Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Sarumen

Opustil jsem vlčice a začal následovat Nateho pach. Chudáka tak zanedbávám. Cítil jsem se provinile. Byl to jeden z mála vlků, který zde byl od úplného začátku smečky. Podílel se na mnoha věcech.
Jeho osoba zmizela v úkrytu. Chvíli jsem váhal, zdali ho mám nechat odpočívat, nebo za ním skočit alespoň na pár vlídných slůvek. Nakonec jsem se rozhodl pro to, jít dovnitř. Následoval jsem jeho pach. "Můžu?" Zeptal jsem se, když jsem vcházel do místnosti, kde se zrovna nacházel. Stejně jsem nečekal až odpoví a rovnou vklouzl do místnosti.
Uvelebil jsem se a rozhlédl se po místnosti. Bylo tu pusto a prázdno. Něco tomu chybělo. Krátce jsem zamručel při uvažování. "Jak se daří Nate?" Zeptal jsem se ho. Byl promočený a nevypadal zrovna nejlépe naladěn. Mohl jsem očekávat spíše pasivní odpověď. Možná mě pošle někam. Usmál jsem se v podvědomí.

Byl jsem mírně nakvašený. Necítil jsem se moc dobře. Nálada mezi námi nebyla taky nic moc. Věděl jsem, že se tohle musí změnit. Jinak se špatná nálada přenese na celou smečku a bude nám to zcela na dvě věci.
Derian vypadala, že tomu co jsem řekl vlastně ani moc nerozumí. Začal jsem si připadat trošku blbě. Možná jsem jí sjel úplně zbytečně. Seděla na zadku jako malý hříbek, který netuší co se vlastně děje. Mírně mě to popíchlo kdesi uvnitř. Neyteri vedla rozhovor dál. Pokračovala a více rozváděla to co jsem řekl já. Možná jsme se v tom doslova pitvali. Jen kdyby to z její strany nevypadalo tak jak to vypadalo a vyznělo.
Zamračil jsem se. Měla dosti silné myšlenkové pochody. Cítil jsem to. Narodil jsem se s velice silně vyvinutou magií myšlenek. Za co jsem byl ale neskutečně rád bylo to, že jsem mohl ovlivnit to co vlastně uslyším. Proto jsem si často připadal, jako bych měl na uších klapky. Tak samo to bylo i teď. Sice jsem cítil sílu jejích myšlenek, které se mi drze chtěly vetřít do hlavy, přesto jsem je dokázal nechat kdesi daleko. Takže jsem neslyšel jednu jedinou.
Zvedl jsem se. "To je v pořádku Derian. Když nevíš jméno, mohla jsi jí oslovit jejím postavením. Asi se shodneme, že né každý má rád takovéto přezdívky." Nevěděl jsem, jak to vlastně myslí. Na jednu stranu se tváří jako prořízlá tlama, na druhou stranu je jako by absolutně za nic nemohla.
Koutkem oka jsem se podíval na Nateho. On je tu taky? Problesklo mi hlavou. Až mi bylo líto, že jsem ho více méně odignoroval. Bylo to zvláštní. Poslední dobou jsme na sebe neměli moc štěstí. Bylo mi to líto, jelikož si možná mohl připadat mnou odstrkován. Zamračil jsem se. "Pokud dámy dovolí, vzdálím se." Vlepil jsem Neyteri pusinku a následoval Nateho.

// Úkryt - jinak pokud chce být Nate sám ať dá prosím vědět :D jinak by Morfík hodil třeba i krátkou hru :)

//Pardon :D vynahradím mu to :D

Probudil jsem se z krátkého mikrospánku. Tohle se mnou už opravdu není normální. Problesklo mi hlavou a rozhlédl se kolem sebe. Bylo zde dost vlků. Nerssie a Nate, Neyteri a Derian. Opravdu dost. Zrovna se řešil lov. Udělala se mi na čele vráska a začal jsem bedlivě poslouchat. Koutkem oka jsem se podíval na Neyteri, která byla zapojená do rozhovoru. Zarazil jsem se hned, když Derian nazvala Nerssie podivnou. Je to tvoje čerstvá gamma. Pomyslel jsem si a na zádech se mi téměř neviditelně zježila srst. Dál jsem poslouchal rozhovor mezi vlčicemi.
Jakmile si otevřela Derian tlamu na Neyteri zprudka jsem se postavil. "Jak to s námi mluvíš." Můj hlas zněl jako úder hromu. Sykl jsem na ní tyhle slova a přísně se na vlčici podíval. Jelikož jsem od ní stál poměrně dost blízko, byla vlčice menší a já si snad poprvé v životě uvědomoval svou moc alfy. Teď nebo nikdy. Musí se podřídit, aby si uvědomila svou pozici. Díval jsem se na ní ze své výšky a vycenil zubiska. Ušiska jsem sklopil k hlavě a Neyteri mírně odřízl z cesty. Sotva že na Derian viděla. "Uvědom si své postavení. Pravidla stanovujeme my. Ty jsi zde od toho, abys je dodržovala né někoho napomínala." Sykl jsem tak nepříjemně, že se mi zježila celá srst na zádech a částečně na krku.
Nesnášel jsem, když vlci byli takto drzí. Od Derian jsem to nečekal. Její myšlenkové pochody jsou mi ukradené. Kdyby jí tohle proběhlo hlavou vem to čert. Ale říct alfě do očí tohle? Zavrčel jsem u těchto myšlenek.
Zhluboka jsem se nadechl a oddálil se. Postavil jsem se tak, abych měl Neyteri po pravém boku. "Nikoho násilím ve smečce nedržíme." Vytočila mě neskutečně. Hodně vlků mohlo poznat, že na mou partnerku není dobré říct půl slova či pohledem o ní zavadit. Byl jsem na ní hrdý a Neyteri byla hrdá alfa. Ano alfa. Čekal jsem, kdy Derian opustí tuto skupinu.
Měla ještě nějaké prupovídky na Neyteri, ty již řekla mnohem mírněji. Přesto jsem se na ní díval mírně přes tlapky, obrazně řečeno.

// prosím kdyžtak přeskočte :)

Usmál jsem se s radostí na Wolfganii. Měl jsem radost, že toto postavení přijala a apostavila se k tomu tak, že se bude co nejvíce snažit být prospěšná. Jemně jsem kývl hlavou. "Dobrá." Hlesl jsem a přitom se podíval na jelena. Přistoupil jsem, abych si i já urval svůj díl, na který jsem ze zákona smečky měl právo, ale kdybych to bral jako vlk k vlku, neměl jsem dostat ani kost na okousání. Nijak jsem se nepodílel na lovu a to mě štvalo nejvíc. Žrát něco, na čem jsem se nepodílel. Vzal jsem si to své a zařadil se k Neyteri. Podíval jsem se na ní. Nerssie vyřízená? Pozvedl jsem zvědavě obočí a přitom se zakousl do kusu masa. Žvýkal jsem kus masa a přemýšlel, kde je Newlin. Ještě jemu jsme chtěli sdělit onu honosnou věc, že je také povýšen. Ale ten se tudy nejspíše prohnal jako uragán a zmizel někde v zapomnění. Nahánět ho po všech čertech nebudu. To jsem si ujasnil. Bylo více než jasné, že budeme muset jednoduše počkat, až přijde i on k smečkovému krbu a budeme mu moci sdělit to, čeho je hoden.
Koutkem oka jsem se podíval na jelena jakmile jsem dožvýkal poslední sousto masa. Zvedl jsem se a urval si ještě menší kousek, který byl více šlachovitý. To co skoro nikdo nemá rád a spousta jedinců to často nechává. Mě osobně to nevadilo. Musel jsem sice více žvýkat, ale to bylo pro mě minimální. Vůbec jsem to nevnímal a poklidně žral.

S Neyteri jsme se tak nějak poměrně dosti rychle rozhodli co komu říct. Jakmile mi od ní přišla myšlenka do hlavy, otočil jsem se na ní a s úsměvem přikývl. Ano, já. Asi poprvé co povyšujeme budu něco sdělovat i já. Byl to zvláštní pocit. Těšil jsem se, co na to vlci řeknou.
Nevnímal jsem moc dění za sebou, já se hnal poměrně šnečím tempem k žrádlu.
Uviděl jsem Wolfganii. Ta mi jde do rány. Zároveň jsem zahlédl malinkatou rezavou Setii. Pousmál jsem se. Vypadala hodně unaveně. Chudák malá musí lovit pro vlky s prázdnými žaludky. Příště se musíme zapojit taky. Nebo alespoň já. Konverzaci, která probíhala za mnou jsem úplně vypustil a přidal do kroku. "Zdravím dámy." Dokonce i Derian byla zpět. Pěkně se nám to tu hromadí. Usmál jsem se na vlčice. "Jste více než šikovné. Wolfganie?" Zvolal jsem její jméno a podíval se na ní. Vypadala, že by se nejraději do jelena pustila už teď hned a já se jí vůbec nedivil. Kde je Newlin. Na okamžik jsem se zamračil. Potřeboval jsem mu sdělit velice důležité rozhodnutí. Ale to muselo počkat. "Ganie, společně s Neyteri jsme se rozhodli, že bychom tě rádi odměnili.
Proto bychom ti rádi udělili vyšší postavení a to postavení delty." Usmál jsem se na ní vřele. "Pokud to ovšem sama přijmeš." Zazubil jsem se. Ještě jsem neznal vlka, který by nechtěl vyšší postavení nebo jej snad dokonce odmítl. Koutkem očka jsem se podíval po dvou vlčicích. Na ty se snad dostane příště. Derian je u nás krátce. Nebo ne? A Setia byla poměrně dlouho mimo smečku. Tam si budeme muset ověřit, jestli si své postavení zaslouží.
"S chutí se pusťte do vašeho díla!" Zvolal jsem a dal vlčicím prostor. Čekal jsem, až přijde i Neyteri.

// Mám čekat až se všichni vrátí?

Tak počkat počkat. Problesklo mi hlavou. Neyteri byla na mě nějaká protivná, Nate na mě vůbec nereagoval. Začínal jsem si myslet, že se tady něco odehrává i když je má velikost přítomná. Určitě tady laškovali během toho co jsem spal. Zježila se mi srst na zádech. No počkej. Přimhouřil jsem oči na Nateho. Ale v tom jakoby do mě uhodilo. Ten pocit zmizel a já byl zase normální.
"No dobře. Tak bychom měli dořešit konečně tu hierarchii i se členy a né jenom mezi sebou." Řekl jsem a postavil se, abych si mohl očistit kožich. Celý jsem se oklepal. A navíc by se mohlo dořešit i více členů když už. "Kdo je dle mého vážně aktivní v naší smečce je jednak náš pán úžasňák Newlin a taky Wolfganie se dosti snaží. Měli bychom to nějak ocenit nemyslíš?" Newlin byl prostě Newlin. Velice snaživý vlk, ochotný, velmi, opravdu velmi aktivní. Řekl jsem abychom to měli co nejrychleji dořešené a mohli to členům hnedka při příchodu říct.
V tom se znenadání objevila Nerssie. Pootevřel jsem tlamu, jelikož jsem jí opravdu rád viděl. Nepustila nás ani ke slovu a slova se ujala ona. Jakmile domluvila, zeptal jsem se jí. "Takže jsou všichni v pořádku?" Ujistil jsem se. Nechtělo se mi věřit, že se všichni sebrali a šli na lov v tak odporném, hnusném a hodně nebezpečném počasí. Tak tohle by se mělo taky nějak ocenit, nemyslíš? Řekl jsem a podíval se na Neyteri, zdali přemýšlí přesně nad tou samou věcí, jako já.
Naklonil jsem hlavu na stranu, když jsem uslyšel jemný smích z hrdla Nerssie. Popravdě jsem si nebyl jist, jestli jsem takový zvuk vůbec někdy od ní slyšel. Usmál jsem se na ní vřele. "To bychom to měli určitě okouknout." A přitom bude smečka pěkně pohromadě a můžeme dořešit tu hierarchii namístě. Postavil jsem se. Bylo mi to více než trapné, že mám žrát maso, co ulovil někdo jiný, ale měl jsem hrozitánský hlad.
Pomalým krokem jsem se rozešel za vlky a čekal, kdy se ke mě připojí i ostatní, kteří zde byli právě v mém okolí.

Rozlepil jsem jedno oko a uviděl Nateho. Netvářil se Bůh ví jak nadšeně. Nechápal jsem co se mu stalo a mávl nad tím tlapou. Jakmile jsem rozlepil i druhé uviděl jsem Neyteri a to už byla vskutku podívaná úplně o něčem jiném. Protáhl jsem se a postavil. Byl jsem zamotaný v nějakém houští. Popravdě nevím jak jsem se do něj vůbec dostal. Při snaze se z něj dostat jsem několikrát zakopl a upadl tvrdě na zem. Nakonec jsem se z toho však dostal.
Obloha vypadala mnohem lépe. Celá příroda se dost uklidnila. Měl jsem z toho radost, co mi ale naopak dělalo starost bylo to, že členové se ještě nevrátili. Snad se jim nic nestalo. Rozhlížel jsem se do všech stran. Připojil jsem se k mini skupince a posadil se vedle partnerky. Přitiskl jsem se k ní.
Zavrtěl jsem hlavou. "Nevěděl." S Neyteri jsme se často a dlouze bavili o hierarchii smečky. Ale pak jsme asi neuskutečnili naše slova. "Pokud jsme to neřekli jemu, neřekli jsme to asi nikomu." Poznamenal jsem a ještě si zívl. A co jsem si tak matně vybavil, věděl jsem že jsme se přinejmenším bavili o Nerssie. Měli bychom to zavčasu pořešit. Pokud nenastala doba, kdy by bylo vhodné řešit nějaké další povýšení na postech. Zamlaskal jsem si unaveně a ještě více se přitulil k Neyteri. "Dělá mi starost, kde všichni jsou." Řekl jsem tiše, nenápadně a stále byl duchem tak napůl nepřítomen. Snažil jsem se uklidnit.

Chrápal jsem a chrápal. Usnul jsem snad v sedě. Pouze jsem se opřel o strom. Můj silný chrapot přehlušoval všechno okolo. Během toho se mi zdálo snad milion snů. Stál jsem kdesi na útesu. Pode mnou hučela voda. Měl jsem mrazivý pocit. Uslyšel jsem výkřik a pískot. Podíval jsem se do levé strany. Do vody spadla Darkie. "Darkie!"Vyjekl jsem ze spánku. Skočil jsem do vody a snažil se k ní doplavat. Proud byl hrozně silný. Jednou vlnou mě hodil k Darkii, druhou mě odhodil o několik metrů dál. Měl jsem hrozný problém se udržet nad vodou. Zakopal jsem tlapkama.
Ocitl jsem se ve vzduchu a padal, padal a padal. Otevřel jsem oči dokořán, těsně než jsem dopadl na zem. Podíval jsem se kolem sebe. Byla zde stále Neyteri i Nate. "Děje se něco?" To byla teda otázka za všechny prachy. Chrápající Morf zjišťuje, co se vlastně děje. Začal jsem se rozkoukávat. Protáhl jsem se a na okamžik zavřel ještě oči. Div jsem znovu neusnul. Znovu jsem zbrkle otevřel oči a začal se rozhlížet kolem sebe. To počasí je otřesné. Napadlo mě a přitom jsem přejel pohledem okolí. Bouře byla stále ta tam. Měl jsem polozalepené oči. "To ještě nepřešlo?" Zeptal jsem se.

// Jste stále u Morfa, nebo jste odešli? Jinak musím upravit post :D

// Na mýtině se teď právě budou pořádat ty grill - chlast párty :D

Byl jsem rozhodnut, že půjdeme na pomoc ostatním, však Neyteri byla jiného názoru. Opravdu ne? Více očí více vidí. Ty ani nevím jakou sílu mohu mít. Divil jsem se, že jí ani nepřišlo divné, když mě padlý strom nezabil. Asi to brala jako normálku. Mohl bych je všechny ochránit. Hlesl jsem v mé mysli.
"To je tam mám nechat?!" Hlesl jsem se špetkou zoufalosti v hlase. Představa, jak si někdo ze smečky neví rady, unášen nějakou řekou do které spadl, nebo zasažen stromem, který jej zavalil mi rvala srdce. Připadal jsem si až moc bezmocný a přesně tenhle pocit jsem nenáviděl. Jako bych se vykašlal na svou vlastní rodinu a čekal, že se sama vrátí. Ale ona se nikdy nevrátila. Možná přesně ten pocit mi to připomínalo.
Promočený na kost jsem ze sebe alespoň oklepal stékající vodu. Posadil jsem se a sklopil zrak do promočené půdy. Přitom jsem cítil jemné chvění půdy. Podíval jsem se na strom před sebe. Jakoby samy od sebe sílily. Pootevřel jsem tlamu a podíval se na Neyteri. To ty! Hlesl jsem v mé mysli. Neyteri doslova zářila jako vánoční stromeček. To co dělala bylo pro nás více než bezpečné. Postavil jsem se a začal poskakovat. Tvořila bezpečné místo pro naše členy.
"To máš asi pravdu." Nač uklízet? Ptala se má mysl. Možná měla na mysli právě ony stromy. Na hlavu mi nepadaly dotěrné kapky.
Uslyšel jsem vlčí hlas. Nejprve jsem natočil pouze uši jeho směrem. Následně jsem otočil hlavu. Měl jsem radost. Přeci jen někdo zůstal v lese. "Nate, rád tě vidím." Hlesl jsem a rozhlížel se, kde má více členů. Nebo to tu opravdu zůstal sám? Přehlížel jsem na okamžik jeho postavu do doby, dokud mi nevlezl do zorného pole. Jeho výraz nebyl zrovna nejlepší. "Co se stalo. Něco se členy?" Vyhrkl jsem ze sebe a vyskočil na tlamy.

// Starý ostrov

Neyteri mi s lehkostí skočila na záda. Přepravil jsem nás jako vor na druhou stranu. To už Sarumen skřípal jako ďáblovy zuby. Nebylo to pěkné na poslech, naštěstí se stromy držely co to šlo.
Oklepal jsem ze sebe hektolitry vody. Les nás alespoň trošku chránil před deštěm. Hlasitý praskot v dáli naznačoval, že nějaký postarší strom nevydržel nápor větru. Jehličnany nemají hluboké kořeny. Napadlo mě jako první.
"Pokud budou členové pryč, budeme se muset vydat nejspíše po jejich stopách." Déšť byl tak silný, že stopy byly téměř okamžitě pryč. Vrhli jsme se do středu lesa. Jenže ať jsem se snažil sebevíc, neviděl jsem zde žádnou stopu po někom živém. Proto jsem své tlapy stočil směrem k hranicím. Dostali jsme se do bodu, kde byly čerstvé pachy naších členů. "Všichni se snad sebrali a šli pryč." Zavrtěl jsem hlavou a podíval se na Neyteri, co vlastně budeme dělat. Nemáš ponětí, kam se to vydali? Tohle bylo hrozné počasí a vlastně nevím, kde bylo více bezpečno. Možná šli na vycházku. Měli bychom je asi zahnat zpět do lesa.
Kdo ví jak dlouho tohle bude trvat. Když jsem pozvedl hlavu, nebe bylo temné, ani náznak toho, že by tohle mělo skončit. "Co teď?"

// Poušť Ararat

Uslyšel jsem skuhrající Neyteri. Nojo. Došlo mi následně.Mé kroky byly velké, přesouval jsem se s ladností a dokázal bez sebemenší námahy udělat na jednu né zcela nataženou tlamu snad metr a půl. Proto jsem vmžiku zmenšil kroky. Vypadal jsem u toho jako pitomec s prominutím, no ale co byste neudělali pro svou ženu. Začal jsem bát mírně naštvaný. Jednou za uherský rok někam vypadneme a hned se musí něco stát. Jako by nám už nikdy nebyla souzena chvíle, kterou bychom trávili jenom spolu.
Dostali jsme se zpět bez újmy na zdraví až k okraji se starým ostrovem. Podíval jsem se na zmáčenou Neyteri a ustoupil do strany. Abys neřekla, že musím být všude první. Nechal jsem jí vstoupit do lesa jako číslo jedna, ale hned vzápětí jsem jí prvenství vzal. Rozhlížel jsem se po celém ostrově. Bylo zde hodně starých stromů, takže byly na maděru. "Nemám ponětí, co se to děje. Nebude to pro nás nic dobrého." Odvětil jsem a přitom uslyšel zapraskání hned vedle sebe. Strom se poroučel k zemi. Uskočil jsem a tím i strhl Neyteri sebou na stranu. Byla zrovna pode mnou. Když jsem v tom okamžiku slyšel svištění. "Pozo..." Nestihl jsem doříct. Statný strom mi spadl přímo na hřbet. Zůstal jsem stát pevně na svém místě jako bych byl kus skály. V tom okamžiku, kdy strom dopadal na moje tělo se aktivovaly moje dvě magie. Jednak moje několika násobná síla, co ostatní vlci nemají a druhá magie byla ta, že se mi tělo a kosti jednoduše zlomit nemohly. Přesto to bolelo jako čert. Záda byla naražená. "Jsi v pořádku?" Podíval jsem se pod sebe. Stál jsem nad Neyteri jako ochranný štít. S magii předmětů jsem následně odstranil padlý strom z mých beder.
Oklepal jsem se. "Buď u mě princezno." Hlesl jsem k ní a přitom se vydal dál. Vybíral jsem tu nejkratší a nejbezpečnější cestu. Ostrovem se nesl hrozný skřípot. Ten se sem donesl až z našeho Sarumenu. Stromy dostávaly neskutečné kapky.
Zmáčený na kost jsem vlezl do vody a nastavil Neyteri záda, aby mě použila jako vor. Museli jsme totiž přebrodit řeku, abychom se dostali domů. Zdálo se to jako nekonečný boj, přitom jsme od našeho území byli pouze kousíček. Příroda je hold někdy neskutečně zlá. "Zvládneme to." Usmál jsem se na svou zmáčenou princeznu a vybídl jí, aby nasedla.

// Sarumenský hvozd (domeček ♥)