Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nějak zvlášť jsem necítil úplnou hrozbu ve vlcích, které jsme zde cítili. Nevěděl jsem kde v lese se shromažďují a třeba zde jen nocují. Instrukce zněly poměrně jasně. A v celku jsem byl rád, že jsem to přenechal Wolfi. Mě ten mozek teď moc nefungoval. Bylo tak poměrně vymeteno a prázdno. Kdo ví, jak by to vypadalo, kdybych měl velet já. Aseti by zůstala nějaké zvěři v tlamě a Wolfi bych sundával někde ze stromů. Ušklíbl jsem se. Dopad letošní zimy na mou mysl byl fatální.
Místo toho, ale abych poslouchal Wolfi, jsem uviděl kolem nás proběhnout Duncana. Kam, kam to běží? Podíval jsem se přes rameno Wolfganii. Jenže my šli lovit, nemohl jsem se zabývat co to tam Duncan vlastně dělá. Možná chtěl něco taky ulovit ale takhle? Soustředil jsem se a Duncana vytlačil z hlavy.
Koutkem oka jsem se podíval na Aseti. Nejspíše také zvědavě nahlížela kam to ta ohnivá čára zmizela. Zavrtěl jsem hlavou. Wolfganie zněla dosti přesvědčivě. Z jejích slov byl lov vlastně hračka. Jenže ona to taková hračka nebude. Přesto jsme na nic nečekali. Ani na Duncana, který kolem nás proběhl. Vyrazili jsme co nejtišeji to šlo. Snažili jsme se přiblížit se stádečku. Jenže já byl vážně dost těžký, sníh udělal občasný praskavý zvuk. A to především zledovatělé plochy. Musel jsem se zastavit tedy mnohem dál od stáda, než jsem plánoval. Tohle nešlo. Nemohl jsem se dostat blíže, aniž by si mě stádo nevšimlo. Spoléhal jsem tedy na ty dvě. Podíval jsem se na Aseti a pak na Wolfganii. Krátce jsem pokynul hlavou a doufal, že mé gesto pochopily. Nemohl jsem dál, byl jsem těžký a tento moment jsem byl rušivým elementem. Už tak jsem měl pocit, že se zvěř dívá mým směrem. Musel jsem ulehnout a zabrat a vyčlenit si své místo tedy o hodně metrů dřív. Začínal jsem být nervózní. Netušil jsem, kde se nachází ti cizí vlci. Tohle vypadalo na dost těžkou situaci. Zhluboka jsem se nadechl a pomalu vydechoval. Snažil jsem se soustředit a přitom pozoroval jak si vedou ty dvě. Řekl bych, že jim to šlo mnohem lépe než mě.

// Sarumen přes potok (zapomněla jsem název)

Opouštěli jsme v trojici náš les. Spíše jsem byl v patách vlčicím, než abych je vedl. Já měl ten čumák vážně nějaký přimrzlý a moc mi nefungoval. Koukl jsem za sebe. Aseti mi šla v tlapkách. Sice vypadala trošku naštvaně, ale možná to byl jenom můj dojem. Wolfi nás vedla. Byla jako předvoj. Pousmál jsem se. Ale to už jsme se dostali za hranice a mířili si to k řece. Ten byl naštěstí zamrzlý. Znovu jsem se podíval na Aseti. Zima se na nás všech dost podepisovala. A ona mi přišla poměrně dost zhuntovaná a přesto šla lovit. Vděčně jsem se na ní usmál a otočil hlavu zpět před sebe.
Vlčice se mezitím bavily o čemsi, čemu já nerozuměl. Vlastně jsem nepochytil hlavu ani patu toho dění. Přešli jsme řeku poměrně dobře. Byla krásně zamrzlá. Před námi se otevírala krajina posetá stromy. Kam nás to Wolfi vede? Ale věřil jsem jí. A konečně začínal cítit pach potravy i já. No páni! Krásný intenzivní pach čerstvé zvěře! Byli tady. Radostí jsem si poskočil. Konečně bude dostatek masa pro všechny naše vlky. "Jste připravené?" Zeptal jsem se. Adrenalin jsem totiž cítil v krvi. Žíly se mi roztáhly a srdce začalo pumpovat mnohem více krve. Zhluboka jsem se nadechl a nasál tak znovu čerstvý pach. Jenže, my tu nebyli sami!
Zastavil jsem se na místě. "Máme společnost, nebude to tak jednoduché, jak se zdá." Konstatoval jsem. Nevěděl jsem, jestli se jedná o vlky z jiné smečky nebo o tuláky spojující je jeden velký hlad. Podíval jsem se na Wolfi. Byla náš lovec a tak jsem chtěl nechat velení na ní. Kam koho pošle a zdali situaci vyhodnotí jako vhodnou pro lov. Já si tím teď nechtěl zatěžovat hlavu. Byla to zkouška i pro ní.

Usmíval jsem se na Wolfganii. Zatím co ona se převalovala se sněhu, já se bavil. Když byla hotové, letmo jsem jí kožich zkontroloval. A v hlavě se mi zrovna rodil super nápad. No, vlastně tak super nebyl, ale bylo to určitě pro mě přinejmenším vtipné. A tak jsem pro odlehčení situace svůj plán i zhotovil. Vzal jsem do tlapky sníh, uplácnul z něho jemně kouli a vyčkal na ten správný okamžik. "Vydrž, tady... něco ještě..." Řekl jsem a dělal, že svůj zrak upírám na její tvář. Následně jsem vzal sněhovou kouli a plesknul jí to jemně do tváře. Se smíchem jsem uskočil nějaký ten metr. "A teď je to dokonalé." Smál jsem se při těch slovech.
Wolfganie navrhovala odnést vydry do středu lesa, kde si je bude moct vyzvednout každý. Přikývl jsem. Byl to dobrý nápad. Nikdo z vlků se o žrádlo nějak zvláště nehlásil a přitom museli být všichni vyhladovělí. Wolfganie ucítila nějaký nový pach. Sám jsem byl zvědavý co to má v čumáčku. Já ho měl totiž promrzlý a nebyl jsem moc schopný jej používat.
"Neboj ona se vrátí." Mrkl jsem na ní. Nemohl jsem jí říct, jak dopadl poslední výlet Rannatha. Že je už minimálně rok pryč a vůbec se nějak neobtěžuje dát o sobě vědět. Marion byla určitě jiná. A co víc, teď strašit Ganii mým příběhem nemělo význam. Kde by jí taky hledala? Kde by tak mohlo být malé vlče v kruté zimě? Daleko ne. Ujistil jsem sám sebe. Nemohla být daleko, bylo to nereálné v tomhle sněhu. Kde i dospělý jedinec měl problém ujít. Co by asi dělalo takové vlče.
Wolfganie se vydala někam do středu lesa a já jí byl v patách. Až teď jsem ucítil ten pach, o kterém ona mluvila. Mizela mi mezi stromy, ale já instinktivně věděl kudy jít. Proplétal jsem se mezi stromy stejně jako ona až jsme narazili na Aseti. Chudák vypadala zbídačeně a vyčerpaně. Svírala svou kořist. Lasička? Překvapeně jsem se na ní podíval.
Všechny důležité otázky jí Wolfi už položila. A tak jsem tiše stál u ní a naslouchal jejím slovům. Položil jsem před ní jednu vydru. Zbyla mi pro ostatní tedy pouze jedna. "Na Aseti, dej si dokud není ještě tvrdá. Na lov musíš mít alespoň trošku síly." Dodal jsem a vyčkal, až vydru spořádá. "Nuže Wolganie, veď nás." Řekl jsem s úsměvem.

// Zlatavý les přes (Ronherský potok)

// Sarumensští se snaží přežít chytáním vyder, což je aktuální dění v naší smečce ;) pokusíme se někoho vyslat.

Cítil jsem z Wolfganie trošku nejistoty. Bála se určitě o svou dcerku, ale já znal trošku více vlčata. Vím že chvíli byli tu a pak zase tam. Nešlo to uhlídat. Myslel jsem si, že se během chviličky ukáže. Navíc jsem v lese cítil Noktisiela. Možná utíkala za tatínkem. Já měl svou vydru sežranou. Zbylé dvě byly pro někoho z lesa. I Wolfi si jedno dopřála.
Během vteřiny se chování Wlofganie změnilo. Asi nebyl dobrý nápad jí říct, že má v kožíšku breberky. Ztěžka jsem polkl a nevěděl jak jí zastavit. Až když se začala zběsile drbat, promluvil jsem na ní. "Klid, hlavně klid. Nadrbej to, bude to horší." Řekl jsem a chtěl jí nějak uklidit. Ale ona se během mžiku uklidnila sama. Oddechl jsem si. Jenže Wolfi spustila nějaký svůj příběh o tečkách. Já vlastně vůbec netušil o čem je řeč. Ale tvářil jsem se, že přesně vím o čem mluví. Dokonce jsem pokyvoval hlavou v souhlasu. Jaké tečky? Že by se blechy pohybovaly jen tak někde na louce? Páni, tohle by mě nikdy nenapadlo. Měl bych si na to dávat bacha. Byl jsem vyzván, abych zkontroloval kožich. Ale než jsem to stihl udělat, Wolfganie hledala svého potomka. Ona je vážně něčím ovlivněná, tohle není možné, aby tak měnila chování. Odkašlal jsem si.
Byla jako fretka, chvíli tu a pak zase támhle. Chtěl jsem jí pomoct, jenže než jsem stačil cokoliv udělat, už byla zase zpátky. A její nálada byla opět jiná! Fůha, tohle mi velice připomíná Neyteri. Nadechoval jsem se, že něco řeknu, ale opět měla slovo ona. A tak jsem jen poslouchal její slova. Jen mě to utvrdilo v tom, že je velmi starostlivá matka. "Wolfganie klid. Ano? Uklidni se." Řekl jsem velice pomalu a spíše tiše. "To je úděl vlčat, jsou jako ty blešky. Pořád se to někde hemží a ve skutečnosti je to hned pryč. Víš kolikrát se tohle stalo mě? Nedokázal jsem uhlídat ani jedno vlče. Ale ono se najde." Mluvil jsem pomalu. Neměl jsem žádný plán, nevěděl jsem co mám dělat, ale jako alfák jsem to nemohl dát nikdy najevo. A tak jsem slova vymýšlel za pochodu. Ani jsem netušil, co ode mě očekává.
"Jako první v řadě... vyválej se ve sněhu a to pořádně! Blešky nemají rády zimu." Řekl jsem a názorně jí to ukázal. Válel jsem se na zemi jako čuník v blátě. Pak jsem se postavil a vypadal spíše jako lev, než jako vlk. V srsti se mi udělaly chomáče sněhových koulí. "Pak to pořádně vyklep." A opětovně názorně ukázal.
"A teď k Marion. Ona se vrátí, přesto pokud chceš pomůžu ti jí najít." Usmál jsem se a věřil, že se uklidní.

Vracel jsem se s poslední vydrou, která mi trošku hnula žlučí. Ale já se nenechal zastrašit a jednoduše jí dostal. Zpět mi to trvalo trošku déle. Spryntil jsem za ní nějakou dobu. Když jsem se vracel na místo, odkud jsem vyrazil, našel jsem na zemi jen vydry. Marion nikde nebyla. I Ganie si nesla svojí vydru. Položil jsem tělíčko na zem a koukal kolem sebe. "Kam se schovala?" Zeptal jsem se Wolfi a koukal po ní zvědavě. Tohle bylo pro ní, aby nám neumřela hlady.
Ale místo toho jsem pozoroval, jak se Ganie snaží trošku sadisticky zabít vydru prásknutím o kmen stromu. Ou ha, nechtěl bych být její protivník. Kdyby se mnou takhle práskla, odneslo by to přinejmenším naštíplé žebro.
Pustil jsem se s velkou chutí do jedné z vyder. Další dvě byly nachystány pro někoho jiného. Žral jsem pomalu, vychutnával jsem si každé sousto. Bylo to super, dodalo mi to spousty energie. Když jsem dožral, začal jsem se více soustředit na Wolfganii. Nestihl jsem jí totiž říct jednu velmi důležitou věc. Šel jsem blíže k ní. "Utekla jsi mi. Ale chtěl jsem ti říct, že máš..." Na chvíli jsem se zarazil a viděl, jak jí nějaké breberky přeskočily na čele. "Chtěl jsem ti říct, že máš něco v kožichu. A asi se těm živočichům u tebe daří." Snažil jsem se to říct tak nějak slušně. Byla to vlčice, mohla to nést velice špatně. Nevěděl jsem jak lépe to říct. Ale ono se to doslova hemžilo v jejím kožíšku. Vyskakovalo to sem a schovávalo se to tam... bylo to zvláštní. Nejspíše jsem blechy měl taky, ale přišlo mi, že ona to má v poměrně velkém počtu. Spíše přemnoženém počtu. Snad se neurazí. Olízl jsem si čumák a udělal pár krůčků zpět k vydrám. Ty ležely vedle sebe. Alespoň zaženou hlad dalším vlkům.

// Déle čekat nebudu, už tak se tempo hry táhne jako slimák :)

Po očku jsem sledoval zesláblé vydry. Nemusel jsem ani spěchat. Smrt už byla na blízku a vydry na ní srdečně čekaly. Zastavila mě Ganie. Když řekla mé jméno, trošku jsem sebou cukl. Nečekal jsem to a tak nějak všechny ostatní právě zazdil. Trošku jsem znervózněl. Posledně to totiž bylo dosti divné. Takové, zvláštně divné. Úplně mi nebylo příjemné to o čem jsme se bavili. Ošil jsem se.
Ale Ganie vypadala jinak. Zdálo se, že si uvědomovala, že to co se "stalo" spíše to co řekla, nebylo až tak vhodné. Trošku jsem se uklidnil a naslouchal vlčici. Pousmál jsem se. "To je v pořádku." Řekl jsem tiše. A přitom si všiml, že jí na čumáčku něco přeskočilo v srsti. Zakoukal jsem se na to, co jsem to právě viděl. "Víš že tě mám rád." Samozřejmě jako kamarád. Ale to ona moc dobře věděla, znali jsme se hrozně dlouho a stála při mě vždy, když bylo zapotřebí. Byla jako taková ta bílá holubice naděje. Když jí vlk potřeboval z čista jasna se objevila s nadějí na křídlech.
Chtěl jsem jí obejmout, ale místo toho jsem se začal více soustředit na to, co to v tom kožíšku vlastně má. Když byla takhle blízko, viděl jsem, jak jí něco vesele skáče v kožichu. Když jsem jí chtěl hrábnout do srsti, rozběhla se za Derian. "Wolfi počkej..." Řekl jsem ale moc tiše, nemohla mě slyšet.
Nechal jsem to teď být. Koukal jsem na malou Marion.
Zatím co ty dvě se soustředily na vydry před námi, já si všiml dalšího párečku vyder hned za Marion. "Omluv mě." Řekl jsem s úsměvem na tváři a udělal jeden obří skok přes Marion. Smítka sněhu dopadla na její hlavičku. Vydry byly tak promrzlé, že mě vůbec nezaregistrovaly a tak jsem měl v podstatě během chviličky jednu v tlamě. Jedno krátké švihnutí hlavy a vaz vydry byl zlomený. Upustil jsem jí na zem a během chviličky skočil po další. Třetí mi však utekla. Přesto jsem měl alespoň dvě promrzlé vydry. Vzal jsem je do tlamy a přišel zpět k Marion. Vydry jsem položil na zem a vydal jsem se za tou co mi utekla. Jenže ta potvůrka byla poměrně dosti hbitá. Kličkovala mezi stromy a poměrně dobře utíkala ve sněhové pokrývce. Pro mě to bylo o něco horší, ale stále se to dalo. Při jednom pokusném skoku sejmout vydru jsem se málem přerazil o strom. Naštěstí díky vrstvě sněhu jsem si nijak neublížil. Ty potvoro! Zvedl jsem se a celý od sněhu se vydal za ní. Teď už nešlo o lov, bylo to osobní, mezi mnou a tou vydrou! Byl to souboj nás dvou. Kdo prohraje je slaboch. A to já nikdy nebyl. Proto jsem do toho dal vše. Dal jsem do toho tolik, jako bych měl ulovit vysokou zvěř. Možná až moc energie na tak malého tvora. Pár kliček mě neodradilo. Byl jsem soustředěný. Klička sem a klička tam. Přeskočit strom, podlézt strom. Proběhnout roštím a sklouznout se. A pak přišla chyba, které jsem okamžitě využil. A vydra byla má. Ha! Já to věděl. Mrtvou vydru jsem nesl zpět k vlčicím.

Otevřel jsem oči. Na okamžik jsem je zavřel, ale mě to přišlo jako celá věčnost. Usnul jsem? Snad ne. Ve stoje je to nepravděpodobné. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Nikoho jsem neviděl. Zvláštní stav. Chvíli na to jsem zahlédl Wolfganii. Šla se mnou. Usmál jsem se na ní. Lov, málem bych zapomněl. Šlo s ní jedno vlče.
Za chvíli se přidala i Derian. Nějak jsem zaspal. Zívl jsem si a protáhl se. Když přišly ke mě zrovna se bavily o lovu. Vlastně jsem v ten moment nepochopil, jestli chce jít Derian s námi lovit, nebo chce hlídat vlčata. Ale bylo to určitě tím, že já sám jsem nějak zaspal dobu.
Usmál jsem se na ně. "Blížíme se k místu, kde se vydry vždy vyskytují. Zkuste jít tedy tiše." Zadal jsem jednoduchý pokyn. Nějak jsem ani s úlovkem nepočítal, ale bylo to zapotřebí. Vlčata byla hladová a co si budeme povídat, vlci taky. Já ani netušil, kdy naposledy se můj žaludek nažral. Měl bych splašit naše lovce a vyrazit něco ulovit. Něco pořádného. Velkého, z čeho se nažere celá smečka. Vydra zasytí tak vlčata, ale né hladové dospělé vlky. Ale pořád lepší než nic.
A měli jsme štěstí. Kousíček od nás si to štrádovaly staré, na kost promrzlé vydry. Koukl jsem na ostatní. "Tohle bude pro ně vysvobození, než aby to bylo pro ně utrpení." Dal jsem přednost dámám, aby si vybraly úlovky. Vydry byly stejně na kost promrzlé a tak jsem ani nepředpokládal, že by se vůbec daly do pohybu.

UZAVŘENO, POJĎME NA TO

Jsem moc ráda, že jste zaslali vaše rádoby "nové" rodokmeny. Moc oceňuji originalitu a nápaditost. Proto jsou výherci určeni, tak jak jsou určeni. Vybírala jsem je osobně já sama. Pod výherci budou uvedená díla + autoři.

1. Místo: Wizku, Kaya
2. Místo: Styx, Zakar
2. Místo: Sigy

Ještě mi zaslala vzkaz Darkie ano vím, že jsem tvj nejlepší tatínek! Moc si toho cením, ale nemůžu tě hodnotit místem a Lennie. Takže vám za účast bude náležet odměna, která byla vypsána v zadání.

Já vám moc děkuji za účast a krásné texty.Pojďme si je přečíst.

Kaya
Ahoj. Jmenuji se Kaya a jsem tu dnes, abych vám představila svoji rodinu. Je perfektní? Není. Milujeme se v ní všichni až za hrob? Netuším. Ale jsou moji a já jsem jejich a tak nějak spolu spokojeně vycházíme. Jsme tu jeden pro druhého, vzájemně se podporujeme a chráníme. A to je myslím to nejdůležitější. A teď už… jo támhle! Mami! Mami!
Vidíte támhle tu vlčici? Červený šál, červená noha? Nebojte, není to zranění, ale hustý, co? To je Naomi, moje mamka. A nemyslete si, ona není hustá jenom na pohled. Umí hroznou spoustu fakt hustých věcí a triků. Měli byste jí vidět! Nejlíp jí to teda jde, když je naštvaná a to bych vám zase neradila jí štvát, ono to pak docela bolí. Vím to, protože se nás často snaží nějaké ty kousky naučit. A jak jsem tak trochu moc upřímná, tak si sem tam vysloužím soukromou lekci na vlastní kůži. Neublížila by mi, to ne! Ale stejně, raději jí nezlobte. Ale kdybyste už někoho zlobit chtěli, tak taťka je takový dobrák, co si toho nechá dost líbit.
Můj táta už není zrovna mladík, co si budeme povídat. Jeho existenci už tvoří spíš přechytralá kázání a starostlivé pohledy, než nějaká ta opravdová akce. Teda, vím, že on se o nás všechny zkrátka jenom hrozně moc bojí, protože nás má rád. Cože? Kdo to je? Já vám to neřekla? No támhle ten vysokej, Storm. Můžete mu říkat Strom, ale nemá to rád. Teda já mu tak občas říkám. Beru to jako svou dcerovskou povinnost zlobit své rodiče. Tak nějak to k tomu rodinnému soužití patří a někdo to udělat musí, když moje ségra je takový andílek. Hej, Kaleo, pocem!
Tohle je Kaleo, moje malá sestřička. Jo, já vím, že jsme se narodili stejně. Ne, pořád jsi prostě malá ségra. No jak už jsem říkala, tady Kal je hotový andílek. Poslušná, zdvořilá, naši si jí nemůžou vynachválit. Já jí mám teda taky ráda, abych nelhala, ale někdy je jí až moc. Jen si počkejte, za chvilku vás z ní bude třeštit hlava. Ona si hrozně ráda dělá nové kamarády, ale vůbec při tom není opatrná, tak na ní musím dávat hodně pozor. Ona se neumí totiž moc bránit. Nebo nechce. Spíš nechce. Nerada se pere. Nebo hádá. Tak to dělám já. Máme to takhle pěkně rozdělené. Ona se za nás obě kamarádí a směje a hezky mluví, a já se za nás hádám a peru a zlobím. Perfektní harmonie, že Kal? Kaleo?
Aha, no tak teď už mě omluvte. Ona se ségra zase někam vypařila, asi najít si další kamarády. Jdu vysvobodit ty nebohé vlčí duše, tak zatím ahoj!

Wizku
Byla jednou Gallirea,
ta dělala si co chtěla.
Prohodila porodnice,
dál už nedovím se více.

Přišla do ní Wizku,
nemám rým, hodím sem misku.
Řekla ať ji vezmou tyčí,
že prý půjde za rodiči.

Ty svoje už vůbec neví,
v hledání však nepoleví.
Já už nevím, co se děje,
život se smíchem sklápěje.

Wizku velmi podporuje,
duhové vlajky nehejtuje.
Když si může vybrat,
proč dva vlky nebrat.

Newlin to je bezva parta,
o tom by se napsala charta.
Derian bude mít smůlu,
přivážem ji ke kůlu.

Teď už nevím, co si vybrat,
to by se museli probrat.
Jeden magor, druhej ignor,

na ně funguje jen příbor.
.
A tak beru Storma,
to je střední norma.
Je to super děda,
ten mi perdu nedá.

Biologie mi nadavá,
mozek už jí to nedává.
Však se neboj matko boží,
k adopci mě dá Arcanus s Uší.

Proč tomu tak bude, ptáš se?
No, rýmuje se to krásně.
Díky Sionnovi za přezdívku,
Lucy se mi tak hodila do veršíku.

Vypadá to jako salát,
radši si to přečti dvakrát.
Ponaučení z toho plyne,
mozek už mi z toho kyne.

Neposlouchej One Direction,
už jsem z toho na penzion.
Vzniklo z toho tohle,
radši budu pracovat ve stodole.

Zpět k rodičům, Galli žije,
panáka si nedolije.
Spraví zase všechno zpátky,
Derian však jen na svátky.





Takže ano, doopravdy by si Wizku moc přála za rodiče dva vlky. Nemá žádnou úchylku nebo tak, jen by chtěla zkusit něco doopravdy originálního. Samozřejmě by se nejdřív musela narodit, jak bylo zmíněno v básni, Lucy a Arcanusovi, kteří se omylem hodili do rýmu. Ale všechno potom už by bylo jen na Newlinovi a Stormovi. Řekla bych, že nejvtipnější by bylo sledovat, jak Newlin pomalu dohání Storma k šílenství. Wizku by je oslovovala jmény, jako táta Storm a táta Newlin. Sourozence by neměla, a kdyby se Lucy přemnožila, přenechala by je.
Jako rodiče by byly stoprocentně super. Jeden z nich na zábavu, jeden na kárání, a přitom by ani jeden nebyl moc zlý a měla by super život. Jako hrdinka by pak bojovala proti všem, kteří by nad takovou rodinou ohrnovali nos. Oba rodiče by měla moc ráda, ačkoliv Newlina možná jen o něco málo víc. Spíše takový kamarád, za to Storm by byl ten doopravdový, zamračený táta, kterého i přes všechny hádky má stejně ráda.
Kdyby se odloučili, nikdy by to nebylo na moc dlouho. Na každé narozeniny by se všichni setkali a oslavovali, stejně tak i o Vánocích. A i mimo takové události by si je Wizku vždycky našla a strávila s nimi svůj čas. Měla by své rodiče doopravdy ráda, ať už by byli jakýkoliv – stejně jako já!

Styx
Otevřela oči. Měly barvu nejhlubšího moře s jemným třpytem orosených pomněnek. Svým pohledem zavadila o vlka, který oddechoval nedaleko ní. Spal klidně a jeho dech ji uklidňoval. Včera byl náročný den, vlčata se rozutekla po lese a nahnat je zpátky domů trvalo až do večera. Její milý jí byl spíše přítěží než pomocníkem, nicméně jí to nevadilo. Milovala jej takového, jaký byl. Otočila se na hromádku jemných kožíšků, které by u kožešináře jistě vynesly velkou sumu. Bílý kožíšek se zrovna vrtěl a vypadalo to, že za chvíli procitne do nového dne a způsobí další katastrofu. Povzdechla si a položila si hlavu na bílo černé tlapky, chtěla využít každého momentu, který jí dopřával klid a odpočinek.
„Rigel! Rigel, Rigel, Rigelátko! Kam to zase jdeš? Nemůžeš lozit po stromech, nejsi žádná veverka! Slez dolů, nebo se ti něco stane! Veverky mají malé drápky a silné tlapky, ony se udrží, ale ty spadneš a budeš spadnutá a i praštěná, když sebou praštíš o zem, a já nechci mít praštěné vlče, moji kamarádi by si ze mě dělali legraci, ačkoli to dělají i teď, ale mně to vlastně nevadí… Ale to neznamená, že tam máš lozit!” dlouhý monolog bez konce a se spoustou slepých uliček a pokroucených zatáček ji probudil. Slunce už stálo přímo nad stromy a ona prospala celé ráno. Na obličeji se jí ale objevil úsměv, nikdy nelitovala svých rozhodnutí a byla vždy připravená. Byla přece tatínkova dcera, schopná a zodpovědná, nic ji nemohlo vyvést z míry. „Drahá, lásko, lásenko, pomněnko moje, vlčatům narostla křídla!” vyšla z jeskyně do lesa a rozhlédla se kolem sebe. Její děti byly všude, ale křídla na zádech rozhodně neměla. Podívala se na svého partnera s ledovým klidem ve svých očích a usmála se na něj. „Nemusíš se bát, nic se jim nestane,” uklidnila ho. Vděčně se na ni usmál, ale stejně se pokoušel sundat Rigel z větve nízkého stromu. Netušila, jak se tam to malé roztodivné stvořeníčko dostalo, ale někdy bylo lepší se neptat. Rigel byla krásným příkladem genetické rekombinace obou rodičů, její kožíšek byl z větší části bílý s hnědými a zrzavými částmi. Jen její oči měly barvu, kterou nedisponoval ani jeden z rodičů.
Pohledem hledala zbytek svých dětí. Černobílý, pruhovaný kožíšek zahlédla hned za partnerem. Poskakovala po zadních a snažila se dostat za Rigel, nejspíš ji nadchla představa křídel, které by mohla získat. Byla stejné trdlo jako její otec, ačkoli magii měla po matce. Oba zlatoocí se váleli po měkkém mechu a kousali se do krků při neurvalé hře. Stačilo jí pár rychlých elegantních kroků na dlouhých nožkách, aby se dostala až k nim. Jantorooká se zrovna zakousla do krku Zlatookého tak silně, že malý vlček vypískl bolestí a pokusil se svou sestru setřást, nicméně mu to moc nešlo. Když se objevila černá maska před jejich zraky, zastavili se, nicméně Jantarooká využila příležitosti a znovu se zakousla do svého bratra. Matinka ji chytila za kůži na krku a sundala ji ze svého malého prince. Občas přemýšlela nad tím, kde se v její dceři bere tolik krvelačnosti, nicméně si byla jistá, že správnou výchovou ji předělá na opravdovou dámu, stejnou, jakou sama byla. U proužkované vlčice si nebyla tolik jistá, protože tu si pod svá křídla vzal její partner. Jeho srdce je čisté jako briliant, Ashe bude taky taková, pomyslela si a položila vrčící vlče do jeskyně. „Chci, abys zůstala tady a přemýšlela o tom, co jsi udělala špatně, Styx. Až si uvědomíš svou chybu, můžeš přijít za námi,” řekla pevným hlasem, avšak stále přetékala něhou a láskou, kterou pro své děti měla. Vrátila se zpátky do lesa, za maličkou Styx se neohlížela, věřila jí, že se napraví a za chvíli přispěchá za nimi. Přišla ke svému partnerovi a jemně se o něj otřela. Už se mu podařilo Rigel sundat ze stromu a jenom sledoval, jak si hraje s Ashe na naháněnou mezi stromy. K jejím nohám se přišoural maličký princ. Jeho oči se nezbarvily, nicméně ona tušila, jakou magií disponuje, narozdíl od Styx. Ta neměla žádné projevy magie. Modrooká si ale byla jistá, že magie v ní někde dřímá. Někde hluboko určitě čeká jako zakopaný diamant, který čeká na příležitost zazářit. „Myslím, že už vím, jakou má Etney magii,” uslyšela svého partnera. S úsměvem se na něj podívala a vyčkala, dokud jí neřekne úplně všechno. „Viděl jsem ho, jak sedí u kmene, když jsi odnesla Styx. Trochu popotahoval, ale je to velký kluk, takže ho to hned přešlo. Když se nikdo nedíval, objevily se před ním dvě maličké pomněnky, ale šlo skrz ně vidět a hned zmizely. Že je to tak, že jo, Etney?” usmál se Newlin a sklonil hlavu k maličkému princi, který s úsměvem pohlédl na matinku. Newlin znovu zvedl hlavu, ale tentokrát se v jeho očích objevily obavy. Snad poprvé v životě jej viděla strachovat se, vždycky byl plný sebevědomí a optimismu, neštěstí v jeho zracích ji polekalo. Sklopila uši a svým čumákem se dotkla toho jeho. „Obávám se, že Styx nenapravíš tak snadno, Freyo.” Vzadu v její mysli si toho byla vědoma, ale byla odhodlaná udělat vše pro to, aby její manýry zkrotila. Rodinu si totiž nikdo nevybírá.

Sigy
Tak tedy. V loterii na rodiče jsem to moc nevyhrál. Moje matka prchla ještě než jsem stihl vyrůst z prvních zoubků a táta byl strašný mrzout. Sourozence jsem měl čtyři a všichni se někam rozprchli, jen co měli tu možnost.
Takže kdybych si mohl vybrat, měl bych rodinu úplně jinou. Začnu hezky popořádku. Mnohý vlk by začal otcem, prtože to je přece hlava rodiny, ale já začnu matkou, protože máma je ta důležitější. Za svou novou maminku bych si vybral Lauru. Je to ta nejmilejší vlčice pod Sluncem. Slyšel jsem, že je shcopná se starat o vlčata a že je má strašně moc ráda. Takže bych jako její synáček rozhodně prosperoval. Navíc se mi líbí i její miloučký hlas, který by byl tím nejlepším na vyprávění pohádek.
Za otce bych si nejraději zvolil Kessela, ale jelikož už není bohužel mezi námi, tak budu muset zapátrat po někom jiném. Ale po kom... Hmm... No tak tím asi nejlepším, kdo mne momentálně napadá je Arcanus. Nevím pořádně ani proč, neb od vlčete jsem ho neviděl. Byl však ke mně milý a vždycky se snažil, abych se cítil v bezpečí. Myslím, že by byl dobrým otcem, protože by mne naučil všechno důležité, co bych pro svůj život potřeboval. Naučil by mne lovit a stopovat zvěř, protože to mu šlo, co si pamatuji.
A přichází poslední věc. Jaké bych chtěl sourozence? Popravdě bych nechtěl žádné, protože tak bych měl všechnu pozornost pro sebe. Já měl dva bráchy a dvě ségry. No dovedete si to živě představit. Maličké roztomilé princezničky, které matka zbožňovala, a dva sokové, které se mnou otec pořád srovnával. Ale je pravdou, že bych si pak neměl s kým povídat a provádět lumpárny. No dobře, tak jednoho sourozence bych přeci jenom chtěl. Asta by byla dobrou ségrou. Je poměrně dost ukecaná a společenská, i když asi nebude úplně mozkem operace. Na druhou stranu si myslím, že by s ní mohla být pořádná zábava, kdyby se trochu odvázala a nechala se vést svými instinkty. Jako hlavní by pro mne byl její optimismus, kterým by dokázala každý můj den rozjasnit. Rozhodně bych si její společnost užíval a přenechal bych jí místo princezničky rodiny.

Zakar
Byl to den, jako každý jiný. Pomalu se příroda chystala na podzim. Ten den taky hodně pršelo, a proto se všichni schovali do svých úkrytů, aby jim náhodou jejich kožíšky nezmokly. Jenže pro mě tohle byl speciální den. Totiž, narodil jsem se. A asi byste rádi věděli komu, že? Hned vám své rodiče představím.
Byli to tuláci a neprahli nijak po smečce. Vlk od narození má ten pud být v kolektivu, ale moji rodiče si za život prožili své, a to je spíše naučilo tomu se starat jen a jen o sebe. Ale teda k představení. Mojí maminkou je statná a úžasná Lennie. Jsem si vědom, že ne každý má na ní takový obrázek, jako mám já. Ano, dokáže být strašidelná, hlavně když její srst je nabitá elektřinou, ale ona má velké srdce, a ne každý to může vidět. Ona se neotevře všem. Je rázná, výchovu má přísnou, ale pro své malé by udělala cokoli. A to je to, co každé vlče potřebuje. Ona nás prostě dokázala naučit toho drsného života, připravit nás na všemožné strasti, abychom přežili, když jsme takhle sami, ale zároveň nás obklopovala láskou. Kolikrát si ani toho sama nebyla vědoma. A to je moje mamka, Lennie.
Co se týče mého taťky, určitě ho každý zná. Je to Storm. Táta je naprostý opak mamky. Je takový kliďas. Mamka odváděla všechnu tu drsnou práci v naší výchově, kdežto náš táta, ten byl už od mého narození děsný pohodář. A mám za to, že každý, kdo ho zná, si to o něm myslí. Je pravda, že táta má docela historii se smečkami, ale možná si až po zkušenostech vlk uvědomí, že je v tom světě spíše odkázán sám na sebe. A to pochopil při setkání s mou mamkou. Teda, jejich první setkání nebylo úplně přátelské, ale láska může vyrůst za jakýchkoli okolností, že? Storm je dobrák od kosti a láskou jenom přetékal. No, ostatně jsem na světě já a mí další dva sourozenci. Jo, pravda. Ty bych měl taky představit.
Když jsme se narodili, bylo nás pět, jenže bohužel tulácký život je celkem drsný život a dva z mých čtyř sourozenců to nepřežili. Pár dní se drželi, ale jejich tělíčka byla moc slabá. Alespoň tak nám to otec vyprávěl. Každopádně jsme zbyli my tři. Já, Maple a Sigy. Byli jsme nerozlučná trojka až do našich dospělých let. I když jsme se všichni narodili víceméně ve stejnou dobu, já jsem se však dostal na svět první a stále se považuji za velkého bratra. A asi bych nekecal, když řeknu, že to ti dva cítí stejně.
Jak jsem už říkal předtím, mamka byla ta, co odvedla všechnu tu drsnou práci. Učila nás lovit, taktizovat, dokonce i mezi sebou bojovat, ale nikdy jsme nedokázali být tak hrubý, jak si asi představovala. Já svým sourozencům rozhodně nechtěl ublížit. V lovu ovšem vynikala Maple. Byla a stále je silnou vlčicí. I jako první nám ulovila zajíce. Sama. Prostě šla na lov, bylo to už v době, kdy byla dospělou, a přinesla nám zajíce. Mě to trvalo tak dobré tři lovy, než jsem fakt něco ulovil. Sigy, ten byl kliďas po otci. Ve všech různých aktivitách byl dobrý průměr (on byl docela nemotorný, ale stále mu to šlo), ale co mu šlo nejlépe, bylo poslouchání našeho otce. To jsem vlastně zapomněl říct. Táta nám často vyprávěl jeho vzpomínky z cest. Sigy pro to žil. Rodinu velice miloval, ale jeho vášeň pro poznání nových věcí byla mnohem silnější. Taky nás dříve opustil. Chtěl cestovat, chtěl poznávat a zažívat věci na vlastní kůži. A co hlavně. On jako jediný z nás pěti chtěl okusit život ve smečce. Otcovo vyprávění ho nadchlo. Chtěl být prospěšný více vlkům, nejen sám sobě (všichni jsme věděli, že nastane den, kdy odejdeme). Já a ani Maple jsme po smečce netoužili. Rozhodně ne ze začátku. Tulácký život nám vyhovoval. Měli jsme prostě vlastní svobodu, nebyli jsme odkázáni na nikoho jiného. Jen na sebe. A to nás i tak mamka učila. Abychom v té divočině dokázali sami přežít. Jak vyhledat správný úkryt, kde je nejlepší místo pro lov, jak vystopovat zvěř. Jí tu popisuju, jak kdyby jen ona udělala tu největší část v našem životě, ale i otec měl ty zásluhy. Samozřejmě. Často vedl společné lovy, takže jsme se díky němu naučili lovit ne samostatně, jak nás to učila matka, ale i jako skupina. Díky vyprávěním jsme tak měli možnost nabrat zkušenosti, jak to třeba v těch smečkách chodí a jak se vlastně správně chovat při setkání s alfou. A také nám pomohl s objevováním našich magií. Já jsem dostal myšlenky, jako má táta a mamka, Maple oheň a Sigy zemi. Nevím, proč moji sourozenci dostali magie, které nejsou úplně mých rodičů předností, ale já byl fakt rád za myšlenky. Tak nějak všichni tušili, že jsem hoden této magie.
S Maple jsme se společně oddělili od rodiny až o něco později, co Sigy, ale i naše cesty se rozešly po nějaké chvíli. Každopádně si myslím, že naše rodina byla velice povedena. Mamku i taťku náš odchod zasáhl, ale rozhodně o ně nemám starost. Tvoří silnou dvojici. Je nic neporazí.

Lennie
Matka: Elisa
Adoptivní druhá matka: Skylieth
Otec: sněžen matkami
Sourozenci: Cynthia jakožto nenáviděná sestra, Zakar jako dokonalý bratr, co také nemá rád sestru Cynthiu, protože kdo má rád Cynthiu? Také jsou jejími step sourozenci potomci Elisy z partnerství s Arcanusem, který není otec Lennie

Samozřejmě beru také již existující dceru Nym a partnera pro každý zločin Saviora. Stejně tak ještě adoptovaného bratra Starlinga. Nym má tetičku Maple a Darkie, a ještě ke všemu je Lennie tchýně Sionna, což by zavánělo incestem, jenže Nym je stále jen a pouze adoptovaná a tím padem je vše v pořádku.

Darkie
Ahoj, já jen chtěla napsat, že já mám perfektní rodinu a nehodlám ji měnit ani jen tak na papíře.

Tvá Darkie

Musel jsem se zasmát, Kaisus mluvil velice legračně. Ta řeč vlčat mi chyběla. Komolení snad každého slova. Vlk aby se v tom vyznal, co to vlastně to vlče povídá. Ale jelikož jsem měl dvě už dospělé, nějakou zkušenost jsem získal a tak rozumět pro mě nebylo tolik těžké. Ano! Neviditelnost. Málem jsem zapomněl na svou oblíbenou magii. Když mu jí Maple popisovala, jednoduše jsem zmizel. Chvíli jsem stál na místě. Pak jsem obešel Kaisuse a postavil se nad něj. Jelikož jsem ovládal neviditelnost více než dobře, nemohli cítit můj pach, nemohli vidět mé stopy a dokonce nemohli slyšet můj dech. Vážně, jako bych se do pekla propadl. "Bu!" Houkl jsem na vlče a přesně v ten okamžik přestala působit má magie. S hlasitým smíchem jsem padl do sněhu. Měl jsem tak trošku pocit, že se nepolekal jen ten malý vlček.
Konverzace se stočila k lovu. Což asi toho malého nezajímalo a šel si po svém. Ale netrvalo to tak dlouho a byl zpět. "Sníh bude ještě dlouho." Podotkl jsem a rozhlédl se kolem nás. Bylo až moc sněhové pokrývky a mrazy trvaly také až moc dlouho. Tohle jen tak neskoční. Kdo ví, jestli vůbec. Koukl jsem směrem k nebi. Nemohla by ses tam za nás přimluvit? Že to pojdu já je mi jedno, ale nemohu mít na svědomí tolik krků! Pohled jsem přesunul zpět k malému. "Když děláš hluk všechno vyplašíš a nic neulovíš. Musíš být potichu, vnímat přírodu. A pak se ti naskytne dost možností, co ulovit a sníst. Potrava ti do bříška sama nenaskáče."
Jenže v tom maličký něco vykřikl. Lov rychle začal a tak jistě i rychle skončil. Ohlédl jsem se směrem, kam vlče zíralo. Ganie si to k nám mířila. Když se k nám připojila byla zajímavě naladěná. Sršely z ní slova jedno za druhým. Vlastně jsem jí moc takhle nepoznával, jako by jí někdo vyměnil. Kývl jsem jí hlavou ve znamení pozdravu a usmál se na ní. Než cokoliv, kdokoliv stačil říct, sama mluvila o lovu. Zrovna jsem se nadechoval, abych jí odpověděl, ale přerušila mě. Pokračovala. To jí snad Newlin nakazil. Takhle jí to nikdy nemluvilo. Ale konečně jsem se pořádně dozvěděl, kde vlastně všichni byli. Opět jsem se znovu nadechoval, ale ona mě opětovně přerušila. Cože? Cvičit? Pohled jsem přesunul na své tělo. Mohutný jsem byl vždy ale... Páni té to mluvilo! Ano koruna, tlapkou jsem sáhl na jeden ze špičatých bodců. Ani jsem si neuvědomoval, že jí vlastně mám. Ale počkat cože?! CO se to tu děje. "EEEEE-EEE-EEM." Vydal jsem ze sebe nejistě a stáhl se trošku dál od Wolfganie, která na mě valila všechny tyhle zvláštní lichotky. Cítil jsem se... hrozně! Vůbec jsem nebyl ve své kůži, pohledem jsem hledal nějaký záchytný bod, ale nic jsem nenacházel. "EEE - vůbec nevím co na to říct. Páni..." Odkašlal jsem si. Co to do ní vjelo? "Děkuji? Raději bychom se ale asi měli věnovat tomu lovu co říkáte?" S nadějí v hlase i pohledu jsem se podíval na Maple a hledal u ní tak trošku pomoc.
Do toho všechno se u nás objevila Derian. Vlastně to vůbec nebylo zlé, pomohla mi s tím, že se konverzace vedla do jiného směru. "Zdravíčko, bohužel ti nepomohu. Newlina jsem nějakou dobu neviděl. Ale kdybys chtěla... chystáme se zkusit ulovit pár vyder, pokud zůstaly nějaké v lese. Něco malého do žaludku." Odpověděl jsem s úsměvem.

"Škoda, že jsem u toho nemohl být." Prohlásil jsem a tvářil se zhrzeně. Jen vybraní mohli k Životu a jen vybrané Život učil. Ach jak se ti vlčci měli. Povzdechl jsem si. "Vážně? Domluvil bys mi to s Životem? Beru tě za slovo, budeš pro nás více než přínosný člen!" Hrdě jsem prohlásil a díval se na toho malého pyšně, jako bych byl snad jeho otec. Ale znáte to, oni potřebují podporovat a slyšet chválu ze všech stran. Jinak z toho vyroste samorost, který nepozná správné reakce a emoce vlků.
V momentě kdy praskla jiskřící bublinka se Maple lekla. A já se v podstatě lekl té její reakce. Jemně jsem sebou škubl. "huh, děsíš mě." Dodal jsem s úsměvem. Nečekal jsem, že teď někdo udělá prudký pohyb. Odkašlal jsem si a snažil se uklidnit. "Nepřemožitelný? To není nikdo. Každý má slabinu, to si dobře pamatuj." Mrkl jsem na něho a postavil se. Potřeboval jsem se trošku protáhnout. Zatím co ti dva se k sobě tiskli, mě přimrzala krev na stěny žil. Troška pohybu neuškodí a co víc v tomto studeném počasí.
Oba dva mi ohlásili, že jejich bříška jsou prázdná. A to nejspíše už nějakou dobu. Kdybych mohl, zašklebil bych se. Ale to by v téhle situaci nebylo vhodné. A tak jsem se pouze křečovitě pousmál a sklopil hlavu. "Obávám se, že zásoby jsou na nule. Budeme muset něco zkusit ulovit." Ono to možná znělo jako super plán, jenže to tak super nebylo. Vlci byli vyčerpaní, protože museli spousty energie vydávat na to, aby přežili. Pak tady byl sníh. Ten byl pěkně hluboký a to se nebavím o otevřených pláních, kde je to vždy mnohem horší. Zhluboka jsem se nadechl a dlouze vydechoval. Podíval jsem se na Maple a pustil se do odpovědi. "Allairé patří k lovcům. Přesto na lov chodí i vlci, kteří tuto funkci nemají. Jsou vždy užiteční co se týká honby zvěře, štvaní a podobně." Dodal jsem na vysvětlenou a přemýšlel. Co teď udělat. Moc vlků se nevrátilo. Jít na lov s Maple a zkusit vysokou zvěř ve dvou? V téhle zimě téměř sebevražda. Pak tady byla možnost zkusit ulovit vydry. "Moc nás tu není, můžeme zatím zkusit ulovit vydry. Pokud ještě nějaké v lese zůstaly." Podíval jsem se na ty dva a postavil se. Abychom se mohli přemístit.

// Ty mi ho chceš zničit! Tohle chudák nepřežije :D

Byli by blázni, kdyby si mysleli, že jejich potomek přežil. Tohle by měl problém přežít vlk samotář, natož vlče. "Souhlasím. Kdo ví odkud jeho rodina vůbec je. Ale nebudeme ho tím stresovat." Budeme stresovat jenom sebe. Trošku jsem se ušklíbl. Allairé byla ještě stále mimo. Ale nedával jsem tomu nějakou větší váhu. Věděl jsem, že tohle odezní, hned jen co se vyspí. Ale jak se stává, když se vlk přetáhne až moc, ani spát mu nejde.
"Darkie je celá po své matce. Svobodná mysl, srdcem však stále s domovem. Bude v pořádku, má to nejlepší, co z nás dvou mohla dostat." Usmál jsem se, abych ujistil Maple, že vše bude v naprostém pořádku. Má to nejlepší spíš jen ze své matky, ale to nevadí.
Jenže to už se dal do vyprávění Kaisus. A všichni jsme si poslušně, přesně jak nařídil sedli a poslouchali jeho příběh. Jeho vyprávění bylo až... až moc přibarvené přišlo mi, ale od toho to bylo vlče. Jejich fantazie nebraly konců. Život má potomka? Nebo on sám byl vlčetem? Páni, kde na tohle chodí!
Když skončil, čekal ovace. A tak jsem spustil. Nechtěl jsem přeci, aby jeho malá dušička byla zklamaná. !Páni! Wau! Tak to je teda hromada zážitků! Jak já ti je závidím. Být tak blízko Života, jaká čest. A učil tě i magii? To je skvělé!" Nadšeně jsem spustil s úsměvem na tváři. Zatím co se Maple s Kaisem //Asi jsem to špatně napsala :D na sebe mačkali, já pokračoval. "Až budeš velký, dokážeš hrozně moc věcí." Povzbudil jsem ho a chtěl mu ukázat něco z mé magie. Vytvořil jsem malá elektrický náboj. Jen praskal a vzmítal se před námi. Nakonec s hlasitým sršením praskl a zmizel. "Každý vlk něco umí. Někdo víc, někdo míň." Má magie předmětů přemístila další klacíky do ohně. Koukl jsem na prcka. "Dokážeš toho mnohem víc, než si myslíš. Musíš si jen věřit." Vštěpil jsem mu myšlenku do jeho hlavičky a přitom se na něho zazubil a mrkl očkem.
"Nemáte hlad?" Mé bříško by mi sneslo nějakou dobrotu.

Ehm,ehm. Ahojky, tak jak jsem již dříve psala a hrozila. Nehrozila ale myslím, že jsem vám to tady už psala. Provedla jsem sčítání vlků! Tedy postů. Jelikož si pečlivě zapisuji vaše čísla postů, pak to tak 3x ztratím a opět najdu... tak se na to pojďme podívat.

Jako takového šprta v psaní musím vyzdvihnout... Cože? Duncana? Vážně Duncan napsal od poslední kontroly + 111 postů?! wouh. Další v řadě je Litai! Ta se umístila hned za Duncanem na druhém místě co do počtu postů neboli 71. Moc pěkné :) šikulky. A třetí místečko obsadil Newlin s 61 posty. Potlesk prosím! Všichni máte velké plusko. Jste vvážně šikulky.

Ták, dále máme Maple 56 postů, Darkie 55 postů, Noktisiel, 55 postů. Dál již nebudu jmenovat. Snad jen pro změnu vytknu pár vlků, kteří téměř nepíší a je u nich velký vykřičníček! A to apeluji na Allairé pouhé 2 posty od poslední kontroly, dále Cassian 5 postů, Amnesia 12. Což je tedy nic moc. Celkově když bych hodnotila aktivitu vlčat, tak mě překvapuje jak nízká je. Vždyť vlče je to, co jste chtěli. Proč je necháváte jen tak ležet ladem a neužíváte si místo toho tento jejich věk, který vám leckdo závidí, protože nemůže za vlče hrát. Smutně kouká a láme rukama.

Každopádně Allairé musí jít bohužel ve smečce směrem dolů. Nyní tedy na pozici opětovné delty. Zato Maple je naše nová gamma. A Duncan s Litai bych ráda přivítala na deltách.

Máme tu dosti těsno. Sami vidíte, že ti co píší se drží opravdu nahoře, takže i kdybych chtěla ty šikovné pisálky odměnit, zatím nemám jak a tak se prostě snažte dál. :) Posuny v rámci hierarchie se dějí neustále jak vidíte. A tak bych chtěla upozornit ty, co moc nepíší a dlabou na všechno, aby si hezky hlídali svůj trůn, jelikož z něho mohou lehce spadnout. Někteří vlci jsou na hraně. Toť konec nudného čtení.