Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sotva co jsem se začal rozhlížet po hnědém vlčkovi, ozval se kdesi na můj dotaz. Otočil jsem se a pohled zabodl do jeho modrých očí. Neviděl jsem ho pěkně dlouho. Co si budeme nalhávat, je to více než dlouho. Již ale pár dní zpět jsem ho v lese znovu cítil a to bylo pro naši smečku jen dobře. Vrátil se zpět k nám. Je to trošku jako zkouška. Přidáš se do smečky, odejdeš někam na špacír a vrátíš se vlastně ještě? Občas to bylo docela ošemetné a hlavně noví členové bylo jako mravenečci, kteří se jednoduše a rychle rozprchli. Jaké štěstí, že Nate k nim nepatří. Koutky mi zacukaly do jemného úsměvu, když jsem slyšel jeho hlas. Hlavu jsem otočil zpět ke zbylým členům. Zatím co Neyteri se na okamžik ujala slova a využila tak situace, kdy já na okamžik ztichl, nechal jsem jí, aby členům sdělila rovněž dosti důležitou věc. Takovou věc, která pro mě byla přínosem. Geib není člen. Olízl jsem si čenich a nechal Neyteri mluvit dál.
Zatím co se Nate nerušeně připojil k ostatním členům, Neyteri skončila své povídání o nové vlčici. Newlin chytil chudák amok z toho, že Geib odešel. Jemně jsem se ušklíbl, ale nechtěl jsem, aby mé pohoršení z toho, že ten vlk tu vůbec byl, bylo až tak znatelné. "Bude to tak lepší Newe." Povzbudil jsem ho pár slovy. Možná si toho vlka zamiloval, já ho ale k smrti nesnášel. Žít s ním v jednom lese by bylo smrtelné pro jednoho z nás. To už ale Newlin vědět nemohl. Navíc Setia měla dobrou poznámku o lovu. Zamlouvala se mi myšlenka, že i někdo jiný myslí na lov, než jenom já nebo Nerssie, která byla novou členkou, za to jí to dost myslelo.
Protočil jsem oči na Neyteri. Zmátla nám členy víc, než se sluší. Očekávali něco, co my jim chtěli sdělit a místo toho se jich ptá na to jak se mají. "To na chviličku počká Ney." Pousmál jsem se na ní a přitom si lehce odkašlal, abych neměl tak chraplavý hlas a mohl mluvit pěkně jedním tonem, aniž by mi při proslovu hlas přeskakoval na nižší tóniny.
"Takže… naší drazí členové. Jelikož už nějakou dobu fungujeme, rádi bychom vám udělali taky alespoň maličkou radost. A proto jsme se rozhodli, že Newlina a Nateho povýšíme na hodnost delt." Podíval jsem se na ty dva a s mírným úsměvem jim tak vlastně gratuloval. Následně můj úsměv vymizel a já ještě pokračoval v proslovu. Jak já ty proslovy nemusím. "Bohužel, jste schopní vlci všichni a tak se na ostatní dostane určitě příště." Dodal jsem ke zbytku smečky. Jako bych se díval vlčatům do očí, která nedostala pamlsek, zatím co dvě zlobivá ano. Zhluboka jsem se nadechl a podíval se na svou partnerku, zdali chce ještě něco dodat, nebo je něco co jsem špatně vysvětlil. Sheila je kde?

// Omlouvám se za zdržování, zkouškové již začalo...

Nechtěl jsem si přiznat, že dokážu tak neuvěřitelně měnit nálady. Vždy jsem si myslel, že je tohle záležitost jedině vlčic, které se nudí anebo to mají prostě v krvi. Jenže já sám dokázal během milisekundy změnit z roztomilého na vrčícího a protivného či nemravného. Ne, když si to nepřiznám, nebudu takový. Olízl jsem si čenich, který byl poměrně suchý. Možná způsobeno počasím, kdo ví.
Zamračil jsem se. Proč tedy s ní netrávíš více času? A trávíš jej raději se svou dávnou přítelkyní. Zazlívat se nedalo nic. Ale bylo to více než zajímavé. Vlastně mě i docela zajímalo, kam vůbec Nerssie šla. Snad našla nějakou cestu a nezapadla nám do nějaké rokliny. O které ještě třeba nevíme, ale přeci jen by jí objevila jako první. Téma prozatímního povyšování bylo asi uzavřeno. Zatím. Ještě jsme museli vyřídit takové ty věci, jakožto sdělit změny členům, kteří je snad přímou bez sebemenších potíží.
Neyteri neochotně vstala a zamířila ke členům, kteří se zdržovali někde v lese. Jejich pachy se nesly až k nám a nejspíše nebyli až tak daleko. Já ještě zůstal na okamžik sedět. Nechtělo se mi vstávat, nechtělo se mi jít nikam, ale tohle bylo zapotřebí vyřídit. Nakonec jsem se donutil a s velkou neochotou zvedat zadnici, jsem vyrazil za mou partnerkou a sledoval její pohupující se zadeček. Cítil jsem jisté zašimrání kdesi v podbříšku. Ušklíbl jsem se a pro jistotu pohled zabodl někam jinam, abych se nenechal vyvést z míry.
Zatím co má partnerka ke skupince vlků přicházela jako vlčí královna a velitelka vojska, já měl ležérní a uvolněný krok. Hlavu mírně skloněnou a nezaujatým výrazem jsem si prohlédl skupinku čítající tři vlčky.
Jakmile jsme dorazili, skupinka byla zticha, jako by nejspíše čekali něco hrozivého. "Zdravím." Dodal bych i slovo přátelé, ale jelikož já nemám žádné přátelé, tohle označení by bylo použito s rozporem mého vědomí. Jemně jsem kývl hlavou ke všem členům a krátce si každého prohlédl. Vypadali zcela zdravě a v kondici. To je dobře.
"Neradi vás rušíme při rozjímání." Řekl jsem a načnul tak větu, která měla pokračování. Po krátké pauzičce jsem se rozhodl pokračovat. "Tady s Neyteri, jsme si prošli nějaké pro a proti a rozhodli jsme se že… počkat, kde je Nate?" Zasekl jsem se v polovině věty a rozhlédl se kolem sebe se stále nezaujatým výrazem. Jako by to zjištění šlo poznat jedině z mého hlasu.
Podíval jsem se na Neyteri, zdali i přesto chce začít, když tady není jeden člen, kterého se vlastně ta věc taky týká.

Čteš mi myšlenky? Pochybovačně jsem se podíval na svou partnerku, která odpovídala na nepoloženou otázku. Zvláštní, že mě taková věc dokázala stále překvapovat. Jako bych si najednou nebyl jist, zdali to dělá stále a teď se přeřekla, nebo se jednalo o jednorázový omyl. Něco, jako když slyšíte neuvěřitelně silné proudy myšlenek, kterým se snažíte zabránit, aby vnikly do vaší hlavy, místo toho, než abyste z toho čerpali. Někdy je to pěkná otrava. Je možné, aby měla myšlenky tak vyvinuté jako já, i když je nemá vrozené? Těžko říct, jak dovednostně na tom byla. Ale byla schopná a to jen proto, že dokázala číst mé myšlenky a drze si na to odpovídá.
Protočil jsem oči. Pro vlčího Boha. Snad to není jen proto, že vlčice se neustále hašteří a nejsou schopné si porozumět. Častokrát byly právě vlčice ty protivné, zákeřné a bojechtivé. Oproti vlkům, kteří věci řeší rovnou, vlčice to řeší za zády té druhé. Upřeně jsem se na ní zadíval. "Doufám, že to není jen proto, že je to "vlčice" a né vlk, který je pro tebe asi přednější na vyšší post." Myslel jsem to obrazně. Vlčice měly různé úchylky a třeba tohle mohla být jedna z nich. "Nedokážu jí důvěřovat" a to jako proč? Byla tady už nějakou dobu. Byla rozumná, cílevědomá a měla za ušima. Začínal jsem na sobě cítit, že začínám být trošku protivný. Asi jsem měl dost témat ohledně smečky. Možná jsem chtěl taky řešit něco jiného než jenom smečku.
Sice jsem nesouhlasil s rozhodnutím mé partnerky a otráveně zíral někam před sebe, přesto jsem to respektoval. Chtěla vlky na vyšší post, ať je má, ale já si příště prosadím vlčice. Co bychom byli za smečku, kdybychom vlčice zavrhovali jen proto, že Ney v nich nemá důvěru. Kdo ví, jestli je to jenom o důvěře.
"Co jiného mi zbývá." Dodal jsem s lehkým úsměvem na tváři a přitom švihl ocasem ze strany na stranu, abych ze sebe dostal jemný nátlak, který se mi zdál na mě vyvinut. Lenivě jsem se protáhl, když se mě ptala, co podnikneme dál. Zívl jsem si a na chvíli zavrtěl ocasem jako malé a hravé vlče. Chtěl jsem se alespoň na chvíli zbavit povinností. Zahrabat se někam, kde budeme sami dva lenošit a zírat si do očí. V nich hledat to čaro a kouzlo, která nás spojilo dohromady již nějaký ten rok nazpět. Jenže… asi bylo lepší se toho zbavit rovnou a vyřídit si povinnosti ve smečce a pak se poklidně oddávat poflakování. Když se to tam vezme, stále bychom mysleli na to, že se musíme vrátit ke smečce a něco ji sdělit.
"Možná bychom to měli zcela uzavřít tu smečku. Když to uděláme hned, budeme mít snad dostatek času pro sebe." Řekl jsem s lehkým úsměvem. Měl jsem sice hlavu plnou starostí, ale těšil, až na chvíli vypnu od toho všeho a proč to odkládat. "Tak co vyrazíme najít členy, abychom jim ty malé změny oznámili? Pak můžeme podniknout cokoliv, co se nám zlíbí."
Vřele jsem se pousmál, jelikož jsem se cítil provinile za to, jak protivný jsem na ní před chvíli byl a začínalo mě to mrzet. Měl bych jí to nějak odplatit.

Byl jsem amatérem v magiích a tohle bylo úplně mimo mně. Magie země? Prošla kolem mě a ani se neotočila. Proto takové věci pro mě byly prostě pasé. Nerozuměl jsem tomu, nechápal jsem, jak může ovládat kořeny, stromy a květiny. Jak může donutit růst květinu? Ještě k tomu takhle obrovskou? Byly to prapodivné čáry a já se divil, že ti tohle všechno nechala matka příroda líbit. Možná to bylo v souladu s jejími pravidly. Nikdo nic neničil, pouze využíval nekonečnou sílu magie. A proto mě i přesto všechno překvapila její odpověď. Proč se tomu vlastně divím. Vždyť je to docela logické, vyvolala já a rovněž jí může ovládat.
Pousmál jsem se a nechal tyhle věci raději plavat. Kdo ví, co bych se ještě dozvěděl.
Ale my přešli rovnou k vážnějším a potřebnějším tématům, které bylo zapotřebí probrat. Smečka. Mlaskl jsem a na okamžik se posadil. Nechal jsem Neyteri, aby se v tomhle tématu chvíli vyrochnila sama. Přišla s ním a tak musela mít už i návrhy na to, koho chce povýšit. Jen tak sama od sebe ty to nenavrhla, aniž by neměla nějaký plán, který mi chce pouze podstrčit, vecpat do hlavy a nakonec mě přesvědčit, že s tímhle tématem jsem přišel zrovinka já.
Hned jakmile začala mluvit, mi bylo jasné, kam směřuje. Tak ty nemáš důvěru ve vlčice? A vlci ti vyhovují viď. Naslouchal jsem dál. Právě zmiňovala Sheilu a Set. Set byla pro mě více než spolehlivá. Věřil jsem v tu vlčici, a proto se mi nelíbilo, jak rychle tu malou potvůrku zavrhla. Vymlouvat se na to, že si je dlouho neviděla, není dobré. Mohou být kdekoliv v lese a starat se o něco, o čem my nemáme tušení.
Nadechl jsem se a nadále poslouchal. "Nate." Zopakoval jsem po ní a přitom se postavil. Jak ví, že je nejstarší? To už vyzvídala i kolik mu je? Vypadal docela mladě. "Setia je pro mě taky spolehlivá a vyrovnaná." Konstatoval jsem, aby se debata mohla nějak vyvíjet a navíc, přeci jsem mohl říct svůj názor. Bylo mi jasné, že má partnerka to má už nalajnované, a právě proto jsem chtěl dát najevo trošku vzdoru.
Newlin? Opakoval jsem po ní ve své mysli. Byl jsem tak trošku překvapen. Na druhou stranu, když necháme Newlina dělat nějakou práci, zabaví se a ostatní cizáky možná i odradí. Byl to přeci jen mluvka. Dokázal vyprávět úplné pohádky.
Jakmile Neyteri skončila, asi čekala na nějaký můj konečný verdikt. "Nemám s tím až takový problém. Jen… Setia je pro mě dobrá vlčice. Je hbitá a má za ušima. Jestli o ní nejsi až tak přesvědčená, dáme tomu tedy čas." Uzavřel jsem to a tím tedy přijal její návrhy. Oba dva.
"Ještě něco chceš probrat ohledně smečky?" Zeptal jsem se a tázavě na ní pohlédl.

Nestihl jsem nadále nic víc říct. Jakoby se zde Newlin přiřítil, řekl nám jeho celičký příběh a zase chtěl pláchnout ho vyprávět někomu jinému. Otevřel jsem tlamu, jelikož jsem chtěl opravdu něco říct, ale ohnivá čára, která zůstala za naším členem, mluvila za vše. Popravdě jsem byl vždy tak trošku tišší tvor a tohle neustálé breptání nebylo nic pro mě. I když Newlin byl fajn, tohle byla spíše moje vada na kráse, že jsem nedokázal nikdy mluvit tak jako on. Ale vždy jsem používal pouze krátké a výstižné slova, která mi ulehčovaly práci i čas. Možná bych ho to mohl naučit. Jelikož sdělovat nám něco o někom, koho neznám a vlastně mě ani nezajímá hm. To byla pro mě zbytečná informace.
Ohnivá čára pomalu uhasínala a já pozoroval pouze stopy, které v zemi po Newovi zbyly. Někdy jsem asi pěkně protivný. Uvědomil jsem si, že jsem možná já zavinil jeho dřívější odchod. Ale z mé strany to nebylo myšleno jinak zle. Já vlastně nic neřekl. Ale tvářil jsem se nejspíše jako osina na zadnici. Pohled jsem otočil tedy ke své partnerce, která hypnotizovala tu mega kopretinu. "Jak dlouho v tomhle počasí ta rostlina vydrží?" Zeptal jsem se, abych odlehčil situaci. Co kdyby byla nějaká naštvaná. Zájem o květiny jí určitě potěší. Chtěl jsem udělat několik kroků směrem k ní, místo toho mě ujistila, že je opravdu zcela v pořádku. Zašklebil jsem se na ní a jemně zavrtěl hlavou. Nevypadáš na to. Přistoupila ke mně blíže. Zastavila se a já jenom čekal, že spustí nějaký křik. Vážně bych se tomu nedivil, jelikož se chovala prostě podivně. Možná je posednutá nějakým ďáblem. Projelo mi hlavou a přitom jsem zůstal strnule stát na místě a čekal, co se bude dít. Místo toho porušila hru "bez dotyků". Ha! Já vyhrál. Tuhle hru jsem hrál pouze já, ale i přesto mě potěšilo bezvýznamné vítězství. Čenichem si hledala cestičku až k mé tlamě. Zastavila se na spodní hraně čelisti. Kdybych se pořádně narovnal, nezůstala by ani u čelisti. Zamžikal jsem víčky. Cítil jsem jemné chvění po celém těle a hlavně cestičku, kterou vytvořila právě svým čumáčkem.
Její hlas zněl poklidně, možná až moc poklidně. Zíral jsem do zelených očí a očekával nějaký verdikt, který vysloví. Och tak. Docela se mi ulevilo, když vzpomenula naší smečku. S úžasem mi koutky zacukaly do úsměvu. Měla pravdu, smečka sice založená byla, žádný člen, ale ještě nebyl doposud oceněn nebo pověřen vyšším postavením. "Uvažuješ dobře." Líbilo se mi, že má partnerka používá hlavu. Nenašel jsem si jen něco, co je okrasného a to by bylo tak vše. Byla více než inteligentní a pálilo jí to ve všech směrech. Udělal jsem krůček zpět, aby se naše srst mohla pomalu a poklidně rozmotat. Následně jsem přešel trošku stranou a začal nad takovou věcí uvažovat. Newlin, Amnesie, Setia, Sheila, Nate a Nerssie jako nová členka. Kdo z nich je vhodný kandidát na lepší postavení a zároveň natolik schopný, že by nás mohl během nepřítomnosti alespoň v něčem zastoupit?
Otočil jsem svou zamyšlenou hlavu směrem k Neyteri. "Nuže?" Tak nějak jsem tušil, že nad tímhle přemýšlela již delší dobu. Určitě měla rozvržené, kdo by mohl dostat postavení delt. Zabodl jsem svůj pohled do toho jejího. Můj pohled poněkud zvážněl. Tohle nebyla už taková legrace a my se museli nějak rozhodnout.

Tleskám, tleskám a všem gratuluji a přeji - hlavně pevné nervy a nenechte si hru znechutit! :)

Protočil jsem panenky. Tohle je Kopretina! Krásná a čistá, přesně jako moje partnerka. Proto jsem jí mohl nazývat přesně tímto označením. Vždyť k sobě ladily i tak nějak vzhledově. Obě měly na sobě něco z bílé, šedé a zelené. Jen tato obří molekulová kopretina byla tak jaksi… zvláštní. Kdybych neznal svou partnerku, rozhodně bych byl vyjevený jako Newlin. Jenže já moc dobře věděl, kdo tohle vyvolal. Kdo donutím vyrůst kopretinu v zimním období a ještě k tomu milionkrát větší. V létě mi z nich mohla vytvářet stinné místa. Zvláštní, že jí to nikdy nenapadlo, když jsme byli někde na otevřené pláni, kde slunce tvrdě a nemilosrdně pálilo naše kožichy.
Nikdy jsem neviděl brečet trávu. Nezdálo se mi to až tak reálné. Přimhouřil jsem oči. Chvíli jsem musel přemýšlet nad tím, co tento pavouk vypustil z tlamy. Tráva a brečela? "Rosa?" Vyřkl jsem zhrublým hlasem. Jako obvykle takovým, když jsem dlouho mlčel a někoho poslouchal. Hlasivky si neuvěřitelně odlehčily od mého nízko posazeného hlasu. Proto obvykle trvalo, než se zase správně naladily na stejnou notu.
Určitě to byla rosa. Tráva nebrečí, tráva není smutná. Tráva je věc, věci nemají city. Tak jako kámen… ale kámen není rostlina. Začínal jsem se v tom sám zamotávat víc a víc. Chtěl jsem si to nějak objasnit, místo toho jsem nechápal více a více souvislostí.
Jenže když jsem poslouchal Newlina dál, začal jsem si uvědomovat, že je to opravdu hrozný magor. No ne vážně. Poslouchá ho někdy někdo? Pokud ano, musí ho napadnout přesně tohle slovo. "Newe, tvoje story s kamenem můžeš vynechat." Popravdě se mi nechtělo čekat další hodiny na to, až se vyklube z kamene nějaká obluda, co ho chtěla sežrat. On si povolal na pomoc kamarády klacka a krutí brko. K věci Newline, k věci. Pro uklidnění jsem se znovu nadechl a dal tomu všemu šanci. Vlčice co by chtěla do smečky? U toho jsem na okamžik zpozorněl, ale velice rychle jsem od toho upustil, když to Newlin zamluvil tím, že někam zmizela. Aha.
Přešlápl jsem si z jedné tlapy na druhou. Takový ten kolíbavý pohyb, který mě má tak nějak uklidnit.
Znuděným pohledem jsem se podíval na Neyteri, která se rozplývala nad tím, že má Newlin nějakého potomka. Byl to kámen, list, nebo klacek. Jakého potomka by asi tak měl! Chtěl jsem, aby na tuhle představu velice rychle zapomněla. Naštěstí mi vlk tak trošku přihrál. "Vidíš, žádný syn, ale bratr." Mlaskl jsem a přitom se divil i tomu, že by měl bratra. Ono jestli potkal podobného vlka typu jeho, ani bych se nedivil, že ho nazval otcem.
Už jsem se těšil na konec příběhu. Chtěl jsem vědět tu podstatu, kterou nám chtěl říct, ale schovává jí za miliony dalších slov. Konečně. Hlesl jsem ve své mysli. Bylo to tady. Finish, který měl přinést informace, po kterých prahneme. Haleluja! Ve své mysli jsem jásal a slavil, přitom navenek jsem nepohnul ani brvou. Udělal jsem kolik kroků k Newlinovi, abych si tu věc co našel, nebo našli, pořádně prohlédl. "Coffina znám. Nikdy jsem na něm ale nic podobného neviděl." Mírně jsem sebou škubl směrem ke své partnerce, která mimochodem zase začínala bláznit. Začínal jsem mít o ní tak trochu strach.
"Jsi v pořádku Neyteri?" Zeptal jsem se podivínským hlasem. Od doby co jsem jí nechal s Nerssie, je jako vyměněná. Jako by jí někdo bacil přes hlavu a jí se to tam pomotalo.

S hlavou mírně skloněnou, abych se mohl své partnerce dívat přímo do očí, jsem se nechal unést atmosférou, která během milisekundy zhoustla, jako naše mlha v lese. Můj pohled přešel do slastného a kochajícího se krásou své partnerky. Dodnes jsem totiž nepochopil, co na mě tohle krásné stvoření vidí. Koutky mi cukaly do jemného úsměvu. Tak kdo vydrží déle hru bez dotyků hm? V tomhle jsem byl kdysi dobrý, ale bylo, nemusí být. Navíc, já se jí chtěl dotýkat. Já jí chtěl cítit přitištěnou na svém těle. Položil jí na lopatky a pořádně jí svou monstrózní vahou přikovat k zemi, až by po ní zbyl vyležené místo.
Svůj pohled jsem nezměnil. Díval jsem se stále stejně. I když jsme se právě bavili o Geibovi. Ten mi teď radost nemohl zkazit. Zkazil by mi jí jedině svou přítomností. Na okamžik jsem přivřel oči, jelikož to co právě řekla, bylo takové blaho, které jsem si nikdy nikdá nedokázal představit. Geib?! Geiba jsi odstřihla od smečky?! Chtělo se mi tak křičet, řvát, ničit! Místo toho jsem pouze stál se zavřenýma očima a představoval si to všechno v hlavě. Krev mi zběsile proudila tělem. Hledala skulinky, kde by se mohla ochladit, jak vařící byla. Když jsem otevřel oči, měl jsem ještě blaženější pohled, než kdy u mě mohla vidět. Odpadlo totiž spousty snahy o to, s tím vlkem nějak vyjít. A ta představa mě neuvěřitelně hřála.
Místo toho se Neyteri přesunula s tématem někam jinam. Jako by se nic nedělo, udělala jeden prudký pohyb, po kterém mi její slina přistála někam mezi oči. První chvíli jsem šilhal, zdali jí neuvidím. Jazykem jsem si na to místo nedosáhl a tlapa se mi nechtěla zvedat. "Jaké změny přesně máš na mysli?" Vrátil jsem oči do původní pozice. Aniž bych si všiml nějakého hluku či znamení že k nám někdo kde, znovu jsem se na ní přilepil tak, abychom se téměř dotýkali. Jenomže ono zlověstné "Em" mi naznačilo přítomnost někoho ze členů. Můj slastný pohled se rozplynul a s jemným zamračeným až pochmurným pohledem jsem otočil hlavu.
Newlin. Projelo mi hlavou a přitom jsem automaticky od Neyteri odstoupil o pár kroků. "Newline." Přivítal jsem našeho člena a pokynul k němu hlavou na pozdrav. Přitom můj hlas i pohled se změnil v přívětivější. Nemůže ode mě čekat láskyplné přivítání, když jsem se chtěl… Ošil jsem sebou a na okamžik zabodl pohled do toho božského těla vedle mě. Zhluboka jsem se nadechl a pomalu vzduch pouštěl z plic.
Několik okamžiků jsem zíral na obrovskou kopretinu vedle Newlina. Bylo mi jasné, že si Neyteri hraje. "Pěkná." Konstatoval jsem a přitom pokynul uznale hlavou. Já byl spíše na ničení, než na vytváření něčeho krásného.
Neyteri zde začala hopsat jako hopsinková šťáva. Co to s ní je? Má snad roupy? Prohlédl jsem si jí, jako by byla nemocná a já hledal nějaký náznak, kde se stala chyba. "Tak co jsi zažil Newline?" Zeptal jsem se a v polovině věty přešel pohledem na našeho člena. Co jste vypátrali? Objevili? Našli?! Chtěl jsem více informací, navíc, co kdyby to bylo něco, co by se hodilo i smečce.

Debata s lovem rychle přišla a zároveň i rychle odezněla. První návrhy zněly pro nadšený lov, při menší diskuzi ale obě dvě otočily a byly jaksi proti. Vlčice. Pomyslel jsem si a jemně zavrtěl hlavou nad tou myšlenkou. Vždy si budou dělat, co chtějí a to co řekly, před chvíli zavrhnou a nakonec svedou na vlka, že ten nápad, co je nakonec blbý nápad, byl vlastně jeho.
Tak nějak z lovu prozatím sešlo.
Zatím co ty dvě si vyměňovaly nějaké oční posunky či domněnky, já zůstal zamyšlen nad tím lovem. Tak moc bychom potřebovali potravu pro naši smečku. I když byla malá a zatím méně početná, byli tu jedinci, kteří by si sami nejspíše neulovili něco na zub. Odkázáni na lov ve skupině nebo alespoň ve dvojici. Povzdechl jsem si, když jsem viděl, jak se k nám Nerssie otáčí zády a mizí v lese. "Dávej na sebe pozor." Zamumlal jsem nepřítomně. Les byl zrádný a kdokoliv mohl přijít k úrazu, aniž by věděl, jak se to vlastně stalo. Nejspíše je to začarovaný les. Naštěstí se nám jako členům, ještě nic hrozného nestalo.
Otočil jsem svou hlavu na Neyteri. Ještě chvíli jsem jí pozoroval nepřítomným výrazem, než se mi vrátil bdělý pohled a zorničky byly zase tam, kde měly být. Měla pravdu, smečka začínala brát na obrátkách a co víc, nechodili k nám už úplní nováčci, ale zavítali zde i silnější a starší jedinci, o které je velká nouze. Často záleží právě na těchto jedincích, jak oni vědomky či nevědomky drží smečku, jako nějaké podpěry. "Říkal jsem, že na jaře to tu bude živější." Dodal jsem s úsměvem. Byl jsem rád za každého člena, kterého jsme měli. Až na jednoho. Geib. To jméno se mi prostě protivilo na jazyku. A tak, když byla Neyteri v dobré náladě, nedalo mi to a já si musel rýpnout do vosího hnízda. Je fakt, že se mi ten vlk neukázal na očích od přijetí do smečky.
"Kde máš Geiba?" Zeptal jsem se jí a přitom se postavil na tlapy, abych mohl drápy zarýt do půdy.
Přitažlivá jako obvykle. Projela mi jasná myšlenka, když byla Neyteri zamyšlená. "Co bys ráda dělala." Řekl jsem a přitom se svým tělem již téměř dotýkal toho jejího. Naše chloupky se k sobě natahovaly, jako by se do sebe chtěla zaplést, jenomže ani jeden z nás jim nedal tu možnost. Byla tam mini mezera, která bránila chloupkům se do sebe zaplést. Zajiskřilo se mi v očích a přitom se chlípně na svou partnerku usmál.

Zakřenil jsem se na svou partnerku. Hm, takže večer si tě budu moci utlačovat, jak budu chtít? Zajiskřilo se mi jemně v očích. Jako bych si vybavil něco, co jsem kdysi dávno prožil a s libostí a možná nějakou škodolibostí si to užíval. Staré zhýralé časy. Na okamžik jsem se nad tím zamyslel. Hlavou mi proletělo pár vzpomínek. Byly to ale tak rychlé záblesky, že jsem se téměř okamžitě vrátil zpět do reality.
Tohle období jsem měl už vážně za sebou a byl jsem velice rád, že jsem se z toho období tak nějak dostal. Nebo spíše, že mě z toho všeho dostala ona. Podíval jsem se na Neyteri. Ta ani netušila, jakou změnu ve mě probudila. A možná je to dobře, že opravdu netuší.
Neyteri již skloněná s hlavou u hladiny hltala vodu. Rád se přidám. Jen se chvíli pokochám. Její zadnice byla více než přitažlivá. Olízl jsem si čenich a s chutí se rozešel jejím směrem. Sklonil jsem hlavu k její tůni, z které právě pila a dal si pár doušků. Voda byla více než dobrá. Slovo dobrá, bylo slabé slovo. Nevím, čím to bylo, ale tak chutnou vodu, jsem opravdu snad nikde nepil. Měla mnoho chutí, které zanechávala na patře a tu nejvýraznější jsem cítil jako jehličí.
Ostře chladivá voda projela mým hrdel a spadla až někam do žaludku, kde ještě chvíli studila. Zvedl jsem hlavu od hladiny vody. Zatím co mi voda stékala ještě po tlamě, vyslechl jsem návrh Nerssie. Než jsem stihl polknout poslední doušek vody, Neyteri se zase ujala slova. Špikoval jsem jí zátylek pohledem. Nech mě taky jednou mluvit! Jenže mě se návrh na lov líbil mnohem víc, než si Neyteri myslela. Přimhouřil jsem lehce oči.
"Lov. Lov na vysokou?" Malé jiskřičky se mi znovu zablýskly v očích. Přesně tohle jsem navrhoval ještě před zimou. Potřebujeme skolit něco pořádného. "Proč by ne? Alespoň by se mohla seznámit během lovu." Dodal jsem s úsměvem k Neyteri. Ten lov. Ona má více než pravdu a lov je více než zapotřebí.
"Na druhou stranu, asi bychom ti měli dát prostor pro seznámení s okolím a členy." Dodal jsem zamyšleně. Všiml jsem si pohledu své partnerky a tak jsem jí ho věnoval také. Pokynul jsem hlavou v souhlas. Může si vybrat jako každý jiný člen. Projít si les, odpočinout si. Seznámit se s ostatními buďto sami, nebo s menším dohledem nás dvou.
Posadil jsem se na zadnici a čekal, jak se vlastně rozhodne.

// Alespoň v krátkosti

// Pokusím se napsat co nejdříve (ale čas bude asi až k večeru) - kdyžtak jestli chcete přeskočte s manipulací :)

Vzpomene si taky? Vzpomene si na to malé černé cosi, které si z ní snad utahovalo? Věděl jsem, že jí to bude trvat minimálně stejně dlouho jako mě, než si vybaví okamžik, chvíli a místo, kde jsme se kdysi potkali. Byla to ona. Určitě to byla ona. Byl jsem si tím jistý minimálně na devadesát pět procent. A netrvalo to tak dlouho, kdy mi to i Nerssie opravdu potvrdila. Pokynul jsem hlavou v souhlas, že přesně ten moment, který popsala, je jakési to naše setkání. Vzpomněla si mnohem rychleji než já. Ta paměť moje mě docela štve. Naštěstí to nebylo naopak, že by ona čekala na to, až si nějaký okamžik vybavím já.
V tom jsem ucítil Neyterinin zadek na tom mém. Zůstal jsem stát pevně přikován k zemi. Šlo slyšet, jak zadržuje smích. Ale mě moc do toho mého smíchu nebylo. Nebylo to touto situací, bylo to proto, že jsem přešel do své bručounské nálady a jako obvykle lusknutím tlapky.
Jenže to byla právě Nerssie, která mě vrátila svým vysvětlením do přítomnosti. Špatná nálada. Jenže její poznámka byla více než výstižná. "Drzý". Přesně to slovo vystihlo nejspíše celou vzniklou situaci. Přikývl jsem v souhlasu. "Drzý, občas mi to dělalo problém. Dokazování si něčeho, či jenom pouhé rýpnutí…“ Podíval jsem se na ní. Snad mě pochopila. Byl jsem prostě vždy takový. Když si může rýpnout, rýpne si a když nemůže, udělá to ještě s větší radostí, než by vůbec chtěl. Maličká škodolibost ve mě dříme. Koutky mi zacukaly do jemného úsměvu, když jsem se nad tím vším znovu zamyslel.
Sice mě Nerssie překvapila víc, než bych čekal, ale nejspíše jí šlo o dobré vztahy ve smečce. Tak to nebude tak problematická, jak se tady na mě tváří. Jenže jen co Nerssie dokončila jednu větu, kterou řekla tak vážně, že by se to nedalo ani odmítnout, vstoupila o toho Neyteri se svým jakýmsi posměšným tónem hlasu a spustila pár slov. Zamračil jsem se na ní. "Děláš, jako bych byl nějaké zvíře, neschopno ústupků." Geib není dostatečný ústupek?! No dobře, asi né vždy jsem byl bezproblémový a měl jsem kolem toho milion keců, milion pocitů, které byly negativní. Ale i tak, tohle si přeci mohl odpustit. Mám svou hlavu, která ještě k mému údivu funguje.
Takže jen co Neyteri na okamžik zavřela tlamu, aby se nadechla, polkla nebo cokoliv jiného, využil jsem toho, abych mohl odpovědět i já. "Dříve bych něco takového řešil zcela jinak. Ale jelikož je to i pro mě šokující… pobral jsem trochu rozumu. Nedělal bych ti problémy jen proto, že se kdysi dávno vlastně nic nestalo. Pouze špatný den, špatná chvíle. Nejsem zase tak zkažený a špatný, abych něco takového dělal." No dobře, zkažený možná ano. Ale to nikdo nemusí vědět. Super, bude si myslet, že nebudu schopen normálně fungovat, aniž bych si na ní vylil zlost ne?
"To znamená, že souhlasím." Dodal jsem, hlavně pro Neyteri, která zase otevírala tlamu, aby spustila nějakou další písničku, kterou ještě nedozpívala. Vypadá jako by se zcvokla. Navíc navrhovala něco jako společný výlet k vodě, abychom se napili. No nevím, zdali je to nejlepší nápad. Navíc, Neyteri… sakra! Nadechl jsem se zhluboka. Zvedl jsem tlapu a položil jí na její hlavu. Zatlačil jsem směrem dolů, aby sklonila hlavu někam ke svým předním tlapám a to jí donutilo zploštit hruď. Tohle je mé gesto. Posměšně jsem se na ní podíval, když jsem její hlavičku pustil. Nejspíše bylo rozhodnuto a já musel cestovat s dvěma vlčicemi někam k tůni.
Koutkem oka jsem se podíval na vlčici, zdali skousne mou přítomnost. Popravdě bych sám byl někde jinde, ve společnosti samých vlků, ale bohužel, nedalo se nic dělat. Tohle štěbetání budu muset na nějakou chvíli vydržet.
Navíc jsme ještě krátce pokračovali ohledně našich členů, či případném vyšším postavení. "Rozkazovat? To by si snad ani žádný člen nedovolil." Když jsem si představil naše členy, nebyl zde nikdo, kdo by měl takové ty sklony někoho podřízeného využít. Většina členů ve smečkách byla vždy, i když povýšená, přesto nerozhodná. Sloužilo to jako ohodnocení samotného člena, pro pořádek při žraní u lovu a podobných věcí. Nezažil jsem, aby výše postavený využíval a rozkazoval níže postaveným. Ona možná ano. Ale ve velkém procentu případů, se členové báli něco rozhodnout, když s rozhodnutím nesouhlasila i alfa. Myslím, že nebude problém.

Má mysl začala hrabat v temné až pochmurné paměti. Měl jsem pocit, jako bych jí už někde viděl. Ty oči, ten hlas... všechno se to začalo pomalu dávat k sobě. "Znám ji!" Vyštěkl jsem ve své mysli tak silně, že jsem vštěpil svou myšlenku Neyteri. Zabodl jsem do ní krátký pohled a snažil se vyčíst z očí mé partnerky, kde jsem tuhle vlčici viděl.
Jedno bylo jisté, už podle pocitů jsem věděl, že to setkání nebylo nikterak příjemné. Kéž bych si více pamatoval, než to co zapomenu. Zafuněl jsem tak hlasitě, jak jen to šlo. Mé rozpoložení bylo na tuty zde.
V myšlenkách jsem se vracel hodně daleko. Kde si na začátek příchodu na tuto půdu. "My se ale… známe." Podotkl jsem nejistě a jízlivě. Jako by se něco změnilo. Byl jsem z toho krapet nervózní. Nedokázal jsem si zatím vybavit, kde že jsem toto ztělesnění viděl.
Místo toho jsem uslyšel její hlas, který nemohl znít jistěji. Pokynul jsem hlavou na její vyjádření. Bylo více než jisté, že se che přidat do smečky ke své… přítelkyni. Jenže má hlava stále pátrala po místě, po události, která se stala s touto vlčicí. Byl jsem už tak blízko, že jsem jenom dychtivě čekal, se zrakem zabodnutím do nejbližšího stromu, kdy mi paměť vyhodí hotový obraz a vzpomínku, která se mi promítne před očima.
Obraz doopravdy přišel. Sice byl jemně zkreslený, jelikož se mi pletly místa jako nějaká řeka a něco poblíž Jedlového pásu. Každopádně jsem si vybavil zimní období. Tak to opravdu sedí, první setkání v zimě a ona se objeví znovu zase v zimě. Tato vlčice byla ta, která mě při mém příchodu na Gall prohnala, jak se patří. Pamatuji si, jak jsem ještě jako slabší jedinec provokoval tuto vlčici. No to bude asi problém. Projela mi jasná myšlenka v hlavě. Ale nijak jsem se nenechal znepokojovat. Proč musím mít problém s každým kamarádem od Neyteri? Je jedno, jestli to je vlčice nebo vlk. A to byl ten paradox.
Přimhouřil jsem oči na její poznámku. "Věřím." Dodal jsem a přitom v hlavě odhadoval, jak stará může být. Asi dost, podle jejích slov. V tom jsem se nechtěl kafrat. Každý má něco za sebou a popravdě, stejně bych nerozuměl tomu, kdyby mi chtěla svůj příběh vyprávět. Je to něco co se mě netýká. Vem to čert, Je to už hodně dávno. Měl bych dát šanci i jí, když jsem dal šanci takovému Geibovi. Mimochodem je velice dobře, že se mi ten smraďoch neukazuje na očích.
Ucítil jsem jemný odpor ze strany mé partnerky. Co se děje? Nejspíše reagovala na to, co jsem právě vlčici řekl. Pousmál jsem se na ní. "Nejkrásnější stavbu těla máš, ty Kopretino. Na ní hodnotím pouze to, jak jí budeme moci využít." Vštěpil jsem jí uklidňující myšlenku do její malé a teď nejspíše trošku žárlivé hlavičky. Žádné jiné úmysly, než využití ve smečce jsem s touto vlčicí opravdu neměl.
Už jen samotné oslovení od mé partnerky mě znepokojilo. Hlavu jsem sice otočil jejím směrem, ale tělo zůstalo stále směřující na vlčici, která se k nám chtěla přidat. Postavil jsem se a zhluboka se nadechl. Nelíbilo se mi, jakou oklikou mi chce říct něco, co se mi snaží v šifrách sdělit. Krátce jsem si přešlápl a nadále zůstal stát s nehnutím jediného chloupku na mém těle. Nahodil jsem jemně otrávený výraz, když má partnerka skončila s tou šaškařinou. Jako by se mě snažila uklidnit, nebo nějak připravit na poslední větu. To se jí ale moc nepovedlo. Pohled jsem odpoutal od Neyteri a pro změnu ho věnoval dvoubarevným očím. "Vždy jsem měl problém s autoritou." Řekl jsem a mohlo to znít, jako bych jí chápal. Ale já pokračoval. "Výše postavený jedinec, je výše postavený jedinec." Zákon přírody, takový zákon, který jsem já nikdy nedokázal pořádně pochopit. Často byli ve smečce jedinci slabí a na vyšším postu. Proč? Myšlenkové pochody u nich zamrzly někdy v době ledové. Bylo mi jedno, jak to pobere a jestli pochopí význam toho, co jsem jí chtěl tímto sdělit.
"Vše?" Podíval jsem se na svou partnerku a přitom ze mě vyprchala poslední zbytková dobrá nálada. Nebyl jsem naštvaný, nebo snad ovlivněný tím co se tu řeklo. Více mě trápilo to, že je zde opravdu zima a my nemáme pořádné zásoby v podobě masitého cosi. Lov na vysokou by se tak hodil! Zůstal jsem nečinně stát, jako bych čekal na slovo "můžeš" odejít.

Má přítomnost narušila náladu, která zde panovala. Jako by příchod černé hmoty v mé podobě věštil něco špatného. Snad jsem něco nepokazil svou přítomností. Na okamžik jsem znejistil. Otočil jsem hlavu na svou partnerku, která stála nyní po mém levém boku. Cítil jsem, že taková ta vánoční a bezstarostná nálada trošku poklesla. Neyteri mě ale volala. Chtěla mi někoho nebo něco ukázat. Nějakého potenciálního dobrého vojína! Mám rád vojíny, schopné, odolné a důstojné.
Rozhlédl jsem se okolo nás znovu. Měl jsem za to, že se zmiňovala o vlkovi, ale toho jsem zde nikde neviděl. Zmiňovala se o vlkovi, nebo se mi to jen popletlo v hlavě? Cítil jsem pach dalšího člena. Jako by se nám to tady zase začínalo probírat k Životu. Nate, Amnesie a snad dokonce pach Setii? Bylo fajn vědět, že se vracejí ze svých toulek zase zpět do lesa, kde naleznou jakési útočiště a ochranu zároveň.
Neyteri přerušila můj tok myšlenek tím, že se zmínila o její přítelkyni. Pohledem jsem se vrátil zpět a zabodl svůj pohled do dvoubarevných očí Nerssie. "Chceš se k nám přidat?" Zeptal jsem se jí, abych slyšel slovo "ano" nebo "ne" z její tlamy a tím i zjistil, zdali to není jenom výplod mé partnerky, která zde chce mít prostě parťačku. Už jen podle hlasu se dá poznat, zdali si to vlk opravdu přeje anebo je mu to ukradené či vsugerované. Na tváři jsem měl neutrální výraz. Ani naštvaný, ani mírumilovný, prostě něco mezi těmi všemi pocity.
Ucítil jsem jemné popíchnutí od své partnerky. Na okamžik jsem povolil svůj pohled a pro změnu jej věnoval Neyteri. Tázavě jsem se na ní zadíval. Tak schopnějšího vlka. Hm, mám takový pocit, že jí zde hlavně chceš ty. Ucukl jsem a znovu si jemně změřil proporce vlčice. Byla dobře stavěná a šlo opravdu poznat, že má již lecos za sebou. Nebyla nijak vlezlá, spíše naopak. Jemně uzavřená, se svou hrdostí vyplá hruď.
"Hm." Zabručel jsem tiše a přitom mi koutek zacukal do jemného úsměvu. "Dobrá stavba těla není vše. Ale ty Nerssie vypadáš, že máš i za ušima." Budeš víc než inteligentní. Nejsi jako někteří pošuci co k nám přišli. Takoví ti co na zadku neposedí, nebo naopak zamrznou nám tady na několik let. Jsi jiná a to se mi na tobě líbí.
"Nejsem proti. Jestli o místo u nás opravdu stojíš, myslím si, že les je ti dokořán otevřený." Řekl jsem hřejivým až neobvyklým hlasem. To bude tou upřímností. Posadil jsem se na zadnici, kdyby měla na mě nebo Neyteri otázky. Co kdyby se náhodou ještě něco našlo. Třeba zdali nežeru ocásky vlkům… ale takto inteligentní tvor, by se na tak banální věc nemohl ani zeptat. Silný článek se nám bude hodit.

Za pachem jsem se hnal docela dlouho. Nejspíše se jednalo o nějakou vydru, která trpěla dosti nechutným odpařováním svého nějakého vnitřního potu, nebo žláz. Zasmradí nám les a pak si kliďánko odejde? Naštvaně jsem něco zamručel a následoval miniaturní stopy, které po sobě to zvíře zanechalo. Ohlé a pošlapané větvičky, otisky tlapek v hlíně a ten pach nebyly přehlédnutelné.
V lese jsem ale ucítil již dlouho necítěný pach. Nate? Zastavil jsem se na místě a přitom se otočil někam za sebe, jako bych očekával, že bude stát za mnou. Ale tam nikdo nestál. Chvíli mi vrtalo hlavou, kde se tak dlouho toulal. Možná se mu něco stalo. Nebo naopak někoho potkal… Hm, každopádně jsem rád, že se zase ukázal znovu v lese. Měl jsem o toho vlka docela strach. Dlouhou dobu se neukázal a přijít o potenciálního vlka by bylo pro nás prostě špatné.
Vzdal jsem honbu za smradlavým tvorem. Měl jsem hodně věcí na práci a nahánět tady nejspíše starou vydru, která mele z posledního nebylo zrovna nejlepší možné řešení, jak dořešit veškeré problémy, které tento les sebou nesl. A že my je potřebovali dořešit. Zcela jsem zapomněl na naší návštěvě. Kdo ví, jak se těm dvěma daří. Měl jsem na mysli Neyteri a její nejspíše dlouholetou přítelkyni.
Ani jsem nepostřehl, že nám začala zima. Vážně zaspávám dobu! Mé mládí mi pluje mezi tlapami a já jej ještě nechytil pořádně za pačesy! Tohle zjištění mě docela děsilo. Abych nestál stále na jednom místě, rozhodl jsem se zkontrolovat vlčice. Bíle svinstvo padá a padá. Naštěstí nás kryjí alespoň trošku stromy. A tak ho v lese nebylo tolik. Navíc jsem se i těšil, až si zadovádím ve sněhu. To byla jedna jediná činnost, která mě bavila na zimě. Jinak to pro mě byla totální otrava.
Otočil jsem se zpět za svým ocasem a začal se pomalu vracet k vlčicím. Bylo to právě v čas. Do hlavy mi dorazila myšlenky od Neyteri. Tak potenciální schopný člen?! Nadšeně jsem poskočil. "Beru na vědomí a mířím k vám. S veselým krokem jsem se znovu připojil k jejich společnosti. K mému překvapení zde Nerssie ještě stále byla. Svůj překvapený pohled jsem nijak neskrýval, proč taky. "Tak jak jsem na tom dámy?" Věnoval jsem jim jeden hřejivý úsměv, který je v tomto počasí zapotřebí. Pohledem jsem začal hledat Nateho, kterého jsem cítil na sto honů. "Nate se nám vrátil?" Podíval jsem se tázavě po své družce.

// Jestli je Nate u vás tak sorry, mám v tom zmatek. :D