Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Tatínek odepíše zítra po zkoušce :)

// Morfeus - Tajga

Vlčice krátce vyjíkla. Tati? Ohlédl jsem se a krátce se zarazil. Ach ano já! Hrdě jsem se vyprsil. Má dcera mě přijala. Usmál jsem se na ní vřele. Byla vlčetem a tak když ke mě přiběhla a tlapkami mě objala kolem krku, zůstal jsem stát. Tohle byla jedna z mála osob, které jsem toto gesto mohl dovolit. Zabořil jsem na okamžik hlavu do její srsti. Měla tak zvláštní pach. Tak nádherně smíchaný pach mě a Neyteri. Bylo to něco, co mě ohromně překvapilo. Když se Darkie oddálila, měl jsem co dělat, aby si nevšimla, jak mi zajiskřily oči. Dojalo mě to, že něco takového mohlo vzniknout z nás dvou. Zároveň jsem byl neskutečně dojat z tlukotu jejího srdíčka, které bilo silně, rvoucí se o svůj život.
Dcerka se vyptávala, kde jsem se tak dlouho flákal. Co jsem jí měl říct? Že nejspíše trpím zimním spánkem a spal jsem jako medvěd někde? To by bylo dost blbé. "Není důležité kde jsem byl já, ale kam tě vzala maminka. Kde jste se toulali?" Zeptal jsem se zvědavě. Takové výpravy vlčata milují. Mohou jít mimo let, mohou se toulat a přitom být stále na dozoru. Ze zvědavosti jsem mírně naklonil hlavu do strany a upřeně jí pozoroval. Když upozornila na Nateho, který mě před chviličkou pozdravil, zarazil jsem se. "Ach Nate. Omluvám se, uchvátila mě Darkie. Také tě zdravím." Cítil jsem se trošku nezdvořile. Přitáhl jsem, kdo ví odkud, ukradl mu pozornost Darkie a ještě se choval tak nevychovaně, že jsem jej nepozdravil. Bylo mi to na okamžik líto. Snad to nevezme zle. Nechtěl jsem, aby odešel, ale bohužel už se jeho tělo ztrácelo v dáli.
Otočil jsem hlavu na dcerušku. Ta byla ve stopovací poze. Rozesmál jsem se, hřejivě od srdce. "Tak tohle ti jde moc dobře. Jsi šikovná." Pochválil jsem dceru. "Chceš se naučit lovit?" Zeptal jsem se ze zvědavosti. Bylo důležité, co vlčata zajímá. Jednou mohou zaujímat pozice ve smečce a dá se předem takto odhadnout, co by tak mohli dělat. Nate je určitě výborný lovec. Věděl jsem, že by jí dal spoustu dobrých rad, jen já mu to překazil.
Na okamžik jsem vypadal posmutněle. Zavrtěl jsem hlavou, abych se zbavil myšlenek.
"Objevuješ svět Darkie?" Usmál jsem se na ní a přitom hlavou máchl do vzduchu. Možná jsem se chtěl dozvědět, jak se jí na našem světě líbí. Jak to vidí nepoznamenané očka tento svět. Možná to viděla ještě všechno krásně růžové. "Kéž by to tak zůstalo navždy.

// Nerada bych tě odháněla od Darkie, spíše jsem potřebovala post kvuli úkolu, takže klidně zůstaň vždyť se může pěkně hrát ve třech :)

Neyteri pokračovala dál beze mne. Nějak mi to nevadilo. Vždyť já byl rozhodnut, že mi vlk nevadí a ve smečce bych jej toleroval. Nechal jsem jí tedy jít, aby vlka dořešila sama. Rozhlédl jsem se přitom kolem sebe. Lesem zavládlo ticho. Hm. Co budu dělat? Chtěl jsem nějaký čas strávit se svou dcerou a se svým synem. Tak dlouho jsem je neviděl a tak moc se mi stýskalo. Mrskl jsem ocasem a vydal se po stopě pachu mé dcery. Lesem se neslo několik pachů. Patřily novým členkám, zároveň i členům, kteří se vrátili z cesty. Konečně to tady bude vypadat zase jednou jako smečkový les. Les se totiž plnil pachy.
Procházel jsem se houštinami a přitom si uvědomoval, že má dcera se nenachází sama. Nejspíše jí někdo hlídal. Jak prťavá asi bude. Problesklo mi hlavou a uvědomoval si, že její pach se mísí s pachem Nateho. Hm.
Netrvalo to dlouho a já slyšel hlasy. Slyšel jsem líbivý hlas, který patřil nejspíše mé dceři. Ještě jsem jí neslyšel mluvit, takže jsem netušil, jak krásný hlásek může mít.
Uviděl jsem je a vydal se přímo za nimi. "Darkie!" Zvolal jsem a přitom přispěchal rovnou k ní. Vůbec mě nezajímalo, že právě teď něco provádí. Zastavil jsem se až před ní a přitom zastavil i její krůčky. Zíral jsem do těch nádherných oček. Pro vlčího Boha, je to celá matka! Ta tvář, ten pohled. Jako by jí z oka vypadla. Zrovna jsem vkročil do jejího světa, když něco mumlala o ohřívání Natemu. Koutkem oka jsem se po něm podíval.
Nechtěl jsem se tímto nechat rozrušovat, byla ještě malá. Kdo ví, jak to myslela. Darkie. Jsi tak nádherná. Jsi celá matka." Vyřkl jsem nakonec, zírajíc na nádhernou vlčí dámu. Jak je možné, že tak rychle rostou! Kde je to moje malé vlčí klubíčko, které bylo po narození tak bezbranné, že by samo nedokázalo přežít. Zíral jsem upřeně do její tváře, jako bych hledal odpovědi na své otázky, které mi plynuly v hlavě. Chtěl jsem se svými potomky trávit co nejvíce času. Když jsem si uvědomil, jak velký bude i Rannath, zamrazilo mě.

// Potřebuji splnil úkol a tak se vkrádám do hry Nateho a Darkie

// Kdyby přesně rohle Dante napsal, stal by se vysoce váženým a postaveným členem :D :D Přesně tohle chtěl slyšet :D

// Hele jako proč se Morfovi nedostalo takové poklony v popisu děje? Proč Morf není taky krásná lesní víla? :D Aby nezačal kousat ocasy :D

// Jak na tom jsou Ranný a Darkie? Budou volní na hru s tatínkem? :P

Nechtěl jsem, aby vypukl nějaké povyk. Navíc vlčice jinak působila v pohodě a tak jsem to raději rychle smetl pod kobereček a ještě zametl zbytky prachu. Přijali jsme obě dvě vlčice. Ty snad s vděkem poděkovaly. A obě dvě se těšily na průzkum a poznávání vlků. "Les je jenom váš. Chovejte se zde jako doma. Ale pozor, někteří členové mohou být trošku neteční." Upozornil jsem vlčice a společně s Neyteri jsme pustili vlčice do prostoru lesa. "Jen dávejte pozor, ale je opravdu zrádný a k novým členům dvojnásob." Upozornil jsem vlčice a přitom se otočil na Neyteri. Další členové. Vzpomenul jsem si na Amnesii a na Sheilu. Byly to vlčice, které se v lese neukázaly hrozně dlouho. Nepatřily už do naší smečky, jelikož lesem se nenesl ani náznak jejich pachu. Škoda toho. Mlaskl jsem a pohodil hlavou, kdy koruna pevně držela.
Neyteri mě vybídla, abychom pokračovali dál. Zamračil jsem se. V čenichu jsem měl pach mé dcery. Byla tady v lese. "Raději bych viděl mou dceru a mého syna." Řekl jsem a přitom zůstal nerozhodně stát. Opravdu musím jít, když mé rozhodnutí by znělo ANO? Záleželo už jen na Neyteri. Své potomky jsem neviděl tak dlouho. Bylo i po nich více než smutno.
"Ty mě také." Konstatoval jsem a přitom se podíval přímo své partnerce do očí. Udělal jsem několik kroků směrem k ní. Už jsem myslel, že je z ní kámen a vůbec na mě nemyslela. Zabořil jsem hlavu do její srsti na krku. "Tak pojďme, ať už to máme za sebou." Řekl jsem a zvedl hlavu. "Je to mladý a elegantní vlk. Bude se ti líbit." Usmál jsem se a postrčil vlčici, abychom už konečně vyšli a já se pak mohl konečně přivítat s potomky.

// Dneska mě to nějak nejde. Na přednášce jsem rušena :D

Doufal jsem, že na vlčici budu působit poklidně a tím pádem u ní vyvolám rovněž poklidný dojem. Neměl jsem rád nervozitu. Bylo to pak všechno tak napjaté a u mě se nervozita rovnala agresivitě. Pousmál jsem se na vlčici, která měla tak trošku namodralý čenich. Páni, asi jí je vážně zima. Napadlo mě jako první a trošku jsem zvážněl.
Vlčice mi ve zkratce řekla, že jí nedávno opustil partner. K vůli jiné vlčici? Změřil jsem si mladé maso koutkem oka. A za co pak tě vyměnil? Za srnu? Za bizona? Nenapadalo mě, proč by někdo opustil na pohled dobře vypadající vlčici. "Hm, to mě mrzí." Líbilo se mi rozhodnutí s kterým k nám přišla. Koutkem oka jsem těkl k Wolfganii, jak na tom je.
Na Neyterininé poznámky jsem nereagoval. Snažil jsem se vše zachovat v klidu, aby měly prostor hlavně vlčice.
Slova od Derian se mi líbila. Zněla od srdce, rozhodně, jako by nám opravdu přišla říct "Smečko, jsem doma." A to se mi hodně zamlouvalo. "Tvoje mě ohromila. Proto pokud i má partnerka souhlasí, přivítal bych tě v novém domově." Usmál jsem se vřele na vlčici. Vypadala rozumně a proč nepřijat mladou, schopnou a chtíčem posedlou krev, která se bude chtít učit a pomáhat. Podíval jsem se na Neyteri, zdali je stejného názoru. No ještě aby nebyla, když si snad vlčici i přivedla.
To už se mi na hlavě tyčila ledová koruna ve své plné kráse. Cítil jsem její tíhu na hlavě. Ono se to snad vrací každý rok! Zatím co u Derian takhle věc vyvolala velké pozdvižení, zbytek skupiny nehnul snad ani brvou. Než jsem se nadál, z polekané vlčice, co couvala se schovat za stromy byla rozverná vlčice, která byla více než zvědavá. Dokonce se dotkla mé koruny. Vytřeštil jsem oči. Snad žádný vlk se mé koruny nikdy nedotkl, kromě Neyteri. Ale než jsem stihl zareagovat, Neyteri vyjela na Derian. Nad její reakcí jsem i já zůstal tiše sedět a nepohnul ani brvou. Dokud mi nedošlo, že to vlastně nebylo na mě a že já mohu být klidný. Odkašlal jsem si a začal mluvit. "Vždyť se nic nestalo." Prohodil jsem jen tak do větru. Jo jasně, kdyby se cizí vlk přiblížil k Neyteri takto, asi bych ho sežral. "Derian klid." Uklidňoval jsem vlčici. Chtěl jsem aby si poslušně sedla a poslouchala. Byla opravdu hodně mladá a roztěkaná. Neyteri se naštěstí ujala Ganie.
"Není to tak dávno, co se mi to na hlavě objevilo. Je to tak rok, maximálně dva, kdy mi s příchodem zimy na hlavě vyroste ledová koruna. Nedá se nijak získat. Sám nevím, kde jsem k ní přišel. Možná jsem až moc dlouho spal na nějakém mechu a ten mi tam teď vytváří tohle." Vysvětloval jsem vlčici a doufal, že se situace uklidní. "A ano, máš pravdu. S příchodem tepla tedy jara koruna zmizí." Byl jsem jako král zimy. Usmál jsem se na vlčici.
Slyšel jsem slova Neyteri. Super, dá ji šanci! Usmál jsem se a postavil se. S korunou jsem byl ještě vyšší a tyčil se nad všechny přítomné. "Pokud tedy Neyteri dovolíš…“ Ujal jsem se slova pro závěrečné rozhodnutí. "Vítáme vás v našem lese. Nechť se stane náš domov i vaším domovem." Přivítal jsem obě dvě vlčice v našem lese.

Potřeboval jsem okamžitě vědět co se děje, kde jsou vlčata a kdo je ta vlčice, která s ní přišla.
Byl jsem více než roztěkaný a tak jsem nejspíše vypadal, že nevím co dříve udělat. Naštěstí mě ukonejšila. Darkie by se měla nacházet v lese. Chci jí vidět. Smečkové záležitosti se vždycky tak táhly a já chtěl vidět svoje vlčata. Ranny zůstal ještě někde s tím nováčkem, ale podle všeho co mi řekla, měli by být na cestě domů. Uklidnil jsem se a vděčně jí přikývl.
Tomu co dodala nakonec jsem vůbec nerozumněl a teď ani na to nebyl čas, se v tom nějak rýpat.
Bufet? Zarazil jsem se. "Zatím co ty ses někde flákala, do lesa přišli zájemci. Bohužel tady čekají celou dobu na to, až příjdeš." Rýpl jsem si a tvářil se tak, že jsem vyhrál tuhle slovní přestřelku.
Neyteri mi představila vlčici. Došlo mi, jak nezdvořile jsem se zachoval. Zíral jsem na ní, jako by tady ani nebyla. Zavrtěl jsem hlavou. "Těší mě neznámá cizinko. Jmenuji se Morfeus. Společně s Neyteri jsme zdejší alfy smečky." To je novinka co. Omluvně jsem se na vlčici zatvářil a přitom se zařadil vedle Neyteri. Zatím co ona seděla, já neustále stál.
"To je sice pěkné, ale dva vlci přišli dříve než tato vlčice a čekají na odpověď rovněž mnohem déle." Otočil jsem hlavu k Neyteri s těmito slovy.
Přikývl jsem ke Ganii aby se postavila alespoň vedle cizí vlčice. Neyteri mě vybídla, abych začal konat. Jeden vlk nám ale stále chyběl. Nerssie odvedla mladého vlčka někam pryč do hloubi lesa. Snad ho nesežrala. Chtěl jsem to pojat trošku více uvolněně, když to hodila na mě. Já měl od Wolfganie všechny odpovědi, to ona by se měla zajímat.
"Drahé tulačky. Sešli jsme se zde dnes proto, abychom spojili vaše a naše cesty. Jestli se cesty opravdu spojí je čistě na vás." Usmál jsem se na vlčice od ucha k uchu a přitom se podíval na svou partnerku. Odkašlal jsem si a dál se důležitě tvářil. "Neyteri já od Ganie mám všechny odpovědi, čeká se jen na tvoje rozhodnutí." Řekl jsem a celý se uvolnil. Asi čekali, že budu pokračovat nějak jinak. Tak se jí ptej na co potřebuješ.
"Wolfganie je vlčice, která...je dobrou lovkyní. Společně jsme byli na lovu vyder. Zeptej se jí na co potřebuješ."
Přemístil jsem se blíže k Derian. "Tak, Derian." Posadil jsem se naproti vlčici. "Odkud přicházíš, co tě k nám dovedlo?" Zeptal jsem se vlčice se zaujetím. Neyteri jí už určitě vyslýchala a tak jsem se nechtěl ptát na ty samé věci. I když se určitě zeptám. Jak jinak bych mohl vědět, o čem se bavily. To by mi musela něco taky říct ta moje urážlivka žárlivá. Podíval jsem se na ní koutkem oka. Nevypadalo to, že mě vidí tak nadšeně jako já jí.
"Derian, nevím, jestli ti Neyteri něco říkala o našem lese. Je zrádný, úzký a nebezpečný. Myslíš si, že bys zde dokázala žít?"
Cítil jsem, jak mi na hlavě začíná něco rašit. Srst mi začínala přimrzat k sobě a na ní se začínala tvořit krustička ledu. Že by každoroční ledová koruna?

// Úkryt

Vylezl jsem ven. Lesem se nesl další pach. Přišla s někým? Jemný pach se nesl lesem. Buď to byl vlk tulák, který se toulal roky a je pěkně oslabený a nebo vlčice. Seskočil jsem z římsy na zem a začal klusat na místě. Čekal jsem na Ganii. Ta o chvíli později než já vykoukla ven. "Honem, připrav si řeč." Vyhrkl jsem. Otočil jsem se a rozklusal se lesem tak, aby mi Ganie stíhala. Koutkem oka jsem se díval za sebe, abych si byl jistá, že mi stíhá. Občas jsem trošku ubral, protože jsem asi opravdu hnal. "Hlavně klid Ganie, hlavně klid."
Uklidňoval jsem vlčici, přitom jsem byl asi jediný, kdo by potřeboval uklidnit. Byl jsem tak natěšený, že zase uvidím svojí družku. Celý jsem se třásl nadšením. Kde jsi!
Šel jsem po čichu. Cesta nebyla dlouhá. Pachy byly silnější a silnější. Navíc v lese nebylo moc vlků. Vlčice se držela blízko mě. Po chvíli jsem uviděl její šedivo bílý kožich. Usmál jsem se od ucha k uchu. Přiklusal jsem rovnou k ní. Zastavil jsem se až u ní a přitom zabořil hlavu do její srsti na krku. "Vítej doma." Oddálil jsem se a vlčici olízl. Usmál jsem se a vrtěl jsem ocasem jako malé vlče.
Když jsem se podíval, u jejich nohou nebyly vlčata."Kde jsou malí?" Zděšeně jsem se zeptal a přitom se ještě jednou rozhlédl kolem sebe. Do zorného pole se mi dostala cizí vlčice. Srst podivně fialová. Zamrkal jsem nechápavě a přetočil svůj zrak k Neyteri. Přitom jsem krátce odstoupil a kývl na Ganii, která čekala opodál. "Musím ti něco říct." Odvětil jsem a přitom kývl, aby vlčice přišla blíže k nám.
"Ney, pamatuješ si na Wolfganii?" Zeptal jsem se partnerky a přitom se znovu otočil na neznámou fialovou vlčici. Další známá Neyteri? Nikdy mi neřekla že zná někoho s fialovým kožichem.

// Hlavně si přečtěte tu nástěnku. Bo to zase někdo musel zaspamovat že ŽENO

SMEČKO, SVÉ ZRAKY PŘESUNOUT NA NÁSTĚNKU A KONAT!

Syčandy, jste mi to zaspamovaly.

Mě se vůbec nechtělo :D

Poklidně jsem ležel a pozoroval vlčici. Přemýšlel jsem, co se jí tak může honit hlavou. Když jsme se bavili o tom divném projevu počasí, zamyslel jsem se. Neslyšel jsem ani vzdálený pískot. Nic. Najednou vše utichlo a prapodivný chlad se linul do jeskyně. "To možná ano, ale vypadá to, že už se to venku uklidnilo." Neslyšel jsem už opravdu nic.
Ohínek plápolal a nám pomalu ale jistě docházelo dříví, které jsem s bídou pomocí magie přinesl. Uvažoval jsem, že bychom mohli jít znovu ven. Kdyby se zkontroloval východ, třeba by to tam vypadalo už dobře. Ti ticho co nastalo se mi zamlouvalo.
Zvedl jsem hlavu a podíval se na vlčici. "Nevadí. Jsi moje dlouhodobá známá. Navíc to počasí... dá se to pochopit." Usmál jsem se na vlčici a přetočil se tak, abych na ní lépe viděl. Na okamžik jsem se zamračil, když se zmínila o mé družce. Co by jí mohlo vadit? To že ona mi pod čenich přitáhla Geiba? Naštěstí ten kojot odešel sám.
"Jdu to zkontrolovat." Konstatoval jsem a zvedl jsem se. Oheň pomalu ale jistě dohoříval. Vydal jsem se jeskyní a prošel jí celou, až k východu. Vystrčil jsem hlavu ven z jeskyně. Docela jsem se zarazil. Všude bylo bílo! No páni!
V tom jsem uslyšel vštěpenou myšlenku Neyteri. Je doma?! I když v lese byla krátce, její čerstvý pach se nesl jako osvěžující vůně. V mžiku jsem se otočil a utíkal ke Ganii. "Ganie! Je zpátky! A venku je bílo!" Šťastně jsem vtrhl zpět do místnosti, kde vlčice poklidně ležela. Začal jsem do jí čenichem dloubat aby vstala. "Honem, jdeme za ní!" Přestal jsem vrtat do vlčice a poslední mini plamínky ušlapal tlapkami. Honem, je tu! Postrčil jsem vlčici a mizel v útrobách jeskyně, abych se dostal ven.

// S. hvozd