Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Škoda? Víš jak bych vypadal s lysinou? Fuha, nestraš mě. Nestraš. Vypadalo by to hrozně. Přikývl jsem hlavou. "Nebyl bych pak tolik okouzlující." Podotkl jsem s andělským úsměvem. Nic proti ohni, v zimě je super. Ale stačí jen za to zahřátí. Toť vše.
Klasická, typická vlčice, která se musí šťourat úplně ve všem. Protočil jsem oči. To mi byla Smrt dlužná fakt. Proč mají tendenci se ve všem nimrat. Analyzovat to, rozvádět to. Povzdechl jsem si. Tohle bylo něco pro mé nervy. Vždycky musí vše tak dopodrobna rozebírat. Ano měla pravdu, ve svém osobním životě jsem strádal. Chyběla mi Neyteri. Prostě tady nebyl kus mě a já se ještě nedokázal vypořádat s tím, že jsem zůstal sám a ona je někde jinde.
Pořád měla nějaké narážky a problémek. Zatvářil jsem se otráveně. "Kdybych po tobě hodil kouli v plné síle, nejspíše bys byla mrtvá." Mrkl jsem na ní z vesela. Chceš to zkusit? Přesně tuhle otázku si mohla přečíst v mých očích. Zacvakal jsem zubisky. Dostali jsme se k vodě, kterou jsme potřebovali nějak překonat.
Podíval jsem se na toho drobečka, který by byl nejspíše až po uši ve vodě. Já bych měl vodu sotva někde u břicha. Ach jo, tolik dobrosrdečnosti. Olízl jsem si čumák. Vzpomněl jsem si na svou magii vody. Nebyla vyladěná nijak extra, ale něco jsem svedl. Hladina vody v místě přechodu značně poklesla. Takže jsme mohli překonat vodu a nemít mokrá bříška. (// Být na mě, s Jenny udělám kouli a hodím jí na druhý břeh. Ale abys neřekla... xD)
"Ohnivé jezero znám. Ale že bych si procházel lesy okolo, to ne." Pohyboval jsem se na pláních. Je možné, že jsem les viděl z dálky ale nikdy jsem do něj nešel. Náhle jsem však dostal nápad. Zastavil jsem se a podíval se na vlčici. Šla vážně velmi pomalu. A mě se nechtělo jít tímto tempem. Šli bychom snad roky. "Věř mi." Řekl jsem jí s vážným pohledem do očí. Obešel jsem jí a nejspíše to vypadalo hodně divně... vsoukal jsem se jí mezi zadní tlapky. Postupně jsem se dostal i mezi přední a pak se pomalu postavil. Vlčici jsem tak vytvořil taxi. Mohla se na mě uvelebit. Vykročil jsem dopředu. Mnohem lepší. Mé kroky byly větší i můj pohyb byl rychlejší. Sice na mě byla jak rozplácnutý králík na kameni, ale co, šlo o rychlejší přepravu. "Moje uši můžeš použít jako kormidlo. Levá." Zastříhal jsem levým uchem. "Pravá." Zastříhal jsem pravým ouškem. Do kterého kousne a zatáhne za něj, tam půjdeme.
"Hele ty tulačko... chystáš se vůbec vrátit ke smečkovému životu? Nebo ti to vůbec nechybí?" Zeptal jsem se zvědavě. Popravdě, jsem ani nezaznamenal, že mám něco na zádech. Bylo to, jako by mi přibyla váha, kterou mám normálně přes léto.

// Zlaťák, okolo ohnivého jezera

"Pff, o tebe se nebojím. Zboří tvoje srst, né ta má." Ušklíbl jsem se na ní. Mě to spíše vyděsilo, jelikož jsem něco takového nečekal. A nechtěl jsem, aby mi chytla má srst od ní. Ještě mě popálí a já budu mít vyžehlé místečko bez srsti. Zvláštní bylo, že jí ten plamen vlastně nemohl ublížit. Čáry! Olízl jsem si čumák a pohled přesunul jinak.
Možná že jsem působil poněkud nakvašeně. Já už takový byl. Chvíli jsem byl nahoře a pak zase dole. Zmítaly mnou emoce poměrně dost. Zvlášť když někdo věděl jak mě vytočit. Protočil jsem na ní oči. Zjevně nevěděla, co znamená mít smečku. Co všechno to obnáší. Ale když jsem nad tím tak přemýšlel, poloviny členů, néli většina z naší smečky by to taky určitě nevěděla. Všichni to brali jako srandu. Jako něco, co ti poskytne ochranu, útočiště a ještě k tomu žrádlo až do tlamy zdarma. Pohled jsem sklopil do země. Málo který vlk věděl, že za tím vším ale musí stát alfy, které tohle musí zajistit. Aby se vlci cítili šťastně, musely alfy občas něco obětovat.
"Každý máme nějaké problémy. A někteří do toho řeší ještě situaci smečky. Né vždy lze vypadat šťastně." Ale za to jsem se nestyděl. Mělo to svá úskalí a v naší smečce se toho řešilo až moc poslední dobou. Jednoduše mě mlha vyvedla ven. To že někdy vypadám nešťastně pro mě nebylo slabou stránkou. "Taky jsem pořád jenom vlk." Jako všichni ostatní. Taky mám city a emoce. Taky cítím bolest a tíhu. Zároveň i radost. Snad mám právo si i já vydechnout, když se celou dobu snažím zajistit pohodlí ostatním. Povzdechl jsem si a můj pohled se změnil. Nebyl dotčený, byl ustaraný. V mžiku se ale opětovně změnil. "Ne, nevím kde ten les je. Prosím tě zvedni svou velectěnou prdel a veď mě." Dodal jsem poměrně vesele a vyplázl na vlčici jazyk. Ještě jsem stihl po ní hodit nějakou tu sněhovou kouli.
Zatím co já stál na tlapách okamžitě, ona měla nějakou svou proceduru. Než se postavila, chvíli to trvalo. "No potěš koště, mám tě odnést?" Zeptal jsem se pobaveně a strkal do ní, aby si trošku pohnula. Zase tak stará být teda nemohla. Honem. Popoháněl jsem jí a když se dala konečně do kroku, vyrazil jsem taky. Jen její tlapky byly maličkaté, takže kroky byly pro mě pidi. To půjdeme celý den. Snažil jsem se s ní držet pidi kroky. Zasmál jsem se. "To máš pravdu." Vřele jsem se na ní podíval. Nebyla zas tak špatná. A vyhýbala se otázkám poměrně stejně dobře jako já. Ale já se na tyhle věci na rozdíl od ní neptám. "Stařeno." Řekl jsem z vesela a na pár metrů jí předběhl.

// Kopretinová (přes Tenebrae)

Ani jsem si nevšiml, že má vlčice něco se svými zadními tlapkami. Ale já si takovým věcí nevšímal. Bohužel, měl jsem to nějak vrozené či co. A jelikož kvákala a kvákala pro ukázku jsem si sedl do břečky, zavrtěl zadkem a podíval se na ní, co je to za fiflenku. Úplně v pohodě se dá sedět v pěkně mokrém sněhu.
Všiml jsem si, že její květ vzplanul. "Fuj to jsem se lehl." Podezřívavě jsem se na ní podíval. Co to mělo být? Zadíval jsem se na květ. Zvláštní, že jí to neopálí srst. Wouuuh! Kdyby tak vzplanula celá! Díval jsem se na ní a byl docela fascinován.
Moc jsem nerozuměl, koho že to donutila lovit jí žrádlo a nosit nejspíše přímo do tlamy. Podíval jsem se na ní otráveně. No chudák vlk. Některé vlčice, nejspíše stejné jako ty, jsou prostě vyčůrané. A vlk může skákat a běhat a snažit se. A vy? Ještě ho seřvete, že to udělal špatně. No díky, tebe bych fakt chtěl obsluhovat. Zavrtěl jsem hlavou a raději se k tomu nevyjadřoval. Ještě bych spustil nějakou hádku, o kterou jsem vážně nestál. S vlčicí se vlk nedohádá. Nemá šanci, nepustí ho ke slovu.
"Tvoje pozadí je moc kostnaté. Ale ocas máš pěkný. Chundelatý. Hm, co nemáš v hlavě, máš na ocasu." Zazubil jsem se při téhle narážce. Pff, pořád si myslí, jak není chytrá. Je akorát vyčůraná. Vsadím se, že je to přesně ten typ, co každého využije ve svůj prospěch a když se jí nehodí vlk, jednoduše ho pošle... pryč.
Zamračil se na ní. Naše komunikace byla velmi zvláštní. Buď jsem se smál já a ona byla nakrklá nebo opačně. Nic mezi tím. Jak zvláštní. Naše nátury musely být buď tak odlišné a nebo natolik podobné. Nechal jsem to ale být. Protože se zase šťourala tam, kde neměla. "Ty jsi nějaká chytrá ne? Svou dcerku mám zcela samostatnou. Nikdo mě v lese nedrží, a ostatní vlky rovněž." Vyplázl jsem jazyk. Vážně chytrolínka. To bude tím jejím rezavým kožichem. Pff. "Byl jsem velký dobrodruh ale od doby co máme s..." Zarazil jsem se a podíval se na ní. "mečku, tě povinnosti drží více v lese." Byl jsem naštvaný. Jo byl jsem fakt naštvaný. Mračil jsem se na celý svět. Dokázala mě tak naštvat, jako nikdo jiný. Nejspíše to měla v krvi. Prostě si v tom lahodila.
"Ále, určitě okolí znáš lépe než já. Vem mě raději do toho lesa, o kterém mluvíš. Neznám ho." Řekl jsem ještě naštvaně a zamračeně. Ale viděl jsem v tom možnost se provětrat. Vyčistit hlavu a procvičit svůj krevní oběh a tlak, když mě neustále každou chvilkou nasírala. Potáhl jsem snoplík zpět do čumáku.
Netušila, jestli její sestra žije. To já taky netuším, kde je těm mým sviňkám konec. Ale vlastně mi ani jedna nechybí, vůbec jsem si na ně už hodně dlouhou dobu nevzpomenul. Stejně to byly pijavice a vyrůstat s nimi bylo peklo. Všechny stejné do jedné. Ušklíbl jsem se. Opět se mi vrátil černý pohled na svět. Postavil jsem se a čekal, až vyrazíme. Ještě jsem jí stihl oplatit chlustnutí sněhu.
Ale no ták. Proč se v takových věcech tak šťouráš. Povzdechl jsem si, když se mě ptala na partnerku. Koutkem oka jsem se na ní podíval. Nebylo to pro mě zrovna téma, které jsem chtěl řešit.
"Tady... né jako přímo tady na tohle území, ale prostě tady." Měl jsem na mysli Gallireu. Abych to nějak otočil, zeptal jsem se na oplátku já jí. "Ty nemáš nikoho, komu bys ničila život?" Možná to neznělo úplně nejlépe, ale já to vlastně myslel ve vtipu.

// Morf se ani nikam nechystal. Má dovču

Zasmál jsem se, když málem přistála čumákem v rozbředlém sněhu, z kterého začínalo být pomalu bláto. A jelikož byla jako chřestýš při našem vysvobozováni, šel jsem jí zkontrolovat tlapu. Přišel jsem k ní blíže, vzal si její tlapku do té své a pečlivě si jí prohlédl. V pořádku, ani škrábnutí. Významně jsem pozvedl obočí. "Vždyť tam nic nemáš." Podotkl jsem, jelikož jsem slyšel její syčení, které bylo dost podobné hadímu. Tlapku jsem jí pustil.
"Nejsem tučný, jen dobře živený." Odvětil jsem a přitom zaujmul takovou zvláštní pózu, aby si mě mohla dobře prohlédnout. Prej tlustý. No dovol. A kde? Ani nedokážu říct, kolik kilo jsem teď přes zimu shodil. Hah, kdybys jen věděla jak vypadám přes léto. Asi by mě nepoznala. I tvář jsem měl více buclatou, než jsem měl teď.
Přimhouřil jsem na ní oči. "Jenže Sarumen není to co býval. Už od doby co tam jsme my... se pořád mění. Je to jako živý les. Má duši... A minimálně dva ochránce, které tvé oko ani nespatří a oni ti přitom stojí za tou tvou rezavou zádelí." Podotkl jsem. Naše mlha dokázala být... nenápadná. Kdo by podezříval mlhu? A přitom právě ona dokázala vlka pohltit a zatratit v tom zrádném lese.
Když jsem se podíval směrem k domovu, viděl jsem, že mlha z hranic mizí. Nejspíše na mě čekala. A nebo si jen tak procházela hranice místo nás. A druhý opatrovník byla Neyteri, která v lese byla v podstatě všude přítomná. Mám větší výhodu, než si myslíš zrzečko. Usmál jsem se na ní mile.
Její zmínka o mé rodině mě bodla u srdce. Přesto jsem neztrácel na tváři úsměv. Neznala mě a mou rodinu už vůbec ne. A tak jsem na ní vyzrál po svém. "Partnerka hlídá les... jedno vlče je tam s ní a druhé na toulkách. Je po svém otci... nejspíš." Dodal jsem a rovněž si lehl do hnusného, rozmočeného sněhu s pohledem na Sarumen. Kde je ti konec Rannathe. Povzdechl jsem si a můj úsměv jednoduše vyprchal společně s mou duší. Doufám, že jsi v pořádku. "Šel jsem jenom za mlhou... No a co tvá sestra, ta už tady nežije? Nebo se přidala ke smečce a ty se potuluješ sama?" Protože jestli tady byly spolu, někde její sestra přeci být musela.

Nemám magii země, abych nám mohl tlapky opětovně rozvázat. Překousat? Hm, pochybuji. Kdyby to nebylo ovlivněno magií, tak možná. Ale než by se tohle překousalo, vypadly by mi dříve zuby. Tak to jsem teda zvědavý, jak se z tohohle dostaneme. Podíval jsem se na vlčici, která sice nápad měla, ale na tlapkách bych neměl chlupy. Hm, tak tohle svedu taky. Nic víc? Dobře Morfe mysli. Zvedl jsem hlavu a rozhlížel se kolem nás. Nic mě nenapadlo. Vlčice to zkoušela okousat, ale po chvíli začala plivat. Ušklíbl jsem se. Hm, takže chuť nebude nic moc. Ještě že jsem to nezkoušel já. Zazubil jsem se na ní. Jenže to nic neměnilo na tom, že jsme byli k sobě přivázáni. Mezitím mi stihla sdělit, že s ním žádný jiný vztah, než přátelský nemá. Zarazil jsem se. Počkat, uniklo mi něco? Zvědavě jsem se na ní podíval.
"No když myslíš..." Ve své podstatě, i kdyby s ním chtěla jít pryč, nemohla. "Smečka by to pochopila. Ale pro tebe by to bylo horší. Musela bys jít se mnou a jelikož mám větší sílu, vždy bys musela jít tam kam já..." Dodal jsem s jiskřičkou v oku. Mě by až tak nevadila. Jasně, když bych si chtěl lehnout na pravý bok, zalehl bych jí. Na druhou stranu, měl bych alespoň něco měkkého, na čem by se dalo ležet. To nezní tak špatně. Ale musel bych krmit další hlavu navíc. A ještě k tomu vlčici. Ta by nezavřela tlamu a poslouchat ty jejich řeči... vyděšeně jsem svůj pohled přesunul zpět na tlapy. S myšlenkami toho asi moc neudělám. Elektřina? Voda? Příkaz? Iluze? Oheň? Vzduch? Předměty? Hm, předměty. Zamyšleně jsem si civěl na tlapu. Jenže co s nimi. Co s předměty.
Aniž bych si to uvědomoval, aktivovala se mi má magie. Začaly se mi rozšiřovat zornice. Můj hrudník začal nabírat ještě většího objemu. To samé se dělo s tlapami. Zavrtěl jsem hlavou. Cítil jsem, jak se mi adrenalin žene krví do celého těla. Kořeny se sice utáhly ještě více, jelikož mi zmohutněly i tlapy, ale měl jsem mnohem větší sílu i v tlamě. Sklonil jsem hlavu ke kořenům a zakousl se. Chvílemi to pnutí šlahounů nebylo vůbec příjemné. A pachuť už vůbec né. Ale nakonec povolily a praskly. Takže zatím co se Jenna opírala o mé teď ještě větší tělo, jsem nás vysvobodil. Magie začala ustupovat. Zornice se mi zužily, hrudník i tlapky se vracely do své původní velikosti. Cítil jsem však nepříjemné pnutí po těle a to hlavně v tlamě. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. "Lepší? Lepší." Zvedl jsem se a udělal úkrok stranou. Né že by mi vadila, ale nějaký ten odstup jsem si raději chtěl držet. Přeci jen, znali jsme se chvíli a tak lísání ještě nebylo na místě.
"Odkud vlastně pocházíš, ty ses narodila tady?" Zvědavě jsem se zeptal na původ vlčice.

// Poprvé co jsem použila tuhle magii

// Ops, opravím :)

Nox odmítal si čuchnout k mému zadku. No jak myslíš, ale vážně voní hezky. Podotkl jsem ve své mysli. Jejich debata pokračovala dál a já na to neměl co říct. Řešili bývalou smečku. Posadil jsem se a v klidu vyhlížel svou mlhu. Jenže ta nikde nebyla. Opravdu zmizla. Vypařila se. Nevím jestli byl tohle její záměr, mě vytáhnout ven z lesa a pak mě tady nechat s tou červenou, která mi dokázala pěkně zpěnit krev.
Zatím co oni se bavili o své společné smečce, já si vzpomněl na tu svou. Vybavila se mi tedy jenom Borůvková. Storm byl prostě nejlepší. Byl super a přesně věděl, o čem mluví, co dělá. Byl to vlk na svém místě. Vlastně jsem ani nepochopil, proč už není alfou on, ale ten Blue... Blue... Je to jedno jak se jmenuje. Prostě jsem tomu nerozuměl. Jinak jsem si už ani nevybavoval, jaké smečky v mém životě byly. Byly bezvýznamné a nic mi to nedalo. Nejspíše proto.
Zívl jsem si. Nox se zrovna loučil. Cože? Asi se nechtěl zdržovat s námi. Na jeho poznámku jsem se jenom zamrazil. Ale no ták! Když odcházel, hodil jsem po něm sněhovou kouli, která ho zasáhla za ouška.
Jenna se zrovna do mě snažila snad vpít. Chtěl jsem udělal jsem krok do strany. "Dobře, dobře, věřím ti." Ale dodržuj odstup. Jasné? Její přítomnost mě vyděsila. Byla až moc blízko, přesto jsem se snažil to na sobě nedát nijak znát. Jenže já ten krok do strany udělat nemohl. Nox nás nejspíše díky své magii připoutal k sobě.
Nox odcházel směrem, kde Jenna říkala, že je smečka. "Nepůjdeš s ním, když jste staří známí?" Zeptal jsem se Jenny a koutkem oka se na ní podíval. Ale jelikož byla připoutána ke mě, jaksi asi hned odejít nemohla. "Nějaké nápady?" Dodal jsem tráveně.

//Edit Jenna: Píšem až zajtra z mobilu, čakám ako zombie v polospánku na práčku, nezvládnem ďalší post

Jenna se s pro mě cizím Noxem nejspíše dobře znala. Hm, takže jste spolu byli v jedné smečce jo. Vypadal dobře, odpočatě. Zatím co my strhaně a uhnaně. Zajímalo by mě jak to dělá. Plácá si na ksicht bahenní koupel? Nebo sedává dlouho ve vodě? Ale životem už poznamenám byl. Né že by byl starý, spíše zkušený. Žádné torpédo jako to červené naproti mě. Pohlédl jsem na ní krátce a přimhouřil oči. Ty její zlaté mě propalovaly, ale to mi nevadilo.
Nechal jsem je, aby si prohodili mezi sebou to co potřebovali. Nejspíše to byla už dávno dávná historie. A vůbec, ta mě ve své podstatě nezajímala. Ještě když se jednalo o vlky, které jsem neznal a neměl tucha oč jde.
Až na poznámku Jenny, že jí možná voním a možná taky ne, jsem sklopil hlavu a snažil se si čuchnout k hrudi. Ale nedokázal jsem tak dobře "zlomit" hlavu, abych si čichl ke své náprsence. Postavil jsem se a začal se točit dokolečka. Čumák jsem se snažil zarýt do srsti na zádech. A pak se mi to podařilo! "Yep, voním. Čichni si." Vybídl jsem vlčici a nacpal jí zadek pod čumáček. Ocasem jsem jí vrátil tu facku, kterou mi ještě před chvíli dala ona. Usmál jsem se na ní vřele a pozvedl obočí. Nemáš mě provokovat. Já nezapomínám. Přimhouřil jsem oči a pohled přesunul na Noxe. "Chceš si taky čuchnout?" Zvedl jsem se opětovně a naznačoval, že mu pod čumák strčím zadek. Pak jsem se ale začal smát a svou myšlenku nedokončil. Vypadal až moc mile na to, abych mu pod čumáček nacpal svůj zadek.
Jenna se sice snažila blafovat, ale moc dobře jí to nešlo. "Nemyslím si... co když jsi jen vlčice obalená v červeném blátě co uschlo... co když jsi pod tou červenou bílá... nebo nějak ošklivě flekatá?" Zeptal jsem se a s vítězoslavným pohledem si ceknul zpátky na zadek. Tak, že jsme uzavírali všichni tři malinkaté kolečko. A teď se mi to zkus vymluvit. Určitě pouštíš barvu. Vůbec jsem si nechtěl připustit, že by to mohla být zaschlá krav.
Jenže to co kvákl Nox, bylo už trošku moc. Vyděšeně jsem se na něho podíval. "Cože? Jak jsi na to přišel? Co bych asi tak s ní dělal? Vždyť je malá, drobná, při první příležitosti bych jí zašlápl nebo omylem zasedl!" Vyprskl jsem na svou obranu. Vůbec neuvažoval. A sic na mě teď jenna rozprašovala sníh, má tvář vypadala, že se nic neděje. A kdyby tady nebyl on. Podíval jsem se na ní. Ležela bys ve sněhu a já ti do té malé tlamičky cpal hordy sněhu! Zafuněl jsem. Jak nás může nazvat hrdličkami. To je floutek teda.

// jenže Morf vypadá a v mysli je sexy mladej zajíček

Jenna. Malá Jenna. Malá zrzavá Jenna. Zrzečka Jenna. To se k ní vážně dost hodí. Protočil jsem na ní letmo oči. Pff, tohle by ti stejně nikdo nevěřil. Kdybys tady běhala a jančila já bych utekl. A ten kdo by tě našel, by si myslel, že jsi se pomátla. A do té doby roztaje i sníh.
Na okamžik jsem se zamyslel, kde vzal sakra ten cizineček pampelišku. Teď v tuhle dobu? Zvláštní. Jenže mě pak došlo, že Neyteri dokázala taky spousty věcí. A na základě její magie v podstatě mohla vyvolat velkou květinu i v tu nejvíce tuhou zimu. Koukl jsem do jeho očí. Zelená barva zářila. Vypadal na rozdíl ode mě dost odpočatě.
Svůj pohled jsem vrátil k Jenně. "Já už jsem umytý, čisťounký a voňavý. Čichni si." Vybídl jsem vlčici a zazubil se na ní od ucha k uchu. Během toho, co jsem se tady válel ve sněhu jsem musel být vypiglovaný od hlavy až k patě. Je možné, že ještě někde něco zůstalo, ale dost bych se divil. Místo toho jsem musel pozvednout obočí. "Počkat, počkat. Ty pouštíš barvu?!" Zděšeně jsem vyvalil oči, když jsem si povšiml, že sníh co z ní opadl měl nádech do červené či rezavé. Bylo to dost divné. Podíval jsem se na toho cizince. Přesně v momentě, kdy po něm Jenna hodila sněhovou kouli, jsem udělal já to samé. Schytal tedy během mžiku hned dvě. "Taky pouštíš barvu?" Zeptal jsem se, se smíchem v hlase. Ale spíše to vypadalo, že sníh, který z něho opadl měl pořád stejnou barvu. Asi ne, jen Jenna pouští. Najít jí nemůže být tak těžké. Je vůbec rezavá? Není to jen v něčem vyválená? Nějaké maskování nebo tak něco.
Zrovna jsem otevíral tlamu, když jsem chtěl Jenně odpovědět. Ale co jsem vážně nečekal, že nově představený Nox nás obšlehne taky sněhem. A sněhová břečka mě nejen ocákla, ale přistála mi v tlamě. Překvapeně jsem s otevřenou tlamou otočil svojí hlavu jeho směrem. To jako vážně? Vyplivl jsem sníh a nějaké to bláto. Sníh se začínal měnit v takový ten hnusný nečistý sajrajt.
Sluníčko poměrně dost hřálo. Podíval jsem se směrem k nebi. Pečlivě roztápělo sníh. Jen doufám, že tolik sněhu nezaplaví Sarumen. Olízl jsem si tvář a zatím co se upravoval, jelikož jsem měl sníh i bláto v tlamě a na tlamě, jsem se zamyslel, nad otázkou Jenny. "Možná. Ve smečce se pořád něco řeší, takže si nemůžeš dovolit odpočinout." Řekl jsem a můj hravý výraz a tón hlasu se měnil pomalu zase na ustaraný.
Pohledem jsem kontroloval Noxe. Nevypadal zase tolik zimou zasažen. "Jsem Morf. Jak jsi ty strávil tuhle zimu?" Jestli byl tulák, musel být teda extrémně dobrý lovec.

Jsem to ale blbec? Jak jsem mohl zapomenout se představit. Tlapou jsem se praštil do čela. Jak nezdvořilé gesto. Hlavně že tady plácám nesmysly a skutek utek. "Úplně jsem na to zapomněl. Představit se." Zazubil jsem se spíše ve stylu děsivého zubení, než úsměvného. "Jmenuji se Morfeus." Hlavně že si s ní vykládáš ty hrdino. Byl jsem vážně mimo. Ale počasí už pomalu rozmrazovalo můj mozek, bylo to na dobré cestě.
Zadíval jsem se jí na zubiska. Nebo spíše zubičky. Malá tlama, malé zuby. "Věřím, že dokážeš vlka kousnout. Záleží ale, jakou parádu s těmi malými kamínky dokážeš." Zasmál jsem se u toho. Nechtěl jsem se jí nijak dotknout. Ale malá drobná vlčice, která hrozila pokousáním byla spíše k zasmání, než aby mi naháněla hrůzu. Věřím, že její kousnutí by poměrně dost bolelo, zkoušet jsem to nechtěl. Ale sebevědomí měla za dva vlky.
Sama přiznala, že Sarumen viděla naposledy dávno předávno. To už spolkla pra-historie. Schytal jsem koulí do obličeje. Zamračil jsem se. Ale můj plán byl lepší a tak jsem teď aktuálně nereagoval. No počkej, zrzko.
Posadil jsem se v klidu a následně si lehl na záda do sněhu. Tlapami jsem si hromadil sníh na břicho. Dělal jsem si takový poslední, ledový zábal. Koukl jsem se na vlčici. Jelikož jsem odhaloval svou největší slabinu a to pupek, musela vědět, že se v její přítomnosti cítím aktuálně uvolněn.
"No dobře." Řekl jsem a udělal další sněhovou kouli, kterou jsem hodil jejím směrem ale schválně tak, aby jí netrefila a jen se rozmázla před ní. Dál jsem hromadil sníh na své břicho a stavěl si tak domeček ze sněhu. "Dejme tomu, že jsem možná alfa oné smečky. Možná jsem beta a možná taky kappa. Ve své podstatě plním veškeré funkce a postavení, které se ve smečce nachází." Někdy jsem dokázal být hrozný blbec. Ale co. "A někdy jsem i tulákem." Hodil jsem jejím směrem další sněhovou kouli. Ta dopadla tentokrát za ní.
Pomalu jsem se vysoukal ze svého přídomku sněhového. Chvíli se na ní díval a pak opět tvrdě a sněhově Zaútočil. Otočil jsem se k ní zády a ten nahrabaný, nakypřený sníh začal hrabat předními tlapami mezi ty zadní. Sněhové tornádo! Všechno to padalo na ní.
Jakmile jsem byl spokojen a přestal, otočil jsem se k ní opět čelem. "Tebe smečkový život neláká?" Zeptal jsem se, jako kdyby se právě nic zvláštního nestalo.
Uslyšel jsem cizí hlas. Svůj pohled jsem přesunul cizinci. Ale podívejme se. Tuláci začínají vylízat z nor. Přišel k nám tmavě hnědý vlk. Rozhlédl jsem se kolem sebe, jestli ještě někdo přichází. Vypadalo to, že je zcela sám. "Zdravíčko." Posadil jsem se na zadek a vlka si změřil pohledem. Doufám, že to není její partner. Jestli jo... a viděl jakou nálož sněhu jsem jí teď dal. Odkašlal jsem si a trošku sebou ošil. "Né vůbec né. Zrovna si navzájem myjeme kožichy ve sněhu." Zazubil jsem se na vlka.

// To je podle mě poprvé co hraji s NOXEM :O

Nafrněně jsem se podíval na vlčici. "Nejsem vůbec bet a už vůbec alfa. Kde jsi to vzala. Jsi na velkém omyle." Jsem Morf, obyčejný Morf. Černý vlk s jizvou, který je povětšinou samotář. Navíc my dva se rozhodně neznáme. A to že se chovám, tak jak se chovám... No jednoduše, chovám se tak od mládí. A to jsem žádná alfa nebyl. Vyplázl jsem na ní jazyk a udělal takové pff jazykem. Rozhodně jsem nechtěl řešit tohle. V tento moment to pro mě byly věci, které mě brzdily se dostat z jámy lvové ven. Spíše mě stahovaly. Jako by se mi zadráply za kožich a dvakrát takovou váhou, co jsem měl já mě táhly dolů.
"Větší polovina vlků snad i všichni vlci... které jsem kdy poznal a znám jsem tlustší než ty." Konstatoval jsem. Být hrubší, tlustší, či cokoliv než ona bylo jednoduché. Vypadala jako nedodělaný vlk. Nebo spíše zaseklé vlče v růstu.
"Bailei? Nikdo takový v tom lese není, to ti můžu zaručit." Řekl jsem ofrkle a kryl se. Zaútočil jsem na ní totiž sněhovou koulí. Čekal jsem odplatu. Sice rychlejší reakce, ale i tak, pomalu se asi chystala k něčemu. Nebo se šla jen schovat. Hodila po mě několik koulí, kterým jsem se zcela nevyhýbal. Chtěl jsem jí udělat radost. Já se schovat nešel. Bylo to celkem zbytečné tuhle hordu někam schovávat. I tak by mě kus trčel.
"Poslyš, kdy naposledy jsi vůbec v Sarumenském hvozdu byla." Zeptal jsem se zvědavě a spíše jsem šel k ní. Jako bych znovu přepl a bitvu vlastně tím ukončil. Ale mě zajímalo to, kdy se v lese pohybovala naposledy. Onomy tam byli už dlouho a tak mi to nedalo.A žádný takový vlk tam nebyl a není. Leda že by si to vymyslela.

Nádech a výdech. Nádech a výdech. Měl jsem a pár vteřin zavřené oči. Snažil jsem se uklidnit. Abych zase mohl fungovat jako já. Já Morfeus. Neoblomný, cílevědomý Morfeus. Né takhle hrouda něčeho.
"Pff." Syknul jsem na vlčici. Já a v úzkých? Já? No dovol, já v úzkých. Chach, vůbec nevíš, o čem mluvíš. Prosím tě. Pohodil jsem hlavou jako statný hřebec. "Vůbec nejsem v úzkých." Tvářil jsem se jako největší geroj světa. Neměl jsem rád, když na mě vlci poznali to, že nejsem ve své kůži. Že jsem zranitelný. Nenechám se zastrašit, ale najít slabinu, to nebylo dobré. Jednoduše jsem změnil. Nahodil masku, která byla až moc přehnaná. Najednou jsem působil jako starý hippísák.
Když se vlčice trošku stáhla bokem oddechl jsem si. Trošku jsem se uvolnil a můj postoj nebyl tolik zkoprnělý. Konečně jsem se zase mohl hýbat. Mohla by odejít, abych se i já mohl pohnout. Tohle se mi dlouho nestalo. Nejspíše jsem jednoduše dlouho nikde nebyl. A když tak v doprovodu své smečky, která odradila veškeré cizince ke konverzaci.
"Fit? Myslíš že tohle je postava jak říkáš fit?" Zavrtěl jsem hlavou. Ne moje milá zlatá. Tohle není vůbec postava fit. Tohle je na váze ubyté stvoření. Máš mě vidět v létě. To jsem při síle. Heh. "Teď nejsem ve formě. Jsem teď nejhubenější snad od doby, co jsem dospěl. Hodně kil šlo dolů během této zimy." Konstatoval jsem. I když mi chtěla polichotit, hnedka jsem to utnul. Né že bych nechtěl slyšet chválu, to ano. Ale já se necítil úplně nejlépe. Spíše jsem byl zesláblý. I po pořádné porci masa to pořád nebylo ono a mě dost kilo chybělo. Možná, že jsem působil, že jsem zcela v pořádku, no má váha se vždy pohybovala někde trošku jinde. A bohužel i svalovinu jsem krapet ztratil. Ale to je tím, že sedím jenom v lese. Přesto, když jsem si po očku změřil její tlapku, spíše tlapičku s mou šíři tlapy, nedalo se to srovnat. Měl jsem dvakrát tak široké kosti a to jsem se nebavil o osvalení. Ale vlčice byly vždy drobnější. Některé až moc.
Představil jsem si, jaká by byla asi partnerka. Bál bych se, že se mi někde rozbije. Rozsype na prach s takovými kůstkami. Avšak můj pohled spočinul na její květině. Byla dost jemná ale poměrně velká. Nedokázal jsem si představit, jak se jí muselo chodit v tom sněhu. Mě se náramek občas posunul o něco výš nebo níž. Ale její květ měl snad ohořelé lístky. Nechtěl jsem ani přemýšlet proč vlastně.
Konečně jsem se začal uvolňovat. Divný pocit "osamělosti" bez smečky pomíjel. Vlčice se mi snažila poměrně jemně odstranit zbytky krve. Nečekal jsem, že by mi cizí vlčice čistila kožich, ale když už to muselo být. Stál jsem nehnutě. Nemohla mi nic udělat. I kdyby chtěla, stačilo na ní svalit moje tělo a bylo by snad po ní. Mírně jsem sebou cukl, když jsem uslyšel zvuk který ze sebe vydala. Koutkem oka jsem se na ní podíval. Sežrat mě ale nechtěla.
Spíše se pustila do vysvětlování, jak takový drobeček mohl přežít tuhle zimu. Zakar, to neznám. A byl mi nějaký Zakar šumák. Konečně jsem se začínal dostávat z deprese. Naopak se má nálada překlenovala. Začínal se mi v hlavě rodit super nápad.
"Ale nepovídej... v Sarumenu máš rodinu?" Zeptal jsem se zvědavě a začal pomalu hrabat ve sněhu tlapou, a přitom se stále upjatě díval na ní. "Páni, ani nevím, že je tak blízko smečka..." Měl bys více chodit mezi vlky. Řekl jsem si v mysli. A přitom dokončil sněhovou kouli pod tlapou. Tu jsem nabral a hodil jí po vlčici. "Bitká!" Zařval jsem na ní svým hrubým chraplákem a hravě vyskočil na tlapy. Ano, poslední dobou jsem se choval dost divně. Ale za vše může ta divná zima...

Rezavá byla mnohem méně vykolejená než já. Což byl celkem paradox. Já se necítil zcela ve své kůži. A ona vypadala a působila, jako bych se nacházel u ní doma. Jako by znala zdejší každé stébélko trávy. Připadalo mi, že ona se náramně baví. Jen já... jaksi nebyl zcela uvolněn natolik, abychom se mohl bavit také. Paradox. Já co se cítil snad vždy sebejist, jsem byl na vážkách a vlastně uvažoval, jak se chovat. Stáhnout ocas a utéct? Ne, ani tohle mě v tento moment nenapadlo.
Cítil jsem se ale o to nervózněji, když jsem na její tváři zaznamenal jakési "flirt" házení očkem. Zděšeně jsem na ní upřel zrak. Jak by takový vlk mohl být otcem dvou vlčat? Budiž, byl jsem. Ale vyděšenost na mé tváři byla znát. Nějak po poslední štaci s Wolfganii jsem na tohle nebyl zrovna připraven. Už ona mě rozhodila, ale jí jsem znal. Tohle bylo pro mě něco nové a roky rokoucí nepoznané. V momentě, kdy mi to bylo opravdu nepříjemně jsem se maličko odtáhl.
Po našem smečkovém hodování jsem se nikterak nekontroloval. Kapka krve sem, kapka krve tam. Nikdy jsem to neřešil a nejspíše vždy chodil tak nějak umazán. Jenže já o tom ani nevěděl. Až ona mě upozornila na to, že mi zůstaly zaschlé kapky krve v srsti. "Jo tohle... pár dnů zpátky jsme byli lovit..." Zarazil jsem se. Nechtěl jsem rozebírat kdo jsem, odkud jsem, proč jsem. Měl jsem pocit, že v tento moment nejsem nikdo. A tak jsem se chtěl i prezentovat. Nerad jsem se bavil o tom, že jsem ze smečky a už vůbec jsem neměl rád debaty o postavení. Nehrál jsem si na to. Vlci měli často tendence vlka odsoudit dřív. Brali ho pak už jinak, než když si mysleli, že je pouhý tulák. "Byl jsem na lovu. naštěstí se něco malého na zub naskytlo." Snažil jsem se vlhkou tlapou od sněhu setřít krev. Ale moc to nešlo. Hlavu jsem tedy zabořil do sněhu a vrtěl se v něm. Po chvíli jsem hlavu vytáhl, celý kožich si vyklepal. Vždy jsem řešil věci tak nějak za pochodu. Zpět k řece se mi nechtělo. "Lepší?" Zeptal jsem se. Ale lepší to nejspíše nebylo. Teď jsem měl mokrý kožich. Původně slepený kožich od krve, byl ten slepený kožich od vody. Vlk si nevybere.
Na mou otázku mi ani nijak neodpověděla. Místo toho pokračovala v otázkách. "Jasně že jo, jinak bych tady nebyl." Zadíval jsem se do dáli a naposledy se kolem sebe rozhlédl. "Ale je to pryč." Zhluboka jsem se nadechl. Už jí nenajdu.
Pohled jsem věnoval zpět vlčici. "Patříš do nějaké smečky, nebo jsi tuhle zimu zvládla zcela sama?" Pozvedl jsem obočí ve znění otázky.