Příspěvky uživatele

// Skvělé, děkujeme mockrát :) A hvězdičku do předmětů.

// S. hvozd

Ganie mi krátce odpověděla. Nezněla přesvědčivě, ale nutit jsem jí rozhodně nechtěl. Přeci jen měla svojí hlavu. A možná to měla trošku jinak a jako vlčice se nechtěla cpát do přecpání. Přikývl jsem, že tomu rozumím. Přitom jsem uslyšel zpovzdálí velice nepříjemný tón. Kde je moje rodina! To co se dělo, mě docela děsilo. Děsilo mě to proto, že jsem ani netušil, kde je Neyteri a moji malí. Povzdechl jsem si. Přidal jsem znovu do kroku. Tohle se nedalo vydržet. Zároveň jsem ucítil pach jaké si zdechliny. Zhnuseně jsem se otočil na vlčici. Netušil jsem, co se to tu děje.
To už jsem se hnal do úkrytu. Ze stromů ještě padaly žížaly, které tam uvízly a o to pomaleji padaly dolů. Doslova jsem se málem pozvracel, když jsem cítil ten pach zdechliny, které by se jakoby někde roky rozkládala.
"To je hnus." Poznamenal jsem. To už jsme stáli před jeskyní. Oddechl jsem si a vyskočil na římsu. "Pojď." Vybídl jsem vlčici a sám zmizel v černém stínu jeskyně. Zůstal jsem ale stát ve vchodu a čekal na vlčici. Kráčel jsem pomalu, aby měla čas. Navíc to bylo naše místo, bylo zde spousta pachů, které se mísily. Doufám, že tohle Neyteri pochopí. Nemám na výběr, kam bychom se jinam schovali?" Zároveň jsem věděl, že Ganie se ani cestu nebude pamatovat. Les je hodně propletený.
Vešel jsem do místnosti pro všechny členy. "Jsme tady." Vzal jsem si kožešinu, která byla u vchodu, a táhl jí sebou. Položil jsem jí na zem a lehl si na kožešinu. "Snad nám tady žádná žížala nevleze." Ušklíbl jsem se v úsměvu. Jako poslední pach, co jsem tu cítil, byla Setia. Hm. Docela jsem se divil tomu, že zde nebyla ještě schovaná Nerssie. Ani mě nevyhledala v lese co s Andantem, pro případ, že by se chtěla uchýlit do úkrytu.
Pomocí magie předmětů, jsem z lesa přinesl malé větvičky, klacíky a vše co bylo popadané. Šlo to pomalu. Na tohle jsem měl málo síly v této magii. Nakonec však větvičky dorazily na místo. Následně jsem založil ohínek pomocí magie ohně.
"A bude nám i teplo." Jeskyně nebyla vyhřátá, byla dost ledová. Jak jeskyně, tak i vzduch. Spokojeně jsem si mlaskl. Vzduch se začínal ihned ohřívat.

// Myslím, že to tu již Nox psala, že se to používá převážně u přechodu přes celou mapu. Cituji Noxe :
"Buď tam máš Mahte nebo Borůvkáč + Galtavar... Přecházet ob území se může, pokud spěcháš přes celou mapu někam, ne jen přes čtvrtinu". Myslím si, že i tak je to myšleno v těch pravidlech, už jen z důvodu toho, že ta věta co pokračuje se toho týká.

Sbíhaly se mi sliny. Měl jsem opravdu dost velký hlad. Ani nevím, jak dlouho jsem vlastně hladověl. Ale k poměru mého dlouhodobého spánku, to bylo opravdu dlouho. Docela jsem se divil, že dokážu fungovat. Ale nejspíše jsem čerpal ze zásob. Kožich se mi zdál o něco volnější. Na těle to ale nešlo tolik poznat. Na tmavém kožichu to nejde snad nikdy poznat.
Byl jsem skutečně rád, že se nám podařil úlovek jak pro Ganie tak pro mě. Opustil jsem tyhle myšlenky a přešel a to, že by bylo vhodné naporcovat svou vydru a pustit se ní. Začal jsem pečlivě trhat hustý kožich. Vydry byly něco jako ryby. Ale s tím, že měly kožich. Kůže ale byla tak tvrdá, no hrůza.
Kývl jsem vlčici na přání dobré chuti a pustil se do vydry. Během chvilky nebylo co jíst. Vydra pro mě byla postě malé sousto. Ládoval jsem se i kostma. Všechno co měla vydra na sobě jsem pečlivě porcoval, hltal až do doby, než z vydry zůstala jen srst, hlava a tlapky. Nějaké ty vnitřnosti jako jsou střeva a podobné věci.
Zvedl jsem hlavu a podíval se na Ganii. Ta dokončovala pečlivou očistu kostí. Usmál jsem se na vlčici. Zhodnotila i chuť vydry. "Nejsou špatné. Jsem rád, že ti chutnalo. Pokud bys měla zájem, můžeme si ulovit další." Poznamenal jsem a přitom se rozhlédl kolem sebe. Museli bychom nějaké nejprve najít, ale to by neměl být problém.
Vlčice se zmínila o zbytcích. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Vydry tady totiž začaly vyhrabávat nějakou díru. Vůbec nevím proč, ale vyhrabaly si vlastní hrob. "Šoupneme to sem, stejně už to vyhrabaly." Vzal jsem srst spojenou s hlavou a tlapkami. přitom mi jedna tlapka upadla. Hodil jsem zbytky vydry do díry a vrátil se pro tlapku, která se odpojila od zbytku.
Následně jsem vzal i zbytky od Ganie a zahrabal je pečlivě. Udusal jsem půdu a usmál se na vlčici. Ta se zaobírala nejspíše svým kožichem. Viděl jsem, jak jí ze srsti něco vylezlo. Netušil jsem co to vůbec bylo. Někam to hrozně rychle uteklo. Hned na to jsem měl pocit, že se pro změnu něco prodírá mým kožichem. Když jsem se ohlédl, z mých zad spadla na zem žížala. No fuj. Koukl jsem na vlčici. “Nevím co se děje, ale tohle není jen tak.“ Jen co jsem to dořekl, mi ze stromu na čenich spadla další žížala. Podíval jsem se na vlčici, jestli nezačne panikařit. “Možná by nebylo na škodu se schovat.“ Nabídl jsem vlčici a přitom střepal z čenichu žížalu. Ta když dopadla na zem, se začala provrtávat do půdy. Podíval jsem se na nebe. To nebylo vidět, pouze místy přes stromy průsvitalo. Přesto jsem se zděsil. Na stromech byli různí brouci a spousta divných živočichů. To jako padají z nebe?! Sklonil jsem hlavu a přitom se dal do pohybu a čekal na Ganii, jak se rozhodne.

// Úkryt

Pozoroval jsem, jak si vlčice vede. Přikrčená se plížila ke stromu. Pozoroval jsem, jak se její tělo jemně naklání a tiše našlapuje, aby nebyla spatřena. Líbil se mi její styl. Zrak jsem přesunul k vydrám. Ty nic netušící vyhrabovaly na našem území nějakou díru. No to si děláš srandu! Frkl jsem v mysli. A pak kdo tady dělá ten svinčík v lese.
Zavřel jsem oči a snažil se zklidnit tep, dech a to všechno kolem mě. Snažil jsem se o zpomalení času a pročištění mysli. Zhluboka jsem se několikrát nadechl a přitom tiše vydechoval. Hrál jsem si s dechem. Když jsem otevřel oči, měl jsem v nich odhodlání. "Klid." Špitl jsem v mysli k vlčici. Chtěl jsem, aby se uvolnila. Aby nebyla tak napjatá, i když bylo jasné, že se bude obávat nezdaru. Jenže vydry byla zvěř, co neznala a ještě nelovila. Bral jsem to jako normální věc, když se nám to nepovede.
Nevím, jestli to měla promyšlené, nebo to byla jen souhra náhod. Ale vlčice vždy promluvila ve chvíli, kdy vítr vanul směrem ke mně, takže vydry měly téměř nulovou šanci něco slyšet.
Přikývl jsem. Také jsem byl pro to, aby si šel každý za svou vydrou. Lov mohl začít. Ganie se plížila vpřed. Jakmile se vydry dívaly jejím směrem, příliš jsem se pro změnu já. Takhle jsme se mohli krásně přiblížit oba dva na dostatečnou vzdálenost a malé stvoření nic netušila. Usmál jsem se. Konečně se zase jednou nadlábnu.
Pozoroval jsem vrtící se zadek. Ganie se chystala k útoku. Připravil jsem se, a jakmile jsem viděl její výskok, neotálel jsem a přidal se do boje. Vyskočil jsem ze svého úkrytu. Vydra na mě zírala. Když jsem dopadl těsně vedle ní, se zapištěním začala utíkat. Um. Otočil jsem se v rychlosti a vydal se za zvířetem. V tu chvíli mi v těle proudil ohromný adrenalin. Nemohl jsem se dočkat, až ukonejším svůj lovecký pud. Od té chvíle jsme se s Ganie rozdělili. Ona běžela svou cestou a já svou.
Soustředil jsem se na vydru. Ta jako obvykle kličkovala, cpala se do malých škvírek, kde jsem téměř neměl šanci. Jelikož jsem ale toto chování předvídal, očekával jsem, kudy poběží. Zacvakal jsem zuby za její zadnicí. Vydra vypískla a sama narazila do stromu z leknutí. Dokud byla otřesená, chytil jsem jí do tlamy a jedním trhnutím jsem jí ukončil život. Položil jsem jí na zem a pozoroval, jak z jejich očí mizí život. Tohle mi bylo vždy líto. Něco krásné skončí a možná něco krásnějšího začne. Uklidnil jsem svou mysl a popadl vydru. Vydal jsem se zpět k místu, kde jsme lov započali. Tak na mě už čekala Ganie. Hrdě si držela svůj úlovek.
Přišel jsem k ní a položil svou vydru na zem. "Gratuluji. Vidím, že jsi hodně přizpůsobivá. Lovíš v cizím prostředí a neznámé zvíře. To je velice ocenitelné." Řekl jsem chvalitebná slova na její účet. "A teď přeji dobrou chuť." Usmál jsem se a čekal, až začne žrát jako první. Já si totiž ještě promýšlel, kterou část vydry sežeru jako první a které maso si vychutnám nakonec.

Když jsem viděl, jak vlčice nasává pach vydry, krátce jsem se usmál. “Jsou to vodní živočichové, trošku zapáchají takovým tím, specifickým zápachem.“ Dodal jsem a přitom ucítil pach vyder v čenichu. Byl to zvláštní pach, což o to, ale vydra nechutnala až tak zle. Měli jsme jednu velkou nevýhodu. Vydra překvapila nás, né my jí. A o to těžší bude se k ní přiblížit. Ony moc dobře věděly, že jsou na území vlků, přesto to netolerují. “Jak jsem říkal. Náš les je velice hustý a vydry malé. Dokážou se mezi stromy hbitěji proplétat než my.“ Naznačil jsem vlčici, že to až takové sranda nebude, jak se zdá. Né jednou jsem si nabil hlavu o strom, když mi vydra v poslední chvíli uskočila do jiné strany před stromem. Chce to zkušenost a šikovnost lovce. Vnímat i okolí a předvídat, co je před vámi.
Přikývl jsem, když se Ganie odhodlaně rozhodla jít na lov tohohle tvora. Stopa byla silná, vydra běžela před námi. Bylo jednoduché jí najít, ale o to těžší bude jí chytit. “Nejspíše se budou shlukovat.“ Dodal jsem a vydal se po stopě. I když jsem klusal, našlapoval jsem velice tiše, aby pode mnou nepraskalo jehličí či větvičky. Vše, co by naznačilo vydrám naší přítomnost. Výhoda našeho pachu v duše rozprostřeného nestálo ani za zmínku. Proplétal jsem se za pachem mezi stromy do doby, než jsem uslyšel šum. Zastavil jsem se na místě a pohlédl na vlčici. Jsou tady. Přikrčil jsem se a udělal několik kroků stranou od vlčice, abychom byli rozprostřeni. Ulehl jsem za strom a tiše vyhlížel. Hledal jsem pohledem, odkud to tak mohlo jít a zároveň náznak pohybu.
V tom jsem spatřil zlaté oči, které zíraly mým směrem. Nehnul jsem se. Zůstal jsem strnule na jednom místě, aby jí to nepřišlo podezřelé. Jakmile otočila hlavu, podíval jsem se na vlčici a kývl na ní, aby si našla své místo. “Každý jednu?“ Špitl jsem k vlčici a přitom pozoroval dvě vydry, které se nacházely poblíž vody, která nebyla pro naše vlky dobrá. Takhle voda je sem nejspíše lákala. Vyčkával jsem, dokud vlčice nezaujme svou pozici a dokud mi nedá znamení pro začátek lovu. Nebyl jsem si jist, jestli chce lovit společně každou vydru zvláště a nebo dohromady a každý si uloví svou.

// Nechávám volnou hru, aby mohla Ganie klidně začít lov :)

Možná by tento plán, nemusel být až tak špatným plánem a možná to všechno vyjde. Natěšeně jsem vyplázl mírně jazyk. Bylo příjemné cítit chlad na jazýčku. A nejlepší na tom všem bylo to, že mi Ganie přitakala. Začala nad tím možná také uvažovat. No konečně! Už bylo na čase, aby nad něčím takovým začala uvažovat. Teď by to jen chtělo iniciativu ze strany vlka, aby si toho všimla Ganie. Stačilo tak málo, aby byli dva vlci šťastní, zároveň ale tak moc, jelikož se ani jeden k ničemu neměl.
Koutkem oka jsem se podíval na vlčici. "Za hravost přírody se neděkuje." Usmál jsem se a věnoval jsem svůj pohled někam do prčic. Hleděl jsem před sebe a hledal něco, co by naznačilo přítomnost vyder. Zatím to tady ale vypadalo polomrtvě. Že by se ty potvory někam vypařily? Tak často se nám vkrádaly na území a teď? Těžko říct. Ganie mi řekla, že vydru nezná.
"Nevadí, tak alespoň poznáš." Vydry byly zvláštní zvířata. Dokázaly být tak zákeřné a neskutečně rychlé, že jsem se sám obával toho, aby je vlčice nepodcenila. Měly specifickou vůni, nebo pach či jak to nazvat.
Aniž bych se nadál, jedna z vyder se vylekala nejspíše našeho silného pachu a vyběhla ze svého úkrytu. Proběhla těsně mezi námi. Škubl jsem sebou leknutím. Zaměřil jsem svůj pohled na vydru. “Tak tohle je vydra.“ Dodal jsem a přitom se podíval na vlčici. Byl jsem zvědav, jak se bude tvářit. Jestli vůbec půjde do lovu tohohle. “Jdeme na to?“ Zeptal jsem se vlčice. Přikrčil jsem se a připravil se, kdyby se náhodou objevila ještě jedna. Většinou se toulaly po našem území ve větším počtu, pokud zrovna nevyslaly průzkumníka. Šel jsem za pachem vydry. Čekal jsem a doufal, že ucítím či najdu tu samou nebo jinou vydru. Jsem zvědav, jak se nám povede. Měl jsem hlad, byl jsem více než hladový. Taková vydra by pro mě byla jako malý zákusek. Ale na chvíli by to utišilo můj hlad.

// Post napsany a pc se mi vypne.. luxus -_- Jinak to píšu před přednaškama a někdy se da i v některých přednáškách. :)

Nebyl jsem si jist, jestli vlčice potřásá hlavou na mou úvahu, anebo jestli má něco na mysli ona. A aniž by to vyslovila, krátce si na to odpověděla sama. Těžko říct, ale pozoroval jsem její chování, to jak je zamyšlená. Cítil jsem obrovský tok myšlenek. Ale nikdy jsem toho nevyužíval. Tohle byly soukromé záležitosti vlků. Občas jsem využil toho, že jsem vštěpil myšlenku, ale to nemělo nic společného s tím, že jsem se snažil zamezit tomu, aby myšlenky vlků vplouvaly do mé hlavy. Někdy mi to přišlo jako nad vlčí úkol. Jako by nám snad byly ty magie souzené. Dost by mě zajímalo, proč vlastně má každý takovou a onu magii. Byla to další věc, na kterou jsem se chtěl vlčice zeptat. Jak to má ona s magiemi a jak je vnímá. Třeba to má opravdu nějaký smysl. Proč to tak je a proč nemá magii myšlenek nějaký vlk, který by jí mohl zneužít a napáchat s ní ohromné škody. Možná se to opravdu přiděluji podle povahy vlka. Kdo ví.
Věděl jsem více než dobře, že na Ganii tam někde čeká ten pravý vlk. Byla to jen otázka času, kdy se potkají a kde. Krátce jsem se nad tím zamyslel. Z ničeho nic na mě vlčice vybafla, že mezi ní a vlčkem nikdy nic nebylo. Zastavil jsem se na místě z už tak lenivé chůze a oči měl dokořán otevřené. Bylo to tak unáhlené, že to buď byla opravdu pravda, anebo se snažila něco skrýt. Začal jsem se na ní usmívat v šibalském úsměvu. Cítil jsem, že v tom bude něco více. A vlčice se ujala slova. Začala mi popisovat trošku chaoticky, jak to nejspíše je a bylo. Vlastně nad ním Ganie uvažovala. A to byla moje chvíle! Musím se do toho vetnout, jinak si bude stále myslet do své smrti, že tam někde je ten pravý vlk. Přitom ho má možná před čenichem. A tak jsem se pustil do proslovu. “Ganie.“ Zamyslel jsem se nad oslovením. Vlastně nevím, proč jsem jí řekl zkráceně. Vždycky jsem oslovoval vlky celým jménem. Jenom Neyteri jsem občas řekl zdrobněle nebo krátce. “ Promiň Wolfganie. Víš, on je dospělý, chytrý a inteligentní vlk.“ Na okamžik jsem se odmlčel a pokračoval. “ Ty jsi dospělá, chytrá a inteligentní vlčice.“ Pokračoval jsem a možná už tušila, co vlastně tím vším chci říct. “Když vlče dospěje, začne uvažovat jinak a to především pokud se jedná o vlka. Začne ho řídit jeho…“ Na okamžik jsem stihl a zamyslel se nad tou věcí, co máme my vlci mezi zadníma nohama. “Jak jen to nazvat, aby to nevyznělo nějak špatně. “Začne ho řídit jeho vnitřní kompas.“ To bylo doslova geniální řešení. “A ty jsi půvabná a mladá vlčice.“ Dodal jsem a to už jsem se usmíval jako měsíček na hnoji. Možná i více. Nejlepší by bylo, vzít je oba do smečky, nechat je dělat společné úkoly. Ha! Jsem geniální! Otázkou bylo, jestli se dohodneme s Neyteri. Ale tak nějak je dát dohromady nenápadně se mi líbilo. To popostrčení. Nevinné popostrčení.
Ganie měla hlad. A tak jsem se rozhodl, že si zkusíme něco ulovit. Blížili jsme se jižním hranicím. A tam přeci žily vydry. “Možná mi budeš moct předvést své lovecké znalosti. Umíš lovit vydry?“ Usmál jsem se na ní od ucha k uchu. Kdo ví, jestli tušila, co to za zvíře vůbec je. Přidal jsem do kroku a proplétal se mezi stromy. Vnikli jsme hlouběji do lesa. Cítil jsem jejich pachy. Byly tady, byly nedaleko a já měl taky hlad. Společný lov alespoň dvou vyder. To nebylo špatné. “Jdeme na to?“ Zeptal jsem se vlčice a přitom se rozhlížel po okolí.

Někdy bych si přál, abych si před narozením mohl vybrat život, do kterého vstoupím. Ale chtěl bych žít jiný život, než ten, který jsem žil? Jak se říká, všechno špatné je pro něco dobré. A mě přišlo, že to byla právě Neyteri. To dobro, které mě potkalo. To světlo, které mi svítilo na cestu a ukazovalo směr. Jen díky ní jsem se dokázal tak nějak odprostit od minulosti a začít žít taky tak trošku přítomnosti.
Možná jsem nevědomky šel trošku svižnější chůzi. Měl jsem rád, když jsem se přemisťoval rychle, bez zbytečného plahočení. Spousta věcí mi takhle mohla uniknout a proplout mezi tlapami. Po zvolnění tempa mě má přítelkyně uklidnila, že toto tempo zvládne a můžeme v něm pokračovat. Pousmál jsem se na vlčici.
Další noc je pryč. Další noc bez Neyteri a mých drahých potomků. Posmutněle jsem klesl pohledem zpět. Jako by pro mě v tu chvíli všechno přestalo existovat. Těžko se mi žije, když mi mé světlo života neukazuje směr. Začínal jsem být pak nevrlý, nevěděl jsem jak se bez ní chovat. Jednoduše mi chyběl kus mě. Druhá polovina mě se plahočila někde po světě.
Nechal jsem se vtáhnout do jejího vyprávění. Bylo to pro mě mnohem příjemnější, než přemýšlet co ze mě je bez Neyteri. Vlastně jsem se alespoň na chvíli díky vlčici dokázal od toho odprostit. Popisovala mi, jak neměla štěstí na vlky. Já osobně byl toho názoru, že vlci o ní zájem měli. Ale to ona to neviděla a přehlížela. Typické. Je těžké tmu věřit, ale dělá to mnoho vlků z nás, protože si nevěří. Chtěl bych vidět vlka, kterému byt nebyla přinejmenším sympatická. Ušklíbl jsem se nad tou představou.
Významně jsem se na ní podíval. Nepotkala jsi vlka, který by tě zaujal vzhledem a povahou byl přitom hrozný baraba? Jak zvláštní to bylo poslouchat, že to má zcela jinak. Těžko říct, jestli to myslela opravdu vážně. Já to vyhrál na plné čáře. Měl jsem partnerku, která byla chytrá, temperamentní a k tomu všemu oplývala krásou. přírody. "Určitě si někoho takového najdeš." Každý měl tu druhou polovinu sebe někde ve světě. Byla jen otázka času, kdy se ty dvě poloviny potkají a ucítí to pravé pouto.
Já byl s Neyteri už tak dlouho a moje city a pouto k ní neustále sílí. Určitě mě zaklela. Problesklo mi hlavou, když jsem se nad tím zamyslel.
Jakmile jsme přešli k Andantemu, začal jsem poslouchat o to více. Takový vlk jí měl co nabídnout. Popravdě jsem si i myslel, že v jednu chvíli popisuje vyloženě jeho Je možné, aby mezi nimi bylo pouto nějaké jiné než takové jaké mi popisovala? Vše popsala, jakože se o nic nejedná. Prostě klasické seznámení vlků. Ona se o něj starala a on jí je teď za to vděčný.
"Jen mě tak napadlo…, že když jsi popisovala tvého vlka, připadal mi ten popis právě odpovídající Andantemu. Nikdy mezi vámi nic nebylo?" No co, zeptal jsem se na rovinu. Prostě mi k sobě tak nějak šli. Všiml jsem si, že jí toto téma je tak nějak mimo její mísu. Když se zmínila o osudu usmál jsem se na ní. To je právě to. Možná je to přivedlo sem, aby se dali dohromady. Jsem geniální a osud taky!
Když se mě zeptala, jestli mám ještě nějaké otázky, rozhlédl jsem se kolem sebe. "Možná." Usmál jsem se od ucha k uchu. "Nemáš hlad?" Zeptal jsem se zcela od věci a zpříma se na vlčici podíval.

// Zase psáno ve škole :D v té škole mě to asi nějak baví nebo co.. :D

// Papírově není, takže to dovoleno je! Není to krev krve. Muhe

// Dobře si ho vychovala.

// Neuvěřitelné. i když se mi vypnul PC, po otevření okna mi zůstal post. Nemusím psát znovu!

Mlha je velká bojovnice. Aniž by si to mohl někdo myslet, bylo tomu tak. Byla jedinečná. Nesla v sobě něco, co nemohl nabídnout jiný úkaz našeho území. Celkově vůbec snad Gallirey. "Ano, i my měli takový pocit. Prvně jsme považovali mlhu za krajního nepřítele. Následně se ukázalo, že se les s námi propojil a tím i mlha. Myslím si, že spousta vlků se necítí dobře díky mlze. Už jen díky tomu, že se z ní často vynoříme právě my těsně před vlkem, aniž by to čekal." Vysvětlil jsem Wolfganii, proč se cítila nejspíše tak nepříjemně. Mlha je zrádná a sám jsem jí do nedávna považoval za zlost. Nikdy nevíte, odkud kdo příjde. Jenže mlha našeho lesa se přizpůsobovala členům.
Usmál jsem se na vlčici. "Dobrá, půjdeme tedy tak dlouho jak jen budeš chtít ty." Přeci jen, já byl zvyklý procházet naše hranice a věděl jsem, že to není otázka pouze hodin. Proto jsem trošku zvolnil tempo. Neměli jsme se kam hnát. Vzduch byl čistý a občas mě jemně zaštípala vůně jehličí v čenichu.
Zvedl jsem hlavu a podíval se na oblohu, která velice malinko místy prosvítala skrz stromy. Nastal večer, to jsem poznal i z přítmí, které bylo.
Natočil jsem hlavu směrem k ní. Oči mi teď doslova v tom šeru svítily. Vyjmenovala mi několik bodů, které by měl vlk splňovat. Vlastně to byly takové ty základní body, které by normální a zdravý vlk mohl chtít. Přikývl jsem s úsměvem. Zatím si vlčice nikoho nenašla. Což mě překvapovalo. Vždycky jsem jí považoval za vlčici, která si vlka určitě najde hravě. Ale asi tomu tak nebylo anebo jí štěstí nepřálo. "Potkala jsi vlka, který by se ti přinejmenším líbil?" Šibalsky jsem se na ní zakřenil. Možná jsem byl dotěrný, ale chtěl jsem mít nějakou představu, jak její vyvolený vypadá. "Nebo jakou máš představu o vzhledu?" Dodal jsem zamyšleně. Jenže tohle je věc, která je vždy jinak. Vlk si představuje urostlou vlčici s hnědým kožichem a nakonec si najde pravý opak. Hnědý kožich… ještě že má moje princezna šedo bílý královský kabátek. Usmál jsem se nad tou představou. Tak moc mi chyběla. Netušil jsem, kdy se mi vůbec vrátí. Bylo jí tu ale více než zapotřebí. Nemohl jsem se dočkat, až znovu uvidím jí a až znovu uvidím vlčata. Budou už obrovská oproti tomu, co jsem je viděl naposledy.
"Jak ses poznala s Andantem?" Zeptal jsem se vlčice. Popravdě typ vlka, kterého mi popsala, byl tak trošku i on. Takže… Byl neskutečně elegantní, vypadal jako hodný a sympatický vlk. Předpokládám, že partnerku nemá, když přišel sám.

Úctyhodné
1 :)

Usmál jsem se na vlčici. Vyrazili jsme podél hranic. Tak hrozně dlouho jsem psal, že jsem byl neskutečně rád, že se můžu projít. Alespoň ze sebe dostanu tu energii, kterou jsem získal při spánku. Trošku více energie, než jsem získat vlastně chtěl. Vlčic neměla nic proti, a proto jsme mohli vyrazit. S hlasitým zakřupáním se vlčice zvedla. Jsem na tom, ještě docela dobře. Ušklíbl jsem se a raději tomu nevěnoval pozornost. Nechal jsem vlčici, aby se rozhlédla po našem okolí. Les byl kouzelný a někdy možná až doslovně.
Zatím co jsme si razili cestu směrem dopředu, mlha nám byla v patách a uzavírala tak za námi cestu. Jako by se les obával toho, že je na území více cizích pachů a sám kontroloval situaci podle svého. Mlha nás mohla pohltit, a kdyby chtěla, poslala by nás do zatracení a nikdy by nás už nikdo nenašel.
“Mlha, taková naše pojistka, kdyby se něco v lese dělo.“ Pokrčil jsem rameny a přitom pohodil ocasem. Nechal jsem, aby si to vlčice přebrala po svém. Chlad, který se mi drásal pod kožich mi připomenul, že se blíží zima. Věděl jsem, že budeme potřebovat více kožešin na zimu. Úkryt je chladný a není nic lepšího než se přitulit k teplé a hřející kožešině. Navíc nám, přibývali členové. Měli jsme dvě vlčata a potřebovali jsme, aby bylo všem členům teplo.
Nechal jsem vlčici prostor pro otázky. Usmál jsem se. “Les je více než velký. Myslím si, že nikdy zde nebude tolik vlků, abychom se zde cítili stísněně.“ Na okamžik jsem se zamyslel. “Členů je tu ale co si tak pamatuji snad pět a dvě vlčata? Plus dvě alfy.“ Krátce jsem se zamyslel. Nejspíše jsem řekl pravdu. Počítal jsem si to v hlavě.
“Jsme alfy, myslíme i na blahobyt vlků. Nepřijmeme bezhlavě vlky, aniž b neměli místo. A pokud tě zajímá rozlehlost lesa… můžeme projít hranice. Ale dopředu tě upozorňuji, les je opravdu velký.“ Kývl jsem hlavou jejím směrem. Bude více než unavená, jestli bude chtít projít celé hranice. Les se různě klikatil, a když už to vypadalo, že je jeho konec, otevřela se další krajina, kam pokračoval.
Kývnutím jsem jí dal najevo, že mi její nepoložené otázky nevadí. To že jí teď nic nenapadlo neznamenalo přeci nic špatného. Chtěl jsem přejít i k jinému tématu. “Partnera sis nenašla v tom obrovském světě?“ Usmál jsem se a podíval se na ní.

// Psáno ve škole tak pardon :D