Gallirea - Příspěvky uživatele

UZAVŘENO, PROSTOR PRO VAŠE KOMENTÁŘE, HODNOCENÍ APOD.

// Děkuji moc. Jsem více než spokojená s tvými dovednostmi jakožto našeho turboakcáře! :) A mám zájem o akcičku, hlásím LUCY pokud možno :)

Můj výtvor leží zde:
Co bych chtěl změnit do konce roku 2020? Snad vše. Především proaktivní uvažování. A to poměrně velice závidím Newlinovi. Je vždy tak nadšený pro každou věc, není nic, co by ho jakýmkoliv způsobem mohlo srazit z tlapek. Ach jo, kéž bych tak mohl mít kousek toho jeho pozitivismu. A všimli jste si krásně barvené tlapky Marion? Páni! Já jsem tak nudný, černá a bílá, ale Marion. Od Marion bych chtěl mít tlapku. Hnědá, prolínající se s černou a bílou! Prostě tohle chce každý! Nebýt nudný, být cool. Dále bych chtěl kus statečnosti od Darkie a Kasiuse. Proč? Pořád vám to není jasné? Přeci proto, že oba dva ztratili rodinu. Oba dva přišli o něco, nebo někoho milovaného a přesto, podívejte se, jak to oba dva dobře snáší! Drží hrdě hlavu dál! Na to, jak je Kasius malý, je tedy více než statečný. Jo mít tak jeho statečnost, nepůsobil bych na své vlky ve smečce jako slaboch, při ztrátě Neyteri. Ona sice už není mezi námi, ale i přesto bych chtěl být jako ona. Měla vše, co by takový vůdčí vlk měl mít. Já jsem pouhý zaprdnutý suchar, ale přesně tuhle mou horší stránku ona dokázala vždy prolomit. Moc mi chybí její hlasitý smích.

Ztím co se na mě Maple usmívala s vděkem na tváři, mě tížila trošku jiná věc. Čím toho malého tvorečka nakrmíme. Nic po tlapce nebylo. Povzdechl jsem si. Kdyby to šlo vidět, na tváři by se mi udělala další vráska navíc. Ale pod srstí nejde nic vidět, a tak i má vráska zůstala v utajení. "Jen mám obavy, abychom dokázali sehnat dostatek potravy. Zima nás zaskočila dřív a nepřichystané. Navíc, ty mrazy jsou šílené. Navíc, víš jak malá šance je, že mu najdeme jeho rodinu?" Zašeptal jsem a vysvětlil jsem Maple ustaraně a zároveň u toho pozoroval Kasiuse, který se šel hned kamarádit s Allairé. Jen nebyla ta nejvhodnější doba. Allairé přeskočilo z mrazu a z vyčerpání a tvářila se na nás, jako by ani netušila, co to jsme za stvoření.
"Darkie? Před nějakou dobou opustila les. Říkala, že si musí něco vyřídit se starým známým." Mírně jsem u toho pokrčil rameny. Spíše jsem teď věnoval svou pozornost Allairé. Tak tohle bude ještě hodně těžké. Ustaraně jsem si povzdechl. Když Kasius mluvil o zbytku vlků, povídal jsem se na něj zvídavě. "A kde že jste to bylo Kasiusi?" Zeptal jsem se a mírně naklonil hlavu na stranu. Byl velmi roztomilý. Vzpomenul jsem si na dobu, kdy jsem byl já sám vlče. Naše smečka se rozpadla a já zůstal sám. Dokud mě našla... Ona. Mohl jsem být vlastně vděčný dané vlčici. Postarala se o mě a já díky ní přežil. Jen jako vlče pořád vidíte tu naději... že se setkáte s rodinou. A ve výsledku to vlka poměrně dost pozmění.
"Neboj, hned na jaře vyrazíme." Řekl jsem s úsměvem na tváři a svůj pohled přesunul na Maple. Zároveň můj výraz se změnil ve vážný. Jak bych mohl zkazit jeho radost a nadšení? Co mu mám říct? Že jeho rodinu z velké pravděpodobnosti nenajdeme? Hah, to určitě.
Kasius se přesunul zpět k Maple. Otíral se jí o nožky a podíval něco o dočasné mamince. Nemohl jsem jinak než... že jsem se na Maple zazubil. A máš to!
Maple však rozhovor přesunula k Allairé. "Abych pravdu řekl, sám nevím." Udělal jsem pár kroků blíže k Allairé. "Vážně by sis měla odpočinout... To jsme přeci my, tvoje rodina." Pousmál jsem se na ní. "Koukni na sebe a pak koukni na mě. Máme čtyři tlapky, ocas, srst, dvě ouška. Jsme vlci Allairé." Usmál jsem se na ní, přitom jsem měl ale vážně podezření, že jí něco slušně poničilo mozkové buňky.

Allairé odpočinek odmítla. Vlastně jsem čekal něco obdobného a spíš by mě překvapila, kdyby se zvedla a odešla si lehnout. Jemně jsem kývl hlavou, že chápu její rozhodnutí. "Jak myslíš..." Ale v tom jsem uslyšel jiný hlas. Dost známý na to, abych jej nemohl poznat. Otočil jsem se přes rameno. Maple se vrátila do lesa. A chtěla se mnou mluvit. "Hned jsem u tebe." Dodal jsem. Nějak mi nefungovaly smysly. Čich byl nejspíše omámený zimou a sluch... ten zamrzl asi také, jelikož jsem vůbec nijak nezaznamenal příchod vlčice. Když jsem se zvedal, Allairé přišla s velmi zvláštní otázkou. "Co jsi to říkala?" Podíval jsem se na ní ukvapeně. "Jsi v pořádku Allairé?" Zeptal jsem se zaraženě vlčice a koukal na ní, jako bych viděl zjevení. Blouzní, určitě blouzní. Kdo ví, kdy naposledy spala. Jenže ona začala tvrdit, že nás zde přítomné nikdy v životě neviděla. A že neví, co jsme vůbec zač.
Chtěl jsem udělat krok k ní, jenže ona se na mě dívala takovým výrazem, že jsem si byl více než jist, že při mém kroku k ní, by utekla. "Co blázníš, to jsem já Morfeus. A tohle je Maple. A ty jsi naše Allairé. Jsme všichni stejní, až na barvu kožichu." Snažil jsem se uklidnit vlčici. "Měla by sis vážně odpočinout. Nejspíše blouzníš z nedostatku spánku." Dodal jsem a svůj pohled nyní věnoval Maple. Nebyla sama. Vykulil jsem oči, co to tam s ní docupitalo. Jak... Co? Počkat, moment... Co? Obdobně to malé stvoření kulilo oči na mě.
Ta malá koule se začala vztekat. Nelíbil se mu sníh. Bez jediného slova jsem na to koukal a dost vážně uvažoval, kde se tohle u Maple nabralo. Je s mou dcerkou, jak tohle udělaly? Hledal jsem v něm nějaké náznaky naší rodiny. Prcek přistoupil blíže ke mě. A poměrně přátelsky mě oslovil. Naslouchal jsem jeho slovům. Ahá! Tak on se ztratil! Zvedl jsem hlavu a vážně se podíval na Maple. Následně jsem věnoval sladký pohled tomu malému nebožátku. "Vítej u nás. Jmenuji se Morfeus. Moc mě mrzí, že ses ztratil své rodině... Ale v téhle tuhé zimě ti rodinu najít nemůžeme. Bohužel je to pro smečku moc riskantní. Každopádně ti nabídneme naší ochranu a náš les." Usmál jsem se na chudáčka malého. Pracovat s vlčaty bylo hodně těžké. Tedy pro mě. V podstatě si nepamatovala, kde byla před chvílí, natož nějak vystopovat odkud přišla... Povzdechl jsem si. "Běž se ohřát k ohni. Ale opatrně." Hlesl jsem a vybídl ho, aby zaujal místo poblíž Allairé, která měla pořád ten divný výraz.
Pohled jsem přesunul k Maple. "Nemůžeme mu teď hledat jeho domov. Nemůžeme ho nechat odejít. Bude potřebovat náhradní pečovatele za svou rodinu." Koukal jsem na ní a přitom tím jasně naznačoval, co tím myslím. Aby se s Darkií ujaly péče o tohle malé stvoření. Byl to další hladový krk. Zima vypadala úděsně. Sám se zmiňoval, že má hlad. A ten hlad už museli mít všichni vlci. Kteří teda jaksi pořád nejsou v lese.

Allairé mi přišla poměrně pohublá. Kdo ví kde celou tu dobu byla. Sama mi tvrdila, že si vůbec nic nepamatuji. Což bylo zvláštní. Ale byl jsem moc rád, že je zase zpátky mezi námi. Ona zima si vybírala svou daň. A někdo tu zimu přežil, někdo ne. Já doposud neměl se zimou sebemenší problém. Vždy jsem jí v pohodě ustál a to, že by se mi tělo nějak měnilo se říct nedá. Ano pár kil jsem dokázal shodit, jenže já byl na zimu vždy řádně připraven. Stav mého podkožního tuku byl stále více než dobrý, což se o drobnější vlčici říct moc nedalo. "Potřebuješ si odpočinout?" Zeptal jsem se, jelikož jsem jí tady přepadl a ona vypadala, že mele z posledního. Pocitově jsem cítil, že se kolem nás trošku oteplilo. Nejspíše to měla na svědomí Allairé. Nelenil jsem a přinesl pár klacků, které sice byly od sněhu, ale jednoduše jsem je tlapkou očistil. Magie ohně zažehla plamen, který okamžitě přešel v krásný menší ohínek. Nechal jsem, aby se Allaire zahřála.
"Novinky? Nevím kdy naposledy jsme se viděli. Ale ve smečce máme mladé od Ganie a Nokta. Pak se přidal Duncan, ale toho možná znáš." Řekl jsem v rychlosti a pozoroval oheň. Vždy mě to tak nějak fascinovalo. Zíral jsem do plamenů, jako bych tam hledal odpověď. "Taky ti ale budu muset sdělit takovou nepříjemnost. Bohužel tvá dlouhodobá nepřítomnost bude mít za následek, že v hierarchii se posuneš níže." Omluvně jsem pokrčil rameny. Byli totiž vlci, kteří se stále drželi domova a to místo by si zasloužili.
"Ale lovce ti nechávám. Bude tě zapotřebí. Zvláště teď. Smečka bude potřebovat něco nalovit." Ani jsem nepočítal, že by šla na lov se mnou. Spíše jsem to bral tak, že si potřebuje odpočinout. Ale popravdě alespoň pár vydřích těl by se nám vážně šiklo. Pokud budou ještě vydry v lese. I všechna voda tady bude zamrzlá.

UZAVŘENO PRVNÍ KOLO - HLASY VŠECH ÚČASTNÍKŮ

Blueberry - 2 hasy
Calum - 1 hlas
Tollpihe - 5 hlasů
Meinere - 2 hlasy
Newlin - 8 hlasů
Awarak - 1 hlas
Storm - 5 hlasů
Starling - 3 hlasy
-------------------------------------
Derian - 2 hlasy
Cynthia - 4 hlasy
Ilenia - 5 hlasy
Wlofganie - 4 hlasů
Maple - 8 hlasů
Gee - 3 hlasy
-------------------------------------
Nym - 8 hlasů
Sionn - 9 hlasů
Marion - 6 hlasů
Gavriil - 5 hlasů

Z mého bloumání, dumání mě probralo až zavytí. Velmi známé, přesto jsem ho nějakou dobu neslyšel. První vlci se nejspíše vraceli. Zvedl jsem hlavu, z které mi sklouzl sníh. Ležel jsem delší dobu, takže mě husté sněžení stihlo zasněžit. Tělo jsem měl rovně pokryto sněhem.
Pomalu jsem se posadil. Následně postavil a vyklepal sníh z kožichu. Měl jsem ho velice hustý, tělo bylo na zimu připraveno. Díky hustému kožichu se teplo vůbec nedostalo ven a sníh na mě neroztál. Jednoduše jsem ho ze sebe sklepal, aniž bych byl mokrý.
Ucítil jsem další pachy vlků. Byl to Newlin a Litai. Ani jsem nepostřehl, jejich příchod zpět do lesa. Byl jsem rád, konečně se to tu začalo plnit. Zima si vybírala svou daň a vlci se stahovali domů. Rozhodl jsem se jít za Allairé. Tu jsem opravdu dlouho neviděl. Chtěl jsem zjistit, zdali je v pořádku.
Vydal jsem se do středu lesa za ní. Brodil jsem se sněhovou pokrývkou. Až teď jsem si uvědomil, jak zima je vlezlá a leze i do kožichu. Co se to s tou zimou poslední roky děje. Nebyl jsem moc nadšený, neměli jsme nic moc naloveno. A kdo ví jestli vůbec vydry budou v našem lese, jako poslední záchrana obživy.
Najít Allairé mi netrvalo dlouho. Její krok nebyl nikterak rychlý. Ono brodil se skoro po břicho ve sněhu nebylo nic moc. "Allairé, zdravím tě. Jsi v pořádku? Nějakou dobu ses neukázala." Zeptal jsem se vlčice a pořádně jí starostlivým pohledem zkontroloval. Byl jsem možná víc ustaraný než předtím. Od doby, co jsem zůstal na smečku sám, jsem se o jednotlivce mnohem více bál.
Ale nevypadala, že by přišla k nějaké újmě. Alespoň na oko jsem si oddechl. "Kam jste všichni zmizeli? Les zůstal úplně prázdný." Zeptal jsem se zvědavě vlčice. Tohle se mi snad ještě nikdy nestalo, že by vlci jen tak zmizeli.

// Bylo přidáno

Domluva po vzkazu Přidáno

// Úkryt

Opouštěl jsem smečkový úkryt s velmi zvláštními pocity. Nedalo se to k ničemu přirovnat. Mezitím, co jsem byl v úkrytu, stihlo napadat spousty sněhu. A co víc, okamžitě jsem pocítil sílu mrazu, který udeřil. Zimy jsou rok od roku horší. Nevěděl jsem, čím to je. Ale každá zima co byla minulostí, byla šílená. A tahle vypadala, že bude ještě šílenější.
Začal jsem větřit. Nikoho jsem v lese necítil. Nejspíše jsem zde byl sám. Kam se všichni poděli? Potřebovali bychom něco ulovit. Takhle zima bude ještě krutá. Rozhlížel jsem se kolem sebe a cítil jak mi vítr čechrá kožich. Povzdechl jsem si a šel vyhledat tůňku.
Ani jsem si nevšiml, kdy mi na hlavě vyrašila koruna. Když se zjevila, bral jsem to jako samozřejmost. Když jsem dorazil k tůňce, byla celá zamrzlá. Nečekaně. A tak jsem začal požírat sníh, abych do těla dostal nějakou tu vodu.
Znovu jsem se rozhlédl. Nikde nikdo. Jak zvláštní pocit tohle byl. Možná že vyrazili na lov beze mne. Schoulil jsem se do klubíčka, zády opřen o strom. Vítr pomalu ale jistě za pomocí sněhu zakrýval mé tělo sněhovou pokrývkou. Nevnímal jsem to a dál se oddával myšlenkovým pochodům.

// Osudným osudem byla Darkie. Které bych tímto chtěla poděkovat za realizaci akce. Pevné nervy, kreativitu a hlavně celou realizaci. + 20 květin

Přidáno

Přidáno
Vždy když si myslím, že mě nemáte čím překvapit, mě totálně zaskočíte.

Přidáno

Omlouváme se se za zkomolení jména. Ono asi Garviil nám znělo lépe