Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Napřímil jsem se a přitom jemně zastřihal ušima. Mlha je jeden z naších symbolů. Tak jsem jí chápal a tak jsem jí i bral. Byla něco jako náš pomocník. Když jsem potřeboval, dokázala se objevit a vlka dobře skrýt. Toho jsme hodně využívali u vlků, kteří k nám přicházeli a my si je šli očeknout. Je to něco co moc vlků nemá rádo. Mlha, v mlze můžeš být nepříteli mnohem blíž, než si on sám myslí. "Má své výhody." Dodal jsem tiše a přitom ještě chvíli přemýšlel nad lesem, který mi popisovala. Svítící stromy a listy. Co mi to jen připomíná? Les který mi popisovala jsem neznal, ale podobný jev jsem již někde viděl. Ale kde? Matně se mi vybavila scéna. Možná se to odehrávalo na Mýtině, která je mezi naším lesem. Kdo ví.
Přešli jsme s tématem k Newlinovi. Ani nevím, jak jsme se k němu dostali. Ale jo, vždyť ona Nerssie sama se o něm zmínila. Asi. Měl jsem pocit, že mě trošku vynechává paměť. Ale zatím to nebylo nic hrozného, co by se nedalo zvládnout. Měla trošku jedovatou poznámku, nebo to tak pro mě vyznělo. Sice jsem řekl, že je to více méně bavič a baviči jsou většinou omegy. Ale tohle byl zcela jiný případ. "Ano to je zajímavé." Konstatoval jsem s mírným úsměvem a přitom to nijak nekomentoval. Věřil jsem, že jsme s Neyteri vybírali správně a podle toho, jak si danou pozici každý vlk zasloužil. Newlin patřil k velmi pozitivním vlkům. Mně nikterak nevadil. Jeho pozitivní nálada může být mnohdy vhod.
"Nuže dobrá." Konstatoval jsem a přitom chápal její rozhodnutí. Sám jsem se zvedl a pomalým krokem opouštěl společnici. Taky jsem si chtěl užít ještě chvíli samoty, než se to všechno přivalí zpátky od řeky a v lese nastane mírný neklid.

Olízl jsem si čenich. V lese byl takový neskutečný klid, až mi to trošku nahánělo hrůzu, jestli nám někdo nezneškodnil všechny obyvatele lesa. Ale v tento okamžik jsem tomu nevěnoval zase až tolik pozornosti. Hlavou mi plynuly myšlenky ve velkém. Přemýšlel jsem nad tím, jak bychom vypadali, kdybychom nebyli v jedné smečce a nesnažili se o vzájemnou toleranci. Bylo by to jiné? Nejspíše ano. Jsem tvrdohlavý a stojím si za svém. Myslím si, že kdybychom se potkali někde v lese, buď bychom si jeden druhého nevšímali, anebo si vjeli do srsti. Možná že naše vzájemná dohodla k něčemu bude. Mám totiž možnost poznat tuto vlčici z jiné strany. Trošku hlouběji a třeba sám zjistím, že je opravdu zcela jiná.
Vlastně mě tak docela zaujala jedna z myšlenek. Narodila se tady? Problesklo mi hlavou a přitom jsem se na tím zamyslel. Že by jí byla Gallirejská zem, rodnou zemí? Těžko říct, ale patřilo to nejspíše k jedné otázce, kterou jsem chtěl později rovněž položit.
Když jsme narazili téma les, začala pro mě dobrou zprávou. Les byl pro ní přijatelný. Nejspíše jí ani nevadila mlha, či občasná vlhkost, která se na některých místech docela držela. Zmínila se, že Ageronský les je přeci jen o něco lepší. Pousmál jsem se nad její poznámkou o stromech. "Bohužel, tohle my poskytnout nemůžeme." Dodal jsem s hřejivým úsměvem v hlase. My pouze mlhu.
Nerssie mi přišla poněkud uvolněnější. Nevím, jestli to bylo tím, že jsme byli úplně sami a možná sama měla trošku chuti se s někým trošku seznámit, ale působila na mě opravdu jinak. Byl jsem rád, že se dokáže v mé přítomnosti trošičku odvázat a nebýt stále zarputile přísně se tvářící vlčice. Možná to měla být pro mě pocta.
Ach ano Newlin. "Víš, my s Neyteri zastáváme teorii, že pokud zájemce o smečku neodradí mluvka Newlin, tak už nikdo." Zasmál jsem se nad tím, když jsem si vzpomenul jak ještě nedávno jsme se s Neyteri o tomhle bavili. "Je více méně opravdu hyperaktivní. Ale jinak na mě působí jako mírumilovný vlk. Takový trošku bavič smečky." Neboli omega smečky, jak to tak bývá. Ale nám se tento vlk svou snaživostí hodil na zcela jiný post.
Když ale přišla řeč na zbytek smečky, na okamžik jsem se zarazil. Vlastně jsem zcela zapomněl, že odvedli i vlčata. Ohlédl jsem se kolem sebe a přemýšlel. "Vím jen to, co jsem se dozvěděl z konverzace mezi vlky. Měli namířeno někam k řece." Odmlčel jsem se a přitom nad tím popřemýšlel. Možná i Nerssie chtěla za nimi anebo někam mimo les.
Nadechl jsem se zhluboka. "Pokud chceš za nimi nebo mimo les nic ti v tom nebrání." Dodal jsem, aby se necítila třeba špatně, že bych zůstal v celém lese sám. Ba naopak, já bych si to tu možná ještě užil. Takový ten klid, který nebývá až moc dlouho, protože až se vrátí i vlčata, bude to zase pěkně hlučný les.

Dlouholeté přítelkyně.Proběhlo mi hlavou a přitom jsem o tom vlastně věděl. Musel jsem nad tím pouvažovat. Pokud o ní ví tolik věcí, což by mohla jako alfa, řekla by mi to vůbec? Problesklo mi hlavou a přitom jsem si v hlavě promítal, jaká může Neyteri být. Jenže já přeci moc dobře věděl, jakou minulost měla. Než jsme založili smečku, vše mi o sobě řekla. Moc dobře si pamatuji, jak se mi svěřila o své minulosti. A já se jí přiznal nedávno, ještě před tím, než jsme počali potomky. Přiznal jsem jí veškerou mou minulost, a jestli né veškerou, tak minimálně větší část.
Překvapilo mě, že jsem uviděl náznak úsměvu v její tváři. Ona má i emoce? Nejspíše ano, ale nečekal, že by mohla projevit city. Ale jako každý vlk, možná má jen tvrdou skořápku a pod ní se skrývá úplně jiná vlčice, než se na venek zdá.
Upřímnost nadevše. V tomhle měla pravdu. Sice jsem se s vlčicí až tolik nebavil, nebo jsem neměl tolik možností, přeci jen když jsem pátral v hlavě vlčice ve mně snad ani jednou nevyvolala jiný pocit, než že mluví pravdu. Jemně jsem přikývl v prozatímní souhlas.
Jakmile mi začala vysvětlovat místo, kde smečku zhruba měla, uvědomil jsem si, jak blízko to je mému oblíbenému místu. Jak blízko to je místu, kde jsem se dal dohromady s Neyteri. Je to možné? Je to všechno možné?
"Pláň zbožňuji, už z několika důvodů." Dodal jsem krátce zasněně a přitom si přehrával v hlavě, jak jsem si oblíbil ono místo pro osamocenost a následně proto, že je to jedno z míst, na které mám tak nádherné vzpomínky, které bych nechtěl do konce života zapomenout a ani po něm né.
Krátce jsem přikývl v souhlas. Naše původně vysněná smečka měla být v Borůvkovém lese. Ale to nikterak nedopadlo, když jsme se teď nacházeli zde. Pravdou je, že tam byli všichni vlci, byli více než přívětiví. Navíc k nim patřil pár Sayap a Haruhi. S těmi jsme se taky už nějakou dobu znali. Při té krátké vzpomínce se mi znovu vybavilo tolik věcí, že vlastně nebylo až tak lehké odejít. "Jako pár jsme se přidali k Borůvkové smečce, kterou vedl a snad i vede Storm." Zkusili jsme jenom jednu smečku a padla nám do noty. "Nebylo až tak jednoduché odejít, byla tam spousta vlků, kteří byli více než přívětiví. Některé jsme i znali." Ale vlastní smečka je vlastní smečka. Co naplat. "Mezi námi, myslím si, že tahle pozice Neyteri sluší mnohem více." Koutky mi zacukaly do úsměvu. Ale abych neustále nemluvil jen o sobě, rozhodl jsem se zjistit, jak se naší člence vůbec tady líbí, jak je spokojená. Nebylo jednoduché vyhovět vždy všem vlkům, kdyby se přeci jen něco našlo, třeba by se s tím něco dalo dělat.
"Jsi zatím spokojená s lesem?" Myslel jsem to celkově, zdali netrpěla hladem, i když vlčice jako ona by si dokázala něco obstarat. Ba či naopak, jestli jí vůbec sedíme my.

// Slibuji zítra tu bude!

Byl jsem dosti zvědavý. Nerssii jsem potkal kdysi dávno, při mém příchodu na Gallireu. Ale naše setkání nebylo zrovna jedno z nejlepších. Jenže my se dohodli, že necháme minulost minulostí a zkusíme to znovu. Věděl jsem, že je dobrou přítelkyní Neyteri a už jen to stálo za tu snahu. Možná i proto jsem za vlčicí přišel. Měl jsem pocit, že na území jsme snad sami. A já právě teď nechtěl být zase sám. Chtěl jsem členku poznat o něco více, proč taky ne. Nemám žádné pořádné vztahy mezi členy, kromě srdečního vztahu s mou partnerkou a to je tak vše.
Chtěl bych vědět o naších členech něco více. A tak jsem zůstal stát od Nerssie se značným odstupem, aby se necítila nikterak nepříjemně. Každý vlk má rád svůj prostor a já přímo nesnáším, když mi ho někdo naruší. Někdo o koho nestojím.
Zavrtěl jsem na ní krátce hlavou. Ne, Neyteri mi o tobě toho opravdu moc neřekla. A pokud řekla, je obrovská pravděpodobnost, že jsem to zapomenul. "Vím jen to, že jste přítelkyně." Dlouholeté. Dodal jsem v mysli a přitom se nad tím tak trošku zamyslel.
Hm, Nathana jsme nepohlídali, jestli opustil opravdu hranice. To mi trošku vrtalo hlavou. Nechtěl jsem, aby se pak sám procházel po lese.
Ve zkratce mi odpověděla, že nepatří mezi vlky, kteří dodržují respekt. Toto jsem si všiml. Krátce jsem se nadechl. "Já jsem zastáncem rovnocennosti, pokud to je jen možné. Výše postavený jedinec je jednou výše postavený. Sám jsem měl vždy problém s autoritou, ale né proto, že bych vlky pohrdal to né, ale proto, že jsem často nesouhlasil s příkazy či rozhodnutím." Pokrčil jsem rameny. Prostě špatný nápad je jednou špatný nápad. Na chvíli jsem se odmlčel. Nemám rád, když tulák potká tuláka a jeden se chová tak, jako by mu patřil svět. Zamyslel jsem se nad tím. Možná to o něčem vykazovalo. Ale zrovna teď se mi nad tím nechtělo dlouho přemýšlet.
Posadil jsem se a přitom přikývl. Chtěl jsem o její smečce vědět více. Popravdě jsem neviděl náznak toho, že by jí vadilo se o tom bavit. "Kde smečka sídlila?" Přitom jsem si v hlavě přehrával to, že se mi právě zmínila o postu bety mé partnerky. Alfa mí sluší mnohem více. A popravdě od té doby co se stala alfou, je jiná. Honosnější, hrdější na svou malou a drobnou postavu. A to se mi na ní hrozně líbilo, dokázala si svého postavení užívat, aniž by jej zneužívala.
"Tenhle les mi kdysi ukázala. Libovala si v těchto končinách, a proto jsem se rozhodl jí tuto možnost poskytnout a udělat z lesa "domov"." Dořekl jsem a přitom se rozhlédl po lese. Mlha byla, kdo ví kde.

Leč jsem se prvně chystal k odchodu, vypadalo to, že se krapet zdržím. Nechtěl jsem odcházet od Nerssie, právě teď pozorovala svého partnera, jak poklidně kráčí k hranicím a jí tady nechá.
Začala mi objasňovat, jak to vlastně myslela. Protože mě řekla, že není vhodný pro smečku, přitom prvotní záměr byl, aby se ke smečce přidal. Přikývl jsem ve znamení, že tomu začínám rozumět. "Né každý je stvořený pro smečkový život." Většinou to byly silnější osobnosti, které se buď vzdaly života podřízeného některým členům, nebo se sami stali vedoucími smečky. Možná i Nathan je podobný typ vlka. Nedokáže tolerovat nadřazenost, přitom sám by mohl jednou na onom místě být. Mohl, kdyby chtěl. Nebo ne? Těžko říct, já ještě před pár lety sice měl dobrý základ těla, ale nebyl jsem až v tak dobré kondici, jako jsem dnes.
Ale to jsem zcela odbočil myšlenkami někam jinam.
Její slova jen potvrdila mé myšlenky. Tulák, zůstane tulákem. Kdo ví, jaký původ přesně má, kdo ví, co si sám prožil. Tohle byly věci, které ohromně ovlivňovaly postoje vlků.
Jenže jen co jsem se zmínil, aby poklidně šla trávit svůj čas s partnerem, zcela otočila. Z posmutnělé vlčice, kterou absolutně neznám, se stala Nerssie. Hrdost sama. Jemně mi zacukaly koutky v úsměv. Ti spolu dlouho nebudou. "Kdyby někdy při neshodách nepřišla Neyteri za mnou, nejspíše bychom spolu nebyli." Přitom to nebyla pravda. Kdyby za mnou v některých situacích nepřišla, já bych sice bručel celý rok, či dva ale do konce života bych nechtěl být bez ní. Každý chvilku, tahá kůstku. Ale abych pravdu řekl, v tomhle ohledu se zklamala Nerssie v Nathanovi a nejspíše by měl opravdu přijít on za ní.
Vlčice se zvedla a pádivým krokem zmizela v lese. Já seděl na zadnici a tupě zíral za ní. Vrtalo mi v hlavě její chování, její vystupování. Byla až moc noblesní a hrdá na vlčici, která byla vždy pouhou členkou smečky. Začal jsem více a více přemýšlet o tom, jak to vlastně s vlčicí je. Může být taková od narození? Jeden by řekl, že se chová nafoukaně, ale druhý, že je to chování něčím dané a je přirozené.
Nebyl jsem si jist a popravdě mě to začalo docela zajímat. Vůbec netuším, jak dlouho jsem seděl na místě a zíral na místo, kudy vlčice šla. Ta už ale byla dávno pryč.
Zvedl jsem se a rozešel jsem se směrem za ní. Měl jsem pocit, jako by les najednou osiřel.
Držel jsem se její stopy. Ta vedla až na hranici s Mýtinou, následně se stočila zpět do lesa a vedla k našemu úkrytu. Nikam jsem nespěchal, šel jsem docela pohodovým krokem. Dokud jsem vlčici znovu neuviděl.
"Nerssie." Oslovil jsem vlčici zpovzdálí, aby věděla, že jsem v její přítomnosti a nelekla se mě, až když bych stál u ní. "Jedna věc mi vrtá hlavou." Dodal jsem, když jsem kráčel jejím směrem a přitom pozoroval šedivý hřbet. "Tvé vystupování, tvá hrdost… působíš na mě, jako bys sama někdy byla dost vysoce postaveným členem smečky, jak tomu je, smím-li to vědět?" Zeptal jsem se, jakmile jsem přišel až k ní.

// Mě to nebude vůbec vadit, dobrý nápad. Akorát dnes jsem přišla z práce a za chviličku fičím ven, postík bude zítra :)

Někdy jsem moc nerozuměl tomu, proč vlci, kteří odmítají alespoň malé podřízení, se ucházejí o místo. Nathan ani sám zájem nejevil, takže ho jsem mohl vynechat. Možná by to Nerssie ocenila, mít partnera u sebe, já bych si asi taky nedokázal moc představit, že je Neyteri ve smečce a já buďto v jiné, nebo v žádné. Nemohl bych žít s tou myšlenkou, že je ode mě tak daleko. Ale každý vlk to měl jinak. Možná že právě kvůli ní, bych se dokázal podřídit, nebo se o to alespoň pokusit. Ale to jsem až moc předbíhal. Neslyšel jsem jediné slovo od vlka a tak jsem se mohl šeredně mýlit.
Nerssie ale patřila k velice upřímným vlkům. Někdy je taková upřímnost možná na škodu. Protože právě já, nejspíše způsobil menší disharmonii mezi párem, který přede mnou stál a to jsem opravdu nechtěl. Přesto jsem si upřímnosti a otevřenosti naší členky vážil.
Vlk se ale po chviličce zvedl a vzdálil se. Koutkem oka jsem se podíval na Nerssii a čekal, co vlastně z toho bude. Ta ale štěkla po vlkovi pár slov, z kterých se mi zamotala hlava ještě víc. "Nerozumím tomu." Řekl jsem tiše, když vlk odcházel. Počkat tak jak to tedy je. V prvních chvílích mi Nerssie říkala, že se do smečky nehodí a vůbec, že o místo nestojí. Teď ale její slova zněla přesně opačně. Jako by se chtěl protlačit do smečky, ale přesto všechno mu v tom bránilo jeho ego. Ego podřídit se. Jako samotář si mohl dělat, co jen chce a vyskakovat si na jakéhokoliv tuláka. Ale ve smečce by se prostě musel podřídit většině.
Otočil jsem hlavu na členku a přitom měl tázavý pohled. "Já nabyl prvního dojmu, že ve smečce odmítá vůbec být." Tak jsem to totiž pochopil z jejích slov. "Mám z toho zamotanou makovici." Řekl jsem a přitom se rozhlédl kolem sebe. Tady jsem byl jenom na obtíž. Bylo na čase se vzdálit a nechat pár, aby si nejspíše ujasnili více věcí.
Ještě předtím, než jsem chtěl opravdu odejít, jsem ještě dodal. "Sama moc dobře víš, že i sebe silnější vlk s takovým chováním moc ve smečce vydržován nebude. Kdyby měl opravdu zájem… ale muselo by to jít z jeho hlavy." Poznamenal jsem poslední slova, protože bylo důležité, aby to sám vlk chtěl, než aby byl do toho tlačen. "Já ho sic neznám, ale působí na mě netolerantně. Kdyby měl tedy opravdový zájem, přestal být takovým ignorantem, jak vypadá, mohl by to zkusit ještě jednou. Ale to už by musel mluvit sám za sebe, abychom měli poct, že tam ta snaha je. Tvého partnera beru jako vlka, který se nechce stát smečkovým členem." Dodal jsem poslední slova a přešlápl si. To by vůbec nedělalo dobrotu. Členové by se mezi sebou rvali. Už vidím, jak si Setia nechá šlapat po hlavě takovým protivným vlkem.
"Klidně běž za ním. Já se vrátím do lesa." Vybídl jsem jí, když jsem viděl, jak tu sedí, jako hromádka neštěstí. Ani bych neřekl, že Nerssie má také city. Zmýlil jsem se, jako jsem se již několikrát takto spálil. Bylo mi jasné, že mou útěchu, podporu či cokoliv v tom smyslu nebude chtít slyšet. Je to tvrdá vlčice, která se s mnoha věcmi pere sama. Čekal jsem, jestli nebude mít ještě nějaké dotazy.

Zhluboka jsem se nadechl a poté vzduch pomalu z plic vypouštěl. Nerssie mi krátce odpověděla na pozdrav. Dráždil mě pach cizince a já o takový pach navíc nestal. Krátce jsem se na něj podíval a viděl jeho prapodivný výraz, jako by měl snad zaražené prdy. Možná má. Ušklíbl jsem se ve své mysli a přitom se doslova vyžíval v tom, že tohle území je naše, né jeho. Naše. Olízl jsem si čenich. Nevěnoval jsem mu více času, než jsem musel a tak jsem přešel pohledem zpět k naší člence, která se ujala slova. Mohl mluvit on, aby si obhájil to, že je na našem území. Ale nechal jsem to být. Třeba neuměl ani pořádně mluvit. Podle jeho výrazu, který měl na tváři tak trošku i vypadal. Možná se mýlím a je to přeborník v jazyku.
Při její první větě jsem si krátce přešlápl a švihl ocasem ze strany na stranu. Trošku mě překvapilo to, že se cizinec nechci přidat do smečky. Proč mě vlastně nechala Neyteri sem jít? Mohla mi rovnou říct, že tu bude jen smrdět. Pokud ho tu nechám smrdět. Krátce jsem zabodl svůj pohled do jeho očí a vrátil se zpět ke člence, která pokračovala. Ve zkratce mi vlastně řekla, že není typem vlka, vhodným pro smečku. "Jsem stejného názoru." Odpověděl jsem krátce vlčici a přitom si ho pěkně pomalu prohlédl. Nevypadal až tak k zahození. Ale pohrdavé chování nestrpím. Nebyl by to vhodný typ člena smečky. Zbytečné problémy. Dokončil jsem svou myšlenku, když jsem dokončil hodnocení vlka.
Pootočil jsem hlavu na vlčici. "Velice nerad bych jej viděl uprostřed lesa. A to z hodně důvodů. Pokud budete na okraji lesa, neměl by nastat problém." Nechtěl jsem ho vyhnat a zacvakat mu zubiskama u ocasu. Byl to přeci jen partner naší členky a já nechtěl, aby k vůli nám musela opouštět území pokaždé, kdy by ho chtěla vidět. Doufám, že se dlouho nezdrží. Na druhou stranu, pokud by se choval nemístně, musel by být vykázán.
"Potřeboval jsem si to jen upřesnit. Neyteri mě neinformovala o tom, že přišel zde na návštěvu za tebou." Vysvětlil jsem Nerssii důvod mého příchodu.
Možná bylo dobře, že vlk mlčky seděl, nebo co to tam vlastně dělal. Nechtěl jsem se zde déle zdržovat. Mírně jsem se natočil směrem ve znamení odchodu. Ještě chvíli jsem počkal, jestli nebude Nerssie něco potřebovat.

Má malá princeznička. Problesklo mi hlavou, když jsem pozoroval svou dcerku. Po oušku jsem poslouchal Neyteri, která ještě dodala pár informací Sallarému. Sic jsem byl nesvůj, protože tohle byl první člen přijat, co máme vlčata. A že byla naše drobotina opravdu maličká. "Newline." Upozornil jsem vlka, když jsem viděl, jak se přibližuje s mým synem k cizímu vlkovi i když se před chvíli stal novopečeným členem. "Prvně důležité věci. Vlčata musí být stále chráněna." Nikdy vlk neví, co se tomu druhému honí hlavou. I když já bych si to zjistit mohl, nikdy jsem si to svou magií neulehčoval.
Pokud jsem se doposud někomu zdál jako mrzout a protiva, teď budu nejspíše ještě větší puntičkář, než kdykoliv jindy. Neyteri mi už vysvětlovala onen cizí pach. Pach Nerssie jsem poznal, ten mi nevadil tak, jako pach nějakého úplně cizího vlka.
Zmínila se, že je to partner Nerssie a zároveň by chtěl urvat místo ve smečce. Proč přišla sama a on až po takové době? Zamračil jsem se a otočil se na svou partnerku, která nejspíše moc dobře věděla, jaký na tohle budu mít názor. Zároveň ona se mi nezdála nijak nadšená. "Ach tak." Řekl jsem zamyšleně.
Netušil jsem o jaké řece to Newlin vlastně mluvil. Co se mi ale líbilo více, byl nápad, že by se měl ten vlk vyřešit. Znovu jsem otočil hlavu na svou partnerku. Trošku mě znejistilo to, že k němu vůbec nechce brát vlčata. "Vlčata by celkově u takového procesu neměla být." Řekl jsem a přitom mířil slova i ke členům, že by bylo zapotřebí vlčata pro příště odvést, schovat a vůbec je nenechat, aby se dostala do blízkosti k cizincům. Je to naše slabina. Popravdě nevím, co bych dělal, kdyby se něco semlelo a já se musel rozhodnout, zdali pomohu partnerce nebo vlčatům.
Otočil jsem svou zadnici a přitom se zaposlouchal do hlasu Setii. "Skvělý nápad, bylo by dobré, kdyby ho někdo provedl. A zároveň, kdyby někdo na okamžik pohlídal prťata." Bylo mi jedno kdo se toho ujme. Neyteri sice zněla, jako by se této záležitosti chtěla vzdát a raději si užívat.
Mě se taky nikam nechtělo, hledat nějakého cizince ve vlastním lese, a jestli je to protiva o to hůř, budeme na sebe oba dva bručet.
Přistoupil jsem ke své partnerce. "Já bych byl rád, kdyby se ta záležitost s partnerem od Nerssie vyřešila. Nechci mít v lese úplně cizího vlka jen tak pro nic za nic." Řekl jsem a přitom viděl, že se jí nechce. Měli nějaké plány, nejspíše se členy. Když tohle vyřídíme, budete si moct dřívěji odejít na ty vaše toulky. A o vlčata se postarám sám.
"Pokud se ti tam nechce, pochopím to. Ale rozhodovali jsme vždy společně. Byl bych rád, kdyby tomu bylo i teď." Vždy jsme se ohledně přijetí členů radili. Žádný člen nebyl přijat, aniž by o tom ten druhý nevěděl či nemohl říct svůj názor.
"Je to na tobě, jestli půjdeš nebo ne." Ujistil jsem jí, že to bude v pořádku, pokud se mnou nepůjde. A sám jsem všem kývl ve znamení pozdravu na rozloučenou, i kdyby na krátkou dobu. A pomalým krokem jsem se rozešel za pachy.
Nakonec jsem přeci jen přidal do kroku. Byl jsem nevrlý a docela nabroušený, že cizince ještě nikdo nevyhodil. Na druhou stranu, jestli ho nechali někde u hranic a hlídá ho Nerssie, mělo by to být v pořádku.
Pach sílil a mě se na zádech jemně naježila srst. Uviděl jsem naší členku. Letmo jsem se na ní podíval a kývl na pozdrav. "Zdravím Nerssie. Doneslo se mi, že je v lese tvůj partner, který by měl snad zájem o místo ve smečce." Zastavil jsem se na místě a pohled přesunul na vlka. Tohle jsem chtěl mít rychle z krku.

// Nerssie, Nathan - já to tedy beru na sebe a připojuji se k vám.

// Já se omlouvám, že tak sprostě přeskakuji Newlina, ale dnes bych se tu již nedostala a zítra nejspíše také ne. Příští kolo pokud bude se budu držet pořadí.

Neyteri působila mnohem více uvolněně než já. Kdokoliv kolem mě působil mnohem více uvolněně než já. Jediný kdo tady byl paranoický a tak trošku v jiné kůži než v té své jsem byl já. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Zatím jsem slyšel monotónní hlas své partnerky a tak jsem nebyl jinak rozrušen. Prohlížel jsem si okolí. Nepřišlo jich přeci jenom více? Oči jsou, používal jako laser. Krájel jsem strom po stromě, hledal pohyb, který by naznačoval něčemu takovému. Jsem paranoický. Zavrtěl jsem hlavou a vrátil se zpět k vlku.
Představil se nám jako Sallaré. Neyteri se okamžitě ujala zkratky jména Sally. Sallaré. Zopakoval jsem si znovu v mysli. Odmítal jsem nějaké takové zkráceniny a zkomoleniny jmen. “Zdravím tě Sallaré. Mé jméno je Morfeus." Představil jsem se vlkovi, aby věděl, s kým se to tu vlastně baví, nebo kdo se stal jeho posluchačem. Napovídal toho totiž mnohem více než já.
Neyteri byla otevřená. Otevřenější než kdykoliv jindy. Za to já byl asi uzavřenější než kdykoliv jindy. Mlaskl jsem si a po očku zkontroloval vlčata. Setia se ujala Darkie. Zvedl jsem pohled z naší vlčí slečny a pohledem zkontroloval i naší členku. Nepůsobila nijak dvakrát spokojeně. To trápení brzy skončí Setie, neboj se. Otočil jsem pomalu hlavu zpět.
Sallaré mluvil srozumitelně, plynule a odpovědi z něj šly prostě samy. Nic co by si musel vymýšlet teď z patra. Šlo vidět, že něco už zažito opravdu má a ví jak se i chovat při zájmu o smečku. Z Neyteri jsem necítil žádný odpor, necítil jsem nic, co by naznačovalo tomu, že by ho nechtěla do smečky. Za to z vlka jsem cítil jakési obavy. Ještě aby ne, když hledá nový domov. Přitom je pro vlky domov důležitější před zimou, ale možná má toho toulání plné zuby.
Mrskl jsem ocasem ve znamení, že toho cirkusu a všeho kolem bylo už dost. Sama Neyteri končila své posunky tím, že nemá nejspíše moc otázek, nebo spíše žádné. “Nuže dobrá." Řekl jsem hlasitě, možná až moc, aniž bych si to uvědomoval. Hluboký tón se nesl lesem. Kdyby o něm nebyla má partnerka přesvědčená, myšlenkami by se mnou komunikovala. A to se nestalo. "Myslím, že jste si řekli všechno. Mě je to v celku jedno a nemám nic proti tomu, abys členem byl." Konstatoval jsem a přitom se znovu rozhlížel kolem sebe, dokud jsem pohledem nezůstal přikotven k pohledu Sallarého. "Zbytek ti už řekne a vysvětlí má partnerka." Dodal jsem bez známky emocí a otočil se zády k vlkovi. Nedělám to sice často, ale někdy vím, kdy si mohu dovolit ukázat záda. Přistoupil jsem blíže k Setii a Darkie. Ta malá neposeda celou dobu pěkně zlobila Setii. "Díky." Řekl jsem směrem k ní, když se to malé ke mně rozběhlo a těžkopádně se mi omotalo kolem přední tlapy. Sklonil jsem hlavu, abych nasál vůni mé dcery. Byla to směsice mého pachu a zároveň i pachu od Neyteri. Pozvedl jsem hlavu ve zvláštním gestu. Ucítil jsem v čenichu cizí pach. Teprve teď ke mně les přinesl cizí pach. Jenže všichni ostatní byli v pohodě. "A tento pach patří komu." Zeptal jsem se více méně všech, protože všichni byli tak klidní, až podezřele klidní.

S vytřeštěnýma očima jsem zíral na svou partnerku, která asi moc nechápala můj zděšený výstup. Ale když já všechno v poslední době zaspal a nevěděl jsem co se děje v lese, co se děje se členy a s vlčaty, nemohl jsem si to odpustit. Oproti mně působila má partnerka klidně a vyrovnaně. Uklidni se už. Koutkem oka jsem se podíval kolem sebe. Newlin, Setia a vlčata byly tady. Vlastně jsem si ani neuvědomil, že máme společnost. Nebo spíše, že jsem se přiřítil do společnosti.
S pootevřenou tlamou jsem se otočil na oba dva vlky, kteří mě pozdravili s jemnou známkou vyděšení z mého výstupu. Ještě chvíli jsem zhluboka dýchal. Následně jsem zavřel tlamu a téměř vše se ve mě o téměř padesát procent uklidnilo. "Zdravím." Řekl jsem již klidnějším hlasem a pokývl k tomu hlavou.
Naše malé breberky se na mě okamžitě vrhly. Byl jsem neskutečně rád, že ti dva rošťáci jsou celí. Rostou jako z vody. Broukl jsem si pro sebe, i když mi teď hlavou pluly myšlenky členů, kterým jsem nevěnoval pozornost. Tak jak jsem se to snažil dělat celý život. Toky myšlenek proudily kolem mě a skrz mě, vždy jsem se je snažil vypudit a soustředit se na podstatné, jinak bych se z toho zbláznil.
Dokonce se k nám přidal i Nate. Mlčky jsem stál a věnoval mu krátký pohled, abych se ujistil, že i on je v pořádku. Pohled jsem nadále věnoval svým mladým. Usmál jsem se na Darkii, která mi právě kroužila kolem předních tlap, až e nakonec zastavila mezi předníma. Začínal jsem se uzavírat světu. Tohle byl můj nový svět. Koutkem oka jsem pozoroval i mého syna, který se snažil upoutat pozornost na sebe tím, že mi neustále vyskakoval k pleci. Je tam kus mé krve. Snažil jsem se ujistit, abych z toho nezačal znovu panikařit. Stál jsem jako přibitý. Pocit, že jim mohu ublížit jsem měl stále a neopouštěl mě, což bylo možná dobře. Nevěnoval jsem jim jediný dotek, zatím co oni oplývali doteky k mému tělu.
Zcela jsem vypudil jakékoliv hlasy kolem mě. Slyšel jsem totiž svou dceru. Ten líbezný hlas.
Ale k naší skupině se připojila menší hrozba. Jakmile jsem zvedl hlavu, uviděl jsem cizince. Přísně jsem se podíval na vlčata, která rázem pochopila, že je něco v nepořádku a obě dvě se schovala pod mé břicho. Jen Darkie byla nedočkavá a začala poskakovat kolem Neyteri. "Darkie!" Přísně jsem napomenul vlče, které se staženým ocasem přišlo zpět ke mně. "Tohle není hra Darkie."
Jako bych se tímto výjevem vrátil do svého mladého věku, kdy k nám přišli… Zatřepal jsem hlavou, abych se té myšlenky zbavil.
Neyteri působila klidně a vyrovnaně, když mluvila s cizincem. Za to já se cítil stále nesvůj. "Vezměte si k sobě každý jedno vlče." Poslal jsem všem členům myšlenku a přitom se připojil k boku partnerky. Vlčata budou muset být schovaná, dokud se nerozhodne. To že nad nimi budu stát může být mnohem nebezpečnější, než když budu několik metrů před nimi.
Nezaujatě jsem pozoroval vlka a nechal mluvit mou partnerku. Potřebné věci určitě řekne sama. Spíše jsem byl zvědav, co ze sebe vlček vydá.

//Sarumenské skalisko

Zděšeně jsem vypadl z jeskyně rychlostí blesku. Měl jsem pocit, že jsem poslední dobou nebyl ve své kůži. Jako by se něco stalo v době, kdy jsme s Neyteri počali své potomky. Ale co se mohlo stát? Od té doby jsem věčně spal, byl nevrlý, měl prapodivné vidiny a hrozivé myšlenky, které se ke mně dostávaly prostřednictvím nevím vlastně čeho. Prostě najednou byly v mé mysli.
Zděšeně jsem pobíhal kolem jeskyně. Hledal jsem pach, stopu, která mě povede za mou rodinou. Ale čenich byl otupělý, jako by nic necítil a nevnímal. Co se to se mnou děje! Zděšeně jsem vyjekl a přitom se zastavil na místě. Zavřel jsem oči a snažil se uklidnit. Zhluboka jsem začal dýchat. Vše se kolem mě zklidnilo. Slyšel jsem a cítil svůj vlastní tep. Byl zbrklý, nerytmický, jako by ani mě nepatřil.
Otevřel jsem oči. Chvíli jsem viděl zamlženě. Zamrkal jsem a po chvíli ucítil pach Neyteri. Srdce se mi šlo rozskočit. Tlapy mi na okamžik zdřevěněly. Přeci jen jsem se dokázal z tohoto vymanit a dát se do kroku, později jsem vyklusával, až jsem se přiměl do drastického sprintu.
Tupě jsem zíral před sebe, přeci jen jsem věděl, kam běžím, vedl mě můj čenich a těm pár stromům jsem se dokázal vyhnout i přes to, že jsem měl upřený pohled vpřed.
Pach sílil, byl čím dál tím silnější. Věděl jsem, že jí mám na dosah. Prudce jsem sebou mrskl v ostré změně směru. Uviděl jsem jí a zmírnil tempo. Zastavil jsem se téměř před jejím čenichem. "Jsi v pořádku? Kde jsou." Vydechl jsem a přitom jí upřeně zíral do očí.
Měl jsem trošku divný pocit, jako by se mě zmocnilo něco, co mě ovládá, tak nějak prapodivným způsobem. Nespouštěl jsem oči ze své partnerky.

Všechno se to kolem mě poslední dobou odehrávalo hrozně rychle. měl jsem pocit, že se svět točí o nějakou otáčku rychleji, protože takový spád náhlých věcí, se nemohly odehrát jen tak. Něco v tom musí být! Země se zbláznila a točí se rychleji. Co kdyby se ale točila jiným směrem? Bylo by to všechno pozpátku? Ta představa nebyl až tak špatná. Mohl bych se vrátit do vlčecích let, mohl bych se vrátit do doby, kdy jsem poznal Neyteri a žádná vlčata by nebyla. Nebyla by smečka, nebylo by nic, nebyl bych i já. Ach ta představa. Zamyšleně jsem zíral před sebe na stěnu, jako bych se koukal na právě běžící film. Něco mě stahovalo do těchto myšlenek tak silně, že jsem se nemohl bránit. Pocit samoty mě ovládl. Pocit nicoty přemlouval mé tělo, že je to všechno skutečné a reálné. Že ve skutečnosti nikdo z nás neexistuje.
Když jsem se konečně probral zpět k sobě, zjistil jsem, že v jeskyni jsem úplně sám. Sám samotný, bez ženy a bez dětí. Nevím co byla tahle myšlenka, ale slovo dítě jsem vlastně neznal. Nevěděl jsem to přesně to znamená. Ale taková myšlenka odněkud přišla do mé mysli a já ji zprostředkoval díky své magii. Okamžitě bych měl najít Neyteri a mladé.
Netušil jsem, jak dlouho jsem stál v jeskyni a už vůbec jsem nevěděl, kolik času mohlo uběhnout a kde se teď nachází. Měl jsem strach, aby byli v pořádku. Potřeboval jsem jí vidět, jako by to byl kalich života, z kterého si vždy jemně loknu a cítím se hned o něco mladší a plný elánu. Na nic jsem nečekal a z jeskyně vyběhl.

//Sarumenský hvozd

//Safra porte Newe, ten obrázek neměl vidět svět! :D Mělo to zůstat v podsvětí
// Mě neděkujte, ale osudu ano :)