Příspěvky uživatele

Zdravíčko, tady tedy zveřejňuji vaše fotografie a to, jak jsem tuto mini akci vyhodnotila :)

Arcanus, Duncan, Etney:
Vaše fotky jsem označila za nejvíce zajímavou fotku. Vaše odměna činí:
10 šutrů + 10 květin + křišťál a 5 oblázků + 10 květin účast.

Zaffylu, Maple, Allairé - 10 květinek za účast. Zaffylu + 1 křišťál za krásnou prskavku.

Laura: která absolutně nesplnila zadání, získává 5 květinek. A to za text, který byl připojen k fotce :)
---------------------------------------------------------------------------------
Vaše fotečky:

Arcanus:
https://1iq.cz/img/C9a2k/RruW7.jpg
Duncan:
https://i.nahraj.to/f/2bRr.JPG
Etney:
http://nd02.jxs.cz/180/994/9eb08a2ec3_105301472_o2.jpg

https://scontent.fprg2-1.fna.fbcdn.net/v/t1.15752-9/49106970_221173225429501_5330219895130947584_n.jpg?_nc_cat=109&_nc_ht=scontent.fprg2-1.fna&oh=a3ff50e6a3422e6f896c5a9877a622a5&oe=5C8F8999
Allairé:
https://i.postimg.cc/2rvWX5CP/IMG-20190101-001021.jpg
Zaffylu:
https://uloz.to/!NrSqmgck45jU/49371971-370963460118501-4413216215334387712-n-jpg
Maple:
https://i.ibb.co/zhyb5K0/2019-01-01-00-33-29-739.jpg
Laura:
http://nd02.jxs.cz/869/126/a07a94ad0d_105305622_o2.jpg

Všem děkuji za fotečky, co jste posílali. Vaše účast mě potěšila. Odměny převedeny.

Můj koutek tlamy po zvedl snad o centimetr do vážně hodně mírného úsměvu. S tou poklonou mě nakonec vlastně i pobavil. Ať byl jeho otec jaký chtěl, tady jsme si na to nehráli a nikdy jsme si na to s Neyteri nepotrpěli. Však ty to vidíš, jak jsi mě tu mohla nechat. Moc dobře víš, že to sám nezvládnu. Taky ale věděla, že dokud bude smečka, bude mě držet nad hladinou a nutit mě, se o ní starat. "Ne, určitě ne." V mém hlase šlo slyšet pobavení, přesto že tak má tvář nevypadala.
Musel jsem vlka na les připravit. Upozornit jej, jako každého vlka. Les byl zrádný a svůj. Choval se jako další člen smečky a pomáhal ochráncům v jejich práci. To on tušit nemohl. Nemohl tušit, že jej může mlha dovést ke srázu a nechat jej zahučet do největších temnot a utopit v jedovaté vodě.
"Náš les je trošku jiný." Řekl jsem, abych jej připravil. "Má svojí hlavu a dělá si co chce. Když lesu ublížíš, vrátí ti to dvakrát hůř. Les je dosti... krkolomný. Asi chvíli potrvá, než si zvykneš na kluzkost kořenů a blízkost stromů u sebe." Věděl jsem o čem mluvím. Několikrát jsem se ještě před založením smečky v lese vymlel. Né jen já. "A co víc. V lese je jak pitná, tak jedovatá voda. Dávej pozor." Nechal jsem ho schválně trošku napnutého, aby ml šanci hledat, která voda je která.
"Vítej tedy u nás. Můžete se vydat rovnou do lesa. Pokud tě jako první přivítá hustá mlha, ničemu se nediv. Je to naše společnice. Bude na nového člena zvědavá." Řekl jsem tajemně a podíval se na Aseti. Předpokládal jsem totiž, že se ho ujme. Nebo spíše doufal, že mu ukáže les. "Doprovodíš jej? Budu vám v patách." Řekl jsem. Chtěl jsem se jen rozloučit s touhle plání sám. Naposledy se pořádně nadechnout a nabrat síly. Stačilo mi tak deset metrů, aby měli náskok a přidám se k ním.

// Utíkejte, jestli jdete na smečkovou akci - sama tam mám namířeno

Uslyšel jsem jemný hlas vlčice a po těle mi projela husí kůže. Srst se naježila a okamžitě slehla. Leckdo by si myslel, že je mi její hlas nepříjemný, ale bylo to naopak. Bylo mi příjemné slyšet jemný, chlácholající hlas.
Aseti potvrdila svůj návrat. Kývl jsem na ní hlavou. Tak utíkej. V hlavě mi probleskla ulovená srna, kterou jsme nedávno dotáhli do lesa. Ani nevím kde se taková vzpomínka vzala. Najednou tu byla a ejhle, už byla opětovně pryč. Zavrtěl jsem hlavou, abych přestal řešit nepotřebné věci. Aseti mi představila vlka. Duncan. Zvláštní, ale dosti zajímavé. Načež žbleptla, že je to vlk, který by se chtěl přidat k naší smečce.
Můj pohled se přesunul na vlka. Stříbřité oči si ho změřily od oušek až po tlapky. Pohledem jsem nakonec ustanul zaryt v jeho očích. Né že bych si liboval ve hře kdo z koho, pouze jsem se snažil z očí vyčíst, jací vlci jsou. V očích je totiž často napsána pravda. Tušil jsem, že mu to bude nepříjemné, ale nedělal jsem to vědomě.
Vlček spustil a já nechápavě zamrkal při jeho úklonu. Fuj tajksl! Tohle jsem neměl rád. Úklony a projevy podřazenosti takovým stylem. Můj pohled těkl na Aseti s otazníkem ve tváři " co to safra dělá." Jeho mluva mi přišla dosti zajímavá. Tvářil se na slušňáka, co je dobře vychovaný. "Ta úklona, nebo co to vlastně bylo..." Odmlčel jsem se. Nechtěl jsem jej urazit. "Není absolutně zapotřebí. Jsme téměř ze stejného kusu masa." Dodal jsem. Leč... má ledová koruna na hlavě mohla působit, že jsem král zimy. Hm, to mi vlastně nedošlo. Každopádně jsem nechtěl, aby se vlci "klaněli". Cítil jsem to ponížení, které přitom vlci musí cítit a to mi vadilo.
Doufal jsem tedy, že se taková situace už nebude opakovat. "Jmenuji se Morfeus. Alfa... Saruménské... smečky." Bylo to pro mě těžké. Doteď jsem vždy vlkům říkal, že jsem jednou z alf. Druhou polovinu tvořila Neyteri. Ale ta tady nebyla. A už nikdy nebude.
Pro smečku to byl další hladový vlk. Ale sám sebe prezentoval tak, že mě zaujal. Měl za ušima. "Dobře ti to myslí? Mohl bys být nápomocný při lovu." Řekl jsem zamyšleně. Pohled jsem přesunul na vlčici. "Je to tvůj dobrý kamarád?" Zeptal jsem se. "Ručíš za něj?" Dodal jsem. Vlk se mi líbil. Nechtěl jsem ho zpovídat hodiny vkuse. Spíše jsem chtěl vědět i nějaké informace od Aseti a mohlo se to rovnou rozseknout.

Bylo to opět tady. Ten stav. Stav, kdy má duše opouští tělo. Cítil jsem se lehčí a opětovně se viděl. Viděl jsem sám sebe, jak stojím na louce a zírám do prázdna. Pohled bez známky života. Zakalený, nejasný, nijaký. Mé tělo tam stálo. Já byl nad ním dobrých pět metrů.
Uviděl jsem z výše příchozí vlky. Byla to Aseti s cizincem. Má zhmotněná schránka se v tento okamžik ani nepohnula. Nemohla, já v ní totiž nebyl. Mohl jsem jenom sledovat okolí. Pozoroval jsem, jak se cizinec drbe a vydrbává snad všechny blešky světa co někde našel a poskytl jim útočiště. Začal jsem pociťovat opětovně tíhu. Táhlo mě to k zemi. Právě v okamžik, kdy na mě cizinec promluvil jsem se vrátil zpětně duševně do své tělesní schránky. Pohledem jsem jakoby oživl. Párkrát jsem zamrkal a zhluboka se nadechl.
Ještě chvíli jsem zíral před sebe, než jsem otočil hlavu na vlka. Zahleděl jsem se mu do očí a zamračil se na něj. Né že by to byla známka toho, že je mi to nepříjemné, pouze jsem nerozuměl tomu, co se to se mnou právě stalo. "Už ano." Dodal jsem a přešlápl jsem si. Cítil jsem jak mi trnuly tlapy. Můj výraz byl opět jako předtím. Nijaký. Nedal se nijak popsat. Naštvaný? Smutný? Šťastný? Spokojený? Ne, prostě nijaký. Nic nevyjadřoval.
Otočil jsem hlavu na vlčici a narovnal jsem se. Přitom mi pěkně prokřupaly záda. "Vracíš se do lesa Aseti?" Zeptal jsem se vlčice a upřel na ní pohled. Popravdě mi přítomnost vlků vlastně pomáhala.

// Skalisko přes S. les abych nekazila akci rovnou píšu semka

Vypadl jsem ze skaliska co nejrychleji to šlo. Dostal jsem se z lesa. Potřeboval jsem prostor, potřeboval jsem vzduch a vidět světlo! Jednoduše jsem potřeboval opustit les. Moc pachů, Neyteri, viděl jsem jí všude. Moc všeho a chaos ve mě. Cítil jsem napětí.
Doběhl jsem na louku a zastavil se. Rozhlížel jsem se kolem sebe. Světlo, kde je světlo! Mé oči byly zaslepené. Nechtěl jsem a nedokázal jsem jej vidět. Jako by mi ho někdo zhasl. A on opravdu zhasl. Byla to Neyteri.
Mlčky jsem stál a zíral někam před sebe. Čekal jsem. Čekal jsem co nastane. Jestli uvidím světlo, nebo ne. Můj pohled byl nepřítomný. Hlava svěšená a můj dech byl rychlý. Srdce mi chtělo vyskočit z děla a tepny a žíly se mi chtěly rozervat na kousíčky. Čekal jsem jenom na okamžik, když tohle mé tělo nevydrží a opravdu se tak stane. Vybouchnu a rozletím se na trilion kousíčků.

// Do těch dvou dnů prosím hoďte posty. Budu psát jako poslední, uzavírat kolo.

// Alfa se dohrne taky

// Sarumen

Přiběhl jsem do smečkového úkrytu. Vyšplhal jsem se po římsách a stál na pokraji vchodu. Přemýšlel jsem. Byl jsem nervózní, napjatý. Nevěděl jsem jestli jí chci vidět. Vidět v takovém stavu v jakém byla. Socha. Blesklo mi hlavou. Tiše a pomalu jsem vešel dovnitř. "Haló?" Řekl jsem a čekal na odpověď. Místo toho mě spražil vítr ledovým dechem. Jako by se o mě otřela Smrt.
Naježily se mi chlupy. Pokračoval jsem. Opatrně jsem nakračoval. Podíval jsem se do jedné místnosti. Byla prázdná. Rozešel jsem se tedy rovnou do místnosti alf. Do naší místnosti. Vešel jsem dovnitř a zůstal v úžasu. Byla tam. Vypadala jako živá, jen... jen byla bez duše. Její duše byla volná, osvobozená od tělesné schránky. Smutně jsem přistoupil blíž. Svalil jsem své tělo k jejím nohám a mlčky je objímal. Slzy se mi ronily jedna za druhou. Bylo to snad poprvé v životě, co jsem cítil téct slzy po své tváři. Stékaly mi na její tlapky. Cítil jsem se vnitřně tak těžce. Jako by mou duši něco hrozně tížilo a táhlo ke dnu. Snažil jsem se s tím bojovat, ale ten pocit byl čím dál tím silnější. "Neyteri." Hlesl jsem a zabořil obličej do sochy. "Zítra je naše výročí." Zašeptal jsem do studených a neživých tlapek. Proč se to stalo, jak se to stalo?!
Bezvládně a oddán své spřízněné duši, která někde poletovala, jsem několik hodin, možná i dnů ležel bez pohnutí. Necítil jsem její přítomnost. Byla tady, ale byla chladná, bez ničeho, pouhá schránka. Hlavou se mi honily vzpomínky. Viděl jsem jí jako živý obraz. Poprvé, naše setkání. Skutálel jsem se ze svahu přitom. když jsem pozoroval tu nejkrásnější vlčici na světě. Utíkala za mnou. Od té doby jsme spolu trávili všechen čas. Do vzpomínek se mi promítla i Wolfganie. Vlčice, kterou znám neskutečně dlouho. Stála při mě, když jsme se s Neyteri nepochopili.
Další a další vzpomínky se hrnuly. To když jsem jí poprvé na středozemní pláni vyznal lásku. Je to tak dlouho! To když jsme žádali o místo v Borůvkové smečce. To jak jsme se rozhodli si založit svou. To jak probíhalo založení smečky. Její největší dar, který mi mohla dát, vlčata. Slzy stékaly a já měl pocit, že mi z očí teče krev.
Tvořila tu krásnou část mého života. Tu dobrou, která mě vedla za světlem. Slyšel jsem v hlavě její smích, viděl její bělistvé zuby... Povzdechl jsem si. Byl jsem zlomený. Slabý. Po několikati dnech jsem otevřel oči. Zvedl jsem hlavu a podíval se jí do tváře. Nebyla tu. Pořád byla duší někde pryč. Potřeboval jsem se vrátit do lesa za vlky. Na les nemůžu být sám. Zvedl jsem se a tiše odkráčel ze skaliska.

// Sarumen

// Jsem pro, aby po Sarumenu běhaly malé Noktinky a malí Wolfgangové :D

// Postík zítra

// Tmavé smrčiny přes řeku

Se srnou na zádech jsem doběhl do Sarumenu. Chtěl jsem navštívit sochu Neyteri. Ještě jsem jí neviděl. Potřeboval jsem cítit její vůni, její přítomnost. I když jsem věděl, že socha mi nejspíše ani jedno nedá. Zamyšleně jsem kráčel lesem. Nesmím zapomenout na Litai a Noktisiela. Ty jsem se vydal hledat jako první. Kráčel jsem lesem jako duch. Mlha mě celou cestu doprovázela a naváděla, kterým směrem se dát. Cítil jsem se tak prázdný. Lov mě alespoň na nějakou dobu zaměstnal, ale nebyl jsem si jist, jak teď budu zvládat samotu.
Mlha se rozestoupila a přede mnou se objevili dva vlci. "Zdravíčko. Nejspíše tady už za vámi byla Ganie. Přesto si klidně urvěte kus masa ještě ze srny." Nabídl jsem těm dvoum maso. Po chvíli jsem se zvedl. "Kdyby se cokoliv dělo, najdete mě v úkrytu." Dodal jsem a vydal jsem se i se zbytkem srny za Neyteri. Jak se to jen mohlo stát. Pořád jsem nemohl uvěřit, že by se z Neyteri stala pouhopouhá socha. To se přeci nemůže stát. Není to reálné.

// Skalisko

Pozoroval jsem přibližující se Wolfganii. Posadil jsem se. " pořádku i narušená kůže se dá pěkně využít." Usmál jsem se, abych vlčici uklidnil. "Výborná práce. Nečekal jsem, že to půjde tak dobře." Pochválil jsem i zbylé vlky. Ganie se pustila do srny a já čekal, až všichni s hostinou skončí. Chtěl jsem ten zbytek odnést do Sarumenu. Noktisiel a Litai si určitě rádi dají. Noktisiel chránil les, takže to bylo právem zasloužené.
Když Ganie skončila, sebral jsem srnu a v zubech začal táhnout zbytek. Moc toho nebylo. Ale pro dva až tři vlky ještě stále dost. A co víc, Wolfganie jeden kousek masa Noktisielovi nesla. "Je čas se vrátit do lesa." Pousmál jsem se na přítomné vlčice a pokračoval. Jestli půjdou taky, nebo se rozhodnou cestovat bylo zcela na nich. Nikoho jsem nedržel.
Zima bude letos nejspíše pěkně krutá. Podle neustálého sněžení a neustálého ledového vichru jsem měl poměrně obavy. Snad to smečka v pořádku přečká.
Uslyšel jsem nějaké volání. Na okamžik jsem se zastavil Byl to ten rezavý blázen. Nechal jsem to být a pokračoval dál.

// Sarumen

// Pokud jsem na řadě přeskočit dik

Posadil jsem se a pozoroval jak si vlčice berou kusy masa. Zamyslel jsem se. "Jen berte, ať jste pořádně nažrané. Zbytek se pak schová do úkrytu." Sám jsem vstal a kus si oderval. Sežral jsem jej během mrknutí oka. Šel jsem si tedy pro další a další. Byl jsem poměrně vyhládlý.
Nechápavě jsem se ohlédl za zrzavým vlkem, který proběhl kolem naší skupiny a zmizel ve smečkovém lese. Co to sakra bylo? S otevřenou tlamou jsem zíral jeho směrem. "V pořádku Maple, v lese je Noktisiel a Litai. Noktisiel je pověřen ochranou lesa." Odvětil jsem a stále nechápal, co ten vlk sakra chce. Zrzoun jeden ušatý. Dožral jsem svůj podíl.
Vlci se začali stahovat směrem k nám. "Hola hej, urvěte si kus masa." Vybídl jsem vlky. Sám jsem se postavil a udělal pár kroků od srny, aby ostatní měli prostor a mohli se nadlábnout. Newlin mi zmizel z dohledu a zapadl někam do smečkového lesa. Další vlk na zrzouna. Ušklíbl jsem se.

// Mám v tom chaos, kdo tu hraje ještě se mnou s Maple a Darii? :D Jinak, měli byste zájem o herní akci teď, nebo až po vlčískovi? (Kdo chce, nechť se rozprchne kam potřebuje).