovné barvy, které se mi zdály tak neskutečně často, že jsem ten znal téměř pozpátku. Jako by snad ani nic jiného nemohlo být.
Přeci jenom tento sen byl o něco rychleji ukončen. Nevím, co přesně to zapříčinilo. Možná nějaké zvuky okolo mě, které vadily zcela jinou atmosféru. Ocitl jsem se ve svém mladém vlčím těle. Tělo malého vlčete, které netuší, co si má počít. Panika a neuvěřitelný chaos nastal kolem mě. Všude bylo spousta povyků, hluku a neuvěřitelně nepříjemných skřípavých zubů. To skřípání vydávaly zuby těch, těch zlých!!! Vzpamatoval jsem se a konečně začal vnímat co se kolem mě vlastně děje. "Vždyť tohle jsem už jednou prožil!" Zakřičel jsem někam do prázdnoty. Můj jízlivý a obav plný hlas na mě přitáhl pozornost. Vše rázem utichlo. Byl jsem ve středu dění. Skřípání utichlo, křiv a vzlyky umírající vlků. Vše se rázem zastavilo, jako bych to svým výkřikem vše zastavil.
Ztěžka jsem oddechoval a přitom vnímal kroky, které se ke mně přibližovaly. Škubnutím jsem se otočil na místě. Přikrčil jsem se k zemi. Vše bylo neuvěřitelně zpomalené a já měl čas si vše prohlédnout. Zlověstný smích se rozezněl po naší mýtině. Smích samotného satana.
Vše se znovu rázem rozeznělo. Ve skutečnosti nic neutichlo, pouze má hlava vytlačila dané zvuky. Zůstal jsem v klubíčku ležet na zemi s krvácející ránou přes mou pravou tvář.
Sotva jsem se postavil na tlapky a utekl…
Otevřel jsem oči. Ztěžka jsem oddechoval. Jako bych to všechno prožil znovu. Neskutečně mě pálila má jizva. Promnul jsem si tlapkou celou tvář. Neyteri zde nebyla. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Nejspíše jsem opravdu pěkně tvrdě zabral. A navíc, jsem okamžitě ucítil v čenichu pach vetřelce. Tak už vím, kde bude. Na hranicích.
Protáhl jsem se a rozhodl se za ní vydat. Jen pro kontrolu, zdali je všechno v pořádku a pokud ano, budu moct spokojeně lenošit. Zapřel jsem své tlapky do země a postavil se. Rychle jsem se oklepal, abych ze sebe dostal různé větvičky a ty věcičky, co se rády lepí na kožichy.
Vykročil jsem prvně zmaten, odkud ten pach přichází. Spíše jsem se soustředil na to, že jsem se necítil nějak dobře. Přesto všechno jsem se rozešel směrem, který jsem považoval za ten správný.
Má cesta nebyla zase až tak dlouhá, jak jsem si zprvu myslel, že budu muset cestovat. Na okamžik mě povalilo horko. Musel jsem se zastavil a zhluboka to rozdýchat. V tom jsem ale uslyšel hlasy. Hlas, který patřil mé partnerce byl, sametový a něžný. Druhý hlas mi vůbec nic neříkal. Patřil ale rovněž vlčici.
Nebyl jsem si jist, o čem se baví, jelikož jsem byl stále docela daleko. Zhluboka jsem se nadechl a vstoupil do jejich zorného pole. Okamžitě jsem si všiml k mému překvapení převážně šedé vlčice. Jemné přechody do téměř bílé barvy a naopak, záda s přechody do tmavých proužků. "Vítám tě." Řekl jsem zamyšleně a přitom se jí prohlédl ještě jednou. Nejsem si jist, že bych někdy viděl takto čistě šedo bílou vlčici s tmavými znaky. Kromě Neyteri. Šedá mě nejspíše možná trošku rozhodila. Přesto jsem se ale snažil vypadat příjemně, abych neodradil cizinku.
"Mé jméno je Morfeus." Představil jsem se, aby se neřeklo. Měl jsem totiž hlavu děravou a často na to zapomínal. Přiřadil jsem se k boku mé partnerky. Ta jizva sakra! Co s ní je? Proč svědí? Měl jsem tendenci si jí drbat, ale snažil jsem se odolat.
Vlčice vypadaly, že se znají. A to nejspíše pěkně dlouho, protože jsem zaslechl, jak se naše neznámá ptá mé partnerky na vlčata. Vykulil jsem na ní oči a očekával, co vlastně odpoví. No to mě vážně zajímá.

// Jen na okraj, nemusíte mě zatahovat do hry, mám hodně testů nestíhala bych psát :)

Přivřel jsem oči. Nechal jsem se tak trochu unést atmosférou, která panovala v našem lese. Klid? Ten jsem bral teď jako jedno velké plus. Né že by se mi chtělo vyloženě spát, ale oči se mi klížily a tak jsem nechal víčka spadnout. Nebudu je přeci držet na sílu. Z hlasu své partnerky jsem pochopil, že by byla mnohem radši, kdyby byli všichni členové někde v lese. Ale pokud vím, Setia a Sheila se tady někde poflakovaly. Možná v úkrytu? Kdo ví. Olízl jsem si čumák a přitom se převalil na bříško. Opřel jsem si hlavu o přední tlapky a pohodlně se tak uvelebil. Nejspíše bych i usnul, přitom by to nebylo teď to pravé ořechové. Ale soudě podle většího šera v lese, jsem předpokládal, že se den blíží ke konci. A bude tady další noc. Dny se hrozně rychle klenou. Navíc od té doby, co máme vlastní smečku nemám vůbec pojem o čase.To že je před zimou? Cože? Vždyť ještě včera jsem seděl v tůni Borůvkového lesa a nechal si líbit masáž od mé partnerky. Zasněně jsem nad tím přemýšlel. Vždyť jak dobře nám bylo a čas tak rychle neutíkal. Co se tak závažného změnilo, že se teď klene den za dnem? "Mě to ticho vyhovuje." Koutky mi zacukaly do úsměvu. Snažil jsem se vnímat a odpovídat. Nechtěl jsem vyloženě usnout, ale cítil jsem se takhle hodně dobře. Přemýšlel jsem si nad svými myšlenkami a nechal vše plynout. "Mám pocit, že Sheila a Setia jsou v úkrytu. Ale nejsem si tím jist." Dodal jsem pro vysvětlenou. Newlin vzal roha hned po lovu s Amnésií a nikdo jiný se lovu neúčastnil. A co Nate? Tomu je konec kdo ví kde. "Někteří byli po lovu unavení." Zvedl jsem hlavu a otevřel oči. Zadíval jsem se na čenich své partnerky a uvažoval, co vlastně dělala ona, když my naháněli naše kožíšky. Byla s Geibem. Udělala se mi menší vráska mezi čelem, jak jsem jej mírně zvráštěl. Ano, přesně tak, nelíbilo se mi to.
Na okamžik jsem se odtrhl od toho, nad čím jsem přemýšlel. "Neřekl bych, že je moje oblíbené. Nemám oblíbené období. Spíše mám období, které mi nevadí a které nemusím." Zacukal jsem jemně tělem. Chtěl jsem se zavrtět, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Hm, má pravdu, na jaře se rodí nové životy. To znamenalo hojnost po kruté zimě, která lec které tělo nechala vyhladovět. Bohužel, někteří to nezvládnou a stanou se rovněž součástí koloběhu. Jak absurdní. Naše těla se rozloží v zemi, kterou sežere naše kořist.
Pozvedl jsem hlavu. Viděl jsem prostorově, jak vrtá do stromu a přitom se mě dál vyptává. Jemně jsem se usmál. "Občas mi to dělá problém. Třeba když jsem pod tlakem, tak mám problém jí ovládat. Když mám čas, dokážu se na to soustředit." Poznamenal jsem a v hlavě se mi ukázal obraz, když jsem byl s Inay. Právě s ní jsem použil magii neviditelnosti mého celého těla. "Chtěl bych je vidět." Řekl jsem, aniž bych si uvědomil, že Neyteri vůbec netuší o tom to vlastně mluvím. Znovu jsem si opřel hlavu o přední tlapky. "Ani jsem je všechny nepoznal." Broukl jsem si pro sebe tiše a přitom stále mluvil o vlčatech.

// A je to tady konečně!!!

Ani nevím, kdy naposledy mě někdo oslovil zkráceným jménem "Morfe". Sic jsem to občas slyšel z úst mé přítelkyně, ale zase tak často to nepoužívala. Jak zvláštně teď znělo mé jméno v tom našem rozhovoru, jako by se tam ani snad nehodilo. Jako by to nebylo oslovení či jméno, ale pouze nějaká obyčejná věc, která se ve větě používá tak často, že je to až přehlíženo. Někdy opravdu nechápu ty své myšlenkové pochody. Zavrtěl jsem hlavou. Ale jak jsem se zmiňoval mé sestře, já sám ty zdrobněliny moc nepoužíval. Spíše jsem měl vlastní výrazy pro krásu. Tak jako jsem Neyteri nazýval princeznou, či šmoulinkou a kopretinou. Vše to bylo ale převážně v mé mysli, nikoli že bych to ventiloval navenek. A to je možná škoda. Kdyby si uvědomila, jak moc pro mě znamená, třeba by to brala jinak. Krátce jsem si povzdechl a přitom přejel les pohledem. Bylo tu neobvyklé ticho.
Jako by les opustili všichni členové smečky a hledali dobrodružství někde jinde. A přesně s tímto souhlasila i Neyteri. Zvláště zmínila Newlina. Krátce jsem zvedl hlavu, abych se na ní mohl podívat. "Vždy když tu Newlin není anebo někde spí, panuje až nezvyklé ticho." Poznamenal jsem. Asi jsem si nějak zvykl na takový ten šum a hluk v pozadí. Na to že někde v lese je Newlin a právě on rozproudí život a ten šum, který byl teď tytam.
Koutky tlamy mi zacukaly do jemného úsměvu. Při zamyšlení se nad situací, že každý druhý člen by byl tak výřečný jako on, možná by to nebylo až tak špatné. Vlci by už z dálky věděli, že právě tento les je opravdu obyvatelný a právě tento les může být pro ně dosti nebezpečný. "A třeba by to nebylo na škodu. Alespoň zde rozproudí takový ten šum, který k lesu prostě patří." Přetočil jsem se na bok a pozoroval svou partnerku. Položil jsem svou tlapu na její pohublé bříško, které sice mělo častější příjem potravy, než kdy tomu bylo kdykoliv předtím, přesto všechno právě to bříško bylo stále v pohublém stavu. Kdyby ho měla krásně vypouklé a já bych věděl, že je až tak najezená, byl bych taky spokojen. Jenže s vlčicemi to bylo těžké. Cpaly se svými bobulky a listím. Pak se není čemu divit, že to jsou chodící kostry. Její postava mě vždy přitahovala. Ladné křivky, které se nikdy nezmění. Ale kdyby měla o nějaké to kilo navíc, které by obalilo ty čnící žebra či kosti, nebylo by to špatné.
Vytrhl jsem se ze svého zamyšlení a začal vnímat každičký její nádech a výdech. Načež její srdce pumpovalo krev tím drobným tělem, cítil jsem přes tlapku, jak moc bubnuje. Byl to neskutečně příjemný pocit. Měla sice rychlejší tep než já, ale přesto všechno, když jsem cítit ten její se snažilo to mé přizpůsobit.
"Chtěl bych znovu jaro a léto." Jasně v létě je hrozné horko, ale my se nemáme čeho až tak obávat. Vždyť máme les, který je chladným zdrojem a hlavně stínem.

Nedůvěřivě jsem si prohlédl svou partnerku. Tomu nevěříš ani ty sama. Vážně, řekněme si to na rovinu. Tohle není věc, kterou bys mohla jen tak hodit za hlavu. Vážně je možné, aby jinému vlkovi řekla, že má smůlu?
Zděšeně jsem se na ní podíval. "Jenže co kdyby tě to k němu táhlo tak moc, že bys zapomněla zcela na všechno?" Přimhouřil jsem oči. Nevím, co přesně jsem chtěl slyšet. Jestli pravdu a to takovou, že by na mě zapomněla okamžitě, anebo pravdu pro mě, že by se tohle nemohlo stát. Jenže přesně tohle mě trápí. Povzdechl jsem si. Nebylo by pro mě jednoduché se smířit s tím, kdyby přišla a sama od sebe mi řekla, že mě opouští. Popravdě to se ani představit nedalo. A nebo by to neřekla vůbec a už se nikdy nevrátila. Je zvláštní, že jsem nad tím uvažoval až teď. Ale vnitřně mě to hryzalo snad od začátku našeho vztahu.
Nastražil jsem uši jejím směrem. Právě se mě snažila znovu uklidnit. Jenže kde se ve mně bralo tolik nedůvěry? Přesto všechno jsem jí chtěl vyslechnout.
Jakmile dokončila první myšlenkový pochod, nadechl jsem se pro okamžitou reakci. Ale musel jsem se zastavit, jelikož pokračovala a já veškerý vzduch na okamžik zadržel. Krátce se mi zvýšil tep a tlak v krvi. Následně jsem vypustil vzduch a nechal čerstvý, aby uspokojil mé plíce, které dychtivě chtěly další a další přísun vzduchu, po kterém tak moc prahly.
Zamyslel jsem se. Měl jsem zcela odlišný názor na to, co právě řekla. Ty bys mě nepustila? Ale mě žádná jiná vlčice nezajímá, nezajímala a nikdy zajímat nebude. Nešlo jen o to, že Neyteri byla krásná vlčice s ladnými křivkami. To byl spíše takový bonus k tomu všemu. Ale to právě ona byla povahou a svým duchovním patronem ke mě tak nakloněná, že jsem ani nedoufal, že by se to mohlo někdy u někoho opakovat.
"Já bych ti ale ve štěstí nestál." Poznamenal jsem. Jasně, asi bych udělal scénu a chtěl toho syčáka zabít, ale pak? Vždyť bych tě nemohl držet. A to mě sralo asi nejvíc.
Bingo? Zvedl jsem hlavu. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale jak zamyšlený jsem byl, tak jsem ani nic neviděl. Měl bych to všechno hodit za hlavu. Žijeme teď a tady. Měl bych si to užít. Znovu jsem se nadechl pěkně zhluboka a přitom se sám až k mému překvapení usmál.
Neyteri šla o několik kroků napřed a tak se mohla uvelebit na místečku, které si vybrala. "Nuže dobrá." Olízl jsem si čenich a přitom pozoroval, jak se uvelebila, že tam snad nezbylo místo pro mé nadměrnější tělo. Její vybrané místo mi neskutečně připomínalo dobu, kdy jsme neměli smečku, a byli tuláci. Nocovali jsme v podobných provizorních úkrytech.
Připojil jsem se a pomaloučku zalezl k ní. Přitom jsem se na ní musel namáčknout a posunout tak její malé tělíčko, aby udělalo prostor tomu mému. Uvolnil jsem své svaly a spokojeně jí pozoroval, ležíc rovněž na zádech. "Spokojená?" Zeptal jsem se s úsměvem.

Procházka budiž započatá! Mohli jsme společně vyrazit a prošmejdit celý les. Docela mi chyběla společnost mé partnerky. Vždy jsem byl sám a na samotu jsem si zvykl, ale když mi vstoupila do života, všechno se obrátilo. Samotářem jsem nadále zůstal, ale něco malého se přeci jen změnilo. Potřeboval jsem její přítomnost, na které jsem byl už hodně dlouho závislý. Tak závislý, že bych si ani nedokázal představit, kdyby mě opustila. Ubírat se znovu pustým životem bez přátel a bez její opory? Ne, to teda pěkně děkuji! Mlaskl jsem si u toho a přitom švihl ocasem ze strany na stranu. Jako bych se chtěl zbavit toho pomyšlení. Jenže ta představa zde byla. Dřímala ve mě jako malý kousíček zla, který čekal na správnou příležitost a pak mě začal celého požírat. A tak mi nezbylo nic jiného, než čekat, zdali se mi partnerka vrátí ve zdraví a stále mě bude nosit v srdci.
"Svět je velký. Nikdy nevíš, na koho narazíš. Co když poznáš někoho, kdo bude pro tebe vhodnější než já?" Zeptal jsem se řečnicky na to, co vlastně chtěla vědět. Docela pokrok od toho, že jsem své problémy nebo pocity nikdy nechtěl řešit. Tohle je ale vážné téma. Povzdechl jsem si. Mohla dokonce slyšet, jak moc mě tenhle fakt tíží. Všechno by pak ztratilo svou cenu a všechno by bylo nulové. Zvedl jsem zrak a zabodl jej do houpajícího přívěsku na krku mé partnerky.
Pohled jsem ale rychle odvrátil, když mi začala mluvit o rovnocennosti. Vlčice mi byly vždycky ukradené. Až na tebe. To jsem jí nemohl říct. S pohledem zabořeným do vlastních tlapek, jsem kráčel nějaký ten metr navíc zcela tiše a bez jediného slova. Uvažoval jsem, jak správně zformulovat větu.
"Jenomže to nejde. Jak bych tě mohl brát jako část sebe?" Zeptal jsem se a znovu odhodlaně zvedl pohled, který byl plný jakého si zmaru a snahy to nějak vysvětlit. "Nemohl bych s tebou jednat jako s mou "věcí", vždyť to by byl hřích!" Chtěl jsem, aby si uvědomila, že pro mě neznamená jen jasnou věc, kterou prostě někde při sobě mám, a když jí potřebuji, písknu a je u mě. Takhle jsem to nikdy neměl a nikdy jsem to nechtěl mít. Byla tak krásné stvoření, které si vždy dělalo, co chtělo.
Okrajově jsme odbočili k tématu zimy. Věděl jsem, jak nadšená bude z toho bílého svinstva. Ušklíbl jsem se, jakmile jsem od ní uslyšel, že zima bude krásná. To bude. Je fakt, že letošní zima by mohla být něčím jiná. Čím? Budeš muset shánět potravu pro více krků. Hm, to už neznělo tak lákavě, jako když to vyznělo z úst Neyteri. Jako by nestačilo, že se musím starat o partnerku, která mi věčně chodí jako kostra obalená kůží, ale budu muset zabezpečit mnohem více vlků, než jsem si vůbec myslel.
Zamyšleně jsem zíral do dáli před sebe. "Možná. Já zimy tak nějak nerad." Bylo to hlavně k vůli kožichu, který hlavně v zimě razil a bylo to jako pěst na oko. Jakékoliv roční období bylo v pořádku a můj potemnělý kožich splynul se stíny, které naše země nabízela. Ale v zimě… to je tmavý vlk na tom světlém podkladě tak hrozně moc vidět, že jsem se s tím doteď nesmířil.
Aniž bych si uvědomil, kam vlastně kráčíme a že celou dobu hledáme něco pro fajn relax, kráčel jsem dál. Zcela jsem to vypustil a tak nezbývalo nic jiného než čekat, zdali se ozve Neyteri a zdali něco najde.

Byl jsem neskutečně rád, že n nás nebyl Storm naštvaný. Přesto všechno jsem se ale cítil o něco provinile. Asi bych si s ním měl promluvit sám. Jenže mohl bych do jejich smečky ještě přijít? Vždyť už tam nepatřím a navíc, patřím do zcela jiné, námi nově založené smečky. Hm, možná bych to mohl někdy zkusit. Všechno mu to nějak vysvětlit anebo alespoň říct jak je to bráno z mé strany.
Jakmile Neyteri zbaštila vydří tělíčko, sám jsem si přitáhl druhé a pomalu začal okusovat kousíčky těla. Věděl jsem, že mé partnerce vadí, když si hraji s částmi těla zvířat, nebo našich obětí. A proto jsem to teď nedělal. Sežral jsem úplně všechno a kosti pečlivě rozkousal. S hlasitým křupáním jsem se odebral ještě k vodě. Chtěl jsem to všechno spláchnout. Voda mi projela hrdlem a potlačila vše do žaludku. Spokojeně jsem se olízl a vrátil se ke své partnerce.
"Nejsem si jist, v jaké náladě jsi, jestli jsi na mě nezměnila názor anebo někoho nepotkala." Podíval jsem se na ní a přitom měl v očích tak upřímné kouzlo, že se mi až očka zajiskřily. Jednoduše klasické otázky, které se pokládám vždy, když odejdeš někam pryč anebo já. Byl to vždy divný pocit. Proto jsem konverzaci začínal vždy odtažitě a opatrně, abych nepřekročil nějakou hranici, která by se mohla během našeho odloučení stanovit.
Pousmál jsem se. "Takže to zkombinujeme." Procházka a následně se někam upíchnout. Automaticky jsem se postavil na tlapky. "Zalezeme někam, kde se nám bude po cestě líbit." Povzbudivě jsem se na ní usmál a protáhl se kolem ní tak blízko, abych jí mohl koncem svého ocásku pošimrat na čenichu.
Rozešel jsem se pomalým krokem, aby se mohla případně ke mně přidat. Chtěla přeci, abychom se někam zašili. Jenže to budeme muset prvně vymyslet kam. A tak proč neskloubit procházku s hledáním nějakého fajn místečka.
Při chůzi jsem se díval převážně do země. Uvažoval jsem nad hodně událostmi. Nějak jsem si nemohl uspořádat myšlenky a snažil jsem se, si to všechno v hlavě tak nějak srovnat. Les byl klidný a moc členů se zde právě teď nenacházelo. A tak jsme nemuseli po delší době nic řešit a jen si užít volného času, který jsme právě teď pro sebe měli.
"Nate na lov nepřišel." Podíval jsem se na svou partnerku a přitom v hlavě bádal, kdy jsem ho viděl naposledy. Sám jsem si nebyl jist, kdy se tu tento vlk pohyboval. Na vytí nereagoval a ani nedorazil. Kdo ví, možná se někde zdržel.
Nechtěl jsem teď řešit Nateho. Co mě více děsilo, byl fakt, že se blíží zima. Zima, jakožto divné roční období. "Blíží se zima." Poznamenal jsem a přitom nechal téma otevřené. Tak nějak jsem tušil, že Neyteri bude mít co vyprávět na tohle téma.

Voda mi udělala ohromně dobře. Kdo by řekl, že tahle čirá věc dokáže takové zázraky? Tlama se mi krásně odpojila od sebe a dokonce jsem cítil, jak chladný a tekutý "pokrm" chladí mé bříško zevnitř. Čímž mi udělalo ohromnou službu. Tu nahromaděnou krev plnou energie a adrenalinu rozředila a tak jsem se cítil klidnější a uvolněnější.
Náš rozpačitý rozhovor se začal ubírat nějakým tím směrem. Začali jsme Stormem a nejspíše se u něj chviličku zdržíme. O to lépe, bude zde snaha navázat zpětný kontakt, tak jak tomu bylo dříve. Je možné se odcizit za tak krátkou dobu? Sice mi dny bez ní připadaly jako věčnost, jenže ve skutečnosti to bylo několik dnů. Pouze několik dnů, možná řádově týdnů. A pak? Napadlo mě z ničeho nic. A pak už nic není.
Raději jsem se snažil dávat pozor, co mi vlastně o Stormovi říká. Má ouška se natočila jejím směrem. Tailla. Nevídaná a neznámá alfa. Pro mě tak neznámý vlk, že si mohu pouze představovat, jak asi vypadá. Dobré bylo, že se Stormovi daří dobře. To že tam má teď nějakého jejich společného přítele nebylo pro mě až tak podstatné. "Takže nám nijak nezazlíval náš odchod?" Co na to říct, nejraději bych si s ním o tom promluvil sám. Vysvětlil mu, co se tehdy stalo a všechno to nějak dal dohromady. V tomhle jsem byl hrozně nezodpovědný. Vykašlat se na všechno a neřešit to, dokud si tě minulost nenajde sama. Měl bych se začít trošku víc chovat dospěleji. Přešlápl jsem si a přitom se vrátil pohledem ke své partnerce.
Zaměřil jsem pohled na vydru. Chvíli si jí prohlížela, jako by se toho snad štítila. "Kůže zůstaly v jeskyni. Pečlivě jsem je zbavoval kožešin." Poznamenal jsem na holá tělíčka, která ležela před ní. Nevypadaly dvakrát chutně, ale co jiného zbývalo? Maso jako maso a přeci žaludku je jedno, jak to vypadá. To pouze naše mysl byla ovládána zrakem. "A navíc vydřích těl je tam dostatek." Poznamenal jsem poprvé s jemně uvolněnějším úsměvem.
Místo toho, aby se pustila do jídla, přesunula se blíže ke mně. Celé tělo mi znovu strnulo jako by mě polili ledovou vodou. Jakmile zvedla hlavu blíže k té mé, koutky očí se mi šly uškubnout, abych viděl, co se chystá udělat. Cítil jsem dotek na mé spodní tváři. V tu chvíli se v mém těle spustil další impuls a mé tělo bylo jako jedeno velké rosolovité nic. Byl jsem schopný se rozpustit na místě. Místo toho jsem poslušně stál a držel. Její zvídavá hlava brouzdala dál směrem ke krku. Právě v tu chvíli se mi chtěla krev prodrat žilami ven a celou jí pohltit.
Náhle se odtáhla a odkráčela pár metrů ode mě. Zůstal jsem na ní civět. Oči zapíchnuté v šedo bílém kožichu jej hypnotizovaly a snažily se ho přitáhnout zpět.
Menší poznámka z jejích úst mě rozpohybovala. Udělal jsem pro změnu několik kroků já k ní. Chvíli jsem stál skloněný nad její hlavou. Následně jsem nechal, aby se naše srst do sebe zamotala a já projížděl svou hlavou po jejím těle. "Jsem nervózní, když jsme od sebe odloučeni delší dobu." Jednoduše jsem nevěděl, jak se v podstatě chovat. S jakou náladou přikráčí a jestli mi neřekne, že potkala někoho lepšího. Posadil jsem se naproti ní.
Pustila se do jednoho vydřího tělíčka. Se zaujetím jsem pozoroval, jak do sebe hází dobrotu. Nikdy se nenabažím pohledu, když má partnerka jí. Jaksi mě to vnitřně uspokojuje. "Chutná?" Zeptal jsem se a přitom se na ní usmál. Popravdě nevím, kdo tu vydru ulovil.
Zvídavě jsem pozvedl obočí a tak mým obličejem pohrával překvapený obličej. Co by chtěla dělat? "Co by se ti líbilo? Můžeme se projít po lese. Anebo taky někam zalézt."

Celý nesvůj a jako bych tuhle krasavici viděl poprvé, jsem se snažil být neviditelný. Jak moc bych si přál, kdybych právě v tuto chvíli mohl zmizet z života pozemského a stát se něčím, co by se nedalo ani popsat. Byl jsem už tak vzduchem a v tuto chvíli jsem si připadal neuvěřitelně těžkým vzduchem. Mé tělo mě odmítalo poslouchat. Její sebemenší pohyb a náznak, že o mně ví a tuší, kde se nacházím, mě znervózňoval. Ztěžka jsem polkl, ale bylo to zcela zbytečné. V tlamě jsem měl neuvěřitelné sucho, jako bych snad roky nepil. Neměl jsem moc odvahu mluvit, protože se mi tlama lepila k sobě. Přeci jen jsem se zmohl na nějaký ten pozdrav.
Její odpověď mě nijak neuklidnila. Na to jak velký a mohutný jsem byl, dělal jsem, jako bych zde ani nebyl. Nevím, čím ta prazvláštní nálada nastala. Proč mě tak moc rozhodila její přítomnost. Hrozně dlouho jsem jí neviděl. Nevím, jak se k ní mám zase chovat. Má hlava byla velice zapomnětlivá a navíc, co když potkala někoho, kdo by jí mohl zaujmout více?
Zatřásl jsem hlavou, abych se zbavil té představy. Popravdě jsem z ní cítil i nějaké cizí pachy. Možná i to tomu tak nějak přispělo.
Neměl jsem ani sebemenší chuť a vůbec mě to ani nenapadlo se usmát. A tak jsem na ní pouze zíral. Pozoroval jsem pohybující tlamu, která se mi snažila vysvětlit, jak moc dobře se měla. Jak moc dobře se měla bez tebe. Popíchlo mě svědomí a zároveň to popíchnutí jsem cítil i někde u srdce. To ale mohlo být z toho, jak splašeně bilo a neurvale se snažilo si probít cestu ven mou hrudí. Po dnech plného klidu to byl neuvěřitelný nezvyk.
Zmiňovala se o Stormovi. Zamrkal jsem a pootevřel tlamu. Chtěl jsem znovu promluvit, ale nebyl jsem si jist, co na to vlastně říct. "A jak se Storm má?" Zeptal jsem se a přitom naklonil hlavu na stranu, nezpouštějíc oči ze své krásky. A vůbec by mě zajímalo, zdali mu Tav vyřídil můj vzkaz o tom, že jsme se usadili. A jestli mu to neřekl Tav, tak mu to určitě řekla Neyteri.
Přistoupil jsem blíže jako ona. Ale nedovolil jsem si k ní přijít a povalit jí na zem. Jaksi jsem jí viděl v jiném světle dámy a dámy se po zemi neválejí. Možná jsem to přehlížel, jak moc z ní vyzařuje přirozená krása vlčice. Sklonil jsem hlavu k jedné z tůni. Začal jsem pít a přitom se na sebe díval do pohyblivého odrazu vody. Jizva se v něm jemně kmitala. Připadala mi i tmavší, ale možná se mi to opravdu jen zdálo.
Narovnal jsem se. Zvídavá duše chtěla vědět, jak to probíhalo v našem lese. Jemně jsem přikývl. "Udělali jsme lov na vydry." Vydry! Hlava mi cukla do strany. Vlastně jsem na ně úplně zapomněl. Podíval jsem se na ní a udělal několik kroků stranou. Zvedl jsem obě dvě těla a položil je před ní. "Máme zásobu masa." Dodal jsem přitom a doufal, že bude mít alespoň hlad. "Po lovu se to někam rozprchlo. Setia by měla být v úkrytu, Sheila by se měla pohybovat v lese a Amnésie s Newlinem se hned někam zdejchli." Dle mého je to začínající pár a tak chtějí spolu trávit co nejvíce času. Bylo to pěkné.

// Úkryt

S nově nabitou energií jsem chtěl vyrazit ven. Ale nebylo to tak jednoduché, jak jsem si myslel. Stále tomu něco chybělo. Nějaké to kouzlo, taková ta poslední tečka na závěr. S hlavou napůl vystrčenou z úkrytu jsem pozoroval nový den, který v lese nastal. Čas neúprosně letěl. Jako by se ani na okamžik nechtěl zastavit a neměl to ani v úmyslu. Čas. Pojetí až moc rozsáhlé pro tak krátké slovo, které by na první pohled nemuselo nabývat žádných hodnot. A přitom přesně tohle slovo, nabývalo hodnot nejvyšších.
Nechtělo se mi do lesa. Nečekalo mě tam nic, co by mě donutilo tam jít a proto jsem opravdu zvažoval, zdali vyrazit anebo zůstat pěkně schoulený v depresivním klubíčku v úkrytu.
Právě v ten moment, kdy jsem chtěl s menší depresí a uzavřeností odejít zpět do úkrytu, ozval se andělský hlas, díky kterému mé srdce začalo znovu dravě bušit a hnát krev mým tělem i do těch nejzapomenutějších koutů mého těla.
Pohledem jsem pročesával les. Nejspíše byla na hranicích, takže jsem jí nemohl vidět. Dychtivě jsem se snažil nadechnout. Plíce byly poblázněné a tak nestačily vnímat, co mají udělat jako první. Nádech, nebo výdech? Splašeně jsem se snažil urvat si kus vzduchu do plic. Tělo se mi celé svázalo do uzlíku.
Když se mi konečně podařilo nadechnout, zavyl jsem tak hlasitě, aby to šlo slyšet až za hranice naší smečky. Následně jsem si spokojeně olízl čenich. Chtěl jsem okamžitě vyrazit kupředu. Ale jako první věc mě trklo maso z vyder, kterého máme v naší spíži přebytek. Popadl jsem dvě holá vydří stažená těla.
Vystřelil jsem z úkrytu jako blesk a hnal se za svým světlem, přesně za tím světlem, které mě přivítalo v mém snu. Mířil jsem do severní části našeho lesa. Věděl jsem, že na mě bude někde čekat. Nejspíše počítala s tím, že budu připravený na hranici. Nečekal jsem jí, protože jsme se neviděli pěkně dlouho.
Když jsem se přihnal do severní části, tlapy se mi chvěly. Jako bych jí měl vidět poprvé. Odhodil jsem vydří tělíčka na stranu a se zaujetím se zastavil na místě. Stála ke mně zády. Mohl jsem si tak prohlédnout její dokonalé mladistvé tělo, které mě k sobě poutalo. Zrak jsem z ní nespouštěl. "Ahoj." Začal jsem tiše a nerozvážně. Čekal jsem, jaké bude reakce. Nikdo se mi nemohl divit, vždyť my se neviděli snad staletí!
Na své cestě za poznáním se měla nejspíše velice dobře. Vypadala nabitá energií. Vlastně tak jako vždy. "Užila sis cestování?" Zeptal jsem se a přistoupil o něco blíže.

Usnul jsem. Klasika, co jiného bych taky mohl udělat, když jsem o samotě. Spal jsem tvrdým, ale velice nepříjemným spánkem. Díky snům, které se mi střídaly v mé mysli bylo náročné spát v poklidu.
Temnota se kolem mě rozléhala. Byl jsem osamocen někde v zapomenuté zemi. Jako by se svět přede mnou už opravdu zcela uzavřel. Osamocen jsem stál na nějaké vyvýšené skále. Skalisko vysoko položené, něco jako Sněžné hory. Jemný vítr, který přicházel od severu mi jemně čechral srst. Zíral jsem před sebe do temnoty. Svět mi byl cizí a uzavřený. Vše se ode mě vzdalovalo. Pohled jsem přesunul někam do neznáma. Jakýsi divný bod, který mě zaujal, se ke mně blížil. Šedo bílý flek, který se hnal přes rozbitou, rozblácenou a místy až popraskanou zem. Se zaujetím jsem pozoroval, daný bod. Co to je? To jsem netušil. Silně a magicky jsem byl přitahován k onomu bodu. Pohlcoval mě sám o sobě, už jen tím, že existoval. Tlapky jsem měl jako přikované. Tělo se mi chtělo roztrhnout.
Bohužel jsem musel počkat, zdali mě daný bod vyhledá anebo zdali zůstanu stále sám, pouze v touze jej poznat.
O několik minut později ke mně dorazil anděl. Šedo bílý anděl, který na mě promluvil. Zůstal jsem zírat. Jako by se čas zastavil a já balancoval stále nad propastí mezi temnotou a světlem, které přicházelo s tímto andělem. Kdo jiný by to byl, než Neyteri. Ale já si ve svém snění neuvědomoval, o koho přesně se vlastně jedná.
S ohromnou září jsem pomalu přicházel k sobě.
Otevřel jsem oči. Není tu. Sklesle jsem rozhlížel kolem sebe. Jak moc mi chyběla se, ani nedalo popsat. Rozhodl jsem se vrátit zpět do lesa. Nějakou tu dobu jsem strávil zde v úkrytu a asi bych už měl vypadnout ven, abych vše zkontroloval.

// Hvozd

Hlas

Zíral jsem na uspořádané vydry. Co vydry, byly to zbytky vyder. Kůže. Jaké by to bylo, kdybychom lovili sami sebe? Mohli bychom ležet na cizím kožichu. Ta představa byla více než zvláštní, ale na druhou stranu, když se to tak vezme, pro silnější druhy by to bylo více než pohodlné a přínosné. Vždyť není nad teplý kožíšek, který je dostatečně velký pro tvou velikost. Zachumláš se do něj a můžeš spát ve dvojím kožíšku!
Tohle všechno se mi honilo hlavou po dobu, kterou jsem zíral na mini kožíšky vyder. Na sobě nakupené se nezdály až tak malé, ba naopak. Zdálo se, že jich je snad mnohem víc, než by si kdokoliv dokázal představit. Uslyšel jsem jemné šramocení. Možná se mi to jen zdálo, přeci jen jsem vykoukl do uličky. Že by se vrátila Neyteri? Na okamžik jsem strnul a pozoroval chodbu. Hluk ustál a já zde byl zase sám pro sebe. Prvotní potěšení z toho, že by se mi vrátila, partnerka vymizela tak rychle, jako přišla. Možná proto, že jsem jí už opravdu dlouho neviděl, jsem se na ni těšil a viděl jí ve všem. Ve zvuku, ve stínech, které stromy či úkryt nabízely. Prostě ve všem. Pohyb? Rovná se Neyteri.
Povzdechl jsem si. Připadal jsem si zase opuštěn a sám. Vlastně tak jako celý život, jenže teď jsem byl pro změnu starší a asi mi to začínalo tak nějak vadit. Nejspíše jsem po tom celém životě o samotě toužil být ve společnosti. Není mi to souzeno. Umřu taky sám. Olízl jsem si tlamu.
Rozešel jsem se po chodbě a v tichosti se vrátil do místnosti naší společné.
Při vstupu do místnosti jsem se musel mírně shrbit a přitom jsem se schoulil do klubíčka. Vybral jsem si svůj roh a tam se uvelebil. Měl jsem pocit, že to na mě všechno padá. Jako by mě MĚ pohlcovala nějaká divná panika. To bude i tím, jaké počasí je. Blíží se zima. Z té mám už několik let docela komplex. Blbá zima! Kdo jí vymyslel? Je to nelogické, aby se černí vlci pohybovali po sněhu.
Naštvaně jsem se schoulil do klubíčka a snažil se usnout.