Příspěvky uživatele

// Kope ze všech sil

//Nakonec tedy píšu sama... kratší post.

Okolí se nepatrně uklidnilo. Již jsem se necítil tolik napnutý a les to nejspíše cítil. Dokonce i mlh se přestala tolik shromažďovat za našimi zadky alf. Na okamžik jsem se zamyslel. Ta mlha. Hm, jak jen je možné, že je s námi tolik provázána? Problesklo mi hlavou. Přitom jsem se podíval na Litai. Zrovna povídala něco Neyteri. Sic jsem se na ní díval, vnímal jsem ale pouze to, že otevírá tlamu. Měl jsem silné myšlenkové toky ohledně mlhy. Kdyby chtěla něco po mě, jistě bych to poznal. Navíc jsme mezi sebou neměli až takový vztah. Určitě si chtěla popovídat s Neteri.
Když jsem se po chvíli vrátil zpět k sobě, Coffin byl jiný. Vlastně jsem neslyšel žádnou hloupou, uštěpačnou otázku nebo prupovídku. "Co tě na nás tak žere Coffine." Zeptal jsem se ho, když ze sebe vydal něco jako snad omluvu. To bylo označeno až moc výsostně to slovo, ale něco v tom smyslu. Když jsem se ho ptal, zíral jsem zahleděn před sebe. Nechápal jsem jeho strategii. Prvně kolem sebe kope a pak je najednou jiný, je mu líto asi toho co zrovna vypustil z tlamy. Kdo ví. Prostě hraje na dvě strany. Jestli je to jenom ticho před bouří a ty pak začneš žvatlat nějaké blbosti o tom, jak zhýralí jsme, tak to mě podrž. Asi jsi mě neznal kdysi, abys o mě mohl říct, že jsem byl opravdu zhýralý. Pousmál jsem se nad tou myšlenkou a čekal, co z toho vlka vypadne. Něco ho na nás štvalo. Žralo ho to a on se snažil za každou cenu nás dostat svými nevhodnými a popravdě trapnými připomínkami co ani byla pravda. Mlaskl jsem a přitom švihl ocasem. Členové byli někde v lese. Nikdo se asi ani k hranicím nechytal. Měli by si také odpočinout. Kdesi v hloubi duše jsem doufal, že vlčata nebudou natolik zvědavá a nepřijdou se podívat, co se to tady děje. A nebo je někdo včas zastaví. Olízl jsem si čenich a střihl ouškem.
Uslyšel jsem nějaká děkovná slova od Litai směrem ke Coffinovi. Nechápal jsem. Nerozumněl jsem a tak to asi i mělo zůstat.

// Prosím o přeskočení,nestíhám se učit na zkoušku. Neyteri má mojí plnou manipulaci.

Krapet jsem se uklidnil. Nelíbilo se mi jeho chování. Vrč si na někoho jiného ty floutku. Jak to říct. Coffin byl... jako osina v zadku. Takové to, jak vás to tam prudí a vy se toho nemůžete za boha zbavit, i když dáváte jasně najevo, jak vlezlé to je. Odfrkl jsem si trošku znuděně. "Kdo tě prosím tě uráží?" Udělal jsem na něho otrávený pohled. Tohle mě fakt začínalo silně nudit. Coffinátor, který si přikráčí asi si vylít svojí dušičku, jak mu kdo ví kde kdo ví kdo ublížil. Trišku si vylít zlost, jelikož bylo po jeho důstojnosti trošku pošlapáno. Jsi na špatném místě. Rozhlédl jsem se kolem nás. Hledal jsem něco, co by mě nějak zabavilo, dokud nás neopustí, tyhle zbloudilé duše.
Vrátil jsem se pohledem na Coffina. Prý jsem se mu zdál povýšenecký. Opravdu? Já ještě nezačal. Asi to je tou mou krví, která se honosí na tomhle postu a pouze se snaží o to, aby duše našly své domovy. Ušklíbl jsem se v jemném úsměvu. Žádná jiná reakce se na tohle udělat nedala. Podíval jsem se na partnerku. S úsměvem jsem vrátil hlavu zpět. "To víš Coffine, jsem ve svém lese. Zde jsem svým pánem a můžu se chovat povýšeně." Dodal jsem již z ledovým a chladným výrazem. Moc mě netrápilo, jak jsem na něho právě teď působil. Asi jsem byl povýšenecký tím, že jsem jej zde zdvořile přivítal a byl na něho milý. Holt když je někdo slepý a má to v hlavě pomotáno. Zastříhal jsem ušima. Neyteri pochopila co jsem měl na mysli. Jsi moje dokonalá princezna. Pochválil jsme si jí v duchu.
Byl jsem rád, že stála po mém boku.
Vyprskl jsem smíchy. "Při čem?" Můj smích se nesl lesem. Nemohl jsem se přestat smát.Intimní chvíle? Když jsem si zopakoval to slovo, rozesmál jsem se z plných plic. "Ne Coffine." Snažil jsem se mu odpovědět. Už jsem to pochopil, on si ze mě asi celou dobu dělal legraci. Se smíchem jsem ještě chvíli bojoval. Nakonec jsem jej potlačil a pouze se s těmi slovy usmíval. "Vidím, že jsi v tomhle nezkušený. Ale opravdu tohle nebyla intimní chvíle Coffine." Krátce jsem se ještě zasmál a podíval se na Neyteri. Věřila bys tomu? Zavrtěl jsem nechápavě hlavou. Tohle byl gól tedy v pravém slova smyslu. Vlk si nemůže ani "hrát" aniž by to druhý neoznačil za intimní."
Když jsem se uklidnil, do hlavy mi vstoupila cizí myšlenka. Nijak jsem na ní nereagoval. Zůstal jsem s pohledem zaklesnutý do očí Coffina. Bavil mě. Ten vlk mě bavil. Svou naivitou a trošku hloupostí, ale nevadilo mi to. Byl ještě moc mladý na to, aby si uvědomil, jak hloupě ty věci co říká zní.
"Ano Coffine, k vůli tobě neprovedeme Litai lesem." Proč bych nemohl být upřímný, když jsem byl upřímný doposud. Prostě mi to z tlamy vyjede a je. "Proč jsi tedy přišel? Mohl jsi počkat za hranicemi, když Litai chtěla za Neyteri." Podíval jsem se na něho odměřeně. Řekneš znovu něco co mě pobaví? Očekával jsem, že nepochopí můj smích. Na to byl asi až moc jednoduchý. Očekával jsem, že se naštve a bude se chtít něco jako "rvát".Proč jsi tedy přišel prudit tady a neprudíš někde za hranicemi? Proč jsi přitahl? "Nic ti nebrání, abys na Litai počkal tam." Myslel jsem to vážně. Pokud mě nebude bavit tak jako mě pobavil posledními slovy a nebo bude prudit, vynesu ho v zubech. Neměl důvod na nás útočit. Chceš zjistit jaké ho je si dovolovat na alfu nebo o co go?

Asi jsem byl naivní, když jsem si myslel, že vlci přišli v dobrém. Coffinovo arogantní chování jsem z prvu přehlížel. Byl jsem opravdu rád, že vidím známou tvář. Takového ještě možná stále vlčete. Vždyť nebylo setkání, aby tento vlk neměl nějaký problém s tím, že jej něco pokousalo, ožužlalo či cokoliv jiného. Vybavily se mi scény z Borůvkové smečky.
Opětoval jsem již podrážděně zavrčení, které vyšlo směrem od Coffina. Tady něco nehraje. Zježily se mi chlupy na zádech. Zaujmul jsem pozici obranáře a schoval Neyteri za sebe. Bylo mi v tu chvíli jedno, že si chtěla povídat s vlčicí. "Vidím, že dobré vychování tě opustilo." Poznamenal jsem. To si tě tatíček takhle vychoval? Opravdu skvostné.
Odstoupil jsem a pustit znovu Neyteri k vlčici. Coffin zrovna mluvil o tom, že je jenom jako doprovod. Podíval jsem se na něho odměřeně. Věděl jsem, že se před tímhle vlčetem budu muset mít na pozoru. Nereagoval jsem na jeho poznámku o doprovodu.
Ach o tohle jde. Uvědomil jsem si. Štvalo ho, že jsme odešli ze smečky. Snad jsi náš odchod dlouho neoplakával. Nejspíše byl něčím poznamenám a přišel si jakožto velký silák vyřešit účty. "Kdo jsi, že hodnotíš naše funkce, když stojíš na našem území nevítám teprve pár vteřin?" Poznamenal jsem s důvtipem. Tohle mě rozhodit nemohlo. Nechal jsem poklidně slehnout mou srst na zádech. "Nevím proč bych se měl zpovídat zrovna tobě." Nasál jsem jeho pach. Bez tolerance smečky. Opustil jsi smečku? A prudíš tady? "Nějakému tulákovi. Tvůj otec moc dobře věděl, co máme v plánu do budoucna." Poznamenal jsem a přitom se mu zadíval do očí. O co mu vlastně jde? Těžko říct. Ohrnul jsem pysk ve znaku znechucení. Jak se opovažuje se navážet do mé rodiny? Sám svou rodinu opustil, proč ho tolik sere, že my opustili smečku? Proč jsi ty sám opustil svého otce? Pach smečky z tebe vyprchal moc rychle, nebo jsi tulák už nějakou tu dobu? Nelíbilo se mi, jakým tónem s námi mluvil. Z prvu zde byli oba dva vítaní. Bohužel, teď jsem se necítil dobře v jejich přítomnosti. Což znamenalo jediné. Mé podráždění, mírnou nervozitu a ta nastolí pro změnu mírnou agresivitu.
Zaznamenal jsem, že Neyteri vlčici nazvala Litai. Ano, ta malá. Už nebyla tak malá jak se zdálo. O ní se ale starala Neyteri. Já trávil čas s Inay. Neměli jsme k sobě takový vztah. Přesto z jejich slov šla radost a upřímnost. "Proč mám dojem, že prudíš?" Zeptal jsem se hned po tom, co nejspíše zarážel na naše vlčata.
Ouško jsem natočil k Neyteri. Ať tě to ani nenapadne! Otočil jsem k ní hlavu a doufal, že jí dojde co mám na mysli. Nechtěl jsem, aby se teď zmiňovala o našich drobečcích i když na to Litai opětovně reagovala kladně.
"Vy jste jako co, dobro a zlo?" Poznamenal jsem. Coffin byl naštvaný a prudil. Litai byla nadšená z všeho snad co se řeklo. Byl jsem už docela dost podrážděný.

//Napíšu až zítra. Dneska už nebudu doma :)

Neyteri nenechala věci jenom na mě. Při mém ukrutném smíchu na mě shodila mega vlnu sněhu. Otevřel jsem jenom tlamu dokořán a nechal se pohltit vrstvou sněhu. Totálně mě to zahrabalo a pohřbilo. Sníh mě zavalil až k Neyteri. Zalehl jsem jí a mě pro změnu sníh. Chvíli jsme poklidně leželi. Slyšel jsem pouze tep svého těla. Páni. Vystrčil jsem hlavu ze sněhu a věhlasně se zasmál a prohlásil. "A jak se tobě líbí tohle? To jsi nečekala viď?" Smál jsem se jako smyslů zbavený. Vypadali jsme jako nějaká zimní želva. Má hlava a Neyteri čněly nohy a ocas. V tom jsem za námi uslyšel dva hlasy. Cizí hlasy. Postavil jsem se na tlapy a tak rozvířil prašný sníh. Mohutné tělo se vstyčilo. Pomohl jsem Neyteri vstát, jelikož byla zahrabaná ještě níže než já.
Rozhlédl jsem se kolem sebe, jako bych prvně vlky ignoroval. Nebylo však tomu tak. Pouze jsem hledal členy smečky, kteří měli zachytit tyhle dva cizince. Jelikož jsme sami byli s Neyteri u hranic a vlci byli kdesi v hlubině lesa, bylo asi více jasné, že nestihli ani dorazit.
"Rušit se určitě nenecháme. Jsme na svém území, zatím co vy ne." Poznamenal jsem a vlky si ještě ani pořádně neprohlédl. Staral jsem se o to, jestli Neyteri přežila mojí váhu. Následně jsem se oklepal a vytřásl ze srsti sníh.
Přistoupil jsem k vlkům blíže. Tak, kdo nás to tady otravuje? Podíval jsem se na slastný obličejíček vlčice. Mladá, dost zajímavá. A poněkud známá? Přimhouřil jsem oči. Odkud já ten ksichtík znám. Pohled jsem přesunul k druhému vlkovi se slovy "Přejete si?" Podíval jsem se na vlka. Vždyť to je..?! "Coffine! Zdravím tě." Řekl jsem s nadšením. Jeho srst byla nezaměnitelná. Puntíky na srsti byly jedinečné. Vypadal o něco lépe, než jsem ho znal z Borůvkové smečky. Nějaké to kilo asi konečně nabral. Nebylo divu, kdysi jsem ho tahal z řeky plné piraní a pak ho Neyteri společně se členy smečky léčila z jeho dalšího pokousání a pohlodání či jak to nazvat.
S vřelým a přívětivým úsměvem jsem se na oba dva podíval. "Vítejte u nás." Podíval jsem se na Neyteri, která se k nám konečně připojila. Omluvně jsem se na ní podíval. "Co vás k nám přivádí?" Byl jsem dobře naladěn. Coffina jsem znal i Neyteri. A ten mladý ksichtím vlčice mi byl dosti povědomý. Proč bych tedy neměl mít dobrou náladu? Hřejivost mého srdce mohla jít cítit na míle daleko.

// Mě se vůbec nechceee :D :D Budu se snažit napsat zítra :)

// Mě se asi nechce :D nepíšu asi zítra :)

"Jsem realista." Odvětil jsem krátce. Nic jsem nechtěl přivolávat. Pouze jsem měl v mysli to, že tady ta možnost a varianta je. Taky jsem si kdysi myslel, že jsme jediná smečka široko daleko. Taky jsem si myslel, že nemůžeme selhat. Selhali jsme. Přemýšlel jsem nad tím. Dodnes nevím, co se pokazilo. Ale některé sestry přežily a to je hlavní. Survaki i Parysa našly cestu zde. Co více jsem si mohl přát. Užvaněné ségry. Jen Survaki se dost změnila. Bohužel. Byla jiná a tichá.
Usmál jsem se ve falešném a umělém úsměvu. Ano měl to být ironický úsměv. Měla pravdu, věci vidím takovou barvou, jako je můj samotný kožich. Černě a někdy vysvitne ta bílá naděje. "Jen se snažím přemýšlet tak, abych zvažoval všechny možnosti." Proč si namlouvat, že je zdravá a živá někde se radující, když dle toho jak jsme jí znali taková nebyla. Přinejmenším by něco kvákla. "Snad máš pravdu." Konstatoval jsem zamyšleně čůrajíc u jednoho stromu o něco déle, než jsem se věnoval ostatním. "Dejme tomu ještě čas." Snažil jsem se jí uchlácholit. Přišli bychom o dobrou členku, která již k lesu prostě patří. A Amnesie? T se poděla kde? A Sheila? Najednou se mi vybavily další členky. Slehla se po nich zem. Jako by přestaly být živé. A co Geib?! Popravdě, byl jsem více než rád, že zrovna tenhle vlk odtáhl někam pryč.
Naklonil jsem hlavu na stranu. Nad něčím přemýšlela, když dělala uraženou a dotčenou citlivku. Vsadím se, že bys to chtěla zkusit. Jenže nemáš na to ten systém jako já. Moc by ti to asi nešlo. Prohlížel jsem si jí, zatím co byla potichu. Snažil jsem se odhadnout, na co právě myslí.
Těžko říct. Otočil jsem se tedy a pokračoval v chůzi dál, jakmile přestala přemýšlet. I její myšlenkový tok byl slabší. Nesnažily se mi tolik vetřít do hlavy. Mlčky jsem se zastavil u stromečku. Takový malý chcípáček, který teprve rašil z půdy. V tu nejméně vhodnou chvíli jsem ucítil tlak na pravou stranu těla. Jelikož jsem stál pouze na třech, okamžitě jsem letěl do sněhu. Vyšlo ze mě přitom jedno velké zamručení. Takové to podvědomé zareagování o kterém ani nevíte. Otevřel jsem oči. Ležel jsem na zádech a Neyteri mi přistála na břiše. Usmál jsem se na ni lišácky, jak bych přesně tušil na co myslí. "Tak princeznička si chce hrát." Konstatoval jsem sladce. Jedním mohutným škubnutím jsem nás převalil přesně do opačné pozice. Odskočil jsem a začal na ní prudce hrabat metry a metry sněhu. "To se dělá? Útočit zezadu?" Smál jsem se, jak na ní padaly obrovské kusy sněhu, které jsem vyhrabával. Byl jsem jako sněžné dělo.

Kdyby jsi jen věděla. Byl jsem zamyšlený. Nechtěl jsem, aby se stalo to, co se kdysi stalo s mojí rodnou smečkou. Kdo ví, co se tehdá pokazilo. Obrana? Útok? Zrada? Naší smečku napadli cizí vlci. Rozpadla se na cucky. Zíral jsem před sebe tupě při té vzpomínce. Zamrazilo mě v zádech, až se mi mírně zježily chlupy na zádech. "Nechci aby mí potomci dopadli jako já." Řekl jsem tupě zírajíc před sebe. Viděl jsem sebe, jako toho malého zmetka, který přežil a zůstal sám. Sám, do konce světa. Hrozně moc to ovlivnilo. Nebýt milován vlastním otcem a navíc přijít o celou ochranu bylo těžké. Popravdě se divím, že jsem vlastně přežil. Vlče štěstěny? Pomyslel jsem si a tiše se dál do pohybu.
"Ano, Nate je výborný a schopný vlk." Bál jsem se toho, co by jednoho dne mohlo nastat. Neyteri tyhle věci nemohly dojít, nemohla mít obavy jako já, pokud její rodná smečka byla v pořádku a nestalo se to co mi. Možná proto jsem měl trošku obavy svěřit další a vyšší post dalším vlkům. Kdyby se něco stalo teď, nesl bych za to zodpovědnost především já. Ale když se něco pokazí s vlky na gammách či betách? Zavrtěl jsem hlavou, ani jsem si to nechtěl připustit.
"Nápodobně." Ohradil jsem se, když chtěla s tématem skončit. Nechtěl jsem se v tom více nimrat, už tak jsem toho měl plné zuby.
Měl jsem označkovaných spoustu stromků. A stále jsem měl na rozdávání. Když jsem se po jistém ukojení pocitů tršku uklidnil, vrátil jsem se zpět k Neyteri, aby držela se mnou krok. Zároveň jsem mohl konat svou potřebu a ona to mohla brát za krásnou procházku lesem. S bonusem. Koukl jsem na ní krátce. Přimhouřil jsem oči. Setia se dlouho ve smečce neukázala. Měla pravdu, její pach byl zanedbatelný a její maličkost nebyla k vidění pěkně dlouho. "Mohlo se jí něco stát. Může být zraněná. Dej tomu ještě čas." Naléhal jsem na partnerku. Setie byla vlčice, která se dokázala přizpůsobit našemu lesu. Byla dobrá v tom co dělala. Zdálo se mi podezřelé, aby jen tak pro nic za nic zmizela. "Kdo ví co se mohlo stát. Možná leží někde zraněná a bojuje o život. Než jí vyhostíme definitivně, měli bychom tomu dát ještě opravdu čas, nemyslíš?" Podíval jsem se na ní uváženě. Bylo pro mě těžké si představit, že les by byl bez ní. Měla jistou grácii, která byla pro ní typická. Nesedělo mi, že by se jen tak zdejchla a někam utekla, aniž by se někomu zmínila, že jde někam na dlouhou cestu. Snad je v pořádku. Namlouval jsem si, že mohla jenom zabloudit.
Věnoval jsem se zase pro změnu alespoň na chvíli značkování s hlavou zabořenou nízko u země a očuchával každičký kout lesa. A každičký kout jsem taky očůral. "Nechceš si to taky zkusit?" Usmál jsem se od ucha k uchu.

// Prý oblíbené čůrací místo :D :D :D

V její hlavince to šrotovalo. Nad čím zase přemýšlí. Zamručel jsem. Chtěl jsem si být jist, že na takové posty dosadíme opravdu ty správné vlky. "To jsem neřekl. Ale já na rozdíl od tebe nechci na vyšší posty dosazovat vlky jenom proto, že je mám v oblibě, nebo rád." Uštěpačně jsem se ohradil. Vadilo mi, jak bere na lehkou váhu tuhle věc. Gamma. Víš co je to gamma postavení? Musíme se na takového vlka téměř sto procentně spolehnout. A nedám tam někoho, jen proto, že ho mám rád. Neyteri byla až moc ovlivňována svými city. Přišlo mi, že neoceňuje to co vlk pro smečku dělá, ale to, jak moc si ho oblíbila. To se mi nelíbí. "Jenom říkám, že gamma je už zodpovědný post. Neřekl jsem nic ve smyslu, že tam Nateho nechci.To je vše co jsem řekl." Neberu to na lehkou váhu jako ty. Neyteri si to hnedka převedla na to, že nemám naše členy asi rád či co.
"Měla by ses ho na to prvně zeptat." Poznamenal jsem, i přes to, že zrovna mluvila něco o nějaké šanci. Nechtěl jsem se k tomu více vyjadřovat. Myslela si, že jsem asi zásadně proti. Z čeho vychází fakt netuším. Olízl jsem si čenich.
"Copak? Neučili tě, že se zírá se zavřenou tlamičkou?" Poznamenal jsem hravě a přitom jí tlapkou vrátil tlamičku do původního zavřeného tvaru.
Natěšeně jsem se vlekl k hranicím. Nejraději bych tam běžel, bohužel jsem nemohl. Neyteri šla šnečím krokem. Podíval jsem se na ní. Ale né, co ještě! Potížistka. Usmál jsem se krátce. Už jsem se viděl, jak očůrávám stromeček po stromečku. Muhaaa! Na okamžik jsem se dal do klusu. Hned jsem ale přešel zpět, když jsem si uvědomil, že nejdu sám.
Naslouchal jsem jejím slovům. Setia? Zarazil jsem se. Dokonce jsem se zastavil. Je pravdou, že jsem dlouho necítil její pach. A co víc, dlouho jsem jí neviděl. "Co s ní?" Zeptal jsem se. Možná se jí něco stalo a Neyteri o tom ví. Zvědavě jsem se na ní podíval. To už jsme dorazili k nejbližším hranicím a já se mohl vrhnout a to své. Jde se na věc! Vystřelil jsem jako blesk. Běhal sem a tam, a pak zase tam a sem... Jako blázen.

// Meinerečku promiiiň, toho jsem si ve vzkazu nevšimla :/ Ale tak členům to snad vadit nebude, ti budou rádi, za to že to dostanou :)

// Takže zlaténka, pokud to nebude vadit, Meinerenka vám to rozdá podle svého :)

VŠICHNI KDO SE ÚČASTNILI PROSINCOVÝCH AKCÍ - NÁSTĚNKA. NALEZNETE TAM VYHODNOCENÍ.