Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přikývl jsem krátce hlavou. Lov by tě bavil? Problesklo mi hlavou. Ve smečce jsme měli dva ochránce a dva lovce. Kdyby se smečka rozrůstala, hodil by se každý lovec na víc. Zabručel jsem krátce. "Je dobré vědět, co by tě bavilo. Neradi pak dáváme vlkům funkce, o kterých nemají ani páru." Pousmál jsem se na ní. Vždycky jsme se ptali hlavně z důvodu, jestli nám bude vlk vůbec užitečný. Zároveň ale, když se vlk přijal, bylo dobré mít přehled, čeho by chtěl dosáhnout ve smečce.
Zmínila se o vlčatech. "O vlčata se stará jeden náš člen, který je se smečkou snad od vzniku. Je především pečovatelem, ale zároveň bych řekl, že i učitelem." Dodal jsem a přitom se zamyslel. "Navíc nám rostou jako z vody." Ušklíbl jsem se. Tohle byla věc, kterou jsme nemohli ovlivnit, a mě to pěkně štvalo.
"Projdeme se?" Navrhnul jsem a postavil se. Protáhl jsem se a dal se do pomalé chůze. Zatím jsem vlčici nechtěl brát hlouběji do lesa. Ale malá procházka po hranicích, popřípadě občerstvení v podobě vody by přeci neuškodila. Vydal jsem se podél hranic a prohlížel si přitom i náš les. Chystala se zima. Les byl jehličnatý, a proto jsme nemuseli mít až takovou obavu, že nám všechno jehličí opadá. Některé stromy měly jehličí ¨celoročně a díky tomu jsme se mohli těšit z jistého soukromí. Navíc stromy byly vážně hodně blízko u sebe a o to horší bylo zahlednout někoho z členů, když jste byli před lesem.
"Věřím, že to dopiluješ. Dodal jsem s úsměvem na vlčici, která kráčela poblíž mě. Byla značně menší, ale na to jsem byl zvyklý. Měl jsem celkově problém najít vlka, aby byl výškově stejně jako já nebo dokonce vyšší. To se mi snad ještě nestalo.
Zamyslel jsem se nad její otázkou. "Máme zde vodu, po které se ti udělá velice špatně. Záleží na síle jedince, jestli ti bude jen zle anebo to dopadne hůř. Každopádně kdyby na to došlo, upozorníme tě, kde se voda nachází." Dodal jsem s vážným výrazem. Tohle bylo dost ošemetné. Škoda, že tu vodu nemůžeme vypudit pryč.
Usmál jsem se na vlčici. "Buď v klidu. Špatná voda, o které mluvím, má i špatnou barvu. Jestli jsi pila z malých tůněk, byla to voda čistá a zdraví prospěšná." Zněl sejm možná trošku jako bych to měl naučené, ale taková voda zanechávala pachuť jehličí na patře. A pokud jsou zdravé stromy, voda, které proudí kolem jejich kořenů a přidává tak do vody obsah míz a podobně bude také zdravá. A naše stromy byly opravdu velice zdravé. Celý les byl zdravý.
"Měla bys na mě nějaké otázky ohledně smečky?" Zeptal jsem se vlčice.

// Ženo, zatím co ty si tady hraješ bez zubů :D My tě potřebujeme v lese. :P

Wolfganie mi krátce na znamení nezdaru zavrtěla hlavou. Krátce mi úsměv ochabl. Byla to více než škoda, že nenašla nikoho ze své rodiny. Možná to bylo ale tím, jak moc se za tím hnala. Přeci jen, často to máme před očima, ale nevidíme to. "Možná je to tím, jak moc to chceš. Když na to přestaneš částečně myslet, určitě se setkáte. Zákon schválnosti." Vysvětlil jsem jí a přitom se nad tím zamyslel. Já měl to štěstí, že se mí sestry ocitly na tom samém světě jako já. Není to spíše smůla? Těžko říct. Jedna se bála všeho a druhá byla tak trošku vyšinutá po těch letech. Viděl jsem jenom dvě sestry a to mi zcela stačilo.
Když mi krátce sdělila, že náš rozhovor neposlouchala, naklonil jsem hlavu na stranu. V tom případě se omlouvám. Uznala, že tento krok je ale mnohem lepší, než abychom členy přijímali jednotlivě. "Myslím si, že je vhodné aby na tohle rozhodnutí byly vždy dvě hlavy. To co sedne mi, nemusí vyhovovat jí a naopak." Kdo by chtěl zbytečné rozbroje hned od začátku. Navíc je to lepší i pro přehlednost. Nemusím totiž nosit v zubech každého vlka, kterého by přijala bez mého vědomí. Bral bych ho jako hrozbu a rozkousal na milion kousíčků.
Když jsem se ve zkratce zmínil o potomcích, vlčice mi přitakala. "Tak hrozně dlouho jsem je neviděl, že mi to přijde jako věčnost." Konstatoval jsem a zamyslel jsem se nad tím. Kdo ví, kde trajdají. Věděl jsem, že je Neyteri ohlídá a mají se určitě dobře. Dobrodružství po okolí musí být skvělé. Pro takové malé tvorečky obzvláště.
"Ano, něco v tom smyslu." Řekl jsem jí. “Každý náš člen je něčím výjimečný." Nerssie a Setia měly svojí osobnost. To byly takové ty vlčice, které by právě konflikty možná i vyvolat mohly, když už se o tom vlčice zmínila. Nate byl možná trošku uzavřenější, ale v jádru dobrý vlk. A Newlin? mluvka Newlin? Toho by musela poznat sama. A pak tu byl nováček, o kterém jsem věděl pouze to, jak se jmenuje. Kde vlastně je? Zamračil jsem se.
Naklonil jsem znovu hlavu mírně do strany. "Rozumím. Jinak měla bys nějakou představu, jaké místo by pro tebe ve smečce mohlo být to pravé? Víš něco, co jsi dělala v jiných smečkách. Baví tě lovit? Nebo se více cítíš v jiné roli?" Tohle bylo moc důležité.
Navíc jsem málem zapomněl, na náš les. "Abych nezapomněl. Sarumenský hvozd je velice zrádný. Jsou zde různé propadliny, pasti kde si vlk může cokoliv zlomit nebo se zabít. Stromy jsou často velice blízko u sebe, vlk musí být mrštný a dobře orientovaný. Hvozd je rozlehlé místo. Taky zde máme vodu, která by tě při větším požití mohla zabít. Myslíš si, že bys zvládla žít v takovém lese?" Nechtěl jsem ji odradit. Naopak seznámit s tím, jak to tu vlastně ve skutečnosti vypadá. Nám tento les vyhovoval, ale jsou vlci, kteří se lesu bojí. Mlha, která často doprovází les se objevuji snad každý den. Čekal jsem na její odpovědi.

// Dovolím si přeskočit Andanteho, popřípadě pak post upravím, kdyby se to týkalo ještě nějakych otazek či tak.

Nerssie byla ve střehu jako obvykle. Ani mě nepřekvapovalo, že by mě vlčice nezaregistrovala. Měla docela velký přehled a i v tomhle jsem se na ní mohl spolehnout, že když je zapotřebí a mluvím s ní, neokusuje si zamyšleně zadek. Pousmál jsem se nad tou myšlenkou. "Děkuji." Usmál jsem se na vlčici vděčně. Ušetřila mi nějakou tu prácičku. Doufám, že se má drahá polovička co nejdříve vrátí, abychom to mohli vyřídit co nejrychleji.
Otočil jsem hlavu k mladému vlčkovi a vycenil zubiska v úsměvu. Nerssie je dobrá vlčice. Někdy možná až moc upjatá, ale v hloubi dobrá. Chtěl jsem, aby si to tady zkusil vlček s naší nejspíše nejvíce odměřenou členkou. Alespoň to bude dobrá zkouška do začátku, zdali zde bude opravdu chtít být.
Pozoroval jsem odcházející vlky a přitom oslovil mou známou, která mě v mžiku pozdravila. "Ahoj." Zopakoval jsem po ní nemotorně. Slovo "ahoj" bylo pro mě cizí. Vždycky jsem používal slovo zdravím, ať se jednalo snad o kohokoliv. Ani si nepamatuji, kdy naposledy jsem toto slovo použil. Usmál jsem se vřele a omluvně na Wolfganii, jelikož to znělo opravdu nemotorně.
Přistoupil jsem ještě blíže. Cítil jsem z ní mírnou nejistotu. Doufal jsem, že to není ovlivněno tím, že jsem získal post alfy. Na okamžik mi úsměv zmizel z tváře. Rozhlédl jsem se kolem sebe. "Ale ano, daří se nám docela dobře." Usmál jsem se na ní vřele. Snažili jsme se něco vybudovat. To něco byl náš les a naše smečka, kterou jsme brali za svou vlastní rodinu. Za "novou" vlastní rodinu.
Přikývl jsem. Pamatuji si moc dobře, jak se Wolfganie marně snažila najít někoho ze svých sourozenců. "Našla jsi alespoň jednoho?" Moc jsem jí přál, aby našla alespoň jednoho ze svých sourozenců. Ale podle slov to moc nevypadalo.
Její slova mě krátce zarazila. Přátelé. Opakoval jsem si a nasadil vážný výraz. Tento termín jsem ve svém životě znal jako malé vlče. S mým nejlepším přítelem jsme totiž… Zavrtěl jsem hlavou. Měla pravdu. Mezi námi se vytvořilo jakési pouto, které nešlo nazvat jinak než přátelstvím. Nevěděl jsem, koho bych mohl považovat za svého přítele. Ale u této vlčice mi to přišlo náhle samozřejmostí. "Jsem rád, že jsi na mě nezapomněla." Usmál jsem se a konečně se posadil. Doteď jsem totiž stál jako strom v lese. Mezitím Wolfganie přešla k hlavnímu tématu, které chtěla probrat. Bedlivě jsem nastražil ouška a zrak upřel na ní. "Chceš se stát členkou?" Překvapeně jsem zamrkal. Myslel jsem, že si chce popovídat a proto jsem jí nechal nějakou tu minutku čekat. To pro mě byla novinka. Tohle jsem vážně nečekal. Hm. Zamyslel jsem se nad tím. "Což o to, já bych problém neměl, po tom co bychom spolu probrali základní otázky a líbili by se mi. Ale nevím, jestli jsi poslouchala… Rozhodnutí dělám s Neyteri. Nikdy jsme nepřijali člena, aniž by o tom druhý z páru nevěděl." Zamyslel jsem se. Kdysi byl menší rozbroj mezi těma dvěma aniž by o tom věděly. Neyteri byla kdysi šíleně naštvaná… To sice ano, ale když jsem přitáhl Geib, můj nepřítel a její známý, taky jsem to musel nějak překousnout. Vlčice by nám mohla být k dispozici. "Přesto všechno, víš, co to opravdu obnáší? Smečkový život?" Zeptal jsem se jí a postavil se na tlapy. Udělal jsem kolem ní kolečko. !Vlci se zdržují především v lese. Netrajdají nám po okolí nikterak dlouho, pokud se nejedná o smečkové lovy, nebo výpravy za poznáním, jako šla Neyteri s vlčaty." Zamyslel jsem se. "Říkal jsem ti, že mám potomky?" Usmál jsem se na ní. Snažil jsem se přitom zvážit otázky, na které je zapotřebí se zeptat. Znovu jsem se posadil naproti ní. Bylo spousta věcí k probrání. Mohlo jí to napadnout, ale kdo ví, jestli stát se členem smečky jí nenapadlo právě před chvíli.

Zamračil jsem se na mladého vlka. Nebylo v jeho kompetenci si přeměřovat vlka, za kterým stojí další silní jedinci smečky. Jakékoliv nevhodně zvolené gesto může ovlivnit to, kdy se má osoba naštve, zacvakne zubiska a bude po všem. Nechal jsem to být a pouze švihl ocasem, jako bych vlka káral, že toto je nevhodné. Uvolnil jsem i upjatý pohled.
Koutkem oka jsem se podíval na vlčice, které byly opodál. Byl tak galantní, že by to jednoho i pěkně naštvalo. Kdyby byl takový každý vlk, na zemi by nebyly žádné spory. Žádné spory, rovnalo by se to, že bych možná žil a vyrůstal jinak. To by znamenalo, že bych nepoznal svou partnerku. Mírně se mi zježily chlupy na zádech. Můj bratr kdo? Zbrkle jsem se postavil na tlapy. “Santiago je tvým bratrem?“ To nemohla být pravda. Přeci nemůže být jeden elegán a druhý totální fuj a hnus, které jsem vyslovit ani nemohl. “To je tedy pěkné. Toho prevíta jsem měl tu smůlu poznat.“ Naštvaně a zbrkle jsem se otočil na vlčice. Stále čekaly. Byl jsem rád, že se ten zpropadený vlk někam vypařil. Možná ho někdo sežral za to jeho chování.
“Dobře. Tomu rozumím, sám bych asi nechtěl zůstat v rodné smečce, kdyby ještě existovala.“ Uklidnil jsem se a přitom se krátce zamyslel nad tím, co se kdysi stalo. Ve vteřině mi před očima problesklo několik střípků z mého útlého věku.
Mladý vlk nemohl ani tušit, co náš les obnáší. Bylo to více než jasné, když seděl na kraji našeho lesa. Nemohl ani tušit, že zde je voda, která není pitná, že zde jsou propadliny, propasti, kde si může zlomit tlapku.
Když se vlk ve zkratce popsal, přikývl jsem. Rozhodný vlk s chladnou hlavou. To se dá využít ve více věcech. Jako lovec, ochránce či cokoliv. Tohle chování se hodí snad ke všemu. Bude jen na vlkovi, jak se projeví a co ho bude bavit více. Měl pravdu a já s ním souhlasně přikývl. Podíval jsem se na naší členku. “To mi stačí, ale jak jsem řekl. Rozhodnutí dělám s mou partnerkou. Myslím si, že nebude asi moc proti.“ Hypnotizoval jsem neustále naší členku. Doufal jsem, že pochopí, že po ní něco chci. “Nemůžu tě tu nechat běhat samotného. Někdo tě bude muset hlídat do doby, než se má partnerka vrátí. Máš ty sám nějaké otázky?“ To už jsem upjatě propaloval šedý kožich, který měl na sobě černé proužky.
“Nerssie?“ Zvolal jsem a přitom se otočil zpět na vlčka. “Potřeboval bych pohlídat tohohle vlčka. Pokud se o něj nechceš starat ty, hoď jej na krt někomu jinému, třeba Natemu.“ Napadl mě zrovna jako první vlk, který mi teď proběhl hlavou. Mohla jej svěřit i Setii, ta by mu taky ukázala zoubky. “Pokud má žízeň, můžete jej dovést k tůňkám.“ Otočil jsem se na Wolfganii. “A ty Wolfgan? Jsem ti k dispozici.“ Rozhlédl jsem se kolem sebe. Vlčice byla opodál a čekala. Přešel jsem jejím směrem a doufal, že Nerssie nebude moc protestovat. Stále měla možnost vlčka hodit na krk někomu jinému.

// Psaní ve škole the best forever fakt :D jinak sorry za chyby, nebo jestli tam je něco co nedává smysl.Psala jsem přednášku a zároveň tohle, tak se nedivte, když by Morf vykládal něco o ochraně spotřebitelů apod. :D

// nejde mi doma net :/ na telefonu bohužel psát neumím, psala bych post snad tři roky. Budu se snažit vyřešit problém co nejdříve.

Cítil jsem zrak, který na mě upírala Wolfganie. Moc dobře jsem věděl, že tady je a že semnou bude chtít mluvit. Byl jsem rád za její přítomnost. Měl jsem totiž za to, že mi utekla z území. Nejraději bych se v tuto chvíli rozkrájel, abych mohl vyhovět oboum vlkům, aniž by jeden musel čekat.
Krátce jsem pozvedl významně víčka a zamrkal na Andanteho. "Úctu zle projevit i jinak než úklonou. Z úklony se může stát útočná pozice." Věděl jsem, že tohle určitě neměl za lubel, přesto jsem chtěl po něm jedno. Aby se mi už v životě neukláněl. "Ano, budu rád, když úklonu zcela vynecháme." Pobídnul jsem ho. V jedné věci jsme si byli rovni. Byli jsme vlci. Ani jeden z nás, leč měl sebelepší magii či postavení ve skutečnosti neznamenal více, než ten druhý. Ale pro soužití vícero vlků na jednom území to jako pravidlo funguje dobře. Jinak bychom se nejspíše sežrali zaživa.
Uznale jsem přikývl a poslouchal ho. Borůvková smečka se na jakýsi čas stala i mým domovem. Když se zmínil o Taille a Stormovi, mohl z mého výrazu vyčíst mírné překvapení. Nadechl jsem se, abych se vlka zeptal. Přičemž mi vzal z tlamy slova. Pomalu jsem vzduch z plic zase vydechl a nechal jej pokračovat.
Taillu jsem vlastně neměl nikdy tu čest poznat. Jediný koho jsem znal, byl Storm, který byl nepřímým otcem tohoto vlka. Přikývl jsem na srozumění, že chápu. "Když je tvůj nevlastní otec Storm, kterého ty považuješ za otce, proč jsi nešel žádat o místo do Borůvkového lesa?" Zeptal jsem se ze zvědavosti. Možná v tom bylo něco, jako že chce dospět sám. Postarat se o sebe sám a nenechat se kontrolovat otcem, i když místo by tam měl nejspíše více než jisté.
Přešli jsme na téma "smečka". Konkrétně to na co jsem se vlčka ptal. Spustil sáhodlouhý proslov. Začal jsem uvažovat, že je vlastně dobrým řečníkem. Oproti němu jsem si v skladbě vět připadal tak trošku jako buran. Ale to bylo přeci jen vedlejší. To že má dobrou prezentaci neznačí, že bude vhodný pro smečku. Během jeho vyprávění jsem nehnul brvou. Občasně jsem pouze mrkl. "Máš pravdu." Přitakal jsem vlkovi, když domluvil a já právě zpracovával informace, které mi vlček sdělil. "Sarumenský hvozd není až tak bezpečné místo. Pro nepřítele dokáže být více než nebezpečný. Naopak my jako smečka těžíme ze znalostí tohoto lesa." Dodal jsem na vysvětlenou a krátce se postavil. Postavil jsem se k vlkovi bokem a krátce se zadíval do temné části lesa. "Les je pro otrlé a zkušené vlky. Někdy máme pocit, že zde straší." Pohled jsem upřel na vlka. Chtěl jsem ho možná trošku postrašit, aby si tento krok opravdu rozmyslel. Naší členové nebyli žádní strašpytli. Museli být hbití, silní a odvážní. Les byl opravdu velice zrádný v mnoha směrech. "Opravdu si myslíš, že se dokážeš přizpůsobit?" Zeptal jsem se ho znovu. Čekal jsem, s jakým podtónem odpoví. Zdali to bude pevně rozhodnutý hlas, či rozklepaný hlas.
"V čem vlastně vynikáš. Čím si myslíš, že bys mohl smečku obohatit." Zeptal jsem se vlka a prošel se kolem něj. Zastavil jsem se znovu před ním, aby mě měl v zorném poli a upíral na něj zrak. Je spousta věcí, jak vlčka využít, jen jestli bude schopen vše plnit tak jak má. Zatím to totiž vypadalo, že na tlamě mele parádně, jen kdo ví jaká je zkušenost. Co s ním vlastně budu dělat. Budu muset počkat na Neyteri. V lese ho samotného nechat nemůžu… leda že, leda že bych ho přenechal nějakému členovi. Aby se o něj postaral. Podíval jsem se na naší členku, která se zde o něj doposud vzorně starala. Ale jestli je Nerssie ten pravý kandidát… Chtělo to více upovídaného člena. Někoho, kdo provede Andanteho více méně kolem hranic a nebude mu vadit seznámit se s cizím vlkem. Hm.

Nerssie mě okamžitě vyvedla z omylu. Ale no tak Nerssie, trošku hravosti. Kouknul jsem se na ní koutkem oka. Chtěl jsem si jenom vystřelit z vlčka, nic víc a nic míň. "Ach tak... to je škoda." Řekl jsem a vlčka si znovu hladově prohlédl. Ještě jednou jsem kmitl pohledem mezi naší členkou a cizincem. Hlava šedo bílá na mě upírala zrak. Mírně jsem vyklonil hlavu do strany, abych si mohl prohlédnout, zdali jeho tělo zdobí i jiná barva. Převážně bílá, šedá a místy téměř do černa. Přechody mezi jednotlivými odstíny měl vskutku pěkné. Příroda si nejspíše hrála a k její hře si vybrala tohoto vlčka, který měl kolem krku bílý límec.
Naklonil jsem se zpět. "Vždyť jsem si dělal srandu. Vlky nežeru." Řekl jsem s úsměvem, abych odlehčil situaci. Bylo mi jasné, že cizinec neznáje mou povahu nemohl vědět, co myslím vážně co ne. "Jenom když je krize." Dodal jsem a přitom jsem ani já nevěděl, jestli stále žertuji, nebo bych byl něčeho takového schopen.
V mžiku mě Nerssie obeznámila se situací. Mladý vlček, který se chce ucházet o místečko ve smečce. Vděčně jsem přikývl naší člence, která nejspíše stihla krátce vlka vyslechnout o co vlastně alespoň jde. "Chvíli mi to trvalo takže... jsem měl něco na práci." Řekl jsem a přitom se podíval na vlčici, která nejspíše moc dobře věděla jak moje práce vypadala. Zimní spánek a chrápání snad na celý les. Já nechrápu! Olízl jsem si čenich a doufal, že neřekne před členem, že alfa si spí během toho všeho dění. Nechtěl jsem, abych před novým vlkem vypadal jako neotesanec. Poslední větu, kterou mi Nersse sdělila mi připadala trošku sarkastická aniž bych tušil proč. Přitom její výraz byl stále klidný a vyrovnaný. Přikývl jsem vděčně. Načež se slova ujal mladý vlk.
Ohrnul jsem tlamu ve znamení nevkusu. Tohle bylo něco, co se muselo příčit každé alfě. Až moc velká pokora vůči postavenému jedinci. To sice bylo vhod, aby vlk prokázal jakousi úctu, ale né tímto stylem. "Tohle nedělej. Nejsem Bůh, aby ses musel klanět." Krátkou cestou jsem přistoupil a pozvedl tlapou jeho čelist, aby se narovnal a zpříma jsem se mu podíval do očí. Bude to nejspíše dobrý vlk, když dokáže prokázat až takto svou oddanost. Věřil jsem, že ve smečce bude opravdu vhodným členem, kterému lze věřit.
Ustoupil jsem zpět několik kroků. Andante. To jméno znělo samo o sobě tak nějak, jako by byl zrodu vlků, kteří snad mají jinou barvu krve! "Těší mě Anda…“nedořekl jsem větu. Zaslechl jsem totiž, že je z Borůvkového lesa. "Z borůvkového lesa?!" Musel tam žít před tím, než jsme byl byli my a nebo poté. Bylo to již dlouho co jsme opustili Borůvkový les. Možná by nebylo na škodu navštiv Storma a zjistit, jak se smečce daří. Na okamžik jsem se zamyslel. Rychle jsem se ale vzpamatoval a zhluboka se nadechl. "Jmenuji se Morfeus. Společně s mou partnerkou vedeme smečku, která obývá Sarumenský hvozd. Což o to, místečko by bylo, ale jestli je právě i pro tebe, to se teprve dozvíme." Letmo jsem se usmál. Vlk na mě působil velice vřele a já se necítil nijak ohrožen. Cítil jsem se uvolněně a jak jsem se mohl i uvolněně chovat.
V myšlenkovém toku mě přerušila Nerssie. Mluvila něco o jídle. Nechápavě jsem se otočil směrem, kam upírala zrak a byla připravená vystartovat.
"Zadrž Nerssie. Tohle je moje známá." Usmál jsem se na Wolfganii, o které jsem si myslel že opustila les. Zmínil jsem se. Jak je možné že její pach nebyl cítit? Možná ovládala magii, která toto umožňovala. Což vlastně není vůbec na škodu, když jsem se nad tím tak zamyslel. Vlk se mohl pohybovat na cizím území, aniž by o něm někdo věděl. "Mám práci Wolfganie. Vydržíš chviličku? Budu se ti věnovat, jenom potřebuji vyřídit tohohle zájemce." Vnuknul jsem myšlenku mé dávné přítelkyni. Měl jsem za to, že si chce pouze poklábosit. Usmál jsem se na ní znovu a otočil se k vlčkovi, který tvrdil, že vlčici zná.
"Milý Andante." Vzal jsem pozornost zase na svou osobu a přitom mírně švihl ocasem ze strany na stranu. "Bohužel v lese není přítomná moje drahá polovička. Rozhodujeme o členech vždy spolu. Zatím si ale můžeme popovídat." Je pak mnohem snazší Neyteri poreferovat o tom, jaký dojem na mě vlk udělal. "Proč náš les? Navštívil jsi vícero smeček, než jsi dorazil k nám?" Při těch slovech jsem se usadil na zadnici.

// A zástupce se ujímá slova...

Jakmile jsem dopil chladivou vodu, udělalo se mi mnohem lépe. Jako by do mě vstoupil mnohem mladší vlk, který se tímto života budičem probudil. Mlaskl jsem si slastně a přitom pohodil ocasem ze strany na stranu. Od huby mi kapaly ještě drobné kapky vody. Když jsem si se zavřenýma očima užíval tento pocit, zaslechl jsem, jak se kolem nedaleko něco mihlo. Otevřel jsem oči a uviděl bílou špičku plápolajícího ocasu. Neyteri? Měla nejspíše hodně naspěch. Nestihl jsem na ní ani zavolat, co se děje a kam se tak řítí. Přitom v tu chvíli jsem ucítil pach cizího vlka. Jenže ten přicházel zcela z jiné strany, než se prohnala má partnerka. Že by se něco stalo? I kdyby na území přišel ten nejvíce vyzbrojený vlk, věděl jsem, že zrovna ona je ta, která proti němu bude zbrojit a né utíkat.
Je to už doba, co jsem jí neviděl. Bylo mi líto to, že jsme se teď nikterak moc dlouho neviděla a netrávili více času i s vlčaty. Nebo spíše, ona jej trávila, ale já chrápal zimním spánkem. Když jsem přestal, hleděl za již dávno zmizelým bílým praporkem, rozhodl jsem se to jít prozkoumat. Mnoho pachů našich členů se mísilo v lese. Nikam jsem nespěchal. Věděl jsem, že jestli jsem doteď psal tak jak jsem spal, určitě se o cizince již dávno někdo postaral. A jak jsem se mohl přesvědčit, Neyteri to nebyla. Možná ho zastavila Setie nebo Nate? Když jsem si hlavou projel členy, napadla mě i Nerssie. To ona by i patřila ke členům, kteří by se zájmem nebo i nezájmem zašli za cizincem, už jen proto, aby se podívali, kdo je vyrušuje z rituálního dění v lese.
Netrvalo to dlouho, anebo jsem byl pořádně zamyšlen, že jsem v dáli zahlédl skupinu dvou vlků. A opravdu Nerssie. Byla mezi mými typy. Ani jsem netušil, jestli k nim vůbec jít. Věděl jsem, že se o něho postará a bez Neyteri jsem stejně žádná rozhodnutí nedělal.
Možná bych se mohl kouknout.
Narovnal jsem se, abych udělal nějaký dojem a rozešel se směrem k nim. Pár metrů od dvoučlenné skupiny jsem švihl silně ocasem ze strany na stranu. Co si budeme nalhávat, adrenalin ve mě byl vždy. A to že se jeho hodnota sama od sebe zvyšovala jsem neovlivnil.
Jako první jsem věnoval pohled naší člence. "Nerssie." Promluvil jsem k ní v myšlenkách a ještě k tomu na pozdrav přikývl.
Když jsem přišel ještě o něco blíže, zastavil jsem se a vlka si krátce prohlédl. "Copak to tu máme?" Zeptal jsem se otevřeně kohokoliv, kdo by na tuhle otázku chtěl odpovědět. Zkoumavý pohled se změnil. "Vypadá to jako menší předkrm." Přitom jsem pohled přesunul na naší členku. "Výborně, už jsem měl opravdu hlad." Cvakl jsem silně o sebe zubama, že o sebe nepříjemně zaskřípaly a přitom otočil hlavu na cizince.

// Vůbec nevím jak to teď mezi sebou máte. Zdali se tulíte, ležíte, sedíte. :D Prostě to berte s rezervou prosím, budu psát všeobecně.
Zároveň ode mě nečekejte více postů za den, budu ráda když si najdu čas na jeden.

Tichý hlásek, který ohlašuje Slezsko! - F-M.
Pro mě jsou srazy trošku nereálné. Jednak je to pro mě náročné na finance (cesta a délka trasy) a taky mě hodně ovlivňuje škola, která řídí veškeré dění kolem mě. Spousta všeho, takže pro mě je nejspíše nereálné se zúčasnit většího srazu. :)

Jinak ten vzhled je absolutně k posr*** pardon, k zbláznění. Gratuluji majiteli tak nádherného a hlavně zaslouženého vzhledu. :)

//Silný chrapot, chrapot a chrapot se ozývá z mého herního vlka.

Byl jsem více než šťastný, že jsem konečně viděl svou více než známou kamarádku. Wolfganie byla někdo, kdo patřil do mého života a byl již součástí toho všeho dění. Jenže než jsem se nadál, Wolfganie byla pryč. Rozkoukával jsem se kolem sebe. Safra, jak a hlavně kdy mi utekla? Postavil jsem se a sloupl oklepáním ze sebe listí, hlavně to které jsem měl přilepené na tlamě.
Les byl docela živý. Cítil jsem spoustu pachů. Kýchl jsem si, jak mě pachy zašimraly v čenichu. Hm. Poslední dobou jsem byl opravdu hodně mimo. Zaspal jsem snad vše co se dalo. Navíc jsem spal snad dvakrát tolik, co jsem kdy v životě naspal. Doufám, že na mě nejde stáří. Zaskřípal jsem zubama a protáhl se. Tělo bylo ještě pevné, snad v nejlepší formě. Možná se mé tělo tvaruje podle toho jak moc odpočívá. Olízl jsem si čenich a rozešel se pomalu po lese. Chtěl jsem si užít chvíli klidu.
Cítil jsem pachy našich vlčat. Jak rád bych je viděl. Bože, prospím snad i to jak rostou! Zděšeně jsem se rozklusal a rozhlížel se kolem sebe. Pachy mírně slábly a co víc, směřovaly zcela někam pryč. Takže se přesouvala někam na jiné místo. Les opustit nemůžu, ale jak rád bych je viděl.
Smutně jsem švihl ocasem ze strany na stranu a odebral se směrem k úkrytu. Jakmile jsem dorazil na místo, úkryt vypadal opuštěně. Nejspíše v něm nikdo nebyl. Kde jsou všichni. Pachy byly rozprostřené po celém lese. Že by se mi chtělo někoho hledat se říct nedalo, proto jsem se rozhodl přejít raději k malým tůňkám, kde jsem se těšil na pořádný doušek chladivé vody.
Během cesty jsem nikoho nepotkal a když jsem dorazil k vodě, sklonil jsem se tak, že jsem téměř ležel a vodu doslova hltal.

//Nádherná práce! Dost mě pobavilo

// Příští týden bude post, mám problémy s připojením a přes mobil psát neumím omlouvám se :/

Černý kožich, který se linul po zádech s přecházejícími přírodními prvky do šedé. Zároveň ten pach, ta vůně vlčice, jak známá a blízká mi byla. Vyvolávala ve mě pocit bezpečí, klidu a zatím slepé vzpomínky, bez obrazu na něco, co se mě kdysi týkalo.
S přimhouřenýma očima jsem civěl na vlčici. Nechtěl jsem podlehnout pocitům, které ve mně byly a to klid a pohoda. Takové pocity u vlků na našem území nemívám, a proto jsem byl z toho více méně neklidný.
Vlčice se na mě otočila. Jemná tvář zdobená jizvou. Měla jizvu na té samé straně jako já a v tom to přišlo! Hlavou mi blesku rychle proletělo několik vzpomínek. Vzpomínek, kdy jsem s touto vlčicí trávil dosti dlouhý čas, vzpomínek na to jak oba dva usínáme jako tuláci pod vykotlaným stromem, když jsem ještě nebyl s Neyteri, ale už tehdy jsem po ní prahnul.
Než jsem stihl cokoliv říct, vlčice s ostychem začala mluvit. Usmál jsem se na ní koutkem tlamy, když začala vrtět ocasem v náznaku "to bude v pohodě, hlavně se uklidni". Přišlo mi to roztomilé a ve chvíli, kdy mi všechno docvaklo a životní příběh s touto vlčicí se mi přehrál před očima vyslovila své jméno "Wolfganie". To už jsem se na vlčici culil jako malé vlče. Oči mi zajiskřily štěstím, protože já moc přátel neměl. Neměl jsem vlastně žádné, když se to tak vezme. Jenže Wolfganie patřila k těm, kteří si našli cestu k mému hřejivému srdci. Měl jsem jí v oblibě a rád od prvního pohledu. "Wolfganie!" Vykřikl jsem trošku zhurta a následně se snažil uklidnit, i když právě teď se můj ocas zmítal jako vrtulka za mým zadkem. "Jsem to já, kde se tady bereš? Neviděl jsem tě snad celá staletí!" Udělal jsem okamžitě několik kroků blíže k vlčici. Nebylo zapotřebí si držet takový rozestup.
Jakmile jsem se ocitl před ní, posadil jsem se. Tohle by mohlo být ještě na pěkně dlouho, povídání si o tom co bylo, co je a co bude. "Rád tě vidím a ještě radši tě vítám v našem Sarumenském hvozdu, kde jsem si se svou partnerkou… Neyteri, založili smečku." Mám za to, že si na Neyteri bude pamatovat.
Přešlápl jsem si a nedočkavě se díval na vlčici, co jí k nám přivádí, možná sama narazila na můj pach, který jí k nám dovedl. Vypadala báječně, a zároveň že se jí daří. Nejraději bych jí objal kolem krku, ale za prvé jsem byl vlk, což kdybych se o ní opřel asi by se zlomila a za druhé by mohla utéct polekáním.

S Nerssii jsem se tak nějak rozloučil a nechal jí, aby si šla po svém. Každý potřebuje více méně trošku soukromí, takže jsem to chápal. Naopak jsem se sám rozešel a procházel si les. Rodina a smečka byli pryč, mimo les a já zde v uvozovkách zůstal sám.
Mlaskl jsem si a přitom pohodil ocasem. Les byl tak rozlehlý, že jsem měl pro procházku opravdu dlouhou chvíli. Byl jsem na opačné straně hranic s loukou. Kraj světa byl jednou kraj světa a já doufal, že právě z této strany moc vlků přicházet nebude.
Netrvalo to dlouho, co jsem v sobě měl takový klid. Les mi jemným vánkem do čumáku přivanul cizí pach. Cizí, nebo známý? Zaražením jsem zůstal stát na místě. Jemně se mi zježila srst na zádech, byla zde i Nerssie, ale přeci jen se smečka pohybovala na jiném území než smečkovém.
Rozešel jsem se a nikterak nespěchal. Ten pach jsem znal, ale potřeboval jsem delší dobu k tomu, abych si uvědomil, kdo to vlastně je. Navíc pach přicházel ze strany louky, to znamenalo, na úplně druhé straně lesa. To si teda počká.
Následně jsem uslyšel zavytí. To znělo rozhodně, pevně a důstojně. Hm. Přidal jsem do kroku a zároveň dotyčnému poslal myšlenku. "Za okamžik jsem u tebe." Vštěpil jsem myšlenu vlkovi, který se nacházel ode mě pěkně daleko.
Dal jsem se do sprintu a zrovna míjel náš smečkový úkryt. O nedlouho pach sílil, byl jsem blíže a blíže. Nakonec jsem přešel do kroku a začal tiše našlapovat. Obešel jsem cizince zezadu a uviděl sedící vlčici. Byla ke mě zády. Mlha se začala utvářet všude okolo mě. "Zdravím." Hlesl jsem a vynořil se z lesa. Zároveň začala mlha jemně postupovat za mě. Stále se držela na svém místě, jako by vyčkávala, zdali budu potřebovat její ochranu, nebo ne.
Přišel jsem blíže k vlčici, která mi připadala více než povědomá. "Přeješ si?" Konstatoval jsem.