Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Sarumen přes kopretinovou louku

Poklusem jsem vyklouzl z lesa. Uviděl jsem před sebou nádhernou voňavou louku. Zhluboka jsem se nadechl a na okamžik zastavil. Taková krása se jen tak nevidí. Nebylo času nazbyt. Měl jsem čas alespoň přemýšlet o smečce. Zatím to se smečkou vypadá dobře. Problesklo mi v hlavě já si to mířil dál přes louku. Chtěl jsem se dostat až ke středozemní pláni, odkud jsem měl následně namířeno k řece.
Sever byl neustále do kopce. Všechno se to pomalu stupňovalo výš a výš. Věděl jsem, že jestli se chci dostat někam dál, budu sebou muset hodit.
Pláň mě přivítala a já s úsměvem na ní vkročil. Tohle bylo místo, které mi připomínalo spoustu věcí. Těšil jsem se z její přítomnosti a ona nejspíše z té mé. Počasí bylo krásné. Jaro bylo tady.

//Řeka M.

Všechno se to semlelo tak rychle, že jsem nakonec zůstal sám ležet na místě, odkud se mi nejspíše zdál sen. Takhle blbě usnout a navíc k tomu všemu jsem měl pocit, že to bylo reálné. Postavil jsem se na tlapky a oklepal se. Již před nějakou dobou jsem chtěl vyrazit za Smrtí. Rozhodl jsem se, že to tedy uskutečním. Co naplat, musel jsem za Neyteri a oznámit jí svůj odchod.
Rozešel jsem se po lese. Krásně voněl a vzduchem se neslo jaro. Bylo za dveřmi a celkem silně bouchalo do dveří přírody. Rozklusal jsem se napříč lesem, cítil jsem pach Neyteri. Někde tady byla poblíž hranic. Hm, roč u hranic? Zároveň jsem cítil i další cizí pachy. A hned mi vše bylo jasné. Netrvalo to dlouho a uviděl jsem šedivý kožich.
"Kopretinko moje." Hlesl jsem a zastavil se až u ní. Olízl jsem jí po tváři a ponořil hlavu do její srsti. Byla menší, proto jsem se musel trošku přikrčit. Kdyby jsi jenom věděla, co se mi zdálo. Nebo stalo? Otevřel jsem oči a narovnal jsem se.
"Když jsem kontroloval, zdali Coffin opravdu odešel, zaskočil jsem i k Životu." Vysvětlil jsem krátce, proč jsem se hned nevrátil, tak jako asi očekávala. "A pak se mi stala nebo možná zdála taková divná věc... Ale rozhodl jsem se, že vyrazím ke Smrti. Pár dní budu mimo les." Letmo jsem jí olízl přes tvář a usmál se na ní. Rozloučil jsem se a poklusem plul lesem, abych byl co nejdříve zase doma.

// Středozemní přes kopretinovou louku

// Děkuji pěkně :) nemám na výběr, takže taktika lovu :P

// Sorry dva dny jsem byla mimo domov, měli jste přeskočit.

Vydřička okamžitě chňapla Newlina. Ani nevím kdo jí vysvobodil, kde se vzala tu se vzala. Prostě zde najednou byla. V tom se tu objevil Život. Proběhl kolem mě. Zamrkal jsem. Rozbušilo se mi srdce. Život! Problesklo mi v hlavě a věděl jsem, že tohle bude dobré. Kde je Život je i dobro. Okolo bylo spoustu květin díky jeho přítomnosti. Nabrali jsme trošku realnější podobu.
Smrt se nechtěla vzdát. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Byly zde dva stromy, liána a pár věcí. Vymrštíme Smrt...nebo Mlhahuli? Ta ležela o kousek dál. "Pomožte mi. Hlesl jsem a utíkal ke kmenům. Chytl liánu a chtěl z ní udělat jeden velký prak. Jenže jak zuby uvázat uzel? Těžká otázka. Stromy měly naštěstí velice utáhlé větve u hlavní části stromu. Prohodil jsem dvakrát liánu a utáhl. To samé to chtělo udělat i na druhé straně. Doufal jsem, že se toho někdo ujme. Můžeme po Smrti pálet. Podíval jsem se na Mlhahuli. Najednou jako by nám snad sama nechtěla pomoci. Utíkal jsem pro ní a chňapl jí za kožich. Běžel jsem zpět ke stromům a posadil jí doprostřed mezi stromy a čekal, jestli budou mít ostatní ještě nějaký nápad. Dáme Mlhahuli do pacek hlínu, skořápky a kamení. Vypálíme ji a ona to hodí po smrti. Napadl mě geniální nápad.

// Pardon za krátkost

// Vítej zpátky :)

Bohužel pro mě, se síla elektřiny otočila proti mně. Dostal jsem takovou bombu, že se mi zježila celá srst na těle. Prvně mě to pořádně drželo jako by se zemí. Nedalo se to vydržet a tak jsem vydal silné zavrčení. V tu chvíli to přestalo. Všiml jsem si. Neměl jsem drápy. Trošku se ze mě kouřilo a s otevřenou tlamou, absolutně zelektrizovaným kožichem jsem koukal kolem sebe. "To bylo něco." Hlesl jsem a padl na okamžik vyčerpání k k zemi. Lapal jsem po dechu. Nemám drápy. Hlesl jsem ve své mysli a zíral kolem sebe na ostatní vlky. Něco se dělo se Sallarem. Asi uhádl hádanku, ale bohužel má magie to pokazila a tak jsme dostali další hádanku.
"Jsem v pořádku Darkie." Usmál jsem se na dcerku. Vznikl malý rozpor mezi vlčicemi. Krátce jsem se na ně podíval. "Jsem v pořádku, moje chyba. Pojďme se soustředit." Postavil jsem se a můj kožich čoudil a pěkně smrděl spáleninou. Přiblížil jsem se k vlčicím. Držel jsem si odstup kdyby náhodou. Dělo se toho kolem nás hrozně moc. Nestíhal jsem vnímat. Takže magii ne. Dcerka zničeho nic vyjekla slovo Hlad. Hlad? Ano hlad! Zíral jsem před sebe a doufal, že už to bude dobře. Na magii jsem už neměl ani pomyšlení. Sledoval jsem vlky kolem sebe, jestli se taky změní nebo alespoň Darkie jako Sallaré. Na to jak byla moje dcerka malá, byla dost chytrá dle mého.
"No tak?" Zeptal jsem se Smrti, zdali je to správně.

// V pořádku, já to stejně měla na mysli že budu psát o magii. To že ho Ganie vybídla jsem si přečetla až pak :D

Připadal jsem si tak trošku jako blázen. Někdo jančil, někdo nevnímal a já sám seděl nakvašeně a čekal, až se vrátím do svého těla. Naštěstí se ten balvan ode mě konečně vzdálil. Byla tak hrozně těžká. Usmál jsem se, když se má hlava cítila o tolik lehčí. Zrovna nám oznámila, že to je špatná myšlenka. Na okamžik jsem se zamračil, nevěděl jsem, co čekat. A ono to přišlo. Hvozd se změnil, byl ošklivý, všude samé křaky a těžko by se tady někdo prodral. Zíral jsem na to s pootevřenou tlamou.
Smrt nám ničila náš Hvozd. Fakt si umí vybrat les k ničení. Živote! Ty to vidíš! Hulákal jsem směrem k Narrským kopcům a doufal, že nám přijde pomoci. Tohle nebylo jen tak. Nemohl nechat Smrt jen tak operovat na našem území. Rozběhl jsem se směrem ke Smrti a dost nečestně na ní skočil zezadu. Propadl jsem jí, doslova prosvištěl. Nevěřil jsem tomu. Tady bylo něco špatně. Ona dál se svým chichotáním šla dál a ničila vše.
Jenže to už jsme se dostali někam, kam nás zavedla snad i samá Smrt. Vytvořilo se před námi něco, kde dokonce patřil i klíč. Podíval jsem se na Newlina. Honem. Než jsem se nadál, kolem toho všeho začaly sršit blesky. Zamračil jsem se. Tohle nebylo to co jsem chtěl.
Netušil jsem, jestli nám magie k něčemu bude, ale zkusit jsem to mohl. Kolem zámku kam patřil klíč, jsem začal pomocí magie elektřiny vytvářet výboj, kterým jsem chtěl pohltit sílu blesků. Kdo ví, jestli se to alespoň trošku podaří.
Místo toho jsem uslyšel nějaký chechtavý hlas. Sallaré mezi tím křičel něco jako že se jmenuje Ticho. Podíval jsem se na našeho člena a čekal v tichosti co se stane.
"Nevím jaká magie by dokázala ovládnout blesky. Elektřinou to asi nepůjde." Odpověděl jsem Wofganii a přitom se snažil o elektrický výboj, který by blesky pohltil a odrážel případně pryč.

//Na mě to je moc chaotické...

Nakvašeně jsem si všiml, že je zde i má dcera. Protočil jsem oči. Tak to je fakt senzace. Teprve se narodila a už je mrtvá. Jak tohle jí jenom vysvětlím? Dost jsem se tím zaobíral a přemýšlel nad tím. Bude více než těžké se s tím vůbec smířit, natož jí něco říct.
Ta věc na hlavě Nerssie se změnila ve vydru. Zíral jsem na to a přitom se rytmicky pohupoval ve vzduchu. Ale tohle není zase tak špatné. Pomyslel jsem si. Vydra po nás začala štěkat, abychom se uklidnili. Uchechtl jsem se. Její hlas byl více než k smíchu, ale jelikož jsem byl asi mrtvý nemohl jsem propuknout v hlasitý smích.
"To je teda jméno." Poznamenal jsem trošku hnidopišsky. Mlhahule. V duchu jsem se smál, až jsem se za břicho popadal. V reálném čase jsem se pouze usmíval nad představou. Naštěstí nám oznámila, že nejsme mrtví. A co jsme? Moje tělo se vznáší ve vzduchu! Vše v rychlosti objasnila. Ta malá vydra přiskákala až ke mě a posadila se mi na hlavu. Přinejmenším mi na hlavě přistál balvan o velikosti našeho území. "Jak může být někdo tak malý, tak neskutečně těžký." Zamručel jsem nespokojeně a zvedl hlavu. Takovou tíhu jsem vážně nečekal a hlava mi prostě a jednoduše klesla. Ještě k tomu taky bude pokřikovat jedeme? Co jsem? Mám si vozit na hlavě tunovou vydru?
Odfrkl jsem si a snažil se přijít na to, jak se chodí ve vzduchu. Zahrabal jsem tlapama ve vzduchu a ono to fakt šlo, normálně jsem se rozjel, jako by mě někdo tlačil. Wau! Udělal jsem i pár kravin navíc, jako výskok, otočka či přemet. Nemohl jsem dopadnout na tvrdé a vzduch mě stále držel. Hustý!
Rozběhl jsem se natolik, že jsem nabral neuvěřitelnou rychlost, běželo se s takovou lehkostí, nemusel jsem vůbec vynakládat sílu.
Díval jsem se kolem sebe i pod sebe. Všechno se měnilo, bylo to krásné, byl jsem okouzlen. Dostali jsme se až do severní části. Tam na nás již čekala temná vlčice. "Jestli jsme doteď nebyli mrtví, tak teď již jistě jsme." Hlesl jsem a zprudka začal brzdit. Jenže... ve vzduchu to jde vážně těžko a ta setrvačná síla...
"Nikdy neříkej nikdy." Hlesl jsem k Nerssie a upřeně se na ní podíval. Spoléhal jsem totiž hlavně na ní, že pokud nastane vážná situace, budeme bok po boku chránit ostatní.

// Já napíšu zítra, kdyby někdo moc spěchal a chtěl může mě přeskočit :)

// Přesně tak :)

// Píšeš Jendelíno :D (Jenno) když už jsme se tak krásně rozproudili :P

Cítil jsem přítomnost několika členů smečky. Sallaré, Wolfganie, Darkie, Nerssie. Problesklo mi v hlavě. Více jsem nevnímal. To jestli nás tady bylo více nebo méně, kdo ví. Začal jsem se hlasitě smát. Nevím co mi přišlo tak vtipné, ale mlha rázem zmizela. Když jsem se uklidnil, rozhlédl jsem se kolem sebe. Nastalo hrobové ticho. Zamračil jsem se. Vůbec se mi to nelíbilo.
Leknutím jsem si všiml, že je pára pod našimi tlapami. Škubl jsem sebou. Tohle se mi už vůbec nelíbilo. Mlha, která nám vždy pomáhala, se nám teď snažila snad ublížit nebo co. Nemohl jsem se pohnout z místa. Vůbec to nebylo možné. Načež se po každém z nás začaly sápat dva prameny. Lezly snad všude kromě zadku. Ještě že tak. Poznamenal jsem pro sebe a nevnímal ostatní. Snažil jsem se najít východisko, jak z tohohle dostat všechny členy.
V tom jsem ucítil silné vibrace. Zděšeně jsem se podíval po ostatních vlcích. Netušil jsem, co se to děje. Ale vlci... nebyli vlci. Všichni jsme byli na jedné úrovni. Vznášeli jsme se!
"Takovouhle blbou smrt jsem si nepředstavoval." Naštvaně jsem se podíval po ostatních napůl průhledných vlcích. Mé tělo nebylo vidět, ale bylo více než jasné, co se stalo. Uraženě jsem se posadil na zadek.
V tu chvíli prosvištělo kolem nás něco světlého. Ta věc se usadila Nerssie na hlavě. "No tohle." Smál jsem se jako blázen. Zrovna Nerssie muselo něco takového přistát na hlavě. Představa, že jí to totálně naštve mě trošku rozesmála.

// Pardon mám důležitou zkoušku..

// Jak se psalo, pořadí je teď jedno. Kdo má čas ať napíše. Po tomhle kole se domluvíme na určitém pořadí. Ale teď bych ho fakt neřešila. Pište kdo můžete. Já budu psát jako poslední asi abych uzavírala kruh :)
// Wolfganie - dobrá práce že ses toho ujala :P

// Já nechci psát první piště někdo jiný prosím :D

// Fakt se bavím nad tou poznámkou pod postem :D Stroj času.. :D sedmimílky.. :D :D Chudák Newlin