Gallirea - Příspěvky uživatele

Postavově poměrně ucházející vlčice. Nebyl to žádný vyhublý drobeček, co by se měl každou chvíli složit jako uzlíček podvyživeného čehosi. Zíral jsem na vlčici. Možná až moc. Ale ta tvář mi byla tak moc povědomá. Pronikavý pohled se mi zdál až moc známý na to, aby to byla pravda. Já měl dobrou hlavu na pamatováka. Jenže tohle... Né a né si vzpomenout.Um sakra, zapomněl jsem říct, že jsem jednou z alf smečky... Ale to nejspíše poznala sama. Nechal jsem to být, možná je to informace, která by jí jen znervózněla více. Doufal jsem, že se trošičku uvolní. Nesekal jsem hlavy a ani je netrhal.
Mlha kolem nás párkrát zakroužila, jako by zjišťovala stav a úmysl vlčice. Následně nás opustila a stáhla se do postranní. Ta mlha mě někdy děsí. Řekl jsem si v mysli, když jsem pozoroval, jak ustupuje a dělá nám prostor. Byl to takový ochránce lesa. Zlý úmysl odvede do zapomnění.
"Litai?" Blesk, blesk, blesk. Útržky mi proběhly hlavou. Malé vlče s červeným kožichem. V tento moment jsem ignoroval to, že má zájem o místo ve smečce. "Ach vlčí Bože, vždyť ty jsi dcera Sayapa a Haruhi! Kožich celý po otci a obličej celá maminka!" Tak něžná vlčice a zároveň smyslná. "Pamatuji si tě jako malé vlče Borůvkové smečky." Usmál jsem se na vlčici. Poukazovat na to jak moc vyrostla bylo asi dosti hloupé. "Vyrostla z tebe krásná vlčí slečna." Konstatoval jsem s úsměvem. Byl to krásný příklad, jak se dokáží spojit geny otce a matky v jedno. Nádhera.
Zavrtěl jsem hlavou. A ano, místo ve smečce. "Jsem rád, že jsi zavítala k nám. Místo ve smečce samozřejmě je. Záleží co od smečky očekáváš a co si myslíš naopak že smečka očekává od tebe." Neznělo to jako otázky, ale byly to otázky. "Navíc náš les, je ta trošku tajemný jak sis již mohla všimnout." Vybídl jsem vlčici ke krátké procházce kolem hranic. Nechtělo se mi jen tak stát. Čekal jsem, až se vlčice připojí.

// Přeskakuji Amny, promiň nechce se mi více čekat.

Nechal jsem, aby se s námi Newlin rozloučil. Měl trošku naspěch. Nejspíše měl hodně práce. "Hlavně opatrně Newline." Broukl jsem za ním, aby mě ještě slyšel. Pelášil totiž kdo ví kam. Zmiňoval Neyteri, jenže ta byla Bůh ví kde. Musí najít hlavně ona sama sebe. Zamračil jsem se. Cítil jsem zase tu pichlavou prázdnotu.
Uslyšel jsem oznámení příchozí členky na smečkové území. Hm, zima se blíží, vlci se začínají shlukovat. Skvělé, chtěl by to vyrazit na lov. Členka smečky se vydala rovnou k nám. Postavil jsem se a na znamení pozdravu jí přikývl. "Zdravím tě, Maple." Jmenuje se tak že jo? Doufám, že jsem si nespletl jména. Pousmál jsem se. Nechal jsem vlčici mluvit. Ach ano Život. "Nedávno u něho byla i Amnesie, že?" Podíval jsem se s úsměvem dravce na vlčici vedle mě. "Vypadáš, jinak." Konstatoval jsem, když jsem si vlčici prohlížel. Jako by se jí snad změnila barva kožichu. Na zimu? Zima dělá divy. "Pěkná věc." Poukázal jsem na slušivou věcičku na krku.
"Jdeš celkem vhod. Potřeboval bych pomocníka na lov. Pokud si troufáš, můžeš se ke mě přidat." Mrkl jsem na vlčici. V tom jsem ale uslyšel další zavytí. Přemýšlel jsem, komu ten hlas patří. Hm, nikdo mě nenapadá přesto mi připadá známý.
Krátce a hlubokým hlasem jsem zavyl nazpět, jako odpověď, že o vlkovi či vlčici vím. "Dám omluvte mě. Pokud se chcete přidat pojďte, musím vyřídit cizince na hranicích." Pousmál jsem se a rozklusal daným směrem, aniž bych čekal na odpověď jedné z vlčic. Hles mi byl vážně povědomý, zněl však dosti nejistě. Možná mladý vlk, co narazil na smečkové území a neví kudy kam. Nechal jsem to být, místo toho jsem se přemisťoval lesem. Plul jsem jako ryba ve vodě. Znal jsem snad už každičký strom. Hustá mlha doprovázela mé tělo. Cítil jsem jak pach cizince sílí. Hm, jemný až líbezný pach. Vlčice. Pousmál jsem se. Zhruba deset metrů před vlčicí se objevila silueta mého těla. Těžko rozpoznatelná. V oparu se černé tělo jednoduše skryje. Zastavil jsem se a nechal mlhu, aby poodstoupila od nás. Nyní mě mohla konečně vlčice pořádně spatřit.
Narovnal jsem se a vydal se jejím směrem. Nechal jsem mezi námi dobré tři metry a zastavil se. Můj krok byl sebejistý. Opětovně jsem se pořádně napřímil. Zadíval se na rudý kožich. Její znaky ve tváři mi neustále říkaly, že ten obličej znám. Ale odkud? "Zdravím tě. Jmenuji se Morfeus. Jak sis již sama všimla, nacházíš se na území Saruménské smečky. Jak ti mohu pomoci?" Pousmál jsem se na vlčici, abych nebudil tolika strachu.

// Tak se klidně odpoj ať to stihneš :)

// snad v pondělí odpovim. Pokud mate něco naléhavé přeskočit.

Pousmál jsem se na vlčici. Byla roztomilá a její úsměv mě těšil a hřál na srdci. Pohled jsem přesunul k Newlinovi. Počkat zamotávám se. Je rád, že nikomu nevadí, nenevadí? Co je to za slovo nenevadí? V hlavě jsem se snažil si uspořádat jeho myšlenkové pochody, které říkal nahlas. Nestíhal jsem je dávat do souvislostí. Moc rychle a moc hlavolamů. "Teď jsem si moc nerozuměl." Pousmál jsem se provinile.
Zarazil jsem se. "Ty nás špalkuješ?" Zasmál jsem se tak hlasitě, že můj smích ozvěna přivanula zpět. To slovo mi přišlo vtipné. Neměl jsem sice ponětí, co znamená, ale přišlo mi to vtipné. Pouze jsem zvědavě naklonil hlavu na stranu, když se jej Amny ptala co to vlastně znamená nebo dělá ten jeho špalkovací smysl.
Newlin jako papoušek opakovat má slova. Chvíli jsem na něj jen zíral. Čekal jsem že odpoví. A odpověď opravdu přišla. Newlin spustil spršku myšlenek a slov. Opět jsem se začal zamotávat. "Newline. Pomalu, co že se stalo? Jaký strom?" Koukal jsem na něho překvapeně. "Počkat, počkat. Jak jsme se od kouzelného stromu dostali k jahodám." Řekl jsem zamyšleně a podíval se na ty dva. Vypadali jako dva prosící uzlíky hladu. Nahodil jsem otrávený výraz. "Chcete tady pěstovat jahody? Vážně jahody?" Můj výraz byl ještě více otrávený. Kdyby chtěli pěstovat strom, na kterém roste maso, to by byla pecka. Ale jahody?
"Nechci kazit náladu, ale nevím jestli by tady u nás rostly. Jediná pozitivní věc je ta, že Neyteri by vám dokázala za pomocí magie nějaký ten keř dát okamžitě... já jen stále nevím kde se toulá." Pokrčil jsem rameny a můj výraz se změnil na ustaraný a smutný. Kde se touláš tak dlouho?

// Pardon že mi to tak trvalo

Protočil jsem na Amnesii panenky. Vypadala, jako bych se jí právě snažil sežrat. Uculil jsem se na vlčici. Tak se snaž, zatím ti to moc nejde. Ale zároveň jsem to chápal. Příroda to tak zařídila a vlci to pouze praktikují. Respekt a strach ze silnějších jedinců. Pousmál jsem se na ní. Chápal jsem její rozpoložení. Být takový drobeček jako ona, asi by mi také naháněl strach vlk jako jsem já.
Přimhouřil jsem na vlčici oči. Tak Smrt a Život. "K Smrti je cesta dlouhá a zrádná." Chápal jsem, jak se tedy nejspíše stalo to co se stalo. Šla ke Smrti, ta ji vyděsila natolik, že se třásla několik měsíců někde pod chvojím a když se konečně rozhodla vydat se zpět, dost možná že cestu zapomněla. Chápal jsem vše, co mi vlčice říkala. Kývl jsem hlavou. "Amny, Můžeš kdykoliv odejít. Nic tě ve smečce nedrží. Pokud chceš ale zůstat sále členem, musí se v lese udržovat i tvůj pach a smečkový na tobě." Jakmile tohle vymizí, nejsi členem. Udělal jsem u toho výraz, že bohužel, ale takhle to chodí. Byl jsem rád, že přijala i fakt, že pokud se to bude opakovat, další třetí šance již není.
"Já ti rozumím." Pousmál jsem se na vlčici. "Vítej tedy znovu v naší smečce a přijmi náš les na svůj domov a naše vlky za členy smečkové rodiny." Usmál jsem se na vlčici. "Jsem rád, že jsi zpátky Amnesie. Jsi dobrá vlčice." Přimhouřil jsem oči a tyhle slova řekl zcela vážně.
Ani nevím odkud, ani nevím jak, přiřítila se šedá koule chlupů. Spustila s jekotem a já překvapeně zamrkal. "Newline." Řekl jsem s nadšením. Dlouho jsem toho vlka neviděl. Spustil tu svou upovídanou a já byl tak rád, že slyším jeho hlas a vidím jeho naději ve tváři a pozitivismus. Odmlčel jsem se a nechal ho mluvit. Bylo to spíše chaotické, nevěděl co říct nebo spíše na co se dříve zeptat. Následně se sám odmlčel. "Neomlouvej se, máš takovou povahu a my tě za to máme rádi. Rád tě zase vidím." Mrknul jsem na vlka. "Děje se něco?" Má tvář zvážněla. Nevěděl jsem, jestli se náhodou něco nestalo, když přiběhl s takovým dychtěním. Naslouchal jsem mu.

Její úsměv mě zahřál u srdce. Doslova radostí poskočilo. Oplatil jsem jej tež, ovšem strnul jsem téměř ve stejném okamžiku. Vlčice reagovala strachem na mou velikost. Zarazil jsem se a udělal krok zpět. Nechtěl jsem, aby se cítila, že ji ohrožuji. Byl jsem sice snad stonásobně vyšší, to ale přeci neznamenalo, že jí ukousnu hlavu. Pomaloučku jsem si sedl. "Nechci ti ublížit a také nechci, aby ses cítila jakkoli ohrožená." Doufal jsem, že to, že si sednu, jí alespoň trošku uklidní. Koutkem oka jsem změřil její tlapičky s mými tlapami. Byly několikrát tak velké. Nejspíše chápu obavy. Byl jsem vysoký a mohutný vlk. Nikdy jsem si pořádně neuvědomoval, jak to může na vlky působit. Přesto Amnésie mě alespoň trošičku znala. Mohla vědět, že nervu hlavy pro zábavu. Hm, i když. Zavrtěl jsem hlavou.
Amnésie začala mluvit. Chvíli jsem pozoroval její třesoucí se tělo. Proboha, snad nemá takový strach ze mě. Během toho co mluvila, jsem se snažil vyhledat její oční kontakt ale marně. Můj výraz tváře byl neurčitý. Naslouchal jsem. Naslouchal jsem slovům vlčice, která se omlouvala. A následně žádala o místo ve smečce. Znovu? Pozvedla svůj pohled. Poprvé, za celou dobu co mluvila.
Zíral jsem jí do očí a nehnul ani brvou. Kde jsi Neyteri? Kde jsi, když je důležité rozhodnutí? Nemohl jsem však vypadat, že se nedokážu sám rozhodnout. Pouze jsme rozhodnutí dělali spolu. Veškerá. Neyteri se však dlouho neukázala a já polemizoval.
"Jak jsi se měla během putování mimo smečku?" Zeptal jsem se neutrálně. Nebylo to myšleno nijak rýpavě. Naopak, zajímalo mě, jestli jí takový život nevyhovuje více. "Myslím si, že dát druhou šanci by bylo namístě. Ovšem, musela bys mít na paměti, že možnost třetí šance u mě neexistuje." Každý chybuje.
"Ovšem byl bych rád, když spolu máme komunikovat, aby ses mě přestala bát. Neublížím ti." Dodal jsem, když jsem pozoroval její nedůvěru v očích.

Pocit zvláštní prázdnoty mě pohlcoval. Cítil jsem se tak hrozně zvláštně, že to popsat snad ani nešlo. Lesem se prohánělo snad pár vlků, kteří ale byli někde nejspíše na druhé straně lesa. A Derian? Derian stále nikde. Povzdechl jsem s a podíval se směrem k úkrytu. Neměl bych se za ní jít podívat? Nakonec jsem se ale rozhodl, že zůstanu. Položil jsem si hlavu zpět na tlapy. Počasí se z pochmurného stalo poměrně příjemným. Přes les prosvítaly paprsky slunce. A les neustále a tuše šeptal svou pohádku, které jsem stále ještě nějak neporozuměl.
Dcera byla bůh ví kde a syn to samé. Poměrně dlouho jsem je neviděl. Deprimovalo mě to. Ani jeden potomek se doma neukázal. Lépe řečeno doma ano, na očích ne. Darkie alespoň přišla do lesa. Vzápětí však zmizla. A Ranath? Kdo ví, kde mu byl konec. Povzdechl jsem si.
Byl jsem tak hluboko ponořen do vlastních myšlenek, že jsem neslyšel příchod vlčice. Mé smysly byly jaksi pozastaveny, takže sluch ani čich mi neoznámily příchod vlčice.
Až když promluvila, jsem zaznamenal něčí přítomnost. Zvedl jsem hlavu a otočil jí směrem, kterým jsem uslyšel hlas. Byl tak jemný, medový. Jako by mě samotný hlas pohladil. "Amnesie?" Řekl jsem překvapeně a posadil se. Stále jsem byl vytočen pouze hlavou. Postavil jsem se a otočil se k vlčici. "Jak ti mohu být nápomocen?" Zadíval jsem se do sytých fialovo růžových očí. Copak jí sem přivádí? Kdysi byla naším členem.

Jsem jen pro, prodloužení dnů :) v jakékoliv variantě.

// "Nová doba, host vyhazuje vrchního!"

// Blue: Tvůj je v něčem jiný než ostatní, tak trošku nadčasový.

Nechal jsem Derian domluvit. Přišlo mi že mluví z cesty. Odpočiň si. Proběhlo mi hlavou, když jsem se díval do jejich očí. Byly tak zvláštní. Plné nadšení. Povzdechl jsem si. Pousmál jsem se na vlčici. "Počkám." Špitl jsem, když mi vlčice mizela z očí.
Cítil jsem zvláštní vnitřní prázdnotu. Co se to se mnou děje. Jako bych vnitřně vyhasl. Takhle jsem se roky necítil. Vnitřně prázdný. Neyteri byla mým světlem a tím, co zaplnilo tu prázdnotu. Počkat co se to děje! Pokud Neyteri zaplnila mou prázdnotu, nemohl jsem cítit tento pocit. Zavrtěl jsem hlavou a rozhlédl se kolem sebe. Vlčí Bože. Vypadá to tu nějak posmutněle. Ucítil jsem pach Darkie. Jenže než jsem se vzpamatoval, byla určitě už zase pryč. Jsi celá matka. Zavrtěl jsem nechápavě hlavou. Jak ty dvě si byly podobné. To je až děsivé.
Posadil jsem se. Nakonec jsem se rozhodl, že si lehnu. Po Derian ani vidu, ani slechu. To bude asi na dlouho. Možná si šla sama nakonec odpočinout. Zavřel jsem oči a vnímal pouze les, který mi tiše neustále a dokola něco šeptal. Bohužel jsem tomu nerozuměl.

Drabble se účastnila pouze Wolfganie - tímto získává 10 drahokamů a 5 květinek.

//moc se omlouvam, tento týden jsem vypadla z rytmu zítra to tu bude.