Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Myslíš, že dokážu být jiný než můj otec? Vážně si myslíš, že nebudu takovým sobcem a nebudu tě chtít mít jen pro sebe? Nebudu vlčata proklínat, jakou bolest ti způsobila a tím je i nenávidět? Pohled jsem odlepil od země a zadíval se na ní. Na nevinnou tvář, která se snažila ve mě vidět něco, co ve skutečnosti nejsem. Ale chtěla to přesto všechno ve mě najít. Jsi jen zaslepená myšlenkou vlčat. Zhluboka jsem se nadechl. Na jednu stranu jsem obdivoval, jaká dokáže být, ale nebyla tohle spíše naivita obou stran? Těžko říct.
Nebyl jsem si jist reakce tohoto drobného stvoření, které jsem nadevše miloval. Změnila mi život od základu a donutila mě, abych si toho všeho více vážil. A přesně u toho stvoření si to teď krásně poděláš. Byla nejspíše jenom jedna možnost a to ta, že mě opustí, nechá mě zde v jeskyni a uteče. Opustí mě, najde si někoho lepšího a k ní více rovného a upřímného. Ty roky jsem tě nevodil za čumák, pouze jsem ti neřekl pravdu. Stále se mi vracela otázka, jak by něco jako já mohlo mít vlčata. Jak? Napáchal jsem více škody, než užitku.
"Pro živého vlka, to ne!" Vyhrkl jsem ze sebe. Naposledy jsem se ještě jednou zahleděl do smaragdových očí, které právě teď zřely prázdnotou a možná menší odtažitostí. Musel jsem ti to říct, vždyť ty bys mě pa nenáviděla, kdyby ses to dozvěděla… někdy po vlčatech. Ta možnost zde byla. Mohl se objevit někdo z minulosti a mohl by klidně Neyteri říct vše, co jsem kdysi dělal. Já jí to nakonec i řekl sám, jenže bez detailů, které by stejně nechtěla slyšet.
Sklonil jsem pokorně hlavu, jako bych prosil o odpuštění. "Chtěl jsem lepší život… a tys byla ta pomocná větev, která se pro mě natáhla. Od první chvíle... kdy jsem měl možnost tě vidět, jsem viděl svět jinýma očima." Možná to pro ní mohlo znít divně, ale ona pro mě byla opravdu tím světlem v dlouhodobé tmě, za kterým jsem se s chutí rozběhl. "Zamiloval jsem se do tebe." To už jsem jí ležel u tlapek. Pokorně, jako obětní beránek. Nevěděl jsem, jak bude reagovat na můj dotek a tak jsem si položil hlavu mezi její přední tlapky, abych se jich jen lehce dotýkal. Právě teď jsem potřeboval od ní pořádně obejmout, ale zdali to udělá anebo se rozhodne odejít, to bylo jen a jen na ní.
Její slova mě poněkud uklidnila. Ale né natolik, abych se na ní dokázal podívat. Má pravdu, minulost nezměním. Ale může mě za ní nenávidět. Jenže teď jsem jiný, celé ty roky jsem jiný! Na žádnou jinou vlčici se nepodívám s chutí, leda tak, jak by se dala využít pro smečku. Ale bude mi tohle věřit? Popravdě bych se takhle hloupě nikdy nechoval. "Jsi jiná než ostatní vlčice. Probudila jsi ve mě pocity jako je ochraňovat tě, starat se o tebe, aby ses měla dobře… takové, které jsem do té doby neznal." Do doby, než jsem tě poznal. Znovu mi v hlavě projela myšlenka na první setkání. Já ji vlastně viděl dříve než ona. V lese jsem se pohyboval sám a ona byla s přáteli. Jenže pak se to zvrtlo a je nejspíše dobře, že se to zvrtlo takhle.
"Já vím že ne. Jen mám obavy, aby se ze mě nestalo to samé. To je vše." Odpověděl jsem, již sebejistým hlasem. Chtěl jsem jí pořádně obejmout, ale raději jsem počkal, až tento krok udělá ona. Kdybych na ní moc tlačil, nejspíše by to nedopadlo dobře.
Posadil jsem se a narovnal se tak, jak jsem měl ve zvyku. Jenže po kom vlastně budu? Po otci, který byl jaký byl, nebo po matce, která byla utlačována? Hodně věcí typového charakteru jsem měl po otci. Stavbu těla, vůdcovství a podobné. Jen abych po něm neměl i tohle… Upřeně jsem pozoroval Neyterininu tvář.

Uvolnil jsem své svalstvo na tváři. Ten upjatý výraz mi nebyl příjemný. Místo toho jsem vypadal prostě jinak. Uši jsem sklopil k hlavě a přemýšlel nad tím, co mi Neyteri řekla. Co po mě vlastně chce a co ode mě očekává. Jenže tohle bylo nad moje síly. Jak jsem měl dokázat něco takového? Jak jsem se měl stát otcem, když jsem sám nebyl správně vychován tím svým? Neměl jsem vzor, vlčí vzor, v kterých bych se viděl a chtěl jednou takový být. Nechtěl jsem, aby tak jednou dopadli i mí potomci, které bych opustil. A co když bych je opravdu opustil?! Stalo by se ze mě to, co se stalo z otce. Nenáviděn a psancem.
Její teplý dech jsem ucítil někde na zátylku. Další hřejivá slova mi roztápěla ledové až hluboce zmražené srdce. City, kdo to vymyslel. Zavrtěl jsem jemně hlavou. To co mě ale nejvíce ranilo, bylo to, že to o čem se bavíme, to co je pro mě nepředstavitelné má ona jako dávný sen. Ta představa nevinného tvora s její tváří, který roky a roky prahne po tom, aby měl vlastní potomky. Aby si užíval života natolik, na kolik jen může. Ta představa mě bodala do srdce. Proč jsem tohle nikdy nepoznal? Byli jsme v tomhle tak rozliční, že se tomu nedalo snad ani věřit. Jeden prahne po tom, zanechat zde něco víc. A ten druhý… ten prahne jenom po tom, mít sobecky toho druhého pro sebe. Proč mi to nedošlo dřív…
Zhluboka jsem se nadechl a při skřípajícím zvuku se na ní otočil. Posadil jsem se čelem k ní. "Můj otec mě nenáviděl. Od samotného narození mě k smrti nenáviděl." Odmlčel jsem se na okamžik a přitom se ani koutkem oka nepodíval do těch její. Zíral jsem na podlahu, jako by ten text, co říkám byl napsaný a vyrytý v ní. "Co když budu stejný, neschopný milovat své vlastní vlče?" Špitl jsem, protože ta slova mi ryla další bolestivé rány do srdce.
Mé oči byly kalné, bez života a plné pohoršení. Vždyť ty o mě nevíš vše. Nevíš o tom, jaký jsem kdysi byl. Nemáš tušení, jaký parchant jsem byl. Ztěžka jsem polkl. "Měla bys o mě něco vědět, protože mě ve skutečnosti neznáš…“ Řekl jsem a posunul se o pár centimetrů blíže k ní. Musel jsem jí to říct, jen obával jsem se reakce. V nejhorším případě tě opustí a žádné vlčata stejně nebudou, tak co. Celou dobu jí lžeš, nebo mlžíš o tom, kdo vlastně jsi. Hraješ si na hrdinu a přitom jsi ten nejhorší parchant, kterého by si kdy mohla přát.
"Kdysi… jsem se nechoval, tak jak bych měl. Protože se mě matka nikdy nezastala a já jako vlče u otce opravdu trpěl… v dospělosti jsem zneužíval typově podobné vlčice mé matce, černé, šedé… choval jsem se k nim hrozně a bral je jako služky. Když jsem neměl náladu, právě na nich jsem uspokojil své ego, že jsem nadřazený." Teprve teď jsem se opovážil zvednout pohled. Podívat se do těch znechucených očí, které se na mě nejspíše dívají naposledy. "Věř mi, nejsem pro tebe ten pravý." Opakoval jsem tiše s vroucím výrazem a skleslým pohledem. Vypadal jsem spíše jako hromádka neštěstí, která by neměla nikdy existovat.

V tomhle si mohla být Neyteri jistá. Myšlenky stejně nepoužiji na tebe, i kdybych chtěl. Proč mi vlastně taková magie byla dána do vínku? Vždyť jsem byl spíše opakem. Myšlenkám jsem se vyhýbal. Neříkám, že občas při některých věcech není potřebná. Ba naopak, je až moc, ale proč zrovna mě byla dána do vínku na vrozená? Mohl jsem mít oheň po otci, či cokoliv jiného, co měli mí rodiče. Tak proč ona!
Zavrtěl jsem jemně hlavou, jako bych se chtěl zbavit těchto myšlenek. Vždyť to teď nebylo potřebné. Něco co mě zajímalo mnohem víc, Neyteri tajila. A nechtěla mi to za nic na světě říct. No to je od tebe hezké. Jsme pár už jakou dobu, ale svoje přání mi neřekneš.
A bylo to tady! Ona se rozmluvila! Nastražil jsem ouška, i když výraz jsem měl pořád stejný. Nebo možná i nechápavý. Co se stále opakuje? Takže to nebude to, co jsem si myslel? Zničení světa? Ovládnutí tohohle všeho? Asi jsem si myslel, že to bude opravdu ono… Ale co se opakuje neustále? Co to vlastně je?
Nadechl jsem se, že chci něco říct, ale nechal jsem Neyteri, aby pokračovala. Cuknutím celým tělem, jsem se přestal dotýkat své partnerky. Cože? Vykulil jsem očiska. Téměř mi vypadly z důlku. Chvíli jsem na ní tupě zíral. V hlavě mi to neuvěřitelně šrotovalo. Tak ty chceš rodinu? Ty chceš rodinu? Zvýšil se můj hlas v hlavě, který křičel na všechny strany.
Zprvu jsem se posadil. Nakonec jsem se i postavil a otočil se k ní zády. Zůstal jsem stát zírajíc do země na druhé straně naše místnosti. "Ty chceš rodinu…“ Opakoval jsem znovu, tiše, jako bych to ani neřekl já.
Jak bych jí to jenom řekl. Měl jsem spoustu obav, vlčata mě děsila víc než Smrt. Možná ze mě mohla vycítit divný pocit, který mým tělem právě proudil. "Doufal jsem, že tento den nikdy nenastane. Ale… jsi vlčice. Asi jsem měl předpokládat, že se to stane.“ Mluvil jsem dál a snažil se tak získat čas pro sebe. Pro to, co jsem se jí rozhodl říct. Měl jsem tě za takovou tu vlčici, která vlčata neřeší, nechce a je jí dobře ve dvou.
Vůbec jsem si nedokázal představit, že bych se o ní měl s někým takovým dělit. Vždyť mě vlastně pak bude utlačovat.
Odkašlal jsem si. "Nevím, zdali jsem ten pravý pro něco takového." Posadil jsem se. Nechtěl jsem vidět její výraz právě teď, kdy mě začne možná nejspíše nesnášet, tak jak to udělal můj otec. Jenže na rozdíl od něj, ona bude mít důvod. Koutkem oka jsem se podíval na východ z naší místnosti. ni utéct nemůžu. V životě nikdy by se na mě už nikdy nepodívala. A tohle téma je zapotřebí vyřešit co nejdříve, abychom měli konečně jasno.
Možná nechápala můj strach, jenže já k vlčatům neměl nikdy moc velký vztah. "Co když budu stejný jako můj otec." Konstatoval jsem otázku a následně utichl, abych si to mohl znovu přebrat. Jak já tak i ona. Tohle byl tak závažný krok…

Neyteri ocenila mou snahu. A to mě více než zahřálo u srdce. Věděl jsem, že by něco takového nejspíše ode mě ani nečekala. Byl už jsem takový, na takovéhle věci jsem nebyl. Občas mě ale napadlo si udělat krásný den se svou družkou. A věděl jsem, že já to určitě přinejmenším potěší.
Vlastně by mi ani nevadilo, kdyby má partnerka usnula. Ten čas strávený s ní by byl pro mě stejný. Nemusíme mluvit, nemusíme řvát, stačí, když se k sobě budeme tulit. Ona bude vědět, že jsem jí na blízku, mohu jí podat pomocnou tlapku, když se jí bude zdát ošklivý sen, který tě nechce pustit zpět do reality. I takového času s tebou si vážím. Olízl jsem si čenich a přitom ocenil to, že není unavená. Netušil jsem kdy naposledy usínala ona. Neměl jsem ponětí, kdy naposledy jsem usnul já a už vůbec jsem netušil, kdy naposled jsme spali bok po boku vedle sebe, nerušeně.
Jakmile se uvelebila, zůstal jsem stát na svém místě ještě notnou dávku chvíle. Chtěl jsem si vychutnat pohled na ní. Usmíval jsem se přitom jako měsíček na blátě. Kdybys jen věděla, co pro mě znamenáš. Nikdy jsem jí to vlastně neřekl, ale nejspíše bych skončil jako protivný, opuštěný a agresivní vlk, nenávidějíc svět, vlky a všechno živé a hlavně sebe. Kdybys jen věděla… kdybys jen věděla. Opakoval jsem si v mysli.
Byl jsem ale natolik zamyšlený, že její jemné mručení mě vrátilo zpět z toho snění. Před očima jsem měl naše první setkání. Ten okamžik, kdy se k vůli tak nádherně smaragdovým očím zatočí svět a vy se cítíte jako by se vaše duše měla znovu narodit a žít pro něco dobré.
Povzdechl jsem si. Přestal jsem na ní zírat. Přikročil jsem ležérním krokem blíže k ní. Jenže ona najednou odmítala mi cokoliv říct. Její plány, její velké plány, které mohly znamenat to, že my bychom zničili svět… Já to chtěl slyšet od ní.
Nejprve jsem se k ní posadil. Sklonil jsem se k ní a čenichem odtáhl tlapku, kterou si přikrývala svůj čenich. Následně jsem se na ní upřímně usmál a lehl si vedle ní. Kopíroval jsem její polohu a tak jsme byli vedle sebe, dotýkajíc se tak tlapami a srstí. Pohled jsem zabořil do jejího a chtěl se dozvědět vše. "Chci vědět na co myslíš. Co je tvůj plán a jaký odkaz bys po sobě chtěla zanechat." Znovu jsem jí chtěl podpořit v tom, aby svůj návrh opravdu řekla. Nejsem až prapodivně pozorný? Já byl ale vždy, i když to nevypadalo, vnímal jsem její hlas, tělo, pohyby. Prostě vše.
Proč mi to nechce říct? Její chování bylo o to víc zvláštní než to mé. A tak jsem se rozhodl, že to z ní dostanu kudyma to jen půjde. "Nenuť mě ti lézt do hlavy. Víš, že bych to nikdy neudělal, ale tohle je pro mě důležité. Prosím, řekni mi to." Naléhal jsem na ní a přitom jí prosebně hleděl do očí. Musel jsem vědět, to co jí trápí.

// <--- S. hvozd

Z pohledu přítomným členů mi bylo jasné, že náš odchod, docela urychlený odchod není pro ně přínosem. Ale my si to určitě vynahradíme. Zakřenil jsem se od ucha k uchu při té představě. Jenže já měl mnohem jiné myšlenky. Stále mě zajímalo to co Neyteri nedokončila. Musíme zanechat odkaz. Jaký odkaz? Možná to bylo opravdu zničení celého, celičkého světa.
Po chvíli tichého kráčení a zamyšlenosti, jsem uslyšel tiché krůčky, které cupitaly přímo za mnou. Uši jsem pootočil daným směrem. Bylo mi jasné, že mě má partnerka následuje. Což bylo dobře.
Uslyšel jsem, jak se mě ptá, zdali jsem opravdu tak extrémně unavený. Úsměv mi zacukal od ucha k uchu, ale hlavu jsem měl stále mířenou někam před sebe. Přeci jen jsem to dlouho nevydržel a nakonec na ní hlavu otočil. Usmál jsem se znovu, tentokrát vřelým úsměvem. "Nejsem. Chtěl jsem jenom pro nás dva získat trošku soukromí. Nejsi za něj ráda?" Zeptal jsem se a podvědomě tušil, co odpoví. Vždyť my teď spolu moc času netrávili. A když už, našlo se něco, co nás vyrušilo.
Opouštěli jsme Setii a Nateho. Doufal jsem, že nebudou až tak moc naštvaní, že jsme je opustili a vydali se do úkrytu, zatím co jsem je poslal, aby zkontrolovali hranice. Ta kontrola byla potřebná a vůbec projít a zanechat nějaké pachy, bylo opravdu nutné.
Přibližovali jsme se konečně k úkrytu. Pár pachů zde ještě doznívalo. "A jak jsi na tom ty?" Zeptal jsem se zvídavě a přitom pomaloučku vklouzl do úkrytu. Chtěl jsem zjistit, zdali jsme tu sami, nebo budeme mít společnost. Ale vypadalo to, že i poslední člen opustil skalisko a my zde snad byli opravdu sami. To se mi nechce věřit. Po takové době zase jednou sami? Olízl jsem si čenich a zapadl do naší oddělené místnosti, která byla opravdu jen pro nás. A tady nám snad už nikdo nevleze. Zastavil jsem se uprostřed místnosti a nasál její pach. Ještě zde zůstaly poslední zbytky smíchaniny, která vznikla spojením našich dvou pachů. Otočil jsem se čelem ke své partnerce. Počkal jsem až vstoupí do místnosti a teprve poté jsem ustoupil o kousek dál, aby si mohla vybrat místečko, kam by si chtěla lehnout. Tak aby ti to bylo pohodlné. Teprve poté jsem se chtěl přitulit já. "Ještě by mě zajímalo." Začal jsem zprvu těžkým hlasem, který se po odkašlání vrátil do mé hladiny. "Co jsi myslela tím zanecháním odkazu?" Naklonil jsem přitom hlavu na stranu a doufal jsem, že se to konečně dozvím. Snad. Vypálíme celý svět! Mé myšlenky byly divoké a různorodé. V hlavě se mi honily prapodivné nápady. Nakonec jsem se vrátil do reality a věnoval se Neyteri.

S Neyteri naše debata skončila. A asi se už nikdy nedozvím, jaký odkaz že to chce zanechat. Budu se k tomu muset vrátit. Protože mě to více než zajímalo, co měla na mysli. Možná chce ovládnout a zničit tento svět! Možná by to byla práce na dlouho, ale kdyby to chtěla, určitě bych se přidal.
Naštěstí mou nabídku na jahůdky Neyteri pochopila a keřík, který zde jen tak zčista jasna byl jen díky její síle ovládat zem. Keř byl znovu obsypán jahodami. Vřele jsem se usmál na svou partnerku a ještě mi od tlamy stékaly sliny společně se šťávou, která mi při každém kousnutí do jahody vystříkla jako sladký nektar. Jen si dejte. Problesklo mi hlavou, když jsem se pohledem vrátil zpět k neznámým.
Jenže právě v ten moment se k nám přidali i naši členové. Konkrétně Setia a Nate. Toho jsem viděl opravdu rád, protože po tom co na nějakou dobu zmizel, jsem se obával, že nám utekl navěky. Je dobře že se vrátil. "V pořádku." Řekl jsem s plnou tlamou na Nateho, který se zmínil o tom, že se přišli ujistit, jak to tady vůbec vypadá. Následně jsem polkl velké množství jahod, abych nevypadal za odpudivého a nevychovaného alfáka, který mele s plnou tlamou a na všechny plive obsah jeho tlamy.
Rychle jsem si olízl čenich a letmo zkontroloval kožich, který byl sice umazaný, ale na té černé to neskutečně splývalo. Ještě že je koruna čistá. Na to bych si nenechal šáhnout.
V rychlosti jsem se tedy rozloučil s cizinci, aby mohli pokračovat ve své cestě a my v naší každodenní rutině. "Není za co." Řekl jsem směrem k Sigymu. "Ať už jdeme kamkoliv, šťastnou cestu vám oběma." A to byly poslední slova, která jsem jim věnoval. Předpokládal jsem, že po tom co vlčice jahody odmítla, se seberou a zmizí z našeho lesa tak rychle, jako přišli.
Otočil jsem se zpět na naše členy. Setie se zmiňovala o tom, že se rozhodli pro menší obchůzku. "To je přímo skvělé. Nechcete zkontrolovat a obejít hranice? Podívat se, zdali nám vydry nevyhlásily válku… však to znáte." Usmál jsem se na ně vřele. Já na to neměl moc času a naposledy jsem to dělal nejspíše, když jsme smečku zakládali. Projít hranice a zanechat tam více pachů bude pro nás mnohem lepší. Čerstvé pachy jsou jen jedno velké plus.
Pohled jsem věnoval nakonec své partnerce. "A my dva? Nepůjdeme si na chvíli odpočinout do skaliska?" Pěkně dlouho jsem tam nebyl. Těšil jsem se, až si na chvíli lehnu, přitulím se k tomuhle božstvu, které zde se mnou prožilo a prošlo nějakou etapu života a právě to božstvo mě drželo tak nějak nad vodou.
"Pokud vám to nebude vadit, že vás zde necháme… vzdálíme se." Usmál jsem se na ně od ucha k uchu a pomalými krůčky se rozešel, čekajíc na reakci své partnerky, zdali se ke mně přidá. Snad nebude mít sama tolik energie, aby obcházela s nimi celý les.

// ---> Skalisko

Jemně jsem natočil uši směrem k mé partnerce. Nebyla nadšená z toho, že neskáču radostí ze zimního období. Jak to říct, vždyť já sám taky přesně netušil, co mi vlastně vadí. Nebo co způsobuje to, že mé pocity ze zimy nejsou zrovna 2x libové. Zhluboka jsem se nadechl, abych se nad tím na chvíli pozastavil a získal tak čas.
"Neřekl jsem, že nemám rád sníh. Rád si v něm užiji legraci." To je ale asi tak vše. Pak mě to velice rychle přejde. Možná ona hra na stíny a splynutí mi vadí. Je mnohem těžší, a téměř nereálné splnit její podstatu. "Ale už jsem ti říkal, že tmavý vlk, je na otevřeném prostranství na sněhu jako pěst na oko. Možná právě proto tomu tak nehovím. Je pro mě horší se přizpůsobit a vypadat přirozeně, než kdykoliv jindy." Jemně jsem přitom sebou škubl. Nevím, proč bylo pro ni tak těžké pochopit to, že né každý libuje sněhu. Není pro každého natolik přirozený, aby se v jeho přítomnosti cítil svůj a odvázaný. Ale světlé kožichy tomu nikdy rozumět nebudou.
Převrátil jsem očiska v sloup, když jsem uviděl, jakou radost jí udělalo, že mám "chuť" na nějaké ty jedovaté bobule, kterými se ona láduje. Mezitím se mi na tváři vyryl úsměv od ucha k uchu, že jí dokážu rozveselit něčím tak bizarním, až to není možné. Tak honem, ať už to mám za sebou. Snažil jsem se zkrotit úsměv na tváři. Usmíval jsem se jako malý pubertální vlk, o kterého jeví vlčice zájem a on netuší, co přesně má dělat a tak se usmívá jako blb.
Jemné praskání půdy mi značilo, že se tady dějí velké věci. O tohle jsem nechtěl přijít. Odtáhl jsem se a překulil na druhý bok. Vlastně mě to spíše donutilo vstát. Rozešel jsem se směrem ke keříku. Zastavil jsem se několik metrů od něj a pozoroval to, co se dělo právě teď proti pravidlům přírody. Bylo to úchvatné. Něco takového vidět na vlastní oči. Wau.
Lákavé obrovské červené plody. S úžasem jsem zíral na Neyteri. Na nic jsem nečekal a urval si jeden plod a nacpal si tak tlamu. Při rozkousnutí se mi do tlamy vlila úchvatná, sladká chuť. Nijak protivná, ale opravdu nádherně příjemná sladká chuť. "Ovlivňuješ i to, jak sladké budou?" Zeptal jsem se zvědavě a přitom si do tlamy cpal další kus.
Nikterak jsem ani nezaznamenal, že mi na hlavě vyrašila znovu koruna. Jako bych se stal nějakým vyvoleným jedincem, u kterého se tento děj opakuje každou zimu. Jenže její otázka mě zaskočila. Na okamžik jsem se zarazil. Co jí na tohle vlastně říct? Pravdu.
Podíval jsem se na ní poněkud ustaraným pohledem. "Byl bych rád, kdyby tomu tak bylo. Ale víš jaký je život." Dodal jsem a jemně se u toho zavrtěl. Nikdo přeci nemůže vědět, nebo tušit co bude zítra, za hodinu, za minutu.
"Jak to myslíš odkaz?" Nechápavě jsem rozdrtil v čelisti jahodu tak, že její šťáva vystříkla kolem mě. Možná doletěla až na kožich mé partnerky. Jenže v tom nás přerušil tichý hlásek. Nebo spíše zívnutí.
Otočil jsem se čelem k vlkům. Má tlama byla zaneřáděná od pažravého tempa. "Odcházíte?" Zeptal jsem se, jako by to nebylo dost pochopitelné z toho, co řekl před chvíli vlk. "Nechcete na cestu trošku jahod?" Zeptal jsem se a přitom se podíval na téměř sežraný keřík. Sotva že na něm zůstaly nějaké listy. Neyteri by se o to postarala. Koutkem oka jsem se na ní s úsměvem podíval.

Hlasitě a zhluboka jsem se nadechl. Vdechl jsem čerstvý a syrový vzduch do plic, aby mě to trošku nabudilo pro lepší přemýšlení. A že mi to v hlavě už šrotuje. Občas jsem hrozně hrdý. Tak moc hrdý, že se nedokážu ovládat a chovat se normálně. A to je věc, která mě vůči Neyteri hrozně mrzela. Místo toho, abych ustoupil a vše v poklidu vyřešil, snad vždy vypěním a vybuchnu jako sto let žhavá a doutnající sopka. Ale už si zvykla… snad. Ušklíbl jsem se. Na tohle si snad ani zvyknout nejde.
Tiše a téměř bez dechu jsem naslouchal jejím slůvkům. Nejsem si jist, co přesně mi tajilo dech. Zdali to, že se mě dotýká a úmyslně tak dráždí moje smysly, nebo to, že jsem chtěl být tak moc pozorný. V tuto chvíli šlo ale hodně věcí stranou. Začal jsem hodně věcí ignorovat a soustředit se právě na jemné doteky na mém boku. Jako by se jednalo o zázračné doteky, které spasí mé tělo a má duše bude jednou provždy volná.
Hlasitě jsem vydechl a přitom se jemně zatkl o přední tlapky. Jako by mi chtěly utéct a já je musel násilím držet. Rozesmál jsem se, když zhodnotila, jak dopadlo setkání a krátký čas strávený se Setii. Snažil jsem se ale o né až tak hlučný smích. Přeci jen, vlci ještě spali. Nebo jeden z nich určitě. "Ach tak." Dodal jsem ještě v rozechvělém hlase. Smích ve mně teprve dozníval a já jej v sobě spíše dusil.
Nostalgicky jsem si zavzpomínal na nějaké krátké útržky z mých let, malého vlčete. Jako by ty slova vyvolaly něco, co by mělo být snad i příjemné? Úsměv mi jemně zmizel pomalu z tváře. "Přesně tak. Sníh roztaje." Poznamenal jsem. Jako bych na tu dobu čekal. Být znovu nenápadný a splynout s okolím. Nebýt tím divným černým flekem na něčem bílém. Olízl jsem si čumák. Partnerka mi nabízela, zdali nemám na něco choutky. Zamyslel jsem se a tiše vedle ní ležel.
"Nejsem si jist. Mám spíše hlad. Ale nikterak velký. Znáš to." Nepotřeboval jsem žrát. Žral bych spíše z nudy, nebo proto, že nemám do čeho píchnout, jinak ne. A chuť na bobulky? "Možná bych ochutnal tvé oblíbené ovoce." Konstatoval jsem nakonec a přetočil se tak, abych na ní viděl. Chtěl jsem na ní vidět, i když to znamenalo, že se naše těla na okamžik nebudou dotýkat. Přitulil jsem se ale hned zpět. Takže jsme k sobě leželi čelem. Tlapky jsem kolem ní obtočil jako brečťan a snažil se, si jí přitisknout co nejvíce to jenom šlo. Měl jsem obrovskou potřebu cítit její tělo, její teplo, její dech a všechno, co bylo s ní spojené. Zavřel jsem oči a svou hlavu pokorně složil jako obětní beránek mezi její přední tlapky pod krk.

Kruté pozorovat vlky. Jak se asi cítí? Zajímal mě pocit, který právě teď má vlčice, která nespala. Tušil jsem, že mladému vlčkovi je to zcela a upřímně jedno. Ale víte jak to je. Vlčice jsou jiné. Více háklivé a na delším pohledu si zakládají a už z principu jim vadí. Tak jestli to vadí i ji, tak to potěš koště. Ale mě to mohlo být vlastně jedno.
Jemný šum se nesl lesem. Tiché krůčky, vznešeného kroku. Krok alfy. Ten se pozná na míle daleko. Krok je tak lehký, jemný a přesto všechno jistý. Vlastně mě těšilo, že tyto krůčky slyším. Bylo mi jedno, v jaké náladě dorazí a jestli vůbec dorazí. V to jsem ale doufal. Samotnému mě tu bylo smutno a přemáhaly mě moje netečné chmury. Nepohnul jsem se ani tehdy, když se vynořila z lesa jemně šedo-bílá srst s nádherným odleskem. Zůstal jsem zírat a užívat si ten pohled.
Přikradla se ke mně a bez jediného peskovacího slůvka si ke mně přilehla. Chtěl jsem se posunout, aby si mohla pohodlně lehnout, ale její tlapky, které mě chytly v jemném obejmutí mi to nedovolily udělat. Pozvedl jsem hlavu a otočil jí směrem, kde ležela. Na boku mého banděra, které během zimy docela strádalo a tak nebylo až tak nafouklé a ohromné jako vždy. S tím by se taky mělo něco udělat.
Jemně je mě špitla, zdali je vše v pořádku. Vlastně mě překvapila. Nečekal jsem, že přijde v takovéto náladě. Jako bychom se neviděli týdny či dny a oba dva jemně zkoušeli, jakou náladu má ten druhý a jak ho potěšit, v případě té horší verze.
"Jde to náramně. Oba dva usnuli, vlčice se ale po chvíli probudila. Teď se nejspíše snaží probudit spícího vlčka." Zkonstatoval jsem situaci a vlastně byl tak rád že přišla, že jsem se konečně pořádně uvolnil. Nechal jsem hlavu klesnout do záklonu a cítil tak její temeno hlavy.
Po chvíli mě ale začalo bolet za krkem a tak jsem hlavu vrátil zpět, stále jemně vytočený jejím směrem. Chtěl jsem na ní vidět. Pozorovat její tvář. A předvídat na co myslí, pozorovat její gesta a reakce. Takhle jsem to měl docela nepřehledné.
"Jak jste pokročily se Setii?" Jak vám to šlo? Co jste spolu vyváděly? Zajímalo mě to. Sama mi říkala, že by s ní chtěla strávit více času. Ale jsi docela brzo zpátky. "Nestalo se nic mezi vámi?" Zvědavě jsem natočil uši jejím směrem a čekal, dychtivě čekal na odpověď.

Nikdy bych neřekl, že v našem lese může být až takové ticho. Čím to? Neyteri vzburcovala ostatní členy a ti teď musí někde tiše sedět na zadečku? To asi ne. Tak jak je to možné, že tohohle slastného ticha jsem si nikdy předtím nevšiml? Ignoroval jsem ho, nebo ve skutečnosti takové ticho nikdy nenastalo. Toť otázka. S naším Newlinem v čele a ostatní členové přeci jen se občas mihli a hluk byl na denním pořádku.
Cítil jsem, jak mě začíná svědit za pravým uchem. Nechtěl jsem se ale podrbat, jelikož by to byl docela složitý proces, se ze svého klubíčka vymotat. Jako první jsem zaznamenal pohyb vlčice. Ta po krátké době zvedla hlavu. Možná jí něco probudilo. Škoda, že vlci nemají něco, čím by se jednoduše vypnuli na potřebnou dobu. Hlavu otočila k spícímu vlkovi, který právě teď nejspíše v důsledku snů měj záškuby těla. Aby jí tak ještě nepokopal. A možná že už jí kopl a to jí právě probudilo. Na pár vteřin jsem zavřel oči.
Vnímal jsem svůj vlastní dech, klidný tlukot srdce a jemné šeptání cizí řeči našeho lesa. Ale zlověstné zakňučení, které přišlo od strany vlků, kteří zde odpočívali, mě donutilo se vrátit velice rychle zpět do reality. Otevřel jsem očiska dokořán a pozvedl hlavu. Prohlížel jsem si oba dva. Vlčice stále nespala, zatím co její společník byl nejspíše v tom nejhlubším spánku. Po chvíli se vlčice zvedla. Její krůčky byly jako ostré řezání v tom nekonečném tichu. Hlavu jsem otočil jejím směrem a bedlivě pozoroval její kroky. Ty se zastavily u jejího společníka. Um. Z mého hrdla se vydralo jemné zabručení. Hlavu jsem si položil zase zpět a čenich si ukryl pod špičku ocasu. Při tomhle jsem je pozorovat nemusel a tak jsem svůj pohled zabodl někam do dáli. Sám jsem byl nadosti zamyšlený, co provedeme se smečkou, až odejdou naší návštěvníci. Lov? Hm, jak je to dlouho, co jsme lovili ty malé potvůrky? Dlouho. Kdo ví, kolik členů v lese zůstalo. Neyteri byla pryč a tak jsem měl hlavu plnou různých blbostí, nápadů a možná i chmur, které se ke mně vracely vždy, když jsem se cítil osamocený, či když jsem byl někde oddělen od někoho, jako je ona. Je jedna z mála, která dokáže mé chmury potlačit a nechat je tak někde za hranicemi smečkového lesa.

Po mém odebrání stranou to snad došlo všem přítomným. Nechce je tu, ale sama je zdržuje od našeho slíbeného odpočinku. Pche. Povzdechl jsem si hlasitě a přitom pozoroval ostatní vlky, kteří zde společně se mnou byli. Konečně jsem zaslechl něco ve znamení, odchodu těch dvou vlčic. No ták, dejte jim už konečně prostor. Olízl jsem si čumák a přitom si položil hlavu na složené a překřížení přední tlapky, které se dotýkaly mých zadních tlapek. Ocasem jsem si tlapky přikryl a zůstal tak ze mě jeden velký černý uzel, z kterého vykukovaly bílé oči.
Vzduch se pročistil hned poté, co Neyteri zamířila se Setii trávit více času. Možná mi tím chtěla ukázat, že tu snahu má a chce se o naší člence dozvědět taky něco víc. Což bylo chvályhodné, ale opravdu to tak myslela? Nebylo to jen proto, aby mi nechala na krku dva cizince a v případě, že by se něco stalo, mohla by se na mě koukat skrz tlapky? Těžko říct, pozoroval jsem mizející postavy v našem lese. No co, pohlídat dva znavené vlky nebude o nic těžší, než pohlídat Neyteri.
Zhluboka jsem se nadechl a pohled vrátil zpět k vlkům. Sigy byl na zemi a choulil se do nějaké pohodlné polohy. Vlčice se o chviličku přidala. Nastalo v lese ticho. Dva ležící vlci nevydávali téměř žádný zvuk, vzdalující se partnerka s členkou někam zmizly a tak jejich kroky, hlasy nebyly v doslechu. No tak snad tady taky neusnu.
Jemně jsem se zavrtěl a přitom přivřel oči. Nechtělo se mi spát, ale jak už to tak bývá, většinou usnu i když spánek nebyl v úmyslu. Teď jsem byl ale až moc ve střehu, než abych si dovolil opravdu usnout. Přivřené oči jsem měl jen proto, aby vlky až tak nedráždilo, že na ně tupě čumím, zatím co oni se snaží usnout. Předpokládám, že už by mohli i usnout, pokud byli tak unaveni, jak říkali. Nejspíše mě čekal pěkně dlouhý den nic neděláním a když si to tak vezmu, mě to vlastně ani nevadilo.

// Pokud máte chuť psát, přeskočte mě. Jinak zítra odepíšu :)

Sigy se dal do řeči s mou partnerkou. Bohužel, neměl jsem ani ponětí o koho se to vůbec jedná. A tak mi nezbývalo nic jiného, než počkat, až si ti dva vymění pár domněnek ohledně rodičů Sigyho. Hnědého vlčka, který stál naproti nám. S krátkým povzdechnutím jsem sebou mírně ošil.
Po krátkém děkovném gestu od obou vlků jsem nevěděl co říct. Krátce jsem pohlédl na vlčici, která byla spíše méně výřečná. Nejspíše takový ten pozorovací typ, co kouká a mlčí a sem tam něco řekne, přitom v hlavě to má spořádané. Někteří vlci to mají možná až moc. Vše nechala na druhého vlka, který s námi komunikoval docela dobře a bez problémů.
Jedovaté poznámky mé partnerky jsem přehlédl. Jako by se do mé mysli snad ani nedostavily, jelikož se to neprojevilo ani na jenom nervovém zakončení, co jsem měl v těle. A že jich bylo opravdu hodně. Typická vlčice. Kdyby šlo o její zadek, zachovala by se stejně, ale jelikož má svůj zadeček pěkně v teple a ochraně smečky, je protivná a dovoluje si na všechny okolo. Proběhla mi myšlenka hlavou, jako lusknutím oříšků.
Uslyšel jsem tiché krůčky, které se k nám s opatrností kradly. Otočil jsem nejprve uši a následně jsem vytočil celou svou hlavu. Že by někdo z členů? Šel by někdo kontrolovat situaci? Pro mě by to bylo jenom plus, že se taky starají i o něco jiného. "Set." Vyřkl jsem s nadšením v hlase zkráceninu jejího jména. To je super, že jsi zvědavá. Lepší než nemít nikoho zvědavého. Neyteri to určitě brala zase podle svého, už jen podle toho, co k její maličkosti uštěpačně zaštěkala. Občas mám pocit, že dokáže být pěkně protivná. Ušklíbl jsem se směrem k mé partnerce.
"Chtějí si zde u nás odpočinout. Nechceme je zde nechávat samotné a tak by se nám tvoje tlapka i docela hodila. Můžeš se potulovat po okolí, anebo zaujmout místo zde poblíž." Dodal jsem na vysvětlenou k Setii. "Já tady s nimi milerád zůstanu i několik dní. To tobě vadí, takže si běž klidně upravovat nehtíky na tlapkách." Dodal jsem pro změnu k Neyteri trošku podrážděně já.
A abychom tady u nich neustále jen nestáli, rozhodl jsem se jim dát prostor. "Vemte místo, budeme na dosah tlapky." Vybídl jsem vlky, aby si konečně mohli odpočinout a taky aby si Neyteri uvědomila, že jejich návštěvu protahuje ona. Já se po dokončení věty otočil k vlkům zády a odkráčel několik metrů k mohutnému stromu. Tam jsem si vyšlapal důlek a následně se schoulil do klubíčka, chráněn z jedné strany od větru a toho všeho, co se v tomto období odehrávalo.
Můj pohled směřoval na cizince. Pozoroval jsem, kam se rozhodnout uchýlit. Ale jak jsem je tak pozoroval, měli by to udělat opravdu co nejdříve. Oba vypadali více než vyčerpaní.

Stihl jsem zaregistrovat poslední myšlenku, kterou mi Neyteri poslala. Sice mě to udivilo, že v tom nemá tlapky, ale uvěřil jsem jí. Přece by mi nelhala. Hm, ak jaké vlčata Newlin myslel? Neměl jsem ponětí, o čem to mluvil. Nemyslel snad nějaké svoje? Zděšeně jsem zamžikal víčky. To by s námi probral lépe. Takže jsem se rozhodl to hodit za hlavu.
Teď jsme měli mnohem důležitější věc na práci. Béžovo bílá vlčice, vypadala převážně nemluvně. Aniž bych zaznamenal dalšího vlka, jsem začal komunikaci s vlčicí. Teprve až když se představil hnědý vlček, cuknutím hlavy jsem mu věnoval pozornost. "Ono je vás tu více?" Překvapeně jsem zamžikal víčky. To ale vůbec nevadilo. "Vítej i ty." Dodal jsem rychle, aby to nevypadalo, že bych ho nějak ignoroval. Bohužel jsem ho nezaznamenal dostatečně včas, takže to tak nejspíše mohlo vypadat. Představil se jako Sigy a představil i svou partnerku? Vlčici, co s ním pouze trávila čas cestováním? Těžko říct. Pohlédl jsem oběma do očí.
Krátce na to odpověděla pozdravem i vlčice.
Chvíli na to, nám Sigy, tedy tak se představil hnědý vlk, který nám dokonce oznámil, čí potomek je, začal mluvit, co přesně po nás chtějí. Ty vlky neznám. Nevím, o kom mluví. Neyteri snad ano? Podíval jsem se na ní s dotazem. Ta se ale rozpovídala zcela o něčem jiném. Představila nás a rovnou vlčkům obeznámila, co jsme zač. Proč tak moc formálně. Měl jsem hravou náladu. Chtěl jsem být hodný a taky jsme se tak choval. Nechtěl jsem být nepříjemný na někoho, kdo k nám právě zavítal. Co kdyby potkali další a další vlky. A mohli jim pak sdělit, jak pěkně se k vlkům chováme.
Sigy nijak nelenil a rovnou nás obeznámil s věcí. Dva tuláci co si potřebují odpočinout po dlouhé a namáhavé cestě. To že se sem přišli ukrýt, mi nijak nevadilo. Tak trošku jsem se vžil do jeho situace, kdy cestují společně s... těžko říct, jestli je to jeho partnerka nebo přítelkyně. Každopádně, kdybych byl na jeho místě a měl to tak či onak, udělal bych to samé. Ta představa, že cestuji jako tulák s Neyteri a potřebujeme se někam hladoví a unavení schovat…
Pozoroval jsem převážně Sigyho. Jenže má partnerka na tohle všechno měla nejspíše trošku jiný názor. Nechtěla vetřelce na našem území. Nechtěla zde někoho cizího. Měla pravdu. Jenže mě by ta představa nedala spát. Vyhnat je z lesa aby někde chcípli? Odporné a nevlčí chování. K tomu mě nevedla ani vlčice, která mě vychovávala. "Myslím si, že na pár dní by to šlo." Podíval jsem se na Neyteri. "Vidím to z pohledu vlka. Nezlob se, ale tohle pro ně musíme udělat." Konstatoval jsem a přitom se podíval na svou partnerku, když jsem jí poslal myšlenku do hlavičky. Nemohou nás ohrozit. Jsou jenom dva. A pokud k nim přiřadíme nějaké členy, neměl by být až takový problém.
"Přijmete tedy náš les jako krátkodobé útočiště. Pod podmínkou, že vás ale bude hlídat někdo z členů nebo spíše alespoň dva členové." To byla fér nabídka ne? "Já nevím, nechal je hladové? Podívej se na ně." Odpověděl jsem jí myšlenkovým pochodem a přitom uvažoval co s nimi. Kam je necháme ulehnout a hlavně, kdo je bude hlídat?
"Kohopak jim tu necháme?" Zvědavě jsem pohlédl na svou partnerku s lehkým úsměvem. Divné, že takhle situace mi vůbec nevadila.

// Psáno za pochodu, jestli tam něco chybí, moc se omlouvám

Po mém menším proslovu jsem nechal vlky, aby vše vstřebali. Možná nebyli překvapení až tak ti, co daný post dostali, jako ostatní členové. Jako první jsem si všiml reakce Setie. Ta se na mě koukala jako pulec u vody. Koutky mi jemně zacukaly do úsměvu. Vypadala u toho více než roztomile, za to v hlavě jí to šrotovalo a to jsem se nemusel nijak namáhat a vkrádat se jí do mysli, abych to poznal. Pro členy možná bude trošku problém pochytit náš úmysl povýšení Newlina. Vždyť je to taková mluvka, která připraví zájemce právě na to nejhorší, co by zde snad mohli očekávat. Je to dobrý příklad. Setia položila zadek na zem a já jenom jemně kývl hlavou směrem k mé partnerce. No z mé hlavy to není. Ale nebude to tak zlé, jako to možná na první pohled vypadá. Newlin byl, nebo tedy je dobrý vlk. Jen mu ta tlama mele na sto honů.
Mou pozornost tak nějak upoutal Newlin, který okamžitě začal vyvádět, když jsem se vůbec zmínil o druhém vlkovi. Newlin byl více šokovaný než kdokoliv jiný. Radost, která z něčeho v tento moment zářila, musela být cítit na míle daleko. Ten prazvláštní pocit radost, který se na okamžik dostavil i ke mně. S povzdechnutím jak moc příjemný pocit mi tento vlk předal, jsem zase o trošičku zvážněl. Jaká vlčata? O čem to sakra mluví? Ostrým škubnutím hlavy jsem cukl směrem k Neyteri. "Jaká vlčata?!" Vštěpil jsem jí myšlenku do hlavy a čekal na odpověď. Neměl jsem ani tušení o čem to ten vlček mluví. Čí vlčata? Měl jsem trošku podezření, jestli se mu má partnerka nesvěřovala. Že by jí začaly tikat biologické hodiny? Zděšený výraz jsem se snažil skrýt a mírně se od ní odtáhl, jako by vlčata mohly vzniknout jenom pouhým dotekem našich chloupků.
Když v tom jsem uviděl, jak si to Newlin šmaruje přímo na nás. Bez pohnutí tlapky či mrknutí, jsem pozoroval valící se hordu, která se těsně před námi zastavila. Máš štěstí, tohle by jeden z nás dvou asi nepřežil. Na doteky a takové válení se s někým jsem měl Neyteri, nikoho jiného.
Jeho hlas zněl poněkud jinak, když před námi stál a tiše promlouval. "Newline někdy se chováš jako vlče. Na druhou stranu víme a věříme, že jsi dobrý vlk, tak dobrý, že jsi hoden delty. Jsi natolik užvaněný, že budeš sloužit jako dobrá zkouška pro nové příchozí cizince." Dodal jsem pevným hlasem a neustoupil ani o píď.
Když jsem mu upřeně zíral do očí a chtěl mu tak mírně povznést jeho ego, ucítil jsem cizí pach. Okamžitě jsem se vytrhl z dosavadního myšlení. Cuknutím hlavy směrem k mé partnerce jsem jemně přikývl. Další práce byla na řadě a my si snad toho soukromí opravdu moc neužijeme.
"Pokud nemáte nikdo dotazy, máme nejspíše nějaké starosti na hranicích. Pokud máte námitky, vyřešte si je mezi sebou." S úšklebkem samotného ďábla jsem začal strkat do zadnice své partnerky. Šup, šup.
Šťouchal jsem do ní tak dlouho, dokud se sama nerozešla a nekráčeli jsme společně bok po boku. Cizinec, vetřelec. Znělo mi hlavou. Vlastně už tohle mohly vyřídit i naše delty, ale tak zatím jsme byli při síle a plní elánu. Já se sice těšil na menší procházku se svou partnerkou, ta ale bude muset počkat. Vetřelec… možná bude chtít projít. Nasadili bychom mu na záda Newlina a to by byla rychlost, s jakou by náš les prošel.
Netrvalo to tak dlouho a pach byl silnější a silnější. Už tam budeme. "Připravená?" Zeptal jsem se své partnerky, když jsem zahlédl světlý béžový kožich. Zhluboka jsem se nadechl a na pár okamžiků se zastavil. Náš příchod může začít. Pousmál jsem se a tentokrát kráčel pár kroků za svou partnerkou. Hrdě, jak se na alfu tohoto lesa patřilo. "Vítej neznámá. Co pro tebe můžeme udělat?" Snažil jsem se působit docela příjemně, abych hned někoho nevyplašil. Zastavil jsem se na menším vyvýšeném pahorku, který náš les nabízel.