Gallirea - Příspěvky uživatele

// Začalo zkouškové...

Rannath. Spokojeně jsem si mlaskl. Vybral jsem jméno pro jedno z našich vlčat a povedlo se mi to. Neyteri mě neposlala někam do prčic s mým výběrem. Podílel jsem se na výběru a můžeme říct, že práce na nich je opravdu společná. Rannath. Znělo to doslova mysticky. Teprve teď jsem si začínal uvědomovat, jak dobře to jméno zní. Vybral jsi bravurně. Co tě vedlo k tomu, tohle jméno vybrat? Jemně jsem potřásl hlavou, jako bych odpovídal sám sobě, že netuším. Prostě to přišlo a přišlo to dosti náhle. Jako blesk z čistého nebe dá se říct.
Ani nevím, které, ale jedno z vlčat prapodivně zajíklo. Jako by se něčeho leklo. Stáhl jsem k sobě více tlapy, abych se ujistil, že jsem jim nic neprovedl já. Mladí se ale přemístili k matce. Matka, jak zvláštní označení pro mou partnerku. Olízl jsem si přitom čumák. Vypadalo to, že kvílení bylo nejspíše z hladu. Oba dva se totiž přilepili na její bříško a dychtivě začali žadonit svou porci. Ještě že nemám krmení na starost já. Zatím…
Zvedl jsem hlavu a zaposlouchal se do ticha. Měla pravdu, les byl prapodivně poklidný. "Hm, možná máš pravdu. Kde se všichni toulají? Nebo čekají na to, až padne meteorit na naše území?" Zeptal jsem se a zvědavě vykoukl zpoza naší části a vykoukl tak do chodbičky. Ta byla prázdná, opuštěná a vypadala, jako by jí roky nikdo neprošel. Žádný z členů ani netuší, co se tady potuluje po jeskyni. Naší potomci. Určitě si všimli mnohem dřív toho, že je Neyteri čeká, ale pochyboval jsem o tom, že vědí, že už jsou na světě. "Divné." A přitom jsem zalezl zase zpět tak, abych byl svým blízkým na blízku.
"Kdo že?" Zeptal jsem se, když se mi Neyteri snažila naznačit, že je někdo cizí na našem území. Partner Nerssie? Což by mohlo docela značit, že by se nejspíše chtěl přidat? Partneři většinou byli ve smečkách spolu. Ale Neyteri to snad měla taky tak nebo ne? Neříkala mi něco takového kdysi? "Hlídá ho doufám někdo." Zeptal jsem se trošku zvědavě. Rozhodně jsem nechtěl, aby nějak ohrozil smečku nebo snad i naše potomky. "Co pohledává v našem lese, pokud se nechce přidat?" Položil jsem se za Neyteri a tak měl všechnu drobotinu u sebe. Udělal jsem kolem nich obchvat a přitom na ně dohlížel.

// Náhodou jsi škovná :P tak dlouho u toho vydržet..

Drobotino, jak rád bych viděl váš život. Zamyslel jsem se nad tím. Život, přeci ví, jaké životy nás čekají. Řekl by mi, jaký osud čeká mé potomstvo, když mi nebyl schopen říct, jaký osud čeká mě? Těžká to otázka. Možná kdybych ho uplatil, řekl by mi, jak se věci mají. Ale k čemu to. Co kdyby mi řekl něco špatného. Každý den bych se užíral a čekal na osudný den. Zamračil jsem se a přitom pozoroval malou vlčí dámu, která se rozhodla prozkoumat svůj svět. Svůj svět, který je omezený zatím na pár metrů. Pro ni je pár metrů obrovským světem. Jeskyně. Děsil jsem se už teď, jejich růstu. Ale kdo ví, pokud budou jako já, toulky je neminou. To ale každého. Představa jak je Neyteri pustí za les, byla pro mě spíše komická a tak můj ustaraný výraz nahradil jeden pobavení. Ječící Neyteri, která má zježené snad i chlupy na uších a neposedný mladý vlček. Mladý, smějící se vlček, utíkající do dáli. Už se na ty časy těším.
Neyteri odmítala jakoukoliv potravu či jinou pomoc. Byl jsem jenom rád. Malá ji potřebovali a jen tak mezi námi, já ji potřeboval asi ze všech nejvíce. Její podpora, klid a chování se přenášely na mě.
Jakmile se vlčí dáma neboli vlče číslo dvě, což bylo pro mě jednodušší, se dostalo na světlo. Zahlédl jsem droboučké chmýří, které se jí tvořilo po tělíčku. To je jako srst jo? Kdyby mi tohle někdo tvrdil, za nic na světě bych mu nevěřil. Jak tohle může vlka uchránit. Zavrtěl jsem nechápavě hlavou. Na druhou stranu, kdyby měli naší srst, asi by to vypadalo pěkně divně. Natáhl jsem se a přitom čenichem jemně načechral "srst" vlčete číslo dvě. Bylo to tak jemné a hebké, až jsem měl sto chutí se do toho zavrtat a spinkat v něčem tak pohodlném.
Neyteri okamžitě zamítla můj návrh. Protočil jsem panenky. No jasně, protože vymyslíš jméno dlouhé na deset nádechů. Přitom takhle bychom mohli volat Jedna! Dva! Kde jste? Ale bohužel, něco takového si nejspíše neprosadím. Jak nádherná by to byla představa.
Místo toho jsem začal vnímat mou partnerku. Přimhouřil jsem oči. Během jejího vyprávění jsem jí nedůvěřivě pozoroval s mírně našpulenou tlamou. Tak moje vlče se má jmenovat po nějakém barbarovi. Všechno ve mně hulákalo jasné Ne! Navenek jsem se tvářil pouze nedůvěřivě a podezřívavě co z toho nakonec vlastně bude. Sám jsem byl ale mile překvapen. Neyteri nechtěla mé vlče pojmenovat přesně podle onoho vlka. Tak Darkie. Popravdě to jméno znělo báječně. Jako stvořené pro naší malou holčičku. Prvně jsem se ale pořád tvářil netečně. Jedna by znělo lépe, že ano. Ale co se dá dělat. "Darkie." Zopakoval jsem po Neyteri a přitom pozoroval holčičku, která jemně zhoupla hlavičku, jako by ona sama s tímto souhlasila. "Darkie je krásné jméno." Dodal jsem a přitom se u toho jemně protáhl. Tlapky jsem se snažil vsunout pod sebe, ale neustále jsem se převažoval dozadu a tak jsem si přední tlapky nechal před sebou a opíral se nadále o ně.
Začal jsem tiše přemýšlet. Darkie. Jaké prďácké jméno mám vymyslet já? Je to jméno pro chlapečka. Pro tvého syna! Jemně jsem u toho sklonil hlavu a přitom cítil, jak se mi něco sápe na tlapku. Byl to právě onen chlapeček. První náš dotek. Jemně jsem u toho stuh a přitom se zděšeně podíval na Neyteri. Jako bych se potřeboval přesvědčit, že tohle je správně. Vlče bylo hrozně droboučké a křehoučké. Bál jsem se pohnout tlapou, co kdybych mu ublížil?
Hm, Neyteri pojmenovala holčičku podle svého starého přítele. Kdybych chtěl toto i já, vlče by se mělo jmenovat po Grokovi. Takové jméno ale nechci. Místo toho jsem pozoroval vlče, které se snažilo přelézt mou tlapu. Bourák! Fakt drsný vlk! Morfův božský syn! "R...Ranna…“ Neznělo to dobře. Nedokázal jsem to dokončit. "Rannath." Konstatoval jsem nakonec a podíval se na Neyteri. Ta to určitě zamítne.

Co vůbec dělá naše smečka? Spal jsem tak dlouho, že bych prospal nejspíše i svůj život, kdyby mě Neyteri neprobudila. Žil bych věčně, nebo bych i takto zemřel… ve spánku? Těžko říct, ale teď se tu pravdu nedozvím. Nejspíše pěkně dlouho nebudu spát a tak je dobře, že jsem se vyspal na několik měsíců dopředu. Když na mě padne hibernace, co mám dělat.
Hah, dva nové členy. Než to vyroste a bude to schopné bránit smečku, budeme dlouho v ohrožení. Navíc oni budou středem pozornosti. To oni budou přitahovat pohledy jiných, závistivých. Těch, kteří na jejich základě budou hledat naší slabinu. A naše slabina bude právě v těchto malých drobnostech, které budeme muset po dobu několika let střežit. Honilo se mi hlavou jako odpověď na to, co mi právě sdělila Neyteri. "Než se stanou spořádanými členy, potrvá to ještě poměrně dlouho." Odvětil jsem raději krátce. Nač to natahovat. Tohle bylo něco, co jsem nemohl ovlivnit. Své vlastní pocity. Už abyste byli velcí, dospělí a statní vlci. Při našem boku, stojící a tyčící se jako vládci celé planety. Zadíval jsem se přitom na ty dvě drobnosti.
Ale to už tady byla znovu noc. Dny se klenuly příliš rychle, než abych je dokázal někdy pořádně zaregistrovat. Jelikož jsme dokázali krásně fungovat i v noci, nebylo zapotřebí něco takového řešit. Teplý vzduch se dral do naší místnosti a já měl jen úsměv na tváři. Noc je teplá a není zapotřebí se tolik strachovat, aby to malé a nevinné stvoření, které tady leželo ve dvojím provedení nějak nachladlo.
"Byl bych nadšen, kdyby jejich mládí bylo bezstarostné a plné lásky." Od nás obou. To je něco, co jsem já nezažil. Oboustranná láska rodičů. A právě proto bylo nejspíše na místě, abych se o něco takového pokusil já a překonal tak svého neschopného otce. Což o to, schopný byl až až. Smečku dokázal korigovat, ale vztah otec a syn nikdy nefungoval. Doufá, že já budu mít ty správné pudy.
Partnerka mě nikterak nevyháněla pro občerstvení a tak jsem ani nikam nespěchal. "Až budeš chtít, tak mi řekni. Nebo si zajdeš sama?" Podíval jsem se na ní dlouze a tázavě. Trošku bych se obával strávit i pár vteřin osamotě s něčím tak miniaturním. Ale kdo ví. Možná se bude potřebovat protáhnout, napít se a tak celkově. Každopádně jsem byl k dispozici ve všech směrech.
Přišla řeč ohledně jmen. Jednička a dvojka, to je bezvadné! Rychle zapamatovatelné a bezproblémové. "Jsem pro jednoduchost. Jednička a dvojka je pro mě skvělá volba. Ale raději bych se poradil s tebou, co by se líbilo tobě." Konstatoval jsem a přitom přemýšlel, jak by se drobečkové mohli jmenovat. Popravdě má mysl velice, velice stávkovala a já pouze zíral na malá tělíčka.
Podíval jsem se do vchodu jeskyně. Mlha přišla přivítat naše potomstvo. Usmál jsem se. Les se zajímal o to, co se tady děje a tak vyslal mlhu na průzkum. Přesně takhle jsem chápal náš les. Jedna velká komunikace mezi sebou a my žili v ní. "Sarumen přivítal naše vlastní potomky." Špitl jsem s úsměvem k Neyteri, která to měla nejspíše naopak. Mlha se jemně vkradla mezi nás, a prapodivným gestem, jako by snad mladé pohladila a během chviličky zmizela opět ven. Tenhle les je tak prapodivně svázaný, že by to jednomu mohlo nahánět hrůzu. Ale věřil jsem, že jej les příjme a jednou naše vlčata najdou zalíbení a ochranu v mlze, tak jako my.

Vlčata. Zopakoval jsem si v mysli a přitom si je prohlížel. Je nevím, co teď budeme dělat? Co s tímhle budeme dělat? Jemně jsem pokynul hlavou směrem k malým koulím, jako bych počítal s tím, že mi Neyteri čte myšlenky a já jen poukázal na onu věc. Tak co tedy budeme dělat teď? Nemám přinést vodu, žrádlo, nějak zajistit teplo nebo cokoliv? Povzdechl jsem si. "Nemám ti něco přinést? Nepotřebuješ něco? Řekni si o cokoliv." Řekl jsem polohlasem. Kdo ví, jestli to malé už vnímá a slyší… A kdyby opravdu ano, nemusí přeci rovnou slyšet můj hromový hlas v plné síle. Už tak se dosti ozývá i s vibracemi. Olízl jsem si čenich a nehybně ležel vedle své partnerky a očekával, zdali mě pro něco pošle. Nebo nepotřebuješ někoho? Někoho, kdo by ti mohl poradit? Ale kdo by jí mohl poradit… Těžko říct, nejspíše ale sama věděla, co má dělat, už jen podle toho, jak se dokázala automaticky o kuličky postarat. Mateřská láska je silné pouto, které vzniká nejspíše opravdu už v břiše matky. Takové pouto s nimi nikdy nebudu mít. Zase je o krok napřed a já budu mírně omezen.
Pohled jsem krátce vrátil k Neyteri. Nejspíše se snažila rozpoznat, jaké barvy budou. Hm, v jeskyni je taková tma, že houby vidím. Bylo až moc velké šero, jenomže to se docela protrhalo. Aniž bych si toho všiml, noc byla za námi. Už? Kdo ví, jak dlouho jsme totiž trávili čas s porodem. Nebo spíše, kolik času Neyteri trávila porodem. Věnoval jsem pohled malým drobným "věcičkám". Je možné, abychom společně stvořili něco takového? Nejspíše ano, protože právě teď to bylo zde, mezi námi a nejspíše i spali. Začal jsem si je prohlížet víc a víc. Bohužel světla opravdu nebylo moc. Tmavé kuličky byly potemnělé, ale kdo ví. Může to zkreslovat a ve skutečnosti budou světlí. Hm, sameček. Prvorozený je sameček. Usmál jsem se. Tak jako já, prvorozený syn, tak i můj "syn" byl prvorozený. Já mám syna! Švihl jsem hlavou směrem k Neyteri a chvíli na ní zíral. Darovala mi syna! Prvorozeného syna! Olízl jsem jí přes tvář. "Děkuji." Špitl jsem a přitom si všiml, jak pozoruje malého geroje, který se rozvaloval a ukazoval tak svou zatím mini chloubu světu. Zazubil jsem se na Neyteri. Bude po mě. Zároveň jsem si olízl čenich a pohled věnoval druhému vlčeti.
Drobnější tělíčko a poněkud slušnější projev mi naznačoval, že tady bude holčička. Co víc si přát. Dvě krásná vlčata! Syn a dcera. V tuto chvíli jsem byl tak neskutečně pyšný na svou partnerku, že jsem si ani neuvědomil, že znovu vypínám hruď.
"Co víc bych si mohl přát." Konstatoval jsem jako odpověď své družce a přitom jí věnoval jeden velice upřímný a spokojený pohled.
Jakmile přišla otázka na mé tělo, na okamžik jsem se zarazil. "Je mi dobře. Trošku bojuji s pocity a vzpomínkami. Ale věřím, že časem odezní."Všiml jsem si, že je unavená i Neyteri. Ještě aby ne. "Nemám ti opravdu pro něco zajít?" Tím jsem jí naznačil, že můžu klidně odejít, pokud chce být sama se svými potomky. Tuhle novinu se musí dozvědět celý svět! Celičký svět musí vědět, že máme potomstvo! Zanecháme odkaz na tomto světě a naše geny se budou dál předávat a pojit se s geny dalších vlků a tak budou vznikat samostatní jedinci, kteří ponesou i nějaký ten kus nás. Tahle úvaha a představa mě neskutečně fascinovala. Jednou až tady nebudeme, budeme žít v nich. Povzdechl jsem si spokojeně.

Chovám se jako hysterka. Mnohem větší hysterika než Neyteri, která by nejspíše měla mít právo největší ze všech, depčit a hysterčit. Olízl jsem si čenich. Při jejím krátkém zaječení, jsem se cítil trošičku trapně. Kdybych mohl, nejspíše bych byl červený až na tlapky. Kus mě... kus mě je v ní. Na druhou stranu tahle myšlenka se mi dost líbila. Jako bych si jí vlastní tlapkou podepsal "tahle je moje". Pyšně jsem u toho vypnul hruď. Ale ten můj kus, tam nejspíše už dlouho nevydrží. A to byla ta druhá věc, která mě docela štvala. Chtěl jsem, aby to v ní zůstalo do konce věků celého světa. Aby byla mnou neustále podepsaná a chodila s popisem "Morfův majetek - nesahat". Budu se muset snažit, aby se to takhle udrželo.
Tohle rozjímání mě na okamžik celého zpomalilo a já tupě zíral před sebe. Krátce jsem zavrtěl hlavou a věnoval pohled své partnerce, která na mě nervózně pokřikovala pouhá a bezvýznamná slova "nevím". A kdo to má vědět? Tys je chtěla, já se o něco takového nikdy nestaral. Jak já mám vědět, co mám dělat, když mi to neřekneš? Poprvé v životě jsem potřeboval od někoho radu, co mám vlastně dělat a jak se zachovat. Místo toho jsem stál na místě a zíral do smaragdových očí, které právě teď nebyly moc komunikativní a na oplátku jsem viděl, jaká bolest se v nich nachází. V ten moment jsem se dostal do mini transu. Nepřipomínalo mi tohle něco, nebo někoho? Otce. Najednou jsem viděl všechno jeho očima. Bolest způsobená partnerce ho ničila. Mou matku nade všechno miloval a mě z celého srdce nenáviděl, právě za tohle.
Bezpředmětná poznámka o pochodování. Já totiž snad pochodoval i na místě. To všechno mě vrátilo zpět do reality. Tiše jsem zamručel a přiskočil k ní. Sklonil jsem nejprve hlavu, aby se mohla o mě opřít, pokud by potřebovala. Ale bolest a křeče s ní tak moc kroutily, že jsem se na to snad ani nechtěl dívat. Lehl jsem si vedle ní, jak mi její tělo dovolovalo. "To bude v pořádku." Konstatoval jsem po krátkém uklidňovacím procesu a vsunul svou obrovskou hlavu pod její, abych jí udělal polštář. Zároveň to byla záminka, abych se nemusel dívat, jak mou milovanou polovičku sužuje bolest, kterou si ani nedokážu představit. Chtěla je ale ona. Poznamenal jsem si pro sebe. Stačily mi pouhé zvukové vjemy, díky kterým jsem moc dobře věděl, jak to vypadá s vlčaty.
Netuším jak dlouho jsme mohli takto trávit čas. Přišlo mi to jako nekonečné. Měl jsem sklopené uši, abych toho slyšel co nejméně. Její bolest a bolestné vzdechy se mi zarývaly do srdce, jako by tam někdo klackem ryl rány, které okamžitě začnou krvácet.
Jakmile zvedla hlavu, udělal jsem totéž, abych zkontroloval situaci. Bříško je neuvěřitelně poskakovalo, kroutilo se, jako by tam žila banda permoníků, kteří právě pořádali nějakou super párty. Jenže nepatrnou chvíli tohle trvalo, dokud nenastalo v celé naší jeskyni ticho. Doposud bylo slyšet sténání, které se odráželo a vracelo se k nám, jako by té bolesti nebylo málo.
Jemně jsem se odtáhl a přitom viděl chomáč krve, která se pomalu rozlévala do ústraní. No to je hnus. Tlapou jsem si chytl čumák, abych se nepozvracel. Naštěstí v sobě měla Neyteri jakési to mateřské pouto. Okamžitě se dala do práce a popravdě nevím co všechno tam dělala, ale přišlo mi, že je ke mě otočená celou věčnost zády. Zvedl jsem se a odešel jsem z místnosti. Tu jsem opustil ale jen na pár vteřin. U vchodu jsem polapil jednu s vydřích kožešin. Během pár vteřin jsem byl zpět u Neyteri, která právě ležela na boku a u bříška měla nějaké dvě malé přísavky. Zůstal jsem nehybně stát. Pozoroval jsem svou partnerku a zároveň svůj pohled věnoval více těm dvěma kuličkám.
A teď? Udělal jsem krok blíže v Neyteri. Váhal jsem. Nebyl jsem si jist, jestli jsem toho všeho opravdu schopný. Přes to všechno jsem přistoupil až k ní. Velice pomalu s lehkostí, abych opravdu nějaké nezašlápnul. Jakmile jsem byl u ní, položil jsem na zem kožešinu. Čenichem jsem opatrně nadzvedl jedno malé klubko a tlapkou pod něj vsunul kožešinu. Má tlapa byla milionkrát větší než tyhle dvě klubíčka dohromady a to mě tak vyděsilo, že jsem na okamžik strnul. Po chvíli jsem to opakoval u druhého vlčete. Obě dvě se tulila k matce. Nakonec jsem si lehl vedle své partnerky a uzavřel tak prostor. Teplo šlo jak z jejího, tak i z mého těla. "A co teď?" Zeptal jsem se zoufale, aniž bych tušil co se bude dít dál. Cítil jsem pach těchto dvou koulí. Byla to směsice naších pachů, tedy mého a pachu Neyteri. Jak prazvláštní kombinace.

Dlouhý předlouhý spánek, který na mě padl,jaksi naznačoval, že jsem nejspíše rezignoval a snad usnul na věky věků. Opak byl pravdou. Po tom, co jsme se s Neyteri pokusili o zplození potomků, jsem jaksi úplně upadl do blaha, z kterého jsem se nemohl za nic za světě vymanit. Bylo mi tak neskutečně dobře. Prospal jsem sice minimálně dva měsíce a ve skutečnosti vážně nechápu, jak tento stav hibernace u mě mohl nastat... ale když se to tak vezme, bohužel se to stalo.

Mám i za to, že jsem se od té doby nepohnul ani o píd, tak lenivý jsem ve svém spánku. Jenže něco bylo špatně. Hlasitý projev mé drahé polovičky a nešetrné probouzení mě konečně donutila jaksi procitnout. Co se to děje. Když jsem se pokusil otevřít oči, světlo mě tak hrozně moc řezalo, že jsem nebyl schopen je okamžitě otevřít dokořán. Místo toho jsem jenom hlasitě zabručel a tělo, které dva měsíce leželo ve stejné poloze bylo tak ztuhlé, že snad jej nebylo možné ani rozhýbat. Znovu jsem hlasitě zamručel a tentokrát se mi podařilo z pod sebe dostat přední tlapky. Byly snad celé odkrvené a já myslel, že se bolestí rozskočím. "Co se děje." Řekl jsem stále se zavřenýma očima. Jazyk se mi tak nepříjemně lepil na patro. Tělo bylo dehydratované, hladové a já za to nic nedělání shodil řádnou dávku kilo.
Rozlepil jsem oči. Realita byla trošku někde jinde. Sice jsem prvně viděl jenom rozmazaně, obraz se začal pomaličku ostřit. "Proboha co jsi to zase snědla!" Vyjekl jsem, když jsem uviděl její nafouklé banděro, které téměř tahá po zemi. No dobře, tak hrozné to nebylo, každopádně bylo větší a mě co jako první napadlo bylo to, že zase se napila špatné vody, nebo něco spolkla a teď z toho má bolení a místo bříška balonek.
Při postavení na tlapky mi tělo hlasitě zakřupalo v jasný protest. Po chvíli bádání po okolí, jsem se snad konečně vymanit z blaženého pocitu. Já hlupák. Prospal jsem to všechno a teprve teď vidím svou drahou polovičku, když už se jde na věc.
Vytřeštil jsem oči a začal panikařit. Začal jsem chodit po naší místnosti tak zběsile a přitom vykřikoval různé věci. "Co budeme dělat? Mám ti něco přinést? Mám ti někoho zavolat? Co potřebuješ, nebo co mám vlastně dělat?" Zděšeně jsem se zastavil na místě a zíral na ní jako na zjevení a přitom se snažil přemýšlet, co teď mám jako dělat. Sakra tohle jsem nechtěl. Co s nimi budeme dělat? A vůbec kolik jich bude... kdo se o to bude starat? Máme nějaké členy, hodíme to jim. Ta představa mě na chviličku uklidnila.

Teď se mi nesmíš pohnout! Křičel jsem ve své hlavě a přitom z natěšenosti oddechoval jako parní válec, který uháněl neuvěřitelnou rychlostí. Přitom jsem vlastně napůl ležel a nedělal vůbec nic. Celé tělo se mi začínalo chvět v jednom velkém nedočkavém gestu. Tělo se pode mnou jemně zavlnilo a nakonec jsme oba dva skončili stát na tlapkách. Chvíli bude muset mojí váhu vydržet. Nejspíše by rupla, kdybych se celý uvolnil, ale bohužel i to se může stát. No co, tak spadneme. Pád v minimální výšky se rovná minimální bolest.
Srdce mi tak rychle bilo, že jsem myslel, že za pár okamžiků opustí mé tělo a to jsem se ještě ani pořádně nepohnul. Bylo to spíše z toho, jak moc jsem se na tuhle chvíli těšil a jak dlouho jsem se na ní těšil. Možná od první chvíle, kdy jsem jí potkal. Jenže jsem nebral v potaz vlčata, jako následek aktu. Olízl jsem si jemně čenich a přitom se snažil s citem a jemně přiblížit naše těla ještě více. Přeci jen zde byla dosti velká mezera. Neucukla, je to dobré. Naštěstí se pode mnou zatím nezlomila a bolestí neuškubla. Kdyby se vlci potili, nejspíše bych měl už teď pěkně mokrý kožich. Místo toho, mi bylo neskutečné vedlo. A to jen díky tomu, jak krev s adrenalinem a všemi těmi hormony proudila mým tělem. Největší soustředění jsem měl v podbřišku, což bylo nejspíše pravděpodobné. Kdo ví, jestli se tohle bude opakovat? To se teda bude opakovat! Jak se říká, kdo jednou okusí…Vlastně nevím, jak se to říká, je to jedno.
Bohužel jsem jí ale neviděl do tváře. Nemohl jsem tak pozorovat její výraz. Je spokojený? Bolestivý? Neutrální? Jaký je vlastně její výraz? Abych se mohl cítit v pohodě, potřeboval jsem, aby se i ona cítila v pohodě. A takhle to pro mě bylo velice složité. Věřit pouze slovům, které říká je nepravděpodobné. Zíral jsem na bod mezi jejími oušky. Pozoroval jsem pohyby jejich uší. Zdali se neklopí k hlavě, nebo mě se zaujetím poslouchají. Není čas ztrácet čas. Broukl jsem si v hlavě a přitom se na ní maximálně přitiskl v jednom razantním přírazu. Teď se již naše těla opravdu spojily v jedno. Splynuly a zapadly do sebe jako puzzle. Jako kámen, který se rozštěpí na dvě poloviny a při přiložení vytvoří dokonalý jeden celek. "Stále v pořádku?" Zeptal jsem se s ostychem, jelikož při prvotní otázce jsem byl na samotném okraji cesty, zatím co teď jsem vpadl do jejího děla jako neurvalý protivník.
Chviličku jsem počkal a následně se začal pomalu vracet zpět. Pohybovat se v daném rytmu, kterým mě vedlo mé vlastní tělo. S tím vším ale souviselo hlavně to, že mé pocity byly čím dál tím víc líbivé. Tak nějak jsem přestal vnímat okolí. Zcela jsem vypustil plameny, to že jsme v úkrytu a podvědomě jsem se soustředil na sebe. Sobecky a umíněně jsem si šel za svým pocitem, který nebyl nikterak daleko, a já věděl, že tento pocit mě dokonale zničí.
Přední tlapy jsem zaklenul do partnerky, takže jsme se dostali do fáze, kdy mé břicho bylo doslova přilepené na jejím zadečku. Má síla se zvyšovala a mé tempo bylo rychlejší a rychlejší. I když jsem přitom všem byl nucen zavírat oči a to všechno si vychutnat, jemně jsem se přitom ještě Neyteri zakousl do kůže, kterou měla na krku. Tím jsem měl čenich doslova zanořený do její srsti a mohl si tak vychutnat další vjem. Její nádhernou vůni, kterou oplývala od doby, kdy jsme se potkali. Byla více než k sežrání, ale kdybych si jí sežral, neměl bych pak nic a to by byla velká škoda. Vydrž! Ještě vydrž! Křičel jsem na sebe, abych se neudělal za pár minut.
Ztěžka jsem jí funěl do krku a přitom si její tělo podmaňoval víc a víc. Stále jsem kladl a vyvíjel větší sílu na její ubohé a drobné tělo. Jako bych se chtěl probojovat hlouběji a snad i jejím tělem prorazit.
Pustil jsem kůžičku na krku, hlava mi klesla k jejímu boku. Přitom všem co jsem pociťoval, se stalo to, co po mě požadovala. V jednom okamžiku jsem své tělo na ní narhnul co nejvíce to šlo. Přitom jsem v tu chvíli zůstal zaraženě stát se zatajeným dechem. Celé mé tělo bylo jako v ohni a já právě teď dokráčel na konec cesty libových pocitů. Právě teď jsem prožil jeden z těch nejhezčích pocitů, které na světě existují.
Po krátkých záškubech mého těla jsem se konečně uvolnil a zhluboka se nadechl. Všechno to teprve odeznívalo. Já se pomalu vracel do reality a vlastně teprve teď zjišťoval, jak na tom je má partnerka. Pootevřel jsem oči. Cítil jsem, jak to ohromné horko pomalu odeznívá. Veškerou svou energii jsem právě teď předal své partnerce. Děj se vůle Boží. Povolil jsem zatnutou čelist. Ta byla až přecitlivělá, jak moc jsem své zuby o sebe drtil. Ještě párkrát jsem se pohnul v rytmu, jenže byl jsem tak moc citlivý na tento pohyb v tuhle chvíli, že se další kolo nemohlo odehrát hned teď. Pomalu a hlavně neochotně jsem opouštěl partnerčina záda. Kdybych mohl, chtěl bych na nich být pořád.
Cítil jsem se, jako bych ze sebe vydal opravdu vše. Jemné chvění tlapek tomu nasvědčovalo. Společně s mou myslí se začaly i plameny zmenšovat, až nakonec zcela vymizely.
Přešel jsem k Neyteri a postavil se k ní čelem. "Jak na tom jsme?" A přitom jsem se sám musel posadit, aby mě mé tlapky unesly. Uši jsem měl jemně povolené a srst rozházenou. Ale za ten pocit vítězství mi to stálo.

Dokázal bych na ní zírat věčnost. Ležet po zbytek života a pozorovat ten obličej. Tu tvář, která je nečitelná a zároveň mi svými gesty dává malé naděje k tomu, abych mohl odhadnout přibližné pocity, které zmítají její myslí. Nenechal jsem se vyrušit ani tím, že mému pohledu občas ucukla. Ono asi každému jinému by došlo, že jí to může být nepříjemné. Ale já se držel svého. Zíral jsem na ní jako na spasení. A popravdě, vždyť ona pro mě takové malé spasení byla.
Zazubil jsem se na ní v dravčím úsměvu. "Vždy připraven." Konstatoval jsem a přiblížil jsem se natolik, abych mohl její hlavu, kterou měla položenou na svých tlapkách tak nějak obejmout. Čenichem jsem jí nejprve brouzdal mezi oušky. Sem a tam, směrem se srstí, proti srsti. Dokud jsem nesklouzl až mezi oči. Čenich jsem táhl až k jejímu čenichu, které se na okamžik dotkly. Zamrkal jsem víčky a vážně se zadíval do smaragdových očí. Nevypadaly vyděšeně. Ale asi budou. Povzdechl jsem si. Sama ani netušila, do čeho se to pustila. Až půjdou ty koule ven, tak jí ty oči vylezou i z důlku. Bolestně jsem se zamračil a následně se přetočil k ní tak, abychom leželi těly vedle sebe. Slyšel jsem tiché krůčky členů, kteří se prohnali nejspíše do společné místnosti. Aniž bych zvedl pohled a podíval se tím směrem, konstatoval jsem k Neyteri. "Tady už nikdy nebude klid. A to se mi líbí." Sice jsem miloval samotu, jenže tohle bylo něco, co mě také nějakým způsobem naplňovalo. Tvořit tým a společně něčeho dosáhnout jako smečka. Ale teď bych se tím neměl tolik zaobírat. Převalil jsem se na bok a tlapy natáhl směrem k Neyteri. Jako bych zapomněl, jak krásné je se jejího těla dotýkat. Jemně jsem nechal tlapky klouzat po jejím těle.
Hm, jak jsem, vyřešíme ten vchod. Věděl jsem, že Neyteri ovládá spoustu magií. Jenže pomůže jí magie země na tohle? Kde tady v jeskyni vyroste strom, nebo obří keř? Je to vůbec reálné? Neznal jsem všechny její dovednosti a proto jsem zkusil prvně svůj pokus. U vchodu do místnosti vzplanul plamen ohně. Ten se jemně rozrostl a zakryl tak podlahu vchodu. Docela slušný. Oheň nepraskal a ani dým, který oheň vždy doprovází, zde nebyl. Clona se pomalu zvětšovala, dokud plameny ohně se nespojily v jedno a nezakryly tak úplně vchod do místnosti. Udržet něco takového pro mě bylo lehounké. Plameny nás nemohly zasáhnout, jelikož jsme byli v dostatečné vzdálenosti.
Usmál jsem se na Neyteri. "Návrh na lepší řešení?" Zeptal jsem se zvědavě a přetočil se zpět na břicho. Přizvedl jsem se a pomalu se přemístil nad svou partnerku, kterou jsem společně při mém tahu přetočil na bříško. Jemně jsem jí roztáhl zadní tlapky, abych se mohl uvelebit a následně jí jemně šimral čenichem po celém těle. Jakmile jsem byl spokojený s dobou, kterou jsem věnoval její rozkoši, jemně jsem jí přetočil zpět na bříško. Ke mně byla tedy zády. "Společně, jinak by to snad ani nešlo." Zasmál jsem se trošku škodolibě a přitom pozoroval její ocas, který se mi zakmital mezi mýma zadníma nohama. Stál jsem nad ní obkročmo. Pomalu jsem sunul své tělo blíže k jejímu, dokud jsem necítil, jak se má hruď dotkla jejich zad. Celý natěšený a to né na vlčata, ale na to co má přijít jsem přisunul blíže i zadek, který mi čnil ke stropu jeskyně.
Zapřel jsem se o své přední tlapy, abych jí svou váhou nerozdrtil. Přitiskl jsem se ještě o něco víc, takže jsem začínal cítit, že se do ní začínám prolínat. Nikam jsem nespěchal a dal tomu čas. Netušil jsem jak moc bolestivé či parádní tohle může pro vlčici být. “Opravdu jsi v pořádku? Můžu pokračovat?" Řekl jsem jemně chvějícím se hlasem. Byl jsem neskutečně natěšený a ty pocity, které mnou teď proplouvaly, byly neskutečné. Adrenalin, bublající krev, která se hnala celým tělem a má hlava se nemohla dočkat osvobozujícího pocitu, který nastane, když se všechno podaří.

Zůstal jsem zamyšleně sedět a zírat do zdi. Byl jsem nejspíše zamyšlen. Přemítal jsem si spoustu scén, věcí a různé vzpomínky. Tohle nevěstí nic dobrého. Kdo ví, co z toho nakonec bude. Jak dopadneme? Asi špatně. Protože tomuhle se nedá věřit, že by to mohlo dobře dopadnout. Oušky jsem zastříhal do strany směrem k partnerce. Chtěla se o to prostě starat sama. Jestli bude o co. Olízl jsem si čenich. Představa jak mě nutí, abych se staral taky mě trošku děsila. Nemoct si zajít ven, projít se a proběhnout se, kdy chci, bylo prostě hrozné. A co pak? Až mě chytne samota? Kam zalezu, když nebudu moct odejít. "Když myslíš." Konstatoval jsem. Na druhou stranu, když by se opravdu o ně tak moc starala, bylo by to přeci jenom fajn.
Na okamžik jsem se podíval ven z místnosti. Bylo až prapodivné, že zde zatím někdo nepřišel. Co se děje v lese? Neporvali se tam mezi sebou, nebo ještě hůř, nesežrali se navzájem? Hm. Obrátil jsem hlavu zpět k Neyteri.
Zatím co ona se o mě opřela a já zůstal stát s vypnutou hrudí. Sice mě jemně znervóznělo její vrtění ocásku ze strany na stranu. Bylo mi víc než jasné, že je natěšená, nažhavená až se o něco takového jako vlčata bude moct starat. A to že se jí podařilo mě ukecat jí nejspíše tu náladu ještě více zvedlo.
Protestoval jsem, když se její tělo odtáhlo. Zamžikal jsem víčky, jako bych nechápal, co se vlastně děje. Usmívala se na mě jako malá roztěkaná vlčice. Chvíli jsem na ní nechápavě civěl. Nakonec jsem se přeci jen pomalu rozhoupal. Rozešel jsem se směrem k ní a udělal pár váhavých kroků. Olízl jsem si znovu čenich a pomalu zabořil hlavu do její srsti na krku. Nasál jsem její pach. Ten mi okamžitě rozproudil krev. Vydechl jsem po chvíli horký vzduch do její srsti a po chvíli znovu opakoval. Znovu jsem nasál její nádherný pach. Už jen při tomhle jsem cítil jemné šimrání v podbřišku.
Zabručel jsem jí do srsti a následně zvedl hlavu. "To půjde. Jsi připravená a opravdu rozhodnutí?" Zeptal jsem se pro jistotu a jemně jí zatlačil tlapkou na záda, aby si lehla a udělala pohodlí. Mezitím co jsem se věnoval jejímu tělíčku. Čenichem jsem si tvořil cestičky od hlavy až téměř po konec ocásku a zase zpět. Lehl jsem si naproti ní a pozoroval její smaragdové oči a přitom se usmíval tak jako ona.

// Nejsem schopná a použitelná, proto pokus o post...

Neyteri mi dávala možná až moc důvěry. Vždyť sama nemohla vědět, jestli se opravdu zachovám dobře nebo špatně. Zdali vezmu roha a někam zdrhnu se staženým ocasem a nebudu chtít nikdy vidět svoje vlastní potomky. Vždyť to nemůže vědět! Já sám jsem si tím nebyl jist, tak jak si tím může být tak jistá ona? Není to jen proto, že vlčata chce celý život a teď je chce tak moc, že je zaslepená a není objektivní? No ale opravdu, co když je to přesně takhle? Škubl jsem sebou, jako by mi přes mysl proběhlo něco opravdu děsivého.
"Zatím." Řekl jsem trošku jedovatě. Zatím jsem byl to nejdůležitější. Jenže ona příjde doba, kdy tento stav poleví a její potomci budou navždy ti "nejdůležitější". Jak by mohla dát přednost svému partnerovi, před potřebami vlčat. Tomu sama nemůže věřit. Možná to má jinak, ale většina vlčic by zůstala přilepená u svých mladých a neopustila je. Raději by se vzdala partnera, jen aby se postarala a zajistila život mladým. Olízl jsem si čenich a přitom se jemně naklonil.
Popravdě ona představa, že něco vlastně i mého může běhat po světě nebyla až tak zlá. Jestli budou po mně, tak to bude konec světa. Koutkem oka jsem se podíval na Neyteri. Zajiskřilo se mi v očích. Ta představa byla tak děsivá, až se mi začínala líbit. Představa spojení mé krve a krve Neyteri… vždyť ono ani nic špatného přeci nemůže vzniknout. Vznikne jedině něco, co bude dokonalé samo o sobě. Její vzhled na vlčatech by byl více než úžasný. Tedy na holčičce.
Holčička, pokud bychom měli holčičku a né jenom kluky, by byla tak nádherná, jako ona sama.
Neyteri se zmínila i o funkcích. Nerada by nějakou funkci pečovatele nebo učitele rozdávala. Jenže, to byla příležitost ocenit členy. No ocenit… je to ocenění? Není to spíše přítěž? Ale je pravdou, že když jsem dostal funkci, já, která mi sedla, byla to pro mě čest. "Ty funkce by se hodily. Ani nevíš, kdy bychom toho mohli využít. A proč taky takhle nedát dalším členům příležitost?" Podíval jsem se na ní a přitom si promítl naší skromnou smečku.
Nejsem si jist, zdali to nevidím až moc růžově. Sice mě její slova chlácholila, to ale nestačilo. Měl jsem, až pesimistický pohled na to kde žijeme, jak žijeme a jaký je celý svět. Ona byla takový ten snílek a možná právě proto, když každý přispěl tím svým, ať růžovým, nebo černým pohledem... smíchaly se v jeden barevnější obraz. A to mohlo být výhodou jak pro jednoho, tak pro druhého. "Nebude to tak jednoduché, jak si to představuješ." Z počátku možná ona. Bude ležet a odpočívat několik dní či týdnů. Ale pak? Malí začnou být zvědaví, vylízat a ohlídat je bude dřina. Bude se hodit pečovatel a uvidíš, že si ještě o to řekneš sama. Usmál jsem se a přitom se více přitulil k tomu krásnému a drobnému tělíčku.
"Pokud si to opravdu přeješ a prahneš po tom… jsem na světě od toho, abych ti plnil tvé přání a sny." Kdysi jsem jí tohle řekl a nehodlal jsem to měnit. Jen občas potřebujeme najít tu společnou cestu k sobě, abychom se navzájem pochopili a mohli kráčet společně. Zřídka kdy, ale stane se, že každý kráčíme po jiné, klikaté cestičce a stezka zpět na tu společnou je zdlouhavá.

Bylo mi až k nevíře, že tahle vlčice neutekla, zděšená, pojančená a kdoví co ještě. Posadil jsem se zpět a narovnal se. Vypnul jsem hrdě hruď. I když otázky a pochyby okolo mého otce budu mít nejspíše do konce života, pro tentokrát jsem se rozhodl to opravdu hodit za hlavu. Možná bych to měl už opravdu udělat. Pronásleduje mě celý život, i když nevím, zdali ještě vůbec žije. Proč mě to tak pronásleduje? Vidina toho, že budu špatný jako on. Špatný otec, měl jsem na mysli.
Ulevilo se mi, když mě Neyteri neopustila, ba naopak, ještě mě podpořila a navíc, zde zůstala se mnou, což bylo neuvěřitelné. Vřele jsem se na ní usmál. Jemně jsem do ní šťouchl čenichem a přitom se postavil. V jednom měla nejspíše pravdu. To co jsme dokázali my dva společnými silami by mělo stačit pro to, aby mě to přesvědčilo, že nekráčím v jeho kolejích.
Postavil jsem se a přešel zpět k místu, kde jsme ještě před chvíli spokojeně leželi do doby, dokud Neyteri nevytáhla "to" téma. Navíc nechci nic říkat, ale co když to zašlápnu? "Jsem tak trošku i kazisvět. Co když to omylem zadusím?" Zeptal jsem se s mírným pobavením, přitom jsem to ale myslel vážně. Je to moc prťavé a neohrabané.
Posadil jsem se a nakonec i ulehl. "Jak si vlastně představuješ, že bychom fungovali i s něčím takovým?" Zeptal jsem se zamyšleně a přitom položil hlavu na tlapy. Vždyť když se to tak vezme, úplně nás to přikotví k Sarumenu a dokud nebudou dospělá a neopustí nás, budeme muset všechen čas trávit s nimi. Ta představa, že si nemohu odejít z lesa, kdy chci, mě trošku děsila. Občas jsem potřeboval výlet za smrtí, podívat se, jak to funguje jinde. A celkově, tohle je tak obrovský závazek, že si nejsem jist, jestli je na něj vůbec připravená ona.