Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Pardon ja jsem dneska nějaká roztěkaná. Přeskočila jsem tě :/

Všichni zmizeli v tunelu. Jakmile jsem do něj skočil já, byl jsem až moc vyžraný na to, abych svištěl takovou rychlostí, jako členové smečky. Takže zatím co oni mohli klidně pištět, já se musel vrtět, abych se vůbec posunul o pár centimetrů. To je trest. Ocitl jsem se na konci tunelu. Konečně. Pomyslel jsem si a přitom tady nikoho neviděl. Ostatní se vydali asi jinu cestou.
Bylo to zvláštní místo. Vypadalo to, jako bych byl u Smrti. Ou. Všude byly drahokamy. Malá krysa si sedla k nějaké věci. Ukázal mi, tam si mám sednout. Šel jsem blíže a když jsem si pořádně prohlédl místo, kde jsem měl usadit svůj zadek, byl jsem v šoku. Co to je? Bylo zde nakresleno, kde se má nacházet můj zadek. Podíval jsem se podezíravě na krysu a posasdil se. "Ano." Odpověděl jsem krátce na jeho otázku a na jeho druhou jsem krátce přikývl. Když jsem se nadechoval k odpovědi, předběhl mě. Jakmile se mi začal vysmívat jeho hnusným pisklavým héliovým hlasem, naštval jsem se. "Je to naše území. Nic ti za něj nedám. A jestli chceš mít všechny zuby, dávej si na mě pozor." Řekl jsem a přitom zavrávoral a převrátil se na záda. Jako myš jsem měl mnohem kratší nožky, takže jsem se nedokázal zachytit. Hned jsem se ale vzpamatoval a místo toho abych se posadil, jsem raději stál.
"Nabídnu ti to, že ti daruji život." Zazubil jsem se na něho a zacvakal zuby těsně před jeho tváří. Dej si na mě pozor! Přetaň mě štvát a vrať mě do původní podoby!
Uslyšel jsem křik Wolfganie. "Ganie!? Kde jsi!?" Zaječel jsem a přilepil ucho k podlaze.

Ta malá krysa mě oslovila mým jménem. To jak mohl vědět, jak se jmenuji? Zamračil jsem se. Ta malá myš byla chytřejší než jsem si nejspíše myslel. Vůbec jsem mu nerozuměl. Mluvil něco o Neyteri a taky o tomto území. Neyteri žádala o nějaké místo?
Já myslel, že jste si tyto území osvojili. "Jak to myslíš? Vyhnechávky?" Nechápal jsem a naklonil u toho hlavu na stranu. Podíval jsem se po členech, jako bych chtěl odpověď od nich. Jenže v tomhle směru mi asi nikdo nedokázal odpovědět.
Aby toho nebylo málo, ta malá krysa z nás všech tady přítomných udělala taky krysy. Podíval jsem se na sebe. Vypadal jsem odporně. Ocas se mi změnil v ten co nemá chlupy. Celá má stavba těla se změnila a já málem omdlel. Bylo jsme všichni malincí. No tak tohle nám ještě chybělo. Protočil jsem panenky. Začal jsem se smát, když jsem se podíval na členy smečky. "Vy tedy vypadáte." Řekl jsem se smíchem a přitom chtěl sklopit uši. Moc to nešlo. Ty plachty, které jsem měl teď nešly tak dobře ovládat.
V tom se dala myš do pohybu. Máme jít za tebou? Zbláznil ses? Jenže všichni se za nim vydali a tak mi nezbylo nic jiného, než se vydat za nimi. Mířili k velkému stromu. Museli jsme vyšplhat po kořenu a pak jsme se vydali sešupem někam do dutin stromu.

// Sarumen

Přidal jsem do kroku a netušil, jestli mi syn vůbec vlastně stíhá. Jakmile jsem se ale ocitl na mýtině, ucítil jsem zde hned několik vlčích pachů. No safra. Nebyl jsem si jist, co se tady děje. Mírně jsem z toho znervózněl.
Našel jsem skupinku vlků, kteří stáli u... Co to je?! Naklonil jsem hlavu na stranu. Neyteri? Vypadalo to jako moje zmenšená partnerka v krysí podobě. A ten strom má na hlavě proč? Nestačil jsem se divit. A členové smečky asi také ne. Jenže ta malá krysa tady dělala celkem nepořádek. Všude byly poházené kusy čehosi. Křičel a vztekal se na celé kolo.
Podíval jsem se po členech. Kývl jim na znamení pozdravu a připojil se k tichému pozorování. Jakmile ale ta malá krysoNeyteri začala dělat ještě větší binec, promluvil jsem. "Proč nám tady děláš nepořádek?" Přistoupil jsem blíže a hrdě se napřímil. Nechápal jsem, proč nějaká malá krysa se stromem na hlavě dělá v sarumenu tolik povyků. To si uklidíš, nemysli si. "Vem si ty věci a opusť toto místo." Řekl jsem mu dosti jasně. Ale to jestli mě myš se stromkem na hlavě poslechne byla vážně otázka do loterie. Moc na to nevypadala.
Než mi malá krysa odpověděla, prohlížel jsem si co to tu všechno u sebe má. Jak to sem přitáh?

// Hm... Neyteri v krysí podobě... Se stromem na hlavě. To musel být taky dobrý matroš.

Netušil jsem, zdali jsem synovi pomohl či nikoliv. Přesto se tvářil, jako by zjistil podstatu svého bytí. Tak rychle? Mě to trvalo několik let. To asi proto, že jsem byl tak trošku zaostalý. Nechal jsm to být a soustředil se na to tučné cosi, co se tady natřásalo před námi. Až moc jsem se zabral do toho, na co myslí můj syn, že jsem si sám nevšiml, že on již lov započal. Napřímil jsem se a zíral na něho s otevřenou tlamou. Asi jsem nečekal, že se můj syn naučí tak rychle lovit. A že na všechno půjde takhle zhurta. Než jsem se stačil vzpamatovat, byly vydry pryč a můj syn taky.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. No skvělé. Vypadal jsem jako blb. Proto jsem začal větřit a s hlavou těsně nad zemí chytil stopu vydry. Vydal jsem se po stopě, dokud jsem na vydry nenarazil. Uviděl jsem je zapadlé ve velké sněhové přikrývce. Tichounce jsem se přiblížil až úplně k ním a následně na ně vystartoval. Vydry se polekaly a za pískotu se daly na útěk. Byly tak neohrabané a vyžrané, že ani běžet nemohly. Přesto jenom jednu povalil na zem a zakousl se jí do krku. Ozvalo se hlasité křupnutí, když jsem švihl hlavou.
Zastavil jsem se a pozoroval, jak mi od tlamy jde pára při výdechu. V lese byl klid. Až moc velký klid. Otočil jsem se a vydal jsem se najít svého syna. Ten byl poměrně nedaleko. Pevně držel svou vydru, která ještě krvácela na sníh. Krev byla prolita pro ukonejšení vlčího hladu. Někdy jsem si připadal jako zrůda, ale bobulky jsem vážně žrát nechtěl.
Položil jsem svou vydru na zem a s nadšením se do ní pustil. Měla na sobě spoustu tuku. Tlamu jsem měl celou od toho nechutně bílou. Přesto jsem vše sežral. Čekala nás nejspíše ještě krutá zima a každé to kilo navíc se počítá.
"Překvapil jsi mě." Oznámil jsem synovi. "Budeš výborným lovcem." Řekl jsem hrdě a přitom se na něho usmál. Vzal jsem si jednu z kostí, které mi zbyly a začal jí pohodlně chroupat. Jedna kůstka za druhou do mě padaly, dokud mi nezůstala hlava. Tu jsem si nechal ještě chvíli na okusování.
Následně sejm cosi zaslechl a postavil se. Podíval se na syna. Chtěl jsem aby mě následoval.

// Mýtina -> musím na akci

// Nejpozději zítra hodím post

// Za erby by měly být odměny dávno rozdány. Meiny jsem o ně psala už dávno, řešila jsem to s ní v říjnu. Nebo se ti to tam od té doby nezměnilo?

Procestovat všechna území.

Dopis č. 1
Drahý, nejdražší, nejvydražovitější Vlčíšku!
Já... tě neznám, ale rozhodně bych tě někdy znát chtěl, poněvadž o tobě všichni říkají samé hezké věci. Třeba to, že plníš přání! Plníš přání, Vlčíšku?
A tak mě napadlo, že bych tě mohl poprosit o hezkou vydru. Jakože opravdu hezkou! Takovou, jako byla Lady Mlhahule, jestli si ji pamatuješ! Taková... hezká vydra. Ne! Chtěl bych ještě hezčí. Nejkrásnější vydru, kterou jsi kdy potkal! Ne pro mě, ale pro mého kamaráda, Vydreighta! On se teda jmenuje Neight a nikdo mu už moc Vydreight neříká, ale to je právě kvůli tomu, že ho dlouho nikdo neviděl s vydrou!
Říká se mu Vydreight už odjakživa! Ne že bych někoho jak živil, ale vydrami se živíme, to ano! A když jsme se těmi vydrami živili poprvé, tak jsme ani nevěděli, že to jsou vydry, a- a- a pak přišel Vydreight- teda, tehdy ještě Neight! A řekl „Ale to je vydra, Newline! Já jsem na vydry profík!“ a já jen přikyvoval a věděl, že to opravdu vydroprofík je. A tak se Neight začal jmenovat Vydreight.
A Neight je pořád vydroprofík a pořád se živíme vydrami (i když ne tak moc, nedávno jsme byli na jelenech! A nikdo z toho nebyl jelen! Přemýšlel jsi nad tím, jaké by to bylo, kdyby jelen byl z něčeho jelen? Já bych z toho byl taky jelen! A pak by tam bylo spousta jelenů a z toho by taky bylo spousta jelenů!), ale nikdo mu už neříká „Ahoj, Vydreighte!“ nebo tak. Všichni mu říkají jen Neighte. I já! A to mě mrzí a tak mě napadlo, že kdyby dostal tu nejpěknější vydru, mohl by z něj zase být nejpěknější Vydreight. A všichni by mu tak říkali, poněvadž by tu nejpěknější vydru nosil všude s sebou. A taky by bylo skvěluper (jako že super a skvělé dohromady!), kdyby ta vydra byla silná! Kdyby pak totiž už Vydreight nemohl, mohla by ho všude s sebou nosit zase ta vydra! Ó, a měla by se jmenovat třeba... třeba... Kopretina! Protože Vydreight má rád kopretiny, takže by se mu ta vydra zalíbila ještě více.
To by bylo doopravdy skvěluper.
Moc děkuju!
Newlin

PS: Říkají ti „Vlčíš“? Mně totiž občas říkají „Line“ nebo „Newe“, protože je to zkrácené od „Newlin“ a je to jednodušší. Nebo je „Vlčíšek“ zkrácenina od- od- od čeho?
Prosím, dej vědět.

Dopis č. 2
Drahý Vlčíšku, moc bych si přála, aby si obdaroval jednoho vlka z naší smečky. Jeho jméno zní Noktisiel. Vybrala jsem jeho z toho důvodu, protože si myslím, že by mu to mohlo udělat radost. A největší radost by mu, jak doufám, udělala ohromná kost, na které by ještě byla spousta masa. Ne jen tak ledajakého masa a samozřejmě ne ledajaká kost.
Měla bych prosím představu o stehenní kosti obrovského jelena. Takže by Noktisiel dostal tolik masa, že by mu vydrželo po několik dní. To bych mu moc přála, každý by měl radost z tolika jídla (a třeba by se i rozdělil). A jestli bych pro něho mohla požádat i o druhý dárek, tak kůži z toho velikého jelena, aby měl v jeskyni na čem spát a nezábla ho studená zem.
Děkuji za přečtení a případné vyslyšení.

Dopis č. 3
Milý Vlčíšek,
tento rok by som ťa rada požiadala aby si môjmu kamarátovi Newlinovi niečo doniesol. Presnejšie, plný vak múch. Chudák rád by presadil ich práva. Má ich rád a bojuje za ich práva. Toľko ich odoslať mňa chcel a ja som mu ich dať nemohla. Môžem ťa preto len požiadať aby si mu to splnil, nech si ich môže užívať a pomáhať im. Rovnako ako návrat jeho kvetín, ktoré rád pomenúva. Veľa dobrodružstiev, aj keď on je jedno sám. Možno ešte trošku dospelosti do jeho hlávky - aj keď jeho povaha je zlatá. Splň mu taktiež všetky jeho priania, taktiež nech je zdravý, šťastný a všetko to otrepané klišé, ktoré sa dáva do takýchto pozdravov.
Vianociam zdar!

Dopis č. 4
Drahý Vlčíšku,

předem bych se chtěl omluvit za ten můj vlčí škrabopis, tužka se v tlapách nebo v tlamě drží strašně těžko! Zkoušel jsi to někdy? Mít ten palec trochu delší, šlo by to snáž. A víš, kolik jsem jich omylem překousl, když jsem ti psal? Doufám že tento pokus bude již poslední.
Abych ale zbytečně neodbíhal od tématu, rád bych tě o něco poprosil. Říká se o tobě, že během zimy máš sklony k štědrosti a rozhazovačnosti... Ale tím nechci říct, že bych si něco přál jen a jen pro sebe. To tedy ne! To by bylo sobecké. Já bych raději obdaroval jistého vlka. Žíhaného vlka. Má takové hezké pruhy, i když ne úplně jako zebra. Nevíš, jestli jsou zebry upovídané? Protože jestli ano, pak bych občas mohl Newlina nazvat zebrou. Ta jeho tlamička se snad nikdy nezastaví! On má asi nekonečný zdroj energie, jinak si to vysvětlit neumím. Mele páté přes deváté, a mě napadlo, že ho to vlastně musí strašně vyčerpávat. A to mou maličkost přivedlo k psaní tohoto dopisu.
Moc pěkně prosím, chtěl bych Newlina obdarovat náhubkem, který mu tu ukecanou pusu zavře a ušetří mu strašně moc energie, kterou vydává jen na to povídání... Chudák. Víš, kolik na to musí denně vydat kalorií? Já teda ne, ale určitě to je velké číslo!
No a kdybych směl být hodně konkrétní, přikládám foto ideálního náhubku. S tímhle by mu stačilo jen obcházet Sarumenské hranice a všichni vetřelci se zlými úmysly by byli hned ti tam! Jen poprosím, aby bylo zapínání na suchý zip. Víš jak - ty vlčí packy nejsou moc praktické v tomto ohledu, a Newlin by to určitě ocenil.

Mockrát děkuji za přečtení a přeji veselé Vánoce.

// Tvoje přání jsou nejhezčí a zároveň nejlepší a zároveň mě prostě vždycky dostanou originalitou :D

Nevěděl jsem co přesně syna trápí. Chtěl jsem mu pomoct, ale dokud by mi sám neřekl otče, trápí mě tohle a tohle, neměl jsem mu jak pomoci. Byl jsem navíc poleno. Spousta věcí mi nedocházela i když mi byla naznačována jak jen sebevíc chtěla.
Myšlenky se mi hlavou honily jako poletující ptáčci. Nevěděl jsem, které myšlence dát přednost. Zastavil jsem na místě a přešel do poklidnější chůze. Otázka mého syna mě vyvedla z míry. Na okamžik jsem zavřel oči a kráčel naslepo. Následně jsem se podíval na syna a zastavil se. "Můžeš být kým budeš chtít ty. Ve skutečnosti jsi tím, jak se přirozeně chováš. Nedělej nic proti své vůli. I kdyby ses měl chovat v očích jiných špatně, chovej se tak, pokud to budeš opravdu ty." Řekl jsem mu. Nesmíš se bát být špatný. Kdo vlastně určuje, zdali jsi špatný. Odchylka od normálního chování vlka? Hm, né vždy tato odchylka musí být špatná.
"Rannathe, rád bych ti pomohl. Vnitřní boj ale sváděl snad každý vlk. Zkušenosti, tvé vlastní přesvědčení pak utvoří tebe samého. Neboj se toho a poddej se tomu." Usmál jsem se na syna. "Časem zjistíš kdo jsi a kým chceš ty sám být." Přestal jsem mluvit a otočil hlavu před sebe. Obrovská mamutí vydra si to štrádovala kousíček od nás. Otevřel jsem tlamu dokořán. Proboha co ta vydra žrala. Vypadala, jako by sežrala snad samotného vlka. Absolutně přežraná vydra, která sotva chodila. A hle! Za tímto mamutem se vynořily další dvě mamutí vydry. Podíval jsem se na syna. Je čas si dát něco dobrého na zub. Přikrčil jsem se a začal se pomaličku přesouvat na druhou stranu. Tak, abychom byli s mým synem naproti sobě a vydry mezi námi. Ty se zastavily na jednom místě, kde začaly hrabat nějakou díru. Co tam mají? Možná nějaké ovoce pod sněhem, kdo ví. Vítr byl hrozně silný a neustále se točil různými směry. Vydry nejspíše ani nepostřehly, že tady ještě s nimi někdo je.
Podíval jsem se na syna a čekal, až započne lov.

// Morfíček nechápe, Morfíček si stojí na vedení. *Ehm ehm.* Může být zveřejněn ten nejlepší dopis a až posléze se zveřejní autor. To se ještě domluvíme s Neyteri. :)