Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mordecai na jednu stranu byl zabraný do svého monologu, na tu druhou si byl vědom Tasiny snahy vyprostit se z výtvorů jeho magie, která ho bezpochyby vyčerpávala. Nechal sebou vlčici zmítat, přestože pár šlahounů již přetrhla, zatímco sám pokračoval v proslovu. Už mu ale začínalo docházet, jak moc ho magie vyčerpávala a bolest hlavy ještě zesílila.
Čas utéct? Sice jsem zesílil, ale ještě pořád jsem jen smrtelník. Začínám slábnout... Pořád mám ale dost síly na to, abych se ještě chvíli zdržel, proletělo mu hlavou, než po něm vlčice vyštěkla. To už ze země vyrazily další, tentokrát trnité šlahouny, které se vlčici znovu ovinuly kolem zad a všech tlap. Propletly se mezi sebou, aby tak Tase znesnadily útěk ještě víc a trny se tak zaryly do jejího těla. Ani Mordecai však nezůstal bez úhony. Klopýtl dozadu, aby se mohl opřít o stěnu východu z jeho předchozího výtvoru, který je původně měl chránit před deštěm.
Zamotala se mu hlava a její bolest zintenzivněla natolik, že ho dokázala vyrušit z myšlenek. Snížila tak dobu, kdy mohl utéct, dokud trní vlčici ještě pořád drželo při zemi. Pár vteřin mu trvalo, než se zorientoval a došla mu vážnost situace. Bodavá bolest v hlavě neustávala a on si nebyl jistý, co by s ním udělalo další použití magie. Začal tak na stále vratkých nohách couvat ven s pohledem propalujícím Tasu. Nebyl jedním z těch, kteří by kvůli své hrdosti hodlali zůstat do posledního dechu a i přes bodavou bolest v hlavě už mu došlo, že útěk bude nejlepší volbou, nicméně teď mohl jen doufat, že trny Tasu udrží dost dlouho na to, aby se na vratkých nohách a s motající se hlavou dokázal vzpamatovat a dostat pryč.

Tasina nelibost, nebo spíš vyloženě nenávist vůči magiím, byla víc než zřejmá. Přivedlo ho to k zásadní otázce proč? Byla tak vychovávaná od vlčete nebo měla špatnou zkušenost? Tak jako tak, jednu bude mít teď, napadlo ho, zatímco bedlivě sledoval řeč jejího těla, kdyby se po něm náhodou rozhodla vrhnout a podle jejích vlastních slov se na to i chystala.
Mordecai se nad jejími slovy uchechtl, načež nechal půdu pod jejími zadními tlapami puknout a z pukliny vyrazily další silné šlahouny, které se tentokrát pevně ovinuly kolem jejích zadních tlap a zad, táhnouc ji k zemi, aby ji tak do určité míry znehybnil. Jeho ledově klidný úsměv prolomil krátký smích. "Perfektní. Všechno je perfektní!" pronesl. Bohové byli s ním, věnovali mu dar, a on měl nad celou situací dokonalou kontrolu. Byl jim blíž, než kdykoliv předtím. Vše bylo přesně tak, jak mělo a v jeho očích se zračilo něco, co by spousta vlků označila za čiré šílenství.
"Nemyslím si, že chápeš, o co mne žádáš. Vlastně nechápeš vůbec nic, nemám pravdu?" položil otázku. Pokračoval však, aniž by vlčici pustil ke slovu. "Nemusíš se vyjadřovat, odpověď už znám. Jednoduše jsi na to příliš hloupá," pronesl klidně, zatimco jí provokativně zíral do očí. Čím dál tím víc rostoucí únavu, kterou doprovázela bolest hlavy zatím ani nezaregistroval. Zdálo se, že svou novou sílu přecenil a jeho magie si za posledních pár minut vzala spoustu jeho energie, nicméně se v ten moment cítil příliš mocně na to, aby rostoucímu vyčerpání věnoval pozornost. Celé vyhrocené situaci ještě nebyl konec a Cai byl připraven svou novou sílu využít do poslední kapky, bude-li toho třeba.
"Pověz, co tě vede ke vší té nenávisti?" zeptal se, jeho tvář opět zdobil ledový úsměv. Pravdou byl fakt, že mohl chvíli, kdy byla Tasa vězněm šlahounů, využít k útěku. Fyzicky by v boji tolik zdatný totiž nebyl, čehož si byl plně vědom. Jenže mohl něco jako útěk skutečně podniknout? Nechtěl odběhnout se sklopeným ocasem od někoho, jako je tahle bezbožná, hloupá, smradlavá a naprosto zbytečná vlčice. Zatím ale ani nemusel. Zatím měl všechno pod kontrolou. Nebo se tak alespoň cítil. Tasiny zadní tlapy byly stále v zajetí šlahounů, a jemu tak stačilo udržet si dostatečný odstup. Otázkou však bylo, na jak dlouho?

Vlčice ve vteřině přepla na vyloženě nepřátelský přístup, ceníc na Caie zubiska. "Takhle vypadáš ještě hůř," podotkl posměšně, skoro až znuděně. Jeho výraz zůstal, nehledě na situaci, nepřiměřeně klidný, jeho tělo však automaticky zaujalo bojový postoj. Byl v pozoru a připravený reagovat, kdyby se na něj vlčice vrhla. Vlastně to vypadalo, že od toho vůbec neměla daleko.
Tak jako tak, Mordecai si situaci užíval. Nikdy sice nebyl přílišným fanouškem fyzických konfliktů, nicméně to v něm rozpumpovalo adrenalin a přimělo ho cítit něco jiného než nudu, která ho věčně sžírala.
Slyšíc Tasina slova plná nenávisti, Mordecai se až překvapivě upřímně zasmál. Nebylo pochyb o tom, že ho její tvrzení dobře pobavilo. "Víš, jsem rád, že to říkáš, protože přesně tohle si od samýho začátku myslím já o tobě," pronesl s pobaveným, ale stále ledovým klidem v hlase. "Ironické, že? Každopádně si dovolím říct, že mé důvody, jakožto důvody někoho, jehož existnece má skutečný smysl a cíl, mají mnohem větší váhu než slova něčeho, co je jen pouhým tělem čekajícím na rozklad," podotkl, jeho upřímné pobavení se postupně vytratilo, nechávajíc na Caiově tváři jen ledový úsměv.
Když Tasa jeho přirovnání vyvrátila, na malý moment se v jeho očích mihlo nespokojení, než opět získal kontrolu. Znovu ze sebe vydal pobavené odfrknutí. "Jistě, že ne. Pokud je skutečně bohyní, pak jí zatím nesahám ani po kotníky." Pohrdavě si ji přeměřil pohledem. Zcela očividně na ni shlížel seshora. "Tobě ale očividně stačí i tohle," pronesl posměšně.
Na venek se zdál být v pozoru, nicméně stále více pobavený než cokoliv jiného. Uvnitř však soptil. Vlčice mu připomněla fakt, že byl Božstvu pořád příliš daleko. Dostal sice novou sílu, za níž byl Bohům samozřejmě neskonale vděčný, nicméně to nic neměnilo na tom, že to stále nebylo dost. V nadcházejících chvílích se mu ale s největší pravděpodobností bude hodit.

Mordecaie místo odpovědi na jeho poznámku čekalo jen další říhnutí. Odporný. V duchu znechuceně nakrčíil čenich, navenek na sobě ale nedal nic znát. Místo toho se rovnou pustil do jídla, přičemž po očku Tasu sledoval. Té očividně ke spokojenosti opravdu stačil jen dostatek jídla. Na víc, zdá se, vlčice úplně nemyslela.
Napřímil uši, když se Tasa zmínila o někom dalším. "Asgaarský les," zopakoval po ní jeho obvyklým klidným hlasem, ignorujíc styl kterým informaci podala. Takhle nakonec nejspíš smýšlela o každém, především o těch, jimž nerozuměla. Zasoustředil se radši na něco jiného. Žije. Je tam smečka, nebo žije sám? Je členem Bratrstva? Kdyby tam skutečně sídlila smečka, je možné, že je tam bratrů a sester víc?
Než se ale stihl na cokoliv zeptat nahlas, Tasa mu dala další informaci. Tentokrát o zdejším božstvu. Smrt? Ani ho nezaskočilo, jakým stylem o vlčici, již zdejší považovali za bohyni, mluvila. Nakonec se nezdála jako někdo, kdo měl dostatek respektu pro sebe, natož pro druhé. "Mluvíš, jako by ses s ní setkala," poznamenal. "A má bratra, říkáš? Předpokládám, že jím bude Život?" domyslel si, očekávajíc potvrzení a snad více informací.
Když Cai začal experimentovat se svými novými silami, viděl, že Tasa už dávno ztratila o Božstvo zájem. Dokonce se zdálo, že si na chvíli zdřímla, nad čímž by otráveně obrátil oči, kdyby se nesoustředil na magii. Její nezaujatý přístup se však změnil, jakmile si všimla, co se kolem ní děje. Mordeecai pohledem sklouzl k ní s hlavou jemně nakloněnou na stranu. Jeho výraz však, jako vždy, zůstal nehybný, jako by se nechumelilo. Ach tak, poznamenal si v duchu. Vlčice očividně nebyla fanynkou magií, a rozhodně už nevypadala přátelsky nebo alespoň víceméně klidně jako předtím. Divadýlka už asi nebude třeba. Na tváři se mu objevil spokojený úsměv. Celá situace mu nakonec udělala radost. Přeci jen se o něm teď Tasa vyjadřovala přinejmenším podobně jako předtím o zdejší bohyni. "Chápu-li správně, vyšší moc se ti tedy nelíbí, hm?" zeptal se s pohledem provokativně upřeným do jejích zlatých očí. Aniž by ale čekal na odpověď, znovu spustil: "Tak jako tak, zajistil jsem ti suchý úkryt. Má část dohody je splněna." Pobaveně se uchechtl a pokračoval: "Nechápej mě špatně. Dostát svému slibu jsem neměl v úmyslu nikdy. Nejsi členkou Bratrstva, nic mne k tobě neváže. Tvá existence pro mě znamená míň než tlející zdechlina. Takže tohle všechno vlastně můžeš vnímat jako mou malou laskavost," pronesl, pohledem si hrdě prohlížejíc svůj výtvor. "Nebo jakkoliv jinak, je mi to fuk. Ale řekni mi jedno. Mluvilas o Smrti. Připomínám ti ji?" Mordecai si otázku jednoduše nedokázal odpustit.

Cai zatím nevěnoval pozornost nepěkně vypadajícím mračnům, jež poměrně rychle zachvátily oblohu. Místo toho pohledem zavadil o přecpanou vlčici. "Asi ti chutnalo," poznamenal směrem k Tase, která už se vyvalila na bok, zatímco on kráčel k vlastní kořisti. Ačkoliv na sobě nedal nic znát, Mordecaie překvapilo, že druhou mrtvolku liščete našel tam, kde ji nechal. Popravdě tak trochu čekal, že až se otočí, nenajde nic jiného než zem nasáklou krví, možná nějakou tu kůstku. Tasa přece jenom působila poněkud nenažraně. Jeho kořisti se ale ani nedotkla, tudíž se mohl s klidem pustit do jídla i on sám. Nezbylo mu toho sice vůbec moc, ale obětiny ani trochu nelitoval. Nakonec to přece jen byla oddanost Bohům, která mu dávala důvod k žití, smysl i cíl. A jak se ukázalo, jeho věrnost byla odměněna. Bohové mu byli nakloněni, a dokud měl Mordecai na své straně je, jeho cíle se zdály být na dosah.
Vlčice si při pohledu na jeho příděl pohrdavě odfrkla, ale Caiovi ani u jídla neunikl náznak zvědavosti v jejích očích. "Vypadáš, že máš spoustu otázek," podotkl monotónně. Následovala chvíle ticha, přerušená jen pár hromy blížící se bouře, než spolkl další sousto a s klidem pokračoval: "Řekla jsi, že plýtvám jídlem, ale jsou to právě obětiny a respekt vůči Božstvu a Bratrstvu, čím dokazuji Bohům svou věrnost a vděk. Malá cena za jejich přízeň, nemyslíš?"
Z mračen se mezitím začaly snášet kapky, jejichž počet a intenzita poměrně rychle rostly. Spolykal proto pár posledních soust, načež se zvedl. "Bohové vidí vše. Neztratí se jim jediný čin, jediná myšlenka. Kdo se jim neklaní, není nic. Jen tělo čekající na rozklad," promluvil s pohledem upřeným na Tasu. Dýchající odpad, co čeká, až se rozpadne. "Bez Bohů by nebylo nic. Žádný řád. Žádný dech v plicích, žádná krev v žilách," pokračoval, jenže už teď měl pochyby o Tasině chápání všeho, co doposud řekl. Rozhodl se tedy pro jednodušší, pro Tasu snad pochopitelnější příklad. Čas vyzkoušet, co všechno dovedu. "Bez síly, kterou mi za mou věrnost propůjčili, bych nedokázal tohle," pronesl klidně, počítajíc s tím, že mu jeho pokus vyjde. Věřil si. Věřil Bohům. Stejně jako předtím se zasoustředil na obraz, který si udržel v mysli, načež se ze země vynořily tlusté a pevné šlahouny. Koutek úst mu cukl ve spokojeném úsměvu, zatímco pozoroval svou nově objevenou magii. Zase byl Božstvu o krůček blíž. Nechal šlahouny prorůst mezi sebou tak, aby okolo vlků vytvořily hrubou kostru poměrně prostorného úkrytu, který pak nechal ovinout množstvím menších, zato hustě propletených, popínavek, jež dovnitř nepustily jedinou kapku stále sílícího deště. Ten se mezitím stihl proměnit v silnou bouři. Jediné, co se do Mordecaiova experimentu dostalo, byl občasný záblesk, který čas od času prořízl oblohu potemnělou mračny.

Tlapka, kterou vlčice už podruhé označila za vlčecí, Mordecaie bezpochyby uchvátila. Nakonec to nebylo něco, co jeden vidí každý den. Přinejmenším zajímavá volba, ať už byla část o vlčeti pravda nebo ne. Tasa pro Caie nebyla tak předvídatelná, jak by si představoval. Něco, co ho na jednu stranu frustrovalo, a na tu druhou v něm vyvolávalo jakési vzrušení. Zdála se totiž dost šílená na to, že od ní může očekávat cokoliv. Jediné, čím si u ní byl zcela jistý, byl fakt, že nebude nejostřejší tužka v penále a její... Mravy. Nebo spíš jejich nedostatek.
Mordecai se tiše přesunul, aniž by cokoliv vysvětloval, avšak zdálo se, že Tasa pochopila, co bylo třeba, když se vrhla kupředu, chňapajíc po dospělé lišce. On sám se v pár skocích dostal k mladým. Jednomu se zakousl do krku rovnou na místě, kde taky nechal bezvládné tělíčko spadnout na zem. Druhé lišče se samozřejmě dalo na útěk, ale oproti dospělému vlkovi nemělo šanci. Chvilka běhu a jedno silné stisknutí čelistí stačilo na to, aby liščí mládě stihl stejný osud jako jeho sourozence.
Svižným krokem se vydal zpátky k prvnímu úlovku, a konečně se obrátil Tasiným směrem právě včas, aby mohl sledovat liščí matku, která se bránila ze všech sil, i když ne dlouho. Cai se s klidem posadil na místě, kde se válela, teď už obě, mrtvá liščata a s nezaujatým pohledem upřeným na kus Tasiny plandající kůže zvedl zadní tlapu, aby se ze zvyku podrbal na už tak rozdrásaném boku. Střihl uchem, když se k němu vlčice otočila a svépomocí si "spravila" nepěkně vypadající ránu. "Bezpochyby," odvětil krátce, ale Tasino zranění ho nechalo naprosto chladným. Nakonec to nebyl jeho problém.
Nechal ji trhat a hltat kusy masa, zatímco on sám se rozhlédl kolem. Hledal vhodné místo, kde by mohl přinést oběť Bohům. Široko daleko ale nebylo nic jiného než suchá zem, ostnaté keře a pár trsů trávy. Budu si muset vystačit s tím, co je. S povzdechnutím se zvedl a vzal jedno z liščat do tlamy, míříc k ostnatému porostu, kde mládě položil a se silným stisknutím čelistí víceméně odtrhl jeho hlavu, aby vyteklo co nejvíce krve.
Nejprve plánoval mrtvolku skrýt v trnitém porostu, aby tak zabránil dravcům přístup k jeho obětině, jenže při bližším zkoumání mu došlo, že je pod křoviskem stěží dost prostoru byť jen na Tasinu vlčecí tlapu. Bohové by snad jeho dar přijali i bez toho, jenže Cai nerad nechával obětinu ležet jen tak. To nebyl způsob, jakým chtěl Božstvo uctívat.
Nespokojeně zatnul čelisti. On sám neovládal magii ohně, s níž by mohl oběť spálit na popel jako Morghana. Kolem nebylo snad nic, co by se dalo použít, bezbožné Tasy, která rituál vnímala jako plýtvání jídlem, se ptát ani neobtěžoval a jeho slabé iluze tu byly k ničemu. Sakra! zaklel v duchu. Ačkoliv si to přiznával nerad, po magické stránce nebyl dost zdatný. S takovou se nepřiblížím ani Pravdě, natož Bohům samotným... Frustrovaně nakrčil čenich. Vůbec poprvé za celou dobu, kterou strávil s Tasou, jeho výraz odpovídal jeho vnitřnímu rozpoložení.
S povzdechem se pokusil odprostit od veškeré frustrace. Dnes nejspíš nebylo zbytí. "Drazí Bohové," začal s pokorně skloněnou hlavou. "Já, Erchitu, Vám dávám, co mám a žádám, co je skryto. Buďte svědky mých činů, a až nastane čas, dejte mi spatřit Pravdu," dokončil svůj krátký proslov. Po celou dobu se však neubránil myšlenkám na obětinu příliš odhalenou těm, jimž nepatřila. Kdyby tak mohl krvácející tělíčko nechat spálit, dostat ho do spleti trnitých větví... Jak jednoduché by bylo, kdyby si ho trní vzalo samo... napadlo ho. Živě si dokázal představit obraz trnitých větví, jež se vynořily ze země nasáklé liščí krví a ovinuly se kolem mrtvolky. Zmateně zamrkal. Tak počkat. Vypadalo to, že to nebyla jen pouhá představa. Ze země opravdu vyrazilo trní, vinoucí se okolo zakrvaveného zrzavého kožíšku, skrývající jeho větší část před okolním světem. Mordecai na scénu chvíli jen zíral, než se znovu zasoustředil, načež trní skutečně mrtvolku pohltilo úplně. V očích se mu zablesklo a ze zaskočeného výrazu se pomalu stal spokojený úsměv. Bohové jeho oběť přijali a nejen to. Zdálo se, že ho právě za všechnu věrnost obdařili.
Znovu sklonil hlavu ve vděčné pokloně. "Děkuji Vám, Bohové, za Váš dar. Své kroky vedu dál s úctou a vděčností," pronesl, načež zvedl hlavu a vydal se zpět ke druhému tělíčku nedaleko Tasy.

//Meandry

Mordecai si brzy uvědomil, že vlčici kladl otázky, na které neznala odpověď. Její nechápavý výraz a nakloněná hlava mluvily za vše. Tasina nejistá odpověď ho jen utvrdila v tom, že se vlčice životem potácí. "Ach tak," kývl s klidným a chápavým úsměvem, jako by mu snad dala odpověď, jež se dala zcela očekávat, přestože mu jednoduchost jejího myšlení a života zcela jistě nerezonovala. Nakonec nechtěl, aby se v jeho přítomnosti cítila nepříjemně. Alespoň prozatím, dokud se ze setkání pořád dalo něco vytřískat.
Ani po cestě se Tase úroveň jeho otázek očividně nezamlouvala. Vypadala zmateně a čím dál tím víc nabroušeně. To mu nehrálo do karet. Čas konverzaci stočit jinam. "Máš spoustu jizev a tu... Zajímavou věcičku okolo krku," začal, zatímco pohledem znovu sklouzl k tlapě, kterou vlčice hrdě nosila jako trofej. "Rveš se ráda?" otázal se.
Jak se ale ukázalo, na delší konverzaci nebylo moc prostoru. Tase netrvalo dlouho, než našla kořist. Mordecai se přikrčil po jejím boku. Sám se přílišného větření zdržel. Zaprvé se neobtěžoval namáhat a nechal vlčici splnit její část dohody a zadruhé... Zadruhé ho do čenichu praštil sílící puch Tasina kožichu. Na moment znechuceně nakrčil čenich, než se vrátil jeho obvyklý klidný výraz. Odporné... odfrkl si v duchu, zatímco ji tiše následoval.
Netrvalo dlouho a oběma vlkům se naskytl pohled na lišku se dvěma mláďaty. Caiovi cukl kousek ve spokojeném úsměvu a věnoval vlčici souhlasný pohled. Sám se pak začal plížit kolem, využívajíc ostnatých keřů, které ho bezpečně skryly. Samozřejmě si to mířil k té jednodušší kořisti - ke dvěma mladým rezavým kožíškům, které dováděly kus před matkou. Nehodlal do lovu dát víc energie a námahy, než bylo nutné. Od toho tu měl Tasu.
Připlížil se co nejblíže to šlo, aniž by upoutal pozornost kořisti, načež vrhl Tasiným směrem jednoznačný pohled. Netušil, jestli ho vlčice přes trnité větve viděla, a vlastně mu to bylo docela fuk. Svým vlastním úlovkem si byl jistý, minimálně obětinu měl zaručenou, a tak se plnou rychlostí vrhl kupředu přímo ke dvěma mladým.

Klidný úsměv mu zůstal na tváři, přestože s jejím tvrzením hluboce nesouhlasil. Nakonec mu ale bylo úplně jedno, jestli jsou ostatní oddaní Bohům. V hlavě si jen poznamenal, že ho vůči ní alespoň nesvazovala žádná pravidla. "Jestli to tedy chápu správně, ty v žádné božstvo nevěříš," pronesl téměř pobaveně, načež se zvedl a vyrazil za rozcuchanou vlčicí. "Máš odvahu," dodal po cestě, přestože mu myšlenka života bez víry přišla nesmyslná. "Snad nebudu znít nezdvořile, ale musím se zeptat. Pro co teda žiješ? Co je to, co naplňuje podstatu tvého bytí?" zeptal se, pečlivě sledujíc její reakci. Zatím ještě nepotkal nikoho, kdo nevěřil, a přestože ho to nepřekvapovalo, proč se nechopit šance zjistit o tomhle pohledu na svět víc? Byl totiž přesvědčený, že takhle daleko od jeho rodné krajiny vlčice nebyla jedinou bez víry. A vědět o svém okolí víc se hodí vždycky.
Vlčice se po cestě představila jako Tasa, načež mu položila otázku. Naoko se pobaveně uchechtl, přestože v něm slova nezanechala nic jiného než prázdnotu. Jako obvykle. "Lovit samozřejmě umím. Ale pomoc se hodí vždycky, nemyslíš? A navíc jsem se ukrutně nudil. Tvoje společnost je tedy víc než vítaná, Taso," prohlásil s klidem, následujíc její kroky.

//Středozemní pláň

Mordecai klidně sledoval, jak se tlama vlčice roztáhla v širokém... Úsměvu? Alespoň předpokládal, že tomu tak bude, přestože by se onen úšklebek dal vyložit rovnou několika způsoby. Už jen to se mu ale na vlčici líbilo. Nepotkal mnoho takových. Jistě, odbyl si pozorování spousty "pobudů," jak by je nazvali ostatní, jenže právě v tom tkvěl ten háček. Byli to přesně tihle "pobudové," u nichž se nedal určit jakýsi univerzální vzorec chování. A naopak, bylo jednoduché předvídat, jak se zachová někdo, kdo podléhá jistým pravidlům společnosti.
Cai se zazubil nad její odpovědí. Zrovna on by pomoc zdarma od nikoho nečekal. "Jistě, že ne. Kdyby ano, něco by bylo špatně. Takže, jakpak bych ti mohl pomoct já?" odvětil s klidem. "V první řadě potřebuji obětinu, takže cokoliv, co krvácí," dodal, udržujíc si svůj klidný výzor. "Doufal jsem, že budeš znát nějaká místa v okolí, kde se to zvěří jen hemží?"
Kývnul hlavou, stále s klidným úsměvem, když vlčice oznámila původ dekorace na jejím krku. Zcela očividně ho tlapa zaujala, nicméně se rozhodl dál neptat. Alespoň prozatím. "Líbí se mi," podotkl jen nakonec, načež se zatvářil, jako by si zrovna na něco vzpomněl. "Málem bych zapomněl. Jmenuju se Mordecai. Rád tě poznávám,..." zbytek věty nechal viset ve vzduchu, očekávajíc, že se mu vlčice představí.

Zatímco frustrovaně zíral někam před sebe, jeho zadní tlapa se opět dala do, tentokrát poměrně zuřivého, škrábání. Rozdrásat si bok mu nevadilo nikdy, a teď nastal jeden z momentů, kdy tolik známou bolest, jež s sebou přinášela úlevu, dokonce potřeboval. Štiplavá bolest na boku mírnila frustraci, která se ho zmocnila po nevydařeném lovu opeřenců.
Z myšlenek ho vytrhl až cizí skřípavý hlas. Střihnul ušima a přestal si drbat už tak dost zjizvený a rozdrásaný bok. Očima sklouzl ke zdroji hlasu, teprve potom jeho pohled následovalo pomalé otočení hlavy. Nově příchozí bezpochyby vypadala... Zajímavě. Dost zajímavě na to, aby ho na nějakou dobu vytáhla z ubíjející nudy. "Jo, pomoc by bodla," odpověděl klidně, věnujíc vlčici zdvořilý úsměv, který se však protáhl do širokého potěšeného úšklebku, jakmile Cai pohledem sklouzl k tlapě na jejím krku. Vlčice se mu opravdu začínala zamlouvat. Moc vlků by se asi neodvážilo něco takového nosit. "To je pěkná věcička," prohlásil pochvalně.

//Ohnivé jezero

Netrvalo dlouho a Mordecai přišel k místu, kde se tok rozdvojoval. Aniž by se nad cestou dlouho zamýšlel, jednoduše se vydal podél toku vedoucího na jih. Čím déle šel, tím více života se před ním v okolí řeky odkrývalo, a tím více mu bylo připomínáno, jak dlouho už Božstvu nepřinesl žádnou oběť. Po dlouhé době Mordecaie zachvátil stud. Opovrženíhodné... Sám nad sebou nespokojeně švihl ocasem.
Cestou se rovnou několikrát pokusil překvapit zdejší ptactvo, nicméně perutě tvorům dávaly značnou výhodu a Caiova frustrace postupně sílila. Jednoduše něco musel ulovit. Obětina už byla víc než na místě, nehledě na to, že se začínal ozývat i jeho žaludek. Ten pro něj však byl až druhořadý.
Po dalším nevydařeném pokusu se s odfrknutím posadil, zatímco sledoval opeřence, který zmizel ve tmě noční oblohy.

Mordecai nakonec u jezera strávil déle, než vůbec sám předpokládal. Tedy ne, že by ho čas tady strávený nějak trápil. Jedinné, co ho sužovalo, byla opět nuda. Nedělo se tu nic, co by stálo za jeho pozornost. Jezero s překvapivě teplou vodou mu přes zbytek zimy pouze poskytlo přijatelnější podmínky, a teď, když už se okolí sněhu a mrazu zbavilo, neměl důvod dál zůstávat. Naposledy se tedy znuděně rozhlédl po okolí, přičemž se jeho zadní tlapa opět dala do škrábání jeho boku, aniž by si to uvědomoval. Teprve až když ucítil štiplavou bolest kvůli rozdrásaným strupům, pohledem sklouzl ke krvácejícím rankám. Pohled, nehledě na to jak nepěkný, ho však nechal naprosto chladným a on se beze změny výrazu zvedl a vydal na další cestu podél nedaleké říčky.

//Staré Meandry (Plamínek)

Iška 4/10

Škoda? Mordecai se pobaveně uchechtl. "Většina vlků se nepřejícnosti bojí," nadhodil líně. Bylo mu však zcela jasné, že vlčice to má úplně na háku, a ani on sám onen strach vlastně nikdy nepochopil. Nezdál se však být zaskočený, přestože jen málokdy potkával podobně smýšlející vlky.
Ze zvyku zvedl zadní tlapu, načež se začal drbat na boku, který už tak pokrývaly strupy. Sem tam ucítil štípnutí, ale zdálo se, že žádná větší bolest ho nečeká. Nuda jednoduše jako by zahltila nejen jeho mysl, ale i tělo.
Jezevec se mezitím usadil na tlapkách vlčice, z jejíchž úst se mu dostalo další nezdvořilé odpovědi. Jinou od ní už ale ani nečekal. "Nač se představovat někomu, kdo o mé jméno nestojí," opáčil Mordecai lhostejným tónem, aniž by o svém tvrzení jakkoliv pochyboval. Bylo mu jasné, že vlčici nestojí ani za to, aby si jeho jméno zapamatovala.

Iška 3/10

Jak tak vlčici se zájmem sledoval, došlo mu, že jí je nakonec vlastně všechno úplně fuk. Ale ne. Něco být musí. To už se Cai rozhodl, že mu vlčice nejlíp poslouží jako prostá zábava. I kdyby by se ji měl jen snažit popudit k nějaké reakci. Snažit se ji dostat na svou stranu a získat si její přízeň pro případné budoucí účely rychle hodil za hlavu. Jednoduše se mu to v onu chvíli zdálo jako příliš mnoho úsilí.
Mordecai pozoroval tvora, který se mezitím vydal k němu. Mluvící jezevec v něm nevyvolával nic víc než pouhé pobavení. To ani nebylo nijak výrazné. Schválně se na zvířátko zadíval s výrazem někoho, kdo právě viděl tu nejroztomilejší a zároveň nejkomičtější věc. Už mu tak nějak došlo, že to jezevce pravděpodobně namíchne, a navíc se Cai už rozhodl, jakým způsobem si zábavu obstará. Proto k tomu všemu přidal ještě pobavené uchechtnutí.
"Slyšel. A s klidným srdcem můžu říct, že žádné breberky nemám," obrátil hlavu k vlčici s pobaveným, teď už i povýšeným úsměvem. "Řekni, to tebe a tvého mazlíčka doma neučili způsobům?" zeptal se klidně, zatímco bedlivě sledoval její reakci. Nakonec mu přece jen šlo o to, najít citlivé místo.

Iška 2/10

Vlčice hleděla před sebe, naprosto klidná. Mordecai nepochyboval o tom, že o něm věděla. Pohyb jejího ucha, byť jen nepatrný, mu samozřejmě neunikl a on si pomalu ale jistě dělal obrázek o její povaze.
Teprve až když se zastavil a promluvil, na něj vlčice stočila rudé oči, do nichž se upřeně zahleděl, snad jako by se ji snažil přečíst, zatímco čekal na její odpověď. Vypadala lhostejně, nicméně Mordecai v ní přesto zahlédl jakýsi záblesk zlomyslnosti. Vypadala jako zajímavé zpestření jeho dlouhé chvíle. Po celou dobu si na tváři držel milý úsměv, avšak v očích se mu zračila stejná lhostejnost, kterou projevovala vlčice sama.
Když po dlouhé chvíli zaznělo rázné "ne," Cai se pobaveně uchechtl a sám stočil svůj pohled stejným směrem. Rozhodně nehodlal odcházet. Šedivý kožíšek a pár na něj upřených lesklých oček ho nijak nepřekvapil. Jezevce zaregistroval už předtím, jen mu nestál za jakoukoliv pozornost. Teprve teď se obtěžoval pozastavit nad tím, jak blízko tvor celou dobu vlastně byl.
Mordecai se s táhlým znuděným zamručením posadil, načež se automaticky začal drbat na boku, který už tak zdobila změť strupů. Koutkem oka u toho sledoval také vlčici, která jezevcovou přítomností nevypadala nikterak zaskočená. Ba naopak, oba na sebe vypadali dokonce zvyklí. Tvor se přeci jen celou tu dobu zaobíral potravou a vlčici zcela očividně nepovažoval za hrozbu. Zvýšil pozornost, až když si všiml Caie. Ten se v duchu nad myšlenkou vlka a jezevce pousmál.
"Už chápu. Vyhledáváš spíš jinou pozornost. Znáte se dobře?" zeptal se vlčice medovým hlasem, aniž by od jezevce odvrátil svůj klidný, a přesto intenzivní a hloubavý pohled. Už tehdy však měl dobrý odhad o pravdivé odpovědi. Nepozastavoval se nad tím, že něco takového viděl poprvé.