Příspěvky uživatele

// Výborně!

// opravdu nemusíte spěchat, šlo mi jen o to abych věděla kdo žije :D

// Nemusíte spěchat domů, stačí jenom že vím, že někde vaše duše žijí :)

Tak zrovna vy dva... i kdybyste nechtěli, tak byste museli!

Děkujeme :)

Přimhouřil jsem oči. Chování mého syna byla prazvláštní. Co se to s ním děje. Všiml jsem si jak sebou malinko škubl. Jako by se v něm něco rvalo. Jemně jsem přikývl hlavou. Ano, měli bychom se podívat po lese, kde jsou ostatní vlci. Ale jestli bylo to co vlčka trápilo mi hlava nebrala. Možná proto, že nevěděl jak to ve smečce úplně chodí. Vlci přichází a ochází Rannathe. Je to koloběh života. Je také normální to, že se v lese skoro nikdo nenachází. Každý je někde na vandu. Smečka neznamená být upnutý v jednom lese. Vysvětloval jsem synovi, který vůbec netušil že mu něco v myšlenkách vysvětluji. Byly to pouhé mé myšlenky, nikde jinde než v mé hlavě nebyly.
Při jeho odpovědi jsem se maličko zarazil. Neví? Sklopil jsem uši mírně dozadu a přitom se zamračil. Chtěl jsem na něho vyžehnout své otázky, jenomže by ho zbytečně pohltily zbytečné starosti. A to jsem jisto jistě nechtěl. Místo toho jsem mu naslouchal dál. Ach nekompletní! Zaradoval jsem se. Tohle mohlo být myšlenko všelijak. Nekompletní, protože začínáš dospívat a začínáš cítit, že to že jsi sám není zrovna ono? Chybí ti tvá druhá polovička, o které ty pochybuješ že existuje?
"Jak to myslíš, nekompletní? Nejspíše jsem se tak kdysi také cítil." A ano, možná jsem se cítil nekompletní. V době kdy jsem dospíval a nikam nepatřil. I když jsem někam patřil, nebylo to ono. Nebyl jsem to stále já.
Bylo to zvláštní, ale tento pocit a tento životní cyklus se nejspíše dědí. "Pojď, trošku si protáhneme tlapy." Řekl jsem synovi a hravě pohodil hlavou. Najdeme vydry a něco si ulovíme. A abychom se rychleji přemístili, rozhodl jsem se pro tu nejstupidnější hru. "Chyť mě, jestli to dokážeš!" Hlesl jsem a přitom do syna strčil možná větší silou než jsem si uvědomoval. Přitom jsem hýbnul zadkem a rozběhl se lesem napříč podél hranic.

// Došla bych s Lucy, je to možné a reálné že mě osud vezme? :D

// Uh, to už je pátého?

Zazubil jsem se na syna, když otevřel oči. Jeho zrak byl sice ještě kapiču šejdrem, ale co se dalo dělat. Během pár vteřin byl zase zpátky. "To se mi stává často." Odvětil jsem s úsměvem na syna a odtáhl se od něj. Byl nejspíše po mě. Vše převálcuje, porazí a zníčí. Jo, to jsem celý já. Byl jsem rád, že bude po mě. V životě se neztratí. Dokonce i jeho stavba těla nebyla k zahození.
Zamyšleně jsem zíral na Rannatha. Ten sic vyslovil otázku, ale hleděl někam do země. Přimhouřil jsem oči. Co se mu stalo? Čekal jsem možná větší průbojnost. Dravé zvíře, které se nezalekne. Možná je ještě moc malý. Kdo ví. Vyčkal jsem, dokud jeho oči nevyhledaly ty mé. Pak jsem se napřímil a zhluboka nadechl. Co mu mám vlastně odpovědět? Netušil jsem, kde všichni jsou. Byl jsem rád, že jsem vůbec vylezl z jeskyně, natož ještě někoho hledat. Pachy vlků byly cítit, takže někdo v lese přeci jenom musel být. "Doufám že ano." Odvětil jsem zamyšleně. Nate byl v jeskyni. Vlastně to byl jediný vlk o kterém jsem věděl, že je v pořádku a je v lese. Ups. Rožla se mi nad hlavou malá kontrolka, která blikala jako splašená.
"Možná to bude příchodem zimy. Všechno se uklidní. Možná i Newlin, který kdykoliv jindy huláká na lesy široko daleko." Usmál jsem se na syna. "Projdeme se?" Naznačil jsem v krátkosti a udělal první krůčky. Kdybychom jenom tak stáli, těla by chladla a nám by byla za okamžik pěkná zima. Přeci jenom chůze zahřeje. A my tak mohli obhlédnout les a jeho hranice.
"Trápí tě něco synu?" Nahodil jsem starostlivý výraz. K dokonalosti mi pouze chyběly pomyslné brýle. Přišel mi poněkud zaražený, takový zakřiknutý.

Těžkopádný krok doprovázel mou velikou osobnost. Funěl jsem a přitom v ten nejméně sledovaný moment mi na čenich spadla sněhová vločka. Zarazil jsem se na místě, jako bych dostal šok. Sledoval jsem vločku, která pomalu ale jistě zmizela z mého čenichu. A je to tu. Nahodil jsem poker face. Takže zima je tady definitivně. Opakuji NEMÁME ŽÁDNÉ ZÁSOBY!!! Má mysl křičela jako o život. Myšlenky se předháněly, která se ujme vedení. A než se stihly nějak seřadit a než jsem stihl nějak reagovat na tyto myšlenky, ucítil jsem, jak mi do zadnice někdo naboural. Zůstal jsem pevně stát na místě jako přikovaný. Více méně to nebylo nic většího než já a tak mě to ani moc rozhodit nemohlo.
Jako kůl v plotě, jsem zůstal pevně tlapami na zemi a přitom jenom otočil hlavu, kdo že to havaroval do velké nepřehlédnutelné koule. Zprvu byly mé oči nezaujaté. "Rannathe!" Vyjekl jsem a přitom se podíval na svého syna. Ležel jako uzlíček nervů na zemi. Otočil jsem svůj líný a možná trošku tlustý zadek. "Jsi v pořádku synu?" Díval jsem se na něho a přitom jej pozoroval pěkně zblízka.
Něco si breptal pro sebe. Očima jsem těkl kolem sebe. Je tu ještě někdo? Ne, nejspíše přišel sám. Přiřítil se jako střela. Drcnul jsem mu do hlavy. Tak nějak jsem předpokládal, že olíznutí není na msítě. Hehe. V myšlenách jsem se smál. Hned na to jsem ale zvážněl. Tohle nebyla legrace, šlo o mého syna. Jediného a prvorozeného. Skálopevně jsem ho skenoval svým zrakem. Má hlava spočinula pár centimetrů od té jeho.

// Paráda :)

// Žije vůbec tady někdo? :D
// Úkryt

Vyběhl jsem ven. Rozhlédl jsem se po okolí. Nikde nebylo ani živáčka. Ty zvuky. Stále jsem je slyšel. Rozhodl jsem se zjistit, o co vlastně jde. Rozklusal jsem se napříč, abych se dostal k hranicím a podél nich jsem chtěl pokračovat, dokud nenajdu zdroj zvuku.
Sem tam jsem se zastavil. Zvuky sílily. Co to jenom může být! Nemohl jsem se dočkat, až zjistím co to vlastně je. Něco mi to připomínalo, ale absolutně jsem netušil co. Hnal jsem se podél hranic. Až jsem narazil do čehosi měkkého. Malého a měkkého. Podíval jsem se pod tlapy, když jsem se trošku vzpamatoval. Byla to malá vydra. Vydra! Ano! Vydra! Když mě uviděla, začala okamžitě pelášit pryč. Cosi tady okusovala a dělala na tom tolik randálu, že jsem to slyšel až do jeskyně.
Uteklo mi jídlo. Zamračil jsem se a otočil se směrem, že půjdu zpět. Měl jsem hlad. Ani jsem si nevšiml, jak moc se opět krajina změnila. Jak moc to bylo jiné. Zima byla za dveřmi. Všechno se to chystalo k zimnímu spánku. A my nemáme pomalu žádné zásoby. Zamračil jsem se.

// Najde se někdo na pomalou hru?

Sice jeho souhlas mohl znít o něco později, přeci jenom jsem se sem vecpal jako velká voda a nečekal na vyzvání. Má chyba. Byl nejspíše dosti zaražený, co tady vlastně dělám. Možná se mu honily hlavou otázky, co po něm vlastně safra chci. Ale já jsem šel s čistým svědomím. Nechtěl jsem po něm vlastně vůbec nic.
Posadil jsem se na zadek a uchechtl se, když se sám chudák Nate zeptal, zdali se něco děje. "Vůbec nic." Řekl jsem vřele a usmál se na něj. Smečka je soudržná a dobře se rozrůstá. "Možná jsem si pouze uvědomil, že jsem tě poslední dobou tak trošku zazdil." No co si budeme nalhávat. Je to tak. Nějak jsem na tohohle malého skřítečka úplně opomenul. "Chtěl jsem si pouze popodívat." Dodal jsem pro jeho klid duše. Na pohled nevypadal nijak rozhozeně, ale co já vím, co se odehrávalo vevnitř tohohle stvoření.
Pomalu jsem si lehl. Překřížil jsem přes sebe přední tlapy a uvolnil se. Zády jsem se zároveń jemně dotýkal stěny skály.
"Jelikož jsi poměrně vysoce postavený jedinec v naší smečce, jsi se vším spokojen? Nebo jak se ty díváš na smečku smečkově?" Zeptal jsem se a přesunul pohled na něj.
Uslyšel jsem divné pazvuky venku. "Omluv mě." Zvedl jsem se a opustil jeskyni. Ty zvuky mě tak moc lákaly ven.

// Les

// Wíí :D