Dalo by se o něm říct, že navenek vypadá jako ďábel, ale uvnitř je anděl. Jeho povaha je zapeklitá, ale velmi zajímavá.
Morfeus je na první pohled zákeřný a ostrý vlk. Agresivita je jeho velmi slabou stránkou. Snadno vyvolá souboj, který se mu většinou podaří vyhrát díky jeho vypočítavosti. Občas reaguje přehnaně. Na jeho reakce má velký vliv jeho temperament, který z něj přímo vyzařuje. Morfeus má pudy vůdčího vlka již v brzkém věku. Velmi snadno se nechá zlákat svými nápady.
Na druhé straně, když Morfeuse poznáte zevnitř, sami se přesvědčíte, že je lásky plný a mírumilovný. Má určitou trpělivost, pokud ale překročíte hranici a ta je omezena jeho náladou je hrozně nevrlý a pokud ho naštvete, probudíte v něm tu zlou stránku a to pro vás není dobré! Své smečce je velmi oddaný a věrný. Snaží se předcházet věcem a soubojům, které by mohly ohrozit smečku, ve které žije. Vždy využívá strategie a chytrosti, nikdy si nepřipustí k tělu cizí vlky. Má velmi silný stisk čelistí, jeho slabostí je, že tuto sílu využívá ne jen na kořistech ale i na protivnících. Neudrží se a jednoduše se zakousne velmi pevně.
Do všeho jde vždy po hlavě, a pokud si něco zamane nebo věří ve svou pravdu, bije se za ní až do krve.
Možná by mu pomohlo, kdyby si našel vlčici, a tak zkrotil svůj temperament a vášeň zároveň. U samic využívá svého postavení a chytrosti. Hledá pro sebe vlčici, kterou by měl opravdu rád a ona jeho. Zaujme ho velmi málo vlčic. Vlčice, které hledá, by měly být smysluplné, chytré, trošku vypočítavé a temperamentním vlčicím se taky nebrání. Jedná-li se o vlčata, nemá je v oblibě a to zřejmě proto, že sám žádné ještě nemá.
Morfeus je z určité části přátelský, ale ze začátku přátelství je velmi nedůvěrný. Jakmile se ale ujistí, že jeho přítel je opravdový přítel, dokáže být opravdu dobrým parťákem do nepohody, ale pokud se trefíte do jeho slabiny, vybouchne jako pára nad hrncem.
Vzhledově vypadá Morfeus v podstatě jako alfa samec. Je velmi vysoký, poměrně štíhlý, ale svalnatý. Má však velmi statný hrudník a veliké tlapy. Tlapami dokáže velmi silně udeřit, přičemž ještě využije své drápy, a bolavá rána je na světě. Patří mezi vyrovnané a s životem smířené vlky. Je to lstivý vlk, nikdy nevíte co má za lubem. Zajímavě působí i jizva, kterou má přes oko a táhne se přes tlamu. Stačí jeho pohled, který vám nažene i hrůzu a jizva tomu ještě přidá efekt.
Rád loví, ať už se jedná o zajíce či srnu, rád si pochutnává na mase. V lovu je vypočítavý a trpělivý. Vždy se pomalu a tiše blíží ke kořisti. Pokud loví ve smečce, rozmístí se tak, že využijí na kořist momentu překvapení.
Poslední oblíbenou činností Morfeuse je odpočinek. Ať už se jedná o skalnatý převis nebo vyhrabanou jámu rád se uvelebí na těchto místech.

je to již několik let, co se tento neobyčejný vlk narodil. Pochází z jedné velmi silné smečky. Narodil se společně s pěti sestrami. Cranea, Survaki, Rineah, Parysa a Nergetti.
Jakožto prvorozený byl jeho otcem snad od samotného zrození tak nějak odsuzován a zavrhován. Místo toho, aby ho jeho otec miloval, jako jediného syna, vždy se k němu choval dosti hrubě a odměřeně. Častokrát na něho vztáhl tlapu a né jednou se stalo, že mu pěkně vynadal. Co to vlastně způsobilo? Snad to že byl prvorozený a jakožto větší vlče způsobil své matce při porodu větší bolesti? To se Morfeus nikdy od svého otce nedozvěděl. Převážně se vyhýbal s ním jakkoliv komunikovat. Jejich pocity byly tak nějak oboustranné. S nikým ze členů toto ale neprobíral. Jednou se snažil na toto zeptat své matky, když byl ještě malé vlče. at své matky, když byl ještě malé vlče. “Jsi prvorozený synu. Má tě rád.“Toto byla slova jeho matky. Jenže i ona sama moc dobře věděla, že ho Misey od začátku od sebe odstrkuje a je na něho až příliš hrubý. Chtěl tím snad něčeho dosáhnout? Po fyzické stránce byl na tom Morfeus až moc dobře na malé vlče. Chtěl, aby jeho syn byl silný i po psychické stránce už od malička?
Čas plynul jako voda. Vlčatům byl půl rok a od té doby se téměř nic nezměnilo. Morfeus byl komandován svými sestrami. Bylo na něho pět sester a tak se dalo čekat, že probojovat se ke slovu nebude vůbec jednoduché. Nemyslete si však, že po sobě nechal štěkat. Odmalička byl tím dominantnějším, takže se ke slovu prorval ať to stojí, co to stojí. Proto hodně času trávil osamocený anebo se svým nejlepším přítelem Grokem. Kdo je Grok? Vlče, které se narodilo přibližně ve stejnou dobu jako Morfeus. Narodil se beta páru smečky. Od té doby, co se tahle dvojce potkala, spolu držela za jeden provaz. Nebyl den, aby tihle dva kulíšci spolu neprováděli nějaké vylomeniny. Grok byl vlk, který pomáhal Morfovi zapomenout tak nějak na prapodivné jiskření mezi ním a jeho otcem.
V půlroce života, Morf začal pociťovat tajemství magie. Slyšel ve své hlavě útržky slov, vět, které si někdo myslel. Prvně toto považoval za nějakou provokaci ostatních, aby si myslel, že se zbláznil. Po delší době tomu ale začínal věřit. Proč slyší něco, co nikdo nevyslovil? Dlouho se trápil, dokud se neodvážil se svěřit rodičům.“To jsou myšlenky Morfeusi. Slyšíš myšlenky vlků.“ Vysvětloval mu jeho otec.“Každý vlk ovládá nějakou magii. Magie jsou různé a ty jsi od nás získal myšlenky.“ Dodala jeho matka. Od té doby se Morf pral s cizími vlezlými útržky myšlenek. Nikdy toho nechtěl využívat a vždy mu to přišlo otravné. Koho by to neštvalo, dozvědět se jedno dvě slova, která pro něho nedávaly vůbec žádný smysl?
Čas se hnal kupředu neuvěřitelným tempem. Vlčata byla o další půl rok starší, takže měli nyní jeden celičký rok. Smečka si poklidně odpočívala na louce po dobrém a vydatném jídle, které ulovili jejich lovci. Na tomto lovu se měla podílet i vlčata. Jenže Morfovy sestry zůstaly „doma“, zatím co otec přiměl Morfeuse, aby šel s nimi. Lov netrval dlouho, za to ho otec pěkně potrápil. Nechal ho běžet s lovci a chtěl po něm, aby on sám skolil ono zvíře. Proč zrovna Morf, nikdo netušil. Ostatní členové smečky si sami všimli, že Morfeuse nutí do hodně věcí, které by měl zvládnout dospělý vlk, ale né vlče. Lov tedy pokračoval pro Morfeuse neúspěšně. Dostal několik kopanců a jeho posledním pádem zůstal ležet na zemi. Když se otočil po otci, ten jenom odvrátil znepokojený zrak.
Úlovek nakonec musel Morfeus dotáhnout sám ke smečce. Nebylo to daleko, ale jako roční vlče neměl tolik sil, aby mohl táhnout zvíře o velikosti losa. Alfa, ktedy jeho otec nařídil, aby mu nikdo ze smečky nepomohl. Jenže tohle byl nesplnitelný úkol. "Já to nezvládnu, otče."Vydal ze sebe k smrti utahaný Morfeus. “Jsi prvorozený? Jsi.“ Tuto větu nikdy nepochopil, ale přeci jen se otec slitoval a dovolil lovcům, aby odtáhli zvěř ke smečce.
Lovci se vzdalovali a Misey čekal, až budou dostatečně daleko. “Jsi slabý. Za to, že jsi neuposlechl a svůj úkol nezvládl sám, nebudeš žrát ulovené zvíře.“ Pronesl jeho otec a rozběhl se za lovci. Morfeus byl zvyklý, že mu otec odepíral žrádlo. Často se stalo, že nemohl žrát anebo mu bylo dovoleno žrát jako poslednímu.
Morf právě trávil čas se svým nejlepším přítelem Grokem, jako každý den. Poflakovali se nedaleko jejich smečky. Protože prováděli různé rošťárny, nikdy se nesnažili být smečce na očích.
“Co říkáš Lilkeře?“ Zrovna se vyptával Grok Morfa. Jenže co měl vlastně Morf odpovědět? O vlčice se doposud nijak nezajímal. Byly mu ukradené a jediné co ho zajímalo, byly hry a přátelské rvačky s Grokem. Pokrčil tedy jenom rameny. “Co bych měl na ní říct? Je to vlčice.“
Protočil na Groka oči a rozvalil se na mýtině, kde se právě nacházeli. Grok mu stoupl tlapkou na břicho a zatlačil silněji na ono místo. “Souhlasím! Vlastně nechápu, k čemu vlčice vůbec je.“ Rozesmál se tak hlasitě, až Morfeuse na tom smíchu něco zarazilo. Jeho hlas byl hrubší než obvykle. Obě dvě vlčata zastínil stín někoho, kdo jsem vůbec nepatřil. Grokův smích utichl, za to cizí vlčí dále pokračoval. Vlčata se okamžitě nalepila na sebe, jako by byli snad nerozdělitelná dvojčata.
Kdo to je? Co tu chce?Znělo Morfovou hlavou, jako by snad vycítil nepřátelství z vlka. Cizí vlk se na ně neustále usmíval. Jeho hnusné žluté zuby s odporným pachem.Otče!Poprvé chtěl Morfeus jeho pomoc. Jenže ten nebyl k dostižení. Všechno se stalo tak rychle, že vlčata, která zaměstnával šedivý vlk stále zkoprnělá na místě, zatím co na jejich smečku zaútočila jiná, nepřátelská smečka, která jejich území chtěla již delší dobu. Ze strachu, který jim byl vidět na očích, přestali zcela vnímat okolí. Zezadu se k Morfeusi a Grokovi blížil černý vlk.Toho ale zaznamenali až tehdy, kdy je okřikl další jedinec z jejich smečky, pravděpodobně jejich alfa. “Nehrajte si s nimi a zabijte je.“ A přesně to byl ten moment, který vlčata využila pro útěk. Měli velmi malou možnost útěku. Černý vlk se po nich ohnala Morfeusovi způsobil velkou ránu přes oko. Naštěstí se dokázali vyprostit od cizích vlků.
Morfeus se naposledy ohlédl na bojující smečky a vydal se na útěk. Grok však s ním nepokračoval a schoval se do staré opuštěné nory. Ani jeden z vlků netušil, že se nejspíše vidí naposledy. Při posledním pohledu na smečky Morfeus viděl, jak jeho otec bojuje ze všech sil, to samé i jeho matka. Každý dospělý člen smečky se snažil překonat nepřátelskou smečku. Marně však bojovali, až došlo na nejhorší. Morfeusův otec věděl, že jeho smečka, Alliance wolves, nemá šanci. Prohlásil tedy ústup. Vlci ze smečky Alliance wolves se snažili uprchnout, ale marně. Zbylo málo jedinců, co přežili, ti se však rozprchli do lesů. Morfeusovi sourozenci Susan, Práda, Survaki, Samantha, Parysa se stihli ukrýt v bezpečí. To však Morfeus nevěděl a pokračoval v útěku do neznáma. Jenže co bude s mladým, teprve ročním vlkem?
Snad to byla shoda náhod, nebo jenom štěstí či osud? Zrovna když se Morfeus potuloval a stále chodil dokola kolem jedné skály, všimla si ho jedna starší vlčice. Pozorovala ho docela dlouho, dokud se nerozhodla s vlčetem navázat kontakt. “Ztratil ses?“ Vyrušila Morfeuse, právě když ulehl ke skále. Znepokojeně vyskočil na tlapky a celý vystrašený na ní začal vrčet. “Uklidni se.“ Řekla a přiblížila se k němu. “Jsem Orphe.“ Kdo by řekl, že přesně tohle mu zůstane v hlavě do konce života? Taková nepatrná věta.
A tak začala další etapa Morfova života. Vlčice se ho ujala a odvedla do svého skalnatého úkrytu. Trávila tam nejspíše svůj volný čas a pro její stáří byla pro smečku nepřínosná. Morfeus byl hodně dlouho nemluvný. Nebyl schopný mluvit o dni D, kdy jeho smečku napadla jiná. Nebyl už vůbec schopný mluvit o tom, jak se k němu chovat jeho otec. Byl uzavřený a jediné čeho byl schopný, byly jeho každodenní rutiny. Vstát, jít ven, počkat na vlčici, dokud se nevrátí z jejich prapodivných výletů. Sežral, co mu vlčice přinesla a pak sám trávil hodně času na skalnatých převisech. Hleděl vždy před sebe a hlavou se mu honily nejrůznější vzpomínky. Rovněž měl hodně často i noční můry. V těch sebou škubal, křičel ze spánku a dlouhou dobu to byla jeho jediná komunikace.
Další rok měl Morfeus na krku. Byl teprve dvouletým vlkem. Byl mnohem větší, mohutnější a dokonce výškou přesahoval vlčici. Ta ho neustále krmila a učila ho lovu. To díky ní má veškeré zkušenosti, které nebyl. Díky ní přežil a měl dobré vyhlídky pro budoucnost.
Vlčice stárla a chřadla, za to se ale nebála využívat Morfeuse. Možná těmito změnami se chovala prostě jinak, než bylo její obvyklé chování. Začala být sprostá a její chování se změnilo v hrubé a násilné. Morfeus musel snášet její ataky na jeho osobu ať už slovní, nebo fyzické. Byla to přeci ta vlčice, která mu zachránila život! Ta vlčice, která mu dala možnost být dobrým v budoucnosti. Začala ho nazývat darmožroutem. Často si na něm vylívala její špatné nálady a svět byl rázem zase šedivý, jako byl na začátku jeho života.“Nejsi hoden toho, abys žil!“Další vlk, který ho odsuzoval jen proto, že existoval? “Jsi stará, jak se vůbec opovažuješ něco takového říct?!“ Bránil svou čest, která kdesi hluboko v tomhle vlkovi byla. Byla ve skořápce, která byla tak tvrdá, že by jí ani kámen nerozbil. “Beze mě bys chcíp!“ Křikla vlčice tak hlasitě, že se tato slova lesem nesla jako ozvěna. Beze mě bys chcíp! Beze mě bys chcíp! Beze mě bys chcíp!
Rovněž na něj zaútočila. Snad přitom Morfovi praskla nějaká malá cévka v hlavě, ale co nastalo poté, on ani vlčice neočekávali. Morfeus se neudržel a agresivně napadl starou vlčici. Byla to přeci ona, která ho neustále ponižovala. Jelikož byl opravdu mladý a dobře živený, měl sílu snad za dva. Zaslepený vidinou lepšího života a vidinou, že to ona mu brání v rozletu, jí nemilosrdně zabil. V ten den se v něm něco změnilo. Nebyl to ten Morfeus, který po sobě nechával věčně šlapat. Uposlechl každičký rozkaz svého otce, každičký rozkaz opatrovnické vlčice a nikdy jim to nebylo dost. Stal se jiným vlkem.
Ztěžka oddechoval u čerstvé mrtvoly vlčice. Co jsem to jen udělal?Bědoval, ale tentokrát už marně. Několik dní strávil u mrtvého těla. Chtěl to všechno vrátit zpět, jenže už bylo pozdě. Tělo se po několika dnech začalo měnit a smrad, který ze s něj linul, nebyl vůbec příjemný. Ještě dalších několik dní se skrýval v jeskyni od vlčice. Nakonec se ale rozhodl opustit tohle místo a najít si lepší.
Netrvalo to tak dlouho a Morfeusovi byly tři roky. Pouhé tři roky, které někteří vlci prožili pěkně v poklidu smečky, zatím co Morfův život byl už teď pěkně pestrý. Narazil na několik smeček, do kterých se ale nakonec nepřidal. Jedna se mu ale docela zamlouvala. Alfa samec ho přijal bez problémů. Dokonce se mu zamlouval, jelikož z něho vyzařovala energie, dominantnost a síla. Díky tomu všemu získal bez sebemenších potíží i lepší postavení ve smečce. Začaly se kolem něho motat i mladé vlčice, kterým se Morfeus zamlouval. A přesně tohle, zapříčinilo další neshody ve smečce. Morf byl často osočován alfou, že vlčice využívá a chová se netolerantně vůči němu. Něco na tom pravdy bylo. Jako mladý a atraktivní vlk, dokázal využít svůj šarm. Nikdy ale neměl vyloženě zamilovaný vztah. S vlčicemi si často hrál jako s loutkami. A proč taky ne? Když se na něho lepily jako mouchy na zdechlinu. Hodně vlčic využíval ke svému uspokojení. Nikdy se tím ale nechlubil. I vlčice byly téměř vždy z ticha, jelikož věděly, že kdyby si pustily tlamu na špacír, dobře by to nedopadlo. A tak si Morfeus užíval života, který nějakou dobu zaplňovaly pouze vlčice a jejich nemalá schopnost na pár chvil zapomenout na to, co se dělo kdysi v jeho životě. Možná si tím i vydobýval nějakou nadřazenost nad tímto pohlavím. Nikdy jim neudělal jediný ústupek a jeho partnerka mu vždy musela být nablízku, aby si na ní mohl zchladit žáhu a to jakýmkoliv způsobem. Vlčice byly vždy tuctové. Nic světoborného. Převážně byly téměř vždy tmavé, tedy černé. Černé s přerývavou šedí. Možná si je vybíral záměrně, jelikož mu připomínaly vzhledově tak trošku jeho otce. Tedy konkrétně zbarvením a on si na nich mohl vybít svou zlost, která se v něm ukrývala od jeho vlčecích let.
Vše se vyostřilo v boj. Morfeus po sobě nenechal šlapat, zatím co alfa nemohla vydržet jeho dominantní chování. Oba dva samci padli vyčerpáním k zemi. Krvaví a k smrti unavení přestali bojovat. Morfeus věděl, že v této smečce již pro něj místo není, a tak se rozhodl smečku dobrovolně opustit. Smečka by stejně bránila svého alfu a tak by bylo více než jasné, že by ho mohli dříve nebo později i zabít.
Již dávno čtyřletý vlk, se vydal napříč světu. Osud si s ním pěkně pohrával. Narazil dokonce na své sourozence. “Morfeusi!“ Ozval se odněkud pronikavý hlas. Byly to jeho sestry. “Kde ses celou tu dobu toulal?“ A tak se rodinná sešlost trošku protáhla. Strávili spolu nějaký ten čas, ježe on si moc dobře uvědomoval, že s nimi zůstat nemůže. Proto se rozhodl, časně z rána sestry opustit.
Při dalších toulkách poznal novou smečku, kde pobyl nějakou tu dobu, však ani zde neuspěl a nebyl doceněn za své chování. Spory mezi vlky a jim dovršily kalichu, a jako láva co z ničeho nic se zavalí do údolí, se na Morfeuse vrhli. Věděl, že v tomto boji má jasnou prohru a bojovat s alfa samcem je riskantní, opustil tedy i tuto smečku.
Jeho kroky ho dovedly až na Gallireu. Tohle místo ho očarovalo. A kdyby jenom zdejší krajina. Když se jedné krásné noci procházel po lese a proplétal se mezi stromy, uviděl záblesk smaragdových očí. Čí oči to byly? Byly kouzelné a v té tmě celé jenom zářily. Čirou náhodou se stalo, že právě tyto oči se k němu skutálely ze svahu.
Seděli naproti sobě, aniž by jeden z nich vydal hlásku. Šedo bílá vlčice, se smaragdovýma očima seděla přímo vedle něj. Nesměle se dali do řeči a po delším čase, co spolu strávili, se nakonec dali dohromady. Morfeus nepatřil mezi vlky, kteří by naháněli vlčecí „sukně“. Vlčice téměř vždy přišly za ním. Možná to bylo tím, že věděl, jaké jsou. Žít se svými sestrami mu stačilo natolik, aby žádnou jinou vlčici nechtěl ani vidět. Za to vlčice se kolem něho často motaly. Krásu vlčic začal objevovat teprve tehdy, co poznal Neyteri. Ta mu ukázala, že vlčice mohou být z jiného úhlu pohledu zcela jiné a zajímavé.
Celý celičký rok se nemohl od vlčice odpoutat. Bláznivě zamilovaný, snad poprvé opravdu zamilovaný do vlčice, jí doprovází téměř při každém kroku. Poprvé prožívá opravdovou lásku a náklonnost k druhému pohlaví. Je tak trošku jako malý vlk, který se učí a zkouší, co může a co nesmí. Ztráta této vlčice by pro něho byla hodně velká rána. Proto mu trvá, než se k něčemu ve vztahu rozhoupe. Nechce udělat chybný krok. Na druhou stranu právě tím, může udělat více chyb, než vůbec předpokládal. Učí se všemu, co se vztahu týče. Jeho předchozí vztahy byly platonické a založené na jeho dominanci. U Neyteri ale musel začít od malilinkatého zrníčka, aby si jí vůbec získal. Vydrží tahle láska i nadále? Proč zrovna takhle vlčice mu dokázala změnit partnerský život a pohled na toho druhé pohlaví, jako na opravdu křehké bytosti? A jaký bude vlastně jeho život? Dokáže vše hodit za hlavu a jednoduše žít pokojný a vyrovnaný život?
Jde to vůbec jen tak vymazat? Vždyť trpí nočními můrami. Neustále se mu vrací smrt vlčice, kterou zabil. Její slova a nadávky. Nadávky jeho otce… dokáže žít normální život?
A co nepatrné ústupky, které se ve vztahu běžně dělají? Nikdy nebyl donucen žádné takové ústupky dělat, zvládne tedy ty, které jsou opravdu zapotřebí?
Jenže jeho chování a postoj k životu se rapidně změnil, možná právě díky Neyteri, která je zcela jiná, než ostatní vlčice.


Útržky vzpomínek z konverzace, které mu uvízly v paměti snad do smrti:
"Tatínku, tatínku, smím jít také?"
"Ne."
"Proč nemůžu tatínku?"
"Protože ses provinil."
.
.
"Ale tatínku, já mám opravdu hlad. Smím si vzít?"
"Jestli si vezmeš jediné sousto, postarám se o to, abys další měsíc vůbec nic nežral!"
.
.
"Chtěl bych být jednou jako ty tatínku. Silný, statečný a odvážný."
"Chtít můžeš, nikdy mnou ale nebudeš."

..."Beze mě bys chcíp!"
Zajímavosti
- Je velice statný a silný vlk. Má neuvěřitelně mohutný hrudník. Řadí se k největším jedincům v říši vlků
- Má neustále noční můry, ty se stále vracejí v různých intervalech
- Má velkou jizvu přes pravé oko. K té přišel, když jeho rodná smečka bojovala
- Nerad mluví o své minulosti či jeho tehdejším chování
- Má rád, když mají věci řád. Je tak trošku puntičkář. Když dostane úkol, musí ho splnit pro svůj vlastní vnitřní klid.
- Dříve se k vlčicím choval nadřazeně a hrubě. Byl to komplex z vlčecích let, kdy se musel vždy probojovat ke slovu, když jeho sestry žvanily a žvanily. Po delší době se tento komplex odboural.
- Ke svému otci uchovává mírnou nenávist. Tuto věc ale nikomu nikdy neřekl. Před ostatními se tváří, že jeho rodiče byli dokonalým párem a vlčata dobře vychovali.