Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Věříme v zázraky.. Samo sebou že se počká

// Narrské kopce

Spěchal jsem od Života zpět do lesa. Těžko se mi popisovalo, co mě tak moc hnalo. Ale uháněl jsem, co mi nožky stačily. Hned jakmile jsem překročil hranice, uslyšel jsem líbezné tóny, které se mi ztrácely v mlze. Jako by sama příroda hrála nějakou melodii, či jako by snad mlha v sobě nesla cosi tak záhadného. Hrozně mě to uklidnilo až trošku omámilo. Táhlo mě to společně s mlhou okolo hranic, dokud se nezměnil směr a líbezné tóny mě táhly směrem do středu lesa. Cítil jsem se jako u Života. A tak to mě napadlo. Seslal sem něco, co je tak nádherně harmonického.
Mlha se vytratila a místo toho po ní zůstal jeden slaboulinký pramínek, který mě táhl přes les. S líbivými zvuky v uších jsem následoval pramínek mlhy. Vedlo mě to všechno do jižní části lesa. To jsem však vůbec nevnímal. Nechal jsem se vést a nechal jsem se unést. Nevnímal jsem to, že jsem zpět v lese a to že chci najít Neyteri.
Dorazil jsem až do samotné jižní části, kde pocity ještě zesílily jako hlas a zvuk, který se nesl lesem. Můj výraz byl mírně nepřítomný. Měl jsem pocit, že se mi mlha chce něco sdělit. Zvykl jsem si na to, že je vždy tam, kde jí potřebujeme. Že nás vítá, když se po cestě z lesa v lese znovu objevíme, že nás chrání a dává pozor, když my tvrdě spíme.
Na okamžik jsem procitl. Uviděl jsem totiž, že mě mlha chce vést přes jedovatou vodu. Zastavil jsem se na okamžik a procitl. Chce mě to zabít! Byla první věc co mě napadla.

// Vrchol Narrských kopců

S úsměvem na tváři jsem si klusal směrem dolů z kopců. Magie vzduchu. S tím bych si dokázal život představit. Jenom a jenom zábava! Ha! Neyteri jsem nechtěl nic říct. Chtěl jsem, aby byla zase jednou překvapená, že ovládám další nějakou magii. Ha ha! Myslel jsem si, jak mistrovsky jsem to nepromyslel. Viděl jsem krásný Sarumenský les. Těšil jsem se do domova a to jsem byl pryč jenom chvíli. Jak málo stačí, aby se mi stýskalo po domově. Po sladkém domově. Zapomněl jsem se Života zeptat, jestli neví, co je se Setii." Zastavil jsem se a ohlédl se. Bylo by asi pošetilé si myslet, že by mě mohl znovu příjmout a odpovědět mi na mé otázky. Nebudu ho více otravovat. Usmyslel jsem si nakonec a pokračoval dál s cestě.
Les z vyvýšeniny vypadal poklidně. Jako by v něm vládl mír, blaho a bezpečí. Těšil jsem se domů. Asi se ze mě stal takový ten starý kořen, který se uchytí v nějakém lese a prostě jej už neopustí. Na to jak moc a jak dlouho jsem se toulal to byl opravdu pokrok.
Jemná pára stoupala směrem z lesa. Takže v lese bude zase všudy přítomná mlha. Bylo to více než jasné. Možná v lese není tolik vlků a tak les sama chrání svou slepotou.

// Sarumen

// Spíše jsem udělala chybu, které jsem si nevšimla. Možná jsem tu větu chtěla napsat jinak a nakonec jsem si to rozmyslela... proto ta čárka nejspíše. :D Upravím to ještě :)
Jinak asi jo, já to počítala že 1*= 5 květin (50% z 5 =2,5 zaokrouhleno na 3) Ale klidně to nechám na tvém výpočtu děkuji pěkně :D :)

// EDIT: Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě. A Morf si vybere vždy to složité asi :D Jo..ani jsem nestihla udělat kontrolu. Jsi prostě rychlík :D A určitě, příště si na to dám pozor.
PS : šel tam jenom na kafčo :D

Využívám 50% slevu

Směnárna
74 mušlí = 37 květin

Nová magie
ID - M05/Vzduch (5 mušlí + 50 květin)
ID - M05/Voda (5 mušlí + 50 květin)

Hvězdy do vlastností
ID - V01/Taktika lovu/22* (68 květin)

// Narrské kopce

Konečně jsem se dostal až pod obrovský kopec. A to nejhorší, mě teprve čeká. Byl jsem alespoň o něco blíže Životu. Docela jsem se těšil. Návštěva u něj, byla vždycky plná očekávání a toho zvláštního pocitu, kdy se cítíte tak lehcí, tak svobodní a volní! Ten pocit je k nezaplacení! Mlaskl jsem a švihl přitom ocasem. Dal jsem se do pohybu. Bylo přede mnou teprve malé stoupání. Cítil jsem ty jemné vibrace dobré magie, které se mi dostávaly do těla přes tlapy. Možná proto je v našem lese takový klid a mír. Tato energie se dostává možná i k nám. Pomyslel jsem si. Terén se začínal pomaličku měnit. Pod tlapy jsem mi dostal zkamenělý písek, který byl na některých místech jako prášek. V zkamenělém písku se začaly objevovat světlounké oranžové řetězce. Ty jsem moc dobře znal. Znamenalo to, že jsem na správné cestě k Životu. Dovedou mě téměř až k němu. Postupem cesty řetězce sílily a navíc měnily barvu. Byly více rudé, provázané jedním slovem nádherné. Uslyšel jsem silný nápor větru kdesi na vrcholcích hor. Zároveň s tím, se sunul písek směrem dolů. Zavřel jsem na okamžik oči a čekal, až se vše uklidní.
Pokračoval jsem dál. V dáli jsem totiž uviděl pro mě velice známý keř. Byl to keř, kolem kterého jsem chodil vždy. Měl jsem svojí cestu, kterou chodili snad všichni vlci. Takových podobných keřů zde bylo opravdu pomálu a ani jsem si nebyl jist, že bych zde ještě nějaký další viděl. Nevybavoval jsem si místo ani daný keř. Přibližoval jsem se ke keříku, který vypadal, že každou chvíli umře. Ale já moc dobře věděl, že se o něj Život postará. Pouze jsem se kolem něho mihl a jemně se o něj otřel. Jistě má nějakou vláhu.
Přede mnou se otevřel prostor, kde jsem uviděl vyšlapanou cestičku. Zaradoval jsem se a přidal do kroku. Kousek odsud tekl maličký potůček. Vypadalo to, že nezamrzá. I když se zima snaží, stále trošku vody protéká a zamrzá na jiných místech. Konečně jsem se vydrápal někam výš. Krajina byla nádherná a teď v zimě okouzlující. Nebylo k tomu co dodat. Byl jsem beze slov. A beze slov jsem se hnal kupředu k Životu. Do levé strany těla se mi opřel silný vítr. Zapřel jsem se na okamžik, dokud to nepovolilo.
Jakmile jsem otevřel oči, uviděl jsem krásný pískovcový most. Ano! Zaradoval jsem se. Přesně tohle jsem hledal. Okolo mostu se proháněly větrné viry. Opatrným krokem, jsem se vydal přes most. Díval jsem se před sebe, abych neudělal nějakou chybu a někam nezahučel.
Dostal jsem se na druhou stranu. Nečekaně mě Život odchytl zase a opět dřív, než jsem stihl cokoliv na druhé straně udělat, říct nebo se podívat. “Přeješ si Morfeusi?“ Zazněl sametový, líbezný hlas, který uklidnil mé srdce. Pohlédl jsem na něj. Na jeho tváři mu pohrával úsměv. Byl vždy tak vřelý a vyrovnaný. Učiněná alfa alf. Krásná lesklá bílá srst se odrážela do mých očí. Pohled jsem přesunul po jeho linii a zadíval se na černo černé tlapy. Jak zvláštní kombinace tohle byla. A co víš, přes jeho tělo, hlavně tedy spodní část těla se táhl tmavý indigový pruh. Tenhle vlk byl prostě kouzlem přírody.
Podíval jsem se mu do očí. Vypadal jsem proti němu jako nějaká můra. “Přišel jsem pozdravit souseda.“ Usmál jsem se na něj. Ale on moc dobře věděl, že to není vše, proč jsem přišel. “Od mé poslední návštěvy se stalo tolik věcí. Chtěl bych ti hrozně poděkovat, za to že mám rodinu, kterou jsem vlastně nikdy neměl.“ Myslel jsem tím, smečku, vlčata a Neyteri. Náš les je moje rodina. Moje nalezená rodina. Kdo ví, neměl jsem jí jako malý, mám jí jako dospělý. Život se posadil a přitom přikývl hlavou. “Tohle až tak má zásluha. Možná si s tebou pouze hraje osud. Já pouze vím, jaký tvůj život byl, je a bude.“ Zarazil jsem se na okamžik. Ale měl pravdu.
“Přesto vidím, že jsi spokojen.“ Řekl Život a já s úsměvem přikývl. “Jsem spokojen nadmíru. Přesto všechno u sebe mám několik věcí, o které máš zájem ty. Zároveň mi můžeš pomoci.“ Cítil jsem se vnitřně tak hrozně klidný. Jako by se nikdy nic zlého nestalo. Nebo jako bych si nic takového nepamatoval. Nadechl jsem se zhluboka, zatím co Život se na mě upřeně díval. Asi neměl tolik času, jako jsem si myslel. A tak jsem rovnou přešel k dané věci.
“Díky tobě se honosím, větší silnou, rychlostí a také lepšími magiemi.“ Poznamenal jsem. Ale Život stále čekal na to, co po něm chci. Asi si moc nepotrpěl na takové ty kecy okolo. “Přesto bych tě požádal o další magie. Jen nevím jaké…“Sklopil jsem hlavu. “Magii ti vybrat nemohu. Ale můžeš ovládat magii vzduchu, země či vody.“ To byly nejspíše magie, které jsem opravdu ještě neovládal. Dost by se mi zamlouval Vzduch, co by taková magie mohla udělat? Těžko říct, ale jednoznačně to byl jasný výběr. “Voda či země. To je těžké na výběr.“ Poznamenal jsem a přitom zvedl pohled k Životu. “Necháme to na náhodě.“ Nechat druhou magii na náhodném výběru, byl celkem dobrý nápad. Postavil jsem se a přitom posunul směrem k Životu květiny a mušličky. Díky! Usmál jsem se na něj a rozloučil se s ním velice krátce. Vydal jsem se zpět přes pískovcový most. Cesta zpět dolů byla rychlá. Šlo se dobře a tak jsem rychle ztratil z dohledu jak pískovcový most, tak vrchol kopců.

// Narrské kopce

// Sarumenský hvozd

Kupodivu jsem zachytil stopu dvou naších členů. Kampak si to Newlin s Derian vydali? Když jsem zvedl pohled, uviděl jsem, že se přede mnou tyčí obrovské Narrské kopce. Návštěva života? Problesklo mi hlavou. A on to až tak špatný nápad nebyl.
Olízl jsem si čenich a vydal se po stopě. Vedly mě blíže a blíže ke kopcům. Zároveň jsem míjel hranice naší smečky. Taky by jednou za čas mohl život poslat něco speciálního ale v dobrém slova smyslu do našeho lesa. Krásně by se to tam skutálelo.
Snad Neyteri odpustí, že jsem se na krátkou chvíli vydal za životem. Problesklo mi hlavou a již jsem se hnal kupředu. Přeci jen, byl to soused. A soused se musí minimálně jednou ročně navštívit. Olízl jsem si tlamu a zastříhal ušima. Naší členové, kteří zde nejspíše šli byli dávno pryč. Zůstaly po nich pouze pachové stopy. Jaká škoda. Nahnal bych je zpátky do lesa. Obával jsem se dosti o Setii. Možná mi Život dá i odpověď na to, kam se naše členka poděla. Co se stalo a zdali máme očekávat její příchod. Vrchol hor byl ještě stále daleko. Musím si pohnout, jestli chci být co nejdříve v lese. Přidal jsem do kroku, i když jsem věděl, že až se budu plahočit nahoru, půjde to nejspíše pěkně pomalu.

// Vrchol Narrských kopců

// SMEČKO!!! POD MÝM POSTEM, JE VÝZVA OD OSUDA NA HERNÍ AKCI! HOPLÁ HOPLÁ AŤ V NÍ NEJSEM SAMA :D

Vlci se s námi velice rychle rozloučili. Mrzelo mě chování Coffina, který se ještě před nedávnem tvářil jako přítel. Vlci se vzdalovali a já sledoval jejich hřbety. "Závist je někdy silnější, než morální chování jedince." Poznamenal jsem k Neyteri, která to všechno označila za "divné". A divné, bylo slabé slovo. Nějak mi to nedalo. Měl jsem chuť se držet vlků a přesvědčit se, že opravdu opustí náš les. Co udělá závist s vlkem. Zavrtěl jsem hlavou. Bohužel jsem měl teď nějaké postavení a to mi určovalo, jak se na území smečky chovat. Rozdrápal bych ho jako hada. Utřel si s ním pozadí a po zbytek života by mi sloužil jako osuška. Ale to mi tato situace nedovolovala. Prostě jsem musel zatnout zuby a přes to všechno, trpět chování nějakého usopleného tuláka, který nám nesahá ani po kotníky.
Věděl jsem, čí jméno chtěla Neyteri vyslovit. Já vím a mám o ní strach. Poznamenal jsem v duchu. Strach, jako o jakéhokoliv člena smečky, který by se dlouho nevracel ze svých toulek. "Asi moc dobře věděli, že to zvládneme." Poznamenal jsem a přitom se na Neyteri usmál. Možná bych ocenil to, kdyby se někdo objevil a Coffin viděl, že za našimi zády stojí více vlků, než si on sám myslí. Nebo jeho vytvořený svět myslí? Těžko říct.
"Drahá princezno Sarumenu." Začal jsem pozvolna a galantně ke své partnerce. "Jak moc by ti vadilo, kdybych si ověřil, že spodina opustila náš les?" Nechtěl jsem jí tim zatěžovat. Pouze jsem se chtěl ujistit, že jejich pach táhne dál za hranice a nezůstali schoulení někde za stromem, aby dělali problémy.
"Pokud mě omluvíš, na okamžik se vzdálím." Olízl jsem jí přes tvář a s úsměvem se rozklusal k hranicím.
Jejich pach opravdu vedl za hranice lesa. Jaké štěstí. Přesto jsem se krátce vydal po stopě.

// V rychlosti do Narrských kopců a zpět!

// Šťoucháme do Jenny, jsi na řadě :)

// Coff - nezlob se, ale na to s tou magii nebudu reagovat. Budu to brát, že se nic nestalo. Jelikož odcházíš a nemám na to jak reagovat a zároveň bych řekla že je to tak trošku manipulace. Tak to buď uprav, že se to odehrává jako jeho představa, nebo to absolutně přeskočím. ;)

Taktika vlků byla prapodivná. Mlčky jsem stál a zíral na Coffina. Těch problémů sám se sebou máš asi víc ne dost. Podotkl jsem si pro sebe ve své mysli a nijak se ani té myšlence více nevěnoval. Prostě tak jak rychle přišla, tak i rychle odešla.
Neyteri seznámila Litai s naším lesem velice krátce. Měla pravdu. Členové jsou normální, nepovyšují se nad cizí vlky a chovají se jako sobě rovní. Poslouchal jsem konverzaci mezi vlčicemi. Opustila smečku. Snad né k vůli tohohle. Koutkem oka jsem se podíval na Coffina. Dál jsem stál vzpřímený a pozorný směrem k vlčici. Černá ovce rodiny? Vaší rodiny? Tomu se mi nechtělo věřit. Znal jsem její rodiče celkem slušně. Co by tak hrozného musela udělat, aby se stala černou ovcí? Haruhi je milující matka a Sayap milující otec. Dva tak tišší vlci a tak krásný pár. Nedokázal jsem si představit, co hrozného by musel udělat můj potomek, abych jej označil za černou ovci. Jednou jsme takoví a nic nás nezmění. Každý byl jinou osobností.
Litai se rozhodla pro odchod a dobře udělala. Usmál jsem se na ní vřele. "Jsi zde vítaná." Poznamenal jsem s hřejivým hlasem. Následně jsem se podíval na Coffina. "A ty." Dodal jsem s chladným podtónem. "Možná taky, až tě opustí zastydlá puberta." Poznamenal jsem, kdyby náhodou se stalo, že by jí zde zase doprovázel. Zároveň jsem na něho krátce a ironicky mrkl okem. Pokud bys byl stejný, příště zůstaň za hranicemi lesa. Švihl jsem ocasem na rozloučenou a čekal, kdy se jejich hřbety a zadky otočí a opustí hranice lesa.

// Omlouvám se za krátkost, nemám na co moc reagovat.

// Noo...Napsala jsem ti vzkaz. Jediné co by se mělo opomenout jeto že měla šedý kožich, který je teď jiný :D

// Á, díky za neherní vysvětlení :D :)

// Doufala jsem, že konečně přijde vysvětlení, proč je nejprve neurvale otravný jako osina na zadnici a je velice nepříjemný vůči alfám. Poté přijde změna na ignorujícího.. no sice tomu nerozumím ale vidím, že toho vysvětlení se mi fakt nedostane :D