Příspěvky uživatele

Když se Neyteri snažila zatlačit mé tělo do kouta... jaksi to nemělo účinku. Měl jsem možná tak dvakrát větší váhu než ona. Byl jsem hromotluk, s kterým nepohne ani váhově stejný vlk, natož tak drobná vlčice s muší váhou. Podíval jsem se na ní trošku posměšně. Zatím co její svaly se chvěly vypětím, mé jsem vlastně ani nezapojoval. Stačila mi pouze má váha. Abych jí udělal radost, zvedl jsem svůj zadek a dopřál jí svobodu. Hrozně u toho totiž prskala a já měl celou svou hlavu od jejích slin. Né že by mi to vadilo, ale když mi začaly na hlavě přimrzat, nebylo to příjemné pnutí.
Zamyslel jsem se. Možná měla pravdu. Možná byl fakt, že v lese se nacházely pouze mé kopie. Byli především tmaví, takže buď měla tmavého vlka s kterým mi zahýbala, nebo jsem byl otcem já. Přimhouřil jsem na ní oči. "Né každý vlk je plodný!" Ohradil jsem se. Možná je Nate neplodný a proto ještě nemáte potomky!!! Křičela moje mysl. Já přitom stál nehnutě jako sloup a civěl na ní se zamračeným pohledem a dosti podezíravým pohledem.
Trošku mě obměkčila. Usmál jsem se na pár vteřin jako vítěz. Ano, jenom můj pták! Cítil jsem se opravdu jako alfa alf. Ale to mě hned přešlo. To pnutí a ta vařící krev ve mě byla pořád, vůbec se neuklidňovala. Testosteron mi vyletěl na kritickou hodnotu.
Neyteri začala strhávat pozornost na mě. Díval jsem se na ní zamyšleně. "Co to plácáš, víš o mě vše!" Zakřičel jsem a přitom slyšel svou ozvěnu, jak se nese lesem. Trošku překvapeně jsem se podíval na ní. Něco ve stylu, vidíš co děláš? Jaké ochechule? "Minulost je minulost! A pokud vím mou minulost tvoříš i ty! V mé přítomnosti jsou pouze ty, jenom ty!
Toho sis mohla všimnout, že jenom na tobě mohu oči nechat!" Změnila jsi mě dost!
Povahově sis mě přetvořila tak co po mě ještě chceš! Nikdy jsem takový nebyl! A abys věděla...
jsi moje jediná, ta pravá! Ta pravá životní láska. Já to vím, jen se ti to bojím říct. Bojím se,
že bys odešla... tvoříš tu dobrou část mě. Vedeš mě za tím světlem, v které jsem ani nedoufal. Díval jsem se na ní s neurčitým výrazem a nechal ty myšlenky odejít. Věděl jsem, že jestli se my někdy rozejdeme, bude to ona, kdo to ukončí. A pokud ne, rozdělí nás už jen osud.
A toho jsem se bál.
Všiml jsem si že je dost zamyšlená. "Počítáš kolik máš bokovek?!" Vyjekl jsem na ní a upřeně jí pozoroval.

Jemně jsem kývl hlavou v souhlasu. Ano, byl jsem myš. Stál jsem zabořený tlapama do sněhu a čekal, co její zkoumání vlastně zjistí. Šťouchla mi do tlapy, do hrudi, do ocasu, do koulí. Počkat?! Celý jsem strnul. Bylo to velice choulostivé místo. Uši jsem měl otočené směrem k ní dozadu, přesto má hlava směřovala stále dopředu a byla souběžná s tělem. Naštěstí to vypadalo, že je vše na svém místě a ve své správné velikosti. Ve sloní velikosti. Začal jsem se usmívat jako blázen.
Přišla až ke mě s otázkou, zdali je tedy Mýtina oficiálně naše. "Ano, teď je již Mýtina naše." Usmál jsem se na ní vřele. Přitom jsem to bral jako samozřejmost. Mýtina byla obklopená Sarumenem. Bylo to otázkou času, kdy si to území zabereme my. "Společně se členy jsme se tlapkami podepsali. Je to prostě naše další smečkové území. Stalo se to součástí Sarumenu." Usmál jsem se na ní jak nejvíce jsem jenom mohl. V tom však začala pištět. Myslel jsem že od radosti a čekal, kdy mi skočí kolem krku. Ona se však točila dokolečka dokola. Co to dělá? Zarazil jsem se. Přitom jsem ucítil, jak mě něco štíplo velice jemně do zadnice. Měl jsem kůži jako hroch a spoustu tuku, takže pro mě to nebylo tak hrozné.
Přesto se mé vnímání tak trošku jako to její změnilo. Cítil jsem se vnitřně neklidný. Neyteri se začala chovat jako blázen. Ječela nějaké nesmysly o tom, že jí podvádím, že mě balí vydra, kterou jsem popravdě ani neviděl, když jsem se ohlédl a začala neurvale bušit do stromu.
"No tak počkat." Řekl jsem hned po tom, co jsem si promyslel její slova. "Nechceš mi tak náhodou naznačit, že mě ty podvádíš?!" Když už o tom začala, víte jak to chodí. Zamračil jsem se a přišel k ní. Odtlačil jsem jí od stromu a velice naštvaně se na ní podíval. "Takže když nejsem v lese, možná že i když v něm jsem, si to tady rozdáváš kde s kým?!" Povalil jsem jí do sněhu a přitom se nad ní majestátnicky postavil. To bude Nate!
Za všechno může Nate! "A přestaň se dívat na toho ptáka tak svůdným pohledem." Okřikl jsem svou partnerku.

/ Falko, ten spodní vypadá jako vlk co právě sežral Karlkulku :D

//To je dost možné. :D Ale neboj, k úhoně přišla jen ta všechna čokoláda z bonboniér.
Fal~

5

Vlčici jsme vzali hopem šupem. Možná jsem jí až moc odbyl a až moc důvěřoval své partnerce a Natemu v tom, že udělali dobře. Nechal jsem to však být. Chtěl jsem jen jednu věc. Říct Neyteri, co se to stalo na Mýtině. Neyteri ještě v rychlosti shrnula pár základních informací ohledně pitné vody apod. Já si na tu vlčici najdu čas, ale poslouchej už mě! Přešlápl jsem si nervozně.
Neyteri do mě dloudla a dala se do pohybu. Podíval jsem se na Nateho, pak hned na vlčici a znovu jsem těkl pohledem k Natemu. Lišácky jsem se usmál, že musel vědět, jak jsem to myslel a pelášil za Neyteri.
Vybídla mě, abych spustil. A v ten okamžik to začalo. "No neuvěříš!" Zahřměl můj hlas tak silně, že mi na čenichu přistál sníh z větví. Párkrát jsem zamrkal a podíval se nad sebe. Stromy byly prohlé pod tíhou sněhu. Neskutečně velké nánosy sněhu, musely nést na svých větvích. Oklepal jsem hlavu a pokračoval. "Neuvěřitelné!" Zahřměl můj hlas znovu a tentokrát jsem se díval nad sebe. Hned na to, jsem pohled zaklesl do pohledu od Neyteri. "Byli jsme se členy smečky na mýtině! No a..." Rozhlédl jsem se kolem sebe a přistoupil blíže k Neyteri. Co kdyby to někdo slyšel. Myslel by si, že jsem blázen. "Objevila se tam malá krysa. Vypadala vlastně jako ty. Udělala z nás malé hnusné myši. Ze mě samosebou hnusnou, smradlavou, tlustou myš." Dal jsem se do povídání s takovou vervou, že jsem ani nemrkal u toho vysvětlování. "A pak nás uvěznil někam do stromu. Já byl v bublině, která létala! Uh, to je neskutečné!" Nikdy jsem asi nic nevyprávěl s takovým nadšením. Jako bych byl někdo jiný, oproti tomu, jak mě znala. "A víš proč to všechno!!!? Protože mýtina nebyla potvrzená, že je naše." Dodal jsem a konečně si cekl na zadek do velké kupy sněhu.

// Doufám že se nečeká na Lucy, nebo nevím jestli píše ona nebo Castor. Ve všech případech jí přeskočte jak jen můžete ona se pak odplazí :D

Avé
mí malí, milí, lesní, přátelé!

Dovolte nám, abychom Vám společně s Neyteri sdělili pár skutečností, které se odehrály v naší smečce.
Nejprve to příjemné. Přivítejme nového člena. Bouřlivý potlesk prosím, přichází-> Aseti! Pěkně se tady u nás zabydli. V případě dotazů se na nás obrať. Jinak platí pro tebe veškeré smečkové pravidla jako pro ostatní. A kdo je nezná, ať si je přečte.
Hlavně to ohledně aktivity. *Hihi.*

Další bouřlivý potlesk prosím! A to pro vlčici Wolfganie, Která si od nás vysloužila hodnost LOVCE! Nebudeme hladoví! Jupí!

A teď pozor kulíšci. Přivítejte nové delty! Těmi se nově stávají Allairé a Noktisiel. Doufám, že jsem to jméno napsala dobře. Všichni tlapky nahoru a tleskat! Doufáme, že se vám nová pozice bude líbit a kdo ví, třeba při další snaze přijde další ohodnocení.

A teď prosím o trošku smutku. Opouští nás Sallare pro dlouhodobou neaktivitu. Každý může hodit v průvodu květinku za našeho padlého vlka.

Další zprávy jsou pro dvě vlčice naší smečky. Za neaktivitu bohužel musíme odebrat jak vaše pozice, tak vaše funkce. Bohužel, pokud se vaše aktivita nezlepší Lépe řečeno, pokud nenapíšete alespoň postík po tolika měsících budete nás muset opustit.
Nerssie a Setia - bohužel, se ocitáte na pozici kappa a to bez funkcí.

Utřeme si slzičku. Víte že aktivita se cení a neaktivita bohužel plody nepřináší. Inu, přesto, kdo je bez funkce nebo není na své vysněné pozici ve smečce, má možnost nám poslat vzkaz. Kde uvedete, na jaké pozici, byste si svého vlka představovali (A nebojte se napsat vysoké pozice, i ten váš vlk tam může jednou dojít). A také jaká funkce, je ta vaše vysněná. Ulehčí nám to práci cukroušci a vy můžete dostat to, co si přejete.

M & N

// Skvělé, skvělé výtvory! :)

4

Neyteri mi mou laskavost a náklonnost oplatila. Byl jsem nesmírně rád. Ukazovala mi tím, že jsme stále v pohodě a já se nemusel stresovat něčím, co vlastně ani není špatně.
Neyteri mi představila zájemkyni o smečku. Přikývl jsem ve znamení že mě těší. "Jmenuji se Morfeus." Krátce jsem vlčici odpověděl, hned poté co mě pozdravila. Vlastně veškerou práci odvedla Neyteri a Nate. Pokud byli oni spokojeni s touto vlčicí, nechtěl jsem dělat potíže tím, že bych jí nutil vše znovu opakovat.
"Pokud jsou tedy mé spřízněné duše s tebou spokojené, sám nebudu nic namítat." Řekl jsem krátce na vysvětlenou. Řekl jsem mírně odměřeně. Ale takový jsem byl pořád, nic nového. Pouze Neyteri a možná Ganie mě znaly absolutně uvolněné a bezstarostné. Někdy v tom těle malého vlčka. Zbytek vllků měl takového, jakého jsem právě ukazoval.
Mlaskl jsem si a podíval se na svou partnerku. Naše těla se dotýkala a ocásky byly v sobě propletené. Byli jsme jako dobro a zlo. Tak mohly naše barvy těl působit. A konec propletených ocasů jen značil to, jak úzce tyto dvě věci spolu souvisí a že jeden bez druhého vlastně nedá ani ránu.
"Amnesie?" Řekl jsem překvapeně to jméno. Někam se nám poděla a já neměl tušení co se vlastně stalo. A právě to nám nejspíše přišla říci. "Pokud nejsou otázky, můžeme vlčici ve smečce přivítat." Pobídl jsem svou partnerku. Chtěl jsem mít chviličku jenom pro ní. A pak vyřídíme Amnésii? Podíval jsem se na ní tázavým a zároveň vyzívavým pohledem.

// Mýtina, bacha buřti


3

Oddělil jsem se od ostatních, na které jsem byl tak moc pyšný, že jsem poměrně dlouhou dobu nad tím neustále přemýšlel. Tohle musím říct Neyteri. Měli by být nějak odměněni. Tohle není jen tak! Byl jsem v takové malé euforii, že jsem si ani nevšiml, že některé myší návyky mi stále zůstaly. Držel jsem si hrbatou posici zad, čumák u země a běhal jsem trošku zvláštním způsobem. Když jsem si to uvědomil, byl jsem na hranicích s naším lesem.
V mžiku jsem do něj vklouzl a můj čumák zachytil dva pachy. Jeden jsem znal. Cítil jsem v sobě, že moje hlava se snaží nějak nastartovat. Bylo to však k ničemu. Ale věděl jsem, že je mi dost povědomý a známý. Nechal jsem to být a vydal se raději na tím novým pachem.
Netrvalo mi to až tak dlouho. Nachytil jsem navíc pach Neyteri a Nateho. Šel jsem rovnou k nim. Uviděl jsem nejprve Neyteri a tak jsem na ní již z dálky začal hulákat. "Neyteri! Musím ti něco říct! Musíme si vážně promluvit!" Křičel jsem svým hrubým hlasem asi z dvaceti mentrů a začal k ní pelášit.
"Představ si to! Na mýtině..." Zastavil jsem se těsně před ní a hlavu zaryl do šedobílého kožíšku na jejím krku. Ta vůně mě uklidňovala. Byla tak hrozně příjemná a vzrušující. Zastavil jsem se celý i se svým vyprávěním. "Zdravím." Pozdravil jsem a přitom se nejprve podíval na Nateho. Až pak jsem sklouzl pohledem na vlčici. Hnědou vlčici s bílým uchem. To je dobré. Naklonil jsem hlavu na stranu a krátce si vlčici prohlédl.
"Něco se děje?" Zeptal jsem se Neyteri a Nateho, zatím co jsem skenoval svým stříbrným pohledem vlčici.

// Takže já se odpojuji, smečkové záležitosti

Brouzdal jsem si ve své bublince sem a tam a tam a sem. Přitom jsem si uvědomoval, že bych měl jít naproti vlkům. Konec srandy, musel jsem se jim ukázat, že jsem v pořádku. A tak jsem namířil svou bublinu směrem ke stromu a sfištěl si to v ní. Tohle je super dopravní prostředek. Vždycky bych si mohl zaletět ke Smrti a byl bych hodně rychle zpět.
Byl jsem u stromu a lehounce a tiše do něj vletěl. Proplétal jsem se různými chodbami až do místnosti, kde byly vlci. "Tady jste!" Hlesl jsem a namířil si to přímo k ním. Zapomněl jsem však, že takhle věc se neřídí sama a a nemá brzdu. Nikdo nestačil ani reagovat, krom myši, která měla tak zděšený výraz, že jsem se musel smát. Tohle jsi nečekal. A bum. Bublina spolkla Wolfganii a ostatní členy smečky, kteří zde byly. "Pardon, nemá to brzdu." Řekl jsem se smíchem a nastartoval bublinu směrem ven. Vyletěli jsme ven ze stromu a já je chtěl ještě trošku povozit v bublině. Udělali jsme si pár koleček a pak tradá, bublina sama od sebe zastavila a pukla.
Naše podoby se nám vrátily a já byl nesmírně rád. Být velká-malá tlustá krysa je horší než být velký tlustý vlk. Svou tlapou jsem potvrdil, že je území naše. Krysák ještě obešel členy, kteří se rovněž podepsali. A je to, další tlapky v knize! Zaradoval jsem se.
V mžiku byl pryč. Asi si musí opravit chaloupku. Podíval jsem se na členy smečky. "Super a území je naše! Musím vás moc pochválit za statečnost, sílu a usílí, které jste do tohohle všeho dali a to vše v myší podobě." Byl jsem na ně hrdý. "Jsem na vás patřičně hrdý." Řekl jsem a přitom vypnul hruď. Byl to skvělý pocit,vědět, že jsou tak moc ochotní bojovat za svou smečku.
"Nyní, pokud mě omluvíte, se odeberu zpět do lesa. Cítím ve vzduchu jisté povinnosti." Ano, byl to pach cizí vlčice. Začínal mi normálně fungovat čumák.

// Sarumen vy blázni, díky za účast, byli jste skvělí :) a svou tlustou alfu zachránili.
Nebo ona vás? :D

/Hupsky upsky

1

Zatím co všichni byli někde v trapu, já měl tolik času, že jsem si mohl prohlížet onu knihu, nebo co že jsem to měl v packách. Když jsem byl asi v polovině knihy, uvědomil jsem si jednu věc. Jů! Tady jsou naše tlapky!! Otisk mé medvědí tlapy a tlapičky od Neyteri. Chtělo se mi smát jak malou tlapku měla. Přesto jsem si všiml, že to stvrzovalo to, že je území naše. Vlastně jsem si nepamatoval, kdy naposledy bych udělal nějaký otisk do knihy. Oni zfalšovali můj podpis tlapky!! Zděšeně jsem pohlédl před sebe. Nikde nikdo. Nikterak jsem nepanikařil. Byl jsem typ vlka, co bojuje do konce v poklidu. Nekřičí, nejančí. Prostě když má umřít, tak umře.
Prohlížel jsem si knihu dál. Našel jsem mýtinu. Ta byla bez tlapiček. Když jsem se snažil přiložit tu svou, nic se nestalo. Měl jsem totiž myší pařátky. Nechal jsem to být, věděl jsem, že je vše ztraceno. A tak jsem knihu zavřel. V tom jsem si uvědomil, že má bublina se pohybuje. Záplava světla ozářila mé oči. Proto jsem si je zakryl pařátky.
Byl jsem ve vzduchu, hned vedle javoru. Má bublina levitovala. Měl jsem tlamu dokořán otevřenou. Tohle bylo super kouzlo. Koukal jsem na to všechno jako smyslů zbavený. Najednou se bublina pohla. Pohla se vždy, když jsem ve svých myšlenkách nějak pomyslel na nějaký směr, kudy by měla letět. Jo! "Wí!" Zaječel jsem a rozjel bublinu na maximální rychlost. Obtáčel jsem se přitom kolem stromů a těsně nad zemí jsem to vybral a letěl zase zpět nahoru ke koruně. "Když už nic, umřu při zábavě." Řekl jsem a zasmál se. Brouzdal jsem kolem stromu jako smyslů zbavený. Nahoru a dolů, doprava a doleva. Div jsem nesrazil nějakého letícího ptáčka. To bylo o chlup. Pomyslel jsem si a začal s bublinou dělat piruety, otočky a smyčky. Prostě typický vlk.

// Za Lucy - děkujeme za akcičku

// Mám za to že Castor, předtím jsem ho jedno kolo přeskočila.

Malá krysa se naštvala a já netušil proč. Začala se vztekat nejspíše proto, že jsem dosti jasně řekl, že nic za svá území dávat nebudeme. Nic jsme neměli, neměli jsme co nabídnout. A v tom to přišlo. Dostal jsem po čumáku od toho malého smradlavého krysáka, co vypadal jako Neyteri se stromem na hlavě. Než jsem stihl jakkoliv zareagovat, propadla se pode mnou podlaha. Nestihl jsem ani vykřiknout, či se nadechnout, prostě nic. Když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že jsem v nějaké prapodivné, průhledné bublině. Všude navíc byla voda a já musel plavat.
Uviděl jsem Noktisiela a Allairé. Něco se mi snažili říct, ale já viděl, jak vlk jenom otevíral tlamu. "Nokfisieli!" Fakfa fo to fylo? Uvědomil jsem si, že ta malá krysa mi vybila všechny zuby. "Neflyfím tě!" Křikl jsem na něj, přitom jak jsem pochopil z jeho gesta, neslyšel ani on mě. To fe klif.
Nevěděl jsem co dělat. V bublině semnou byla nějaká divná věc. Ta věc kterou měl nejspíše ten myšák. Byly v tom samé čmáranice a já se v tom vůbec nevyznal. Nevěděl jsem co dělat a neustálé šlapání vody na místě bylo dosti únavné. Mezi tím vlci z místnosti zmizeli. Byl jsem zde sám v bublině. V bublině plné vody s nějakou věcí, v které byly čmáranice. Vzduchu bylo málo a vody spousty.
Otevřel jsem tu věc a začal listovat. Byly tu věcy, kterým jsem nerozuměl. Ale našel jsem dokonce nějaké zachycené momenty, které se týkaly našeho lesa. Viděl jsem sebe a Neyteri, jak jsme poprvé přišli do Sarumenu. První den smečky, první členové a vlastně zde byli zachyceni všichni členové.
Zíral jsem na to s otevřenou tlamou. Našel jsem zde dokonce vyobrazení našeho úkrytu, první lov a spousta důležitých momentů. Byl zde den, kdy jsme se sNeyteri pokoušeli o vlčata. Na to jsem zíral velice dlouho. Slastně jsem mlaskl a otočil list. Narození vlčat, jejich krůčky, zoubky a chloupky. Měl jsem slzu na pokraji oka. Měl jsem pocit, že je to jako ukázka poslední doby života před Smrtí.

// Píše tedy ALLAIRÉ jo?