Příspěvky uživatele

< návrat zpět

To jsem zvědav, kolik těch potomků bude. Hlesla má mysl. Možná jsem to nedomyslel. Ale přeci jenom jsme teď měli dost členů. Dost schopných členů. Derian s povykem utekla. Podíval jsem se na Newlina, který spustil kanonádu slov. Nestíhal jsem to všechno pobírat. Nechal jsem to tak. Naslouchal jsem mu. Byl hrozně nadšený. Byl jsem za to moc rád.
Chtěl jsem ještě pár vlkům sdělit některé informace. Například že Darkie a Aseti se staly deltami. Darkii chci svěřit čistě postavení lovce né lovce juniora jako doposud. A pak tady byla Maple. Té jsem chtěl svěřit ochranářskou pozici. Ano a Allairé půjde na gammu. Olízl jsem si čumák. Na vyřizování toho bylo ještě tolik. Nemám na to nějak sílu. Hlesl jsem a kdesi hluboko ucítil jak kousíček mě uhasl.
Zavrtěl jsem hlavou. "Všechno se zvládne Newline, neboj bude to fajn. Smečka krásně ožije." Dodal jsem a doufal, tak jako u Ganie, že to bude co nejdřív. Tak nějak jsem, potřeboval vidět nový a začínající život. "Zvládneme to, že ano." Podíval jsem se na Wolfganii. Možná jsem teď zněl trošku pochybovačně. Představa hned dvou rodinek s vlčátky mě na okamžik pohltila.

// Pardon za krátkost, dnes nějak bez chuti a chtěla jsem to mít z krku :D

Cítil jsem nervozitu od obou vlků. Nechápal jsem co se děje. Co je tak zvláštního, tak výjimečného, tak důležitého aby to vlky takto rozhodilo. Newlin svým proslovem nevypadal až tolik upjatě. Zasmál jsem se. Jeho poznámky byly skvělé. PoloMorfové. Asi už to tak bude. A ty sám si čtvrtečníMorf. Pousmál jsem se. Byl jsem rád, že tady s námi zrovna tenhle vlk byl. Jeho styl myšlení a humor jsem měl rád. "Také tě rád vidím. Vás oba." Dodal jsem na slova Newlinova. Slova se ujala Derian a můj pohled se tedy přesunul k ní.
Tak nějak jsem doufal, že Ganii po mém boku budou vnímat alespoň trošku jako Neyteri. Budou teď moje pomocná tlapka. Rozhodování budu nejspíše probírat s nimi. Nehybně jsem sledoval vlčici. Co to? Další vlčátka? Překvapeně jsem otočil hlavu na Wolfganii. Chtěl jsem vidět její reakci. Ovšem že, ona s Noktem dostali povolení. I když Nokt o tom ještě neví heh. Kdo ví jestli bude vůbec souhlasit a i kdyby, víc vlčat, více života.
Podíval jsem se na prosícího Newlina a povzdechl jsem si. Nechtěl jsem, aby vlci žadonili, připadalo mi to, jako bych je tím nutil se podřizovat a to jsem nikdy nechtěl. "Páni, překvapili jste mě a né že né." Řekl jsem s jemným uchechtnutím. "Ale, proč ne? Co myslíš Wolfganie?" Podíval jsem se znovu na novopečenou betu. Tohle zvládneme i s vašimi potomky pokud budou. Mrkl jsem na ní. Newlinova poznámka o Neyteri mě bodla jako křišťálový rampouch do srdce. Nedal jsem to však znát. Pouze ta rána více zakrvácela. "V pořádku, pokud chcete potomstvo, naše smečka vám s radostí poskytne domov, útočiště a snad i správnou komunitu k výchově."
Usmál jsem se na oba dva. Představil jsem si jejich nádherné potomky. Měl jsem radost. V dohledu byly dva páry, které chtěly mít potomky. Povzdechl jsem si nad vzpomínkou, jak jsme s Neyteri přivedli na svět ty naše.

Začal jsem se smát u slov mé společnice. "Vlastně ano." Včera bylo pozdě pro jejich narození. Nejraději bych byl, kdyby to tady už pobíhalo. Ale musel jsem to nechat na těch dvou. Trošku je do toho dotlačit. Změřil jsem si vlčici pohledem. Ona to zvládne, bude skvělá matka. Pousmál jsem se nad tou myšlenkou.
Nechal jsem jí prostor, když chtěla vědět jaké členy ve smečce máme. Tiše jsem jí pozoroval. Její oči byly zamyšlené a těkaly sem a tam. Čekal jsem, jestli se zeptá na nějaké konkrétní jméno, které pro ní bude cizí. Nejspíše není. "Ano, Litai je rudý kožich." Po svém otci. A ta šedá část jejího těla je zase celá její matka. Řekl jsem si sám pro sebe. Ale předpokládal jsem, že její rodiče znát nebude.
Asi jsem byl více zamyšlen než Ganie. Já příchod vlků nezaregistroval. Viděl jsem pouze jak otočila hlavu a pak zaslechl své jméno. Jako by ho sám vítr zašeptal. Škubl jsem sebou a otočil hlavu tak jako Ganie. Derian mi chtěla něco sdělit. Hm. Newlina jsem si všiml opodál. Co se zase mezi nimi stalo. Vzpomenul jsem si na poslední né moc dobrou situaci.
Neviděl jsem ale důvod, aby to nemohla novopečená beta slyšet. "To je v pořádku, pojď se mnou." Řekl jsem Wolfganii a přišel za vlky. "Dovolte mi představit naší novou betu Wolfganii." Usmál jsem se na vlčici a počkal, až k nám přijde. "Společně s Noktisielem budou tvořit beta pár, proto není nutné dělat tajnosti, pokud to není velice intimní věc, kterou nechcete aby nikdo věděl." Posadil jsem se k vlkům. Honosná koruna se blyštila na kilometry daleko. Byl jsem jako takový malý, ledový král.
"Copak se děje?" Zeptal jsem se a s otázkou ve tváři se díval z jednoho na druhého. Pohádaně nevypadají, tak snad by to mohlo být v pořádku.

V hlavě se mi střádal plán, jak co nejrychleji najít Noktisiela, nenápadně je odvléct do úkrytu. Tam zatarasit vchod a nechat je tam několik dní. Dokud by to neproběhlo. hehe. Nenechal jsem na sobě však nic znát. Věděl jsem, že když tento plán řeknu Ganii, nesouhlasila by a dobrovolně by se mnou nešla.
"Pročpak problém? Ve smečce nejste nováčci a co víc, teď budete novopečené bety. Takový Newlin je úžasný pečovatel, pomůže s výchovou." Řekl jsem, kdyby si to náhodou chtěla rozmyslet. Má mysl již pojala toto jako fakt. A tak se i muselo stát. Prostě jsem chtěl, aby naše smečka měla mladé. Je to vždy radostná událost.
Co mě však vyděsilo byl holý fakt, že Noktisiel o tom nevěděl. Zadíval jsem se na Ganii. Hm. Sakra. Nedal jsem však na sobě nic znát. Do toho úkrytu je budu muset zavřít. Těkl jsem pohledem kolem sebe. Má nová beta chtěla vlčata na podzim. Zděšený výraz jsem tentokrát neschoval. Proč, proč tak pozdě? "A co jaro, jaro je fajn a ideální pro mladé." Hlavně nenápadně. Aby si to nerozmyslela. Jen jsem asi chtěl, aby už vlastně byla březí a každým dnem se to narodilo. Asi jsem potřeboval pozorovat nový život.
Tématem jsme přešli ke členům. Nedostal jsem se k tomu, abych jí navrhl najít jejího partnera. Zaposlouchal jsem se do jejích slov. Vzpomínala Setii a Nerssie. Ani jedna by už smečkou jako členka přijata nebyla. Byly až moc dlouho pryč. A Nate? Ten vlk mi chyběl, ale jelikož to byl náš ochránce, který ve smečce už pěkně dlouho nebyl... za člena se taky považovat nedal. "Hm, řekl bych, že je bohužel nemůžeme brát jako členy naší rodiny." Dodal jsem zamyšleně. V podstatě Setia dostala druhou možnost, po tom, co se dlouho toulala. A s Neyteri jsme si stáli zatím, že víc jak druhá šance se nedává. Nerssie tady byla jen proto, že byla Neyterininou kamarádkou.
Nadechl jsem se zhluboka. "Naší členové jsou Newlin, Allairé, Aseti, Darike, Maple, Derian, Litai, Duncan, Amnesie." Řekl jsem. Svého syna jsem rovněž nemohl počítat i když místo tu pro něj bude vždy. "Nějaké jméno, které ti nic vůbec nic neříká?" Zeptal jsem se, abych jí případně daného vlka popsal. Když by ho náhodou potkala v lese, ať mu nezačne škubat chlupy z hlavy. Pousmál jsem se na společnici a vyšlapoval a užíval si nádhernou procházku.

Wolfganie pro mě byla něco jako sestra. Sestra ale s tím rozdílem, že tahle mi rozuměla. Mé pokrevní sestry byly své a nikdy jsme se na sebe nijak nepoutali. Možná byla něco víc. Něco jako nadsestra. Za její přítomnost jsem byl hrozně rád. Vlévala do mě špetku naděje. Byl to hrozně zvláštní pocit.
Pousmál jsem se na vlčici. Byl jsem moc rád, že si toto mé gesto náklonnosti projevu nebrala osobně. Nechtěl jsem, aby se cítila hloupě nebo provinile. Já to jen potřeboval. A kromě ní, mi už nikdo tak blízký nebyl. Před svou dcerou a synem jsem musel být dost silný. A co víc, syn to ještě ani neví... toulá se už hrozně dlouho pryč. Představa, že se něco stalo i jemu, mi naježila chlupy na zádech. Nechtěl jsem na to myslet.
Ta jiskřička naděje, kterou mi vlčice předala mi kolovala tělem. Nevěděla kde se usídlit a neměla se kde uchytit. Přesto se snažila ze všech sil. A dokud tady bude Ganie, bude tady i ta jiskřička.
Nechal jsem své společnici prostor na to, aby si promyslela mou nabídku. Bety. Páni, budete skvělý beta pár. Byl jsem velice rád, že si i ona našla svého partnera. A doufám, že životního. Tím pro mě byla Neyteri. Snad budeš mít větší štěstí a zůstanete spolu opravdu do svého stáří, kdy ani jeden nebudete už moct chodit. Ach Jak zvláštní pocit. Představil jsem si, jak opouštím svět s objetí Neyteri a společně se vydáváme na druhý břeh. Kde budeme čekat na své děti, kamarády a známé. Na členy smečky. Povzdechl jsem si. Tohle se už totiž nestane. Ona již na mě čeká a já tento svět nemohl opustit, abych šel za ní. Bylo by ode mě sobecké, opustit smečku, opustit syna a dceru. Zůstal jsem stát někde napůl mostu. To břímě mě hrozně tížilo.
Podíval jsem se na vlčici, začala mluvit a já nechal na okamžik tyto věci odplout. Usmál jsem se na vlčici. Její slova pro mě byla jako krátkodobá náplast na rány, která po chvíli praskne. Noktisiel byl hodně zodpovědný vlk. Líbil se mi jeho přístup. Věděl jsem, že ti dva budou skvěle sehraná dvojka. "Děkuji." Zašeptal jsem jejím směrem, když souhlasila s mou nabídkou. Ani nevěděla, jak moc mi vytrhne trn z tlapky společně s jejím partnerem.
"Jistě, proč ne." Zvedl jsem hbitě svůj velectěný zadek a přidal se k vlčici. Procházka mi udělá jen dobře. Ještě něco měla na srdíčku a tak jsem otočil uši jejím směrem. "Cože?" Vyhrkl jsem ze sebe. Ano, zareagoval jsem možná přehnaně. Podíval jsem se na ní prvně vyděšeným pohledem. Ale, pak jsem si začal uvědomovat, že ona má už taky svůj čas na malé. Že i ona chce mít své potomky jako odkaz, který tady po ní zůstane. Překvapilo mě to. Zastavil jsem se a chvíli na ní jen tak zíral. Mlčky.
"To by bylo báječné!" Řekl jsem nadšeně a můj výraz se zkroutil do úsměvu. Představil jsem si jejich vlčata. Bože ta budou nádherná. A pokud budou povahově kombinací těch dvou, vzniknou absolutně dokonalé bytosti. "Nový život" Páni jsem nadšený, Ganie rozhodně můžete!" Jakoby ze mě na okamžik opadl ten tlak. "Skvělé! Jak se budou jmenovat? A kdy, kdy budou, chtěl bych tady vidět chodit malou Noktoganii a malého Ganionokta!" Řekl jsem nadšeně. Tahle zpráva mě hrozně potěšila. Měli bychom najít Noktisiela, aby na tom začali pracovat. Usmál jsem se na ní a mé oči se doslova třpytily. Byly jako dvě zářivé hvězdičky, tak moc jsem byl nadšen.

Zíral jsem do dáli. Za hranicemi svět vypadal jinak. A teď v zimě byl k nepoznání. Přemýšlel jsem. Všechno se mi promítalo v hlavě. Pořád dokola se mi promítal úsměv a smích Neyteri. To jak jsme přišli sem, do tohoto lesa. Povzdechl jsem si. Položil jsem si hlavu na přední tlapky. V hlavě se mi toho tolik honilo.
Uslyšel jsem čísi kroky. Zvedl jsem hlavu a podíval se daným směrem. Ganie. Přisedla si ke mě. Její přítomnost mě zahřála u srdce. Posadil jsem se, abych nevypadal jako nezdvořák. Chvíli jsme tiše seděli a oba dva hleděli někam do dáli. Tahle vlčice mi byla blízká jako málo kdo. Poznal jsem jí téměř při příchodu na Gallireu a od té doby mi zapadla do srdce. Zabírala tam své místečko.
"Cítím se tak... prázdný." Řekl jsem s bolestí v hlase a podíval se jí přímo do očí. Mé oči se leskly a stříbrná barva razila v tmavé srsti. Můj pohled byl plný bolesti, ale i plný radosti z její přítomnosti.
Na okamžik jsem sklopil hlavu a zavřel oči. Když jsem je otevřel, zaryl jsem svou hlavu do její srsti na krku. Nechtěl jsem, aby viděla slzy v mých očích. Nechtěl jsem, aby viděla slabost, kterou jako alfa nemohu ukázat. Po chviličce jsem se oddálil. "Omlouvám se." Hlesl jsem a pousmál se. Doufal jsem, že se na mě nebude zlobit.
Přemýšlel jsem nad tím. "Ganie, jsi mou dobrou společnicí. Věřím ti, jako nikomu. Dal bych za tebe ocas do ohně." Začal jsem pozvolna. Nechal jsem si totiž promyslet, co bude dál se smečkou. "Chtěl bych tobě a Noktisielovi nabídnout postavení bet." Podíval jsem se na ní. Říkal proč nebo nač, bylo zbytečné. "Přijali byste takovou zodpovědnost?" Věděl jsem, že ona jako beta bude úžasná. Vždycky tady pro mě byla. Přišla a našla mě v ten nejvíce vhodný okamžik, když jsem jí potřeboval. Věděl jsem, že tohle, bude pro ní jako dělané a já se nebudu obávat co bude se smečkou, když opustím území. Kam bych ale také chodil.

// Omlouvám se, nevšimla jsem si reakce na Morfa :)

// Ano, Za Winter hádanky a za Whiskey osmisměrku

Zde je seznam jmen a body, které jste získali za akci. Kdo se zde nenašel a posílal vzkaz, nechť se ozve. Děkuji :)

Seznam bude aktualizován, při dalších zúčastněných. Aktualizace 21.1. (13:29)

Jméno + body

Arcanus 5
Maple 3
Rivenneth 5
Asta 5
Duncan 5
Starling 2
Ezallo 5
Anite 3
Newlin 5
Lylwelin 5
Etney 5
Matali 5
Awnay 5
Sigy 5
Darkie 5
Kiwain 3
Fier 5
Laneo 5
Jenna 5
Noktisiel 5
Severka 5
Winter 2
Whiskey 3
Nefret 5
Awarak 2
Wolfganie 3

Tak tohle bylo něco. Obří potvora, nechutný had. A já stál a sledoval členy smečky, jak bojují o náš les. Byla to tak úžasná podívaná. Had slábl, klesal k zemi. A členové jej dobili. Bylo to zvláštní, ale náš les se obnovil. Stromy, které had zničil byly zpět. Vše co ta potvora slizká zničila, bylo zpět.
Než jsem se stačil rozkoukat kolem sebe, byli i členové smečky pryč. Žasl jsem. Nechápal jsem. Zdálo se mi to snad? Byl to jenom přelud, nebo to bylo opravdové? Kdo ví. Já tu stál omámen z toho dění.
Kéž bys tu byla s námi. Moc mi chybíš. Hlesl jsem a mé srdce zakrvácelo. Bolest, kterou jsem pocítil se nedala nijak popsat. Bylo to šílené. Ten pocit, byl hrozný.
Stál jsem zde, jako kůl v plotě. Otočil jsem se tedy a rozešel se nijakým směrem. Neměl jsem cíl, plán, směr. Byl jsem vnitřně sám. Tak jako do doby, než jsem potkal Neyteri. Kus její duše mě opustil a chyběl mi.
Povzdechl jsem si a ulehl jsem opřen zády o strom. měl jsem výhled ven za hranice. Sníh a vítr linčoval otevřené prostranství.

// jak psala Arcanus. Když se nebudeme zbytečně zdržovat čekáním na někoho tak pohoda bude to na pár postů možná tři čtyři. Na strom je čas nějak do února ne?

Makali jsme s Newlinem na zničení ještěra nebo plaze? na jeho hlavě, zatím co smečka se snažila jej zlikvidovat ze země. Pouštěl jsem elektřinu do lián, které byly teď super vodivé. Jenže... netrvalo to dlouho. Podíval jsem se na Newlina. Odletěl někam pryč. A po chvíli jsem letěl i já, co nás ta obluda setřásla.
Skončil jsem kdesi vedle Duncana. Podíval jsem se na novopečeného člena s omluvou. Takhle to tu nevypadá... vážně. Had otevřel tlamu. Měli jsme si vybrat, koho sežere jako prvního. Přemýšlel jsem. Nevěděl jsem co dělat. Duncan se snad modlil, nebo co to teď právě provozoval. Poslal jsem hadovi do otevřené tlamy ohnivou kouli.Teleportoval jsem se. Ale bohužel sám. Duncan zmizel jednak z dohledu a jednak z daného místa. Ocitl jsem se u skupiny vlků.
Zadíval jsem se na Newlina, který dělal kaskadéra. Cosi prováděl u otevřené tlamy hada. Jestli ho sežere... Magie předmětů mi pomohla přemístit obří balvan do koutku hada. Zašprajcoval jsem mu tak tlamu a on jí nemohl zavřít. Upřeně jsem Newlina pozoroval a čekal na nějaké znamení, nebo na to, až bude had zavírat tlamu, abych jej od tama dostal.
Všichni dělali co mohli. Já v tento moment zůstal jako opařený stát na zemi a zíral na všechno to dění.

// Pardon, ale mám v tom uplně chaos kdo co dělá apod. :D

// Ano, ano bylo to tak dohodnuto

Zabolelo mě u srdce. Padly další stromy. Jen tak padly další stromy, protože se hadovi chtělo. Povzdechl jsem si a zadíval se s bolestí na řadu stromů. Odtáhl jsem hlavu, když se k nám had sklonil. Jeho přítomnost a blízkost mi nebyla příjemná. Mluvil něco o tom, že budeme všichni mrtví. Kromě dvou vlků. Chce si vybrat dva vlky jako otroky. V té zimné vodě by ti dřiv umrzli.
"Newline mazej od něho!" Zavolal jsem na vlk. Skákal mu po ocase. Ale ostatní vlci používali magie. Bylo to nebezpečné. "Sám jsem nechal shromáždit stromy před hada." Magie předmětů nebyla vůbec špatná. "Stromy jsem za pomocí ohně zapálil. Byla to hradba mezi ním a námi.
"Newline, vlčí silou jej nezvládneme." Zvolal jsem na vlčka a doufal, že se dostane dolů. Nechtěl jsem, aby tam uhořel. Hm, co takhle příkaz? Snažil jsem se za pomocí magie příkazu dostat se hadovi do hlavy a navodit mu zcela jiný účel, než s kterým přišel.
Jestli bude příkaz fungovat nebo ne jsem netušil. Nevěděl jsem, jak moc se dá dostat do jeho hlavy. Aniž bych to nějak chtěl, začala se ve mě probouzet dávno zapomenutá magie. Mé zorničky se začaly rozšiřovat. Za zvuků křupání kostí se mi ještě více rozšířil hrudní koš. Svaly po celém těle začínaly nabírat ještě většího objemu, než tomu doposud bylo. Čelist a veškeré kosti v těle se zvětšily a zpevnily. Najednou jsem vypadal jako král všech vlků. Podíval jsem se na ostatní. Třeba si toho nikdo nevšimne. Jenže v tento moment jsem byl těžko přehlédnutelný. Adrenalin se mi hrnul krví. Byl to snad stonásobek toho, co se mi běžně žene krevním řečištěm. Mé drápy byly mnohem silnější, takže jsem se dostal k ocasu hada a vyšplhal se po jeho těle nahoru. Zde Newlin utahoval své smyčky. Do lián jsem pustil elektřinu.

// pardon, ja napsala protože jsem měla zrovna čas :D pardon za zmatky. newe dojdi a pokud se pojede další kolo tak se prostě přidej :)

Další zavytí. Další neúprosné zavytí. Věděl jsem, že je zle. Hlasy vlků se měnily, pokaždé bylo vytí od někoho jiného. Vpadl jsem do lesa. Zastavil se a dlouze zavyl. aby vlci věděli, že jsem zde a jdu jejich směrem. Rozhledl jsem se. Nikde nikdo. kde jste? nechal jdrm pracovat svůj čumák. Běžel jsem co to jen šlo. Táhlo me to k vodě... Proč... No do ví. Brzy zjistím.
Div že jsem vlky nepobořil, jak urputně jsem byl zapálen do běhu. Začal jsem prudce brzdit, udělal několik kotrmelců a zastavil u skupinky. Podíval jsem se před sebe. Byl tam obří had. Fakt mega. Naklonil jsem hlavu na stranu. "Kdo to sem pustil?" Zeptal jsem se přítomných.
"Hej, hej přestaň. To je náš strom! Neštvi mě! " Fakt mě naštval. Vzal náš strom a jen tak si ho zničil.
" Mazěj odtud caparte, tady je sídlo naší smečky. " hlesl jsem na hada. Jako by to byl můj starý dobrý známý.

// psáno z mobilu pardon za chyby

Tak to vidíš. Zima na začátku. Mrazy udeřily. Další hladový krk a ty di kliďanko opustiš pozemský život. zavrtěl jsem hlavou. Jak me tohle trápilo. Nechala mě tu. Nechala mě tu samotného. Jen tak. S potomky. Kdybych alespoň věděl, jak jim nejlépe vyhovět. To věděla pouze ona.
Nechal jsem ty dva odejít a hleděl do dáli. Ziral. Čekal jsem na ní. Mel jsem pocit, ze vítr ze sněhu formuje její postavu... Že tančí několik metrů předemnou. Bílo šedý kožich. Zasnil jsem se a nechal sebe samého trápit představami. Jak smutno mi bylo. Krátce jsem se ohledl na vlky. Svesil hlavu a vyrazil za nimi. Neyteri se mi rozplynula jako prach před očima.
Otočil jsem se čelem k lesu. Až sem, jsem uslyšel minimálně dvojí vytí. Proboha co se děje. obojí bylo naléhavé, neúprosné a jasně oznamující, aby se vlci připravili. Ale na co. Na boj? Že by jiná smečka napadla tu naší? Na nic jsem nečekal. Mé tělo se dalo do pohybu. Musel jsem smečce na pomoc. Mrzí vlky byli i slabší jedinci, co potřebují ochranu. Neyteri. Hlesl jsem v mysli a utíkal pres louku co mi tlapky stačily.

// Sarumen