Gallirea - Příspěvky uživatele

Ta malá rezavá koule se mi posmívala. Prvně jsem tomu nevěnoval pozornost. Pak jsem si to ale postupně začal uvědomovat. Aby se někdo cizí nepřiživil na cizím neštěstí. To by musel být svět vzhůru nohama a my bychom museli chodit po nebi. Zavrtěl jsem hlavou. Trošku jsem tomu nerozuměl, ale vlci byli dost divní. Jen v našem lese jsou normální. Ještě že tam nemáme tyhle stvoření. Povzdechl jsem si. Asi bych takového jedince vynesl v zubech na hranice a tam ho pěkně slušně poslal do... do světa.
"Ne ta mlha byla skutečná, vím to." Odpověděl jsem možná trošku nakrkle. Nemusel jsem takové ty namachrované slova. Ale ona to nemusela vůbec myslet špatně. To jen můj mozek už nějakou dobu vůbec nevnímal a nevyhodnocoval věci tak, jak by měl. Jako by v mé mysli pobíhaly myšlenky v absolutním chaosu a nedokázaly se zařadit tam kam patří. Jako by celý mozek jen na opačné obrátky.
Tázavě jsem se na ní podíval. Nevěděl jsem, jestli koupání v řece myslí vážně, nebo to je jen pouze pokus o vtip. Z její tváře jsem nebyl schopen vyčíst nic. Nevím jestli byla tak chladná princeznička, nebo mě už úplně mozek vynechával. "Eeem, nejsem ještě na koupel připravený." Blázne! Co bych dělal v té ledové vodě? Vždyť ještě před pár dny mrzlo, voda je plná ledu a ledových ker. Nechci se úplně... zabít... počkat ale když on to zase není tak špatný nápad. Začal jsem nad tím dumat. Jenže bych se musel nejprve rozloučit se smečkou, určit někoho, kdo smečku povede. A ano máme bety. Jenže já bych tam jako svého nástupce viděl spíše svou dceru.
Olízl jsem si čumák. Opřeně jsem zíral na vlčici. Její přímý pohled mě nemohl rozhodit. Spíše jsem byl překvapen, že někdo dokáže konečně po dlouhé době udržet delší dobu oční kontakt, aniž by pohledem naháněl každého brouka okolo nás. Párkrát jsem zamrkal, když se zastavila kousíček ode mě. Můj pohled byl ještě nějakou chvíli nepřítomen. Přesto jsem se pak začal věnovat jí. Donutila mě k tomu. Byla tak blízko, až mi to bylo trošku nepříjemné. Ale couvnout jsem tedy nechtěl. Asi jsem to měl nějak zakódované nebo co. A nebo jsem to už dlouho neudělal a tak jsem si neuvědomoval, že ta možnost tady je.
Když se konečně začala zajímat o mou mlhu, dal jsem se hnedka do řeči. "Támhle. V tom lese." Ukazoval jsem tlapou na Sarumen. "Přišla, zamotala mi hlavu. Vedla mě někam a já ji tady ztratil." Potřebovala mi ukázat nějakou cestu. Něco důležitého a já to propásl.
Pohledem jsem se vrátil k ní. Změřil jsem si jí. "Poslyš, co tady dělá taková malá rezavá tlamička... sama." Rozhlédl jsem se po okolí. Nikde nikdo. Zima byla až moc krutá, na to, aby se tulákům podařilo zcela v pohodě přežít. Možná to jaro je vytáhlo z jejich brlohů. Bylo však zvláštní pozorovat takového drobečka, jak si razí svou cestičku někam do neznáma. Blázínek. Kdyby jenom věděla.. že nic dobrého na ní stejně nečeká. A jestli ano, tak je to jen chvilkové a i to pomine. A zase bude sama... ve své malé temnotě. Ušklíbl jsem se.

Neee, prosím ne. Nenechávej mě tady. Vem si mě sebou, prosím! Smutně jsem se ohlížel. Mlha mi unikla. Nebyl jsem dostatečně rychlý. Neměl jsem už sílu. Na nic. Kvákl jsem si na zadek a tupě zíral za srnou, která zmizela společně s mlhou. Nevím, jestli je to tou zimou, ale jsem hrozně vysílený i psychicky. Takhle zima byla šílená. I já hodně pohubl. Nebývalo to u mě zvykem, ale zima se na mě podepsala jak fyzicky tak hlavně psychicky. Byl jsem rozhozený. Mé myšlenky už nějakou dobu nebyly srovnané a utříděné. A co víc, mé smysly byly hrozně utlumené. Čich mi už nějakou dobu řádně nefungoval.
Byl jsem natolik vykolejený, že jsem se opětovně otáčel pouze točil dokola a hledal to své. Pohledem jsem totálně zazdil menší vlčici, která měla velmi výrazný kožich na sněhu a přibližovala se ke mě. Zastavil jsem se na okamžik a stál zády k ní. Ve chvíli kdy promluvila jsem doslova nadskočil. Fuj to jsem se lekl. Otočil jsem prudce hlavu jejím směrem. Chvíli jsem na ní bezmyšlenkovitě zíral.
Než se mi to všechno se vším spojilo, chvíli to trvalo. "Ta mlha. Neviděla jsi jí, kudy mizela?" Zeptal jsem se zvědavě. Vlčice to byla droboučká, ale nejspíše jí smysly fungovaly lépe než mě. Já ji nedokázal ani zaměřit a zjistit, že je v mé přítomnosti někdo cizí. Kdybych byl srnou nebo zajícem, bylo by po mě.
Jenže já byl teď tou mlhou tak moc posedlý, že jsem potřeboval vědět, kam zmizela. Chodil jsem tady do kruhu a obcházel i vlčici. Stále jsem se snažil najít nějakou cestičku, nějaký náznak toho, kam šla. Kam mizela. Nakonec jsem se zastavil před vlčicí a změřil si jí. Vyděsila jsi mě. Z ničeho nic se tady objevíš, jako ta Smrt v mém snu. Jenže ona nevypadala, že by zrovna tušila, o čem že to já stále dokola melu. "Ta mlha..." Řekl jsem smutně. Potřeboval jsem pomoci. Hlavně tedy duševně. Nějakou očistu. Byly toho tuhle zimu na mě až příliš. Ještě že už končila. Ale následky rozhodně zanechá.

// Sarumen přes řeku Tenebrae

Vyběhl jsem z lesa. Stále jsem měl vidinu temné mlhy. Počkej na mě prosím, vem mě sebou. Jenže ona čekat rozhodně nechtěla. A už vůbec né na mě. Smutně jsem si povzdechl. Přesto, jsem měl občas pocit, že jí před sebou vidím. A tak jsem se rozhodl, že les nechám lesem a vydám se za mlhou. Na okamžik jsem se otočil a pozoroval Sarumen od řeky. Je tam Darkie. Uklidnil jsem se. Stejně si ani nikdo nevšimne, že jsem les opustil.
Zima povolovala. Řeka tak uvolnila kusy zmrzlého ledu. Velké kry se v ní zasekávaly o ještě zamrzlé místa. Přesto bezpečné pro přechod tohle rozhodně nebylo. Když jsem stoupl na ledovou kru, začala se bořit a na ní se nalévala voda. Byl jsem moc těžký. Musel jsem řeku proběhnout i s rizikem, že se ponořím zcela do vody. Vybral jsem si tedy místo, které bylo ještě poměrně pevné a hromadily se u něj velké kry. S rozběhem a rychlými skoky, jsem se dostal na druhou stranu. Však v posledním skoku mi rupla kra pod tlapami a já si smočil zadní nohy až po kořen ocasu. Sakra. No nevadí. Snažil jsem se vyklepat přebytečnou vodu a mířil si to za svým cílem.
Zastavil jsem se až na mýtině. Začal se točit do kolečka. Kde je! Kde je kam zmizla! Spatřil jsem srnu, která ležela nedaleko. Odpočívala. Naše pohledy se střetly. Já jí ale nepřišel lovit. Byl jsem nažraný. Přesto ve mě viděla hrozbu a tak se rozhodla utéct. Zíral jsem na ní. Všechno ode mě utká. Zamračil jsem se. A dál se tolik dokola a pohledem hledal mlhu. Ne prosím, ukaž se mi.

// Vždy mě překvapí, když si to přečte někdo jiný :D

Cítil jsem se jako sobec. Svou dceru jsem viděl odcházet za svou rodinou, ale sám jsem nedokázal jí zastavit. A přitom jsem jí chtěl mít jenom pro sebe. Zapříčiněno to bylo určitě i tím, že se velmi podobala své matce v hodně věcech. Nevím, proč jsem měl takové pocity. Proč jsem se cítil naštvaně, přesto, že jsem jí sám poslal pryč.
Lehl jsem si a hlavu měl stále zdviženou jejím směrem. Viděl jsem, jak se mi vzdaluje. Až najednou, byla zcela pryč. Položil jsem si hlavu na přední tlapy. Následně jsem ale nechal své tělo uvolněné, a tak jsem se celý převalil na bok. V dáli jsem viděl, jak na mě vykukuje cosi tmavého. Darkie? Blížilo se to. "Darkie." Zašeptal jsem a zavřel oči.
Temno se plížilo v podobě černé mlhy. Když bylo kousíček ode mě, cítil jsem, jak se mě to zmocňuje. Chlad společně s temnou vizí. Ocitl jsem se na velmi zvláštním místě. Kolem měla byla jednoduše řečeno tma. Černo černá tma. Jako bych spadl do nějaké jámy. Jenže, když jsem zvedl hlavu, nešlo vidět světlo. Žádné světlo, žádná vidina či naděje, že se tohle změní. Věděl jsem, že tohle jednou přijde. Že se to znovu vrátí. Smutně jsem sklopil hlavu. Nejprve se posadil a následně si lehl. Z tohohle nebylo východisko. Nic, co by mě mohlo zachránit. Byl jsem odkázán sám na sebe a na to, abych tady zemřel.
Ucítil jsem chladný vánek. Chlad sílil. Otočil jsem hlavu směrem, odkud jsem cítil onen chlad. Nebylo mi to příjemné, bylo mi to doslova více než nepříjemné. Zamračil jsem se a sledoval, co se bude dít. Tohle muselo mít nějaké vysvětlení.
A pak to přišlo. Nejprve temně zelené oči. Ty se přibližovaly a s každým krokem, jako by sílily. Posadil jsem se. Oči byly hypnotizující. Nemohl jsem z nich spustit ty své. Načež chlad byl tak silný, že mi omrzala srst. Zamračeně jsem sklopil svůj pohled na srst, na které se tvořily krystalky ledu. Pohled jsem opětovně zvedl. To už přede mnou stála samotná Smrt. Tyčila se nade mnou. "Vem si mě prosím." Žadonil jsem po Smrti se smutným pohledem. Chtěl jsem, aby tohle ukončila. Chtěl jsem mít klid. Nechtěl jsem být tady v tom temném prostoru sám. Jenže ona se začala hlasitě smát. Její dech byl tak chladný, že mi zamrzly chlupy na tváři. Začala kolem mě kroužit. A pak se rozběhla přímo na mě. Zavřel jsem oči.
Prudce jsem otevřel oči a lapal po dechu. "Ještě ne. Ještě je čas!" Slyšel jsem tlumeně s doprovodem ozvěny a rozmlženým pohledem viděl, jak temná mlha mizí rychlostí blesku. To byl sen? Vyděšeně jsem se posadil a rozhlížel se kolem sebe. Jenže srst, byla ještě omrzlá a mé tělo opouštěl chlad. Počkej, počkej na mě! Zvedl jsem se a rozběhl jsem se za ní.

// Ježčí mýtina (přes řeku Tenebrae)

Do lesa se přiřítila Wolfganie. Vážně to tady začínalo řádně ožívat. Jenže Wolfi to vzala hopem. V podstatě se u nás otočila a se slovy, že musí najít Marion, zase někam mizela. "Před chvíli tady byla." Snažil jsem se jí uklidnit, ale horko těžko uklidníte matku. Rád bych jí pomohl, ale sám jsem byla dost mimo. Natož nahánět Marion někde po lese. Před chvíli tu byla. Když zmizel Newlin, zmizela i ona. Musí tady být.
Svůj pohled z mizející Ganie, jsem přesunul na svou dceru. Ta se na vlčata dívala takovým tím zvláštním pohledem. Tenhle pohled jsem znal od Neyteri. Přesně takhle se dívala ona na naše vlčata. Na Darkii a Rannatha. Kde je mu konec. Nejraději bych mu vyprášil kožich! Ale chybí mi. Ale já si nechtěl připouštět, že je pryč. Tak jako Neyteri. Stále jsem doufal, že jednoho dne ho zase uvidím. Uslyším v tomhle lese a ucítím.
Zatím co se mi před očima rozrůstala nová rodinka, ta má ve mě pohasínala. Neměl jsem svou životní partnerku, neměl jsem syna. Zbyla mi jen Darkie, která si aniž bych si všiml, zakládala svou vlastní rodinu. I když byla její rodina jiná, než se na první pohled mohlo zdát. Přesto vznikala. Zatím co ona našla svou spřízněnou duši v Maple a společně se chtěly postarat o dvě malá vlčata. Já ztrácel síly. Cítil jsem, jak mě pohlcuje temnota. Né, prosím né. Byla to přesně ta temnota, má vnitřní temnota, z které mě Neyteri tahala ven na světlo. Teprve s ní jsem se cítil opravdu dobře, uvolněně a konečně svůj! Za ničím a nikým neschován.
Jenže já upadal do zapomnění. Do nevědomosti. Tam, jsme jsem kdysi byl. Netušil kdo jsem a proč tím jsem.
Z velmi zvláštního pocitu mě vytrhla dcera. Sice se mě snažila přesvědčit, že je zcela v pořádku, ale já to cítil jinak. Cítil jsem trable a starosti. Její tvář pro mě nebyla dostatečně přesvědčující, ale co jsem mohl dělat.
Mezitím se Maple vydala na procházku. Jak skvělé matky budou tyhle dvě vlčice. Netušil jsem, že mi Darkie chce něco říct osobně. Možná to nějak naznačovala. Maple to na rozdíl ode mě pochopila. Měl bych se už vzpamatovat. Zavrtěl jsem hlavou.
Svůj pohled jsem přemístil na její nádhernou růži. Ale její slova pro mě byla jako ostré bodliny od ježka, které se mi zarývaly do srdíčka. Nějak jsem nechtěl slyšet o Neyteri. Nechtěl jsem slyšet, že je možnost se s ní setkat. Ale úplně jinak, než jak bych chtěl. Sklopil jsem pohled a na okamžik zavřel oči. Nejspíše bych neunesl setkání s mrtvou Neyteri.
Otevřel jsem oči v momentě, kdy jí slza štěstí či snad smutku stékala po tváři. Zvedl jsem tlapu a snažil se zachytit onu slzu. Dotkla se mé tlapy a v podstatě v ten moment se rozpadla a mililinkaté kousíčky. Na mé tlapě nechala jen maličkatou skvrnku. Nechtěl jsem, aby věděla o mých pocitech. Nechtěl jsem, aby viděla, jak moc mě to všechno trápí. Nahodil jsem úsměv. "Děkuji, že jsi mi to řekla." Naklonil jsem se a objal svou dceru. Aniž by věděla, že i má slza dopadla do jejího kožíšku. Odtáhl jsem se a povzdechl si. Stále s úsměvem na tváři, který byl pouze scénkou pro mou dceru. "Jsem moc rád za to, jaká jsi Darkie." Poděkoval jsem jí. Dospěla. Dospěla hrozně rychle a já si toho nestihl všimnout. Popravdě, teď jsem jenom doufal, že se vydá za Maple a půjde se projít se svou novou rodinou. "Utíkej za nimi. Potřebují tě." A já potřeboval být sám. Rozložit se sám v sobě. Propadnout se do útrpné temnoty, která na mě čekala. Jako kdyby za stromem stála Smrt a čekala, až si povíme to hezké.
Potřeboval jsem jednoduše dokončit proces jakési obměny. Věděl jsem, že už ani já nebudu nikdy to, co jsem byl s Neyteri. To šťastné já umíralo a nemělo ho už co držet při životě. A tak za zástěrkou úsměvu, jsem čekal.

Uslyšel jsem hlasitý, bujný hlásek, který vyřvával jídlo! Otočil jsem hlavu směrem, odkud šel onen pisklavý hlásek. Naše malé vlče se probralo. Kdo ví kde mu byl konec. Asi se o něj starala Darkie. Když už ho dostaly na starost. S úsměvem jsem ho pozdravil. "Zdravíčko mladý pane."
Marion mi dovolila zůstat ve smečce. Ještě že tak, nevím kam bych se poděl, kdyby mě vlče vyhodilo. Usmál jsem se na ní. Jestli byla taková i Wolfganie jako malá. No to museli mít rodiče radost. A dál se usmíval. Mezitím se vypařil Newlin s divnými zvuky. Ale to by nebyl Newlin, aby nebylo něco jinak, než normálně.
Nevím proč Mari nevonělo naše maso. Bylo lahodné, šťavnaté a plné důležitých věcí, které naše tělo potřebovalo. Když začala polemizovat, ani nevím kde přišla na myši. Fuj potkan. Udělal jsem na ní zhnusený výraz. "Myši nejsou dobré." Odpověděl jsem a udělal na ní fujtajbl grimasu. Tohle nebylo jídlo pro vlka. V těžkých časech, když nebylo co chytit tak dobře, ale myši. Blee.
Ti dva malí piškoti se pustili do řeči a tak jsem je nechal být. Měli důležitou rozmluvu o čemsi, čemu jsem mohl jenom stěží rozumět. Navíc Marion u toho byla dost hlučná. A já byl rád, že není hlučná na ně. To její pištění... až z toho bolely uši. Ulehl jsem na zem, ke zbytku daňka a pozoroval ty dva. Byli jako pár vlků, kteří spolu žijí už nějakou tu dobu na hromádce.
Nevěnoval jsem jim pozornost a dokonce začal podřimovat. Ale to pištění... a kvílení u mého ucha mě okamžitě probralo. Otevřel jsem nejprve jedno oko. Marion u mě stála s nějakou kytkou. Ani jsem si nevšiml, že něco takového má. Otevřel jsem i druhé oko. Žádala mě, abych jí pohlídal květinky. "Spolehni se." Ani jsem to nestačil doříct a už byla pryč.
Opětovně jsem zavřel oči. A v momentě, kdy jsem téměř usnul, jsem uslyšel další hlas. Pro tentokrát Maple. Otevřel jsem oči. Chvíli jsem na ní bezmyšlenkovitě zíral. Pak zvedl hlavu a posadil se. Byl jsem jako by mě právě pomačkalo stádo buvolů. Snažil jsem se dát nějak dohromady, ale popravdě, nějak to nešlo. "Ahoj Maple." Snažil jsem se o úsměv, ale bylo z toho takové unavené gesto v náznaku úsměvu.
Maple si vzala kus masíčka a pustila se do něj. Ajo, ten cizinec. Podíval jsem se směrem do hloubi lesa. "Abych se přiznal, nemám tušení, kdo to tady s Duncanem je." Bum bác, alfa co nemá přehled. Zima se na mě podepsala radikálně. Ale Duncanovi jsem "věřil". Dost v uvozovkách ale věřil.
Tak jak byl tento les tichý, z čista jasna začínal nabírat život. A to doslova. Přidala se k nám Darkie. Můj úsměv trošku opadl, když jsem uviděl, v jakém stavu se mi dcera vrátila. Jako bodnutí do srdce. Ztěžka jsem polkl, když jsem viděl vyhublé tělíčko. I její tvář měla zcela jiný nádech. Takový... jako by snad o vlásek unikla Smrti. Zhluboka jsem se nadechl,když se o mě otřela. Voněla přesně jako její matka. Tu vůni jsem miloval a nikdy o ní nechtěl přijít. Vždy jsem si kus ukradl pro sebe a po malých doušcích si tu vůni dávkoval. Zase na nějakou dobu, dokud jsem jí neviděl a nemohl si opět kus této krásné vůně ukrást. "Moc rád tě vidím." Řekl jsem, ale můj hlas přeskočil. Šlo vidět, že mě její zevnějšek trápí. Trápí mě to, jak vypadá. Snažil jsem se přesto o vřelý úsměv.
Z poza Darkie vykouklo malé vlče. Ale ne! Zíral jsem na to vlče. Vypadalo jako Kasius. A Kasius vypadá jako Duncan. Hm, dost zvláštní. Potřeboval jsem odpovědět s chladnou hlavou a tak jsem si vzal chvíli na čas. Neměl bych jí pouštět z lesa. To je druhé vlče co tady přivedla. Za chvíli si tady můžu založit Morfovo hlídání cizích vlčat. Olízl jsem si tlamu. Jestli pokaždé do opustí les... při svém návratu přitáhne vlče, bude tady za chvíli převlčeno. Jenže kdo by vyhodil malé vlče bez rodiny. Když ho mimo smečkový les čeká jen smrt.
Protočil jsem oči. "No dobře. Ale s Maple se o něj postaráte. Newlin jakožto pečovatel vám pomůže." Akorát zrovna teď je někde mimo a nemluví. Dělá divné grimasy a nevydá ze sebe ani hlásku. "Ahoj maličká." Zavolal jsem na vlče, abych jej u nás přivítal. To jsem zvědav, kolik vlčat ještě přivedeš. Usmíval jsem se na dcerku. Doufám, že je nikde někomu nekrade. Můj výraz přešel do malého zděšení.

Místo mluvení na mě Newlin otevřel tlamu. Dokořán. No pěkné. Ještě se mi bude posmívat. Co to s tím vlkem je. Zavrtěl jsem hlavou, že tohle gesto teda vůbec nebylo pěkné od něho. Něco jako by mi říkal, mám tě v tlamě.
Marion opustil smrtelný strach z mé vizáže a trošku se osmělila. Po očku jsem teda raději Newlina kontrolovat. Pořád tak divně pootevíral tlamu, že jsem měl pořád divný pocit, že chce maličkou sežrat. Občas svůj výraz zpestřil dosti divným úsměvem. Spíše takovým nějakým úchylným. Vyděšeně jsem ho pozoroval. A už vůbec nechápal, proč nemluví. Vyskočil na všechny tlapky a po chvíli se zase posadil. "Newline, víš že ti nemůžu pomoci, pokud mi neřekneš, co tě trápí." Olízl jsem si čumák a můj výraz byl vážně dosti ustaraný.
Ale v ten moment strhla mou pozornost opět Marion. Ta mě totiž začala jaksi prohledávat. Nějak nějakou osobní prohlídku. Asi jestli jsem náhodou něco nepropašoval do lesa. Třeba jako Wolfi blechy. Tvář se mi zkroutila do škodolibého úsměvu.
"Jmenuji se Morfeus. Přesně jsem kámoš tvé maminky." Mrkl jsem na ní hraně. Zatím co jsem procházel zdravotní prohlídkou. Ťupkání mi bylo poměrně příjemné. Pak došlo k poslechu mého srdce. "Prošel jsem tedy? Mohu zůstat?" Zeptal jsem se zvídavě vlčete.
Ale Marion začala opětovně jančivě hulákat na Newlina. Ach ano Newlin, málem bych zapomněl, že tady je. Ona prohlídla byla dost důkladná takže jsem se do ní také ponořil.
Newlin opět vyskočil. Tohle mě tady upoutalo dost. "Newline mám magii myšlenek, i když nerad, vlezu ti do hlavy ano?" Jinak totiž v tento moment nebyla domluva možná.
Začal jsem se soustředit. Během vteřiny jsem odboural svůj blok cizích myšlenek a hlavou mi lítaly Newlinové zděšené myšlenky. Volal několikrát mé jméno, vysvětloval mi, že není vůbec v pořádku. Vyvalil jsem na něho oči. Nečekal jsem, že je to tolik vážné. Mělo myšlenky mi prolétly rychlostí blesku mou hlavou. "Co se stalo, co jsi dělal, když jsi přišel o hlas, bolí tě něco?" Zvědavě jsem se ho zeptal a šel k němu blíže. Konečně jsem totiž pochopil, proč na mě otevíral tlamu. Nechtěl sežrat Marion, chtěl pomoct. Chtěl, aby se mu někdo podíval do tlamy, co blokuje jeho hlásek.
Prvně jsem si ho změřil pohledem. Vypadal pořád stejně. Prostě Newlin. Pečlivě jsem si prohlížel jeho krk. Ale nikde nic. A tak jsem přistoupil k trošku drastické metodě. Podíval jsem se mu do očí a pak mu násilím otevřel tlamu, do které jsem zíral. Wau ten má bílé zuby, jak se o ně stará? Má je jako perly. Newlin by mi tu tlamu jisto jistě otevřel sám, ale chtěl jsem zahrát nějaké to drámo před Marion.
V jeho tlamě jsem nespatřil nic divného. I jeho jazyk byl krásně sytě růžový. "Popravdě, myslel jsem si, že jsi spolkl vlastní jazyk, ale vše se zdá být v pořádku." Pustil jsem mu čelist a trošku se od něj odtáhl. Přimhouřeným pohledem jsem ho sledoval a přemýšlel, kde by se jeho hlas mohl ztratit. Možná jenom moc mluvil a ztratil hlas. Třeba se najde sám. Posadil jsem se na zadek a přemýšlel.

Uslyšel jsem ve své hlavě pisklavý hlásek. Asi mi hráblo. Jenže to pištění bylo poměrně blízko. A čím více jsem se soustředil, tím více jsem začínal chápat dění. Pootevřel jsem jedno oko. tlapky. Malé tlapky. Zaznamenala má hlava. Po chvíli jsem otevřel i druhé oko. A to právě v moment, kdy jsem uslyšel dvě jména. Newlin a Muncan? Kdo to sakra je? To bude ten vetřelec. Uklidnil jsem se a hlasitě si zívl. S tlamou dokořán jsem se zapřel a ulehl opřený o přední tlapky. Můj výraz nebyl nic moc. Jako by ze mě právě někdo odvalil dvoumetrový balvan. Zhluboka jsem se nadechl. Moc jsem nerozuměl, proč tady Marion ječí a dokonce jsem zjistil, že to pískala na mě. Přimhouřil jsem na ní oči. Copak neví, že jsem jí nějaký ten den zpátky viděl na společném lovu? Šla s Wolfi. Ještě jsem Marion pokládal vydru. Ale kdo by se mohl zlobit na něco tak malého a zapomnětlivého. Hlavu to mělo děravou víc než já.
Svůj pohled jsem od toho třeštidla s ocáskem, co vypadal, jako by ho právě ohlodalo sto myší, přesunul k Newlinovi. Ten vypadal.. taky hodně divně. Vůbec nemluvil. Přiskočil k Marion, kterou ode mě odháněl. Co se jim stalo? Vždyť jsem to já. Newline, to jsem JÁ! Zděšeně jsem na něj civěl. Vypadal, jako by měl strach, že Marion sežeru. "Newline, jsi v pořádku? Vůbec nemluvíš... a chováš se ještě více divněji, než jindy." Jo to poslední slovo mě rozesmálo a na chvíli se můj vážný tón změnil v chraplavý smích. S tím jsem ale po chvíli přestal. On to myslí vážně? Marion mezitím, někde pod Newlinovou paží na mě prskala něco o přivandrovalci. Vypoulil jsem oči a posadil se. Tak tohle je vážné. Vypadala jako dravá ryba, co mě se sežrat zaživa.
Můj pohled byl pořád s vykulenými očíčky, když si jí začal Newlin ládovat do tlamy. Vyskočil jsem na tlapy. "Newline co blázníš! Ona za to nemůže, jen není informovaná, proto jí přece nemusíš žrát!" Zděšeně jsem k němu přistoupil a trošku ho od vlčete odtlačil. Nevěřícně jsem na něho civěl. Proboha, proč by chtěl sežrat vlče. "Marion klídek." Promluvil jsem na malé vyděšené vlče. Nebylo až tak vyděšené, jako spíše absolutně nejvíc bránící kořist. Vysvětlovat vlčeti, že jsem něco jako alfa a co ta alfa vlastně je... Snažil jsem se vyhnout těmto otázkám. A tak jsem to vzal prostě ze široka. "Jsem kámoš Morf. Nepamatuješ si na mě? Společně jsme s tvou maminkou pár dnů zpátky lovili vydry... a ty ses nám ztratila." Snažil jsem se vysvětlit, jak se věci mají. "Patřím do smečky." Mrkl jsem na ní. Za to Newlin mě děsil.
Pohled jsem přesunul k němu. ůJsi v pořádku? Chováš se tak zvláštně a vůbec.. vůbec nemluvíš! Co se ti stalo!" Zděšeně jsem si ho prohlížel. Možná byl omámen a měl sežrat vlčata!

// Zlaťák přes ohnivé jezero

Doplahočil jsem se do lesa. Cítil jsem se poměrně dost unavený. Už když jsme šli na lov, jsem byl ve své podstatě dost mimo. To dění, co se tam odehrálo mi ubralo dost sil a co víc, ani jsem ho pořádně nevnímal. Všichni se tak nějak rychle rozprchli a já vlastně zůstal sám.
Newlin odešel pomoct Duncanovi, Aseti s Wolfganii byli někde za mnou a já byl v půli cesty. Ušklíbl jsem se. Ale co se dalo dělat. Kolem jezera jsem to rychle proběhl. Nijak jsem se nezdržoval. Neměl jsem náladu zkoumat okolí, jestli se náhodou něco nezměnilo.
Co jsem byl schopen zaznamenat, byl fakt, že zima polevovala. Konečně. Už jsem sám na pokraji takového nějakého svého zhroucení se z toho všeho. Chyběla mi podpora od Neyteri. Konečně jsem viděl náš les. Mé tlapy mě nesly rovnou a bezmyšlenkovitě domů.
Jakmile jsem vkročil do našeho lesa, oddechl jsem si. Nějak svázán jsem se cítil mimo les. Avšak můj čumák zaznamenal pach. Cizí pach, který nepatřil nikomu z nás. Nikomu, koho bych znal. Vůbec jsem tomu teď však nevěnoval pozornost. Místo toho jsem se vydal rovnou na mrtvolkou ulovenou a chtěl si dát pořádný kus žvance. Doplahočil jsem se ke zbytku vlků.
Duncan s Newlinem, malá Marion, u které mě vůbec nepřekvapilo, že ji vidím. I přesto, že se ztratila mě a Wolfganii. A někdo cizí. Dotyčný, nebo dotyčná měli mou pozornost na nule. Mě zajímalo pouze jídlo a spánek. Vydal jsem se rovnou ke zbytku masu, které jak jsem si stihl všimnout, byla již načaté. Ti museli mít ale hlad. Byl jsem rád, že lov dopadl tak jak dopadl. Naštěstí se dostavili i další členové a tak to pro nás dopadlo poměrně hodně dobře. Kořisti bylo dost. Olízl jsem se a urval si pořádný kus žvance, který jsem spíše polknul během vteřinky. A další kusanec jsem si urval. K tomu jsem si už ale lehnul. A začal pomaličku žvýkat a trhat masíčko. Bylo výborné. Šťavnaté.
Po očku jsem se otočil, jestli se už nevrátila Wolfi a Aseti. Ale ty se nejspíše na cestě zdržely. Měly totiž nějaký dýchánek u mrtvolek daňků. Když jsem dožvýkal své poslední kousíčky masa, prostě jsem se vybulil na bok. Zavřel oči a jen naslouchal hlasu lesa. Který tiše šeptal zvláštní smuteční píseň.

// Nikoho neignoruji, Morf má prostě jen divnou náladu :D

Ups, tohle se moc nepovedlo. Řekl jsem si, když velký, obří daňek, padl do jámy k vlkům. Musí si poradit sami. Raději jsem se otočil pryč. Nechtěl jsem vidět, až začnou hořet. Ale mou pozornost i upoutal někdo jiný. Někdo, koho jsem dlouho neviděl. "Newline! Ahoj!" Hrozně rád jsem ho viděl. Bohužel on zase viděl to, jak jsem nezvládl zachránit cizí vlky. Usmál jsem se na něho od ucha k uchu. "Ani se neptej." Řekl jsem v rychlosti.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Duncan už u mě nebyl a táhl mrtvolu do lesa. Newlin si lehl na zem. Nejspíše mu nebylo dobře. Nechtěl jsem, ale aby tady zůstal. "Jestli můžeš, zkus pomoct Duncanovi." Řekl jsem mu s úsměvem a vydal se pro jedno mládě, které zůstalo zapíchlé hlavičkou v zemi. Po očku jsem zkontroloval ostatní. Wolfganie nejspíše vyjednávala o kořisti. Kdyby potřebovala mou pomoc, určitě by si řekla.
Nechal jsem jí tedy, ať se rozhodne sama. Duncan táhl jednu mrtvolu, já byl na cestě pro druhou. A to co přitáhne Wolfi s Aseti, bylo jenom na nich. My měli konečně dostatek žrádla na to, aby se nadlábla celá smečka.
Chňapl jsem mládě a doslova si ho nasoukal na záda. Bylo maličkaté a dobře se mi tedy ponese, než aby ho táhl v zubiskách. Hned na to jsem se vydal směrem k naším hranicím. Doufal jsem, že Wolfi a Aseti nám budou v patách. Konečně kus pořádného žvance. Měl jsem už hlad. I když jsem nedávno sežral vydru, bylo to nic, oproti toho, co nás na žrádlo čekalo.
Opouštěl jsem hranice lesa a před sebou pozoroval, jak si vede Duncan. Byl jsem připravený mi pomoci, kdyby měl sebe menší problém.

// Absolutně bezvýznamný post :D Nikdo nemusí ani číst.

// Sarumen, přes ohnivé jezero

Všiml jsem si Duncanova zmateného pohledu. Já sice vnitřně zůstával klidný, ale on byl značně rozhozen. Nejspíše ode mě očekával odpověď typu, že to všechno je jen iluze a v podstatě se nám to jen zdá. Nějaký odborný výklad. Ale ani já nebyl dokonalý a netušil jsem, co tohle všechno znamená. Neměl jsem ho jak uklidnit. Co bych mu tak jako měl říct? Hoď se do pohody, tohle přečkáme, pak se nažereme a pak jdeme do smečkového lesa. Říct bych to mohl, ale jestli by mi to věřil byla druhá věc a třetí věc byla to, že jsem neměl ani tucha, jak tohle dopadne.
Vypadalo to tady jako v nějaké apokalypse. Všichni bláznili, všichni ječeli, všude naštvaní daňci. Až po chvíli jsem si všiml, že za námi byla jakási jáma, v které se ocitli dva vlci. Jenže to byli pro mě cizí vlci. Hlídal je obří, naštvaný daněk. Tak do toho nejdu. Měli smůlu, byli pro mě cizí. A přesto, že bych jim za normálních okolní i pomohl, teď jsem měl s sebou několik členů. Prioritní pro mě bylo zastavit daňky, co ohrožovali mé členy. Ale jsou tam dva a je tady spousta cizích, určitě jim
někdo pomůže.
Ale já svůj pohled musel přesunout jinam. Objevil se tady Život. Usmál jsem se. Záchrana? Až taková záchrana to nebyla. Ale cítil jsem se o dost lépe, slyšet jeho hlas. Duncanova slova na jeho účet se mi nelíbila. Ale nic jsem mu nemohl říct. Byl samostatnou jednotkou, uvažoval sám za sebe. Spíše jsem se přidal k němu. Mláďata lítala jako ztřeštěná. Párkrát jsem se stihl vyhnout, ale už mě to nebavilo. Útočící zvěř byla velká obtíž. A my jsme hladoví. Měl jsem magii předmětů, takže jsem jí mohl jednoduše využít. Když k nám běžel daněk, mládě nebo jejich nahněvaná matka, za pomocí magie předmětů, jsem využil, co bylo po tlapce. Klacky, kameny, kořeny. Které jsem přemístil pod jejich hubené nožičky. Pak už padali sami. Využil jsem podobné strategie, kterou měl Duncan. Prostě jim házet něco pod nohy a doufat, že spadnou natolik špatně, aby si polámali vaz. U mláďat to šlo lépe. Byly křehčí. Ale Duncanovi šla tahle práce docela dobře. S mírně vyděšeným pohledem, jsem se na něj podíval. Snad tohle bude využívat pouze a jen při lovu. Z mého pohledu se dosti dobře bavil. A to mi trošku nahánělo hrůzu.
Po očku jsem kontroloval ostatní vlky. Naše smečka si vedla dobře, v podstatě taky jak jinak. Ale ti dva v díře. Jaksi byli ignorováni. Na velkého megalodon daňka jsem si moc netroufal. Ale třeba mi ostatní pomohou, když mu alespoň doslova zatopím pod nožkama. Vytvořil jsem tedy ohnivou kouli, kterou jsem mu za pomocí magie šouplnul přímo do tváře. Hned na to, jsem mu pod nohama vytvořil ohnivé lože. Jak jinak cizincům pomoci, jsem netušil.

// *ten její stoletý amant* :D :D

Bylo to divoké. Bylo to hodně divoké. Byl jsem nahoře a pak dole. Vpravo a vlevo. Lítal jsem sem a tam. Nemělo to ale dlouhého trvání, i když mě to přišlo jako věčnost. Spíše jsem si uvědomoval čas toho trvání. A pak to přišlo. Tupý tlak. Ani to tak nebolelo, jako spíše tlačilo. Otevřel jsem oči. Ups. Vypadalo to kolem mě, jako by se všichni zbláznili. Jako by nastala apokalypsa. Vlci utíkali před srnci a na druhé straně srnci naháněli vlky. Vážně zajímavé dění. Mlask jsem si. Až pak jsem si začal uvědomovat, že se nemohu postavit. Že mě něco přikotvilo k zemi. Podíval jsem se na zbytek svého těla. byl jsem zavalen! Velkým statným srncem. Právě tím, na kterém jsem před chvíli rajtoval. To je ale nemilé. Bude z tebe večeře. Olízl jsem si čumáček.
Akorát tady byl jeden základní problém, nemohl jsem se z pod něho vyprostit. Zatím co jsem sebou škubal jako blázen, jsem si všiml, že si to ke mě míří cizí vlčice. Hele ten je náš. Fakt pardon, ale tohle je náš úlovek. Sice leží on na mě, a né já na něm, ale NE!
Ona se však přišla optat, jak jsme toho srnce zabili. "Ehm." Vydal jsem ze sebe. No, srnec leží na mě sice mrtvý, ale jak jsem ho zabil? Já to vlastně ani nebyl. "On se vlastně zabil sám." Musel jsem konstatovat. Zároveň jsem viděl, že si to k nám šine Duncan. Trošku se mi ulevilo, čekal jsem záchranu. Akorát to byl Duncan, záchranu jsem vlastně ani očekávat nemohl. A tak jsem se nakonec vydrápal ven z pod těla. Vyklepal jsem kožich.
Během okamžiku se kolem nás vytvořil oheň. Doslova nás všechny obklíčil. A srnci? Začali si vesele hopsat všude okolo. "Vůbec netuším, co se to vlastně děje." Odpověděl jsem Duncanovi, který se na to všechno díval společně se mnou. "Nic se krást nebude. Nejsme padavky. Vezmeme tohohle chcípáka co se odrovnal sám." Vysvětlil jsem Duncanovi. I když jeho plán o ukradení zvěře nebyl špatný. Byl dobrý a my by si to mohli klidně vynutit. Ale nechtěl jsem se pouštět jako alfa do zbytečných sporů. To bych udělal za mlada, ještě když jsem byl sám. Ale teď? Zodpovídám za vás všechny.
Ocitl jsem se na okamžik v tranzu. Bla to Smrt, která si tady hrála s přeludy padlých srnců. Ušklíbl jsem se. Tys nám tady chyběla. Protočil jsem oči. Na tohle jsem neměl náladu. Zbytečně zase zdržovala. Přitom si každý mohl ulovit to co potřeboval. Byl bych schopný pomoct s lovem i těm cizím. Ale ne, ona se tady objeví Smrt. "Vrať se do zříceniny." Odpověděl jsem rázným hlasem. Byl jsem podrážděný. Moje smečka potřebovala kus žvance. Měli jsme ve smečce vlčata a místo toho jsme se tady zabývali hrou, kterou si nachystala Smrt. Jak skvělé načasování. Švihl jsem ocasem, ze strany na stranu. Co vymyslet teď? Bude schopná nás usmažit zaživa.

Mé společnice se rozdělily. Každá vyrazila směrem, který určila Wolfi. Hověl jsem si ve svém provizorním úkrytě a popravdě nebyl vůbec špatný. Kdybych zavřel oči, určitě bych usnul. Nějak mě ta letošní zima poměrně dost zmáhala. Neměl jsem ani moc času si odpočinout a pořádně se prospat. Klížily se mi oči, když v tom jsem uviděl, jak srny vyrazily proti nám. Co? Jak to? Co se stalo? Myslel jsem, že už tam vlčice došly, ale obě dvě jsem viděl před sebou. Zase nějaký mamlas co neumí lovit se snaží něco "ulovit" a přitom nezničí lov jenom nám, ale především i sobě. Kdyby alespoň dotyčný trošku zauvažoval, mohl vytěžit z našeho promyšleného lovu. Určitě by se našel kus srny... který by mu padl do tlamy. Ale to by jeden vlk chtěl moc, aby uvažovali i ostatní. Uviděl jsem jen mihnutí hnědého kožichu patřící nejspíše onomu chytrákovi. Určitě něco takhle chytneš no. Ušklíbl jsem se. Vlčice se mi ztratily z dohledu. No super. Nejspíše je ten blázen rozhodil a šli po jednotlivcích. Povzdechl jsem si, ale zatím jsem nehodlal zvednout svůj už spíše líný zadek. Nemělo vůbec žádný smysl vběhnout do zmateného stáda.
Jenže co čert nechtěl, j svůj zadek zvednout musel a to nedobrovolně. Vyletěl jsem do vzduchu. Než jsem se stihl vzpamatovat, seděl jsem daňkovi na zádech. A on společně se mnou nabíral rychlost, aby zmasakroval další vlky. Snažil jsem se zadrápnout, ale ono to nejde, když nejste kočka. A tak jsem využil situace a poměrně rychle se situaci přizpůsobil. Daňkovi jsem se nejprve zakousl do zad, byl by mě jinak shodil. Právě když začal házet zadkem, pošoupl mě blíže jeho krku. "Aseti! Wolfganie!" Zavolal jsem hrubým hlasem a využil opětovné situace a své raťafáky zakousl do krku daňka. A to teprve začalo to pravé ródeo. Doufal jsem v pomoc mých spolulovkyň. Jenže on měl tolik síly, že jsem si nebyl zcela jist, jak dlouho bude pro mě jeho krk udržitelný. Na to jaká zima byla a všichni jsou oslabení, ty máš nějak moc síly.
Zachránit mě už mohly pouze ty dvě. A nebo někdo úplně cizí, ale proč by mi někdo cizí pomáhal že jo. Tahle komedie neměla dlouhého trvání.