Gallirea - Příspěvky uživatele

Probudil jsem se celý rozlámaný. Snad všechny kosti v těle jsem cítil a svaly byly ztuhlé. Zamručel jsem nepříjemně. Pomalu ale jistě jsem otevíral oči. Viděl jsem před sebou sochu. Ach... Povzdechl jsem si. Setkání s ní se mi pouze zdálo.
Zvedl jsem pomalu hlavu a rozhlédl se kolem sebe. Byl jsem tady pořád sám. Jenže v tom, jako bych zaslechl její smích. Šel z druhé místnosti. Zvedl jsem se a běžel do chodby, kde jsem uviděl šedivý stín, který mizel ven z úkrytu. Běžel jsem za ním. "Počkej, počkej na mě!" Zakřičel jsem na ten snít, ale u vchodu zmizel. Rozpustil se. Sklesle jsem svěsil hlavu a vrátil se k soše Neyteri. "Tak Šťastné a Veselé." Otočil jsem se a se sklopenou hlavou opouštěl místnost, kde byla její socha.
Jenže jsem si lehl na převis. Měl jsem krásný výhled. Sněžilo. Stromy začínaly být pokryté vrstvou sněhu. Les vypadal opuštěně. Vlastně nevím kam se všichni poděli. V tento moment jsem se cítil hodně opuštěný a sám.
Abych tyhle chmury zahnal, dal jsem se do pohybu. Seskočil jsem z římsy a vydal se do lesa.

// Sarumen

// Les

Tiše jsem vstoupil do našeho úkrytu. Zastavil jsem se a zhluboka nadechl. Při výdechu jsem pokračoval dál. Byly zde cítit pachy vlčat. Nedávno musela z úkrytu odejít. Já měl ale namířeno k soše. Podvědomě jsem věděl, že je to snad rok, co jsem v tuhle dobu šel k soše poprvé. Cítil jsem tu její vůni, která mě k ní doslova táhla.
Vešel jsem do místnosti a div se mi tlapy nepodlomily. Nehnutě stála na svém místě. Snad ještě krásnější, než byla dříve. Sklopil jsem uši k hlavě a následně pokorně sklopil i hlavu. Tiše jsem k ní přistoupil a ulehl jí k nohám.
Zavřel jsem oči a nechal svou duši prostoupit dál, aby se mohla setkat s tou její. A tak se ji stalo. Vnitřně jsem ucítil pocit blaha, smíření a naplnění. Tělo leželo bezhybně, pokorně a oddaně u jejich tlapek. Po tváři mi stékaly slzy. Těžko říct, jestli radosti či slzy smutku. Ten pocit, nebo pocity, které jsem právě prožíval, se vlastně popsat nedaly. Bylo to všechno tak zvláštní, že jsem nevěděl ani já sám kudy kam.
Pořád pro mě byla to světlo na konci dlouhé a temné skály. Jen jsem si moc dobře uvědomovat, že se za ní vydat ještě nemůžu. Tak jako mě vedla od první chvíle, kdy jsme se potkali, tak mě vedla i teď. Stačil krůček a mohl jsem být s ní. Bohužel já se musel otočit a pozorovat to světlo opět jenom zpovzdálí. Měl jsem na světě ještě hodně povinností a závazků. A tak můj odchod za ní visel ve vzduchu. Věděl jsem ale, že se jednou setkáme.

Usmál jsem se na svou dcerku. Bylo krásné slyšet není slova. Ale né vždy je to tak jednoduché. Stávalo se, že se vlk zatoulal tak daleko, že vlastně nebyl schopný najít svůj domov. Popravdě, já ani netušil kudy vedla má cesta sem. Vracet jsem se určitě nechtěl. Minulost byla minulostí, změnit se nedala a příjemná pro mě tedy nějak extra nebyla. Tohle mi vyhovovalo. To co jsem měl teď.
Zasmál jsem se. "Každý jsme nějaký a z chyb se učíme." Omluvně jsem pokrčil rameny, že ano i její otec dělal a dělá chyby. Jednoduše o tom Život je. Buď nás zkušenost udělá lepšími, nebo horšími vlky.
Tiše jsme seděli a užívali si společné chvíle. Dcerka mi však oznámila svůj odchod. Postavil jsem se při jejich slovech. "Opatruj se." Dodal jsem letmo a sledoval, jak mi dcera mizí z dosahu. A za okamžik byla pryč a s ní i celá ta atmosféra. Tak. A jsem sám, ve svém vlastním lese. Tohle je fakt divné. Co budu dělat? Zeptal jsem se sám sebe. A tak jsem se rozhodl, že se projdu kousíček podél hranic. Neměl jsem tušení, kde všichni utekli. Mít les jen sám pro sebe... to bylo vážně hodně divné. A přesně tohle byly chvíle, kdy přicházela ta nejméně vhodná návštěva.
Dělal jsem klasickou obchůzku, kterou jsme společně s Neyteri pravidelně pořádali. Měl jsem pocit, jako by s tou svou lehkostí stále kráčela vedle mě. Jemný vánek tomu dodával efekt. Už jdu za tebou. Tiše jsem řekl ve své mysli a mé tlapy se stočily směrem k úkrytu. Chtěl jsem využít chvíle, kdy budeme zase jednou "sami". Jen každý na trošku jiném světě, přesto byly naše duše stále svázané pospolu a tak čas od času bylo třeba vypnout tělesnou schránku a nechat prostor naším duším, aby se i ony zase jednou mohly setkat.
Navenek jsem se tvářil pořád stejně, aby na mě vlci nic nepoznali. Přesto, hluboko uvnitř, jsem měl tak velká zranění, která se nehojila, že se sotva slučovala s životem. Duše krvácela.

// Úkryt

Doufám, že Rannath je v pořádku. Někde si žije svůj život, tak jako jsem kdysi žil já sám. Tulák od jednoho konce světa po druhý. Třeba mi on jednou dovede vlčata. Vlčata bych si přál. Neyteri jisto jistě také. Určitě by chtěla, aby její dceruška měla své vlastní potomky. Vždyť na to se těší každý rodič. Vlčata... asi mi budou muset stačit naše vlčata, co tady máme. Zvláštní, pořádně jsem je ještě neviděl. A kde vůbec vlastně všichni jsou?
Na okamžik jsem se zamyslel. Dcera se mi nějakým způsobem snažila vysvětlit, jak k tomuhle vlastně došlo. Ale já si až teď uvědomil, jak blbě jsem otázku položil a jak špatně se musela cítit ona.
Ano, Darkie mluvila. Viděl jsem pohybující čelist. Místo toho jsem ale vlastně zvuk neslyšel. Byl jsem ve své představě. Pozoroval jsem mladý obličej, každičký její pohyb a rys tváře. Myslela vše upřímně a šlo vidět, že jí tato záležitost trápí. Já ji ale viděl o několik let později. S černo-šedo-bílými kuličkami. Které na ní doslova visí. Vlk, který k ní patřil byl s velkým otazníkem a stál za ní. Vzdát se představy vnoučat bylo šíleně těžké. Ve své podstatě jsem ani nebyl schopen se toho vzdát. A třeba že jednou...
Její hlas jsem začal vnímat až když mluvila o lásce. Nechtěl jsem své dceři přiznat, že tohle mi připadá zvláštní. Já si totiž nedokázal představit, že cítím city k vlkovi stejného pohlaví na takové úrovni, o které o na mluvila. A to byl ten rozdíl mezi námi. Neměl jsem jí to za zlé, ani za špatné. Koho má vlk rád si nevybírá. Nejde to. Kdyby to bylo tak jednoduché...
"Darkie, každý se jednou ztratí. Buď v životě, nebo sám v sobě. Někdy trvá, než vlk nalezne sám sebe nebo své blízké. Přesto pokud budeš věřit a mít svou rodinu tady" ukázal jsem jí na místo poblíž srdíčka "budeme vždy s tebou, i když nás neuvidíš. Věř sama v sebe a nikdy se neztratíš." Měl jsem trošku pohybnosti, že si nevěří, že nevěří svému rozhodnutí s Maple. Neviděl jsem na tom nic špatného. Bylo to jen neobvyklé.
"Ale zlatíčko, myslíš si, že já se viděl v roli rodiče ve tvých letech? Zajímaly mě úplně jiné věci, choval jsem se... jako blázen. Věř mi takhle bys mě znát nechtěla." Smál jsem se. Zavrtěl jsem hlavou. "Jestli se to někdy podaří, budeš super máma." Dodal jsem pokorně a usmíval se na ní. Viděl jsem to v ní. Jenže ona byla ještě moc mladá, aby si takové věci mohla připustit. Já v tvém věku... nechtěl o vlčatech nic slyšet. Přišlo mi to nechutné, odporné a smradlavé. A podívej. Mám dva potomky, které velice miluji. Život bych za vás položil, jen abyste se měli dobře. Proběhlo mi hlavou, zatím co jsem jí pozoroval.
"Já a zklamaný? Připadám ti zklamaný? Vůbec ne. Je to pro mě nové, něco, co neznám, takže ano jsem trošku v šoku, ale zklamaný, věř mi. To vážně ne." Objal jsem ještě na okamžik svou dcerku a dal jí letmý polibek na čelo. Krásně voněla. Takový ten čerstvý vánek s příměsí lučního kvítí a troškou jehličí. Mrknul jsem na ní a usmál se.

Pokýval jsem pouze hlavou, aby dcerka viděla že jejím slovům rozumím. Přesto jsem si stále myslel, že nedokážu být tím, kým pro ní byla Neyteri. Ve své podstatě to nešlo a já rozuměl i tomu proč to nešlo. Nějak více jsem nad tím nepřemýšlel, potřebovala se mnou něco probrat a já se nabídl, že jí konečně vyslechnu. Což se mělo stát už dávno, ještě než jsem opustil les. Kdo ví jak dlouho to v sobě dusila už předtím a ještě musela čekat na můj návrat. Zavrtěl jsem mírně hlavou. Někdy bych měl vážně více uvažovat.
Přišla mi že je jiná. O dost jiná, mnohem vyspělejší. Jako by jí to všechno jednoduše donutilo rychleji dospět. Zíral jsem do těch smaragdově zelených očí, přesně tak jako jsem zíral do očí Neyteri. Měla hodně po matce. Proto bylo někdy pro mě dosti bolestivé zírat do stejných očí. Jako by mezi námi proběhla nějaká vnitřní konverzace beze slov a oba dva jsme věděli, co ten druhý cítí i přesto že jsme ani jeden z nás nic neřekli.
Zatím co já se poměrně uklidnil, jelikož mi dcerka chtěla jen říct, že si našla partnera, naopak znervózněla ona. A to jsem nechápal proč. Ano, někdo mi jí ukradne, ale to by se stejně jednoho dne stalo. Nemůžu říct, že jsem na to připravený nebyl, ale věděl jsem, že jí něco takového může pomoci, aby jí nedávné události tolik nebolely. Čekal jsem netrpělivě co z ní vyleze. Ale lezlo to z ní pěkně pomalu. Ale no ták! Hlesl jsem ve své mysli. Duncana sice neznám, ale třeba nebude takový blázen jak vypadá. Pousmál jsem se na dcerku. "Povídej, hlavně se mi neboj cokoliv říct." Dodal jsem a tiše seděl a pozoroval její tvářičku. Teď jako by skleslou, čemuž jsem vůbec nerozuměl.
Nakonec to z ní tak nějak vypadlo. Chvíli jsem na ní nehnutě zíral. A pak jsem propukl v smích. "Cože?" Vydal jsem ze sebe a smál se u toho. Netušil jsem, že mám dceru vtipálku. Jenže mezitím, co já se smál a smál, až mi tekly slzy ze smíchu, ona se tvářila vážně. A tak pomalu, ale jistě můj smích opadal, až se dostal do fáze úsměvu a i ten úsměv během chviličky zanikl. "Ty to myslíš vážně." Řekl jsem absolutně neutrálním tónem. A pak dodala jméno. "Naše Maple?!" Zavrávoral jsem, trošičku se mi zamotala hlava. Civěl jsem na svou dceru. Cože mi to teď právě řekla? A zíral jsem na ní dál. Nemluvil jsem, prostě jsem zíral.
Co se mi honilo hlavou? To že pokud je takto má dcerka nastavená, mám mizernou šanci na to, abych viděl její vlčata. A já chtěl, doufal jsem... že zrovna ona mi jednou přivede malé chundelaté kuličky, které ponesou částečně, velmi mizerně ale přeci, i mou krev.
To bylo to jediné co mě mrzelo. Dvě vlčice vlče nezplodí. A zrovna ona by byla perfektní matka! Viděl jsem to v ní. Věděl jsem, že by své potomky vychovala více než dobře.
Mezitím, co jsem se zaobíral budoucností mé dcery a jejího odkazu zde, jsem na ní civěl nepřítomným výrazem. Začal jsem si to uvědomovat a pomalu přicházel zpět k sobě. "Jak se to stalo? Tedy jsem rád, že někoho máš." Dodal jsem vzápětí a dceru objal. "Pokud jsi šťastná tak budu i já spokojen." Je pravda, že jsem něco takového nečekal. Ale co jsem měl dělat. Bylo to její rozhodnutí. Odtáhl jsem se a usmál se na ní. "V první chvíli mě pouze zamrzelo, že mi nejspíše nikdy nepřivedeš ukázat své potomky. Tvůj postoj a rozhodnutí respektuji." Povzdechl jsem si. Co jsem měl dělat. Byl to její život, do kterého jsem nemohl nijak zasahovat.

Netušil jsem co se dcerce stalo. Mohl jsem jen doufat, že mi to sama od sebe poví. Jinak jsem se to neměl dozvědět. Přeci jen nebyl nejlepší nápad opouštět les. Kdo ví, co se tady stalo. A navíc teď snad všichni vlci jakoby zmizeli z našeho lesa. Měl jsem pocit, že jsme tady sami dva. Povzdechl jsem si, když se něco snažila vyslovit, ale přesto to z ní nevyšlo.
"Víš, že se nemusíš bát mi cokoliv říct." Narážela na události, které se staly. "Vím, že ti jí nemohu nahradit, ale pamatuj si, že jsem tady vždy pro tebe. Ať se děje co se děje. Jsi pro mě na prvním místě vždy ty." Vysvětlil jsem jí, aby se nebála za mnou chodit s věcmi, které jí trápí. Bylo to těžké. Věřím, že svěřovat se zrovna otci není asi nejlepší a vlčice mívaly vždy mezi sebou lepší vztahy.
Přesto jsem neměl tušení, co se sní děje. Možná dospěla a chtěla se mě zeptat na nějaké ty vlčecí věci. Zarazil jsem se. Tak na tohle jsem připravený nebyl. Jak jí to mám vysvětlit? Myslel jsem, že tohle bude vysvětlovat Neytei. Kdyby to šlo vidět, byl jsem červený. Vůbec jsem nevěděl, jak ty jejich věci fungují.
"Darkie, asi tě zklamu. Já o těchto věcech nic moc nevím. Kdyby byla máma..." Řekl jsem a na chvíli se zarazil. "Ona by ti to vysvětlila. Ale takhle bude lepší, když se zeptáš nějaké starší vlčice ze smečky. Jak vaše tělo funguje, je pro mě záhadou." Omluvil jsem se své dcerce. Tohle jsem prostě neměl jak vysvětlit, když jsem ani nevěděl, o čem mám mluvit. Omluvně jsem pokrčil rameny. V tomhle jsem nebyl znalec, bohužel.
Darkie dál mlčela. Tvářila se, jako by mi stále chtěla něco říct. No ták, prosím už mi to řekni. Řekl jsem si v duchu. Jenže ona spustila úplně z jiného koutku světa. "Jo tohle jsi měla na mysli..." Řekl jsem a trošku panikařil, že jsem vlastně mluvil o něčem jiném, o čem nejspíše vůbec mluvit nechtěla.
Odkašlal jsem si a na dcerku se usmál. "Vždyť to je skvělá zpráva! Tak proč to povídáš s takovým zármutkem?!" Vyskočil jsem na tlapy a celý radostný poskakoval. "Kdo to je! Je to Někdo ze smečky? Počkej, nech mě hádat!" Newlin je zadaný. Noktisiel taky. Nééé, to bude ten nový Duncan. Uklidnil jsem se. Newlin i Noktisiel byli fajn vlci, hodili by se k ní. Ale ten nováček mi zase tak k ní neseděl. "Vím, je to ten nový, Duncan." Řekl jsem možná trošku odměřeně. Ale nechtěl, jsem aby to na ní špatně působilo. Jenom jsem ho neznal. Prvně bych si ho chtěl oťuknout. Ale tak, co se dá dělat, když už si ho našla, rozhodně jsem jí nemínil nic zakazovat. Tak má dcerka si našla vlka. Wau, nečekal jsem, že tak brzy, ale budu se muset s ní dělit. Vnitřně jsem cítil takový ten pocit, "je jenom má". Ale byla to dcerka, chtěl jsem jí chránit jako každý otec. Na venek jsem jí nedal nic znát.

Derian mi zmizela z dosahu a já zůstal se srnou sám. Jako obvykle sám. Ušklíbl jsem se. Ale na druhou stranu jsem chápal, že běžela za svým milým. Kéž bych mohl i já takhle spěchat k Neyteri. Její socha mi spíše ubližovala. Byla to ona a já se na to ještě nedokázal povznést. Povzdechl jsem si. Proč mám pocit, že mě opětovně s tímto lesem pohlcuje deprese?! Ucítil jsem jemnou nervozitu. Nebylo mi to příjemné.
Uslyšel jsem něčí kroky. Někdo hodně spěchal. Dupal jako slon. Zvedl jsem pohled od srny. Darkie! Usmál jsem se od ucha k uchu, jenže má dcera běžela jako smyslů zbavená. Očima jsem těkl kolem sebe. Už už jsem se chtěl zvednout, aby mě nepřibrala ve svém běhu sebou, když tu prudce zabrzdila a s velkou něhou se o mě otřela. Ztěžka jsem vydechl, zavřel oči a položil si hlavu alespoň na malinkatý moment na její rameno. Dcera se ale ke mě tiskla pořád. Co se děje? Přišlo mi to u ní nezvyklé. Dlouho jsem k ní hledal cestu, přesto jsem měl vždy pocit, že se mě bojí. Nemluvil jsem. Prostě jsem si užíval tuhle chvíli. V čumáku jsem cítil její krásnou vůni, která byla téměř totožná s vůni Neyteri.
Když jsem ucítil mokro na své hrudi, tlapou jsem zvedl její hlavu směrem vzhůru. Oči měla uplakané a slzy jí stékaly po tváři. "Co se stalo zlatíčko?" V tu chvíli jsem se zarazil. Zlato, zlatíčko jsem nikdy nikomu neřekl. Bylo to zvláštní vyslovit. Neyteri byla má princezna, kopretinka, ale takhle jsem jí nikdy nenazval.
Utřel jsem jí stékající slzičky. "Měl jsem pocit, že jsi se mnou chtěla mluvit, než jsem z lesa odešel. Ale měli jsme moc naspěch." Vysvětlil jsem své dcerce, přesto že jsem chtěl celou výpravu zrušit a vrátit se k ní, nakonec jsem pokračoval. A nejspíše jsem neměl. Netušil jsem co se stalo. "Někdo ti ublížil?" Zeptal jsem se velmi starostlivým hlasem a celou si jí prohlédl. Měl jsem o ní strach. Něco se s ní dělo, nikdy takhle nedávala své city najevo přede mnou. Smutně jsem si povzdechl a znovu si jí přivinul na svou hruď. Jak mi na ní dohlížíš tam ze shora Neyteri...

// Nokt má přidáno :)

Čauky mňauky!
Čekala jsem tedy větší účast vy uličníci. Ale je to snad tím, že většina z vás uznává spíše ten český svátek!
Přesto mi své výtvory zaslali: Meinere, Kaleo, Noktisiel, Lylwelin, Duncan, Newlin.
Což je hezký počet :) ŇOM a pojďme se kouknout, jak jsem se rozhodla. Vaše dýněčky byly hezoučké. Dokonce jsem dostala fotku jednoho jablíčka, což moc oceňuji. Vážně jste šikulky. :)

1. Místo: Noktisiel (Dost se divím, že jsem na tebe nezapomněla u vyhodnocení)
2. Místo: Kaleo
3. Místo: Lylwelin

---------------------------------------------------------------
1. místo: 2x hvězda do libovolné magie + 1x hvězda do libovolné vlastnosti
2. místo: 2x hvězda do libovolné magie
3. místo: 2x hvězda do libovolné vlastnosti

Tím ale nekončíme. Teď přichází další odměny. Za účast dostává každý + 20 květin.
Pokračujeme...
Za úžasně přesnou ruku, krásně vytvarovanou dýni, originalitu ve výřezu a aranžmá dostává:
Noktisiel + 5 křišťálů.
Za originalitu, práci s křehkou slupičkou a práci v miniaturní velikosti "dýně" dostává:
Meinere + 5 křišťálů.
Za nápaditost, originalitu v nápadu, herního mága a aranžmá dostává:
Kaleo + 5 křišťálů.
Za krásný výřez, originalitu v barvě dýně a kovbojodýni dostává:
Lylwelin + 5 křišťálů.
Za neuvěřitelnou odvahu vydlabat tři dýně, každou pokaždé jinou a sepsaný slohový popis k dýním, dostává:
Newlin + 5 křišťálů.
Za pěkného maestra s kruhy pod očima a obráceným srdíčkem jako nos (což je určitě vzkaz pro Morfa) dostává:
Duncan + 5 křišťálů.

Vám všem zúčastněným moc děkuji. Dýně máte nádherné. Vím z vlastní zkušenosti, že dlabat dýni je fuška. Já sama jí dlabala na čas. Ano, za hodinu jsem měla kus vydlabaný, ale odporně vyřezaný. Proto oceňuji vaši snahu a čas do toho vražený. Snad vám budou odměny dostatečné. Jste moc šikovní a doufám, že jste se u toho i pobavili.

Výherce poprosím, aby mi pod tento post napsali, kam chtějí hvězdičky.

Přikládám odkazy na fotečky vlků. Krom Duncana, nepřeje si, aby fotečka byla na veřejnosti. Akceptuji :)
Noktisiel
http://gallirea.cz/upload/morfeus/Morfobord%C3%ADlek/D%C3%BD%C5%88oakce/Noktisiel.jpg
http://gallirea.cz/upload/morfeus/Morfobord%C3%ADlek/D%C3%BD%C5%88oakce/Noktisiel2.jpg
----------------
Kaleo
http://gallirea.cz/upload/morfeus/Morfobord%C3%ADlek/D%C3%BD%C5%88oakce/kaleo.jpg
----------------
Lylwelin
http://gallirea.cz/upload/morfeus/Morfobord%C3%ADlek/D%C3%BD%C5%88oakce/laura.jpg
----------------
Meinere
http://gallirea.cz/upload/morfeus/Morfobord%C3%ADlek/D%C3%BD%C5%88oakce/Meinere1.jpg
----------------
Newlin
http://gallirea.cz/upload/morfeus/Morfobord%C3%ADlek/D%C3%BD%C5%88oakce/newlin.jpg

Ještě jednou, děkuji vám za vaše výtvory a čas s nimi strávený. Doufám, že se nikdo u toho nezranil. Mějte se famfárově

// Kopretinová louka

Koukl jsem se na ní koutkem oka. "Víš začínám pochybovat, že máš nějaký problém s lovem. Nebyla to jen taková habaďůra?" Řekl jsem. Myslel jsem to ze srandy, přesto mě svým lovem překvapila. Lec kdo by vzdal lov už tím, že srna začala utíkat dřív, než se k ní dostatečně přiblížil. Měla kuráž.
"Jak jsem řekl, dost jsi mě překvapila." Dodal jsem s úsměvem, když nadšeně mluvila o tom, že to sama zvládla. "Všem povím, že jsi smečce ulovila kus žvance sama." Dodal jsem. A byla to přeci pravda. Nemohl jsem si připisovat cizí zásluhy. Ona vážně srnu skolila úplně sama. Možná měla více štěstí, než rozumu v tu chvíli. Ale povedlo se jí to. A ono jak se říká Odvážným, přeje štěstí.
"To si piš. Je před zimou a smečka se musí dostatečně zásobit a nabrat na tuku." Zimy jsou vždy hodně dlouhé. Vlastně mi připadá, že je to čím dál tím horší. Jako by se zimy prodlužovaly. Mrazy, které byly minulou zimu byly hodně tuhé, že by vlkovi odmrzl i čumák.
Když mi povídala o Ageronu vlastně jsem tomu moc nevěřil. Svítí mech, tajůplná jeskyně . Svítící jelen? Ona se praštila do hlavičky při pádu. Podíval jsem se na ní starostlivě. Jestli se nějak rozbila, Newlin mi pěkně nadá. "Ty ses praštila?" Zeptal jsem se a zastavil se. Ukázal jsem na její hlavu a začal jí kontrolovat, jestli nemá někde bouli. Nic jsem ale neviděl. I její pohled vypadal poměrně dost přítomně. Podezřívavě jsem se na ní podíval. "Necítíš se nějak špatně?" Zeptal jsem se znovu starostlivě a celou vlčici bedlivě zkontroloval. Ale po zranění ani památky. To bude něco vnitřního. Otřes mozku, nebo něco v tomhle smyslu. Ježkovy oči, to jsem si dal. Polil mě ledový pot. Kdyby to šlo vidět přes srst, byl jsem teď úplně bledý. "Pojďme, odpočineš si." Vybídl jsem jí, zatím co ona držela v tlamě nohu srny, kterou nesla, já si v hlavě promýšlel, co řeknu Newlinovi. A nebo budu dělat, že o ničem nevím. Třeba si toho ani nevšimne. "Ale určitě mi někdy můžeš ukázat místo kde ses narodila." Dodal jsem s lehkým úsměvem, aby na mě nepadlo hned podezření, že vím, že je nějaká rozbitá.
Dostali jsme se konečně domů. Ach ta vůně lesa mi chyběla. Zastavil jsem se a násl vzduch lesa. Následně jsem hlasitě zavyl. Rodině jsem oznamoval, že jsme doma a co víc, že neseme něco dobrého na zub. Udělal jsem ještě několik kroků se srnou na hřbetu a následně jí nechal sklouznout na zem. Záda jsem měl zakrvácená. Krev se během cesty z jejího těla ještě řinula ven. Posadil jsem se vedle srny a čekal, kdo si dojde dát něco na zub.

Protočil jsem oči na vlčici. Vážně si myslíš, že budu po tobě křičet? Za co mě to máš! Přísně jsem se na ní podíval. "Jasně že ne." Syknul jsem k ní. Jak mi nemohla v tomhle věřit. Vždyť je to normální, že zvěř uteče a lov se nepovede. Kolikrát mě utekla zvěř. Neyteri se cpala a já se snažil něco ulovit. Ta vzpomínka mě rozesmála. "Pojďme na to." Řekl jsem už velice klidným hlasem.
Očekával jsem, že se lov nejspíše nepovede, pokud půjde sama a tolik o sobě pochybuje. Zatím co jsem si v pohodě ležel, Derian se vypadala k srně. Bohužel si jí srna všimla a začala utíkat. Začaly se mi obě vzdalovat. Zvedl jsem se a dal jsem se do pohybu. Spěchal jsem za Derian, chtěl jsem, aby se na to vykašlala, ale to už byly obě dvě na zemi. Doufám, že se jí nic nestalo. Nevím co by mi Newling řekl, kdybych jí přivedl zpět poškozenou. "V pořádku?" Zvolal jsem na ní, ale to už srna i Derian, byly opět v pohybu. Ulevilo se mi.
Než jsem stihl doběhnout obě dvě, srna ležela na zemi. Bylo mi jasné, že tohle už srna nerozchodí. V podstatě jsem se skoro zastavil na místě k Derian došel volným krokem. "Tohle bylo parádní! Ani jsem nečekal, že bys jí dohnala a sama skolila." Usmál jsem se na ní, zatím co Derian tančila nějaký svůj oslavný tanec. Možná to byla nějaká tradice z její rodiny. Vypadala ale vtipně, než abych to bral vážně. Začal jsem se smát a pohledem zkontroloval srnu. Oko kalné s pohledem vzhůru. Bez známek života bylo i tělo. "Moc dobrá práce. Ani netrpěla. Jsi moc šikovná." Zvedl jsem pohled na Derian. Jenže ta ještě slavila. Nahodil jsem trošku vyděšený pohled.
"Pusťme se do toho. Co zbude odtáhnu do lesa." Nechtěl jsem, aby se s ní tahala ona. Sám jsem měl síly za dva vlky, takže to pro mě nebyl problém. Pustil jsem se rovnou do hostiny a urval si několik kusů čerstvého libového masa. Výtečné! Mladá srna, úžasné maso. Vážně jsem si liboval.
Podíval jsem se na Derian. Navrhovala další procházku. Přikývl jsem. Uvidíme jak dopadl les. Ale již odsud vypadal pořád stejně. Jen doufám, že vlci se navzájem nezavraždili. Měl jsem nějaké zvláštní představy, které se snad nikdy ani stát nemohly. Zavrtěl jsem hlavou a ještě teplá krev z masa stříkala kolem mě. "Další známe nemám. Storm byl tak jediný vlk, kterého jsem chtěl navštívit. Dříve jsem byl dost samotář, což vlastně i teď tak nějak jsem. Ale moc přátel nemám." Vysvětlil jsem Derian. Kdyby ve smečce nebyla Ganie, určitě bych chtěl hledat jí, ale ta byla s námi a tak jsem neměl jinou potřebu někoho vyhledávat. Nebylo koho. Všechny které jsem měl rád, byli v podstatě v naší smečce.
"Ale procházku můžeme klidně zase někdy dát. Celkem by mě zajímal jih. Nikdy jsem si ho tady nějak neprošel." Na severu jsem se držel vždy, ale jižní stranu jsem neměl nějak v tlapách prošlápnutou. Počkal jsem, až Derian dojí poslední sousta. "Můžeme jít?" Zeptal jsem se, postavil se a srnu si doslova hodil na záda.

// Sarumen ♥

// Řeka Middiam přes středozemku ( Po naspání třech hodin a celém dni v práci... se omlouvám, ale nic lepšího ze mě nevypadne.)

"Hmm, bylo zvláštní po takové době opustit les." Zamručel jsem zamyšleně. Tohle bylo pro mě něco, co jsem poslední roky neprovozoval. Trajdání po světě. A to jsem byl hodně tlapkami do větru, co se týkalo trajdošení. "Třeba ti s tím Darkie pomůže." Hlesl jsem. Naštěstí magii měla po matce. Takže se nemusela zaobírat cizími myšlenkami a věčným bojem zamezit kontaktu cizích myšlenek s vaší myslí. Za to byla obdařena krásnou magií. Dokázala ovládat zem tak jako Neyteri.
Významně jsem se o točil na vlčici. "Křičet? Kdo by po tobě křičel." Zeptal jsem se trošku zděšeně. Tohle mi nahánělo trošku hrůzu. Představa, že někdo po někom řve jen proto, že se něco nepovedlo? Každý dělá chyby. Každý.
Zastavil jsem se na místě. Ocitli jsme se na kopretinové louce. Občas se zde pase vysoká. Rozhlédl jsem se kolem sebe. A ejhle. V podstatě jí nešlo vidět přes vysokou trávu. Přesto tady byla. "Srna." Špitl jsem směrem k Derian. "Je to na tobě." Řekl jsem a ve výrazu mi pohrával úsměv. Lehl jsem si do trávy a nechal vlčici pracovat. Chtěl jsem, aby si dala tu práci a srnu obešla, zaujala dobré místo, tak aby o ní srna nevěděla. A v neposlední řadě, aby zaútočila a co možná nejlépe, aby srnu i sama skolila.
Samosebou jsem tady byl od toho, že srnu mohla hnát na mě a já ji mohl dělat pojistku, kdyby se cokoliv zvrtlo. "Nezapomeň, když se lov nepodaří, nic se nestane." Řekl jsem směrem k ní a přitom měl pohled zapíchnutý na srně.

// Borůvkový les

Opustili jsme les a ta těžkost ze mě pomalu začala opadat. Povzdechl jsem si. Začínal jsem cítit mírnou nervozitu z návratu domů. Tenhle výlet byl fajn. Líbil se mi a trošičku jsem přišel na jiné myšlenky. Už jsem to asi potřeboval. Vydechnout, odpočinout si.
Zaraženě jsem zamrkal na Derian. "Já tebe? Měl jsem spíše pocit, že to tys vytáhla mě." Řekl jsem a zamyslel jsem se nad tím. Vždyť já se jen zmínil, že bych někdy Storma navštívil a díky Derian jsme vyrazili. Kdo ví, jestli bych se vlastně vůbec někdy k tomu činu sám dokopal a vydal se na cestu, aniž bych někde uprostřed neotočil svůj směr zpět domů.
Jelikož jsme se nacházeli na vyvýšenějších místech, bylo tady krásně. Výhled nádherný. "Co kdybychom ten lov spachtili i s ostatními členy smečky?" Zeptal jsem se a zvědavě se na ní podíval. Slíbil jsem jí totiž, že při cestě zpět ještě něco ulovíme. "A nebo něco zkusíme vyšťourat na kopretinové louce?" Zeptal jsem se s úsměvem, že bychom mohli vlastně spíše něco do lesa dotáhnout. Třeba že i krtka. Jednoho, dva. Myslel jsem se, jestli jsem vlastně vůbec někdy krtka jedl. Ale jo, asi jo. Jen to asi nebyl takový zážitek, abych si to hned vybavil.
Klusal jsem podél řeky, která byla křišťálově čistá. Přes vyčnívající kamení jsem se pár skoky dostal na druhý břeh a mé tlapy směřovaly ke středozemní pláni. Neměl jsem v úmyslu se zdržovat. Chtěl jsem jí prostě jen proběhnout, co možná nejrychleji.

// Kopretinová louka přes středozemní pláň