Gallirea - Příspěvky uživatele

// Ako hovoríš, ide Neyteri :D

// Asi to druhé, ale to vůbec neřeš na tohle si fakt nezakládám, navíc to první mi zní lépe

Nechal jsem se hýčkat od své partnerky a láskyplně zavrněl jako malé vlče, když mi projela čumákem v srsti. Jakmile přestala a to opravdu hodně rychle, jelikož mi chtěla objasnit situaci, vytřeštil jsem na ní oči.
Ani mi nedošlo, že Setii vidím po dlouhé době. Kdyby to Neyteri nezmínila, vůbec by mi to nedošlo. Na okamžik jsem zazdil nového vlka. "Setia?" Vyřkl jsem a přitom se podíval na maličkou vlčici. Tebe nesežrali vlci, nesežraly hyeny nebo jsi nespadla z útesu? "Měli jsme už strach co s tebou je." Ani jsem jí nemohl říct, že taková Neyteri jí zatratila úplně a tvrdila mi, že se už nevrátí. Podíval jsem se na ní. Vyhrál jsem. To já dával pořád naději, že to zvládne a vrátí se. "Vítej zpátky." Usmál jsem se na malou drobnou vlčici.
"Omluv mé nezdvořilé chování." Řekl jsem směrem k nově příchozí vlčici. Nově příchozí jsem tu já. "Jmenuji se Morfeus." Představil jsem se. Setia se ale pustila do vysvětlování. Nemohl jsem tedy k vlčici zatím nějak promluvit. "Set, to je v pořádku. Cestu domů jsi našla." Řekl jsem bez záškubu jediného svalu či náznaku v úsměv. "Sama ale víš, že kdyby ses nevrátila včas, smečka by tě po tak dlouhé době nemusela příjmout, pro příště." Řekl jsem s dovětkem, aby se netoulala tam, kde to nezná. Přeci jen ztratit se může každý. Bral jsem to jako uzavřenou věc, kterou jsem absolutně nehrotil. Vrátila se, vrátila. Smečka je ráda za svého nalezeného člena.
Nyní jsem se mohl věnovat vlčici. Prohodila pár slov o našem lese. Rozhlédl jsem se po okolí. "Odkud přicházíš?" Zeptal jsem se krátce a zabodl pohled do vlčice. Bylo mi jasné, že Neyteri provedla výslech a tak jsem jí nechtěl trápit. Pokud se Neyteri rozhodla vlčici přijat a byla spokojená s jejím výslechem proč ne.
Krátce jsem se podíval na Neyteri a kývl na ní hlavou. Ona moc dobře věděla, co tím vlastně myslím. "Jaké zkušenosti se smečkovým životem máš?" Zvědavě jsem naklonil hlavu na stranu. Zajímalo mě, jestli má vůbec zkušenosti se smečkou.

//Děkuji pěkně! Myslela jsem že jste všichni na jednom pískovišti :D v tom případě jsem domluvená a jdu za těma kde je Ney!

// Jsem doma caparti
// Středozemka, přes louku

Louka mě tak moc učarovala, že jsem byl více než rozhodnut, že se na ní okamžitě vrátím, jen co najdu Neyteri, drapnu jí za uši a odtáhnu jí na louku. Vždyť ona sama je taková moje malá kopretinka. Tam se bude nádherně vyjímat a jak jí znám, absolutně mě za to láskou sní,
že jsem jí přivedl do tak nádherné přírody. Usmál jsem se natěšeně, zatím co jsem měl hranice lesa naší smečky pár metru před sebou.
Po vkročení do lesa jsem ucítil obrovskou směsici pachů. Pche. Hned jsem si označkoval jeden stromeček. A pak druhý, třetí a možná ještě pár navíc. No co. V lese bylo poměrně dost členů. Ale co mě znepokojilo byl fakt, že jsou zde cizí pachy. vytáhnu tlapy z lesa a ona si tu přítáhne kdoví koho na nějakou její lesní hipísáckou párty. Pomyslel jsem si a hlasitě zavyl. "Haůůůůůůůůůůů." //Lolz :D
Oznámil jsem své rodině, že jsem opětovně zpět. Čím to, že je tak nádherné počasí? Usmál jsem se a pomalu se vydal za směsici pachů. Nastane tady krutovláda. Já jim dám se tady flákat s cizími vlky. Sežeru cizince a našince si dám jako zákusek. Neyteri se stane třešinkou na dortu. Mumlal jsem si pro sebe a přitom nasadil rázné ale né rychlé tempo. Mé tlapy bubnovaly do země pochod vojáků. Šel jsem jako slon, takže více všímaví jedinci museli cítit mírné vibrace, které způsobovalo moje hromotlučské tělo.
Uviděl jsem šedivo bílý kožich. A mám tě! U něj další rudý a ještě cosi jsem tam zahlédl. Tmavý, temný kožich. To bude má večeře! Olízl jsem se, když jsem se přibližoval ke skupince vlků. Počkat. Ke skupince vlčic?! Zděsil jsem se. To né! Vlčice jsou hrozně uštěbetané. Pořád něco musí říkat a řeší hrozné věci. Když jsou takhle ve větší skupince. Abych se nakonec nestal sám večeří.
Nahodil jsem milý úsměv a začal zdvořile. "Dobrý podvečer milé dámy." Zastavil jsem se po pravici Neyteri. Tu jsem jemně olízl po tváři. Uvidíme. Byl jsem trošku nervozní.

// Připojuji se tedy k Neyteri a jejich čajovému dýchánku

// Řeka M.

Huuuuu. Třásl jsem se doslova. Už to byl takový kousíček od domova. Jouuuuuuu! Wííí! Když jsem byl na středozemní pláni začínal jsem cítit vůni našeho lesa. Středozemí pláň byla obrovská, rozsáhlá. Měl jsem co dělat, abych se dostal na druhou stranu. Musel jsem zvolnit tempo. Takové to nasazení bylo dobré, ale začínal jsem chytat křeče do tlapy zadní a to nevěstilo nic dobrého. Proto jsem se dokonce na okamžik zastavil. Ou! Odlehčil jsem nohu a protáhl jí. Následně jsem se rozešel a velice pomalu zapojoval tlapu do chodu. Naštěstí to přešlo a tak jsem se vydal dál. Tentokrát ale mnohem pomaleji. Nemohl jsem spěchat. Křeč se mohla kdykoliv vrátit. Navíc tlapa byla stále mírně ztuhlá.
Už jsem ale blízko. Konečně jsem se dostal na konec Středozemní pláně. Oddechl jsem si. Přede mnou už byla jen část řeky a Kopretinová louka. Přes vodu jsem se dostal v mžiku a po louce se pomalu rozhlížel. Byla tak nádherná, voňavá a hlavně rozkvetlá. Kochal jsem se prostředím. Přede mnou byl les a já se k němu blížil.

// Sarumen přes kopretinovou

// Za chyby se teda omlouvám, sic jsem to po sobě nečetla, přesto jsem to očima projela a asi nestačilo. :)
Kousnutí beru ve smyslu, že je Smrt nevyzpytatelná. Měla ho tím překvapit, zaskočit né mu ublížit.
S tím strachem jsem to volila takhle proto, že vždycky píšu jaký má respekt tak aby to bylo rozmanitější, ale příště tedy pojedu ve starých kolejích a DĚKUJI!

// Jedlový pás přes G.

Dostal jsem se až k řece. Naštěstí jsem měl teď cestu jenom směrem dolů na jih. Takže se mi šlo dobře. Horší to je, když jdu směrem na sever. Samé hluboké lesy, skaliska. Problesklo mi hlavou. Do vody jsem se už nepouštěl. Byl jsem dost nažraný, jelikož jsem si cestou tam chytil pár ryb. A taky se mi nechtělo namáčet. Zase takové teplo nebylo. No i když... Zrovna dnes je opravdu teplo. Podíval jsem se na oblohu a zjistil, jak krásný den dnes vlastně je. Musím honem domů!
U řeky jsem cítil spoustu pachů cizích vlků. Žádného jsem ale neviděl ani nepotkal. Zvláštní, jak je toto místo frekventované a přitom zde chodí každý vlk nejspíše v jinou dobu. Hmm. Zavrněl jsem a scházel kolem řeky. Pozoroval jsem protékající čistou až křišťálovou vodu. Bylo to tak krásně čarovné. Nemohl jsem se déle zdržet. Hlavně jsem se zde nechtěl zdržovat sám.

// Středozemní pláň

// Stará zřícenina

Oddechl jsem si, když jsem se dostal z dohledu a dosahu Smrti. Mezi stromy jsem se proplétal tak rychle, jakby to jen šlo. Neměl jsem tak dobrý pocit jako obvykle. Dost jsem pochyboval, že pro mě Smrt udělá to co jsem požadoval. Ale co.
Z lesa jsem se dostal neskutečně rychle. Nasadil jsem opravdu velice rychlé tempo. Ocitl jsem se na otevřeném prostoru a to značilo jediné. Galtavar. Letmo jsem zkontroloval, zdali někdo není v mé blízkosti. Jakmile jsem se ujistil, pokračoval jsem v cestě. Chtěl jsem být co nejrychleji v našem lese. Takhle nějak jsem se necítil dobře. Bylo to prapodivné. Těšil jsem se, až se přemístím na prostory, kde nebudu tolik na očích.

// Řeka přes Galtavar

OBJEDNÁVKA

ID - M02/vzduch/ 9* (180 drahokamů)
ID - M02/voda/ 5* (100 drahokamů)

// Jedlový pás

Nemoc jsem se dočkat, až se konečně dostanu do zříceniny. Ona Smrt by možná nemusela bát špatná, ale bohužel, narodila se s nenávistí v srdci. Jak může žít jako samotář a ještě když už nějaký vlk za ní přijde, je ještě více protivná. Tohle mi nedávalo smysl.
Konečně jsem se dostal do západní části Jedlového pásu. To znamenalo jediné. Jupí!
Wíí! Moje mysl se radovala. Po celém těle mi projela malilinkatá zimnice a srst se mi zježila. Během chviličky ale zase zpět ulehla.
Ani né snad sto metrů přede mou, jsem uviděl dva obrovské balvany. To je ono! Nadšeně jsem poskočil a přidal do kroku. Trošku jsem se proběhl, aby mi cesta netrvala tak dlouho a těch pár metrů jsem měl díky svým velkým tlapám během mžiku za sebou. Zastavil jsem se na místě. Zhluboka jsem se nadechl a rozhlédl kolem sebe. Byla to nádhera. Tohle místo bylo tak kouzelné a přitom něčím smutné a děsivé. A to tvořilo krásu tohohle místa. A ta atmosféra.
Viděl jsem všude kolem sebe spoustu balvanů, spotu kamenů a všechny mířily ke Staré zřícenině. Dal jsem se do pohybu. Nebylo na co čekat, Smrt na mě nejspíše už čekala někde ve svém chladném a temném doupěti. Jakmile jsem dorazil před zříceninu, zůstal jsem stát a váhat. Mezitím jsem si prohlížel zříceninu. Krásná. Napadlo mě jako první.
Pozoroval jsem zrovna mramor, který je protkán žilkami se zelenou barvou. Když v tom se ze zříceniny ozval dosti zvláštní, až děsivý zvuk. Očima jsem tikl ke vchodu. Nic dalšího se ale nedělo a tak jsem pokračoval v prohlídce. Mramor byl dosti opotřebován a hlavně, na mnoha jeho částech rostl mech. Škoda toho, takový mramor by se mi líbil i v naší jeskyni.
Přesunul jsem svůj pohled k polorozpadlé věci na straně jedné. Zatím co na straně druhé vypadala věž ještě jakž takž v pořádku. Jelikož byla noc, nemohl jsem si vychutnat pestré barvy okolního světa a života. A proto jsem se rozhodl se přemístit již dovnitř.
Vchod. Celým tělem mi proudila žhavá krev. Byl jsem ve střehu. Smrt může čekat na každém rohu. Zakopl jsem. "Do prkenné ohrady!" Vypustil jsem z tlamy. V tom okamžiku jsem uslyšel nějaký šum před sebou, ale ten okamžitě utichl. Já stál, jako kdyby mě někdo zmrazil. Tiše jsem se postavil. Stál jsem zrovna před plápolajícím ohněm, který plápolal jen tak mezi ničím a nevím měl zelenou barvu. Hm. Kdybych se měl tímhle vším zaobírat, asi bych se z toho zbláznil. Jako myšička jsem se přemístil na konec chodbičky. Vlezl jsem do nějaké místnůstky. Nádhera. Schodiště! Blesklo mi v mžiku hlavou. Vždycky jsem se tam vydal a vždycky mě Smrt vyhnala. Třeba tomu bude jinak.
Dal jsem se do pohybu a v rychlosti vyběhl schodiště. Jsem rebel. Zasmál jsem se tiše a rozhlédl se kolem sebe. Všude kolem mě byly škvíry a tak jsem se do pár z nich koukl a pozoroval vše okolo. V tom jsem uslyšel jemné zaskřípání. Škubl jsem přitom a zadkem do něčeho drcl. A to něco se mi zahryzlo do ocasu. Div jsem si neurval hlavu, jak rychle jsem s ní škubl směrem dozadu. "Smrt!" Hrubým hlasem jsem po ní štěkl. V tom mě pustila a začala se chichotat.
Obešel jsem jí a vrátil se zpět do spodní místnosti. Jakmile jsem sešel schody, Smrt už na mě čekala v uvítací hale. Jak jsi to?! Podíval jsem se směrem nahoru. Vážně tam nebyla. Usmívala se na mě svým odporným úsměvem. "Vím o, co ses pokusila." Řekl jsem jí. Nedávno se u nás objevila Mlhahule a vše nám ukázala. Aby nezničila náš les v minulosti, museli jsme se Smrti zbavit. "Ale prosím tě. Ty a tvé sny." Zaskřehotala ve smíchu a na okamžik někam zmizela. Že by to byl vážně jenom sen? Pochybuji.
Smrt již byla opětovně na schodišti. Nevím, jak se dokázala přemístit tak rychle a nenápadně. "Rušíš mě." Štěkla naštvaně. Posadil jsem se a udělal si pohodlí. Jen tak jsem se nechystal odejít. Zíral jsem zrovna na klenbu. Přistoupil jsem blíže a pozoroval jí z blízka. Ona má fakt drahokamy ve zdi. "Ty máš drahokamy přilepené na zdech?" Zasmál jsem se. Ale Smrt se nesmála. V tom mžiku mí stála za zadkem. "Pozor na jazyk, mohl bys o něj lehce přijít!" Nestraš. "Co chceš!" Mlaskl jsem a trošku se od Smrti oddálil.
"Asi to co vždy." Hlesl jsem. "Napadlo mě pár věcí, které by se mi jako taková ta schopnost líbily." Začal jsem pozvolna. Věděl jsem jak na ní."Hlupáku! Myslíš si,
že něco takového pro tebe udělám?" Uděláš. Podíval jsem se na ní s posměchem. Před sebe jsem nahrnul kupu drahokamů. Jeden hezčí než druhý. Smrt se na mě pochybovačně podívala. Zaváhal jsem. Už pro tebe nemají cenu?
"Chtěl bych, abych dané věci ovládal pouze já. První věc je, Dokonalost neviditelnosti. A druhá je taková dost specifická. Chtěl být více odolný." Smrt se začala usmívat. Následně chechtat a pak opětovně zmizela. Dostal jsem strach, že tohle už neprovádí.
"Dobře, ale už zmiz!" Rozléhalo se po celé zřícenině. Nevím, odkud přesně se zvuk nesl. "Děkuji." Řekl jsem zdvořile. Popravdě nevím, jestli mi vyhoví nebo ne. Zvedl jsem se a pomalu opustil místnost. Měl jsem pocit, že neustále cítím, jak na mě Smrt zírá. Přešel jsem přes chodbu a pomalu vyklouzl ven s prapodivným pocitem.
Ještě chvíli jsem pozoroval zříceninu venku. Každou chvíli jsem se otáčel. Těšil jsem se ale už, až budu zase v našem lese. Přesto jsem toto místo opouštěl s neklidem. Splní mi to, nebo ne? Těžko říct. Zřícenina se vzdalovala. Během chviličky jsem byl mezi dvěma balvany, odkud jsem zříceninu pozoroval. Vracel jsem se do Jedlového pásu.

// Jedlový pás

// Řeka přes Z. G

Podél vody a s rybou v tlamě jsem se toulal dál, směrem na sever. Nemohl jsem se dočkat, až to bude všechno za mnou a já budu konečně zase v lese. Nechápu proč se vydávám na takové dálky, když je mi pak hned teskno po domově. Pohodil jsem hlavou a na okamžik se zastavil. Docpal jsem se další rybou. To už jsem byl na Galtavaru a nechal zde pouze ocas ryby, její páteř a hlavu.
Galtavar byl krásný jako obvykle. Občas se mi stýskalo po tuláckém životě, ale hodně rychle mě to přešlo. Jelikož už jsme měli rodinu, rodinu jako smečku, bylo pro mě těžké to nějak srovnávat. Pokračoval jsem dál, chtěl jsem být už u Smrti. Navíc jsem s ní měl nevyřízené účty. No počkej, až tě najdu tak tě sním! Zasmál jsem se a raději mlčky a bez jakéhokoliv náznaku nějakých emocí pokračoval.

// Stará zřícenina

// Tento týden mám hodně testů. Když se zadaří na konci týdne přeskočím a napíšu.

// Jaké tady máme pořadí teď? :)

// Středozemní pláň

Pláň jsem opouštěl. Ale velice nerad. Tak rád bych na ní zůstal. Bylo to pro mě místo něčím výjimečné, nádherné a okouzlující. Místo toho jsem slyšel již z dáli šum řeky. Měl jsem docela žízeň, takže se řeka hodila.
Přicestoval jsem až k řece. Hned jsem bez váhání zaryl hlavu do vody a hltal vodu. Měl jsem pocit, že vypiji celý proud vody, ale nakonec bylo vody mnohem více, než jsem předpokládal.
Ukojen jsem se postavil na tlapky a s břichem jako balon se rozešel proti proudu. Uviděl jsem ve vodě i několik ryb, které se hnaly s proudem pryč. Napadlo mě, že bych si mohl nějakou tu rybku ulovit. Vlezl jsem do vody po břicho a čekal. Voda byla jako břitva ostrá. Hrozně ledová. Stál jsem nehybně a pozoroval ryby, jak mi proplouvají mezi tlapami. Jedna rybka sem druhá tam. Nečekal jsem dlouho a hlavu zabořil do vody. Zacvakl jsem zubiska do těla ryby a vyhodil jí na břeh. Byla obrovská. Vyskočil jsem z vody a snažil se si zahřát tlapy. Následně jsem se pustil do rybky. Byla vydatná a její síla posílí mě.
Nakonec jsem po sobě uklidil a zbytky kostí a toho co zbylo hodil zpět do vody, aby si pošmákl i někdo jiný zase na tomhle. Vydal jsem se dál proti proudu.

// Jedlový pás přes západní G.