Gallirea - Příspěvky uživatele

// Vlastně mě mrzí že to končí... cíl Lucy vždy byl je a bude ovládnout svět. Přes tuto seknu by se jí to možná konečně podařilo. Děkuji za zpestření hry! :)

// Bannerky za akci nahozeny

I kdyby byl jeden, pošli :) Vůbec nevadí že jich bude málo.

Záhada vyřešena. Slunce pod záštitou démonů ukradla hráčka: Taenaran! Tipoval někdo? Hm, tak v tom případě letí do úkrytu dva křišťály navíc!

// No tak jo. Lucy se tedy hlásí nedobrovolně!

a jen když půjde Sionn

Že jsi to ty, můžeš xD

Koukal jsem jak Amnesie pomaličku mizí. "Jen utíkej." Pobídl jsem jí s úsměvem. Já sám se zastavil na místě a pozoroval, jak se mezi stromy rozplynula jako duch. Povzdechl jsem si. Byl jsem hrozně rád, že se vrátila zpět. Tohle bylo něco... za co jsem byl vděčný. Když se členové vraceli v pořádku zpátky do lesa. A poslechnout si co nového zažili.
Trošku mi to chybělo. Takové to sebrat se a zmizet. Být půl roku pryč a pak se objevit někde poblíž. Otočil jsem své tlapy a šel směrem, odkud jsme s Amnesii přišli. Les se začínal plnit vlky. Cítil jsem hned směsici několika členů. S úsměvem na tváři jsem se posadil a opřel se zády o strom s výhledem do středu našeho lesa.
Chvíli jsem měl pocit, že se něco zabořilo do mé srsti. Nejspíše to byl přelud, ale jako by tady se mnou byla Neyteri a položila si hlavu na mé rameno. Jsem rád, že jsi tady pořád s námi. I když v jiné formě. Jiné podobě a nemůžeme spolu mluvit. Ale někdy slov nebylo zapotřebí.
Povzdechl jsem si a v hlavě se mi honily tisíce vzpomínek. Na různé situace, její úsměv, její tvář, oči, tělo. Záblesky a útržky z různých situací. Byla to velká nostalgie. Měl jsem dokonce pocit, že jsem ucítil její pach. Zavrtěl jsem hlavou. Nebylo to možné.
Svůj pohled jsem zvedl k obloze. Noc byla temná a obloha černo černá. Z té oblohy měl vlk někdy pocit, jako by se díval do vlastního nitra. Nikde nic, pusto a prázdno. A naděje? Když vysvitla nějaká ta hvězdička možná. Ale tahle noc nedávala žádné šance se hvězdám prosadit.

// Kdyby se našel někdo na pomalejší hru budu ráda :)

No jo, no jo. Ale kdybych se ztratil, neštěkl by po mě ani pes. To známe. Neměl bych to nikomu za zlé. Navíc jsem věřil myšlence, že by to přebral někdo schopný. A my ve smečce měli opravdu schopné vlky. A já tady taky nebudu věčně. Vlk nikdy neví, kdy si pro něj ta černá potvora přijde. Pořád čekám a nic. Tolikrát jsem jí utekl z toho jejího smrtelného lóže. Musí být na mě už pěkně naštvaná. Třeba kuje pykle, jak mě už konečně složit na lopatky.
Ale já jsem od seznámení s Jennou byl více než pozitivní. Jako by se zimou odešla i má deprese. Možná to bylo tím obdobím. Kdo ví. Byl jsem jako na houpačce. Jednou nahoře a jednou dole. Olízl jsem si čumák. Amnesie se pustila do vysvětlování vztahu k vlčatům. A vlastně vysvětlovala důvod, proč by nemohla mít své vlastní.
"Máme ve smečce netykavku?" Zasmál jsem se a tlapkou do ní šťouchl. Přišlo mi to divné. Ale pravdou je, že každý byl z jiného těsta. A to co vadilo mě, nevadilo ostatním a naopak. Přesto, nebýt kontaktní... je tak zvláštní. Fyzický kontakt bylo něco... co chtěl snad každý.
"Pokud vím, vlčata byla ve smečkovém úkrytu." Dodal jsem, abych jí osvětlil situaci. Jen kdyby náhodou se chtěla vydat se ještě na ně podívat. Protože už z nich byli poměrně velcí dacani. Kromě tedy nově příchozích, to dá rozum. V hlavě jsem si začínal pomalu připomínat náš jarní lov. Bylo zapotřebí něco malého ještě ulovit, aby smečka měla nějakou obživu. Přes léto bylo všude všechno plno. Ale to jako zvláště po takové zimě bude ošemetné.
Počasí sice vypadalo slibně, ale kdo ví, co se mohlo ještě stát. Klidně se mohlo znovu ochladit. "A taky je tam Neyteri, pokud jsi jí ještě neviděla." Dodal jsem zamyšleně.

Pozvedl jsem obočí při její otázce. A hned na to jsem zavrtěl hlavou. "Vůbec ne. Ale neprotáhl jsem se, takže se tam něco asi skříplo... a uvolnilo." Usmál jsem se na ní. Hned se záda uvolnila a já necítil žádné napětí. Občas se mi to stalo, když jsem špatně spal. Celý pokřivený, že jsem se probudil a cítil tlak v zádech. A hned jak to křuplo, to bylo fajn.
Švihl jsem ocasem. Představil jsem si, jak by Sarumen vypadal beze mne. A ta představa se mi líbila. Ve vedení bych nechal Darkii a Maple. Nebo Wolfi a Nokta? Zauvažoval jsem. Jeden z těch dvou párů rozhodně. Smečka by se měla dobře. Lépe. Byla by veselá, šťastná prostě bez starostí. Ale od toho to byly představy. Tam mohlo být vše růžové.
"Nějak byste si už poradili. Věř mi." Smečka vždy dokázala fungovat. Alfa se nahradila novou alfou. V tom jsem problém neviděl.
Strnul jsem, když zakopla. Asi jí má otázka překvapila více, než bych sám čekal. Ops. Podíval jsem se na ní, jestli je v pořádku. Vypadala, že se nic nestalo. Kráčel jsem dál, jako by se vůbec nic nestalo.
"Eh." Vydal jsem ze sebe překvapeně. Vážně nevěděla, že máme téměř dospělá vlčata? Nakrčil jsem obočí v údiv. Páni. Jak dlouho byla mimo smečkový les? Dlouho, když nezaregistrovala naše vlčata. Uch. "Ano. Noktisiel a Wolfganie. Mají Marion, Cassiana a Kenaiho. Ale ti už dospívají." Dodal jsem tiše a velmi pomalu a přitom se na ní koukal, jako by tady spadla z marzu. Nebo jako kdyby na mě mluvila úplně jiným jazykem, kterému jsem já nerozuměl. "A proč že vlastně nejsou vlčata pro tebe?" Zeptal jsem se dodatečně, aby to nevypadalo, že chci, aby se cítila špatně z mého zaskočení. Vážně neviděla Marion, Cassiana a Kenaiho? Jak se tohle mohlo stát? To byla mimo les takovou dobu nebo... se vrátila a hned odešla? Vůbec netuším. Fuuuf.

Usmál jsem se na ní. "Když budeš chtít, můžeme někdy pokračovat." Zazubil jsem se na ní. Třeba útok na mě! A nebo další nepředvídatelné situace, která mohou nastat. Uvidíš sama. Zastavil jsem se, abych si protáhl záda. Nějak jsem cítil, jak mi tuhle jedno místo. Nejspíše jsem si něco přiskřípl. Ozvalo se křupnutí. Jako když rozkousnete oříšek. Ucítil jsem úlevu.
"Víš, že ani nevím?" Dodal jsem zamyšleně. Utekl jsem někdy před hrozbou? Možná jako vlče? Raději vytěsňuji vzpomínky na dobu, kdy jsem byl vlče. Nejsou zrovna... fajn. Pro mě ne. Pro sestry by ty vzpomínky byly asi ok. Měly vždy navrch u otce. "Od malička jsem byl cvalda... jako vlče jsem měl byl poměrně silný a měl převahu. A co jsem dospěl, vypadám pořád stejně." Mohutný, nasvalený vlk. Což nic ještě neznamenalo. Šlo i o strategii. Ale já se životem protloukal sám a věděl, že když ustoupím, nedostanu to co chci. A to si sakra rozmyslíte, když je před vámi poslední zbyteček masa a chce si ho ukrást někdo jiný. A vy jste nějaký ten měsíc nic nejedli.
"Víš ono je to i v tobě. Já jsem typ vlka, co raději umře na bojišti, než aby utekl a zachránil si zadek. Jednou se mi to může stát osudným." Dodal jsem. Ale tohle mě už tolik netrápilo. Darkie byla dospělá. Měla partnerku. Rannath byl na toulkách a já neměl co ztratit. Každý jsme byli jiní. Po vlcích jsem chtěl aby raději utekli, ale sám bych to neudělal. Jenže já o ně nechtěl přijít. Jsem dost zabedněný. Ušklíbl jsem se.
A abych přešel na lepší téma, nahodil jsem úsměv a dodal. "A ty zatím neplánuješ vlčata?" Chtěl jsem odvést konverzaci lepším směrem. Ono, vlčata pro náš les znamenala nový život. Obnovu. A to mi pomáhalo, abych se držel v pozitivním módu.Možná by chtěla, ale nemá partnera... vhodného. To je taky kumš najít někoho... pořádného. A Newlin by si měl taky hodit kostrou. S Derian by ty jejich krásné kuličky mohly lítat po lese. Ale všechno mělo svůj čas. Náš vlastní odchov za chvíli dospěje. Máme tady dvě vlčata, co přišla o rodinu...

Nechal jsem jí prostor pro její kreativitu. Kousnutí do tlapky. No dobře, taky dobrý nápad. Já spíše očekával, že se otočí na záda, čelem ke mě a podobně jako šedivák se mi zaryje drápy do těla a odšoupne se. Nebo se mohla mrštně otočit a pověsit se mi na hrdlo. Možností bylo vážně hodně.
Když vyskočila na tlapky usmál jsem se na ní. Sice bys asi umřela dříve, než by se ti tohle povedlo, ale přemýšlíš a to je dobře. Švihl jsem ocasem a pokývl hlavou, abychom pokračovali v obchůzce hranic. Více jsem jí trápit nechtěl. "Nezapomeň, koncentrace. A využít situace." Dodal jsem tiše. "Jinak fajn. Vůbec bych se nebál být tebou jít s někým stejně rovným do konfrontace." Pochválil jsem jí. Chtělo by to trénovat. Aby si uvědomovala možnosti. Že není pouze jedna, ale je jich více. Mnohonásobně více a je jen na nás, jak se té šance ujmeme. "A pokud jsi políbená štěstím, měla bys přežít." Zasmál jsem se. Byl to pokud o blbý vtípek. Zase tak dobrý nebyl, abych se tomu smál...
"Stačí odrazit šikovně útok a pak můžeš utéct." Dodal jsem s úsměvem. Aby jí vlk nepronásledoval, či něco podobného. Aby získala náskok a mohla se někde zašít, kde jí nenajde a nebo se stihne vrátit do smečky dřív, než jí ten druhý zabije.
Ale u vlčic to bylo těžko. Ty až tak bojovné nebyly. Nedávaly do boje vše co uměly. Logicky, jestli to v sobě nemají, těžko se jim bude bojovat. Ale Amnesie měla potenciál. Vůbec nebyla špatná. Chtělo by to jen trénovat. I s cizinci. Aby viděla, že každý přemýšlí úplně jinak. Reaguje jinak. V reálném souboji by se dala atmosféra krájet.

Její zděšený napůl mrtvý výraz mluvil za vše.Naštěstí ale něco udělala. Ustoupila vzad a když se mé tlapy dotkly země. Ucítil jsem poplácání na hlavě. Otevřel jsem oči a propadl ve smích. Přišlo mi to komické. Jasně že mi neuvalí facku v plné palbě, ale pobavilo mě to. Byl jsem opětovně uvolněný.
"Dobře. Dobře! Začátek vypadal dobře. Jen, do toho dáš více síly. Nejlépe veškerou..." Narovnal jsem se a udělal pár krůčků stranou. Usmál jsem se na ní. No vidíš, když jde do tuhého dokážeš reagovat. Ušklíbl jsem se na ní. Věřil jsem, že by si poradila. Jen nikdy neměla tolik sebevědomí, aby to vyzkoušela natvrdo. Olízl jsem si tlamu. Fajn, čím bychom mohli pokračovat?
"Podle mě to máš v sobě, jen se to bojíš využít." Vůbec jsem se o ní nebál, že by to nezvládla. "Když útok odrazíš, zkus ho opětovat. Troufneš si něco vymyslet?" Nechtěl jsem jí říct, co přesně mám v plánu teď. Jelikož by utekla. A taky jsem na ní nemohl jít zepředu, věděla, že bych postupoval velmi podobně.
Začal jsem jí pomalu obcházet. Udělal jsem jedno kolečko a na to hned druhé. "Nezapomeň si hlídat záda." Dodal jsem s úsměvem, když jsem stál zrovna před ní a líně pokračoval dál. Jedno kolečku mnulo další. A pořád dokola. Plahočil jsem se jako smrad a ve chvíli, kdy nedávala pozor, jsem se mlčky odrazil od země a přimáčkl jí k zemi. Nikterak násilně. Pořád měla dostatek prostoru se pode mnou pohnout. "Než utečeš, otoč se čelem ke mě. Máš několik způsobů jak se vysvobodit. Jednu variantu rychle zvol a vysvoboď se. Nezapomeň, svou nevýhodnou pozici překlenout, na pro tebe výhodnou." Odraz útok útokem, nejlépe tak, abys uzemnila nepřítele. Neboj se použít fantazii. Kdyby nás někdo viděl, myslel by si, že jsme blázni. Tohle byly krkolomné pozice, ale tohle všechno se jí mohlo stát. Snaž se!

Hm, co jí říct, aby nebyla vyděšená více než je. Proběhlo mi hlavou. Netušil jsem, jak přesně jí to vysvětlit. Nejednoduší bylo, aby mě vlk poznal a zjistil, jakž vlastně jsem. Nebyl jsem rváč ve svém pravém slova smyslu. Vůbec ne. "Věkem začneš přehodnocovat věci jinak." Dodal jsem krátce. Nechtěl jsem se v tom nějak více nimrat. Věděl jsem, že abych se do rvačky přidal, musel by mě někdo vyprovokovat. Ale to se těžko vysvětluje. V jádru jsem byl dobrák.
Zasmál jsem se. Klidně můžu být tvůj otec.Dodal jsem menší poznámku ve své hlavě. "Otec, kámoš, alfa... můžu být více rolí v jedné postavě." Dodal jsem pichlavě a na okamžik se zaměřil na pach, který mě udeřil do čumáčku. Byla to ale spíše vzpomínka. Něco, co mi ten pach připomenulo. Zavrtěl jsem hlavou a šel raději dál. Věděl jsem, že tenhle pach cítit je nereálné.
Vrátil jsem se opět k Amnesii a věnoval jí zase veškerou svou pozornost. "Útěk není nic za co by ses měla stydět." Dodal jsem. Popravdě, byla dost chytrá na to, aby raději vzala tlapky na ramena a utekla. Proč bojovat, když si vlk nevěří? Šlo to všechno v ruku v ruce.
na můj návrh neřekla ne. Zněla nervózně. Protočil jsem na ní oči. Neptej se mě, jestli mi to vadí. Kdyby ano, nenavrhoval bych to. No né? Udělal jsem pár kroků dopředu, abych byl před ní. Zastavil jsem se a otočil se k ní čelem. Tohle měla hodně těžké. Pár kroků jsem ustoupil vzad.
Mezi námi dvěma byl velký rozdíl. Být v její pozici, utekl bych taky, to dá rozum. Ale já ji chtěl jen nasměrovat, aby si začala více věřit a pokud by se dostala do křížku se stejně silným vlkem, aby nestahovala ocas a hned tak se nevzdala.
"Zklidni dech, začni vnímat své srdce." Řekl jsem jí jako první slova a na okamžik zavřel oči. Během vteřinky jsem najel na svůj mód koncentrace. Když jsem otevřel své oči, byly jiné. Plné tajemna a možná se s nich leskla minulost. "Musíš být chytřejší a o krok napřed, než ten druhý. Soustřeď se." Dodal jsem a udělal pár kroků do strany. Zorničky jsem měl poměrně slušně rozšířené. "Ať se děje co se děje... snaž se zachovat vnitřní klid. Jen tak můžeš něčeho dosáhnout." A hlavně... přemýšlej. "Pozoruj a předvídej." Udělal jsem jeden krok směrem k ní. Byl jsem rychlý a pružný. Ve vteřině jsem ustoupil zase vzad. Sakra soustřeď se! Viděl jsem její roztěkané oči. Nahodil jsem přísný pohled. A abychom si to vyzkoušeli i na ostro, rozhodl jsem se udělat pár ukázek toho, co může nastat. "Teď na tebe zaútočím, snaž se mě vnímat a hlavně... neuteč, ale reaguj. Jakkoliv ano?" Bylo jedno, jestli mě pro ukázku kousne, nebo se mě bude snažit odkopnout. Nebo se mi vyhne. Bylo to zcela na ní. Udělal jsem ještě pár kroků vzad. Můj jakože útok byl pouze názorný. Rozběhl jsem se a během pár vteřin byl ve výskoku, abych jí srazil k zemi. "Snaž se! Hlesla má mysl. Doufal jsem, že ze sebe neudělá klubíčko na zemi. Nechtěl jsem jí srazit k zemi. Věděl jsem, že pokud něco neudělá ona, budu muset sebou trošku mrštit, abych jí nesudal k zemi. Rozhodně nechtěla být povalená mojí váhou.

Každý jsme jiný a Amnesie měla některé věci jinak. Ale to tvořilo tenhle svět. Někdo byl výše a nejspíše k tomu byl zrozen. Druhý byl níž a nevadilo mu to. Kdybychom byli všichni stejní... jak by pak svět vypadal? Velmi špatně... byly by smečky ale nikdo v nich. Ušklíbl jsem se. V celku mě zaujal fakt, že tohle všechno muselo mít jednoduše smysl. Bez něj, by nebylo nic.
Pousmál jsem se, když jsem jí slyšel vzdorovat. Pokud se to tak dalo nazvat. Já vědět své a ona ať si povídá co chce. Ale její pokus o vzdor byl roztomilý. Předpokládal jsem, že to nejspíše nedělala často. Jestli vůbec někdy. U té myšlenky jsem se ale zamračil. Nelíbila se mi představa, že se nechá uzurpovat jen proto, že má takovou povahu a přitom by chtěla mít věci jinak. Musíš se víc prorazit. Podíval jsem se na ní.
"Byl jsem výbušnější. Maličkost mě dokázala pěkně naštvat... ale společně se smečkou jsem se to naučil celkem slušně potlačit." Doufal jsem, že se mi to daří. Určitě jo. Sám jsem na sobě viděl, že se držím mnohem více na uzdě. A toho šedého vlka bych nezpucoval jen tak pro nic za nic. Vlastně, důvod jsem musel mít vždy. A ten jsem taky dostal. Bylo to složité, ale pořád jsem měl pocit, že ve mě vidí něco, co nejsem. "Né vždy jsou věci tak, jak se na první pohled zdají být. Máš to takhle i k ostatním? Fajn, začneme na tom pracovat a já ti posloužím jako cvičební materiál." Usmál jsem se na ní. Za nic na světě jsem nechtěl, aby se cítila ve smečce špatně. Nebo aby se zbytečně bála a strachovala mě. Já, který mouše neublížím! Pokud si tedy nezačne... Dobře, měl jsem svá úskalí. Ale vždy to byla reakce na něco. A rozhodně jsem vlkům netrhal hlavy jen proto, že řekli svůj názor. Mlaskl jsem si.
Pak jsem na ní musel vypoulit oči. Její otázka mě zaskočila tak, že jsem se zastavil na místě. Pohledem jsem si jí změřil. Vůbec mi nedošlo, že jako vlčice, ještě k tomu drobeček se do žádné rvačky nepouštěla. Ale že by neměla žádné zkušenosti? Tomu se mi nechtělo věřit. 'Vůbec nikdy ses nedostala s někým do křížku?" Tohle mi byla záhada. Ale dobře. Rozešel jsem se dál a přemýšlel nad tím.
"Víš, boj se nedá popsat... to se musí zažít. Můžeme něco cvičně spolu zkusit. Chceš?" Zeptal jsem se a usmál se na ní od ucha k uchu. "Ale jenom jako simulace, žádný ostrý boj, neboj." Nejsem blázen. S vlčicemi se neperu. Jste slabší, jemnější a vůbec. V životě mě to nenapadlo. I když, kdyby mě napadla taková Styx, tu bych asi ze svých zad musel sundat.
Jenže popsat boj, to nebylo něco... co nešlo vlastně vysvětlit. Šlo především o taktiku. Rozmýšlení se, co kdy a jak udělat a pak to hlavně správně v daný okamžik vykonat. A co víc, bylo to přemýšlení dopředu tak o dva tři kroky, před druhým rváčem. Chce ho to odhadnout, jak se asi zachová on. Tohle nejde popsat slova. Jen tak z patra, pokud se do toho nezapojíš.