Gallirea - Příspěvky uživatele

Jestli ty nejsi soutěživá, tak já jsem Bůh srandy." Usmál jsem se na ní mile a nechal myšlenky myšlenkami. "Vidíš. Jednou jsi první byla." Vyplázl jsem na ní hravě jazyk. "Kdybych tě nechával vyhrávat, zlenivěla bys a nebrala bys mě tak vážně." To už jsem ale myslel smrtelně vážně zase já.
Vůbec jsem neslyšel její pisklavý tón, když jsem se hnal na kopec. Byl jsem mírně rozčarován, protože jsem neznal tohle území a neznal jsem ani to, proč je tu tolik písku. Začal jsem přemýšlet, co z toho vlastně můžeme vytěžit.
Počasí se snad zbláznilo. Zastihla nás snad ta nejhnusnější vichřice a bouře za celá staletí. Do prkenné ohrady. Neyteri měla pravdu. Tohle nevypadalo vůbec dobře. Neměli jsme se kam schovat. Prostor byl až moc otevřený. Vše se během chviličky začalo promáčet. Písek těžkl a měnil se. Neyteri se rozběhla z kopce jako pominutá. "Neyteri stůj!" Zakřičel jsem mocným a hlubokým hlasem. Tohle bylo až moc nebezpečné. Kdo ví, jestli se vůbec můj hlas přes silný vítr donesl až k ní. Proto jsem díky magii větru obehnal Neyteri písečným kruhem, která se vznesl na můj povel. Byla vězněm, ale zároveň chráněná.
Během vteřiny jsem byl na kost promočený. Rozběhl jsem se za ní, zatím co ta zkáza řádila jako uragán. Z dáli jsem slyšel praskat stromy. Les není bezpečný. Doběhl jsem k ní. Písek Neyteri osvobodil. "Les je teď tím nejméně bezpečným místem." Co řert nechtěl, až teď jsem si všiml, že se z písku stává tekutý písek a Neyteri v něm uvízla. To na mě tu její prdelku nešpulila schválně? Byl jsem z toho mírně zklamán. Chytl jsem jí za zadní část krku, jak se nosí malé vlčata a začal jí tahat k sobě v zubech.
Byl to sice trošku boj, ale naštěstí jsem jí vysvobodil. Postavil jsem se před ní. "Ať chceš nebo né, teď budeš muset jít za mnou. Rozumíš mi? Příroda je moc nebezpečnou zbraní. Les je pro nás mnohonásobně nebezpečný. Alespoň jednou udělej to, co ti říkám." Mluvil jsem odhodlaně a zároveň jako vůdce. Oba dva se totiž musíme vrátit do lesa ke smečce. Smečka nesmí zůstat sama v takovém počasí. Hlavně né Newlin. Podíval jsem se jí vážně do očí.
"Pojď v mých stopách." A nic se ti nestane. Nějaké zkušenosti jsem přeci jenom měl, takže jsem dokázal rozeznat co je a není bezpečné. Uslyšel jsem hlasitý praskot stromů. Podíval jsem se na ní vážným pohledem. Přitom mi voda neustále ťupkala na hlavu. Vypadal jsem tak o dvacet kilo hubenější, když se mi srst obtáhla zmokle kolem těla.
Následně jsem se zařadil jako vůdce dopředu a pomalu našlapoval a volil trasu kudy se půjde.
Tímto tempem a tímto stylem jsme se vraceli zpět ke starému ostrovu.

// Starý ostrov

// Ostrůvek nebo jak se to tam jmenuje :D asi starý ostrov

Zazubil jsem se na Neyteri. Soutěživý? To ne. Pouze chci být lepší než ostatní. Nechci být tuctovým vlkem, kterého by jsi nakonec nechtěla protože bude stejný jako všichni. Švihl jsem nad tím ocasem. Tohle prostě vlčice nikdy nepochopí. Chtějí statné silné vlky, ale pak je štve, když je takový vlk porazí. "Ty neumíš prohrávat." Hlesl jsem. Vytřeštil jsem oči. "Nevinná? Ty jsi malá proradná, vypočítavá..!" Ani to slovo nemůžu říct! Křičela má mysl. Udělal jsem uraženého. "A taky nevím, co to ta tvoje sociálka je." Otočil jsem hlavu, ohrnul čenich směrem k nebi a dělal důležitou osobu, která čeká na omluvu.
Neyteri byla unešená z onoho světa. Já to nehrotil. Čekal jsem buď moře nebo písčitý kopec.
Drásali jsme se skrz porost ostrůvku.
Do vody jsem skočil doslova po hlavě. Během mžiku jsem byl na druhé straně a neobtěžoval jsem se vůbec nějak kožich vyklepat. Začala se před námi otevírat úplně jiná krajina, úplně jiný svět. Vegetace ubývalo a já čím dál tím více cítil pod tlapkami písek. Nebylo to až tak příjemné. A ejhle. Nový svět jako na dlani. "Kde to jsme." Řekl jsem zmateně. Všude byl písek. navíc to vypadalo, že jsou zde něco jako písečné kopce. "Musíme na kopec, tam určitě bude normální krajina." Protože tohle bylo prostě a jednoduše pusté.
Hnal jsem se jako parní vlak kupředu. Vyběhl kopec aaaa... "Neeeee!" Vyjekl jsem. Všude, všude byl písem. Široko daleko kam jsem se podíval, bylo těchto kopců snad na milion. Navíc zde bylo dosti nepříjemné vedro.

// Zkuste, zkuste :) alespoň bude zábava a třeba i za to něco dostanete :)

// Se omlouvám za zdržení. Mě se prostě nechtělo :D

Srst jsem měl v očích a téměř neviděl na krok. Ucítil jsem, jak se pode mnou něco pohlo. Nevěnoval jsem tomu pozornost do doby, dokud mě to neodmrštilo do vody a já za hlasitého hulákání letěl zpět do vody. Když jsem se vynořil, plaval jsem zpět, jako by se nic nestalo. Vylezl jsem na břeh a měl pocit, že mé tělo váží jednou tolik. Oklepal jsem se a všechna voda začala létat kolem mě. A máš to. Tichá pomsta. Ušklíbl jsem se na ní, když vypadala přesně stejně mokře jako já.
"Co ti na tomhle území vadí?" Zeptal jsem se a zakoulel očima. Mě se to tu náramně líbilo. To ticho bylo k nezaplacení. A ta samota a potemnělost. Jako bych se ocitl sám v sobě. Mlaskl jsem si spokojeně. V tom Neyteri začala jančit. Něco uviděla. Ať jsem se snažil sebevíc, nevím kterým směrem se to dívala já nic neviděl. "Neboj se, na život to tu nevypadá.
Možná nějaký duch lesa." Řekl jsem tiše a přitom se jí snažil uklidnit.
Jakmile znovu opakovala a ptala se "co to tam vlastně je". Začal jsem se lépe kolem sebe rozhlížet. A v tom jsem spatřil to ono "něco". Juu. Hlesl jsem vnitřně.
"Tak honem, pojď ať už víme, co to tam vlastně je." Špitl jsem a rozběhl se co to jen šlo. Možná to bude jen kopec obsypaný pískem, možná to bude jen lem nějakého moře, kde se nachází část pobřeží a ta je poseta krásným čistým pískem.

// Poušť Ararat

// Sarumen

Hlasitě jsem se zasmál. Měl jsem pocit, že jsem Neyteri zahnal do úzkých a že už neví kudy kam. Vlastně moc možností neměla. Byl jsem jí nalepený na zadnici. Jenže ona v tu nejméně vodnou dobu začala kličkovat. Chvíli jsem jí pozoroval a běžel stále rovně podél ní. Nemohl jsem si dovolit až tak moc kličkovat. Hlavní věc byla ta že se mi nechtělo. Při takovém přesném kličkování jsem musel vydat ze sebe mnohem více energie než ona a další věc byla ta, že má váha byla tak možná dvakrát až třikrát větší než ta její. Byl jsem jako balvan a ona malý kamínek.
Běhala jako dočista smyslů zbavená. Zatím co ona kličkovala a hledala únik i v nemožném já volil jednodušší trasy tak, aby mi co nejvíce vyhovovaly. Nechám jí vyblbnout. Zatím co ona až možná zbytečně volila trasu náročnou a snažila se v rychlosti něco vymyslet, já měl přehled o dění, měl jsem spoustu času vymyslet, jak se dostat na dané místo dříve než ona. Nevyhovovala mi měkkost půdy, ale s tím už jsem bohužel nic nemohl dělat.
V neposlední chvíli jsem si všiml, že Neyteri přede mnou prudce vybočila a já uviděl vodu. Nestihl jsem téměř zareagovat. Mírně jsem se pouze stočil do strany a následně mě rychlost vymrštila do vody. S hlasitým žblunknutím jsem zmizel pod hladinou vody. Když už nic,
tak alespoň mohu vyzkoušet nějakou tu magii. Přinejmenším jsem Života prosil o vodu. Hah,
a ta se mi teď neskutečně hodí. Vynořil jsem hlavu a sledoval Neyteri. Magie vody mě začala popohánět vpřed a já byl na druhém břehu mnohem dříve, když Neyteri." Usmál jsem se, vyskočil z vody a běžel ke spadlým stromům, přes které hopkala. "Tadá!" Zakřičel jsem hlasitě, aby věděla, že jsem jí prostě musel porazit. Nebyl bych to jinak já. Začal jsem poskakovat na místě. Voda ze mě kapala na zem, byl jsem celý obtáhlý a kožich mi těsně přiléhal k tělu.
Jakmile jsem dokončil svůj vítězný taneček, začal jsem se oklepávat. "Nemám tušení, tohle území vůbec neznám." Řekl jsem a teď jsem byl pro změnu jako zježený ježek. Srst mi trčela do všech stan. Rozešel jsem se směrem do nitra tohohle území. "To je ale božský klid." Řekl jsem. Na tohle jsem byl dost velký úchyl. Miloval jsem pohodičku, klídeček a tohle místo bylo přesně ono.

Jsem zvědav, jestli jí nakonec překecám a vážně někam vyrazíme. Tiše jsem si olízl čumák, zatím co jsem jí pozoroval. Moc jsem nerozuměl tomu, co mi vlastně před několika vteřinami řekla. A to znamená že někam jdeme nebo nejdeme? Chápal jsem to, že smečka má prázdné zásoby, ale co to vlastně znamenalo pro nás? Zabručel jsem krátce a tiše.
Pozoroval jsem Neyteri při jejím myšlenkovém pochodu. Hm, na co asi myslí? Najednou se usmála. To by mohlo být dobré znamení. Mírně jsem se začal mračit. chtěl jsem tak moc vědět co se jí honí hlavou, ale bylo to pro mě nemožné získat její myšlenky. Prostě to nešlo a já bych za to dal snad všechno. V jednu chvíli mě napadlo, jestli náhodou neuvažuje nad tím, že se občasně toulám sám. Jak znám vlčice, berou si to osobně a myslí si, kdo ví co na toulkách nedělám. Uvolnil jsem obočí, když konečně něco ze sebe vydala. No sláva! Jde se!
Poskočil jsem radostně na místě. "Pokud budeme poblíž, určitě vycítíme, že se děje něco špatného. Nechme členy, aby si odpočinuli a vytvořili si sami hierarchii podle toho jak je rozdělená. Třeba si poradí sami." Usmál jsem se nadšeně na Neyteri. Konečně jí mohu zase jednou někam vzít.
Začal jsem poskakovat na místě jako malý pubertální vlk, který dostal povolenku seznámit se, se svou první vlčicí. Cože?! Zavrtěl jsem hlavou nad tím, co mě to vlastně napadlo za blbost.
Zazubil jsem se na Neyteri. "Heh, kdyby z toho vlčata nebyly, nezlobil bych se." Vyplázl jsem na ní jazyk a jako nezkrotný býk začal vyhazovat zadní tlapy vysoko, jako bych se chtěl zbavit neviditelného břemene na zádech. A s tímto gestem se vzdálil o pár metrů. Následně jsem tiše přicupital.
"Když myslíš." Řekl jsem. V borůvkové smečce jsme ale nebyli prvním párem. Nechal jsem to být.
Neyteri mě snad sprdla. Jako bych byl já tou brzdou. Jako bych já protestoval, že nikam nechci jít. Proběhla kolem mě, že ani popravdě nevím jak a kdy. Viděl jsem jenom pelášit ten její "ultra-sexy-zadek". Chvíli jsem se díval zasněně. Jakmile mi ukápla slina, vydal jsem se za ní. Beze slov jsem do toho dával maximum. Přibližoval jsem se k ní s každým skokem, s každým krokem. Pod tlapami jsem měl krásně měkoučko. Bylo mi jasné, že to je její magie, který donutila růst nádherné květiny pod mými tlapami.
Jakmile jsem se ocitl těsně za jejím zadkem, hlasitě jsem zavrčel na znamení, že jsem tady. Že mi nikdy neuteče a zároveň, že jsem plný prapodivné energie. Nalepil jsem se na ní, že se nám málem zamotaly tlapy do sebe.

// Prej švihák lázeňský :D -> za Neyteri Starý ostrov

Podíval jsem se na ní zpříma. Můj prasečí čumáček byl až moc blízko tomu jejímu. Stále jsem jí viděl ostře. Když mi začala čumák olizovat, začal jsem se smát a ucukl. Hrozně mě tohle lechtalo. Narovnal jsem se a znovu již trošku vážněji začal mluvit. "Hm, můžeme si vyrazit mimo les. Můžeme obrazit nějaké staré známé, nebo můžeme navštívit území o kterých se nám nesnilo." Usmál jsem se na ní. U těch starých známých se mi vybavil asi jenom Storm. V jednom měla pravdu. Kdo by hlídal les? Zamyslel jsem se. Posadil se k ní a přitom měl zamyšlený výraz.
"Nate má pozici gammy. Společně s pomocnou tlapkou Nerssie, by to nemuselo být zlé." Plácnul jsem. Popravdě bych les ani neopouštěl, ale chtěl jsem jí udělat radost a pokud by ona sama chtěla někam vyrazit, rád bych se přidal. Ovšem pokud je to špatný nápad. Beru zpět. Ale členům se dá věřit.
S tebou klidně." Odvětil jsem přidrzle, když se mě ptala ohledně konce světa. Zastříhal jsem ušima a nahodil výraz, že jsem to všechno vlastně vyřešil a že jsem prostě kádr. Jsem dobrý. Pochválil jsem sám sebe.
"To sice ano. Zatím tu nikdo takový není. Přesto, nikdy nevíš." Zněl jsem tajemně. "Co kdybych chtěl další potomky?" Olízl jsem si čumák. Jo chci další. Nechtěl jsem až tak potomstvo, jako spíše to co tomu předcházelo. Zazubil jsem se na svou partnerku a začal se na ní dívat laškovně. Hm? Jemně jsem jí zatahal za kůžičku na krku.
Zavrtěl jsem hlavou. Nic takového jsem zde otevřít nechtěl. "Spíše jsem zvědavý. jak bude vypadat pár, který k nám příjde. Bude to první pár, který bude žádat o místo." Seskočil jsem ze skalního převisu a ukázal jí, aby se dala do pohybu. Přeci nebudeme celý den ležet a válet si šunky. Je zapotřebí být v kondici. Jdeme.

Zvedl jsem hlavu jako Neyteri. Zírala někam do nebes. Přes koruny stromů bylo dosti těžké se dostat pohledem až k nebi. Přesto jsem zahlédl nebesa, když se koruny mírně nahly. Pozorně jsem nastražil ouška k její osobě, když začala mluvit. Byl jsem tak rád, že s ní můžu trávit volnou chviličku. Vždyť my dva jsme spolu nebyli tak strašně dlouho osamotě. A když,
tak vždy někdo během chviličky přijde. Uškíbl jsem se a přitom se nadechl. "Hm, v tom případě, když to není až tak do nebes volající, můžeme něco podniknout." Usmál jsem se na ní od ucha k uchu. Výprava! Byla první věc co mě napadla. Nejraději bych s ní šel až na samotný konec světa a tak pozoroval krajinu.
Sklopil jsem uši k hlavě, když se vyjádřila, že toulání mají po mě. Možná, možná trošku,
ale nejsem náhodou teď dost usedlý? Změnil jsem se. I jako mladší jedinec jsem chtěl někam patřit. Je možné, aby se naše vlčata necítila dobře ve své vlastní smečce? Popravdě a z mé vlastní zkušenosti ano. Přimhouřil jsem oči. Jenže Neyteri nebyla lhostejná matka a já nebyl otec, který by své potomky nenáviděl. "Doufejme, že najdou cesty zpět. Dám jim oběma na zadek!" Řekl jsem rázně a přitom mě začínala svrbět tlapka.
"Kam jdeme? Jdeme najít konec a zároveň začátek lesa. Ale pozor, nemluvím teď o hranicích." Řekl jsem jako nějaký učený filozof a hrál si na vědmu, že jenom já z nám odpověď na otázku a nikdo jiný ne.
Jakmile se Neyteri zastavila a vyskočila na vyšší skalisko, přistoupil jsem k ní a zíral jí zpříma do očí. Jelikož si lehla, měla hlavu v mé úrovni. Hlavu jsem sklonil tak, aby viděla pouze oči a já pak mumlal cosi do skály. "Jakou funkci bys chtěla dát Newlinovi? Myslím si že jeho je potřebná. Co ty víš, kdy za námi přijde někdo z členů že si našel partnera a bude chtít mít taky mladé?" Zamrkal jsem jako mrkací panenka. Zvedl jsem hlavu a svůj čenich jí vecpal před ten její. Teď musím vypadat jako malé prasátko.
"Když tak nad tím přemýšlím, v naší smečce jsou všichni vlci jako jednotlivci. Nepřišel za námi žádný pár, uvědomuješ si to?" Pootevřel jsem údivem tlamu.

Přimhouřil jsem na vlka oči. Může fungovat. Záleží na kolik procent může fungovat. Pozvedl jsem jedno obočí a mlčel. "Když myslíš." On musel vědět, zdali to zvládne a jenom na něm bylo to, aby nás o tom přesvědčil. Teď jim dáme rozchod a první věc co udělá bude, že vrazí do stromu, který "neviděl" ne? V mysli jsem se smál, navenek jsem působil klidně a vyrovnaně.
Členové se mezi sebou začali domlouvat. Někdo se odpojil, někdo možná připojil. Bylo mi to už jedno. Zase máme na pár vteřin s Neyteri klid. Podíval jsem se na ní a vřele se na ní usmál, tak jako jsem se nikdy na nikoho neusmál, pouze na ní. Jenom jí byly věnované hřejivé, vřelé úsměvy lásky. Její pohled, který mi opětovala byl velice podobný, jenom v očích se jí zajiskřilo.
"Jdeme!" Nadšením jsem ze sebe dostal a začal zcela ignorovat svět kolem sebe. Neyteri vyrazila a já pozoroval přikovaný k zemi její tělo. Její ladné křivky, které se pohupovaly v rytmu "JA-JSEM-ALFA-ZADEK". Ukápla mi slina blažeností. Jakmile jsem uviděl její mírně výhružný pohled, dal jsem se do pohybu. Začala se mi malinko ztrácet v mlze, musel jsem si pohnout.
"Nejsi unavená?" Zeptal jsem se, když jsem se v mlze vynořil přímo za jejím pozadím a mírně na něho nenásilně, ale spíše násilně zatlačil svou hrudí. Sklonil jsem hlavu a přičichl k jejímu kožichu. Ucítil jsem lehké mravenčení po celém těle. To je slast. Tohle je nebe. Pomyslel jsem si a měl přitom zavřené oči. Zařadil jsem se pomaličku k jejímu boku.
"Nevíš co se stalo s našimi dětmi? Dlouho jsem neslyšel jejich hlásky." Usmál jsem se na ní a přemýšlel, zdali to někde zapíchneme, nebo se bude chtít projít či si něco ulovit.

// My truchlíme :) ale tiše :D Odepíšu nejspíše zítra...

// Už je to tak dlouho že vůbec nevím co, kdo a s kým a tak snad to dává hlavu a patu :D

Nebyl jsem zastánce zkracování jmen. Já osobně je nepoužíval, ale nevadilo mi, když je používal někdo jiný. A tak jsem velice složitě vyslovil jméno "Noktisiel". Div jsem si u toho jazyk nepolámal.
Přikývl jsem. Ano, Amnesie byla opravdu naší členkou. Škoda jí, s Newlinem tvořila fajn pár. Hm, kdo ví, kam ji nohy dovedou. Možná jí naše smečka nevyhovovala. Kdo ví, ale když se nevrátila a tento vlk jí potkal. Přemýšlel jsem potichu.
Cizinec se dal do vysvětlování. "Ach tak, Newlin je někdy brepta." Usmál jsem se krátce a přitom si vzpomenul na to, jak dokáže být tenhle vlk příjemně ukecaný. S ním se vlk nikdy nenudí. V hloubi duše jsem ho měl samosebou rád, ale přiznat to jako vlk vlku jsem nemohl.
Popravdě, když jsem vlka vyslechl, začal jsem mít trošku obavy. Přimhouřil jsem přísně oči. "Myslíš, že se tento hendikep nemůže stát spíše přítěží pro smečku?" Mluvili jsme na rovinu a bylo potřeba tohle vědět. Pokud dokáže s jedním okem fungovat tak jako se dvěma, nevidím v tom problém.
Jeho slova ohledně smečky se mi líbila. Vypadal otevřený, upřímný. Zatím se slova ujala má partnerka. Usmál jsem se na ní vřele. "Má pravdu. Vítej u nás. Budu jenom doufat, že nám nebude tvé menší postižení k přítěží." Jednal jsem s ním na rovinu. Zároveň jsem cítil menší zodpovědnost za smečku, tak i za něj. Pokud mu to dělá problém a dokáže vykonávat povinnosti uvnitř lesa, bude to stačit. Nemusí chodit lovit a nemusí být ani obráncem. Může mít zcela jinou funkci.

// Omlouvám se, že jsem nejspíše ostatní zazdila, ale mě se to nechtělo dohledávat.

// Piště v pořadí v jakém jste k nám šli, nebo si utvořte klidně nové, řekla bych že je to zcela jedno.
Newlin, Noktisiel, Sallaré, Wolfganie? Poté bude navazovat opětovně Neyteri a Já.

// Post jsem měla už dávno, ale Ney ho měnila a mě se to nechtělo taky měnit..

Zaposlouchal jsem se do hlasu vlčice. Přimhouřil jsem přitom oči a skenoval ty její. Snažil jsem se přijít na to, zdali to co říká je opravdu pravda. Proč by nebyla? Přestaň být paranoidní. Křiklo na mě mé podvědomí. Jakmile domluvila mé oči se opětovně rozšířily. "Rozumím, každý máme něco." Hlesl jsem k ní krátce. Ale vlastně proč né. Les byl velký, prostorný vlků se tu ještě vleze.
Všechno to kolem nás přerušila malá skupinka vlků. Naší členové a vetřelec. Všem naším členům jsem kývl na pozdrav a zvlášť je pak ještě pozdravil. "Zdravím vaší celou výpravu." Popíchl jsem je. Než jsem se stihl vzpamatovat, Setia se chtěla odpojit. Ještě Neyteri dodala pár slov. V hlavě mi doslova hučelo a nevnímal jsem.. Zamračil jsem se a nadechl.
Vrátil se pohledem na Allairé, ale ostatní mi opětovně vzali slovo. A tak jsem pohled přesunul na skupinku. Koutkem oka jsem se podíval přísně na Wolfganii. Jako bych jí chtěl pohledem naznačit, že takové okukování naší členky možná není ani zapotřebí. Zavrtěl jsem hlavou a můj pohled byl zase neutrální. Aniž bych si to uvědomil.
Newlin zrovna štěbetal něco o tom vlku. Pardon, menší ignorace, bude vše nahrazeno. Řekla má mysl. Podíval jsem se zpět na Allairé. "Vidím, že Neyteri je asi s tebou spokojená a tak tady vítej." Upřeně jsem se vlčici díval do očí, jako bych vycítil její rozpoložení. "Můžeš si les projít, nebo si někoho vem jako průvodce." Bylo zapotřebí, aby jí někdo řekl, že je zde i špatná voda a co víc, že je zde nebezpečí. Ale k tomu bych se dostal, jak bychom vyřešili dalšího vlka.
"Povídáš super schopnost v oku?" Zamyslel jsem se nad tím, co říkal Newlin. Přistoupil jsem blíže k cizinci a nepřirozeně blízko se k němu naklonil. Mé oči skenovaly ty jeho. "Já nic nevidím Newline." Konstatoval jsem po chvíli ticha a oddálil se.
"Copak očekáváš, že ti naše smečka nabídne, dá či vezme?" Zeptal jsem záludně cizince. Všechno ostatní zařídila již Neyteri a tak jsem tiše vyčkával, co se z jeho úst dostane ven. A navíc, bylo důležité co nám poví.

// Jooooooo