Gallirea - Příspěvky uživatele

V jednom měla nejspíše pravdu. V roli alfy jsem se cítil dobře. Každopádně, bylo tady pár ale. "No... asi ano. Už od narození jsem měl problém respektovat výše postavené jedince. Nic jiného mi ani vlastně nezbývalo." Zasmál jsem se. Myslel jsem to jako vtip. Doufal jsem, že to pochopí stejně. Buď alfa, nebo tulák. Nic mezi tím. A Borůvky? Co bych pro Neyteri neudělal. Navíc Storm byl jediná a je jediná alfa, kterou uznávám. To byl vážně pak alfa. V životě bych si nepřipustil, že je na nižším postu.
Mrknul jsem na ní. "Vždyť to říkám. Musela jsi být roztomilá. Roztomilost ti zůstala." Řekl jsem, jako by se nechumelilo. Jednoduše působila v obličeji velice jemně. A její drobnější tělíčko tomu moc na vážnosti nepřidalo. Ani jsem si nechtěl představovat, jak by asi vypadala naštvaná. Hm, to nejspíše nejde. A nepamatuji si, že bych jí někdy viděl naštvanou. Ne neviděl. Zavrtěl jsem hlavou a střihl ouškem. A co víc, já jako vlče musel být taky k nakousnutí. Představil jsem si sám sebe. No fuj. Můj obličej se zkroutil do mírného zhnusení. Přesto jsem se snažil, aby tuto reakci neviděla. Reakce to byla na mou představu, nikoli na ní.
Pak jsem se na ní musel vážně podívat. Jednoduše jsem kývl hlavou. "Kdybys mě potkala ještě pár let zpátky... nezavadila bys o mě pohledem a velmi rychle by sis ode mě pomáhala. Změnil jsem se povahově a řekl bych že i vzhledem." Teď jsem větší kusanec. Libové masíčko. Avšak, bylo mi to k ničemu. Mé srdce pořád plápolalo ohněm Neyteri. A tento oheň nikdy nevymizí.
"Přestaň se pořád omlouvat a přestaň mě brát jako alfu pruďase. Vůbec takový nejsem. Jsem obyčejný vlk jako ty." Uvedl jsem věci na pravou míru. Neměl jsem rád, když se ke mě někdo ve smečce choval stylem, že se mi bál něco říct. Já hlavy nikomu netrhal. Zatím tedy né. A vždy jsem ocenil, když se semnou bavili, jako se sobě rovným. Né jako s nějakým vůdcem nevím čeho. Na to jsem ti tedy fakt nehrál. Koukl jsem na ní přísným pohledem, což možná trošku popíralo má slova. Jo uměl jsem se dobře zatvářit.
"Ano jsme. Položili jsme je na lopatky." Usmál jsem se na ní. Kdyby byl o něco silnější, měl bych větší problém. Ale naštěstí vše dopadlo dobře. Třeba že vlk zkušenosti měl, ale rozum neměl. A já dokázal zachovat chladnou hlavu téměř při všem.
V hlavě jsem si procházel vlky, kteří jsou ve smečce. Nedalo se to tak s jistotou říct. Vždyť zima poznamenala i mě. Měl jsem větší váhový úbytek, než jiné roky. Ale na mém těle to nešlo téměř vůbec poznat. "Někoho více, někoho méně..." Dodal jsem zamyšleně. Lov proběhl poměrně nedávno. Ale další bychom měli uspořádat na jaře. Čím dřív, tím lépe. Je třeba něco sehnat, protože po takové zimě zvěře nebude moc.

Musel jsem se vážně začít smát. Její otázka na tělo mě dostala. Do očí mi vhrkly slzy od smíchu. Tak tohle mě pobavilo. Křenil jsem se na ní a snažil se uklidnit, abych jí mohl odpovědět. Když se mi to konečně podařilo, snažil jsem se být vážný, ale moc mi to nešlo. Byl jsem konečně uvolněný. "Věř mi, že jsem na to neměl nikdy ani pomyšlení." Dodal jsem ještě se smíchem v hlase. Doufal jsem, že se nějak neurazí. Ale prostě, tohle byla pro mě otázka, která mě dostala na kolena. "Kdybych nebyl s Neyteri, žádná smečka by nebyla. Byl bych tulák." Možná mohla slova znít trošku tvrdě. Ale bylo to tak. Nebýt jí, nemám nic. Sám od sebe bych si smečku rozhodně nezakládal. Nikdy jsem na to neměl ani pomyšlení. A ve smečce jsem sám také být nemohl.
"Chtěl jsem Neyteri splnit sen. Chtěli jsme se tady vlastně jen usadit a... najednou sem vlci začali chodit se zájmem. No a my je přijali... a tak nějak se zhostili role alf." Usmál jsem se na Amnesii. Možná tohle jednou čekalo na ní.
V hlavě jsem si představil Amnesii jako vlče. "Jako vlče jsi musela být velmi roztomilá." Usmál jsem se na ní. Byla droboučká a její výraz byl srdečný. Jako vlče musela být k sežrání. Ale každé vlče má své kouzlo. A nejhezčí na tom je, že už od vlčete lze z vlka vyčíst jeho povaha. Jaký bude... Zamyslel jsem se na chvíli a tiše kráčel dál.
Pozvedl jsem hlavu a kývl směrem na východ. "Za řekou Mahtae. Ale teď můžou být kdekoliv. Ta jedna se dokonce dostala do naší smečky." A jelikož jsem cítil napětí z její strany, snažil jsem se jí uklidnit. "Jako smečka máme převahu. Ochráníme se navzájem. Ale když cestujeme zvlášť, chci, aby každý na sebe dával pozor a raději vzal tlapky na ramena, než aby se s nimi dal do křížku. Její bratr dostal ode mě nafrak. A ta vlčice zase od mé kamarádky Jenny. Ale byli jsme dva a oba dva silnější." Dodal jsem. Nechtěl jsem, aby se strachovala, kdy si pro nás někdo takový přijde. Jen jsem chtěl, aby si dávala pozor na to, s kým se baví. Jelikož tihle dva měli v hlavě pusto a prázdno. Šlo jim jen o jednu věc a tou bylo zabít.
Zase jsem slyšel v hlavě hlas toho vlka. Zabít, zabít, zabít! Litoval jsem, že jsem ho pouze sundal k zemi a vytrhl mu jen chumáč chlupů. On sám by si zasloužil, aby teď prděl do hlíny. "Ale koukám, že zima tě úplně nepoznamenala." Na to jak krutá zima byla, vypadala poměrně ve formě.

Úplně jsem téma Neyteri rozebírat nechtěl. Vždy jsem se ale snažil to před ostatníma skousnout, aby to nevypadalo, že mě to stále žere. Pousmál jsem se na Amnesii a zavrtěl hlavou. Tebe to mrzet nemusí. Tohle se stává bohužel. Podíval jsem se směrem k nebi. Proč mi to ale děláš, vážně nevím. Zároveň s pohledem nahoru jsem zakopl o kořen. Tak tak jsem to vybral, abych si nerozbil tlamu.
Pokrčil jsem rameny. Nikdo jí nemohl vyčítat toulání. "To je pro každého." Já se taky většinu svého života toulal a nakonec jsem zjistil, že je pro mě lepší být usedlý na jednom místě. Né až tak pro mě, jako spíše pro nás s Neyteri. Chtěl jsem jí splnit sen... no a nakonec jsem na to zůstal sám. Být to na mě, toulal bych se nejspíše do teď. Povzdechl jsem si. "Neslibuj něco, co se stěží dodržuje." Napomenul jsem mírně vlčici. Každý jsme jiný. Nemůžeš se omlouvat za něco, co tvoří tebe. Podíval jsem se na ni.
Toho prapodivného vlka napůl rozpůleného a každá polovina jiné barvy... jsem sice moc nechtěl komentovat, ale když zmínila, že ho potkala s Newlinem, koukl jsem na ní tázavě. Hm zvláštní. "Někdy si příroda dost hraje... možné to je. Navíc tady na Gall... je to nejspíše i pravděpodobné. Občas se dějí šílené věci." Jako třeba mrtví daňci a tak. Zamyslel jsem se nad tím. Ale když Existoval Život a Smrt, možná to byla jejich práce.
Vrátili jsme se zpět k debatě o divnejch vlcích. "Smečka úplně né... Já je potkal." Dodal jsem a přitom se mračil. Při té vzpomínce mě zapálely rány na hrudníku. Nešly vidět, byly zespod břicha.
"Jsou prostě vymatlaní. Uráží a všechny chtějí zabít." Protočil jsem oči. Mládí. Bože, ale nikdy takhle debilně jsem se teda nechoval. Vážně jsem nerozuměl, kde se ti dva tady vzaly a hlavně, jak je možné, že s tou jejich nevymáchanou tlamou a žádným myšlením ještě žijí.

// Pššš

Vypoulil jsem na Amnesii oči. Jak to myslíš? Cože? Kdy? Jak nestihla? Moment cože? "Eee... eee jak to?" Zavrtěl jsem hlavou. Ale na to se mě neptala a ptát se na otázku otázkou bylo nevhodné. "Je celá po své matce." Zamračil jsem se. Na jednu stranu byla jednoduše řečeno celá svá matka a já měl šílenou radost, že jsem měl stále pocit, že je Neyteri tak nějak se mnou. Na druhou stranu bylo pro mě těžké vidět tu podobu.
Zavrtěl jsem hlavou ve znamení ne. Nevadilo mě, že se na ní ptá. "Měly byste se poznat." Poznamenal jsem s úsměvem. Darkie byla... Darkie. Má dcera. Byla ve smečce už dlouho na to, aby jí člen, který je s námi taky nějaký ten pátek neznal. A navíc byla téměř pořád v lese. Nikde se moc netoulala. Pravděpodobnost, že jí vlk nepotká se malá. Mizivá ale přesto se to tak stalo... zvláštní.
"Ale ale... nic není tak komplikované jak se zdá." Dodal jsem na její odpověď. Šlo vidět, že se jí ten vlk nejspíše dost líbil a možná že jí i dost vyhovoval. Ale byl tam nějaký problém. Mě spíše přišlo, že je jen opatrná. Možná byla až moc. A třeba se mu nechtěla otevřít a podělit se o své srdce. Připadala mi ještě nezkušená. Ale koho můžu považovat za zkušeného? Toť otázka. Hm.
"Ten vlk byl napůl bíly a napůl černý?" Zeptal jsem se nevěřícné Amnesie. Tak tohle jsem jí teda nesežral. Jak by mohl být vlk přesně napůl takto zbarven? Blbost. Zavrtěl jsem hlavou. Asi toho měla dost a jestli si vůbec neodpočinula... šlo to poznat tedy.
"Já až tak né. Ale ostatní vlci hlavně vlčice by si měly dávat pozor. Potuluje se tady dvojice šedých vlků. Jedna se jmenuje Styx. Jméno jejího bratra neznám... ale je pěkně vypatlaný to poznáš. Dávej na sebe pozor." Poznamenal jsem. Né že bych jí nevěřil, že by se neubránila. Ale oni byli tak vyšinutí, že kdybych se ocitl s nimi sám, nejspíše bych měl co dělat, abych se ubránil.

Zavrtěl jsem hlavou, že ani já nechápu dění okolo vlčat. A co víc, nebylo to jen jedno vlče. Bylo jich víc. To mi hlava nebrala. "Nevím v jakém stavu byla. Darkie je obě přivedla." Každé sice zvlášť, ale netušil, jsem kde na ně natrefila a taky jsem doufal, že je nikomu neukradla. Protože to by byl ale opravdu problém.
Překvapilo mě, že potkala bratra od Noktisiela. Překvapeně jsem zamrkal. Jak asi vypadá jeho brácha? Je stejný? Je úplně jiný? Celkem mě to zajímalo. Přimhouřil jsem oči. Amnesie zněla... jako by se jí snad bratr od Noktisiela líbil. "A proč sis ho nepřivedla?" Zazubil jsem se na ní. Příbuzní, kamarádi byli v naší smečce vítaní, ať už šlo o kohokoliv. Kromě té šedivé. Styx! Jo tak se jmenuje. Olízl jsem si tlamu.
Povzdechl jsem si. Všichni jakožto smečka se za hranice lesa asi bohužel nepodíváme a to mě trošku mrzelo. Chtěl jsem je všechny vzít a projít několik území najednou. Aby viděli... a my si to užili!
Postavil jsem se a protáhl se. "Projdeme se?" Zeptal jsem se Amnesii a dal se do pomalejšího kroku. Chtělo to projít hranice. Už bylo na čase. "Nepotkala jsi na svým toulkách nikoho... divného?" Zeptal jsem se jí na rovnu. V celku mě zajímalo, jestli náhodou nenarazila na Styx nebo Noroxe. Ti dva byli hodně divní a věřím tomu, že takových se tady toulalo mnohem více.

Úplně doslovně jsem nerozuměl Amnesii. Ale já celkově měl problém rozumět vlčicím. Pohledem jsem uhnul a chvíli koukal někam pryč. Vypadá zmateně. Naštvaně a zhrzeně dohromady. Co mám dělat? Nechci jí ještě více ranit, než nejspíše je. Ztěžka jsem polkl a pohledem se vrátil zpět k ní. Nebyla ve své kůži. Její úsměv byl falešný a spíše ze zoufalství. Jelikož ona byla napnutá jako struna. Já byl rovněž. Snažil jsem se uvolnit trošku atmosféru. Odkašlal jsem si. "Ano, v lese se objevilo pár nových tváří. Hlavně vlčata!" Dodal jsem nadšeně. A doufal, že jí třeba tahle myšlenka přivede na její lepší myšlení. A třeba nebude tolik nesvá. A já pak taky ne. Bylo to jako kolotoč.
Přešlápl jsem si. "Věřila bys tomu? Vlčata bez rodičů... jen tak se potulují. Nemají domov." Ztratili ho a my jim slíbili, že jim domov najdeme, až bude lepší počasí. Jen doufám, že si to Kasius nepamatuje.
Trošku jsem se uvolnil, ale né moc. Netušil jsem, co se jí může honit tou její hlavičkou. "A jak se směla ty, potkala jsi někoho nového?" Zvídavě jsem se zeptal. Byla pryč opravdu dlouho a tak mě napadlo, že možná narazila na nějakého vlčího štramáka, co jí očaroval a ona se s ním tak trošku zapomněla. Což by mi ani nevadilo, hlavně že byla v pořádku.
A abych uvolnil a rozpustil napětí, pokračoval jsem. "Nedávno jsem byl na toulkách. Znáš Zlatavý les? Měli bychom se tam jít někdy jako smečka podívat." Je kousíček odtud. A je tak krásně. Co krásně. Nádherně. Les je úžasný a západ slunce... který popisovala Jenna musel být skvostný taktéž. Otočil jsem se směrem k Zlaťáku a na okamžik se zamyslel, jaké by to bylo, kdybychom se tam všichni jako smečka vydali. Takové menší putování...
Povzdechl jsem si. Jenže kdo by hlídal les? Jeden vlk? A kdo by to měl jako být? Těžké, opravdu těžké tohle rozhodování. Navíc reálně nemohl zůstat jeden vlk ve smečkovém lese. Nebylo to možné.

// Úkryt

Vyběhl jsem ven. Pach Zakara byl stále ve vzduchu. Nejspíše se s Noktisielem neviděli pěkně dlouho. Jelikož tady už byl nějaký ten den. Ale nechal jsem je být. Byla to jeho návštěva a rozhodně jsem nechtěl někomu kazit radost. Navíc... o les bylo postaráno. Spousta vlků byla ve smečkovém úrytu. Avšak, zachytil jsem jeden pach, který jsem už nějakou dobu necítil. Amnesia.
Pousmál jsem se. Nejspíše se konečně vrátila domů. Vydal jsem se rovnou za ní, abych zkontroloval, jestli je v pořádku a jak se celou tu dobu, co byla pryč měla.
Mé kroky se stočily rovnou daným směrem. Chvíli jsem se potuloval po lese. V dáli viděl Zakara a Noktisiela. Pousmál jsem se a pokračoval dál. Míjel jsem tůňky u kterých jsem se na okamžik zastavil. Potřeboval jsem se napít. A voda byla tak krásně průzračná! A chuť? Vynikající. Nemohl jsem tomu nic vytknout. Možná jen to, že voda byla velmi studená. Ale to se po zimě dalo čekat.
Ale to už jsem viděl kožíšek s flíčky. "Ahoj." Pozdravil jsem vlčici, která nevypadala úplně... ve své kůži. "Je všechno v pořádku? Byla jsi dlouho pryč... nestalo se ti něco?" Zeptal jsem se zvídavě vlčice a posadil se. Přišlo mi, že je taková... jako kdyby jí převálcovalo stádo slonů či jiné zvěře. Snažil jsem se na ní tolik nezírat. Avšak můj starostlivý hlas mě stejně prozradil. O členy smečky jsem se přirozeně bál. Chtěl jsem, aby se měli co možná nejlépe.

Moc jsem Newlinovi nerozuměl. Bavil se o svém dědovi a pak... řekl že to nebyl jeho děda. Vypoulil jsem na něho oči. Pohledem jsem ale hledal Kasiuse. Našel jsem ho a tak jsem k němu přišel. "Nechtěl jsem být na tebe zlý. Jen mám o vás strach..." Usmál jsem se na něho a pohladil ho po tváři. Nechtěl jsem, aby se vlčatům něco stalo.
V jeskyni nás bylo opravdu hodně. Nestíhal jsem mít přehled, o tom co kdo s kým a jak. Hlavně vlčata šla ke své mamince. No vlčata... už téměř dospělí jedinci. Usmál jsem se na naší rodinku. "Kdyby mě někdo hledal, budu venku.." Řekl jsem spíše do prázdna a pozoroval je. Všichni se zdáli být šťastní. Pozoroval jsem chvíli jejich tváře. Byl jsem rád, že jsem se vrátil zpět domů a nenechal se ošálit tou černou či šednou mlhou. Kdo ví co to bylo. Vidina toho, že se budu mít konečně dobře. Ale co oni? Oni se mají dobře jen díky tomu, že jsme tady všichni.
Kývl jsem hlavou a pomalu se vydal ven. V jeskyni bylo už tak dost těsno.

// Sarumen

// Sarumen

"My bychom ho nenutili, ale donutili. To je rozdíl." Zasmál jsem se, abych to uhrál trošku do auto a očkem se podíval na Newlina, že měl nejspíše asi pravdu. Úplně jako fajn nápad to neznělo. "Vždyť to byl jen vtípek." Řekl jsem směrem ke Kenaovi, který poslouchal snad všechny mé slova. // Kenai - Kenaovi? Wtf skloňuje se to jméno? xD
V duchu jsem ale věděl, že jsem tenhle divný nápad vážně měl a chvíli jsem ho bral jako opravdu... dobrý . No co se dá dělat že.
"Vím že byla s tebou truhlíku, ptám se ale jestli Newlin ví, kde se mu aktuálně toulá." Hodil jsem očko po Newlinovi, který se snažil vykroutit z mé otázky. Pořád jsem čekal, kdy ti dva za mnou dorazí s žádostí o vlčata. No a pořád nic. Švihl jsem ocasem. Byli jsme konečně u úkrytu.
"A mamince nemusíte říkat všechno ano?" Zazubil jsem se křečovitě, doufajíc, že nebudou vykládat o hrozných nástrahách mimo náš les. Protože... je pak nebude chtít Ganie nikam pustit.
Vlčatům Newlin zrovna vyprávěl nějaké příběhy. Moc jsem je neposlouchal, spíše jsem se soustředil na to, jestli je Ganie v jeskyni. A naštěstí byla. Dokonce jsem cítil i Marion. Super, dvě mouchy jednou ranou. Usmál jsem se. "Honem za maminkou!" Řekl jsem nadšeně a poskočil.
Nechal jsem ty dvě proběhnout a pozastavil se nad slovy Newlina. "Ty máš ještě dědu? Páni, jak je starý?" Zeptal jsem se zvědavě. Protože Newlin už musel mít nějaký ten rok, jeho otec rovněž a co jeho děda? Co ten má za kořínek?

Styx! Tak takhle se jmenuje ta... kdybych to tehdy věděl, že mi zmrzačí vlčata ve smečce, zabil bych jí rovnou a nenechal Jennu, aby se s ní párala. A toho jejího dementního bratra taky. "Teď mě oba dobře poslouchejte." Řekl jsem s dospívajícím vlčatům. Už to tak malá vlčata nebyla. "Už nejste úplná prťata, abyste nemohli opustit les. Ale dávejte si sakra pozor na vlky, na které narazíte. Okolní svět není takový, jako je tady v lese. Je jiný a dokáže být velmi krutý." Vysvětlil jsem jim a dával jsem na to velký důraz. Měl jsem o ně jednoduše strach. Slabé vlče nebo slabší dospívající jedinec nemá proti dospělým a silným vlkům moc na vybranou. "A kdyby něco, tak vemte tlapky na ramena. To není žádná ostuda. Rozhodně lepší, než být pod drnem." Dodal jsem zamyšleně. Jen jsem doufal, že Rannath bude v pořádku, když se do lesa pořád nevracel a že to už je nějakou tu dobu. Povzdechl jsem si.
Podíval jsem se na Newlina. Přimhouřil jsem oči. Ten nápad byl podle mě geniální, ale jemu se únos moc nelíbil. Proč? Ptal jsem se sám sebe. "Noo kdybychom unesli tak dvě tři vlčice... podle mě by to nebylo špatné." Zašeptal jsem k němu, aby to slyšel jen on a usmál se na vlčata. Kenai už chtěl za maminkou a tak jsem kývl hlavou. "Ano jdeme!" Zavelel jsem a počkal, jestli půjde sám, nebo si nechá pomoci od Newlina. "Víš mohly by tady udržovat větší pořádek... a taky jsou ostřejší než hodně vlků, mohly by chránit les od takových vlků, co ubližují vlčatům. A s těmi jejich mateřskými pudy..." Zeptal jsem opětovně k Newlinovi.
Vyrazili jsme do úkrytu. Vlčata jsou alespoň jakš takš ok. Ještě si musím promluvit s Kasiusem.
Po cestě jsme potkali Zakara a Noktisiela. Zastavil jsem se u nich na chvíli. Vše vypadalo, že je v pořádku. A jelikož byl Noktisiel náš ochránce, krátce jsem mu sdělil pár informací. "Nerad vás ruším. S vlčaty se přemisťujeme do úkrytu. Tak pohlídáš les?" Podíval jsem se na něj. Nemusel hlídkovat na hranicích, ale aby dával pozor. "Jo a kdybys tady cítil dva cizí pachy, tak to byla Lennie a Savior. Jen procházeli napříč." Švihl jsem ocasem, podíval se na mou skupinku a vydal se směrem k úkrytu. Ti musí být unavení. Broukl jsem si v mysli a zkontroloval dospívající vlčata. Ale naštěstí jsme to neměli daleko a tak jsem vyhlížel jeskyni.
"Kde máš vlastně Derian Newlouši?" Popohnal jsem Cassiana, aby trošku přidal do kroku. Trošku se loudal.

// Úkryt

"Kassiusi počkej." Viděl jsem vlče, které odcházelo. Nechtěl jsem, aby šel sám do úkrytu, navíc to vypadalo, že ho nemáme rádi a že jsem ho sprdl jenom tak. Tohle se musí vysvětlit. Povzdechl jsem si. Jenže my museli pomoci Kenaiovi. Zatl jsem zuby a ohrnul pysky, že mi šli zubiska vidět. Pohled byl... takový jako bych tlačil pohled. No já se jen hrozně bál, co to Newlin vytváří s tlapkou od vlčete. Prosím ať ví co dělá. Prosím ať ví co dělá. Zděšený pohled jsem přesunul na vlče a snažil se o "úsměv" no zděšení nešlo potlačit. Vážně to nešlo... a ještě když do toho začal Newlin vyprávět svůj příběh...
Chrlil jednu informaci za druhou, nestíhal jsem pobírat kde všude vlastně byl. Kde všude mě hledal a přitom já moc daleko z lesa nechodím. Dál jsem pozoroval jak si vede. Zatím to vypadalo, že budeme vařit polévku. Můj výraz byl pořád... něco mezi tlačením bobku a zděšením. Pak jsem se ale zeptat musel. "Počkej Newline ty jsi byl partner Duncana?" Zděšení se ještě prohloubilo. Rty mi vytvořily úzkou přímku a mé rty byly mírně našpulené z onoho... překvapení.
Newlinovo čáry máry bylo nejspíše u konce, když se omluvil vlčeti. Podíval jsem se na vlče. "Je to lepší? Stalo se ti s tím něco?" Zajímalo mě, jestli to všechno okolo mělo tedy nějaký smysl.
Pak jsem se ale podíval na Newlina. "Hele myslím, že bys mi mohl pomoct... Tak mě napadlo, že bychom mohli... někdy v budoucnu unést pár vlčic... a ty by se mohly postarat na naše nové vlčata... co myslíš?" Pláň nebyl vůbec špatný. Prostě se je ptát nebudeme. Postavíme je před hotovou věc.
K nám se ale přidalo další vlče. Dobrotivý Bože díky! tracené vlče co jsem měl jít hledat se naštěstí vrátilo! "Já jsem Morf." Dodal jsem tiše. Vlčata rostla vážně rychle. Za chvíli z nich budou dospěláci.

// Omlouvám se že je to kratší, není mi úplně nejlépe :) Jo a nevím jestli Morf Cassiana viděl nebo ne

U všech jsem se hrozně zasmála, nasmála no prostě... dostaly mě popisy vaší pařby. Řekla bych, že se to všechno neslo ve velmi podobném módu!

A jelikož jste všichni byli šikovní a každý to pojal podle sebe, dostáváte všichni stejnou odměnu. A jelikož jste někteří kombinovali různě psaní, kreslení, hledání písní a dokonce tvoření vlastního gifu..!

ODMĚNY:

25 drahokamů + 10 květin + 3 křišťály

Já vám všem ještě jednou moc děkuji. Velice mě vaše účast potěšila, zasmála jsem se od srdce no prostě... na tohle nezapomenu xD DĚKUJI

Doufám že se mi to semka vleze... no kdyžak to hodím do dvou komentů xD