Gallirea - Příspěvky uživatele

// Ganie promiň! Přehlédla jsem + jsem tě dopsala, takže máš nárok na odměnu z puzzle :) Vyber si kam chceš drahokamy :)

//Také si můžete vybrat kam :)

Přešlápl jsem si. Ty dvě řešily cosi a já o to tak trošku neměl zájem. Ale ze zdvořilosti jsem stál a dělal že je poslouchám. V tom však přišla otázka i na mě. Jemně jsem zastřihal ušima. Zabručel jsem a nadechl se. Chystal jsem se na odpověď. V tom mi došlo, že neustále podvědomě udržuji Neyteri ve své magii. Snížil jsem intenzitu ovlivnění a následně se na ní upřeně podíval, jako bych vyslovil nevyslovenou otázku "Cítíš bolest i teď?". Místo toho, abych to vyslovil jsem věřil v naší empatii a začal odpovídat na její otázku. "Ano, šlo to dobře." Krátce jsem zamručel. Mohl jsem u toho vypadat protivně, i když jsem nebyl.
Následně Allairé odmítla vydru. Kývl jsem ve znamení že rozumím a nechal vydru uprostřed mezi vlky, aby si mohl kdokoliv vzít. Fuj to jsem se lekl! Vyskočil jsem na tlapy a otočil se čelem k cizí vlčici, která nás právě teď pozdravila. Jako by se nechumelilo, zjevila se zčista jasna odněkud. Zíral jsem na ní možná s pootevřenou tlamou. Následně jsem se na ní podíval trošku podezřívavě a zaujmul obranářskou pozici, takže ani jedna vlčice přes mé tělo nejspíše nic neviděla. Byl jsem vážně dost vysoký a mé pudy až moc silné. Jenže jakmile vlčice spustila, zařadil jsem se po boku své partnerky. Nevypadala na vetřelce ničitele. "Zdravím tě Maple." Odpověděl jsem a nechal Neyteri, aby se zhostila prvotních otázek. Než jsme však cokoliv stihli říct, přiřítila se Darkie. Než jsem stihl vyslovit vůbec nějaké slůvko, zastavila mě a já musel čekat. Nestávalo se mi, že by někdo ve slovu brzdil. Nechal jsem jí mluvit a přitom jí bedlivě pozoroval. Jako bych právě hodnotil její řeč. Dcera se vydala k Neyteri a tak jsem jí udělal prostor.

// Vcelku nepodstatný post :D

Darkie se vydala na lov. Pozoroval jsem svou dceru, jak se ladně pohybuje. Vypadala u lovu jako její matka. Jak rozkošné toto bylo vidět. Než jsem se nadál, držela vydru v tlamě a přinesla jí ke mě. Překvapeně jsem zamrkal. "Šikovná." Dodal jsem, když se chystala pro další. Nechal jsem jí jít, rozběhla se na nějakou toulavou vydrou.
Podíval jsem se na mrtvolku a přitom se rozhlédl kolem sebe. Stále se tady okolo potulovaly. Připravil jsem se a chytil během chviličky další dvě vydry. To by mohlo stačit. Usmál jsem se. Podíval jsem se směrem, kudy Darkie utíkala. "Darkie?" Zvolal jsem a čekal na odezvu. Chvíli jsem tiše stál na místě a čekal, odkud se dcerka vrátí. Místo toho se ale vůbec nic nedělo. Snad je v pořádku a tu vydru pouze prohání. Možná jsem se měl vydat jejím směrem, ale nechal jsem jí být, aby neřekla, že jí kontroluji.
Vzal jsem tři mrtvé tělíčka do tlamy a vracel se k Neyteri. Ta už měla u sebe společnost. Byla to Allairé. Zamířil jsem rovnou k ním. Zastavil se k dvou slečen a položil vydry na zem. "Zdravím dámy." Usmál jsem se na ně vřele a posunul vydru k Neyteri. Ohlédl jsem se za sebe. Darkie mi stále nebyla v tlapách. "Allairé máš hlad?" Nabídl jsem jí jednu z vyder a sám si jednu chňapnul. Byl jsem hladový, né že ne. Stále jsem čekal na dcerku. Ta jak se pustí za vydrou, dokáže hotové divy.

Začal jsem zpomalovat. Pach vyder byl silnější a silnější. Ty malé potvory si pochutnávaly na nějaké zdejší dobrotě a zase určitě devastovaly les. Přešel jsem do kroku. Nechtěl jsem zbytečně upozorňovat na nás tím, že vydry uslyší můj sloní krok. Darkie se zařadila k mému boku. Byl to zvláštní pocit. Jako by vedle mě kráčela druhá Neyteri, akorát s jiným zbarvením. Když mi začala odpovídat na mou otázku, nebyl jsem si v tu chvíli jist, zdali jsem udělal dobře. Asi jsem se neměl ptát. Slova ve stylu ztratila jsem se a podobně mě děsila. Nedával jsem však na sobě nic znát. Nejraději bych jí ovšem zavřel do nějaké skály či propasti a tam jí chodil krmit, aby už nikdy neopustila les. Byl to rodičovský pud. Snažil jsem se ale, aby ve mě měla spíše oporu.
"Doufám, že sis to náležitě užila." Řekl jsem s úsměvem i když se to ve mě dosti rvalo. Přesto jsem dokázal své pocity zkrotit. Zmínila se mi rovněž o nějaké smečce. Zavrtěl jsem hlavou. Žádnou takovou smečku co by začínala na M jsem neznal. Leda tak Morfova garda! Řekl jsem si v podvědomí a pousmál se nad tím. Představil jsem si další smečku plnou vlků, která bojuje s ostatními a válcuje je všechny.
"Jaký incident myslíš?" Zeptal jsem se a přesně v tu chvíli před námi proběhla vydra. Strnul jsem na místě. Darkie se sice plížila za mnou, ale to ona se měla ukázat a Neyteri něco ulovit. Kývl jsem hlavou, aby šla první. "Tenhle lov vedeš ty." Udělal jsem krok stranou, aby mohla projít. Nechal jsem jí, aby si vybrala svou kořist sama a také aby jí i sama ulovila. Já si pohledem vybíral z vyder, které zde byly opravdu v hojném počtu. Chtěl jsem si dát taky něco na zub a přinejmenším to přenechám někomu jinému.
Po očku jsem ale stále kontroloval dcerku.

A kde je vůbec Rannath? Po kom ty vlčata jsou. Mají hroznou toulavou tlapku. To musí mít po Neyteri. Tady prostě jiná možnost nebyla. Určitě byla Neyteri pěkně toulavá vlčice. Kdo ví kolik vlků všude má. Beztak na každém růžku čeká jeden. Nechtěl jsem se v tom rýpat. Už jsem se k vůli tomu hádali dost dlouho a tak jsem to nechala být.
Byl jsem tak moc zamyšlený, že jsem neslyšel přicházet svou dceru. Nebo šla jako duch. Což bylo klidně možné, byla jako pírko. Trošku jsem sebou škubl. Nečekal jsem, že zrovna teď na mě někdo bude mluvit. Nahodil jsem překvapený výraz a posadil se do normální polohy. Matka má hlad? Opakoval jsem po ní a naklonil se do strany. Podíval jsem se na ní. Stála tam na místě se zraněnou tlapou a zírala naším směrem. Neříkal jsem to, že bude potřebovat mou pomoct? Podíval jsem se na svou dceru a krátce si jí změřil. "Pouze matka by byla ráda?" Vážně jenom matka by byla ráda za to že půjdeme spolu lovit? Věděl jsem, že si nic nemohu vynutit. "Pojďme na to." Usmál jsem se na dceru vřele. No co, čas s tebou trávit budu a za to budu jenom rád. Postavil jsem se a vyklepal si kožich. Půda nebyla zcela suchá.
Vydal jsem se na cestu v trošku rychlejším tempu. Můj krok zněl, jako by běžel slon. Ale nijak jsem to nehrotil. "Jaká místa jsi stihla navštívit během té doby, co jsi byla mimo les?" Zeptal jsem se a usmál se na dcerku. Jelikož jsem udával tempo, poměrně rychle jsme se přemísťovali. vydry jsme měli téměř na dosah. Nebyly už daleko. Cítil jsem jejich pach z čumáku. Jsme skoro na místě!

Ano, budeš v pořádku, hned po tom, co si upadne tlapka. Pronesla má mysl poněkud podrážděně. Neměl jsem rád zlehčování věcí a že tohle bylo sakra zlehčování. Nevěděl jsem co dělat. Rána se potřebovala vyčistit a tomu jsem napomohl tím, že jsem ránu opláchl. Krev sice nebyla tak silná, ale ta chybějící kůže byla prostě děsivá.
Protočil jsem očima. Zase byla chytrá jak lesní zpravodaj od veverek. Nechal jsem to být. Věděl jsem, že stejně mou pomoc bude potřebovat. A že stejně dřív nebo později si o ní řekne. Takže jsem pouze mlčky stál a zíral na ty dvě. Jedna jak druhá, byly úplně stejné. Ach ano. Musíte si něco říct, musíte si toho tolik říct. Zamračil jsem se. Věděl jsem, kam tohle vede. Musí si něco říct, ale né přede mnou. Připadal jsem si zase jako ve své rodné smečce. Všichni proti všem a ve výsledku všichni proti... To je jedno, spal je čert. V tento moment jsem byl trošku podrážděný.
"V pořádku rozumím." A přesně v ten moment se z Morfea stal ten typický bručoun, kterému nikdo a nikdy nic nevysvětlí i kdyby se na hlavu stavěl. Byl jsem nabroušený, protože se mnou nechtěl tady nikdo nic probírat. Podíval jsem se na Neyteri. Mysli na to, že tvou bolest teď oddaluji já. A s významným pohledem jsem se k těm dvoum mým slečnám otočil zády a odkráčel. Šel jsem jako lemra. Absolutní lenochod, co snad ani pomaleji jít nemůže.
Magii iluzí jsem stále udržoval při životě. Měl jsem dost síly na to, abych to vydržel ještě pěkně dlouho. Šnečím tempem jsem odešel od vlčic dobrých dvacet možná třicet metrů. Nakonec jsem se zastavil, posadil se na zadnici a opřel se zády o strom. Potřeboval bych mít od všech svatý pokoj. Někdy jsem měl myšlenky, zdali smečka byl ten nejlepší nápad. Ale vždy v ten moment, kdy jsem pochyboval, přišel nějaký impuls, který mi potvrdil, že to bylo dobré rozhodnutí. A teď? Hm, nějak si dává na čas.

Člen smečky tak jak rychle přišel, tak i rychle odešel. Nestihl jsem zaznamenat vlastně to, kolik času to zabralo. Zamrkal jsem a byl fuč. Hm? Jako by se čas zastavil, nebo jako bych se spíše zastavil já. Bylo to zvláštní. Přesto jsem tomu nevěnoval svou další pozornost.
Otočil jsem hlavu směrem k Neyteri. Její tlapka vypadala ještě hůř než před chvíli. "Pro vlčího Boha, to je hrůza!" Zaskřehotal jsem a přitom se otočil tak, abych si tlapu mohl pořádně prohlédnout. Všude byla krev. Věděl jsem, že jakmile bych se její tlapky dotkl tou svou mohl bych jí tam zanést bakterie a kdo ví co všechno. A tak jsem jenom pozoroval ono místo. Nevypadalo to hluboké. Ale kůže byla porušena a nejspíše stržena. "Co s tím budeme dělat." Já vůbec nevěděl co dělat. Začínal jsem jančit. Tohle nebylo nic moc pro mě. Narovnal jsem se a podíval se jí do očí. Ta krev jí tekla poměrně rychle a dost.
Jelikož jsem ovládal iluzi, snažil jsem se Neyteri navodit pocit, že to vlastně nebolí. Za pomoci iluzí jsem vštěpil Neyteri pocit blaha. Přesně opačný pocit, než právě prožívala. Znovu jsem se sklonil k tlapce. S magií vody jsem toho moc nezmohl. Moc jsme si ještě nerozuměli. Přesto jsem dokázal s magií vody tlapky alespoň omýt. A v ten moment jsem uviděl ono zranění. Odporné! Vyděšeně jsem se narovnal. Právě v moment, kdy k nám dorazila dcera. Ta matku uvítala jak se patří. Usmál jsem se na ní. Sladká Darkie. Byla již poměrně velkou slečnou. Chtěl jsem jí utiskat k smrti, ale její nadšení nebylo tak velké. Ba opačné. Její projev vypadal, jako bych byl ultra super krutý otec. Zamračil jsem se. A co já? Bylo mi to líto, že se dcera začala chovat zcela jinak, než jak jsem si jí pamatoval jako vlče. "Zdravím tě dcero." Řekl jsem odměřeně, přesto šlo v hlase poznat, jak moc mě štve že i mi nepadla kolem krku. Byl jsem rád, že je znovu nalezená a hlavně zdravá a živá. A tvůj bratr? Než jsem stihl vyslovit otázku, upoutala jí pozornost zraněné tlapky. A co se stalo? Co se vlastně stalo? No Neyteri, povídej.

Posadil jsem se na zadek a čekal, kdy Neyteri pukne a vypaří se mi před očima jako pára nad hrncem. Nahodil jsem poker face a nehnutě jí pozoroval. V tom jejím vzteku nebo záchvatu vzteku jsem se začínal ztrácet. Z ničeho nic začal padat strom, který jí taktak minul. Kdyby minul, když jsem uslyšel její kňučení, bylo mi jasné, že se něco stalo. Přiskočil jsem k ní. "Jsi v pořádku?" Tím leknutím mě přešla všechna zloba, všechen strach. Nechal jsem to být. Nechtěl jsem se dále hádat.
Začal jsem jí prohlížet tlapku. "Ukaž mi to." Jenže ona tlapku dávala do zbývajícího sněhu. Při poloze, kdy ona stála a já jí klečel u zadní tlapy přišel člen smečky. Zpočátku jsem neměl tušení o koho jde. Když jsem se vymotal zpod vlčice, zadíval jsem se na vlčka. "Zdravím." Usmál jsem se na něho vřele a poslouchal, s čím za námi přišel.
Oznámil nám pár věcí, na které Neyteri reagovala. Já pouze stál a pozoroval jejich konverzaci. Označkované? Och! Byl jsem na to háklivý, ale i toto patřilo členům smečky. Nejraději bych si totiž všechno značkoval sám. Ale jak jsem již mohl zjistit, les je veliký a nejspíše by mi to trvalo pěkně dlouho, než bych to všechno oběhal. Jakmile bych to dokončil, mohl bych začít znovu. "Dobře." Potvrdil jsem, že tuto informaci bereme na vědomí a lehce se usmál.
Načež jsem se posadil na zadnici a pozoroval tlapu od Neyteri. Krev se začala vsakovat do sněhu.

// Čeká se na mě? Příště do mě prosím kdyžtak vrtněte, pokusím se odepsat co nejdříve - nejpozději zítra.

Kašlu na ní! Je to magor, který akorát provokuje, protože sama nechce přiznat, kolik bokovek má. Nečekal jsem, že zrovna ona taková bude. Ale co, každý se může zmýlit. Umí se dobře přetvařovat. Naštvaně jsem kráčel svou cestou a svým šnečím tempem. V tom jsem ucítil, jak mě cosi silně chytlo za ocas. Má první reakce, aniž bych si to uvědomil, bylo to že jsem opětoval silné hrdelní zavrčení a zubisky se ohnal na toho blázna co mě kousl. V ten okamžik, se začaly probouzet mé odznaky. Začaly více a více svítit. Byly jiné než obvykle. Vypadaly snad jako tekuté ale stále na svém místě. S výhružným pohledem jsem se zarazil právě v čas. Když jsem byl rozhodnut, že toho drzouna zlikviduji, uviděl jsem obličej Neyteri. Můj výraz se změnil na překvapený. Uvědomoval jsem si právě teď, že jsem se ohnal po své vlčici a mohl jí ublížit.
Začala plácat nějaké hlouposti. "Co pořád máš s Ganií?" Zavrtěl jsem nechápavě hlavou. Podíval jsem se na své tělo. "Teď se mě nedotýkej." Oznámil jsem jí. Ve mě se vařila krev, odznaky mi svítily snad na míle daleko a byly celé obsáhlé jsou toxickou látkou. Svítil jsem jako světluška. Naštvaně jsem si cekl na prdel a pozoroval Neyteri, která si tady hrála se vším možným a to především živým. "Přestaň, ohrožuješ členy smečky!" Řekl jsem otráveně a přitom se na ní díval s nejvíce otráveným pohledem. Fakt mě štveš. "Tak už mi řekneš co máš s Natem? Nebo je v tom snad i Newlin? Nebo ti noví?" Podíval jsem se na ní přísně a káravě. Už by to totiž mohla vyklopit.

Ty jsi možná až moc velice plodná, přesto tvůj milenec být nemusí!" Křičel jsem kdesi uvnitř sebe a přitom nepohl ani brvou. Tahle debata mezi námi nikam nevedla. Neměla směr ani cíl. Neměla nic, přesto jsem po sobě hulákali nesmysly jeden přes druhého a navzájem se obviňovali. Protočil jsem oči. A je to tu. Vytahuje minulost. Co bylo bylo! Proboha vy jste všechny stejné.
Jenom sra*ky z minulosti vytahovat. Co jsem neřekl, co jsem řekl, jak jsem se přesně pohnul, a kam jsem se přesně díval! Zavrtěl jsem hlavou. Tohle nemělo cenu. Navíc si uráčila hrát na "já všechno zapomněla". "Tohle nemá cenu. Moc dobře o mě víc všechno, přestaň." Naštvaně jsem se zvedl a otočil se k ní zády. Vlez mi na záda. Zněla má poznámka v mysli.
Při její prazvláštní poznámce o bokovkách jsem se zarazil. Otočil jsem se zpět směrem k ní. "Končím s tebou!" Zařval jsem na ní a přitom se na ní podíval zlověstným pohledem, ve kterém byla špetka nenávisti. Měla ještě nějaké poznámky na to jak vypadám. "Jestli mě tak sešlého vidíš ty, za to já nemohu. Cítím se ale přesně naopak." Dodal jsem arogantně. Postavil jsem se do modelové pozice, nahodil arogantní a povýšenecký výraz. "Jsem svalnatý, krásný,
velký, extra přitažlivý a čím dál tím lepší." Švihl jsem u toho ocasem a se svým arogantním výrazem se k ní znovu otočil zády a rozešel se směrem pryč. Běž si za těma bokovkama,
které nemůžeš ani spočítat.

To je tak Cute! Jsem z toho nadšená :)