Gallirea - Příspěvky uživatele

Mezi řečí se mi vlče zmínilo, o jakou vlčici šlo. Stačil mi jeho popis, abych si vybavil vlčici, která mě s Jennou ještě před pár dny otravovala. Ušklíbl jsem se. Doufal jsem, že si vezme od Jenny ponaučení a bude už normální. Ale to by se musel svět obrátit naruby, aby si to tihle magoři uvědomili.
Podíval jsem se na Kasiuse přísně. Všem vám naplácám na zadeček! Proč chodíte samotní mimo les. Ach jo. Povzdechl jsem si. Svůj pohled jsem přesunul na cizince, který byl tak moc ochotný, že vlče přivedl zpátky.
"Ještě jednou velké díky." Poděkoval jsem cizinci. Ještě že se pořád najdou normální vlci, kteří vlčatům pomáhají a né že je jen okusují. Cizinec nám ještě poradil ohledně tlapky Kenaiho. Vstřícně jsem se na něho podíval. Ani netušil, jak moc jsem mu byl vděčný. Tak jo a teď rychle do úkrytu.Kenai se hned pustil do Cassiuse. Co si chtěli říct si řekli, nějak jsem do toho nezasahoval.
Až když Kassius oslovil mě s tím, že se tady žene nejspíše velká voda, švihl jsem ocasem. Co chcete dělat proti přírodě? Nic, nejde udělat vůbec nic. Pár vlků určitě ovládalo dobře magii vody. Možná by dokázali zkázu odklonit. "Hlavně klid." Řekl jsem vlčeti, které naléhalo.
"Přestaňte se dohadovat. Kasiusi ty jsi mladší, neměl jsi za hranicemi co dělat. Kenai taky ne, ale..." Odmlčel jsem se. Neměl jsem více slov.
Naštěstí mi Newlina seslalo snad samotné nebe. Děkovně jsem se podíval vzhůru. Díky ti! "Newline! Bóže jak já tě rád vidím. Budu tě potřebovat." Řekl jsem mu na rovinu. Někdo musí napravit Kenaovi tlapku a byl jsi vybrán. Tadá! Znělo v mé mysli. Newlin byl trošku roztěkaný. Chvíli mluvil na mě, chvíli na vlčata a pak opětovně na mě. Snažil jsem se pochytit všechny jeho myšlenkové pochody, které tady padaly.
Opatrně jsem položil Kenaiho na zem. "Zkus to Newline prosím." Řekl jsem a podíval jsem se na něho prosebně. Alespoň mě Wolfi nezabije hned jak uvidí své vlče. Ale až potom, co jí to řekne. Zůstal jsem stát a přihlížel, co se bude dít.
Kolem nás začaly poletovat bubliny. Pak Newlin ukázal na nějakou vyvolenou bublinu. Neviděl jsem rozdíl mezi nimi. Ale on se asi vyznal... Čachry machry a tlapka by neměla tolik bolet. "Newline, prý by se to mělo nějak nasadit...? Spravíš to?" Zašeptal jsem k němu, když jsem ho pozoroval. No musel jsem počkat, až co na to řekne Kenai. Mezitím má magie iluzí polevovala. Zíral jsem na Newlina jako puk. Možná jsem měl dokonce pootevřenou tlamu. Čaroval s bublinkami, které měly být kouzelné. Vždy vybral jednu... a tu pak použil jako léčebnou. Byl jsem napjatý jako struna. "Newline vážně používáš léčebnou magii, nebo nás tady balamutíš?" Vštěpil jsem mu myšlenku a můj výraz byl poměrně křečovitý, strnulý... šlo ho těžce poznat. Navíc... měl u sebe nějaký balíček! Vůbec jsem netušil, o co jde.
Pohledem jsem zavadil o Kassiuse. "Neboj, les před vodou ochráníme." Mrkl jsem na něho. Hned co zachráníme vlče...

Jako na zavolanou jsem ucítil cizí pach na našem území. Zrovna teď? To vážně? Povzdechl jsem si a doufal, že to vyřídí někdo jiný. Cassian dle všeho s Derian nebyl. Kam jste se to všichni rozprchli? Už sice nejste nejmenší ale... začínáte všichni zlobit. Povzdechl jsem si. "Jestli se pohyboval v okolí močálů, tak tam je smečka. Možná že bude právě tam." Usmál jsem se na něj a doufal, že mu pozvednu alespoň trošku náladu. Mohl být kdekoliv, ale jestli je zvídavé vlče, zaparkoval se s poměrně velkou pravděpodobností tam. Snad.
Kývl jsem hlavou. Měl pravdu, řeky byly větší. Byly rozvodněné. Každopádně kdyby vlče smetla voda, těžko bychom ho našli. Já skočil do proudu řeky a pěkně to se mnou mlelo. Vlče by nemělo šanci. Ale tohle jsem mu teda rozhodně říkat nechtěl.
Ale on si vybavil další vlče. Ježkovy oči. To jste šli všichni? Zamračil jsem se. Né že bych se na něj zlobil, ale spíše na sebe. Že jsem je všechny neohlídal. Hrozí záplavy a vlčata lítají mimo les.
Pak mě to ale trklo. Věděl jsem, jak ulevit vlčeti, alespoň chvilkově. Sice jsem nedokázal dát jeho tlapku dohromady, ale věděl, jsem mu navodit pocit... bezbolesti. Magie iluzí navodila vlčeti pocit, že ho tlapička nebolí. "Je to jen iluze... nedokážu ti dát tlapičku do původního stavu. Ale zkus si odpočinout a zapomenout na chvíli na to. Pak už něco vymyslíme." Vymyslíme... no ty jsi dobrý. A co? Co když je to zlomené? Co chceš tady jako vymýšlet? Nechtěl jsem to raději ani vědět.
Ale v ten moment jsem uslyšel něco jako... skřehot. Asi to byly pokusy o vití. Zděšeně jsem se podíval směrem k hranicím. Co to k nám přišlo za krakena? Pomyslel jsem si. Vlče jsem si doslova nasunul na hřbet. "To mě mrzí. Jak ta vlčice vypadala? Jo a klidně se mi zakousni do srsti, budeme mít lepší stabilitu." Vybídl jsem ho a vyrazili jsme společně s vlčetem na zádech nejprve k hranicím. "Jen v rychlosti vyřídíme tohle." Vštěpil jsem mu myšlenku. Dál jsem nemluvil. Chtěl jsem, aby si odpočinul. I když na mých zádech to asi nic moc extra nebude. Hned jak to vyřídíme, musím s ním do úkrytu. A pak sehnat Wolfi. Opětovně jsem ztěžka polkl. Tohle nebylo nic, co byste své kamarádce chtěli ukázat.
Pomalým krokem jsme se proplétali mezi stromy. Na hranicích už čekal černý vlk s naším vlčetem. A vypadali oba dva, že se nejspíše dobře baví. "Ahoj... Vidíš, Kasius se vrátil." Řekl jsem k vlčeti, které mi leželo na zádech. Pohled jsem přesunul na tmavého vlka. "Předpokládám, že jsi toho uprchlíka přivedl zpátky. Díky." Usmál jsem se na něj. Bohužel, nebylo moc času na zbytí. Ale abych nebyl nezdvořilý, počkal jsem, jestli něco bude potřebovat.

Zrovna kolem mě proběhla myš. Páni, to je snad jediný živočich, který přežije všechno. I krutou zimu a dál se parádně množí. Jako by se nechumelilo. Ušklíbl jsem se. Ale bylo fajn vědět, že jsou tady i myši pro zakousnutí. Sice to není pořádná strava, ale když by nic jiného nezbylo... zvlášť po téhle zimě. Ale Savior mi dal dobrý tip. Budeme si to muset prověřit. Nevím jaké zvíře to popisoval, ale podle jeho popisu to poznám, až ho uvidím. Olízl jsem si tlamu a slyšel těžkopádnou chůzi. Nejprve jsem otočil daným směrem jen ouška. Znělo to zvláštně. Pak jsem ale uslyšel starostlivý hlásek. Nejprve mi ani nedošlo, že je to na mě. Přesto jsem hlavu otočil daným směrem. Jedno z našich vlčat bylo zraněné. A skutálelo se přímo ke mě. Chudák, musí být zcela vyčerpaný. Vyskočil jsem na tlapy a jelikož chudák a ni nevěděl mé jméno, hned jsem to napravil. "Jsem Morf." Usmál jsem se na něj a podíval se na jeho zraněnou tlapku. Vypadá to hrozně. Ztěžka jsem polkl. Wolfi mě zabije. Říkal jsem jí, že se o vlčata bát nemusí... a ono tohle. Jsem mrtvý.
"Klid, to bude v pořádku. Tvojí maminku nebudeme nikam posílat samotnou ano? Vlci ze smečky jí ochrání." Přinejmenším já. Řekl jsem mu a zkoumal jeho tlapku. Abych se přiznal, tohle jsem ještě asi neviděl. Nevěděl jsem tedy, jak mu můžu pomoct. Utřel jsem mu slzičky, které mu tekly po tváři. Jako by mě někdo v ten moment bodl do srdce. "Myslíš, kde je maminka s Maričkou?" Zeptal jsem se raději, abych věděl, zdali mluvíme o stejným vlcích. Co s tebou? Šmankote ona mě fakt zabije. "Neplakej, Cassian byl s tebou a Derian?" Zeptal jsem se, potřeboval jsem totiž zjistit trošku více.
Vážně mi ho bylo moc líto. "Jak se ti to stalo..." Zeptal jsem se a jemně do té tlapky dloubl. Ale nedokázal určit, co přesně s tím je. "Maminka by měla být v lese... odnesu tě do úkrytu. Odpočineš si ano?" Zeptal jsem se ho pro jistotu a pohladil jej tlapkou po tváři. O vlčata Wolfganie jsem měl velkou starost. Bral jsem je dost... tak jako by snad byly mé. Byla to má dobrá přítelkyně a můj úkol byl, je ochránit. Všechny... Vzít ho do úkrytu bylo to nejmenší. Ale vyřešit to zranění byl trošku oříšek. A tady se lépe zorientovat v tom, co mi povídal. Nebyl jsem si jist, jestli Cassian zůstal s Derian, nebo byl zcela někde mimo. To je prekérka. Zvedl jsem hlavu a podíval se po lese. Nikde nikdo. Jako by se snad všichni propadli do země nezemě.

Jakási nespokojenost ze strany Saviora mi byla záhadou. Možná to ale dělal pro svou družku. Možná ona chtěl být ve smečce a tak se snažil překousnout některé věci, jenom aby mohl být s ní. Jak pěkné. Švihl jsem ocasem a krátce se na ně usmál. Nešel jsem s nimi až na samotný pokraj hranic, ale měl jsem je na dohled. "Není za co. Jo a tobě Saviore díky za tip na lov." Prohodil jsem a sledoval jejich kroky, které směřovaly kamsi pryč. Ještě chvíli jsem za nimi prázdně zíral. Jako bych snad čekal, že někdo příjde. Pak jsem svěsil hlavu a svůj pohled přesunul do středu lesa.
Tam jsem se i po chvíli vydal. Doufal jsem, že Zakar našel Noktisiela a žádné jiné cizí pachy jsem tady necítil. Obešel jsem zkontrolovat naše tůňky. Vypadalo to, že je po zimě vše v pořádku. Les přežil a voda nás z rozbouřené řeky Tenebrae nezatopila.
Posadil jsem se a následně si lehl. V lese bylo poměrně ticho. Slyšel jsem první zpět ptáků. Konečně to začínalo ožívat a les nebyl tolik mrtvý. Zíral jsem před sebe na mravenečky, kteří pilně sháněli všechno, co by jim jakkoli mohlo pomoci. Fascinovalo mě jejich nadšení a odhodlání.

// Kdyby se někdo našel na hru - pojďte.

// Mohlo by se sem hodit nějaké pořadí? :)

Na jeho slova o kanibalizmu jsem ani nechtěl reagovat. A bavit se o té šedé vlčici, která je úplný mlázen? Rovněž ne. Stačilo mi to, že se údajně urazila jenom proto, že jsem si dovolil jí nepozdravit v našem lese. Jakoby existovala jenom ona. Olízl jsem si čumák. A na jejího bratra mi zůstanou nejspíše vzpomínky. Bohužel. Ale zranění bylo na hrudi, kde se mi nikdo nedívá a tak mi bylo jedno, jestli mi zůstanou místa po drápech bez srsti, nebo se mé srsti podaří se prodrat.
Během chviličky jsem se dokázal zorientovat kde že sídlí jeho smečka. Už vím! Sněžné hory z nám! Nedokázal jsem si ale představit, jaká zima tam musela být v zimě. Brr. Oklepal jsem se nad tou myšlenkou. "V takovém místě musíte mít velmi odolné vlky." Poznamenal jsem a ano byl jsem překvapený, že tam vážně sídlí smečka. Já dokázal přežít zimu v pohodě, ale mít zimu po celý rok, no páni. Ale jeho slova o alfákovi nebyla úplně... taková snová, jak by se mohlo zdát. "Proč sis tu smečku vybral?" Zeptal jsem se zvídavě. Jelikož jsem si nebyl jistý, jestli vůbec dokáže alespoň trošku alfu brát vážně. To je zvláštní. Nepochyboval jsem, že zkušenosti se smečkou má bohaté. A tak možná automaticky s jeho zkušenostmi kritizuje mladší alfáky. No kdo ví.
"Páni, díky! Myslel jsem si že to místo byl jen přelud." Poznamenal jsem, když se vyjádřil k úáze. Se Zakarem jsme si nebyli jistí, jestli je to opravdové. No přišlo mi to nereálné, aby v takové poušti bylo něco tak plné života. A navíc... dal mi tip na místo, kde lovit. Což bylo pro mě super.
V lese se objevil další pach. Krátce jsem se rozhlédl. Někdo se toho ujme. Věděl jsem totiž, že v lese se pohybuje více členů a nepochyboval jsem, že by se na své povinnosti vykašlal.
Když kolem nás doslova proletěl daněk... pozvedl jsem obočí a podíval se na Saviora. A tohle bylo co? Nějaký šprým? Blížili jsme se k hranicím a tak jsem to prozatím neřešil. Kdo ví, co všechno se změnilo během té doby, co jsem byl mimo les.
Ani nevím odkud se vyřítila vlčice. Během mžiku byla u nás a hned spustila. Vlčice. Trošku jsem se ušklíbl. Byly všechny stejné. Užvaněné a vlky musely mít pod kontrolou. Ale u těchto dvou mi to přišlo úsměvné. "Já jsem Morf." Dodal jsem krátce, abych se mohl představit. Avšak nejspíše spěchali a tak nebylo tolik prostoru vyzvídat dál. Měl jsem pocit, jako bych jí někde viděl, ale nemohl jsem si vybavit kde. Na její poznámku o daňcích jsem si vybavil lov. Krátce jsem přimhouřil oči. "Vše je v naprostém pořádku, utíkejte." Dodal jsem ale ještě se neodpojil.

I přesto, že jsme byli oba mokří, jsem cítil jeho pach. Slabší pach směsice vícero vlků. Jeho srst byla tmavě hnědá a jeho levou tlapu proplétaly zelené odznaky. Ty se táhle přes rameno a pak se postupně rozplynuly. Zaujaly mě jeho drápy, které byly... zelené? Vypoulil jsem oči, jelikož jsem tohle nikdy neviděl. Ale tak nějak jsem si to spojil, že vlk nebude hnít za živa, nebo nebude napaden něčím... jen má svou magii propletenou a nejspíše si s tím Život pěkně pohrál. Jeho oči byly zelené. Velmi podobné očím Neyteri. Mírně jsem přimhouřil oči.
Jeho prosba byla přejít Sarumen a dostat se do pouště. Tam jsem teď byl. Nechoď tam. Vytvoří se ti pískové botičky, které ti nepůjdou sundat. A navíc... co jsi lovil v poušti? Zaznělo mou myslí. Nakonec jsem si ale odkašlal. Podíval jsem se směrem na druhý konec hranic. "S tím nebude problém." Dodal jsem jednoduše. Koutkem oka jsem si ho změřil. Nevypadal násilně. Jeho šediny v oblasti čumáku mluvily za vše. Přesto, je lepší být obezřetný. Představil se mi jako člen Raagarské smečky. To mi nic neříká. Ale to bude také tím, že nikam nechodím. A nad jeho poznámkou o vlčatech jsem se krátce zasmál. "To by mohl říct každý." Dodal jsem se smíchem v hlase a mé oči byly poněkud rozzářené. Ta procházka mi dodala spousty energie. Né že bych ho nechtěl vyloženě pustit přes území, ale hodily by se mi některé informace, které naťuknul. A tak jsem se rozhodl. "Já jsem Morfeus. Přes území tě určitě pustím. Avšak, pokud ti nebude vadit má chvilková společnost." Já mu to nenabízel, já mu to oznamoval. Švihl jsem ocasem, abych jej vybídl k chůzi. A abych mu to objasnil, krátce jsem dodal. "Nedávno jsme tady měli vlčici... která je údajně pojídačkou vlčata." Rychle za sebou jsem párkrát pozdvihl obočí. Sice bych to do ní na první pohled neřekl, ale každý vlk se může mýlit.
Během chůze jsem se rovnou zeptal, na co jsem se zeptat chtěl. "Tak mi pověz Saviore, co se dá ulovit na poušti... a ještě by mě zajímalo, kde tvá smečka sídlí." Zeptal jsem se narovinu. Z pouště jsem teď přišel a místo vhodné k životu mi to nepřišlo. Nedokázal jsem si představit, že tam něco žije, co se dá ulovit. No a pak mě vážně zajímalo, kde se smečka alespoň orientačně nachází. Na tohle téma jsem se bavil i se Zakarem, který mimochodem tady někde v lese byl.

// Oáza

Měl jsem doslova slepené půlky k sobě. Zakarova cesta byla... dost nebezpečná. Ale hlavní bylo, že mě vedl domů. Jako nějakého starého nemohoucího páprdu, který zabloudil kousíček od svého lesa a nedokázal se dostat zpět. Ušklíbl jsem se, ale věřil, že to myslí dobře.
Kolem vodopádu jsme šli ještě pomaluji, než přes poušť. Ale tady si to situace doslova vyžadovala. Všechno bylo slizské, tedy velmi kluzké. Blee. Ale Zakar se osvědčil jako velmi zdatný vlk. Ovšem, to jsem si o něm myslel už když jsem ho viděl poprvé. Nepatřil k tulákům, kteří by stěží přežívali.
Naštěstí jsme se oba dva dostali tam, kam jsme potřebovali. Na druhou stranu. Před námi se otevíral les. A já moc dobře věděl, kde se nacházíme. Stačilo pár krůčků a přivítá nás samotný Sarumenský hvozd. Usmál jsem se. Byl jsem tak rád, že jsem konečně doma. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. "Každý má někde svou spřízněnou duši." Podotkl jsem, když mi po delší odmlce odpověděl. Bylo mi jasné, že si musel utřídit myšlenky, ale na druhou stranu, opravdu jsem věřil svým slovům. A ta má byla tady v lese všudy přítomná.
"Že váháš." Dodal jsem s úsměvem. A pro změnu se teď ujal vedení já. Byl jsem doma. Věděl jsem, kudy kam. V dáli jsem viděl naší mlhu, která nám šla naproti. Jsem doma! Hrozně se mi ulevilo. Byl to skvělý pocit.
Ale ten skvělý pocit zničil hned cizí pach. Ale né. Protočil jsem oči. Povinnosti čekaly. Mezitím se mlha dostala až k nám a oba nás pohltila. Koutkem oka jsem se podíval na Zakara, jak bude reagovat.
"Je tady taková záležitost... budu jí muset vyřešit. Můžeš jít se mnou, nebo si u nás udělej pohodlí. Teď přesně nemám ani páru, jestli je Noktisiel v lese, nebo trajdá někde jinde..." Omluvně jsem pokrčil rameny. "Pokud se rozhodneš počkat na Noktisiela, mlha tě zavede na místo, kde si budeš moct odpočinout a počkat na něj." Dodal jsem pro vysvětlenou, kdyby se mnou již nechtěl více trávit času. "Jo a díky." Poděkoval jsem mu s úsměvem. Dovedl mě zpět do lesa, aniž bych si smočil tlapku.
To jestli Zakar za mnou šel nebo ne jsem nekontroloval. Vydal jsem se rovnou za cizincem. S doprovodem jemného oparu mlhy jsem se vynořil několik metrů před ním. Zastavil jsem se až u něj. Oplá. Mé tlapky měly ještě písčité botičky. Krátce jsem si tlapky otřel do půdy a pak jednotlivě tlapky o sebe. "Zdravíčko, co pro tebe mohu udělat?" Zeptal jsem se, když jsem si dočišťoval poslední tlapku a svůj pohled přesunul na neznámého vlka. Měl jsem poměrně dobrou náladu, takže jsem působil odpočatě a klidně.

// Poušť Ararat

Nebyl jsem z písku zrovna nadšen a můj společník rovněž ne. Dokonce procedil skrze zuby krátké zavrčení. Na okamžik jsem se pousmál. Pobavilo mě, že se nervuje. Ale já se vnitřně nervoval také. Má pravdu. Tenhle sajrajt nemá konce. Snažil jsem se rozhlédnout kolem nás, ale moc to nešlo. Kapky dopadaly na naše těla a skrz clonu deště moc vidět nešlo. Za to jsem měl parádní písečné botičky. Ušklíbl jsem se. Ještě že mě neviděl nikdo ze smečky. Asi by se dost pobavili, co to nám na tlapkách. Byly obalené v písku a měl jsem roztažené prstíky, jelikož mi písek zalezl mezi ně a udělal tam takový chomáč písčitý. Povzdechl jsem si. Jestli jsem měl tohle zapotřebí. Možná jsem měl přeci jen skočit do té vody. Bědoval jsem ve své mysli.
"Ne, nic nevidím." Odpověděl jsem s pohledem zapíchnutým na své písčité botičky. Až posléze jsem zvedl hlavu s úšklebkem. Ale možná přeci... cosi v dáli.
Když jsme přišli blíže, nějak jsem nerozuměl, jak na tak opuštěném místě, může být něco takového. Podíval jsem se na Zakara. "Teď si nejsem jistý, jestli je to klam a nebo opravdové." Dodal jsem tiše a rozhlížel se kolem sebe. Všechno bylo rázem zelené. Plné života. Zavrtěl jsem hlavou, když mi přes písečné botičky přeběhla ještěrka. Nějak jsem tomuhle místu nechtěl věřit. Blbost, je to klam. Ale to už Zakar zmiňoval vodopád. Otočil jsem hlavu jeho směrem. Znamenalo to jít ještě nějakou chvíli po písku. Ale to už jsem oželel. Hlavně, abych byl ve smečce.
Přišlo mi trochu blbé, že mě do smečky vedl někdo pro mě cizí... ale okolí smečky jsem z této strany neznal. "Tak jdeme." Vybídl jsem ho a nechal ho, aby mě vedl. Stejně bych ještě akorát zabloudil. Švihl jsem ocasem, když se mé tlapky opětovně tulily s pískem. Ale nic jiného mi nezbývalo. "Doufám, že cesta tam bude schůdná." Poznamenal jsem. Vodopády byly zrádné a tak jsem nečekal výjimku u těchto.
Krátce jsem kývl hlavou. Jo, vlčata byla super. Sice to Woflganii stálo nervy, ale to je pro každého. "Ty plánuješ do budoucna také rodinu?" Zeptal jsem se. Když jeho kamarád má vlčata, proč by nemohl mít i on. Konečně jsme se dostávali s pouště a písečku.

// Sarumen přes starý ostrov (říkal to Zakar)

// Tmavé smrčiny

Les byl vážně velmi hustý. Přesto k jeho konci stromy začínaly řídnout, až úplně ustoupily a zůstala pouze splavená tráva a déšť. Po chvíli chůze po trávě se pod tlapkami začal lepit písek. Zprvu byl nepatrný a na oko nešel vidět. Avšak po chvíli byl písek a tráva napůl. Cítil jsem, jak se mokrý písek zachytává zespodu na tlapky. Bylo mi to nepříjemné. A po několika dalších metrech jsme přešli zcela na písek. A to teprve začalo být nepříjemné. Dostal se mi během vteřiny mezi prsty na tlapkách a jelikož byl mokrý, zůstával tam. Navíc jsme se velmi zpomalili. Bořili jsme se a né jednou mi ujely zadní tlapky. Po chvíli jsem se ale zkoordinoval. Na písek jsem nebyl zcela zvyklý. Sajrajt. Prohlásil jsem ve své mysli a tiše pokračoval dál.
smečkách z okolí jsem nevěděl vůbec nic. Pouze že existuje smečka od Storma, neboli Borůvková a pak smečka kousíček od nás, o které mi řekla Jenna. Přikývl jsem. "Borůvkovou znám, nedávno jsem tam byl." Dodal jsem tiše a stále v hlavě přemýšlel, jak je možné, že Storm přenechal svou roli alfy. Vždyť není tolik starý, aby své moudrosti a schopnosti jen tak zahodil. Ale byla to jeho volba. Bylo fajn vědět, že v okolí jsou ještě další dvě o kterých jsem neměl ani tušení.
Kývl jsem hlavou na srozuměnou. Chápal, že rodina byla pro něj na prvním místě. Pro mě taky a má rodina byla má smečka. Sestry jsem neviděl ani nepamatuji a popravdě jsou mi tak cizí, že je už ani za svou pravou a vlastní rodinu nepovažuji. Jasně, kdyby se tady objevily asi bych s nimi pár vět prohodil, ale to by bylo nejspíše vše. To dlouhé odloučení dělá své.
Když řeč přišla na Noktisiela, překvapilo mě, že jsem se zrovna poznal s vlkem, který jej zná z doby, kdy byl ještě vlče. Já Noktisiela tolik neznal. Byl v naší smečce dost dlouhou dobu, ale nikdy jsem neměl tu příležitost jej pořádně poznat. Nevím, možná jsem měl pocit, že se držel ode mě dál. Ale byl partnerem Wolfganie. A té jsem důvěřoval velmi. Věděl jsem, že když můžu věřit jí, můžu věřit i jemu. "Dokonce má potomky. Vlčata se narodila... no není tomu tak dlouho." Usmál jsem se, jelikož vlčata byla vždy zdrojem života a pozitivní energie. Nevím, kdy naposledy se s Noktisielem viděli, ale předpokládal jsem, že tohle bude pro něho novinka.

// Pouštní oáza

// Narrské kopce

Opouštěli jsme Narrské kopce. Před námi byl poměrně hustý les. Alespoň nějaká ochrana před deštěm. Horší však bylo, že takhle promočený kožich neuschne během chviličky. Nemrzlo, přesto zima stále byla. Lépe řečeno chladno. Hned jakmile jsme se dostali do lesa, jsem pocítil menší zásah deště. Stromy jednoduše bránily, aby tak silná průtrž mračen úřadovala i zde. Vyklepal jsem si kožich. Jako by to mělo něčemu pomoci. No alespoň nebudu mít srst tak obtaženou kolem těla.
Naťuklé téma zimy bylo ještě pár dní zpátky téměř denním chlebem všech vlků. Zamyslel jsem se. Co vlastně říct? Celou zimu jsme toho moc neměli. Úlovky přišly až koncem zimy a opravdu pořádné a pěkné kousky pro celou smečku přišly až na jejím úplném konci. Nejspíše se poslední přeživší kousky snažily vyhrabat nějaké poslední zbytky něčeho k snědku. Švihl jsem ocasem. "Bylo to těžké. Ale na konci zimy se nám něco ulovit."Ušklíbl jsem se. Bylo to za velmi zvláštních okolností, ale hlavně že jsme něco chytli. Navíc to přišlo vážně na poslední chvíli. Najít zvěř bude ještě pár měsíců velmi těžké. Ta zima zdecimovala co mohla. Na druhou stranu jsem věřil v sílu smečky. Ta měla větší šanci něco najít, ale rovněž měla více strávníků. Ale boj o potravu byl nervy drásající. Vybavil jsem si hned několik dalších vlků, které přitáhla vůně zvěře. Když se kolem lesů snad celou zimu nic moc nepohybovalo, najednou to přítáhlo vlky z poměrně širokého okolí.
Zastavil jsem se na okamžik a ještě jednou se pokusil vyklepat srst. Ale co mi to bude platné, když nejspíše někde vylezeme a tam bude opětovná planina. Ale ten chvilkový pocit stojí za to.
Ale to už jsme se dostali k mé otázce. Můj pohled byl na okamžik obdivující. Vypadal, že je opravdu ve velmi dobré kondici po takové zimě. Já měl aktuálně o několik kilo méně, než jsem byl zvyklý. Ale nevadilo mi to. Nebylo to na mě téměř poznat. Jen já cítil, že se mi kožich na těle volněji pohybuje. Vážně tě obdivuji.
Tohle by každý tulák nedokázal. Spíše bych řekl, že hodně tuláků pošlo. Bohužel, i to se stávalo. Zaujala mě jeho slova. A hlavně konkrétně ta o okolních smečkách. "A kolik že jsi to prošel smeček celkově?" Jop, byl jsem zvědavý, kolik smeček je tady v okolí. Já to v merku neměl, takové věci většinou věděla Neyteri a zajímala se o ně. Teď mi to ale přišlo vhod.
Na tom, že hodnotí smečky v okolí, aby se rozhodl, která by byla do budoucna pro něho nejlepší jsem neviděl nic špatného. Naopak. Lepší, než se přidat a po pár týdnech odejít, protože vlkovi něco nevyhovuje. Pouze jsem přikyvoval. Souhlasil jsem s ním. "No a oslovila tě některá ze smeček?" Nechtěl jsem vědět co říká na Sarumen. Bylo mi to putna co si o naší smečce v podstatě myslí. My k sobě patřili a měli jsme více než rodinné pouto. Spíše mě zajímalo, co konkrétně jeho zaujalo na dané smečce natolik, že by nad ní i do budoucna uvažoval. My měli členů dost. Je fakt, že Amnesia a Allairé se nějakou dobu neukázaly. Ale i bez těchto dvou vlčic by byla smečka pořád velmi silná a početná.
Zkoumavě jsem si ho prohlédl. Kde ty jsi narazil na Noktisiela? Chvíli jsem váhal, co přesně mu odpovědět. "Hm, ano Noktisiel je naší betou. Odkud se znáte?" Zeptal jsem se, protože mě to jednoduše zajímalo. Zatím jsem nechápal spojitost jeho a Noktisiela.

// Poušť Ararat

Oblízl jsem si zmoklý čumák.Můj pohled na okamžik spočinul na nebe. Vypadalo to, že pršet jen tak nepřestane. Ušklíbl jsem se a můj pohled spočinul opětovně na vlkovi. Na první pohled se mi zdál odtažitý a velmi obezřetný. Ale možná, že zdání klame. Rovnou se mě ptal, jestli patřím ke smečce. Koutek tlamy mi zacukal do úsměvu. Smečka nebylo přesně téma, které bych chtěl řešit. Ale přesto jeho otázka byla logická, když jsem se zmínil o Sarumenu. Kývl jsem krátce hlavou a můj pohled spočinul na les, který byl za řekou. "Patřím k Saruméncům." A můj hlas zněl možná krapet ustaraně. Nedokázal jsem odhadnout, jestli je on členem něčí smečky. Pokud byl tulák, vypadal poměrně dobře. Vysoký a statný jedinec, zvláště když mu déšť slehl srst a ta ho obepínala. Buď byl dobrým lovcem, nebo byl dobře živen lovcem v jeho smečce. Mohl jsem pouze hádat. Ale jak jsem zmiňoval, smečka nebylo téma, které bych chtěl podrobněji rozebírat.
S úšklebkem jsem se na něj podíval. "Právě. Sarumen má hranice s Kopretinovou loukou. Les bude zasažen určitě. Do jaké míry?" Krátce jsem pokrčil rameny. "To teprve zjistím." Dodal jsem zamyšleně. Hned, co se tam dostanu. Jestli vůbec tedy. Čekat, až ustoupí déšť... to není řešení.
Od srdce jsem se zasmál jeho poznámce. Ano měl pravdu. Koupel zcela zadarmo. Bylo to už třeba. "Zima byla dlouhá a velmi krutá. Takže můj kožich taky vodu neviděl... ani nepamatuji." Zasmál jsem se. Ono při zamrzlých řekách se těžce koupe. A navíc, kdo by tam v tom mrazu lezl? Jenom blázen. Vždyť by vlk umrzl. Ale fakt byl, že takhle důkladně vymytou srst jsem snad v životě od deště neměl.
Ťukl jsem si tlapou do čela. Zapomněl jsem se představit, stejně jako on. Ale snad mi bude odpuštěno, zase tak často se mi to nestává. Ono když má vlk starosti... zapomene na leda cos. "Morfeus." Dodal jsem a mé koutky zacukaly do úsměvu. Vypadal jako pohodář. Alespoň se tak tvářil. Oproti mladému bláznovi tohle bylo nesrovnatelné. Poměrně vyrovnaný vlk na úrovni. A navíc, jeho nápad zněl velmi dobře. Navrhoval vydat se na jih. Což vlastně... mohlo znamenat, že najdu místo, kudy se přes řeku dostat snáze, než tudy. "Skvělý nápad." Zvedl jsem zadek a vydal se s ním. Kdybych s Jennou netrávil tolik času, možná bych to stihl přejít ještě v pohodě. Ale to už bylo teď jedno.
Přiřadil jsem se k jeho boku a nechal ho, aby nás vedl. Tyhle místa jsem neměl nějak proťapkané. Třeba věděl kudy kam. "A ty máš namířeno kam? Vracíš se ke smečce, nebo jen máš namířeno na sever?" Zeptal jsem se zvídavě a pohled přesunul k němu.

// Tmavé smrčiny

Periférně jsem zaznamenal pohyb. Nevěnoval jsem mu ale pozornost. Má hlava dumala, jak se dostat přes rozbouřenou řeku. Budu muset oprášit magii vody. Nic jiného mi nezbývá. Maximálně magie předmětů. Ale nemám si tu cestu přes vodu čím vydláždit, takže se výběr opět zužil na magii vody. V té jsem ale nevynikal a ani jsem netušil, jestli jsem jí vůbec někdy vyzkoušel.
Povzdechl jsem si. S pohledem na řeku jsem ani nevnímal tu promočení. Voda mi stékala po hlavě. Ale co s vodou... Nemyslím si, že bych dokázal nějaké zázraky. A topit se znovu, se mi vážně nechtělo.
Otočil jsem hlavu na pohybující se cosi a pomalu jí vracel zpět k řece. Ve vteřině mi ale docvaklo, že to byl vlk a má hlava jeho směrem opětovně těkla. Pohledem jsem zůstal na vlkovi viset. Nevypadal nepřátelsky. Spíše působit neutrálně a co víc, byl stejně promočený, jako já. V takové situaci se ani nikdo netvářil úplně nejlépe.
Když přišel ke mě, posadil jsem se, abych nepůsobil tolik nezdvořile. Přikývl jsem hlavou. "Ahoj... já to taky v plánu neměl. Chtěl jsem do Sarumenského hvozdu. Ale Kopretinová louka je celá pod vodou... a u břehu řeky mě smetla vlna." Ušklíbl jsem se. Bohužel jsem to takhle neplánováno neměl. Voda nám oběma stékala doslova v pramenech na zem.
Ohlédl jsem se za sebe. "Jdeš k Životu? Nebo už jsi na cestě od něj?" Zeptal jsem se zvědavě. Stejně, pokud měl namířeno přes řeku, nedostane se na druhý břeh. Takže bychom mohli dát hlavy dohromady a třeba příjdeme na to, jak se dostat přes rozbouřenou řeku. Takové zdržení jsem nečekal. Za normálních okolností, bych byl už dávno v lese. Povzdechl jsem si a svůj pohled přesunul na vlka. Jeho oči byly zářivě stříbrné. Přimhouřil jsem své oči. Myšlenky, jak zvláštní potkat vlka s touto vrozenou magií. Nejspíše to bylo tím, že jsem je sám měl a věděl jsem, co všechno vlk může slyšet a zjistit.

// Řeka Tenebrae

Celý promáčený jsem se doplahočil k Narrským kopcům. Že bych se stavil za Životem? Jenže jsem neměl vůbec sílu. A tak jsem se posadil a říkal na bouřící vodu. Potřeboval jsem nějak vymyslet, jak se dostanu na druhou stranu. Ztěžka jsem oddechoval. Voda byla vážně hodně rozbouřená. A bez něčí pomoci, lépe řečeno bez pomoci magie nebylo možné se dostat přes rozbouřenou vodu, která burácela daleko předaleko. Co jsem ale zmohl. Moje magie vody byla ještě v začátcích.
Rozhodl jsem se tedy zabrat sílu a pak to zkusit. Třeba se mi podaří vodu nějak zbrzdit, nebo alespoň se mi podaří menší pokles hladiny. Kdo ví. Ale mezi mnou a domovem byla poměrně dost naštvaná řeka. Pěkně mě smetla. Nečekal jsem to. A nějaký ten metr mě sebou nesla a já se cítil jako na nějaké liáně. Kdy jednou jste dole a jednou zase nahoře. Fuf.
Můj dech se srovnával. Přesto jsem si lehl a položil si hlavu na přední tlapky. S pohledem zabodnutým k řece jsem se snažil vymyslet něco, co by bylo dosti účinné.