Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Och aha. Ops. Zazubil jsem se na vlčici, když ty řeči o věku myslela jen... ironicky. Ještě že jsem nehodil nějakou nemístnou poznámku. Rozkouskovala by mě na cucky. Pak vyplivla a předžvýkala ježkům.
"Vtipné rozhodně ne, ale ty by sis s ní poradila. Věřím tomu." Popíchl jsem jí. Smrt a ona? Smrt nemá šanci! Kdyby tam na ní vletěla s hlasitým pokřikem dej mi zpět partnery nebo ti tady z toho udělám cedník... cedník už z toho asi má. Podle mě jí tam dost zatéká. Jde tam cítit vlhkost. To už jsem ale opětovně odbíhal od tématu. Jako bych se nedokázal pořádně soustředit na jednu pořádnou věc a u ní vydržet.
Objevil se u nás Kenai. "Vlče?" Zeptal jsem se. Jaké zase vlče? Naše vlče? Doufám, že nepřitáhl další vlče bez rodičů. Protočil jsem oči na Jennu. "Je teď v módě si udělat vlčata a pak je pohodit... někde poblíž smečky aby se jich ujala." Pokrčil jsem rameny. A pozoroval, jak Kenai preparuje zbytky, co tady byly. "Vem si to všechno a dojezte to." Popíchnul jsem ho, aby si taky kus žvance dal. Byl na můj vkus poměrně hubený. A nebo já byl jen poměrně tlustý? Ne, tlustý ne. Jsem akorát. Zhodnotil jsem nakonec svou postavu, která se opětovně kulatila na zimu. Srst a kůže obepínaly mé tělo a pod kůží byla pěkná vrstvička tuku. Na zimu.
Přimhouřil jsem oči a koukal do těch jejich. "Kdybych tě neznal, myslel bych si, že jsi vydržovaná malá alfa." To malá jsem zdůraznil. Ale nejsi a nebyla jsi. Hm... no jo bez partnera se smečka těžce vede. Vždy je to lepší ve dvou. Samotné by se ti do toho nechtělo a v době, kdy jsi ještě partnera měla jste na to neměli myšlenky. Ušklíbl jsem se a rozhlédl se po obřím lese, který byl už nějaký ten rok mým domovem. Naším. Smutně jsem si u toho povzdechl.
Tlapou jsem jen švihl do vzduchu, když děkovala za kus žvance. Ale prosím tě... Podíval jsem se na ní. Děkovná slova mi k ní tolik neseděla. Čekal jsem spíše nějakou vtipnou poznámku o tom, že maso vcelku ušlo, ale nebylo dostatečně teplé a bylo už tak trošku ztuhlé.
Zasmál jsem se pěkně od srdce. Poznámka o tuláckých tlapkách našeho Don chuana mě rozesmála. "Ne... ne." Zavrtěl jsem hlavou a trošku jí sklopil. S pohledem psích očí jsem se na ní zadíval. "Trajdání a oblbování vlčic už není nic pro mě." Mrkl jsem na ní. Od doby co nebyla Neyteri jsem jaksi... na to vlastně vůbec neměl myšlenky. Kdo mě trošku dokázal rozhodit byla Shadow. Ale jen proto, že jí v některých věcech byla podobná. A možná jsem si to jen namlouval a byly rozdílné.
"To je náš Kenai. Omladina lesa a naše budoucnost, potomek beta páru... neměla bys zájem o kus mladého masa? Ale je to slušně vychovaný vlk." Pousmál jsem se a řekl jsem to ve chvíli, kdy se Kenai o kousíček vzdálil aby to neslyšel. Tohle bylo asi moc mladé, ale aktuálně jsem jí nic jiného nabídnout nemohl. Kasius? To je taky zajíček. A pořádný!
"Přemýšlela jsi někdy, jak by vypadali tví potomci a jakou by měli povahu?" Zeptal jsem se vážně a vzájmu naklonil hlavu ke straně. Představoval jsem si malé držkaté a hlavně rezavé koule. Aleluja spasme duše!

Vypoulil jsem oči. Medvěd utrhl hlavu tvému partnerovi? To je dost... zvláštní. Páni nedokážu si to ani představit. Musel to být šílený pohled, jestli ještě k tomu všemu u toho byla. Byl jsem z ticha. Tohle nepotřebovalo komentář. Na tohle se nedalo vůbec nic říct.
"V pokročilém věku? O čem to mluvíš? Vypadáš skvěle, co bys chtěla? Věk nehraje roli..." Zavrtěl jsem hlavou. Tohle byla podle mě hloupost. Navíc i mladší vlci dokázali balit a být se starší vlčicí. Takový Duncan by se jí jednoznačně ujal. Otázkou je, jestli by s ním vůbec byla šťastná. Ale za zenitem podle mého rozhodně nebyla. Ano byla hubená a ano byla držkatá. Spíše ta její prořízlá tlama by mohla udělat více škody, než užitku, ale určitě by se našel vlk, kterému by to nakonec nevadilo.
Vlčice však reagovala... tak jak jsem nejspíše očekával. Vyprskla a nakráčela si to ke mě. Koukal jsem na ní ze svého pohodlného sedo ledu. Pravda bolí. "Ále prosím tě. Nevykládej mi, že ty by sis netroufla na Smrt. Celkem živě si tě dokážu představit, jak s ní mlátíš o zem z jedné strany na druhou. A jak na ní spustíš to své... i Smrt by ti je vrátila. Možná že i oba dva!" Dodal jsem a významně se na ní podíval. Tohle nebyl žert. Vždyť ta její tlama byla jak od dvou Smrtí zároveň. A ty že by sis neporadila se Smrtkou? Prosím tě. Mávl jsem tlapou do vzduchu. Ve znamení, že tohle téma nejspíše nemá cenu.
Já ji nabízel domov a ona řešila Duncana. Protočil jsem oči. Prosím tě, tě pár lichotek, co by měl pro tvou maličkost... to bys přežít mohla ne? A zase tak špatný není. Asi ti ani nebudu říkat, že tuhle flákotu tady přitáhl on a Kenai. U té představy jsem se pousmál a pohledem uhnul do strany. Nechtěl jsem jí to říkat. Ještě by byla schopná to vyvrátit.
Chvíli jsme mlčky leželi. Každý koukal jiným směrem. "Moc bych se nespoléhal na vstřícnost alf. Některé tě možná poženou svinským krokem." Zazubil jsem se na ní, aby věděla, že né každá alfa bude taková jako já a nabídne jí kus masa a pohodlí k tomu. A co vlastně dělám během zimy já? Nebo během celého roku? Vlastně nic moc. "Klasika. Strážím les, sháníme potravu, označkujeme území... a pak sem tam vyrazím mimo les abych potkal takové jako jsi ty a zval je pak k nám na kus žvance." Vyplázl jsem jazyk. Ale je to pravda. Kdybychom se nepotkali, nejspíše by neměla v žaludku kus dobrého a snad ještě teplého masa. Místo toho by měla v sobě zablešeného hlodavce kdo ví s jakou nemocí. Upřeně jsem se na ní díval. Divím se, že z tebe nikdy nebyla alfa. Nebo ano? Otázka mi visela v očích. Byla poměrně dost dominantní, jak to, že ona neměla svou smečku... nebo měla ale rozpadla se? "Jakého nejvyššího postavení jsi ve smečce dosáhla?" Zeptal jsem se a přimhouřil na ní oči. Tohle mě zajímalo. Řekne pravdu, nebo za zástěrkou čehosi bude mlžit?

Těžko, velmi těžko. Smutně jsem svěsil hlavu. Tohle bylo velmi smutné období mého života. Ale co se dalo dělat. Prostě jsem to musel zvládnout. Ale pravda byla taková, že jsem spíše čekal, kdy si mě ta zubatá potvora vezme. Ale ona nejspíše taky věděla o čem mluví. Snažila se to skrýt, ale tohle vlk jednoduše nezakryje. Její oči mluvily za vše. Na vteřinku se změnily v jednu bolavou vzpomínku.
[b“Ale ale, takže ty znáš Sarumen velmi dobře. Avšak nenech se zmýlit. Les se mění každým rokem. Třeba bys ho už ani nepoznala.“[/b] Mrkl jsem na ní vesele. Ale tohle byl holý fakt. Les se měnil ze dne na den, z hodiny na hodinu. A tady vyrostlo něco nového a tam spadl strom.
No jo. Protočil jsem na ní oči s úšklebkem. Měla pravdu, ale nechtěl jsem to poznávat. Navíc… se mi radilo lépe u cizích, než u sebe. Dělal jsem machra, ale sám jsem byl jako ti, kterým jsem radil, aby si někoho našli. Odkašlal jsem si.
“Máš, ale s tebou jsem ho neviděl… ani z tebe nejde cítit cizí pach.“ Rýpl jsem si. Však ona taky rýpala. Proč bych nemohl já. Úplně si nedokážu představit tvého partnera. Je malý? Vysoký? Tlustý? Tenký? Vtipálek? Vážný? Hm… moc otázek. Moc představ…
Ale musel jsem s ní souhlasit. Měla pravdu. Dnešní vlci nebyli nic moc. Spíše nic než moc. Byli slabí a jen samá frajeřinka. Pokyvoval jsem hlavou. Ani ony jako vlčice to neměly jednoduché. Chápal jsem jí poměrně dost. Vzpomenul jsem si hned na toho mamlase, kterému jsem nabančil, když nás v podstatě napadli s Jennou. Ušklíbl jsem se. “Neleknou se spíše tvé prořízlé tlamy?“ Vyplázl jsem na ní jazyk.
Zamračil jsem se. Neměl jsem rád, když vlci machrovali a pak nedodrželi slib. Tak jako tomu bylo u Jenny. Ano její žebra jsem viděl. Moc dobře jsem si jich všiml. Již dříve, né jen teď. Já jsem jí nabízel místečko v naší smečce, ale vyhýbala se odpovědi a místo toho vzpomínala nějakého mamlase, který jí kdysi něco slíbil. Povzdechl jsem si a na pár chliv si lehl. Hlavu jsem si položil na přední tlapky a koukal jsem směrem k Jenně.
“Tak ty jsi už měla tu čest se seznámit s naším Don chuanem?“ Zazubil jsem se a přitom zvedl hlavu a oblízl si čenich. Né tohohle vlka bych jí vážně nepřál. Asi by se tihle dva navzájem pozabíjeli. “Budu muset popřemýšlet, koho jiného ti nabídnu místo Duncana. Ale to bude těžké… nikdo se nevyrovná jeho kvalitám.“ Usmával jsem se, ale přitom jsem se snažil tvářit velmi vážně. “Pověz mi, co budeš dělat, až opustíš Sarumen?“

Její pochvala mě trošku znepokojila. Jak to asi myslela? Myslela to vážně, že rostu do krásy? Jenže hned po tom, co mi sáhla na bok těla, kde nečnil ani milimetr žebra, jsem to pochopil. Zazubil jsem se. Jo, v tomhle ohledu jsem se měl vážně dobře. Žrádla dost a nikdy jsem nestrádal. V létě mi možná jedno žebro vidět šlo, ale to bylo taky celé a nic víc. Pár kil shozených na léto, které jsem opětovně nabral zpět hned, když se zima ohlásila o první slůvko. A byl jsem za to rád.
Jenže ona to tak očividně neměla. Ani jsem jí nemusel sahat na bok těla, abych viděl ty žebra, která čnila ven. Snažil jsem se tím směrem nekoukat. Jakože jsem nic neviděl.
Její krátká poznámka na to, že jsem smutný mě sice trošku zaskočila, ale měla pravdu. Krátce jsem kývl. “Bez partnerky je mi těžko.“ Nejvíce strádá duše. Ale co z toho, že o tom budu povídat. Nechtěl jsem své špatné pocity přenášet na druhé. Stačilo, že jsem se dost bídně cítil já sám.
Krátce jsem si povzdechl. Její slova byla tak… zvláštní. Až mě to píchlo u srdce. Ale co jsem jí měl říct? “Kdyby ses přidala k nám… měla by ses dobře. Plné bříško, kamarádi… třeba by se i ten partner tady našel. A deprese… by snad odezněla.“ Nabízel jsem jí místo u nás. Klidně tady mohla být. Klidně se sem mohla jen vracet když ji bude nejhůř. Bylo to jen na ní. Nikoho jsem do ničeho netlačil, ale když se cítila sama tak bídně… už jsem vážně nerozuměl tomu, proč se k někomu nepřidala. Nevyznal jsem se ve vlčicích a nikdy to nebudu umět. Řekly to ale myslely ono. Těžko se v nich vlk hledal a hledal nějaké řešení. A přesně tohle byly ony. Přišla s problémem a vlk aby to za ně řešil. Ale já už vyšel ze cviku. Neměl jsem páru, jak jí pomoci. A tak dostala nabídku ode mě alespoň takovou, že si může vzít kus našeho žvance. “Tak pojď.“ Koutky mi zacukaly do úsměvu. Rozešel jsem se napříč lesem k srně, kterou tady nechal Duncan.
Pak mě to však napadlo. “A to mi pověz. Jak to, že takková malá, držkatá, vzpurná ale ohnivá vlčice si nenašla při svých toulkách pořádného vlka hm? Špatně hledáš nebo jsi moc vybíravá?“ Zasmál jsem se u toho. Tohle mi přišlo vtipné. Ale na druhou stranu to bylo… možná i pravdivé. Byla ohnivá a možná nikdo nestačil jejímu temperamentu. “Kdybys chtěla vlčata… máme tady na to jednoho experta. Balič vlčic. Žádná neodolá. Jmenuje se Duncan.“ Dodal jsem, kdyby se náhodou poznali. Ale to už jsme byli zpět u srny, od které jsem před chvíli odešel. “Nabídni si.“ Usmál jsem se na ní a posadil jsem se o kousíček dál, aby u toho měla klid.

Koukal jsem na malou zrzečku. Snaha ulovit něco sama byla asi dost silná. Nevypadala, že by tady přišla žebrat o jídlo. A nebo, byla vážně dost fikaná a udělala to chytře, aby to nebylo na oko nápadné. Škoda, že jí nemáme ve smečce. Její humor mi trošku chyběl. Pousmál jsem se nad její větou, kterou právě řekla.
“Taky tě rád vidím.“ Konstatoval jsem s lehkým smíchem v hlase. Kdybych mohl, objal bych jí. Ale asi by to nebylo moc vhodné. Doufal jsem, že ta část o krádeži myšek byla jen vtip. A kdyby to byla pravda, asi by mě to více než zaskočilo. Myšky se dají krást i jinde. Určitě to byl vtip.
Přimhouřil jsem na ní oči. Pořád stejná. Jsi jako ta houba. Píchavka? Vrtneš do ní a ona bouchne. Jen mám pocit, že já jsem ta houba a ty ten, kdo do ní vrtá. Ale v jistém smyslu byla i její další věta vtípek. Jen věděla, jak mě naštvat. Nejspíše… Nebylo těžké mě odhadnout.
“V rámci možností se mám dobře. A jak vidíš… naší smečce se taky zatím daří. Uvidíme jaká bude zima, ale nebojím se, že by tahle zima byla horší, než ta minulá. A tu jsme taky zvládli bez újmy. „ Koukl jsem směrem k nebesům. Zima byla za rohem. Blížila se zvláštním způsobem. Pomalu, ale jistě. “Má cenu se ptát, jak se máš ty? Tulačka do morku kosti? Asi dobře, když jsi pořád tulák viď?“ Vrtnul jsem si a přitom se na ní usmál. Rozhodně jí tento styl života vyhovoval. I přesto, že musela chytat myši na území smeček.
Během toho, co jsem žvanil jí utekla jedna vážně tlustá myš. Zazubil jsem se na ní. Co já? Já ic, to tobě utekla… ale abych byl fér. Věděl jsem, že tady máme nedožranou mršinu. A že tam poměrně velký kus ještě stále leží. “Promiň… můžu ti nabídnout kus naší srny?“ Usmál jsem se od ucha k uchu a přitom kývl hlavou směrem do středu lesa. Ona mi tady nevadila. Byla vítaná. Tak jako Meinere, který nejspíše nikdy nedorazí.

// + 7 oblázků, + 3 křišťály

// + 7 mušliček + 3 křišťály

Pippa? Páni, to je neobvyklé jméno. Celá její mluva je dost netradiční. Kdo ví, odkud se tady vzala. A kdo jí vůbec učil mluvit. Nějaký amatér. Ale Pippa společně s Duncanem během cvhiličky zmizeli. Kenai, který tady tomu všemu přihlížil byl spíše potichu a pak jen prohlásil, že kořist byla vlastně ukradena. Koukl jsem se na něho. Nevěděl jsem, jak se zachovat. Ale nikomu nebudeme tahat jeho úlovek zpět. "No jo... příroda... silnější přežijí." Odkašlal jsem si a mávl ocasem na Derian, aby si šla vzít kus masa. Já si rovnou urval. Měl jsem už trošičku hlad. A navíc... před zimou je třeba se vážně dobře zásobit.
Jen co jse to zbaštil, ucítil jsem poměrně známý pach. Automaticky mi vyběhla super výprava s jednou velmi zvláštní vlčicí. Která mi ale dala více, než by ona sama čekala. Postavil jsem se na tlapky. "Kenai vem si taky a netrucuj, že je to kradené. Tak se stalo no." Dodal jsem. Asi měl ještě své morální zásady a přesvědčení. Ale na tohle se jaksi úplně nehrálo. Buď jsi žral a přežil, nebo jsi zdechl hlady. "Vrátím se." Řekl jsem Derian, která ale mohla jít klidně se mnou. Nebránil jsem jí v tom. Jen jsem chtěl, aby měla klid na jídlo.
Šel jsem po stopě. Vítr mi vanul čerstvý pach do čumáku. Chvíli však trvalo, než jsem našel to, co jsem hledal. "Jenno, Jenno." Koukal jsem na vlčici asi pět metrů od ní, jak číhá na nějakou kořist či co. "Ty si nedáš pokoj viď?" Usmál jsem se na ní a šel k ní. Nezajímalo mě to, že právě loví. Nebo číhá na něco, co tady třeba ani není. "Co tě sem přivádí?" Zastavil jsem se před ní a zůstal stát s hlavou jemně skloněnou. Koukal jsem na ní a prohlížel si jí. Dumal jsem, co jí přivedlo zpět.

// Úplně si nejsem jistá jestli mu Jenna řekla jméno tak kdyžtak to opravím.

// Opraveno :)

Pozvedl jsem hlavu vzhůru k nebi. Tak nějak jsem tušil, co mě opětovně čeká. Značení hranic. Posledně je značil Noktisiel. A tak bylo třeba, abychom se vystřídali. Povzdechl jsem si. Buť jsem tady musel nechat Derian samotnou, nebo mohla jít se mnou. Nevěděl jsem co si vybere. Ale obcházet se mnou hranice by jí nejspíše nebavilo. “Derian, půjdeš se mnou? Musíme označkovat hranice… aby se tady pořád neukazovali cizáci, co si jdou jen tak okolo a les jim přijde v hod.“ Pousmál jsem se a zvedl se. A hned jsem začal.První stromeček byl občůrán. Potřeboval bych doplnit tekutiny. Abych toho měl dostatek. No uvidíme. Vydal jsem se k hranicím, abych mohl oopravdu začít značkovat.
Fakt byl, že pach na hranicích pomaličku zvětrával. Přitom vlci neustále proudili sem a tam. Ono tulák by si jisto jistě všiml, že tady ta smečka je i tak. V lese se drží velká směs pachů hned několika členů. Ale jistota je jistota. Občůrat stromečky a kamení nebylo nic náročného a vlastně to byl spíše pro mě relax. A tak jsem i svůj úkon započal. Sice mě nebavilo obcházet celý les. Bylo těžké si rozvrhnout moč tak, aby mi vystačila na celý les.A většinou jsem po cestě doplňoval tekutiny.
Další kámen byl občůrán. Fakt jsem se soustředil na tento velmi důležitý úkol. Nebyla to žádná legrane. Hlavně nic nevynechat, aby tady ti cizáci co nejméně chodili. Už jen proto, že tady máme vlčata a nikdo nechce, aby jim bylo ublíženo. Takhle se tulák rozhodně nemůže vymluvit na to, že necítíl pach smečky. Může to zkusit, tohle mu ale nikdo věřit nebude. Pff.
Olízl jsem si čenich a byl v podstatě někde v polovině lesa. Nasadil jsem dost svižné tempo. Jenže jsem nedočůral a už jsem běžel dál. Pak jsem se dostal konečně k tůňkám. Tam jsem už ze zvyku doplnil tekutiny. Voda byla báječná. Chladivá a ta chuť… měli jsme tu nejlepší vodu na světě. Krom té otrávené. Ale já se nemohl více zdržovat. A tak jsem se vydal dál. Ještě další polovina lesa byla přede mnou. Schytal to další kámen. Les je vážně velký. Tohle bychom možná měli dělat ve dvojko. Ale nechtěl jsem nikoho více obtěžovat a zdržovat. V tom jsem uslyšel hlasité vytí. Bylo to od Duncana. Pozvedl jsem hlavu. Nejspíše něco potřeboval a tak jsem proces ještě více urychlil. Běžel jsem a přitom vlastně čůral. Chtěl jsem to mít za sebou, abych se mohl vydat k němu. A už už jsem dočůrával poslední zbytky, co ve mně byly. A bylo hotovo.
Vydal jsem se zpět do středu lesa, kde byl Ducncan. Jako s větrem o závod. A ten uličník byl nejspíše sám na lovu. “Páni, skvělá práce!“ Nebyl sám, měl u sebe jedno z vlčat od Wolfganie. No vlčat, teď už to byli poměrně dospělí vlci. A málem bych přehlédl velmi důležitou osobnost, která tady byla s nimi. Bylo to malé vlče. Jedno z těch dvou, na které jsme natrefili při lovu. "Ahoj maličká. Jak se jmenuješ?" Zeptal jsem se a naklonil hlavu na stranu. Vůbec jsem netušil, jestli se mi už představila a pokud ano, tehdy tam byl takový shon, že jsem to nejspíše hned zapomněl.

// Můžeš použít existující nebo - si vymyslet a nazvat dle sebe :)

Páni modrý kožich. Jak to se tohle vlastně v přírodě stane? Přemýšlel jsem. Ale odpověď nejspíše nedostanu. Možná mu pomohla taky nějaká ta nadpřirozená síla. A Derian pak už kožíšek dostala do vínku taky. A matka černý? Páni, ještě že nejsi flekatá. Pousmál jsem se nad tou představou, jak tady máme Derian fialovo černou. Ta kombinace byla v mé hlavě ale vlastně dost zajímavá. Příroda někdy dokázala vykoulit vážně úcty hodné díla.
"Je dost možné, že z toho co si pamatuješ, tam nezůstalo zhola nic." Ach, měl jsem být vlastně pozitivní a zlepšit jí náladu. Ale tenhle fakt tady opravdu byl. Proč si něco malovat stejně, když je vážně velká pravděpodobnost, že se to změnilo. Spíše jsem jen chtěl, aby na to byla připravená, pokud vyrazí.
Během toho, co se tady mihla Marion s vlčetem, vlče nechalo Derain kytičku. Pousmál jsem se na ní. Ale ti dva se nezdrželi moc dlouho. Během chviličky bili opět na cestě někam mimo les. Podíval jsem se na Derian, která byla nadšená ze svého dárečku. "Potkali jsme je, když jsme byli na lovu." Pokrčil jsem rameny. A vlastně od té doby jsem je ani neviděl. Starala se o ně nejspíše Darkie. A tu jsem taky nějakou dobu neviděl. Ale věděl jsem, že se pohybuje někde poblíž.
Navíc, věděl jsem, že ta vlčata nejspíše přišla o rodiče. Bylo to zvláštní, kolik vlčat teď aktuálně přicházelo o rodiče a naskytla se tady u nás. A kdo ví, kolik jich ještě navštívilo jiné smečky.
Vrátil jsem se zpět k realitě. "Ano to je moje dcera, Darkie. A ta druhá... guru... hm. Možná Maple, ale to není její kamarádka, ale partnerka." Zakřenil jsem se na Derian a přitom si vlastně povzdechl. Já se potomků našeho rodu nedočkám. Olízl jsem si čenich. A naslouchal tomu, co vypráví dál. Bylo fajn, že se zná s pár vlky ale se zbytkem nemá nic moc vztah. To mě trošku mrzelo. Možná to bylo i tí, že se třeba Derian držela víc zpátky. Kdo ví. "Jednoduše se k někomu připoj. Oni tě přijmou v pohodě. Nějak si ty kamarády udělat musíš. A když nejdou oni k tobě, běž ty k nim." To byla věc, s kterou jsem jí bohužel nemohl pomoct. Tohle musela sama.

Takže nikoho nemá. Hm. Co teď. Vlastně nemám sebemenší tušení jak té vlčici pomoci. Můžu tady u ní dřepět a vyprávět jí nějaké pohádky či vzpomínky z minulosti. Ale pomůže to?
Přemýšlel jsem, jestli to celé má nějaký smysl. Ale vypdalo to, že Derian je už o trošku lépe. Právě možná ídky tomu, že jsme se na okamžik bavili a ona tak dokázala zapomenout alespoň na chvílí, na to co vlastně viděla. “Mě vlastně z rodiny taky nikdo nezbyl.“ Pokrčil jsem rameny u toho. A možná jsem byl rád. Sestry byly sestry ale někdy se chovaly dost divně. Obzvláštně po tom, co dospěly a navštívily mě tady v lese. Parysa se ještě dala, ale Survaki nejspíše nadobro přeskočilo. Mám už jen Darkii a vás. Povzdechl jsem si. “Vidíš, vůbec mě nenapadlo, jak to asi vypadá v rodné zemi.“ Dobrá poznámka. Ale vracet jsem se nechtěl, ani jsem už neměl sebemenší ponětí, kudy se tam jde. Bylo to mnoho let a mnoho projitých území.
Derian zaujala má historka o jizvě. Usmíval jsem se na ní. Ano, poměrně dost to bolelo a poměrně dlouho se to hojilo. A výsledkem je jizva. Bohužel. V tom se ale kolem nás prohnala Marion s vlčetem. Koukal jsem na ně s otevřenou tlamkou. Její hesla, která tady propagovala byla poměrně vtipná ikdyž byla na mou adresu. Kývl jsem však hlavou. “Jestli se do té doby nevrátíte, než potkám Ganii, vyřídím. A opatrně.“ Nevím jak moc zodpovědná Marion dokázala být. Vlastně ani nevím kdy naposledy jsem jí viděl. Hrozně rychle ty vlčata rostla. Přišlo mi to šílené. Že ještě teď byla Marion tak velká, jako to vlče, co někam vedla. A snad ho přivede i zpět. Trošku mě píchlo v zadu v zátylku.
“A co ostatní členové. Vyhcázíte v pohodě? Nebo je tady někdo, kdo ti nesedí?“ Mohla by si udělat přátelé i mezi vlčicemi. Třeba by jí s takovými problémy jako byl tento pomohly mnohem lépe než já. Přeci jen byl jsem vlk a v tomhle jsem byl jednoduše zaostalý.

Pokrčil jsem mírně rameny. "Na to ti nedokážu úplně odpovědět." Zavrtěl jsem u toho hlavou. Proč to vlastně Newlin udělal, jestli v tom byl nevinně či vinně jsem vážně nedokázal soudit. Proč zrovna tihle dva... a proč zrovna Derian. Byly to věci, na které se nám nejspíše nikdy nedostane odpověď.
Říct něco o sobě? Eh no... já nikdy o sobě moc nemluvím vlastně ani nevím proč. Nerad mluvím o sobě. "No já..." Začal jsem trošku zdráhavě. "Vlastně si z minulosti tolik nepamatuji... mám to nějak v mlze. Asi to nebylo důležité. Pamatuji si až příchod sem." Zavrtěl jsem ocáskem. Snažíc se vlastně debatu odvést úplně jiným směrem, než je tento. Nebyl jsem dobrým vypravěčem. Spíše naslouchačem. A tak jsem se snažil si něco vymyslet. Něco co by jí mohlo zajímat. Přemýšlel jsem poměrně dlouho.
"A co rodina. Máš ještě někoho? Bráchu, ségru... rodiče? Možná kdybys strávila nějaký čas se svou rodinou, rychleji bys zapomněla..." Napadlo mě. Né že bych jí vyhazoval z našeho lesa. Jen by jí možná prospělo to, kdyby nějaký ten čas strávila někde mimo. Utřídila si myšlenky. Zahodila všechno za hlavou a pak se vrátila odpočatá. Vlastně si nedokážu představit, že tady funguje po boku Newlina.
Odkašlal jsem si. Netušil jsem, co ji říct po takovém tématu. A pak mě to napadlo. "Už jsem ti říkal, jak jsem přišel k téhle jizvě?" Ukázal jsem tlapou na oko. Nejspíše jsem to nikdy nikomu neříkal. Nikdo se totiž neptal. A já netušil, jaké téma nahodit. "Když jsem byl úplně malé vlče... no zas tak úplně malé ne. Ale, když jsem byl vlče..." Ukázal jsem zhruba výšku, jakou sem tehdy měl. "Tak mou rodnou smečku napadla jiná. Semlela se hrozná mela. Všechno to tam lítalo. A já se nedokázal ještě bránit natož rodinu... přišel ke mě cizí vlk a jednu mi pořádně fláknul. Odletěl jsem dobré dva metry a byl nějakou dobu v bezvědomí. Když jsem se probral, utekl jsem..." Zbaběle. No, vlastně to nemělo dobrý konec. A z toho nadšení, s kterým jsem začal, jsem nakonec zůstal smutně hledět před sebe. Byl jsem sice vlče, ale třeba bych jim dokázal nějak pomoci. Místo toho jsem utekl.

Úplně jsem si nechtěl připouštět myšlenku, že Newlin není Newlin. A že je to vlastně podvodník a lhář. Tedy alespoň co se týkalo vztahu. Hlava mi to nebere. Zavrtěl jsem znovu hlavou a ušklíbl se.
Měla pravdu, tohle určitě věděl. Věděl co dělá. Můj výraz se zkroutil do ještě více kyselého. Nejspíše to bylo všechno tím, že jsem uvnitř pořád nemohl uvěřit, kdo a co to přesně provedl. Ti dva, co se tváří jako andělé na nebe vzatí. "Asi máš pravdu..."
Dá se to? Dá se aby se dva takhle ignorovali? Bude ti to ubližovat Derian. Přišel jsem si jako její otec. Jako kdyby vážně přišla za svým otcem a vše mu řekla. Nejspíše bych měl jako správný otec najít vlka a vypleskat ho. Ale vztáhnout tlapku na Newlina? To taky nešlo. Vůbec jsem neměl tušení, co dělat.
"Ehm no... to se těžko vysvětluje... z takové situace se těžko odchází... no a teď je mu nejspíše dost trapně víš. Tak ti možná nejde raději na oči vůbec." A popravdě jsem si nedokázal představit sám sebe v takové situaci. Vždyť vlkovi musela být hanba až běda.
Narovnal jsem se. Vypadala alespoň s trošičkou naděje. "Můžu pro tebe jako alfa/ kamarád/ či jen jako známý udělat? Vzít tě někam mimo les? Abys přišla na jiné myšlenky, nebo chceš být sama?" Zeptal jsem se jí a snažil se jí povzbudit. Chtěl jsem, aby to hned teď hodila za hlavu, jenže jak víme, takhle to nefunguje. Přeci jen, mohla by přijít na jiné myšlenky.
Rozhlédl jsem se po lese. Zima se blížila. A já věděl, že je za mnou další dlouhý rok samoty. Les byl plný vlků, přesto mi přišel pustý. Chyběl tady stále velmi důležitý článek lesa. Neyteri. Neustále jsem jí vyhlížel a čekal. Představa, že by mi ona takto zlomila srdce byla děsivá...
"Bude to dobré Derian, chce to jen čas..." Říká někdo, kdo se doteď nevzpamatoval ze ztráty partnerky. Mě určitě věř. Pousmál jsem se na ní, když si utírala slzičky. A pak se musel zasmát. "Zdaleka ne Derian... zdaleka ne..." Ano, mohl jsem se jí zdát jako normální a férový. Ale ani já kdysi nebyl takový jako teď. "Sám mám za sebou několik přešlapů a omylů." Ale nechtěl jsem se vracet do minulosti. Každopádně ta z nás děla to, kým jsme teď. Hrdě jsem se vyprsil. Pořád jsem byl majestátný kousek vlka.