Gallirea - Příspěvky uživatele

Trošku mě mrzelo, že Derian vůbec neposlouchala o čem jsme se bavili. Mohla se totiž připojit k nám a popovídat si. Ale na druhou stranu nechtěla nám nějak narušovat prostor. Chápal jsem to a tak jsem jí chvíli mlčky pozoroval.
"Já vím, jen... nedokážu si představit jakou starost o mě musela mít má matka, když jsem byl mladý." Pohled jsem přesunul na Storma a zazubil jsem se na něj. Jelikož vědět, jaké to je, choval bych se úplně jinak. Bral bych více ohledy. Ale tohle je pro každého.
Čas se nám krátil. Nemohli jsme si dovolit být déle mimo les. Sice jsme měli dvě bety, ale ty se zrovna staraly o malé. Trošku jsem byl nervozní, jestli les neshořel, neodnesla ho voda... nepohltila černá díra. Mohlo se stát cokoliv.
Stormovi jsem úsměv oplatil a postavil jsem se. "Darkie by to mohla zvládnout." Pousmál jsem se. Už jsem zmiňoval, že má mnoho po matce. Od ní si vzala i magii země. Jak krásná to magie.
Odkašlal jsem si a narovnal si záda. "Nezapomeň, v našem lese jsi vždy vítaný a můžeš u nás strávit tolik času, kolik budeš jen chtít." Řekl jsem mu a díval se mu do očí bez mrknutí oka. "Měj se Storme a opatruj se." Dodal jsem k tomu hřejivý úsměv. Horko těžko se mi opouštělo tohle místo, které mi toho tolik dalo. A ještě hůř se mi odcházelo od mé alfy, která mi byla vlastně tak nějak podvědomě vzorem.
Kývl jsem na Storma a podíval se na Derian. "Vyrážíme. Snad bude les ještě držet při sobě." Dodal jsem se smíchem v hlase a vydal se k hranicím. Jelikož jsme se zaparkovali kousek od nich, nebylo těžké je opustit.
Zastavil jsem se a podíval se naposledy na Storma. Cítil jsem jistou svázanost a pochopení s tímto vlkem. Stál a zíral stejně jako já na něj. Nechtělo se mi. Ale má rodina na mě čekala. Naposledy jsem se na něj usmál a již opravdu opouštěl les.

// Řeka Midiam přes vyhlídku

Po očku jsem sledoval Derian. Zajímalo mě co se jí honí hlavou. Použit však magii myšlenek mě ani ve snu nenapadlo. Měl jsem rád ten pocit, když odhaduji co si vlk myslí a ve své podstatě mu do hlavy nevlezu. Usmál jsem se na ní a svým stříbřitým pohledem přesunul pozornost ke Stormovi. S úsměvem na tváři jsem přikývl hlavou. "Přesně, to je to jezero. A on něho už trefíš." Řekl jsem a cítil jsem se zde velice uvolněně. Přesně tak, jako kdysi, když mi byl alfou tenhle dobrák od kosti. Jen ta Neyteri. Ta by ho ráda viděla. Budu jí muset říct o setkání se Stormem a jak se mu vede. Určitě to ráda uslyší. A určitě mě slyší. Na tváři mi stále pohrával úsměv. "Vidíš? Další důvod k návštěvě." Řekl jsem vážně jsem se ho k nám snažil dostat. Chtěl jsem, aby viděl náš les. Co jsme s Neyteri společně vybudovali.
K Stormovi jsem cítil velkou náklonnost a úctu. Byl jsem rád, že ho má slova potěšila. Opravdu moc. Nevím kolik má teď přátel nebo známých, ale přišlo mi, že se asi moc k ostatním nemá. Jako by se tak trošku uzavřel. Jako já. Ale možná to cítím špatně. Zazubil jsem se na něho.
Snažil se mě povzbudit co se týkalo Rannatha. Pokýval jsem hlavou, že rozumím. Jenže stejně jsem měl o něho strach. "Páni, mám pocit že je opravdu hodně po mě... a právě proto se tak o něj bojím." Tvářil jsem se chvíli zaraženě, pak vyděšeně. "Může se dostat do velkého maléru. Ale chápu, že si vše musí vyzkoušet. Ani bych nečekal, že mě otcovství tak vezme. Ještě když jsem na ně zůstal sám..." A ano, byli dost velcí. Mohli si dělat co chtěli. Proto jsem byl tak moc rád, že Darkie je stále ve smečce. Dělala mi velkou podporu a zároveň mě utěšovalo vědět, že je v pořádku.
Podíval jsem se na Derian a zazubil se. "Přesně tak, vlčata jsou radost. Vůbec neposlouchej naše starosti s nimi." Začal jsem se smát a následně si odkašlal, abych to nějak zaonačil. Popravdě jsem se těšil, na jejich vlčata. Teda, hlavně pokud nějaká budou.
Jenže Derian měla jiný zájem. A to o borůvky. Sama vypadala, jako by se v borůvkách denně válela. Storm se přidal k hostině. Ale moc se mu nedařilo. Více borůvek měl natlačené v čumáku, než v tlamě. Když jsem viděl jeho odpal, musel jsem se začít hlasitě smát. "Ta letěla!" Chechtal jsem se. Jako vážně. Být v ráně veverka minimálně by jí omráčil.
Přestal jsem se smát a na oba se podíval. "Nechceme tě nějak zdržovat. Asi bychom měli pomalu jít." Byli jsme dva cizinci z jiné smečky. On už alfou nebyl, nechtěl jsem, aby neměl k vůli nám nějaké problémy.

// Omlouvám se Derian za druhý post, v kterém jí nejspíše tak trochu ignoruji

Konečně jsem se mohl trošku uvolnit. Začal jsem se cítit v rámci mezí lépe a uvolněně. Zhluboka jsem se nadechl a pomalu vydechl. Storm vypadal pořád stejně. Pořád stejně dobře. Nezměnil se na něm jediný chlup, a to jsem ho už nějaký ten rok neviděl. Bylo to zvláštní, vůbec se nezměnit. Možná objevil vodu mládí. Hlesl jsem ve své mysli. Kdo ví co tento les ještě ukrývá. Já v něm dlouho nebyl a možná jsem vše nestihl objevit.
Když jsme narazili téma "Neyteri" bylo to pro mě velice těžké. Mluvit o něčem takovém, když víte, že větší polovina z vás už není... Hrozný pocit. Derian se mě vždy ale snažila podpořit. Tak jako teď mi dala najevo to, že stále stojí při mně a při celé smečce. Otočil jsem na ní hlavu a jemně se pousmál. V úsměvu bylo nevyslovené díky.
Trošičku mě vykolejila Derian. "Tys mu řekla Strome?" Začal jsem se smát. Tohle bylo vážně vtipné. Já mu tak kdysi omylem také řekl, když jsme se seznámili. To snad není pravda. Pobaveně jsem se na Derian smál. Ještě když se u toho tvářila tak hrdě, že si jeho jméno bude pamatovat.
Zanechal jsem smíchu a pohledem se vrátil zpět ke Stormovi. "Hvozd se nachází na jihu. V zimě tam mráz není tak krutý jako na severu. Jestli víš, kde se nachází ohnivé jezero nebo řeka Tenebrae? Je to poblíž těchto území. Hvozd se nedá přehlédnout." Usmál jsem se a co víc, velice mě potěšil. "Samozřejmě, zastav se kdy jen budeš chtít. Jsi vždy vítán! Velice rád tě opět uvidím." Taková návštěva! To abychom měli pořád něco k snědku. Abychom mu poté mohli něco nabídnout na zub. A Neyteri by byla ráda. Dokonce by mohl vidět její sochu.
To, co mi Storm následně sdělil, mě dost zaskočilo. Vykulil jsem na něho oči. Pootevřel tlamu a zíral na něj, jako bych právě duševně své tělo opustil, jen má schránka zůstala pořád na svém místě. Já Taillu pořádně neznal. Viděl jsem jí možná tak dvakrát, třikrát. Vždy jsem spíše komunikoval se Stormem. Přesto mě takhle událost dost zasáhla. Byl na tom úplně stejně jako já. Musel se cítit úplně stejně prázdně jako já. Jak je to jen možné! Jak se tohle stane!? To musí být osud. Proč mě to tady tak dlouho táhlo... a proč zrovna Derian je ta, která mě sem dotáhla... Najednou jsem měl v hlavě spousty otázek. Ale odpověď žádnou. Po několika minutách jsem tlamu zavřel, zamrkal víčky a sklopil hlavu k hrudi. "Velice mě to mrzí Storme." Při vyslovení jeho jména jsem zvedl hlavu a svůj pohled zaklesl do toho jeho. Tohle byla situace, v které jsme tak trošku vyřadili Derian ze hry. Jen to všechno bylo tak šíleně zvláštně provázané. Byli jsme dvě těla, kterým chyběla duše. Povzdechl jsem si. Na tohle nebylo co říct. Naštěstí Storm pokračoval. Dodal i další důvody, proč není alfou. "Pro mě budeš vždy alfa. Nesmírně si tě vážím." Řekl jsem s mírným úsměvem. Storm byl dobrák. A vždy se snažil vlkům pomoct, vyjít vstříc. A to jsem na něm oceňoval.
"S Neyteri máme dva potomky. Syn má toulavé tlapy. Ale mou dcerku bys mohl vidět, když bys v budoucnu chtěl les navštívit. Hodně se smečkou pomáhá a co si budeme povídat... je v mnoha věcech jako Neyteri." Řekl jsem s úsměvem, abych se pochlubil svou dcerkou. O Rannatha jsem strach měl, ale neměl jsem to jak ovlivnit. A abych konečně do konverzace zapojil i fialovou vlčici, obrátil jsem se na ní. "Sice beta pár teď má vlčata, ale očekávám, kdy na nich začne pracovat i tato fialovoučká slečna." Zakřenil jsem se na ní. Ode mě svolení měla. Jen s Newlinem řešili nějaké menší neshody a z její strany tam bylo malé trápení. "Co si budeme povídat. Vlčata dodají lesu novou mízu." Řekl jsem ke Stormovi s úsměvem.

// Kdybych měla vlče.. chtěla bych abys jeho pečovatel byl ty Newlinku

Výraz jsem měl stále stejný, vnitřně jsem byl však překvapen. Alfa? Alfa je Storm. Pohledem jsem si ho změřil. "Dobře." Řekl jsem a bral to tedy tak, že se tady safra něco muselo pokazit, když Storm není alfou.
Vlk mi povědomý poněkud byl. Ani né tak jménem, ale vzhledem. Poměrně dost mě zaskočil otázkou na Neyteri. Asi nějaký její dávny kamarád. Možná že jsem jí slýchával mluvit o tomhle vlkovi, nebo jsem je spolu viděl? Vlastně vůbec nevím, kam si ho zařadit. Zabodl jsem do něj pohled. Upřeně jsem se mu díval do očí. "Má se dobře..." Hlesl jsem a podíval jsem se na Derian, aby cizincům nic takového neříkala. "Viď?" Chtěl jsem slyšet i podporu z její strany, abychom vypadali důvěryhodně.
Blížil se k nám Storm. Poznal jsem ho. Jeho chůze se nedala přehlédnout. V duchu jsem se zaradoval a poznámku od alfy na borůvky ani nezaznamenal. Vůbec jsem neměl ponětí, jestli si Derian zobla, jelikož ještě před chvíli se ptala, jestli si může vzít.
"Storme!" Vyslovil jsem s výdechem tiše. Vlčí Bože, jak já ho rád viděl. Ulevilo se mi. Vypadal, že náš odchod s Neyteri nám nemá za zlé. Vypadal vlastně poměrně spokojeně. Počkal jsem, až se zdejší alfa odebere na svou cestu. Když byl poměrně dost daleko dal jsem se do řeči. "Jak se daří?" Otočil jsem hlavu na Derian a vzápětí zpět na Storma. "Teď vlastně docela mizerně. Neyteri... Neyteri už není mezi námi živými." Řekl jsem a slzy jsem měl doslova na krajíčku. Oči se mi zaleskly a hlas jsem měl podlomený. Zavrtěl jsem hlavou, abych nevypadal jako slaboch. Odkašlal jsem si, zatím co se Storm ptal Derian.
"Založili jsme společně smečku v Saruménském hvozdu, hned po odchodu z tvé smečky. Dařilo se nám a pořád daří, jen jsem na to zůstal tak nějak bez ní." Povzdechl jsem si. Podíval jsem se na Derian. "A tahle krásná slečna je můj doprovod za tebou a také členka naší smečky." Usmál jsem se na fialovou vlčici. Počkej až ti řeknu o dětech. Když jedno z nich mě dost zlobí a má toulavé tlapy. Asi to měl po mě. Jako absolutní mlaďoch jsem toho hodně procestoval.
"Jak jsi na tom ty? Co ty změny v hierarchii?" Zeptal jsem se zvědavě a posadil se u toho na zadek. Věděl jsem, že nějakou dobu tady strávíme, a tak jsem si udělal pohodlí.

Ještě dodám nějaké odměny za originalitu, za nápady které se neopakovaly :) Tam bude ještě přičteno cca 5 mušliček

Odměny přidány

"Máš chuť na borůvku?" Zasmál jsem se hlasitě. Tahle věta a ten úšklebek mě dostal. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Keře tady byly, jen už jich nebylo tolik. Začínalo se ochlazovat. Zima mířila k nám. "Tak si zobni." Pobídl jsem vlčici. Sama vypadala jako borůvka a tak mě ta její poznámka dosti pobavila. Vlastně jsem si začal uvědomovat, že Derian začínám vnímat né jen jako člena smečkové rodiny, ale také jako kamarádku. Něco jako jsem měl Wolfganii. Jen tady to bylo teprve na té cestě. Bylo to zvláštní, nikdy jsem neměl dost kamarádů.
Odkašlal jsem si. V dáli jsem už zahlédl blížící se kožich. Vypadalo to jako Storm. "Narovnat, úsměv." Popíchl jsem Derian. Čím blíže vlk byl, tím více mi úsměv upadal. Uvědomil jsem si, že to k nám neběží Storm, ale zcela úplně někdo jiný. Ale mají podobné kožichy. Hlesl jsem a počkal, až nás vlk přivítá. Koutkem oka jsem si ho změřil. Že by si tohohle Storm vybral za ochránce? A vlastně proč ne. Švihl jsem ocasem, když domluvil. "Zdravíčko, děkujeme za poměrně vřelé přivítání. Jmenuji se Morfeus, tohle je můj doprovod Derian." Podíval jsem se na ní s úsměvem a dal jí chvíli prostoru pro pozdrav. "Jsem starý známý Storma. Chtěl bych hodit nějaké to slůvko s vaší alfou." Znovu jsem si ho změřil. Stál hrdě, asi něco jako já. Beta? Něco mi tu nehrálo. Cítil jsem z něho prapodivnou sebejistotu. Nějak mit o nehrálo do noty, ale co už. Sebevědomých vlků i tuláků je nespočetně.
Odmlčel jsem se a čekal, že buď Storm dorazí na hranice, nebo nás tento vlk dovede ke Stormovi.

//Oplá, Podívám se na to :)
Edit: dala jsem tam i link, kdyby stále nefungovalo napište :)

//Super, díky! Nokt

// Řeka M. - Jsme tady!

Zavrtěl jsem hlavou. Neděláš vůbec nic špatně borůvko. Až tady jsem si všiml, jak je její kožíšek krásně fialový. "Ty neděláš nic špatně. Chyba je v nás." Snažil jsem se omluvit to naše samčí tupé plemeno. Je to prostě těžké, všechny pachy, než vlk zpracuje a dopídí se k tomu, že je v místnosti také přítelkyně, je někdy nad vlčí síly. "Dám ti radu. Nesmíš nad tím vším tolik přemýšlet. Ničí to tebe. Místo aby sis užívala svobody, se sužuješ co jsi udělala špatně." Hlesl jsem a pohledem přejel okolní krajinu. Jak krásně tady byla. Božínku tak dlouho jsem byl v lese... tyhle všechny krásy mi unikaly. Napřímil jsem se a nechal vítr, ať mi čechrá kožich. Jenže ten vítr, byl nějak více silnější, než bylo příjemné. Byl dosti nárazový.
Zvedl jsem hlavu. Obloha byla zatažená a netvářila se vůbec nadšeně. "To nevypadá dobře. Měli bychom do toho lesa rychle zapadnout." Řekl jsem a přidal do kroku. Derian mě následovala, i když jsem jí očekával po svém boku, držela se celou dobu tak nějak spíše pár kroků zpět. Možná ze slušnosti, možná nestíhala.
A bylo to tu. Dostali jsme se za hranici Borůvkového lesa. Bum, tolik pachů. Tolik cizích pachů. Bylo to zvláštní. Rozpoznal jsem pach Storma. Otočil jsem se na Derian. "Hlasitým a rázným vytím jsem ohlásil naší přítomnost." Očekával jsem, že i Derian ohlásí svým hláskem, že jsme tady dva.
Rozhlédl jsem se po okolí. Borůvkový les tak nádherně voněl. Přesně tahle vůně ve mě vyvolala opětovně několik vzpomínek. "Jsi v pořádku?" Zeptal jsem se s úsměvem Derian. Byl jsem klidný, vyrovnaný. Zaujímal jsem svůj obvyklý postoj. Hlava vysoko postavená, krk prodloužený, tělo uvolněné, ale záda krásně rovná. Tlapami pevně zapřený o zem. Čekal jsem příchod mé bývalé alfy Storma. Vypadá to, že se mu pořád daří dobře se smečkou. Bodejď by ne. Vždy je rozumný, svůj a měl v hlavě. Cítil jsem se dobře. Možná až moc dobře. Ale já měl zase ty své vidiny Neyteri, jak tady poskakuje po lese. Vypadala jako kus mlhy zformovaní do jejího ladného těla. Povzdechl jsem si.

// My jsme na cestě, klepeme na dveře Borůvkáče z řeky :D

// Středozemní pláň

Záblesky tančící Neyteri byly u konce. Vítr jí donesl společně s tím, co jsem opustil dané místo. Povzdechl jsem si a hlavu otočil směrem, kterým jsme se udávali. Nechtěl jsem, aby to ve mě nechalo tuhle náladu když mám společnost. Raději jsem se snažil přepnout se na jiný mód.
Derian si stěžovala na chování Newlina. Já ji chtěl podpořit, jenže patřil jsem k opačnému pohlaví. A tak vím, proč a jak se tihle vlci chovají. Nikdy to nemělo nic co dočinění, že bychom si jich nevšimli. "Víš to je těžko. Vidíš tolik známých tváří, do toho vidíš vlčata a on jakožto náš pečovatel, musel být prostě tak nadšený, že nejspíše nevěděl co dřív. A taky jsme se vypařili dřív, než si nás stihl všimnout." A nám vlkům tohle všímání někdy trvalo strašně dlouho. Vlk mohl sedět přímo vedle mě a já o jeho přítomnosti nevěděl dokud jsem v podstatě a doslovně o něho nezakopl.
"Náš mozek je až moc jednoduchý. Nedokáže to všechno zpracovat najednou a tak samo i vyhodnotit. Zpracovával prvotně známé tváře, pak vlčata. Ty mu na vyhodnocování dala mnohem více zabrat, než my si myslíme. A co si budeme povídat. Mozek vlků pracuje přesně naopak, než mozek vlčic." Hlesl jsem s úsměvem. Neyteri také často nechápala mé důvody chování a já její také. Jenže každý jsme to vnímali jinak. Každý považuje za důležité a důležitější něco jiného. Prostě to bylo všechno hrozně složité.
"A hodně udělá i věk." Dodal jsem, se zvláštním úsměvem na tváři. A pokčaroval tiše dál. Několik let zpátky a byl bych přesně jako Newlin. Vlk tak nějak s věkem zraje.
"Nikdo neví co je a co není správné. Ale záleží na tobě, jak ty se v tom cítíš. Jestli je ti to nepříjemné, je něco špatně. Promluvte si a řekni mu, jak se v takových situacích cítíš. Příště si dá pozor, aby tě nepřehlédl." Mrkl jsem na ní hravě. Zastavil jsem se před hranicemi. "Jdeme na to?" Zeptal jsem se vlčice s úsměvem. Snad bude Storm doma. Kde by taky jinde byl. Alfy jsou doma pořád.

//Borůvkový les

// Sarumen přes kopretinovou

"Mě větší skupiny nevadí. Ale ve větším prostranství, né v jeskyni, kde není kam uhnout." Dodal jsem s menším úšklebkem. V takovým situacích jsem dokázal někdy pěkně šílet. Derian se sice snažila tvářit, že je zcela v pohodě, jak se říká. Ale šlo vidět, že jí něco pořád trápí. Nebyl jsem si jist, co přesně to bylo. Možná byla více komplikovaná, než jsem si myslel.
"Tak se mi to líbí." Hlesl jsem nadšeně a poskočil. Chtěl jsem, aby se alespoň ona cítila dobře. A její odhodlání pro lov se mi líbilo. A né že né.
Zastavil jsem se. "Víš my vlci jsme někdy pěkní blbouni." Řekl jsem, když se mi zmínila o Newlinovi. Cítila se nějak nejspíše ublížená. "Nám spousta věcí nedojde." Dodal jsem s úšklebkem a vydal se dál. Ocitali jsme se na louce. Květiny se chystaly k zimnímu spánku, tak jako celá louka. Nebyla už tak živá, jako v létě. Pokračovali jsme a dostavili se na středozemní pláň. "Tady to miluji." Řekl jsem a pak se úplně odmlčel. Prostě mi hlavou plulo spousta vzpomínek na Neyteri a tohle místo. Viděl jsem nás před sebou jako na plátně. Teď jsem sice běžel, ale spíše tak nějak po paměti. Vedly mě vidiny minulosti. Viděl jsem tančící Neyteri.. a mě, jak za ní cupitám, celý omámený jejím šarmem. Bylo to tak dech beroucí. Úchvatné. Prostě bombastické. Věděl jsem že tohle končí s přechodem na další území. Tiše jsem se ohlédl na pláň, když jsem tento prostor opouštěl.

// Řeka M. přes náhorní plošinu

// Úkryt

Zaregistroval jsem, že semnou chtěla mluvit má dcerka. Než jsem ale stihl reagovat, začala být tady měla a já raději z úkrytu vystřelil jako raketa. A Derian za mnou. "Fůha, nějak moc vlků, na tak malém prostoru." Řekl jsem a usmál se. Věděl jsem, že po návratu budu muset vyhledat dcerku.
Vydal jsem se rovnou k hranicím lesa. Nebyl čas ztrácet čas. Otočil jsem se na Derian. Vypadala ustaraně. "Neboj co nevidět jsme zpět." Chlácholil jsem vlčici, protože jsem cítil pach Newlina a ona určitě chtěla za ním. Kdo by taky nechtěl za svým partnerem. Navíc se nějakou dobu neviděli a ještě nejspíše nějaký ten den neuvidí.
"Máme teď důležitý úkol. Najít Storma a po cestě zpátky zkusit nějaký ten lov." Popravdě jsem byl nadšený. že po tak strašné době opouštím tento les. Zase se podívám na život tam za hranicemi. Naši vlci chodili často mimo hranice lesa. Jenže jako alfa jsem na to neměl vůbec čas. Pořád něco. Furt se něco řešilo. Těšil jsem se, že to bude spíše relaxační dovolená.
Na hranicích mě zastavilo šíleně smutné zavytí mé dcery. Bylo to jako by mi někdo vrazil kudlu do srdce. Opětoval jsem zavytí. Vydrž dcerko. Hlesl jsem. A vštěpil jí myšlenku do hlavy. Za pár dní budeme doma. Probereme to co jsi mi chtěla. Mám tě rád. Otočil jsem se směrem k hranicím a opouštěl les s velice zvláštním pocitem viny.
Dostali jsme se na Kopretinovou louku a já měl namířeno dál. Snažil jsem se vybavit si cestu do Borůvkového lesa a to tu nejkratší.
"Hele co ty vaše vlčata?" Zeptal jsem se, abych odlehčil situaci sobě, tak i jí.

//Středozemka přes kopretinovou louku