Gallirea - Příspěvky uživatele

Uslyšel jsem hlas své dcery. Nebo to byl Hlas Neyteri? Snažil jsem se zvednout, ale nešlo to. Vůbec mě tělo neposlouchalo a hlavně mě celé bolelo. "Darkie?" Mžoural jsem pohledem před sebe. Jelikož jsem viděl rozmazaně tvář. Někdo se mě snažil probrat. Konečně jsem zaostřil. Byla to ona. Jako bych měl obří kámen na zádech... přesto jsem se posadil a chvíli na to i postavil.
Zvláštní temnota se linula lesem. Jako by se sem drala samotná Smrt. Temno obklopilo Morfovy záda. Cítil jsem chlad na svém těle. Jako bych snad ani necítil prstíky na tlapkách. Prstíky jsem však pohnout mohl Přesto chlad, který mi postupoval tělem výš a výš byl nepříjemný a jen tak se ho nedalo zbavit. Musel jsem si sednout. Začala se mi točit hlava. Zamžoural jsem očima mezi stromy. "Neyteri?" Zvolal jsem nahlas a přitom koukal nevěřícně před sebe. Z té černo černé tmy prosvítal hedvábný světle šedý kožíšek Neyteri. Tančila mezi stromy. Chtěl jsem se za ní rozběhnout, ale místo toho jsem se postavil na tlapky a tvrdě dopadl na tlamu. Vůbec mě neudržely. Byly jako z papíru. Na to jak silné tlapy jsem měl, byly absolutně mimo hru. Podíval jsem se na své tlapky. Bohužel, teď jsem nemohl hýbat prstíky. Můj pohled se vrátil opětovně zpět k Neyteri. Šla ke mě a já se rozplakal. Snažil jsem se natáhnout tlapku směrem k ní, ale moc se mi to nedařilo. Slyšel jsem nádhernou hudbu ve svých uších. Ta hudba byl její hlas! Který na mě tiše šeptal a volal mě. "Už... je čas... musím... jít." Drkotal jsem. Zakašlal jsem a málem jsem vyplivl plíce. Avšak píce ještě stále byly ve mě. Krev se mi jen řinula ven z tlamy. Zvedl jsem hlavu a podíval se na svou dceru. Takhle mě viděl neměla jenže... já musel. Musel jsem už odejít. Ty roky bez ní jsem se jen trápil a ona byla tak blízko... na dotek! Temná hmota, kterou nejspíše mohli vidět i ostatní nejspíše opravdová Neyteri nebyla. Byla to pouhá Smrt? Která si pro něj konečně přišla? Kdo by to řekl, že tam mocný a majestátný vlk jednou opravdu vydechne naposledy.
"Darkie... holčičko moje..." Začal jsem s poměrně nepříjemným kašlem, který mi do tlamy řinul více a více krve. "Mám tě moc rád... vždy jsem byl na... tebe moc... hrdý zlatíčko!" Usmíval jsem se a již ledovou tlapou jí pohladil po tváři. "S maminkou... na tebe budeme vždy... pyšní. Ppprosím... postarej... se o ně." Myslel jsem tím všechny ve smečce. Byla mou krví a věděl jsem, že tohle dokáže jako nikdo jiný. "Mám... tě rád." Řekl jsem s krvavým úsměvem na tváři. "Je čas..." Zaznělo a já položil hlavu na zem a cítil, jak se mě Neyteri dotkla. Čekala na to, až domluvím. Můj pohled vyhasl. Přesně tak, jako vyhasl pohled kteréhokoliv tvora, kterého jsem ulovil. Oči zesklovatěly a já... naposledy hlasitě vydechl. Opětovně to udělala. Doslova mě vytáhla z mé požírající temnoty do světla. V ten moment byl v lese hrobový klid. Vše rázem utichlo. Jako by se čas na vteřinu zastavil.
Obloha se nádherně rozjasnila. Slunce prostoupilo mezi stromy. Ozářilo všechny vlky v lese. Morfovo tělo se změnilo na smět několika nádherných, pestrobarevných motýlů, které v podobě jakéhosi tance letělo směrem k nebi. Vyletělo do výšin a pak se změnilo v prach, který se snášel pomalu ale jistě na Sarumen.
A z jednoho byli rázem dva! Morfeus a Neyteri byli opětovně spolu. Jenže teď… už je nemůže nic rozdělit. Dvě opuštěná a smutná těla, nahradily dvě šťastné duše. Nyní budou dohlížet na Sarumen společně, tak jak tomu bylo dříve a střežit jej jako oko v hlavě. Veškerá Morfova životní síla byla předána Darkii. A moc vést smečku a být majestátní alfou také. Dokonáno jest, morituri te salutant.

// Středozemní pláň přes řeku

Cesta mi přišla snad nekonečná. Bloumal jsem se přes zamrzlou řeku a vlastně vůbec neuvažoval nad tím, že bych se mohl znovu propadnout. A i kdyby, bylo by mi to nejspíše opravdu zcela jedno... Několikrát jsem se musel zastavit, abych popadl dech. Nejspíše jsem si zadělal na pěkný zápal plic. Pozvedl jsem hlavu směrem k nebi. Měl jsem pořád tak zvláštní pocit. Pokaždé co jsem se ohlédl za sebe, jsem viděl podivný stín, který mi byl v patách a byl čím dál tím blíže. Zavrtěl jsem hlavou. Nejspíše jsem už blouznil z horečky. Asi bych si měl lehnout a pořádně se vyspat.
Takhle hrozně jsem se snad ještě nikdy necítil. Měl jsem pocit, že vyplivnu vlastní plíce.
Jenže já měl les na dosah tlapy. Stačilo se už jen natáhnout a byl bych v lese... jen nikdo si nedokázal představit, jak nad vlčí úkol to pro mě byl. Přesto s vidinou Neyteri mezi stromy jsem se do lesa opětovně dostal. Neměl jsem sílu vůbec výt. Oznamovat příchod. Stěží jsem se dobelhal do středu lesa, kde jsem padl na zem jako poražený muflon. Mé plíce sípaly, že by to slyšel i hluchý. Šíleně to pálilo a bolelo.

Zíral jsem na náš les přes rameno Haruhi. Připomínala mi takhle trošku Neyteri, ikdyž její srst byla tmavší. Úsměv jsem jí opětoval. Kývl jsem hlavou. Byli jsme tam velmi spokojení a šťastní. "Pozdravím neboj... brzy se s ní opět... uvidím." Mrkl jsem na Haruhi, která nejspíše neměla tušení, o čem to mluvím. Jen já cítil tu temnotu, která mě požírala. Jen teď to bylo jiné než kdy dřív... teď jsem cítil, že je to opravdu skutečné.
Haruhi ti děkovala, ale neměla za co. To ona tou dobrou matkou ve skutečnosti opravdu byla. Neřekl jsem jí nic, co by nebyla pravda. "Oni se najdou... můj syn má taky... toulavé tlapky." Proto jsem ho vlastně ani nezmiňoval. Kdo ví kde mu byl konec.
Haruhi se již se mnou loučila. Kývl jsem hlavou. Když se naše čumáčky dotkly, musela cítil, jak ten můj vaří. Zatím co ten její byl jako kostka ledu. Zlehka jsem jí políbil na čelo. "Sbohem Haruhi." Můj pohled byl skleněný, jako bych snad chtěl brečet. Sbohem. Opakoval jsem ve své mysli a díval se na mizející už jen stín. Jenže chvíli jsem setrval na místě s pohledem upřený tam, kam vlčice odešla. Sbohem... Řekl jsem naposledy.
Stěží jsem se zvedl. Potřeboval jsem domů, ale cesta domů mi nyní připadala šílená. Netušil jsem, jestli vůbec do lesa dojdu. Tlapy jsem měl promrzlé a v podstatě jsem je ani moc necítil. Ledový krápník na mém zadku svědčil jenom o tom, že jsem se stihl prochladit ještě více.
Vyrazil jsem. Každý krok mě bolel. Celý skroucený bolestí a s hlasitým kašlem, jsem si razil cestu domů. Krok po kroku...
V hlavě jsem měl dočista prázdno. Jen pocit, že mě stále někdo sleduje a je blíž a blíž... mě sužoval. Krk jsem měl zašpiněný od krve, která mi stékala z tlamy. Už jsem to neřešil, nestíhal jsem si neustále čistit kožich. "Je čas..." Ozvalo se odněkud.

// ♥ Saumen, přes kopretinovou louku

Neustále jsem se na Haruhi usmíval. Působila velmi roztomile. Vnitřně jsem se cítil ale dosti zvláštně. Nějak prázdně. Jakoby snad kus mě už odvál vítr. Bylo to hrozně zvláštní. Měl jsem pocit, jako by má životní síla byla najednou o polovic lehčí. Kam se asi poděla? Podíval jsem se zamyšleně do dáli, přes chumeleniště. "Zvládnu to..." Bohužel, jsem se obával, že jsem to trošku pohnojil. Už jen to, že jsem opustil les ve stavu, kdy jsem cítil, že po zdravotní stránce to není ono... pak to, že jsem se propadl ledem... a teď tady sedím, celý promrzlý až na kost a stav se zhoršuje. Můj čumák doslova vařil vodu. Nejspíše jsem měl i pěkně vysokou horečku. Tělo se bránilo...
Povzdechl jsem si. Chtěl jsem to mít všechno už za sebou. Nebavilo mě čekat, kdy si ta zubatka pro mě konečně dojde. Můj život neměl už pořádný směr. Neměl jsem nic, kromě Darkie. A smečky. "S Neyteri... jsme se usadili s Sarumenu..." Zvedl jsem tlapu a ukázal směrem, odkud jsem vlastně teď přišel. Hrozně mě bodlo v podžebří a já se zkroutil do bolestivého gesta. "Máme dcerku... Darkii." Pousmál jsem se při hřejivé vzpomínce na ní.
Při jejich dalších slovech jsem se sípavě nadechl. To pálení se pomalu stávalo neúnosným. "Samozřejmě." Dodal jsem jedním výdechem a mé oči byly upřímné. "Milující matka... a partnerka. Jsi dobrá duše Haru." Vysvětlil jsem jí situaci. Byla srdečná. Takovou jsem jí znal. Její potomky nejspíše bude mrzet, že jejich máma ani netuší kdo jsou ale... I tohle se občas stává. "Jsi ta nejlepší máma. Mrzí mě... že si to nepamatuješ." Rozkašlal jsem se a chvíli trvalo, než jsem se mohl zase opětovně sípavě nadechnout. Potřeboval bych nějaký zázrak... dojít si k Životu a poprosit jej, aby mě ozdravil. Mám zvláštní pocit, že tohle nachlazení je až moc rozjeté.
"Nepamatuješ si vůbec nic? Ani... vlčata vlastní?" Většinou to byl pro matky tak silný zážitek, že si jej pamatovaly do konce svých dnů. Snad i podle vůně by je poznat mohla.
Možná ale utrpěla tak silné poranění, že vážně ve vzpomínkách nezůstalo nic. Svěsil jsem hlavu a přemýšlel. Jaké by bylo, přijít o ty své vzpomínky. Uvědomil jsem si, jak cenný poklad bych ztratil. Byli jsme jako dvě vykopávky těsně před smrtí.

Koukal jsem na ní jako na zjevení… je to vůbec vlastně ona? Kdo ví. Hodně otázek se mi hlavou honilo. Ale spíše to přebíjel pocit, že mi jednoduše není dobře. Neměl jsem tolik síly, abych jí dokázal hned odpovědět a tak jsem na ní tiše zíral. A přemítal, co jí vlastně říct. “Jsem v pořádku…“ Jak jinak. Vydal jsem ze sebe a přitom se na ní usmál. Bolestivý výraz však nemohl zakrýt to, co se ve mně odehrávalo dlouho. Mé srdce krvácelo už dlouho, jen teď se ta krev dostávala na povrch.
Bohužel zpráva, kterou mu Haruhi řekla nebyla pro mě vůbec dobrá. Zasypala jí lavina a tak se nejspíše stala… zapomětlivou či snad zapomněla vše, co se do té doby stalo. Hlavou se mi honily otázky… zdali ji říct nebo jestli vůbec ví, že má vlastně již odrostlé vlčata. Ale tuhle informaci určitě věděla. “To mě mrzí…“ Vlastně jsem neměl tušení jestli jí mám připomínat dobu, kdy jsme se znali. Když si to stejně nepamatovala… Ale ona byla natolik smutná, že mě donutila vstát. Objal jsem jí, aby věděla, že se nic neděje. Tak si mě jen nepamatovala. Zase tolik jsme toho spolu neprožili ale bylo to fajn. To období, kdy jsme byli ve Stormově smečce… možná jsem neměli s Neyteri odcházet.
“A jinak… jsi v pořádku?“ Zeptal jsem se a koukal na ní. Trošku jsem se odtáhl, aby jí to nebylo nepříjemné. Přeci jen, já jsem byl ten, kdo si pamatoval a ona ten kdo zapomenul… muselo jí to být nepříjemné.

// Ano, Morf odchází do věčného loviště :)

Tančící Neyteri po středozemní pláni byl nádherný obraz, který jsem měl před očima. Ty vzpomínky se prolínaly a já měl kus naší historie za sebou. Bylo to báječné. Ten hřejivý pocit...! Moje duše jásala, opětovně byla na pár okamžiků šťastná. Však do mých obrazů někdo vstoupil. Z prvu to vypadalo, že se Neyteri rozdvojila. Jeden obraz se hýbal přesně podle vzpomínek. Avšak ten druhý... ta druhý Neyteri se v podstatě nehnula vůbec. Nevěnoval jsem jí pozornost. Avšak... když byla už opravdu blízko a já se stále culil jako pitomeček... došlo mi, že tohle nebude Neyteri. Že je to celou dobu stín někoho. Pomalu ale jistě jsem se vracel k sobě a až tiché odkašlání mě vrátilo zpět na zem. Zvedl jsem hlavu a zavrtěl s ní, aby opadal sníh z mé hlavy. Chvíli jsem na vlka pouze koukal a nic nedělal.
Cítil jsem totiž, jak mě zebe celé tělo. A tím, že jsem tady opětovně ležel... jsem si zadělal na ještě větší průser. A pak... to lemování na čele, které bylo taky tak nějak zasněžené... a srst byla více prošedivělá... "Haru..." Řekl jsem zprvu nejistě a rozkašlal se. "Haruhi! Tak rád tě vidím!" Snažil jsem se postavit, ale mé tělo bylo celé promrzlé. Takže se můj výraz zkroutil do bolestného. Navíc ty průdušky pálely jako čert! Odkašlal jsem si a utřel si tlamu. Byla od krve, kterou jsem tím přenesl na svou bílou tlapku. Snažil jsem se utřít tlapu ve sněhu, ale měl jsem nepříjemný pocit, že omrzliny budou v horším, stavu, než jsem si myslel. Tu tlapu jsem necítil. "Rád tě vidím." Vydal jsem ze sebe a stěží se opravdu zvedl. Chtěl jsem jí obejmout, ale ona vypadala, že mě snad nepoznává. "To jsem já... Moorff." Spustil se mi znovu kašel a tak jsem se na okamžik odvrátil. Když jsem se na ní zpětně podíval a usmál, pohled to asi nebyl pěkný. Zubiska pokrývala krev.
Zapomněla snad na mě? Prohnalo se mi hlavou. Dlouho jsme se neviděli a já teď nevypadal teda nejlépe. Měl jsem i lepší dny. Načež ten krápník na zadku asi taky působivý nebyl. Vypadal jsem možná zbídačeně, ale do nedávna jsem byl poměrně fit. "Pamatuješ? Byli jsme spolu... ve smečce." Mezi slovy jsem si musel dát na čas. Hrozně špatně se mi dýchalo a na hrudi mi sípalo. "Ty a Sayap... já a Neyteri... pod vládou Storma." Povzdechl jsem si. Musel jsem se zpětně posadit. Měl jsem pocit, že sebou fláknu. A ještě divnější pocit, že mě někdo z povzdáli pozoruje. Když jsem se ohlédl, viděl jsem jenom černou hmotu, která se rázem přemístila jinam. Zamračil jsem se, ale nevěnoval jsem tomu pozornost.

// Sarumen přes kopretinovou louku

Nečekal jsem, že můj výlet bude tak náročný. Nejspíše opravdu nebyl dobrý nápad vypadnout ven z lesa, kde jsem byl chráněn stromy. Ale na cestu jsem se už vydal a tak jsem pokračoval. Řeka byla naštěstí zamrzlá. Přesto, co čert nechtěl, se kus u břehu pode mnou prolomil a já propadl zadkem do vody. Ta byla logicky šíleně ledová. Naštěstí se mi podařilo vydrásat se ven. Ale namočil jsem se u toho řádně. Ve své cestě jsem ale umanutě chtěl pokračovat.
Potřeboval jsem navštívit místo, kde jsme si s Neyteri tak nějak řekli své ano. Kde naše cesta byla již opravdu naše. Srst mi v podstatě okamžitě zamrzla. Takže jsem měl na prdeli kus krápníku a na tlapkách se mi dělaly omrzliny.
Kašel sílil a byl doslova příšerný. Průdušky mě pálily jako ďas. Při nachlazení není dobrý nápad se rochnit ve vodě... Došel jsem ale na středozemní pláň přesně tak, jak jsem chtěl. Dokonce jsem našel ten zpropadený kámen, který mi zamotal životem.
Položil jsem se na něj a nechal se dál zasněžovat. A přitom zíral před sebe a viděl veškeré ty vzpomínky na Neyteri. Byly tak živé... jen se jich dotknout.

Probudil jsem se z poměrně tvrdého spánku. Jako bych snad ani nespal a byl mrtvý. A mé tělo teď rázem ožilo. Zvedl jsem hlavu. Byl jsem zasypán sněhem. Od hlavy až k tlapkám. Postavil jsem se na tlapy a veškerý sníh ze sebe sesypal. Záda jsem měl ztuhlé, jako bych roky spal v jedné a té samé pozici. Několik křupavých hlasitých zvuků jasně dávalo najevo, že tady není něco v pořádku.
Necítil jsem se popravdě nejlépe. Pálelo mě na hrudy. Možná jsem prochladl. Neměl jsem tak dlouho spát na tom studeném. Problesklo mi hlavou a na vteřinku jsem měl mžitky před očima. Ale ty během chvíle odezněly. Zakašlal jsem a z krku mi vyletěla krev. Krev? Vypoulil jsem oči. Ale tlapkou jsem jí zahrnul zpět sněhem. Nechtěl jsem, aby to někdo viděl.
Průdušky mi neskutečně sípaly. Přesto všechno jsem se rozhodl opustit les a vyrazit na místo... kam mě to už delší dobu táhlo. To místo bylo opuštěné a otevřené zároveň. Byla to středozemní pláň. Tam u toho kamene. Jsme se s Neyteri... Svěsil jsem hlavu a rovnou vyrazil mimo les.
Nikomu jsem nic neoznamoval. Nemusel jsem. Prostě jsem šel.

// Středozemní pláň (přes Kopretinovou louku)

Všem děkuji za komentáře.

A já ti už tehdá psala jak moc mě to potěšilo opravdu. Hrozně moc si toho cením. Však nejhorší na loučení je číst přesně tohle... Moc ti děkuji

Půjde za Neyteri tam kam patří :)

Já vám děkuji za reakce :)

Ještě by mi měla zůstat Lucy a Ray a čas ukáže, jak osud s nimi naloží. :)

Odměny:

Je velmi těžké stanovit odměny pro všechny. Dopisy byly vážně moc krásné. A tak jsem se rozhodla že... to uděláme dle délky. A když jsou dneska ty Vánoce...

Dostanete každý tedy od (základ):

10 křišťálů + 30 oblázků

Po maximum za ty velmi dlouhé a bombovní dopisy:

20 křišťálů + 50 oblázků

Ano, křišťály jsou přemrštěny ale... když jsou dnes ty Vánoce... a mě nic jiného nenapadlo xD tak užívejte kocouři. (Snad dnes stihnu vše převést)