Gallirea - Příspěvky uživatele

// Sarumen

Počkat,kde je vlastně Newlin? Nějakou dobu jsem ho neviděl. A už nějakou dobu ten čas trávím s Derian já. Doufám, že ho Duncan vážně nestáhl sebou za nějakými vlčicemi. Podíval jsem se starostlivým pohledem na Derian. Ale nakonec jsem nechtěl kazit náladu ani jednomu. Byli jsme na cestě k úkrytu. Doufal jsem, že někde potkám oi svou vlastní dceru. Protože bety toho teď budou mít poměrně dost. "Ne, neuvidíme. Ulovíme." Mrkl jsem na ní. Cítil jsem nejistotu, ale věděl jsem, že při trošce soustředění bude dostatečně dobrá.
"To je pěkná hloupost." Řekl jsem a podíval jsem se na ní. Nemyslel jsem to zle. "Když vlkům něco nejde, mají tendence se tomu vyhýbat. Bojí se toho. Stává se z toho jejich slabina. Učený z nebe nespadl. Já kdysi také moc lovit neuměl. Ale je jen na tobě, jestli ze své slabiny uděláš přednost. Obrátíš jí ve svou sílu." Zaťukal jsem si na hlavu. "Je to tady. Vše je jen o strachu." Usmál jsem se na vlčici. Vlk si musí prostě trošku věřit. Musí zkoušet lovit. A ono to nepůjde. Jenže si musí pamatovat proč to nevyšlo a zkusit to jinak. Dokud nezjistí, kde ta chyba byla. A tak je to se vším.
"Ty se k Newlinovi vážně hodíš." Dodal jsem s úsměvem, když začala klást otázku za otázkou. Zasmál jsem se a pokračoval bez jediného slova. Vlastně jsem z toho, že tady jsou vlčata znervozněl. Nechtěl jsem, ale aby to kdokoli věděl.
Vklouzli jsme do úkrytu. Vyhledal jsem bety. "Tady jste!" Hlesl jsem a přitom se podíval na ty malé balíčky štěstí. Chvíli jsem stál jako přikovaný. Nevěděl jsem jak se chovat. Vždy jsem si přišel v přítomnosti vlčat hrozně nemotorný a velký. Měl jsem strach, abych jím neublížil. "Jsou nádherní." Hlesl jsem s hřejivým hlasem.
Po chvíli kochání jsem se musel dostat k věci. "Měl bych na vás prosbu. Potřeboval bych s Derian za hranice. Zvládnete se postarat o les?" Pohledem jsem vyhledal i Darkii. "Ahoj dcero má." Usmál jsem se na ní. Dlouho jsem svou dcerku neviděl. Byl jsem rád, že je v pořádku. "Darkie... byla bys jím nápomocná?" Podíval jsem se na ní. "A vemte je už ven, vlci se už na ně budou těšit." Usmál jsem se a jednu kuličku po druhé pohladil po hlavičce tlapou. "My musíme jít. Děkuji." Řekl jsem a ještě se na okamžik zastavil u Darkie, které jsem položil hlavu do kožíšku na krku. Voněla matkou. Tu vůni jsem miloval. "Spoléhám na vás." Řekl jsem tiše a opustil úkryt. Pohledem jsem se rozloučil s beta párem, mou dcerou a Maple.

// Sarumen

Usmál jsem se na vlčici. "Klidně můžeme vyrazit mimo les. Pokusit se společně skolit větší zvěř a dotáhnout do lesa." Dodal jsem odhodlaně. Nějaký větší lov jsme poslední dobou neměli a chtělo by to, aby nějaký ten kus žvance v lese byl.
Cítil jsem z vlčice napětí. Proč? To se tak moc bojí lovit? Na jednu stranu mi jí bylo líto. Na druhou stranu, o nic nešlo. Vůbec o nic. Když vydra uteče, najdeme jinou a ta nám už neuteče. Přesto, že jsem s snažil situaci odlehčit, se mi zdála situace napjatá. Já svůj kus žvance měl. Čekal jsem, jak si bude počínat Derian. Začal jsem se hlasitě smát. Vlastně po hrozně dlouhé době se lesem nesl můj smích. Ale ten opravdový od srdce. A to vyvolalo to, že Derian měla místo vydry v tlamičce větvičky a vydří chlupy. "Pokračuj, nenech se odradit." Povzbuzoval jsem jí ještě se smíchem v hlase.
Následně jsem se přestal smát, aby se mohla soustředit. "Ou!" Zlekl jsem se, když Derian ke mě běžela ještě s živou vydrou v tlamě. Mohla jí poranit. Není radno si s úlovkem hrát. Navíc vydra se dokáže pěkně rozzuřit. Vyskočil jsem na tlapy, ale Derian si s ní poradila a pustila se do konzumace.
"Viděl jsem to." Řekl jsem nadšeně, zatím co baštila čerstvé maso. "Vůbec nevadí že to nebylo napoprvé. Ani mě se to někdy nepodaří. Nesmíš se tím ale nechat oklamat." Usmál jsem se a vyrazil. "Tak tedy jdeme hledat Bety." Řekl jsem odhodlaně. Nevím jestli byl ten správný čas. Nechat bety v lese, aby na něj dávaly pozor a ještě aby hlídali vlčata. Chtěl jsem se jich spíše zeptat, jestli to zvládnout.

// Úkryt

// To jsem tak dlouho nenapsala? Hm..

"To víš že chtěl." Odvětil jsem zasněně a přitom si představil, jak by to asi dopadlo, kdybych tady nechal svou smečku na pospas osudu. Umřeli by. Navzájem by se sežrali, upekli a usmažili. Nebo by to mohlo dopadnout i jinak? Ta představa mě děsila. Delší dobu jsem neviděl ani beta pár. Vlastně jsem je neviděl poměrně dlouho. "Jenže co jsme založili smečku, se nikdy nenaskytl čas, tam vyrazit. Pořád se něco dělo." Hlesl jsem na vysvětlenou, proč jsem nikdy nevyrazil.
"Můžeme lov potrénovat spolu. Nikdo se to nenaučil hned během jednoho lovu. Chce to cvičit." Usmál jsem se. Povídala mi také o tom, že si umí povídat se zvířátky. Zavrtěl jsem hlavou. "To raději nechci." Ono, když si s nimi začnete povídat, těžko je pak sežerete. A já si nevybíral, sežral jsem všechno.
Zastavil jsem se. "Koukni, jde nám do rány." Vydra a né jedna.
Vybídl jsem jí, že můžeme společně zkusit ulovit vydry. A proč ne. Svačinka se vždy hodila. "Beta pár se mě ptal na svolení. Ale jak jim vlčata dopadly, vlastně vůbec netuším. Hele klidně, můžeme se po nich poohlédnout a vyrazit do Borůvkého lesa. Vůbec to není špatná nápad! Hned po svačince!" Usmál jsem se a zaměřil si jednu vydru. Potichoučku jsem se připlížil. Výskok. Cvaknutí zubisek a vydra byla moje. Podíval jsem se na Derian. Tak pojď to zkusit. Ulehl jsem se svojí vydrou na zem a okamžitě začal žrát. Nijak jsem se s tím neštval. Roztrhal jsem jí a sežral na posezení. "Tak šup, ulov si vydru, napapej se a jdeme hledat beta pár." Usmál jsem se na ní a ležel s kožichem celý od krve.

// Krátkost, jsem na brigádě a jindy čas není :D

Napíšu zprávu :)

// čekala jsem jestli se nepřipojí Litai.. tak asi ne

Koukl jsem na vlčici. Strach. My nad tím vůbec takhle nepřemýšleli. Nemůžeš se všeho bát. Nevěděl jsem jak jí to říct. Nakonec jsem se rozhodl nechat to tak a odpovědět jednoduše. "Vůbec nás to nenapadlo." Dodal j sem tiše. Ani jednoho nenapadlo, že by nápad se smečkou nevyšel. Nevím čím to. Neměli jsme obavy. Byli jsme odhodlaní a vše šlo přesně podle plánu, možná že i lépe.
Zavrtěl jsem hlavou. "To jsem neřekl." Pokračoval jsem dál v chůzi s hlavou zabořenou do myšlenek. "Borůvková smečka pro nás byl odrazový můstek. Často vzpomínám na Storma jakožto hlavu smečky." Rád bych jej navštívil. Vážně rád. Jenže nebyl doteď čas. Události vzaly nějaký svůj spád. Směrem o kterém nikdo doposud netušil, že vlastně může být také. A tak jsem návštěvu borůvkového lesa neustále odkládal a odkládal.
"Přesně, les tě musí přijmout a ty jeho." Jinak by to nefungovalo. Možná proto se někteří vlci už nevrátili. Nerssie tady pobyla jen chvíli. Jako i někteří další. Prostě jim to nesedlo. Zvedl jsem pohled a podíval se na vlčici. Ta začala předvádět nějaké své pokusy. Zamyšleně jsem si jí prohlížel. "Em..." Zíral jsem na ní prvně vyděšeně. "Jak to že ti nejde lov?" Dodal jsem, jako bych právě vůbec nic neviděl. A napadlo mě to samé. Zkusit to taky.
Couvl jsem od vlčice pár kroků. Hlavu jsem položil na zem jako ona. Zapřel jsem se o přední tlapy a zadní vykopl do vzduchu. Parádní kotrmelec! V srsti jsem měl ten všehobordel. "Nějak to nevyšlo. Je to těžší než jsem čekal." Zkusil jsem to ještě jednou, ale ani tento pokus mi nevyšel. Nejspíše jsem až moc silně švihal zadní tlapy do vzduchu. Kašlu na to. Zazubil jsem se na vlčici a vybídl jí k chůzi. Moje kostrč! Au!
"Jenže, to by bylo moc jednoduché. Hned na první pokus potkat toho pravého partnera. Ten je třeba na cestě k tobě, zatím co ty jsi ještě s partnerem, s kterým se to schyluje ke konci." Naznačil jsem tak trošku na její příběh a tak trošku na příběh všech. Moje pravá polovina byla Neyteri. Věděl jsem to, už od první chvíle co jsme se viděli. Byla mi souzená. Byla to přesně ta spřízněná duše. Ta, o které víš, že společně zemřete.
"Pravý kamarád je taky jenom jeden. Zbytek jsou jen známí. Takoví ti v nouzi nepomohou." Řekl jsem jí krutou realitu. Aby si ale také byla vědoma, jak moc je přátelství křehké a důležité zároveň. Jakou má hodnotu a váhu.
"V Sarumenu? Snad každé místo. Za hranice bych se sice vypravil, ale nějakou dobu jsem neviděl beta pár, tak nechci les opouštět." To my se už naházeli ve spodní části lesa. Tam, kde byla i ta jedovatá voda, kterou musela Neyteri zkoušet. To byly stresy.

Mlčky jsem šel a naslouchal vlčici. Zamyslel jsem se nad jejími slovy. Nikdy nic není jednoduché. Nic není zadarmo a i to co tvrdě získáš, musíš často obhajovat a bít se na to do konce svého života. Kdo by ale chtěl brát iluze mladé vlčici? Nikdo. Nechtěl jsem být ten, kdo jí řekne co všechno to obnáší. Jen ať si žije svůj snový svět plný lehkostí.
Přikývl jsem. "Asi tak nějak to funguje." Pousmál jsem se. Záleželo na mnoha aspektech. Vlk se na alfu musí hodit a musí cítit, čeho je schopen. Né každý dokáže být vůdčí a když už, nemusí být v tom vůbec dobrý. "Smečku může mít téměř každý dominantní vlk s vůdčími rysy. Jen né každý jej bude chtít následovat. Sarumen nás okouzlil již dříve. My si tenhle les kdysi zamilovali, ještě když jsme patřili k Borůvkám..." Zamyslel jsem se. Pořád mě to do toho Borůvkového lesa táhlo. "Následně jsme se zde vrátili, les si značkovali a netrvalo dlouho, měli jsme první zájemce." Cítil jsem se blaženě při vzpomínkách na to, jak to tady vlastně začínalo. Bylo to tak... zvláštní, plné emocí. Užíval jsem si každou chvíli, kdy Neyteri byla šťastná.
Zavrtěl jsem hlavou. Trápila se, to jsem viděl. Ale Newlin nebyl zlý vlk, ani vlk, který by se nechal stáhnout. Možná omylem, protože by netušil kam to směřuje. Ale záměrně nikdy. "Jsem tu pro tebe, jako pro každého člena smečky. Vy pomáháte mě a já na oplátku vám." Možná jsem jí bral tak trošku jako svou někde a někdy zapomenutou dceru. Ale Derian byla tak sladká, roztomilá a milá vlčice, že jsem cítil, že potřebuje mou oporu. Neměla nejspíše koho a mě brala možná jako přes hodně tlapek vzdáleného tátu. A tím jsem pro ně v podstatě i byl.
Pousmál jsem se na ní a chtěl, aby tohle trápení hodila za hlavu. "Co se má stát stane se. A my tomu nezabráníme. Maximálně to můžeme svým chováním oddálit." Řekl jsem a vážně se na ní podíval. Pokud by se měl Newlin utrhnout s jinou vlčicí, udělá to. Nic ho v tom nezastaví. A to že budeme držet zkrátka a ovlivňovat to s kým se bude a nebude stýkat, tím to jen oddálíme. Někdy to jsou věci, které nám příjemné prostě nejsou. Povzdechl jsem si.
"To bude nejspíše tím. Až budeš mít dlouholetého kamaráda, nebudeš tohle chování považovat za špatné, ale za normální. On jí znal mnohem dříve před tebou... nějaké pouto jisto jistě vzniklo, ale pouze na kamarádské úrovni." A věř mi. Partneři přicházejí a odcházejí. Ale kamarádi.. ti jsou většinou do konce věků. Nevěděl jsem jak jinak jí to vysvětlit, aby to nechápala špatně.

Je to možné. Nenavštívil jsem spousty míst. Kdo ví o kolik krás světa jsem už přišel. Ale nic není nemožné. Možná, až jednou budu vážně hodně starý... možná projdu všechna území světa. Pousmál jsem se. "Kamarádská zvířata? Co jste pak žrali?" Zeptal jsem se zvědavě. Tohle mě zajímalo o jaká zvířata šla. Přeci jenom, kdyby šlo i plazy či nějaké ještěrky bylo by mi to asi jedno. Ale srny, či zajíci... to bych se neudržel a sežral je.
"Borůvková smečka byla naše první společná smečka s Neyteri. Na základě ní, jsme se vlastně odpíchli a dostali se až sem." Dodal jsem s úsměvem. Vážně by mě dost zajímalo jak se oni mají. Vybíral jsem trasu tak, abychom mohli jít poklidně vedle sebe, aby ani jeden nezakopl, nebo si nějak neublížil.
"Netrap se tím. Duncan bude velice mladý vlk. V ničem nezkušený. Jeho slova o vlčicích budou pouze na tlamě. Ale kdyby se k němu vlčice jen přiblížila, vsadím se že by z nervozity nevěděl co dělat. Třeba by i utekl." Pousmál jsem se na svou společnici. Bylo mi jasné, že jí to muselo naštvat. Přijít nějaká kamarádka za Neyteri a říct jí, že jdou nahánět vlky, roztrhal bych obě dvě. Nechtěl jsem, aby se cítila špatně. Aby se o něho bála, protože Newlin dle mého nepatřil k vlkům, kteří by vlčice střídali.
Na okamžik jsem se zastavil. Její tvář měnila výrazy. Byla velice skleslá a smutná při vyprávění o bývalém partnerovi. Tlapou jsem se snažil jí slzičky utřít, ale dřív oklepala hlavu. Nevěděl jsem, jak jí teď pomoci. Někdy jsou slova tak zbytečná... Začal jsem trošku panikařit.
"Derian moc mě to mrzí. Netrap se ale minulostí. Ta je od toho, aby nás poháněla kupředu. Aby nás něco naučila." Řekl jsem s posmutnělým výrazem, přesto jsem se snažil usmívat, aby viděla, že není vše tak zlé, jak se zdá.
"Puntikatou myslíš Amnésii? Víš, jestli je to jeho kamarádka..." Tohle se těžce vysvětluje. Neyteri se semnou kdysi také nebavila jen proto, že jsem se bavil s Wolfganií a nějaký ten čas jsem s ní strávil. Jenže je to moje dlouhodobá kamarádka, která při mě stála, když se ke mě má partnerka otočila zády. Sice nechtěně, ale udělala to. Od toho kamarádi jsou a já za Wolfganii byl hrozně vděčný.

Přikývl jsem hlavou. To jistě ano. Ale jste jako jedna duše. Když jste od sebe, dívám se na jednu sedící polovinu duše a druhou utíkající. Zvláštní pocit z toho mám. Možná kvůli Neyteri... Snažil jsem se pousmát a vykouzlit tak lepší atmosféru než tu, co se mi honila hlavou. Aseti byla nějaká zamyšlená a tak jsem jí nechal tak a nijak do ní nevrtal.
"Ageron? Neznám." Hlesl jsem a zamyslel jsem se, když mi popisovala jak to tam vypadalo. "Jestli to bylo smečkové území... neměl jsem tam co pohledávat." Řekl jsem s mírným úsměvem. Byl jsem spíše samotář, to až s Neyteri jsme se přidali do smečky ke Stormovi. "Znám jen borůvkový les." Ale i ten se mohl dosti změnit. Pořád jsem chtěl navštívit toho Storma a ještě jsem se k tomu nedostal. Kdo ví jak se mu vede se smečkou. Ale určitě dobře, protože on byl zdatný, schopný vlk.
Zvedl jsem se a šel se napít. Měl jsem neskutečnou žízeň. Sice jsme byli v lese, ale tohle parno mi ani tak nedělalo dobře. Stromy se snažily vytvořit stín, ale k čemu to, když vzduch byl těžký a nepříjemně horký. Aseti z toho nejspíše zamrzl mozek.
Naslouchal jsem Derian. Až mi zaskočila voda. Začal jsem zběsile kašlat a všude kolem sebe plivat. "Pardon." Řekl jsem, když jsem viděl vlčice trošku od vody scákané. "Hnědý vlk tahal Newlina za vlčicemi?" Zopakoval jsem překvapeně. "Duncan... nováček." Hlesl jsem a v hlavě si vybavil, že to bude nejspíše takový blázen. "Newlin je normální vlk." Zavrtěl jsem hlavou, aby se nestrachovala. Ale ona sama vypadala, že je v pořádku.
"Jakou věc s puntikatou?" Počkat to bylo to jak Derian chtěla podpálit mýtinu? Překvapeně jsem zamrkal a tlapkou jí vybídl k chůzi. Nechtělo se mi sedět a čupět furt na zadku.

Pozvedl jsem překvapeně obočí a podíval se na Derian. "Ty za ním nepůjdeš?" Asi mě to překvapilo proto, že se přiřítili jako velká voda, začali tady vyvádět k vůli veverky a nějakého ořechu a nakonec jediný Newlin zmizel jako pára nad hrncem. Ale co, to že tady Derian zůstala mi vůbec nevadilo.
Derian vůbec nic nenamítala. Pousmál jsem se na ní zdvořile a pohled přesunul na Aseti. Rovněž nic nenamítala. "Máte pravdu, les je zrádný, ale to k němu patří. Je zapotřebí se naučit v něm žít." Řekl jsem zamyšleně a pohled přesunul kamsi do neznáma. Jako bych právě nad něčím přemýšlel. Jenže já měl v hlavě pusto a prázdno.
Zavrtěl jsem zbrkle hlavou. Ne.. ne, ne ne, ne a ne. Jako bych se snažil vytěsnit to, co Derian zmiňovala. Zhluboka jsem se nadechl a zavřel oči. Při výdechu jsem je otevřel a podíval se na ní. "Já jsem spokojen. Mám pocit, že každý vlk, který se přidal je více než přátelský. Přesně to, co jsme chtěli. Rodinu." Jen jsem na to sám a já na to sám nechtěl být. Byl to můj dar pro ní. Aby se splnil její sen. Díval jsem se dlouze Derian do očí, dokud se ty mé mírně nezaleskly.
"Nevím tedy jak Duncan, ten vypadal tak nějak neslaně nemastně. Ale čekám, že se více projeví." Dodal jsem a podíval se na Aseti.
Krátce jsem zabručel. "Vlastně... hm, ani nevím, znáš Duncana? Ten se k nám přidal naposledy. Máme beta pár Ganie a Nokta." Ale to jsem považoval tak, že tohle určitě vědí. K nám se již delší dobu nikdo nepřidal. V podstatě nás bylo dost. Věděl jsem, že beta pár plánuje vlčata, takže kapacita lesa a mýtiny začala být pomalu omezena. Jenže jak to bývá. Někdo přijde a někdo jiný zase odejde.
Chtěl jsem trošku odlehčit situaci. "Už jsem se ptal, jak jste se vy dva dali dokupy? Zeptal jsem se Derian škádlivě.

Hlasuji pro 1 a 2

// Pardon za zdržení , jsem v tom zamotaná takže nereaguji asi na nic :D

Tak nějak se to vše až moc rychle semlelo. Newlin ani nevím jak zmizel. Zíral jsem za jeho ohnivou čarou. Vlčice byly povýšené, co víc chtít. Naše smečka měla teď snad nejvíc dokonale rozestavěné vlky co kdy mohla. V podstatě byla každá pozice obsazena. Jenže já byl pesimista a věděl jsem, že tohle moc dlouho nevydrží. Tak jako listí na stromech. Mění se, opadá a přichází nové. Věděl jsem, že tak to bude i s našimi vlky. Nate... náš první člen? Pořád jsem doufal, že se vrátí. Nerssie, ta tady dlouho nevydržela. A pár dalších. Jen doufám, že tihle mají tuhý kořínek a vydrží mnohem déle.
Pousmál jsem se na ně. "Jak jste spokojené ve smečce?" Nečekala jsem, že by mi Derian odpověděla. Určitě poběží za Newlinem hledat oříšek nebo veverku, nebo co to vlastně hledají. Pohled jsem tedy spíše přesunul na Aseti.
Uslyšel jsem Newlinovo zavytí. Šlo to od hranic, bylo mi jasné že opouští les. Koukl jsem na Derian a pozvedl obočí, co tady vlastně ještě dělá.
Ucítil jsem pach své dcery. Posmutněle jsem se pousmál. Poměrně dlouho jsem jí neviděl a celkem slušně jsme se míjeli. Vlastně od odchodu Neyteri... Jsem jí asi neviděl. Budu jí muset odchytnout. jistit jak na tom je.

VÝSLEDKY

1. místo č.2 DUNCAN 59 bodů
2. místo č. 4 LENNIE 35 bodů
3. místo č. 3, č 5 CYNTHIA, THERION 27 bodů

// "ale našli jsme pouze velké hovno. Doslova." Tohle je fakt vtipné číst :D

Vůbec netuším jak se to stalo, ale strčil jsem omylem či schválně Derian do tůňky. "Pardon." Řekl jsem, když jsem si uvědomil, co se stalo. Jenže více mě zarážely slova Newlina. "Ty sis povídal se šneky?" Řekl jsem překvapeně. Ten vlk mě nepřestane udivovat. Zmiňoval se i o veverce. Já ti nevím, ale mluvit s veverkou? Mluvit se šneky? Já byl sice blázen a to o oříšku si vymyslel, ale tohle mi přišlo už nějak moc.
Zavrtěl jsem hlavou. "Neumím šnečsky. Bohužel neovládám jiné jazyky." Byl to profík. Uměl nejspíše mluvit s ostatními. Mohli jsme být na něho právem hrdí. V tom z vody vyskočil ořech? Překvapeně jsem zamrkal. Nejspíše tam vážně spadl. Začal něco klábosit. Já ani netušil co to mele. Akorát se do mě utřel. Co to? Ty malej šmejde. Zavrtěl jsem znovu hlavou. Newlin mu začal odpovídat. Mluvil přesně stejnou řečí jako on. Podíval jsem se na Derian, která seděla ve vodě. "Rozumíš jim?" Zeptal jsem se. Než jsem se vzpamatoval, ořech byl pryč.
Ten malý ničema nechal vlkům kamínky. Newlin s Derian se chtěli rozdělit, jenže já to musel odmítnout. "Neblázněte. Jen si je nechce, budete je potřebovat." Usmál jsem se na ně a razantně odmítl cokoliv si vzít.
Když už byl ve vodě i Newlin, skočil jsem za nimi taky. Bylo šílené vedro. Tůňky sice byly jen na pití, ale co se dalo dělat. Jeden nebo tři vlci. Vyjde to už nastejno. "Nijak jsem si nevšiml, že bys byla více fialová." Dodal jsem směrem k Derian. Jop teď byla celá mokrá, ale nepřišlo mi to. Přidala se Aseti. "Zdravíčko, chceš do vody?" Zeptal jsem se ve vtipu.
"Než jsi odešla pryč, zapomněl jsem ti říct, že jsem tě povýšil na deltu." Teď na to nebyla vhodná doba. Ale kdy jindy jí to říct? A když už jsem byl u toho. "A Derian, z tebe je taky novopečená delta a ochránce? Přijmeš?" Jop, seděli jsme v tůňce a já jim sdělovat jejich postavení. Co víc si přát ne?
V tom na mě skočila veverka. Usídlila se mi na hlavě. Jenže i ta něco mluvila v zcela nepochopitelném jazyce. A tak jsem z toho neměl nic. Veverka i Newlin zmizeli.

// Zítra hodím post