Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Já s Lucy určitě :)

Naklonil jsem hlavu na stranu. Vlčice vypadala pobaveně. Netušil jsem co jí tak moc pobavilo. Snažila se vypadat tvrdě a neoblomně, jako vždy. Ale já moc dobře věděl, že kdyby se našel vlk, který by věděl jak na ní, změkla by jako květina. Vrátil jsem hlavu zpět, když začala mluvit. věděl jsem, že její příchod není jen taková náhoda.
S Neyteri jsme probírali spoustu věcí, ale spoustu věcí jsem si nepamatoval, zapomněl a nebo jednoduše vypustil. Hlavní lovec? Chvíli jsem vlčici pozoroval, než domluvila. Vlastně ani nevím, že bych tohle s někým probíral. Ošil jsem se. Vážně jsme to probírali? Snažil jsem se rozpomenout. Vlastně to bylo jedno. Jestli jí tohle nabídla Neyteri, neviděl jsem důvod nesouhlasit. Vlčici jsem tolik neznal jako má partnerka. Nevěděl jsem, jestli je výbornou lovkyní, nebo průměrkou. Pokud jí Neyteri chtěla dát takový post, musela mít k tomu důvod. "Abych pravdu řekl, vůbec si to nevybavuji." Řekl jsem zběžně. "Ale proti této funkci v hlavní roli s tebou nemám žádné námitky."´Pověděl jsem, abych objasnil situaci. Jakmile mi sdělila, že ví, že naše smečka rozhoduje ve všem s dvěma alfama v čele, jenom mě to ujistilo v tom, že to opravdu funguje.
"Nějaké lovce v lese máme. Proto bude určitě užitečné, aby je vedl někdo zkušený a lovy byly spořádané a včas." Vyzdvihl jsem její osobnost a tím ji zároveň ukázal, že očekávám zodpovědnost z její strany.
"Jsi jinak v lese spokojená?" Zeptal jsem se, jelikož to byla vlčice, s kterou jsem nebyl až tak často ve styku. Bylo pro nás důležité, aby se zde vlci cítili opravdu jako "doma". Pokud by se tak necítila, měli bychom co s Neyteri napravovat.

// rovněž schanim ještě jednoho vlka takže jestli budeš volný po Nerssie tak si tě vezmu :D

Švihl jsem ocasem. Syn o sobě pochyboval. To se mi samosebou nelíbilo. Taková věc jako lov byla zapeklitá. A můj syn to zvládl na výbornou. Nesouhlasil jsem. "Takhle to nemůžeš brát. Nemůžeš nad lovem takto uvažovat. Jinak bys nikdy nic neulovil a bál se toho." Poznamenal jsem, aby si uvědomil, že by to měl brát jako dobrou věc. Zkušenost, něco z čeho se může příště poučit. Nebrat to tak zle.
"Věřím, že Darkie buď vydru nahání, anebo jí už porcuje. Kdyby se jí to nepovedlo, ulovíme jí další neboj." O vydry nebylo nouze. Chodily sem ve velkém. Trajdaly se po našem území až moc otrle.
Zvedl jsem hlavu a přitom měl tlamu od krve. Zvedl jsem pohled nahoru. Chtěl jsem se podívat na vlastní korunu. To bych taky rád věděl. Mírně jsem pokrčil rameny, že vlastně nevím. "Nejsem si jist. Asi mě zima korunovala králem zimy." Usmál jsem se. Netušil jsem, jak bych mu to měl vysvětlit, když jsem sám nevěděl, odkud se to vzalo. Prostě to přišlo a na jaře zase odešlo.
Otočil jsem se, když jsem uslyšel hlas naší členky Nerssie. "Zdravím tě také Nerssie." Usmál jsem se na ní vřele. Zajímalo mě, co jí k nám přivádí. Že by se sama od sebe chtěla připojit se mi moc nezamlouvalo. Postavil jsem se ze zdvořilosti a otočil se směrem k ní. "Co máš na srdíčku?" Zeptal jsem se a ze zvědavosti naklonil hlavu na stranu. Něco si probírala s Neyteri? A co to bylo? Posadil jsem se, jakmile se Nerssie posadila. Naslouchal jsem jí a byl jsem zde pro ní. Něco potřebovala. Proto přišla. Věděl jsem, že by sama od sebe asi nepřišla. Například si jen tak popovídat.

Cítil jsem silné myšlenky Rannatha. Nechtěl jsem je pustit do své hlavy, ale síla jeho myšlenek byla opravdu velice silná. Cítil jsem, jak se mi chtěly vetřit do hlavy. Bylo těžké je udržet venku, ale podařilo se mi to téměř vždy. Navíc byl vlčetem, tohle by chápat nemusel. Jeho myšlenky a sny malí zůstat skryté. Kdyby chtěl sám by se zeptal.
Švihl jsem ocasem. "Je na území smečky. Nemůže se jí nic stát." Usmál jsem se na syna. "Navíc si myslím, že jste dost šikovní a dokážete si něco ulovit, aniž by vám někdo říkal jak. Je pak spousta věcí na doladění." Usmál jsem se, zatím co jsme se přemísťovali.
Líbilo se mi, jak se Rannath snažil starat o svou sestru. Nejspíše mezi sebou měli zcela jiný vztah, než jsem měl já se svými sourozenci. Já byl jediný vlk, ony vlčice. Bylo to dos nefér. Zamručel jsem. Vyskočil jsem a otočil se na syna. "Tys opravdu ulovil veverku?!" Vyštěkl jsem a narovnal jsem se. "Ty jsi ale šikovný!" Pochválil jsem ho. Tohle měli po matce. Lovecké pudy museli zdědit po matce. A bylo to jen dobře, alespoň se uživí.
Pokračoval jsem dál. Rozdělili jsme se a lov začal. Nechal jsem syna, aby se nechal vést svými pudy. Jen tak dál! Povzbudil jsem ho. "To je ono!" Křikl jsem, když jsem viděl, jak se oba dva někam spíše kutálejí. Podíval jsem se na vydru, kterou jsem měl pod tlapou. Nezlob se.
Zmizeli mi z dohledu a tak jsem se rozklusal za synem. Ten měl v tlamě vydru. Otevřel jsem tlamu dokořán. "Gratuluji." Usmál jsem se na něho od ucha k uchu. "Dej si pořádně do nosu." Vybídl jsem jej a přitom začal trhat svojí vydru. Během mžiku mi zbyla jen hlava a kožešina. Ta se bude hodit. Podařilo se mi vydru pěkně vykuchat.
Olízl jsem se a podíval se na syna, jak si užívá svojí odměnu. "Netušil jsem, jak vynikající lovce máme v řadách naších potomků. Pochválil jsem svého syna a udělal gesto, které mu mělo dát jasně najevo, že si toho opravdu vážím a ctím.

Všiml jsem si, jak se Rannath krátce zadýchal. Usmál jsem se na něho. Neuvědomoval jsem si, že ještě není zcela dospělý a jeho síla ještě nebude taková. Celkově tělo bylo slabší. Ale věděl jsem, že se to časem zlepší a bude jenom sílit. Jednou bude mít tolik síly, že jí bude chtít rozdávat.
Zasmál jsem se, když jsem viděl, jak si Ranný čistí kožich uhlazuje chloupky. Za každou cenu musí vypadat dobře. To má po mě. Je to můj syn. "Hrozně rád tě vidím synu. Odpočinek je důležitý." Omluvil jsem jeho nepřítomnost. Vždyť to byl svobodný vlk, mohl si dělat co chtěl. Zadíval jsem se do zlatých očí. Jako u Darkie, mě dost zajímalo, jakou magii získají. Doufal jsem v koutku duše, že alespoň jeden z mit, bude mít myšlenky. Jenže tohle bylo na Životu. Ten rozděloval a rozhodoval o magii. A tak jsem mohl jenom tiše pozorovat a čekat, kdy se očka vybarví.
Zavrtěl jsem hlavou. "Nu dobrá, pojďme na to. Než se Darkie vypořádá se svým soustem, my nalezneme sousto pro tebe." Usmál jsem se na něho a vydal se společně s ním za zvukem, který byl tak jasný, že jsem věděl, kam přesně jít. "Už jsi lovil synu?" Zeptal jsem se ho a po očku jej pozoroval.
Přibližovali jsme se k původci zvuku. Začal jsem tiše našlapovat. Pokud je talentovaný jako Darkie, půjde mi to raz dva. Zastavil jsem ho a oklikou obešel vydry, které zase vyhrabávaly díry na našem území. "Dám ti znamení." Vydal jsem se a přitom kývl svému synovi v náznaku. Jde se na to. Vyskočil jsem a vydry vystrašil. Bohužel jsem na tu jednu dopadl svým tělem a tak měla smrt rychle za sebou. Za to ta druhá se rozběhla k synovi. "Ranný! Chyť jí!" Vykřikl jsem a přitom chytl tu jednu do huby, kdyby nepořídil, aby se nažral alespoň z této.

Vydry se hnaly směrem k Darkie. Zíral jsem pouze jak se má dcera pokusí o lov. Kdo ví jak tohle všechno dopadne. Představoval jsem si jí, jak je dospělá a velkou lovkyní. Tichoučce se ke mě někdo plížil. Nastražil jsem ouška a poslouchal. Cítil jsem slabší pach za to pach vlka. Otočil jsem hlavu, když se mě v tu chvíli vlastní syn zeptal, zdali se může přidat. "Rannathe!" Vyjíkl jsem a přitom se k němu otočil. Skočil jsem tlapami na něho, takže jsem ho okamžitě skolil na zem. "Synku!" Byl jsem tak rád, že ho konečně po takové době vidím. Pustil jsem ho a zvedl se ze země. "Máš hlad? Něco si ulovíme chceš?" Nabídl jsem mu a rozhlédl se kolem sebe. Nejspíše jsme vydry dost vyplašili. Jenže, když by měl syn hlad, museli bychom něco najít. Rozhlédl jsem se kolem sebe znovu. Slyšel jsem v dáli, že něco kdesi v křaku šustí.
"Možná nebudeme až tak daleko od potravy." Hodil by se ale ještě někdo, abychom mohli dobře a efektivně lovit. Darkie se zaobírala svými vydrami. A já potřeboval najít další pro svého syna. Pokud má hlad, není nic horšího, než vědomost toho, že mé vlče má hlad.
"Tak rád tě vidím Rannathe." Usmál jsem se na synka. Byl zbarvením hodně zajímavý. Byla to zase kombinace mě a Neyteri. Jeho pach se rovněž jako od Darkie mísil s mým a s Neyterininým. Bylo zvláštní pozorovat něco, co vzešlo z nás a má to samostatnou hlavu a to všechno.

// Se všemi třemi počítám! kdyžtak písnu vzkaz :)

// kdo Bude volný na hru pro plnění úkolů vlčiska? :)

Dcerka začala básnit o ohni. Jelikož mezi mé magie patřila i magie ohně, zapálil jsem před námi pár suchých větví. "Třeba takhle?" Zeptal jsem se a přitom nechal plameny, aby zase pěkně uhasly. Můžeš vlkům zapalovat ocasy. Zamyslel jsem se nad tím. "Život naděluje magie nejspíše podle toho, jaký vlk povahou je." Švihl jsem ocasem a přitom uvažoval, jakou magii jednou bude mít jako nejsilnější a vrozenou. Líbilo by se mi, kdyby alespoň jeden z nich měl magii po mě. Přimhouřil jsem oči.
Máchl jsem ocasem a vydali jsme se na průzkum lesa. Celkem mě překvapilo, že Darkie už vydru viděla. Škoda. Na druhou stranu dobře, že jí Nate ukazoval svět. Je fajn mít někoho, kdo se postará v mé nepřítomnosti o mé vlčata.
Pozoroval jsem svou dcerku jak si vede. Bylo neuvěřitelné s jakou lehkostí se dokázala pohybovat. Tohle musela mít po své matce. Já byl obrovský buldozér, ona lehoučká laňka. Její instinkt byl tak silný, až mě to zarazilo. Usmíval jsem se na ní. Líbilo se mi, jak obratná dokáže být. Upozornila mě na pohyb. Přikývl jsem krátce. "Budu se snažit ti jí nahnat. Pokud možno, co nejlépe se ukryj. Dám ti znamení." Usmál jsem se a vydal se oklikou za zvukem. Když jsem zvedl hlavu, uviděl jsem vydru s dvěma mladými. Hm. Otočil jsem se na dcerku. Za se pečlivě snažila zamaskovat. Po mě teda rozhodně není. Byl jsem rád, že zrovna tohle zdědila po matce. Přikrčil jsem se a na okamžik počkal. Zvedl jsem hlavu a přikývl své dceři. Nejspíše viděla jen mé oči, které zářily v šeru. Mohutným skokem jsem vyskočil a vyplašil vydry. V mžiku, kdy jsem uviděl vystrašené oči. Ten výraz nejspíše nikdy nezapomenu. Uvědomil jsem si, že je to také matka a bojí se o své potomstvo stejně, jako bych se bál já o své. Když jsem dopadl na zem, vydry už byly na útěku a běžely přímo k mé dceři. Zavřel jsem na mžik oči. Přál jsem jí, aby se jí lov podařil, ale zároveň jsem přál vydrám, aby utekly a už se nikdy nevrátily.


// Předpokládám, že magii ještě nemá objevenou :) takže podle toho i post.

// To se nepočítá, vy máte účast povinnou

// Z tohohle se teda fakt těžko něco sestavilo :D

Protočil jsem oči. "Budeš velkou kouzelnicí, až se naučíš být trpělivá." Švihl jsem ocasem a narovnal se. Ucítil jsem vzdálený pach vyder. Jsou tu. Zbystřil jsem. Byly zase na našem území, zase se tady potulovaly, i když věděly, že zde na ně čeká smrt. Pach smečky byl tak silný a stále sílil. Tak co tady pořád chcou. Jemně jsem zavrčel.
Hlavu jsem otočil na dceru. "Víš vůbec co je zač taková vydra?" Řekl jsem a cítil jsem se, že vím něco o čem jí mohu poučit. Rozešel jsem se a vybídl i dceru, aby se přidala. Chtěl jsem jí ukázat čím se může živit, pokud by měla hlad a nalezne to přímo v lese.
Brouzdali jsme lesem. Slyšel jsem hlavy nových členek, nejspíše se seznamovaly s našimi členy, kdo ví. Ale seznámit se chtěly. Doufal jsem, že jsme udělali dobře, když jsme přijali nové členy. Je to vždy ošemetné, co když něco udělají vlčatům?
"Jsi dostatečně odhodlaná, připravená jak fyzicky tak psychicky?" Olízl jsem si čenich a usmál se na dceru. Těšil jsem se, až narazíme na vydry. "Tiše." Vybídl jsem svou dcerku a přitom začal našlapovat velice jemně, aby větvičky praskaly co nejméně. Byli jsme velice blízko, někde tady se pohybovaly vydry. Naklonil jsem se k dceři a přitom jí jemně tlapkou poklepal na čenich. Doufal jsem, že pochopí co tím myslím. Zapoj ho.

// TÉMĚŘ POLOVINA MĚSÍCE PRYČ... KDO JEŠTĚ NEZAČAL, TAK AŤ ZAČNE :D
OPRAVDU BUDEME RÁDI ZA ÚČAST + VŽDYŤ ODMĚNY DOSTANETE VY, TAK ŠUP ŠUP, MÁTE NA TO JEŠTĚ POLOVINU MĚSÍCE. NEBOJTE SE TOHO A PROSTĚ TO ZKUSTE, OCEŇUJEME VŠE!

// Nerssie - my oceňujeme i snahu :) není se čeho bát.

Cítil jsem a slyšel jsem svůj tlukot srdce. Všechno začínalo být jiné, harmonické. Začal jsem rozeznávat zvuk od šumu, začínal jsem cítit pachy a rozeznávat je. Patřily vlkům, patřily vydrám. Do tlapek se mi dostávalo jemné chvění. Cítil jsem, jak se s námi příroda spojuje, jak nás směřuje a vede. Nabádá nás na směr, kde nalezneme kořist. Doufal jsem, že tohle všechno cítí i má dcera. Chtělo to velkou soustředěnost, odhodlání a nenechat se jen tak něčím rozhodit. Všechno to chtělo svůj klid.

Abych zde nestál a nevystál důlek, posadil jsem se na zadnici a poslouchal svou dcerku. Bylo zvláštní jí pozorovat, když byla tak podobná Neyteri. Ten ksichtík. Už teď jsem věděl, že bude hodně těžké jí uhlídat, protože za ní vlci potáhnou přes celou zem. Naštěstí něčemu takovému zatím neholdovala a nejspíše si to neuvědomovala.
Zamračil jsem se. Co to jsou "víly"? Zarazilo mě to slovo. Ty víly, jim totiž braly zuby a...Počkat co mi to tu povídá. Utíkali a pronásledovali víly. Jezevec házející kamení? Usmál jsem se. Ach ta mladá fantazie. Vymýšlí si tak nádherné věci. Darkie mluvila hrozně rychle. Tuhle vlastnost má taky po své matce.
"Hlavně že jste doma a v pořádku." Usmál jsem se na mou dceru, která mi vyprávěla hotový fantazii příběh.
"Dárkie, smečka ti poskytuje domov a bezpečí. Za hranicemi je svět hodně krutý a zlý. Vlci jsou zlí...ale sama jednoho dne poznáš, že né každý takový je." Usmál jsem se na dcerku. I ona bude chtít jednoho dne na toulky a probádávat onen svět za hranicemi. Zahleděl jsem se mezi naše stromy. Jako bych se díval na budoucnost. Sklopil jsem po chvíli zrak a přesunul jej zpět k Darkie.
Ta zaujala pozici "pojď si hrát". Na nic jsem nečekal a jedním mrsknutím těla zaujal tu samou pozici. Hlava těsně od zemí, zatím co zadek čnil vysoko do nebes. "Pozor, ty moje velká lovkyně." Řekl jsem, když začala okolo mě hopitat, jako by vypila brusinkovou šťávu. "Často se stává, že lovec se stane sám lovnou zvěří." Upozornil jsem jí a přitom vyskočím do ohromného skoku, při kterém jsem jí povalil na zem. "A mám tě." Řekl jsem, když jsem svou dcerku držel v šachu a naše čenichy se téměř dotýkaly.
Uvědomil jsem si, že jí tato pozice nebude příjemná a tak jsem jí pustil. Možná bude hrdá jako já a pozice, kdy byste měli být v podřízené poloze by jí mohla vadit.
Naštěstí tohle přešla hodně rychle. Začala prohlašovat, že chce něco čenichat. Rozhlédl jsem se kolem nás. Co bychom jsme tak mohli... Došlo mi, že chce něco lovit a já jí mám být průvodcem. To není až tak dobrý nápad. Byl jsem spíše lovec štěstěny. Škoda že se Nate vzdálil. Určitě by mi s tím pomohl, abych neudělal nějakou chybu, kterou by si mohla dcera odnést do budoucna.
"No lovkyně, jde se na to!" Vybídl jsem jí a přitom udělal několik kroků k ní. Přikrčil jsem se a zavřel oči. "Nejprve musíš svět kolem sebe vnímat nejen očima. Cítíš ty vibrace v tlapkách? Cítíš ty pachy v čenichu?" Řekl jsem a přitom se mi začal zpomalovat tep. Uklidňoval jsem se a vše začínalo být harmonické. Koukl jsem po očku na dcerku. "Nepodváděj." Zavřel jsem oči. "Slyšíš ten šum lesa? Musíš se naučit rozeznat šum od potřebného. Řekni mi, co slyšíš, co cítíš a co vnímáš tělem." Bylo důležité vnímat svět i jinak, než očima. Ty mnohdy spoustu věcí zkreslí. Když dokážeš tohle, dokážeš chodit po lese se zavřenýma očima. Nikdy to nebylo o tom, že by kořist přišla sama do huby vlkovi.