Příspěvky uživatele

Ztěžka jsem polkl. Tohle nevypadalo vážně dobře. Derian mi přišla velmi zdrcená. Její dotek mě trošku rozhodil a uvedl do rozpaků. Už to byl nějaký ten pátek, co se mě Neyteri naposledy dotkla. A tak mi tento kontakt jednoznačně chyběl, ale zároveň mě rozhodil, jelikož to bylo něco příjemného, avšak tušil jsem, že by mi to nemělo být až tak příjemné. Zavrtěl jsem hlavou a odkašlal si, abych se uvedl do normálního stavu a zbavil se prapodivného šimrání v podbřišku. Ouh, tohle nebude nic hezkého. Zamyslel jsem se, jelikož její výraz byl veselejší jen na zlomek vteřiny. A když se posadila naproti mě, byla tam kde byla předtím. "Taky tě rád vidím. A rozhodně mě nezatěžuješ, jsem tady pro každého." Chtěl jsem, aby se každý člen měl dobře. Naivně jsem si myslel, že když jsou vlci v naší smečce, musí být jednoduše šťastní. Ale asi to takhle nefungovalo. Na vteřinku jsem svěsil hlavu. Připadalo mi, jako by to byla moje vina, že se trápí. Nějak jsem změknul, od doby, co tady není Neyteri. Možná kus něhy z ní, přešel do mě. Hlavu jsem zpět napřímil a poslouchal.
Derian to trošku protahovala. Nejspíše nemohla najít ta správná slova. Snažil jsem se jí pochopit. Hledala jsi Newlina a našla jsi Newlina. Tak to je skvělá zpráva! "Amnesia se jmenuje. Vrátila se k nám." Snažil jsem se doladit příběh, aby to do sebe vše zapadalo. Doufám, že popisovala jí. Ale jiného vlka s puntíky jsem snad ani neznal. A pokud jo, zapomněl jsem na něj.
Jaksi jsem pořád nechápal, co se mi to snaží říct. Koukal jsem na ní zamračeně. Vím, že asi očekáváš, že mi to docvakne, ale co by Newlin s Amnesii mohli dělat? Newlin? A Amnesia? Pořád mi unikala spojitost. Newlin jí mohl možná vysvětlovat nebo popisovat nějaký druh květin. Newlin byl přeci neškodný nebo?
A když vyslovila slovo vlčata, zatmělo se mi před očima. Oči se mi protočily v sloup a já ležel na zemi. Vteřinku dvě, než jsem přišel opět k sobě. Derian jsem viděl rozmazaně. A její hlas byl dost vzdálený. Když jsem ale přišel k sobě, vyskočil jsem na tlapy. "Cože dělali? Newlin s Amnesii dělali... no... to?!" Můj hlas zněl celým lesem. Spíše jsem řval. Vlčata. Oni dělali vlčata!? To je ale... teda Newline! No počkej!
Stál jsem v otevřenou tlamou dokořán a civěl na brečící Derian. Tohle bylo jako z nějaké telenovely, kterou jsem nikdy nemohl vidět. Ale... Amnesia a Newlin byli dva vlci, kteří se vždy tvářili a působili velmi mírumilovně. Amnesie se dokonce bojí snad každého vlka. Tak jak na ní mohl Newlin vlézt!
Hlava mi to nepobírala a já si ceknul na prdelku zpět. Zavrtěl jsem nechápavě hlavou. Když jsem začal trošku vnímat, Derian brečela s tváří zarytou do tlapek. "Derian vůbec nevím co ti na to říct. Jsem v šoku. Rád bych ti pomohl, ale nemám sebemenší tušení jak. Kdyby byl Newlin trošku povahově jiný, vyprášil bych mu kožich ale... on je takový ňouma." Zavrtěl jsem hlavou. "Možná ani sám nevěděl... co dělá... asi jste se o tom nebavili..." Jasně asi se budou bavit proč ojížděl jinou vlčici že? Ty jsi fakt chytrolín ti povím. Praštil jsem se tlapkou do čela. Tohle jsem trošku asi pokafral. "Já tě ze smečky určitě nevyhodím... otázkou bude, jak se tady budeš ty cítit vedle něj." Chtěl bych jí vážně nějak pomoci, ale žádná rada nepomůže. Tohle musí přebolet. Jedna rada by tu byla. Najít si jiného vlka ale... to asi nebude chtít. A koho bychom jí odtud dohodili? Zvedl jsem se a šel jsem k ní. Posadil jsem se vedle ní a položil tlapu na její drobné ramínko. "Mrzí mě to, že něco takového musíš zažívat podruhé... víš my vlci... občas vůbec neuvažujeme hlavou..." Vlastně je zázrak, když jí použijeme. Lehl jsem si k ní na zem. "Neplač... nikdo nestojí za to, aby krásná vlčice ronila slzičky neštěstí." Koukal jsem na ní, ale její hlava byla pořád zabořená v tlapkách. Já ho roztrhnu! Povzdechl jsem si.

Poklidně jsem si spal. Během mého snění se mi zdálo rovnou několik snů. V nich se motala Shadow a Neyteri. Spánek byl ale neklidný. Sice jsem spal dlouho, avšak ke konci spánku jsem byl dost neklidný. Sny se moc míchaly do sebe. Nedávaly rozum a postrádaly veškerý smysl a zákony snů.
A pak jsem sebou škubl. Vzbudilo mě vytí, které se neslo lesem. Znělo poměrně smutně. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval. Ale vyškrábal jsem se na tlapky a vyklepal ze svého kožichu spoustu listí. To byla určitě Derian. Na oplátku jsem krátce zavyl také. Aby věděla, že jsem v lese a jsem na cestě k ní.
Rozešel jsem se napříč lesem. Doufal jsem, že je v pořádku. Nebyla daleko. Ale já měl tak ztuhlé kosti, že než jsem se dal opravdu do pohybu, nějaká ta minutka uběhla. Nakonec jsem se ale rozhýbal a dorazil k ní. "Ahoj, Derian." Pozdravil jsem jí. Ale její výraz nevypadal nadšeně. Vypadal spíše zkroušeně. Netušil jsem, co se stalo. Ale fakt byl, že téměř všichni vlci zmizli ze smečkového lesa. Snad né napořád. "Co se stalo? Jsi v pořádku?" Prohlédl jsem si vlčici, jestli je celá. A byla. Neviděl jsem viditelné zranění.
Chvíli jsem mlčky stál a pak se pomalu posadil. Vážně mě zajímalo, proč její vytí znělo tak bolestně. A co se vlastně děje. Možná se jen cítila být sama. Možná se vrátila z cest, kde viděla něco, co změnilo její pohled na svět. Vlk nikdy neví, co se tomu druhému honí v hlavě, pokud se mu v ní nešťourá.

// + 7 drahokamů + 3 křišťály

// +7 květin + 3 křišťály hezoučké

// Falko u všech - -> PŘIDÁNO

// dostanu se k tomu až zítra k večeru :)

// Za malého odepíšu večer :)

Další sny jsem se nedozvěděl. Možná je měla a jen je nechtěla říct. To se také klidně mohlo stát. Kdo ví. Každopádně řekla pouze jeden svůj sen. A stačilo to. Pousmál jsem se na ní. A na její další poznámku jsem pouze zabručel. Zamyslel jsem se. "Smečka mě pořád drží tady... jinak bych už nejspíše byl dávno na druhé straně." To byla odpověď na jednu část toho, co chtěla vědět. "Jo, rád spím, rád jím." Řekl jsem se smíchem, jelikož jsem nad tím nepřemýšlel jako ona. Asi jsem měl oblíbené činnosti, určitě ano. Ale bylo to pro mě těžší se radovat ze života. Ale dokázal jsem se odvázat. Občas... mimo les většinou. A s cizími vlky. Třeba jako s Jennou a dobrodružstvím, které jsme spolu prožili. Tu vlčici bych zase rád viděl. Ale kdo ví, kde je jí vlastně konec.
Zívl jsem si a zastavil se. Byl jsem trošku unavený, ani jsem netušil, kdy naposledy jsem si vlastně odpočinul. Shadow však ještě zajímali naši Bohové. "Ano, pomůžou ti. Zlepší ti tvé dovednosti, které v magiích máš. Já tam byl několikrát. Chtěl jsem ovládat více magií a více živlů. Život ti pak pomůže i k lepším dovednostem při lovu, nebo díky němu získáš větší sílu. A kdo ví, s čím vším ti mohou pomoci..." Řekl jsem zahleděný do středu lesa. Jo byl jsem unavený a doléhalo to na mě. Nechtěl jsem jí ale vyhazovat. Klidně si mohla lehnout se mnou, jelikož já se chystal na spánek. Opětovně jsem si zívl. "Ale vždy jim za to musíš něco dát. Drahocenné kamínky nebo květinky. Takové, co jdou velmi špatně najít." Dodal jsem ještě pro vysvětlenou a opřel se zády o strom. Tak jak jsem to měl ve zvyku. Oči se mi leskly. Byl jsem vážně dost unaven a víčka mi klesla o něco níže, než když jsem ve svém bdělém módu. A po chvíli jsem si i lehnul.
Hlavu jsem si položil na přední tlapky. Ocasem si překryl ty zadní. "Smrt je totiž hrozně zlá a vypočítavá... řekl bych že každý vlk má z té vlčice velký respekt." A kdyby neměl, hnala by ho a třeba že i upálila v tom zeleném ohni, který ji tam plápolá. Ale to už se mi oči klížily a já je měl spíše zavřené, vlastně jsem je už neudržel a slova jsem už spíše drmolil.

Pousmál jsem se na Shadow. Co jsem jí vlastně měl říct? Vydry jsou podle mě nebezpečné. Musíš být ale rychlejší. Olízl jsem si čenich. "Vlastně... jsou to taky šelmy. Musíš být rychlejší. Samy o sobě tě nenapadnou... ale budou se bránit, když je budeš lovit." Fakt, že vydry měly poměrně ostré zuby a byly dost mrštné, i když na to nevypadaly... jsem si nechal už pro sebe. Věřil jsem, že si bude dávat pozor a nebude jen tak něco lovit bezhlavě.
Těžce se tady dýchalo, ale zase, bylo to o zvyku. Nechtěl jsem, aby se tady Shadow trápila a tak jsem se postavil na tlapky a pokynul, abychom se vzdálili. Sice vím, že jsi říkala, že si chceš les projít sama. Ale raději ti ještě ukážu, kam všude náš les sahá a kde všude jsi v bezpečí. Pak už si ho můžeš projít křížem krážem sama.
"Ano patří. Je to jeho součástí. Nikdy nic není takové, jaké bychom si přáli." Dodal jsem. Mít dokonalý les bez jedovaté vody. Lehký úkol, ale my jí tady měli a vlastně to nikomu nejspíše ani nevadilo. Každý se jív yhnul obloukem. Spíše se tady chodilo na lov vyder. Ale ty byly tentokrát někde fuč.
Kráčel jsem pomalým, loudavým tempem dál kolem hranic našeho lesa. Kývl jsem na její slova. Setkáme. Já vím, jen bych už hrozně rád byl s ní. Ušklíbl jsem se a více to nekomentoval.
Její sen nebyl nic nesplnitelného. Rozhodně byl více splnitelný, než ten můj. Pousmál jsem se na ní s nadějí. "To zvládneš. Uvidíš, naši vlci jsou přátelští." Věděl jsem, že tady si rozhodně nějaké přátelé najde. "Nic víc? Žádné jiné sny nemáš?" Zeptal jsem se ještě dodatečně. Já měl ve skutečnosti asi opravdu jen jeden. Ale ona byla vlčice. Ty většinou mají milion přání a takové, které nejdou splnit.
Těšilo mě, že dala šanci našemu lesu, aby ji ukázal, že se může mít dobře. A taky jsem byl rád, že se mě nebála tolik, jako při prvním setkání. Zrovna jsme šli podél hranic našeho Sarumenu s řekou Tenebrae. Voda šla slyšet už z dáli. Ale až tady les trošku řídl a prosvítal. Takže jsme mohli odsud vidět koryto řeky. A za ním byly smrčiny. Místo, kde jsou potkal Shadow.
"V naší zemi máme dva Bohy. Smrt a Život. Mohli by ti pomoct s magiemi... Jen jim musíš vždy něco přinést." Napadlo mě teď. Že když jsme se bavili o magiích, tihle dva Bohové by ji mohli pomoci. "Ale k Smrti sama asi nechoď... nebo tam nechoď vůbec." Zasmál jsem se u toho, jelikož jsem si uvědomil, jaký strašpytel to vlastně je. A představa, jak se setká se Smrtí? Šílená.

// Mýtina

Pomalými krůčky jsem opouštěl mýtinu. Byla fajn, ale vlk tady nevydržel dlouho. Tohle místo bylo něčím zvláštní. Byl jsem rád, že se vracíme do lesa nyní jako alfa a omega Sarumenu. Páni to zní zvláštní. Alfa a omega... hm. Ohlédl jsem se na vlčici. Nejspíše ani sama netušila do čeho namočila tlapky. Ale věřil jsem, že nám to půjde dobře. Má šanci se rozkoukat. A když jí to nebude vyhovovat, může se sebrat a odejít. A taky se třeba zlepší a bude moci povýšit. Ale tohle bylo ve hvězdách. Chvíli jsem tiše kráčel. Tentokrát již v Sarumenu.
Shadow si věřila, že střet s některým z členů zvládne sama. Podíval jsem se na ní s velkým otazníkem ve tváři. Když myslíš. To jsou mi ale pokroky. Super, jen tak dál. "Dobře." Pousmál jsem se. Koutky mi cukaly do úsměvu neustále. Protože vlčice ani netušila, co to vydra je. A možná že věděla jak vypadá, jak to neznala podle označení.
S pohledem zabodnutým před sebe do země jsem začal s vysvětlováním. "Je to menší zvíře... tělo má delší, než je vyšší. Je tmavě hnědá s bílým pruhem od krku až někam po bříško." Musela by to vidět, aby věděla, o čem je řeč. "Někdy ti je ukážu." Anebo na ně narazíš sama. Opatrně jsem kráčel lesem. Cesta nám sice trvala, ale já šel raději pomaleji, aby se jí nic nestalo. Všude čněly kořeny nebo větší balvany. Nebyla to legrace jen tak bezhlavě se rozběhnout napříč lesu.
Po nějaké chvíli, co jsme oba tiše kráčeli , jsme se dostali až na jih. Vzduch byl zde takový těžký. Navíc se vzduchem nesla směsice různých pachů. A jedním z nich byla právě i tato voda. Nevypadala zrovna dvakrát dobře. Barvu měla do žluto zelené. K mému překvapení tady bylo dost komárů a různých mušek. A žáby se tady čvachtaly. "Ták, to je ona." Čumáček jsem pokynul směrem k vodě, která místy i zvláštně pobublávala. Když jsem to teď takhle viděl, začal jsem přemýšlet, jak tohle mohla Neyteri ochutnat. Můj výraz byl zamračený, zachmuřený. Až když se mě Shadow zeptala na mé sny, změnil se v neutrální. Já se celkem často šklebil nebo mračil. Aniž bych si to uvědomoval. Sny? "Mým jediným snem je, aby si mě vzala Smrt a konečně mě dostala na druhý břeh k Neyteri. K mé partnerce..." Řekl jsem bez delšího váhání. Možná to mohlo znít dost bláznivě, ale já neměl sny. Žádné jiné než byl tenhle. Potomky jsem měl. Partnerku taky. Jediné co jsem vážně chtěl, abych mohl být s ní. Aby se naše duše opětovně našly a spojily se v jedno. Jeden celek, který tvořily tady na zemi. A já vím, že na mě čeká. Často mám pocit, že slyším její volání... že se mě snaží dostat k nim. Povzdechl jsem si. Mé oči se blyštily a byly plné smutku a bolesti. Přesto jsem se snažil tvářit, že se nic neděje. Jen oči vlka nikdy nelžou. "Tvé sny budou určitě zajímavější. Povídej mi, co patří k tvým snům?" Třeba ti některé jako smečka budeme moci splnit. Pousmál jsem se na ní. Atmosféru kazila jen jedna neutichající žába, která vážně hodně hlasitě a po svém kuňkala. Pohledem jsem žabáka propíchl. Ale ten začal snad prdět pod vodou, jelikož se kolem něj začaly tvořit bublinky. A pak tu nemá být smrad. Ušklíbl jsem se. Byl jsem pánem Sarumenu, ale žáby si tady dělaly co chtěly.

Zavrtěl jsem prudce hlavou. "Tos nemohla vědět... v pořádku." Snažil jsem se odlehčit situaci, aby se necítila špatně. Což se nejspíše nepovede. Ale pro mě toto téma byla kudla do zad. Vždy a nejspíše vždy bude. Bohužel, ti co neznali její osud se na to ptali. Logicky. Pravdou ale bylo, že jsem nechtěl zabíhat nějak do detailu a řešit to nějak více. A tak jsem byl rád, že Shadow se na nic víc vyptávat nechtěla.
Shadow si chtěla les projít sama. Přikývl jsem. "Já bych tě ještě rád doprovodil k té vodě, o které jsem ti říkal. Abych měl jistotu, že víš, kde se nachází." Měl jsem na mysli tu špatnou vodu. Nechtěl jsem, aby jí zkoušela. Chtěl jsem, aby se jí vyhla velkým obloukem a nejlépe, aby na to místo jednoduše nechodila vůbec.
Naklonil jsem hlavu na stranu. Jak jinak. Ony už divně vypadají. Vážně jsem se o houby nikdy nezajímal a tak mě ani nepřekvapilo, že tyhle se pojídat nedaly. Jinak bychom tady měli asi houbové žně. Ušklíbl jsem se a při její poznámce se zasmál. Zkoušet je nebudu. Taky mám raději maso. Pořádný kus masa. Ale Neyteri měla ráda různé bobule a divné věci na keřích. Vážně se v tomhle vyznala.
Zvedl jsem svůj zadek. "Tak pojď, kouknem na to vodu a pak tě už nechám, aby sis prošla les a třeba našla nějaké místo kde se ti bude líbit. V lese budou určitě nějací vlci. Kdyby ses chtěla seznámit..." Usmíval jsem se u toho, ale její odpověď mi byla už dopředu známá. Klidně bych šel s ní, aby měla alespoň trošku jistoty, že se jí opravdu nic nestane. Ale na nějakého toho vlka dříve nebo později stejně v našem lese narazí a bude se s ním muset bavit. "Mimochodem, zkoušela jsi už vydru? V našem lese je občas lovíme." Dodal jsem. Přemýšlel jsem, že bych jí mohl ukázat i to, čím se živíme jako rychlým zdrojem potravy přímo v lese. A někdy si je můžeme zkusit ulovit. Nebo to můžeš zkoušet sama. zatím jich je dost a pořád se k nám vrací. Nerozuměl jsem proč, ale bylo to tak.

// Sarumen

Má reakce jí nejspíše trošku vyděsila. A nebylo se čemu divit, když měla povahu strašpytla. Raději jsem se rychle uklidnil. A téma jsme převedli zpět k magiím. Pokrčil jsem rameny. Vlastně jsem netušil, s čím vším se může vlk narodit. Co může být vrozené a co pouze získané. "Možná, tohle přesně nevím." Dodal jsem. Vlastně mi to bylo i jedno. Já se narodil s myšlenkami a tak jsem se nepídil po tom, jestli se mohu narodit s magií neviditelnosti, když už jsem jednou narozený byl. Jak komplikované. Řekl jsem si sám sobě sarkasticky.
Zamračil jsem se, když přišla řeč na partnerku. Chvíli jsem přemýšlel, co jí na to vlastně říct. "S mojí partnerkou ses již setkala... nic nenamítala." Poznamenal jsem. Chvíli jsem zvažoval, jak ji oznámit, že moje partnerka je vlastně sochou v úkrytu. Ale že i přesto její duše je pořád spjatá se Sarumenem. Povzdechl jsem si a můj výraz se změnil na bolestný. Nebylo mi příjemné se o těchto věcech bavit. "Je to ta socha v úkrytu..." Řekl jsem tiše a zvedl svůj zadek, abych udělal pár kroků stranou.
"Sarumenská smečka." Dodal jsem poměrně suše zírajíc někam do koruny javoru. Hlavou se mi honily různé myšlenky. Většina z nich nebyla příjemná a ani trošku pozitivní. Snažil jsem se to ale hodit za hlavu, jako jsem to už dělal tolikrát. A nikdy se to nepovedlo.
"Budeš si chtít zbytek lesa projít sama?" Zeptal jsem se. Les měl své kouzlo a nejlépe se na to přijde, když se vlk projde po lese sám. Procházel jsem se mezi houbami. Snažil jsem se pochopit, proč jich je tady tolik. A až teď si uvědomil, že jejich vůně se drží ve vzduchu. Zvláštní vůně. Začal jsem jednu houbu zkoumat z blízka. Vlastně jsem nic takového nikdy nežral. Podíval jsem se na Shadow. "Vyznáš se v houbách? Je to vůbec jedlé?" Zvědavě jsem naklonil hlavu na stranu. Přišly mi nechutné. S velmi zvláštní vůni. Některé byly pevné, jiné rozblemcané. Ale veverky to očividně žerou. Koukal jsem před sebe. Asi dvacet metrů od nás si na jedné z hub pochutnávala veverka. A pak s poklidem odskákala pryč. A teď se nedozvím, jestli z toho chcípne nebo ne. Zamračil jsem se. Jediná šance, jak něco o houbách bylo okoštovat. A nebo Shadow, která by o tomhle divném čím si mohla cosi tušit. Když už pojídá ty klacky... třeba pojídala i toto.

Možná že jsem vlčici nasadil brouka do hlavy. Pousmál jsem se, když začala uvažovat o naší smečce. Nechtěl jsem, aby se tohle chrastítko kostí potulovalo někde, kde bude snadným terčem. Zhluboka jsem se nadechl a trošku znervózněl. Byl bych opravdu rád, kdyby tady zůstala. Zvažovala to. Zůstaň. Nikdy jsem si více nepřál, aby s námi nějaký tulák zůstal, tak jako u ní. "Možná to zní zvláštně... ale je to nejníže postavený člen ve smečce. Nikdo od něho nic nechce a ani neočekává." Dodal jsem, aby se nebála toho, že bychom na ní opravdu nijak netlačili. Omega je vlastně takový ten povaleč, který nic nemusí a pokud chce, může se postarat o zábavu ve smečce. Ale spíše jsem znal ty flákače, co věčně nebyli v lese a přitáhli až když byl úlovek v lese. Měli nejspíše dost dobrý čuch nebo předtuchu. Ale u Shadow mi to nevadilo. Tak jako jsem sdělil u Meineremu, náš les byl pro vybrané vlky otevřený a vždy je tady rád uvidím. Jen Meinere asi nikdy nepříjde. Škoda... Ale z myšlenek mě přerušily její slova o tom, že by to chtěla zkusit. Nadšeně jsem vyskočil na tlapky, možná až moc zbrkle. "Vážně?! To by bylo super!" Hned jak jsem si uvědomil, že moje reakce byla možná až moc... nadšená, jsem se uklidnil. Snažil jsem se uhasit jiskřičky, které mi právě v očích hořely. Jiskřičky naděje, že jednou z ní uděláme normálního vlka s normálním sebevědomím, nebo se tomu alespoň budeme trošku blížit. Aby se i ona cítila lépe.
Naše pohledy se opětovně střetly. Magie, ano magie. Ale nedokázal jsem se úplně soustředit na téma, když mi právě řekla, že by se možná připojila. Bylo to tak vzrušující, tedy alespoň pro mě. Pro někoho by to mohla být banalita ale...
Kývl jsem hlavou. Ano, teď pro mě ovládání mé vrozené magie byla hračka. "Pár jich ještě zvládám. Ať už společné pro všechny, nebo specifické jenom pro mě." Chtěl jsem jí to více vysvětlit, ale nevím jestli by o to vůbec stála, když nejspíše o magiích slyšela možná podruhé v životě a neovládala ani tu svou vrozenou. "Tuhle mám velmi rád." Řekl jsem s šibalským úsměvem ve tváři a zmizel jí před očima. Neviditelnost dotažená k dokonalosti. Nešly slyšet mé kroky, můj dech. Obešel jsem Shadow a postavil se za ní. A tam jsem se taky znovu objevil. "Tadá! Neviditelnost... možná proto máš někdy pocit, že tě někdo sleduje, ale ty ho vlastně nevidíš." Řekl jsem a šel zpět na své místo před ní. A při cestě jsem omylem zašlápl další houbu. Sakra proč je tady tolik hub. Tahle byla blemcavá. Nacucaná vodou, takže se mi přilepila zespod na tlapku a já ji musel setřepat dolů. Cítil jsem se uvolněný, tak jako jsem se dlouho už necítil. "Je ještě něco, co bys chtěla o naší smečce nebo o chodu smečky celkově vědět, aby ti to pomohlo se rozhodnout?" Zeptal jsem se zvídavě. Chtěl jsem, aby řekla ne, to je v pohodě budu tady s vámi už navždy! Koukal jsem na ní s nadějí.

Naklonil jsem hlavu na stranu. Vlčice o sobě neustále pochybovala. Na okamžik jsem jemně zavrtěl hlavou. Má smysl jí vysvětlovat, že by si měla začít věřit? Ach jo. Povzdechl jsem si a ještě chvíli na ní mlčky koukal. Přemýšlel jsem, jak začít. A trvalo mi to nejspíše déle, než jsem očekával a než možná očekávala ona sama. "Um, proč myslíš? Nemáš ráda společnost, ochranu a neustálý přísun žrádla?" Zeptal jsem se a přitom mi koutek zacukal do úsměvu. Jo křenil jsem se na ní jako blbec, nemohl jsem si vlastně pomoct. Ale na druhou stranu jsem jí chápal. Možná byla natolik nedůvěřivá, když nevěřila sama v sebe, nemohla věřit ani alfě. Nikomu ze smečky.
"Ve smečkách jsou někteří vlci na pozici omegy... v podstatě nemají žádné závazky. Nic se o nich neočekává, ale stále mají ochranu smečky." Řekl jsem zamyšleně spíše pro sebe. Taky jsem to pěkně zamumlal. Nečekal jsem totiž, že by měla nějak zájem o to, aby se stala členem něčí smečky. Vypadala, že se každou chvíli zhroutí.
Koutkem oka jsem si jí změřil od hlavy až po tlapky. Mlaskl jsem u toho hlasitě. Partnera taky mít nebude... ten by jí těžko nechal takhle vyhublou a samotnou. Naše pohledy se opětovně střetly. Byl to mžik, ale mě to přišlo, jako kdyby to byla věčnost. V jejím pohledu se odráželo hodně. Přemýšlela snad o tom, že by se opravdu mohla stát členem? Ale její oči říkaly mnohem více. Upřeně jsem se do nich díval. Vtahovaly mě opětovně do sebe. Jako by mi chtěly něco říct, něco co nikdo nesměl vědět. A bum, najednou jsem se ocitl v její hlavě, i přesto, že jsem vlastně vůbec nechtěl. A mé zjištění nebylo nijak dobré. Ztěžka jsem polkl. Kdyby se vlci potili, orosilo by se mi celé čelo. Udělalo se mi zle. Jak někdo mohl vědomě ubližovat vlčici? Navíc... svému potomku?! Naši otcové měli možná něco společného. Je mi z nich na nic! Věděl jsem, že to co jí teď proběhlo v hlavě bude utajeno všem a všemu. Její oči se odvrátily a já věděl, že jí nemohu říct, že jsem byl právě teď v její hlavě. Už jsem začínal chápat ten její strach ze všechno a ze všech. Nedůvěra. Bodejť. Vlastní fotr se k ní choval jako je kusu klacku. A to se ten klacek měl možná lépe než ona. Tolik bolesti jsem nečekal.
Odechl jsem si. Neovládala svou vrozenou magii v podstatě vůbec. Mé myšlenky byly tedy pro tentokrát chráněny. Ty její bohužel ne. Ale neudělal jsem to schválně. Odkašlal jsem si. Magie jasně. Magie... musím přepnout a vytěsnit z hlavy to, co jsem právě slyšel. Nádech a výdech. Klid. Pohlédl jsem na své tlapy. Na okamžik jsem zaryl drápky do hlíny. Částečně se mi ulevilo. "Začalo to šelestem. Zvuky, které se nedaly k ničemu ani nikomu přiřadit. Pokračovalo to útržky slov, které se mi dostaly do hlavy, aniž bych tušil, kde se tam vzaly. A pak už to bylo lehké." Mohl bych jí to naučit. Mohl bych jí pomoct s magií. Jen by musela chtít. Musela by mi trošku důvěřovat, což po její životní zkušenosti bude opravdu nereálné. Chtěl jsem jí pomoci, ale vlastně jsem vůbec netušil jak. Jak chcete pomoci zlomené vlčici. Byl jsem vážně naštvaný a kdyby tady byl teď její otec, nejspíše by výměnu názoru nepřežil. Jak to jen udělat. "Když budeš chtít, můžeš u nás zůstat... ve smečce... a pokud odmítneš, vždy se k nám můžeš vrátit. Poskytneme ti ochranu i žrádlo." Snažil jsem se nějak naznačit, že jsme schopní ji ochránit, i když nebude chtít ve smečce být. Popravdě? Nejraději bych si jí tady nechal. Schoval do úkrytu, ten uzavřel a nosil jí tam jen žrádlo. Aby se už nikdy nemusela potkat s někým takovým, jako je její otec. Ušklíbl jsem se a pohled přesunul k nebi. Nechtěl jsem se teď střetnout s jejím pohledem. Poznala by, že jsem byl v její hlavě. A to pozná nejspíše tak či tak, jelikož jsem se začal vyhýbat jejímu pohledu. Můj výraz se změnil v zkroušený. "Máš nějaké kamarády?" Zeptal jsem se, abych odvrátil pozornost od tématu. Nejspíše ne, když ničemu nevěří. Přesto mě to zajímalo.