Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Zapsáno

Poznámka pro mě: vše zapsáno

Mlha se k nám krátce přikradla. Moc dobře věděla, že je o ní řeč. Otřela se o naše těla a přesunula se dál do hlubší části lesa. Žila si svým životem. Dělala si co chtěla. Pousmál jsem se, když jsem viděl, jak mizí mezi stromy. Věděl jsem, že je neustále ve střehu a stráží celý les. Kontroluje členy, stromy, vodu.
Viděl jsem její zmatený výraz. Chvíli mi trvalo, než jsem přišel, co jí tak trošku vyvedlo z míry. To že jsou bety? Nebo... že by jí ještě nikdo neřekl o Neyteri? Semkl jsem se. Vnitřně jsem sám sebe uchopil, abych jí to zvládl říct. "Víš... přeci, co se stalo... s Ne..." Nemohl jsem doříct její jméno nahlas. Musel jsem prostře sklapnout. Pohled jsem přesunul ke svým tlapám. Prohlížel jsem si vlastní drápy a následně pohled zvedl a zadíval se na okamžik do lesa. Jestli řekne, že o tom neslyšela, budu se muset dobře připravit na to, jak to sdělím. O ní jsem se nebál. Bál jsem se, jestli to zvládnu já. Cítil jsem, jak se rána v srdci zase zvětšila a začala rázem proudem krvácet.
"Také se těším a doufám, že nový život odlehčí mě i naší smečce." Hlesl jsem a přitom se na ní podíval. "Každopádně, každá tlapka se počítá. A jestli tady chtějí mít dva páry mladé, bude to dost energie ke krocení. Tak nějak doufám, že to jako smečka zvládneme." Počítal jsem totiž s tím, že se zapojí všichni členové k přispívání s výchovou a pomocí tak rodičům, kteří toho budou mít sami nad hlavu. "Neprojdeme se?" Cítil jsem, jak mi tuhnou záda. Postavil jsem se a udělal pár krůčků.

Usmál jsem se na vlčici. "V tom případě vem místo." Řekl jsem s úsměvem a vybídl vlčici, aby se posadila, či napila. Jednoduše aby si udělala pohodlí. Vlčice se vydala po chviličce k tůňce. Vodu jsme měli více než výbornou a tak jsem jenom pyšně zíral na to, jak vlčice pije. Tohle místo Neyteri vybrala prostě bravurně. Pochvaloval jsem si v duchu.
Jakmile vlčice dopila, usadila se a pustila se do konverzace. Já pozoroval jak elegantně si obtočila ocásek kolem tlapiček. V podstatě jsem ani nevěděl, kde mám svůj ocas já, pokud jsem ho ještě měl. Koutkem oka jsem se podíval za sebe. Je tam. Oddechl jsem si. Vůbec jsem totiž na svůj vzhled nedbal a tak jsem si nebyl jist...
"To jsem moc rád." Řekl jsem a pohled přesunul k ní. "Zcela chápu tvé pocity." Řekl jsem pobaveně mlhu. "Ona je však náš společník. Časem se s ní zžiješ a bude pracovat v tvůj prospěch." Dodal jsem. Tyhle věci se těžce vysvětlovaly. Ale mlha dokázala skrýt naše těla, odvést pozornost hluku a snad i pachu. V tomhle byla neskutečným ochráncem lesa.
Líbil se mi její zájem o smečku. Zamyslel jsem se. "Nevím co vše jsi slyšela. Wolfganie a Noktisiel se stali betami. Nejsem si ale jist jestli je znáš." Přimhouřil jsem oči na vlčici, když jsem se snažil odhadnout situaci. "Nechci být sám na les." Dodal jsem tiše. "Zároveň dva páry plánují potomky." Zaradoval jsem se a ocasem rozdmichal mokré jehličí. Takže se mi dostalo do srsti a já měl místo ocasu spíše pometlo.

Olízl jsem si mokrý čumák. Ta voda byla prostě vynikající. Nikde nebyla tak dobrá voda. Tenhle les byl prostě skvost. Uslyšel jsem tiché krůčky. Mírně jsem pootočil hlavu a zadíval se na vlčici, která si to mířila ke mě. Usmál jsem se na vlčici. "Zdravím tě Litai." Nadechl jsem se zhluboka a podíval se na ní. "Samozřejmě, že nerušíš. Jdeš se napít?" A gestem hlavy jsem jí pobídl, aby přišla klidně blíž. Já s konzumací vody skončil.
Udělal jsem vlčici prostor. Hned jako první se mi do hlavy dostali její rodiče. Poměrně rád bych je viděl. Ale kdo ví kde je těm dvoum konec. "Jsi spokojená s lesem a se členy?" Už to byla nějaká ta chvíle, co se stala vlčice členkou naší smečky. Zajímal mě názor vlků. Co se jim líbí, a co ne. Co by vylepšili a co by nechali tak jak je. Věděl jsem, že moc vlků si pusu na špacír nepustí. Ale kdo ví.
Všiml jsem si, že mám na tlapce bahnitou skvrnu. Snažil jsem se jí odstranit, ale byla už zaschlá. Horní vrstva bahna šla dobře dolů. Ale ta mikro vrstva, která se uchýlila do nitra srsti né a né pustit. Namočil jsem tlapu krátce do vody a párkrát místo olízl. Zubisky pokousal a ejhle, bylo to fuč. Jop, tohle vypadá hned mnohem lépe.
Sníh téměř vymizel. Oteplení bylo neuvěřitelné. Počasí se změnilo snad ze dne na den. Takovou rychlovku jsem teda nečekal. Prvně to vypadalo na nekončící zimu a nakonec je po zimě dřív, než jsem se stihl nějak pořádně nadechnout a rozkoukat.

// Ježčí nížina (přes řeku)

Opustil jsem mou dosavadní novou známou Skylieth a dostal se přes řeku až do Sarumenského hvozdu. Zastavil jsem se na okraji lesa. Zhluboka se nadechl a ucítil pachy vlků, domova a toho všeho, co jsem miloval krom jedného. Chyběl pach Neyteri. Nemohl jsem tomu pořád tak nějak uvěřit. Posmutněle jsem se vydal do nitra lesa. Mlha mě přivítala jako první. Jinak se lesem neslo zvláštní ticho. Les byl tak obrovský, že se vlci mohli nacházet kdekoli.
Dostal jsem se až do středu lesa. Přemýšlel jsem nad budoucími vlčaty. Těšil jsem se na ně. Těšil jsem se na malé živé tvory. Už aby to bylo. Chtěl jsem mít před očima ty malé kuličky plné radosti.
Povzdechl jsem si. Cítil jsem se tak sám, i když jsem byl obklopen rodinou. Ten pocit byl více než tíživý a nepříjemný. A návštěva jiného místa? Nepomohla mi. Musel bych asi nějakou dobu cestovat po okolí, aby to mělo nějakou hodnotu. Jenže já na to byl tak nějak líný a smečku nechávat tak dlouho osamotě jsem nechtěl.
Posadil jsem se k tůni. Chvíli jsem zíral na svůj odraz a následně se napil.

// Kdyby měl někdo zájem o hru..? Ale pomalejší, klidně se přidejte :)

Poslouchal jsem a přemýšlel, jaké to musí být pro vlčici, když nemá partnera a nikdy nepocítila jaké to je, když se ten druhý o vás, bojí, stará a má vás rád. V tomhle směru mi jí bylo líto. "Rozumím." Dodal jsem s úsměvem. Přitom se mi hlavou honily různé myšlenky. Hlavně jsem si myslel, že až jednou opravdu potká toho pravého svůj názor změní. Nutit jsem jí to ale nemohl.
Zavrtěl jsem hlavou. "Mimo smečku jsem po hodně dlouhé době." Vlastně ani nevím kdy naposledy jsem byl mimo smečkové území. V podstatě když nepočítám lovy, jsem ve smečkovém území trávil všechen svůj čas. "Vlastně ani nevím kdy naposledy jsem opustil smečkové území." Hlesl jsem a nevybavoval jsem si situaci nebo moment, kdy bych odešel. Ano, měl jsem takové nutkání občas odejít, ale vždy se něco naskytlo, nachomýtlo a já tam stejně zůstal.
"Možná by už nebylo od věci se vrátit." Pousmál jsem se na vlčici. "Moc rád jsem tě poznal Skylieth. Ale myslím si že se naše cesty musí rozejít. Smečky nás potřebují." Řekl jsem s úsměvem. Postavil jsem se, mírně kývl hlavou ve znamení pozdravu.
Následně jsem se otočil k vlčici zády a klusem se vydal zpět k mé rodině. Doufám, že nezbořili les. Proběhlo mi hlavou. Dva páry chtěli mít mladé a takové období může být pro ně náročné. A pro smečku to bude ještě více náročné. Nechal jsem věci být. Les mě už z dáli vítal mlhou, která mě pomaloučku pohlcovala.

// Sarumen (přes řeku)

Začala na mě doléhat únava. Několik týdnů jsem již nespal. Věděl jsem, ale že dané okolnosti mi stejně nedají spát. Natočil jsem uši směrem k vlčici. "Skvělé. Bez stromů by to asi bylo moc holé." Dodal jsem a představil si takové smečkové území. Nejspíše by to ani nešlo. Každý vlk si vybíral svůj les a z mého pohledu si vlčice vybrala hodně dobře.Na takové území se opravdu jen tak někdo nedostane a v případě napadení smečky... je to bez komentáře.
I Skylieth měla z tohoto setkání smíšené pocity. Nejspíše, co jsem z toho tak vydedukoval. Přesto si nemyslím, že to jeden z nás bral nějak špatně. Spíše naopak. Že se mohou sejít dvě výše postavené hlavy, aniž by to mělo značit problém.
Soucit ze strany vlčice mě potěšil. Mou partnerku neznala, přesto dala najevo své nynější pocity. Pousmál jsem se na ní. Více jsem o tom mluvit nechtěl. Srdce by mi začalo více krvácet a já bych se musel několik dní dávat do stavu, jako jsem teď.
Překvapila mě a já své překvapení neskrýval. Nikdy neměla partnera? "Jak... Jak to myslíš, že jsi nikdy neměla partnera. Vážně jsi nenašla spřízněnou duši?" Civěl jsem na ní s otevřenou tlamou. Nějak jsem to nemohl pobrat. "Sama? Páni, tak to tě obdivuji jít do takového rizika." Možná jsem řekl špatně slovo riziko. Ale vážně jsem obdivoval vlčici, co si založí svou smečku a vede jí sama. Já nemít Neyteri, v životě by mě nenapadlo mi smečku založit sám. Spíše jsem plnit její sen, než ten můj. A nakonec jsem taky zůstal na smečku sám. Ale věděl jsem, že my to zvládneme. Smečka byla silná a jedinci skvělé povahy.

Čas je hodně irelevantní záležitost. Jednou utíká jako tekoucí řeka a podruhé se táhle jako stojící voda v tůni. Bylo to těžké. Pokaždé se čas choval jinak. Nikdy né stejně a pokud mi nějaké tempo vyhovovalo, hodně rychle se změnilo do toho, které mi nesedělo.
Přikývl jsem. Ano, Saruménská. Byl jsem na naší smečku hrdý, ale zůstal jsem na ní bohužel sám. Alfa nealfa. Jak se to vezme. Jsme spíše rodina. Hlesl jsem v mysli a kývl s úsměvem. Samotná alfa Maharských močálů. "Předpokládám, že to bude strategické místo." Už podle názvu smečky. Žít v souladu s vodou a rašelinou muselo být dost náročné. Ovšem, každý vlk se dokáže přizpůsobit. Náš les nebyl moc bezpečný pro vlky, kteří jej neznají. Byl zrádný a vlk se mohl lehce zranit. Tak nějak jsem předpokládal, že to funguje i u nich. Kouk jsem se směrem, který mi ukazovala. Naše smečky vážně od sebe nesídlily daleko.
"Páni, ani si nepamatuji žádný příběh, ve kterém by se vyprávělo, jak se sešly dvě alfy a to v přátelském duchu, nikoliv vyjednávat smír či boj." Řekl jsem zamyšleně. Dva vlci vysokého postavení sedíc naproti sobě. Byla to tak zvláštní událost. Kdybych to někomu vyprávěl, kdo ví, jestli by mi to vůbec věřil. Alf se těžko spolu potkávají. Každá stráží svůj les.
Vzpomínka na Neyteri mi opětovně probodla srdce. "Ano, Neyteri." Řekl jsem, jako by se vůbec nic nestalo. "Přesně takhle vypadala, jak jí popisuješ. Akorát, že ta na mě čeká na druhém břehu..." Dodal jsem a pozvedl sklopený zrak, který jsem zaklesl do jejích očí. Nevěděl jsem dodnes, co se stalo, ale věděl jsem a cítil, že na mě čeká. Nevolá mě k sobě, i když bych se nejraději vydal za ní, jen mlčky sedí a pozoruje mé kroky.
Povzdechl jsem si a abych na to nějak opomenul, zeptal jsem se na oplátku já. "A tvůj partner s kterým vedeš smečku je kdo?" Naklonil jsem hlavu na stranu. Ve velkém procentu vlci zakládali smečku v párech, nepochyboval jsem tedy, že nějaký svalovec teď stráží smečkový les, zatím co ona si potřebuje srovnat myšlenky.

Zadíval jsem se na vlčici. Sama přemýšlela, zdali jsme se již někdy v minulosti neviděla. Naklonil jsem hlavu na stranu. "Popravdě si nejsem jist. Mám pocit, že tě přinejmenším od vidění znám, ale tak nějak si tě nemůžu přiřadit. Kde, kdy..." Řekl jsem a stále dumal nad tím, jestli se známe, nebo mi vlčice a já vlčici někoho pouze připomínáme navzájem. Tohle byla těžká situace, ale ani jeden jsme se tím nejspíše nehodlali zaobírat navěky. Ono, často vlk zapomene druhé. Na tom nic těžkého nebylo.
Přikývl jsem hlavou. "Dlouho." Oplatil jsem úsměv. Tak nějak jsem vlastně ani netušil jak moc dlouho to je. Popravdě do boku Neyteri mi čas plynul jako voda. Všechno se s ní dělo strašně rychle. Jen teď nic nemá konce. Stlačil jsem čelist k sobě, abych přešel náhlý nával špatných emocí. Po chviličce pocit odezněl. Nebyl již tak znatelný.
Otočil jsem hlavu na jih. "Saruménská. Les jde odtud vidět." Ukázal jsem čumákem na les, který se v dáli rýsoval. Vlastně ani jeden jsme to neměli daleko. Jen každý jiným směrem. Přišlo mi zvláštní, že kousíček od našeho lesa je smečka a já o tom doposud nevěděl. Možná tam není dlouho. Hlesl jsem v mysli. "Jak dlouho? Já jsem ve smečce tak nějak od jejího vzniku." Koutek mi těkl do mírného úsměvu. "Jsme tam možná tři, čtyři roky?" Řekl jsem. "Popravdě jsem netušil, že tak blízko máme další smečku." Řekl jsem a znovu si vlčici prohlédl.
Opodál kolem nás prosvštěl Duncan. Byl jako neřízená střela. No uvidíme co z vlka bude. Vrátil jsem se pohledem nazpět k vlčici. "Jaké je tvé postavení?" Zeptal jsem se schválně zvědavě. Bylo mi jasné, že je to výše postavený vlk.

Byl jsem mírně zaskočen, když hlas, který z vlka vyšel byl čistě hlas vlčice. "Ou, páni." Řekl jsem překvapeně. "Z dálky jsi postavou vypadala jako vlk..." Musel jsem uznat, že takhle vysokou a dobře osvalenou vlčici jsem snad ještě nikdy neviděl. Teď si bude myslet, že jí urážíš tím, že nejde rozeznat od vlka. Nechal jsem to ale být a doufal, že pochopí, jak jsem to myslel. Její pohled byl poměrně pronikavý. Naše stříbrné oči do sebe na okamžik zapadly, jako by měřily snad síly. U této magie jsem si nikdy nebyl jist, jak moc jí ostatní vlci používají. Přeci jenom, ten kdo má magii země nebo ohně je při jejím použití nepřehlédnutelný. Ale myšlenky ne. Vlk se vám jednoduše vkrade do hlavy, získá informace, které chce a bez mrknutí oka se s vámi baví dál.
Posadil jsem se, abych nepůsobil neurvale. "To jsme měli nejspíše stejnou myšlenku." Řek jsem a pousmál se na vlčici. I já potřebovat vypadnout. Nechat vše v lese a prostě zjistit, co moje vnitřní já chce. "Je toho poslední dobou nějak moc." Řekl jsem zamyšleně a pohled zanechal na náramku vlčice. Krátce jsem si jej prohlédl a pohled vrátil zpět. "Těší mě, já jsem Morfeus." Zdá se mi to, nebo je mi povědomá? Hm, nejsem si jist. Možná jsem jí kdysi někde zahlédl, kdo ví. Nechal jsem to být. "Dlouho, no záleží jak se to vezme." Uchechtl jsem se. Pro někoho dlouho, pro někoho chvíli.
Z vlčice jsem ale cítil silný pach smečky. Naklonil jsem hlavu na stranu. "K jaké smečce patříš?" Chtěl jsem zjistit, kde se nachází další smečka. Tento pach jsem neznal. Ke Stormovi patřil nemohla. A já vím pouze jen o Stormově smečce. Ta byla poměrně daleko od té naší. A možná že bych jej mohl někdy navštívit. Hm. Ta představa se mi poměrně zamlouvala.

// Sarumen přes řeku

Byl jsem rád, že jsem na okamžik vypadl. Potřeboval jsem opustit les. Chtěl jsem zjistit, jestli i mimo les budu pociťovat tak silné pocity. A pokud ne tak co? Opustíš smečku? Nevěděl jsem co dělat. Ganie mi hrozně pomáhala, ale já byl prostě prázdný. Po odchodu mé partnerky jsem cítil hroznou prázdnotu, která nešla nijak zatím zalepit či utišit. Vůbec se to nezlepšovalo. Možná naopak, měl jsem pocit, že se to spíše jen zhoršuje.
Přes řeku jsem se dostal poměrně hravě. Po tak silných mrazech byl led pořád dost silný. Ani jsem nevnímal, jak rychle jsem se dostal i mimo řeku. Najednou jsem se ocitl uprostřed otevřené pláně. Měl bych si na tohle dávat vážně pozor. Bezmyšlenkovitě se můžu dostat do míst, které mi budou až moc neznámá. Zastavil jsem se a rozhlédl se kolem sebe. Zvláštní ticho pohlcovalo krajinu. Uviděl jsem nedaleko od sebe stádo srn. Snažily se rozhrabat sníh a dostat se k trávě. Ale ten byl až moc vysoký a tak jim hrabání trvalo. Do doby, dokud si nevšimly mě. I přesto, že jsem pouze stál na místě a nehýbal se, stádo ucítilo můj pach a dalo se do pohybu. Když odhopsali, všiml jsem si, že v dáli se pohybuje cosi tmavého. Vlk? Postava to odtud vypadala statná.
Pomalým krokem jsem se vydal směrem k vlkovi. Tmavé tělo, černo černé jsem poměrně dlouho neviděl. Než jsem došel k vlkovi svým plouživým pochodem, vytvořil si nějaké rádoby vyvýšené místečko. Čím blíže jsem byl, tím více jsem si všímal bílých znaků na těle. Takže to není čistě černo černá.
Zbývalo mi ještě dobrých třicet metrů. Vlk se mezitím uvelebil. Rozhodl jsem se, že i přesto jej vyruším. Tak nějak jsem chtěl vědět, jak to teď chodí za hranicemi smečkových území. "Zdravím." Řekl jsem poměrně dost hlasitě a rozhodně. Zaujal jsem svůj elegantní postoj a čekal na reakci vlka. "Neruším?" Přeci jen zbytečná otázka, ale co kdyby.

Když jsem se vzpamatoval ze svého snění, všichni vlci byli pryč. Ach, jak se to stalo? Byl jsem poslední dobou dost mimo. Nevnímal jsem realitu jako takovou, ale byl to pro mě zvláštně strávený čas. Jednou to utíkalo hrozně pomalu, podruhé hrozně rychle. Zasekával jsem se v čase. Vidíš co se mnou děláš. Hlesl jsem vyčítavě a podíval se směrem k nebi. Hlavně že ty si tam v poklidu a pohodlí hovíš. Fakt super. A mě tu nechala samotného.
Potřeboval jsem ještě pár členům vyřídit jejich povýšení. Vůbec se mi nechtělo. Chtěl jsem se zavrtat někam pod zem a tam hnít. Dokud bych se nerozložil na miliony kousíčků, které potom někdo ohlodá nebo sežere.
Zvedl jsem svůj zadek. Cítil jsem, jak mám volnější kožich. Musel jsem něco nechtíc zhubnout. Hm. Dal jsem se do pohybu. Cítil jsem poměrně dost pachů. Takže se vlci tady někde pohybovali. Nemělo by být těžké je najít a sdělit to, co potřebuji. Olízl jsem si čenich. Aniž bych chtěl, první do rány mi přišla Derian. Fialový kožíšek? Proč ne. Chtěl jsem se trošku rozptýlit a zeptat se, jak to vlastně s ní a Newlinem vypadá. A hlavně s potomstvem. "Derian? Neruším?" Zeptal jsem se zdvořile zhruba z pěti metrů. Nechtěl jsem jí polekat. Pokud by byla zamyšlená jako já. Popravdě promluvit na mě tak deset minut zpátky, vyletěl bych asi z kůže. Opatrně jsem přistoupil k vlčici a zastavil se dobrý metr a půl od ní, abych nenarušoval její osobní prostor. "Chtěl bych se na okamžik vypravit za hranici lesa. Pokuste se les nezbořit." Usmál jsem se na vlčici a rozhlédl se po okolí, jestli není v blízkosti Newlin, nebo někdo z dalších vlků. Pohledem jsem nikoho nezachytil. Buď jsem byl slepý, nebo tady vážně nikdo nebyl. Snažil jsem se o vřelý úsměv, i když byl nucený. Poslední dobou mi do smíchu vážně nebylo. Přesto jsem na vlky nechtěl být zbytečně nepříjemný a odrazovat je od sebe tím, že se k ním budu špatně chovat. Páni, představa, že je budoucí maminkou je tak zvláštní. Vyvolávalo to ve mě spoustu pocitů. Hlavně tedy zodpovědnost za malé prcky, které jako smečka budeme muset ochránit a uživit. Ale také radost, že další vlci darují život dalším úžasným bytostem.
Kývl jsem na vlčici a vydal se směrem k řece. Musím být chvíli i mimo les.

// Ježčí nížina (přes řeku Tenebrae)

// Jeďte dál :) post budu dávat, ale potřebuju ještě vyřídit pár věcí ohledně smečky odpojovala bych se.

// Klidně mě přeskočte, k tomu nemám moc co napsat :)