Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Středozemka

Siberia zcela očividně neměla vůči Caiovi a jeho motivům ani to nejmenší podezření, a on tak nepochyboval o tom, že vyrůstala v bezpečném a láskyplném prostředí. O Borůvkové smečce, kam se tak toužila vrátit, si tedy jednoduše udělal obrázek. Sám by si takovou smečku nevybral, nicméně pokud tamní vlci své vlastní skutečně obklopovali láskou a péčí, přivést mladou vlčici zpět se mu jednou mohlo hodit víc, než si původně myslel. Dovedl si představit, že minimálně rodiče by byli za návrat dcery neskonale vděční. Přece jen by to byla tragédie, kdyby jejich drahá Siberia narazila na toho "nesprávného," uchechtl se v mysli.
Svou otázkou o Asgaarském lese se Mordecai překvapivě trefil přímo do černého. Jak se zdálo, vlčice místo znala, a podle jejích slov a nadšení se dokonce nacházelo nedaleko její smečky. Ale? Nakonec se ta smradlavá bestie přece jen k něčemu hodila, napadlo ho, když si vzpomněl na Tasu, od níž informaci měl. Bohužel, tím veškerá jeho znalost o daném místě končila. To však neznamenalo, že se to Siberia musí dozvědět. Pokud zahraje své karty správně a bude mít štěstí, možná ji skutečně dostane domů a získá si cennou vděčnost pár vlků. Na její otázku tedy odvětil sebevědomým: "Jistě," načež se předem jednoduše pojistil: "Místní, od níž jsem těch pár informací dostal, neměla důvod mi lhát." V nejhorším případě svede vinu na ni. Tedy ne, že by mu zrovna naivní bloudící Siberia měla co vyčítat.
Brzy se oba konečně dostali k hustému houští. Vypadalo, že svůj účel splní. Přinejhorším si před krutým mrazem vytvoří úkryt vlastní. "Vím, že se chceš co nejdřív vrátit domů, ale možná by nebylo špatné noc přečkat tady," navrhl a rovnou se pustil mezi křoviny, které alespoň zčásti chránily proti mrazivému větru. Místní zima je bezpochyby krutější než doma... zabrblal si v duchu, zatímco se prodíral houštím hlouběji. Několikrát se sice musel vrátit a pokračovat jinudy, ale nehledě na zhoršující se možnosti pohybu, fakt, že houští postupně houstlo, znamenal lepší krytí před mrazem. To bylo pro Caie, který z celé duše zimu nenáviděl, dost.
Po nějaké době bloudění spletitými přírodními tunely se však dostal na místo, ve které doufal. Ba dokonce mnohem lepší. Původně hodlal najít alespoň o něco větší prostor, kde by se vlezli oba, místo toho ale narazil na poměrně velký, přímo magicky vypadající plac krytý křovinami. S oddechnutím se konečně posadil na zem. Teprve teď se ohlédl na mladou vlčici. "Když už tu tedy nějaký ten čas pobudeme, mohla bys mi o své smečce říct víc. Nebo o tom, proč jsi se vydala tak daleko, smím-li se ptát," nadhodil s dalším z jeho milých úsměvů.

Leden 3/10 – Tundra

Tundřina poznámka ohledně odchodu mu skutečně neunikla. Naopak si vysloužila pobavené zachichotání. "Ano, příliš pozdě," potvrdil, tentokrát se jeho úsměv zdál být méně přátelský, avšak jen na chvíli. Dost dlouho na to, aby ji s tím, co následovalo, nechal na pochybách. "Ne, teď vážně. Zatím jsi ve stejném stavu, v jakém jsi přišla – vlastně..." zarazil se se, jako by si najednou něco uvědomil, a vůbec k tomu nesměřoval už od začátku. "Za chvíli budeš mít plný žaludek díky mé ochotě a úsilí. K tomu všemu – a věř mi, nechtěl jsem to zmiňovat – jsem tě dokonce nechal odvést část 'práce', jen abych tě ušetřil toho nepěkného pocitu, že si to jídlo snad ani nezasloužíš." Jeho tón byl záměrně starostlivý, avšak až do té míry, kdy bylo zcela jasné, co nepřímo naznačoval – Tundra si skutečně žádnou kořist nazasloužila a dostala svůj podíl jen proto, že to on povolil. "A přesto. Přesto ke mně chováš takový... Chlad." Zatvářil se skoro až zklamaně. "Kdybych o tobě nevěděl dost, snad by mne tvá slova dokonce ranila. Naštěstí pro tebe vím, že tvá slova jsou jen pouhýmy pochybami o sobě samotné," dokončil myšlenku s dalším přátelským úsměvem kombinovaným s pobaveným pohledem. "To, jestli jsou oprávněné, nebo ne, je na tobě. Ovšem zeptáš-li se mě..." Další pobavené zachichotání. "Snad zjistíš, že tvá jistota je jen pečlivě postavená iluze a tvé pochybnosti... Překvapivě správné," prohodil s falešným, téměř soucitným úsměvem. Jak jen si užíval zasévat další pochyby, když ho ostatní nechali.
Když vlčice začala svůj podíl tahat směrem k lesu, nechal šlahouny rozestoupit, načež je nechal prorůst tělem zvířete. To mu umožnilo s pouhým škubnutím odtrhnout zadní nohu, kterou začal tahat stejným směrem. Zbytek kořisti opět zmizel pod kořeny. Většina tak zůstala netknutá – pozdější obětina Bohům. Teď se však hodlal držet Tundry, jejíž nejistotu si neskutečně užíval. "Jsi si jistá, že to chceš vědět?" odpověděl na její otázku otázkou. "Nebojíš se, že zjistíš... Příliš?" Věděl moc dobře, na co myslela a její myšlenky jen podpořil nehledě na to, že zatím rozhodně neplánoval svou novou hračku roztrhat kořeny.

S milým úsměvem přikývl, když Siberia jeho nabídku přijala. Výborně. Snad ho zatím mladá vlčice ušetří nudy a on bude mít šanci si při tom připravit půdu na později, kdy se mu cizí "laskavost" bude skutečně hodit. A pokud se jim skutečně povede na její smečku narazit, přestože se to prozatím jevilo jako hledání jehly v kupce sena, bude i vědět, kam si pro onu laskavost jednou přijít.
Vyslechl si její popis území, které nemělo být smečce daleko s chápavým pohledem. Jeho myšlenky však ve skutečnosti byly daleko od pochopení. Tak mladá a vydá se sama do neznáma, aniž by si hlídala cestu. Tomu se ani nedá říkat odvážnost. Je prostě hloupá. Naivní. O to lépe pro mě. Krátce se zasmál nad jejím zdvořilým ujištěním. "V pořádku, rád se přidám. Navíc... Co bych to byl za vlka, kdybych nepodal tlapu mladé dámě v nouzi?" odvětil mile. "Snad bychom si tedy před cestou mohli potykat?" navrhl nenuceně, avšak automaticky počítajíc s tím, že mladá vlčice jeho nabídku přijme, načež se ohlédl směrem, odkud Siberia přišla. "Na jihu jsem si kus území prošel, ale na žádnou smečku jsem nenarazil. Na východě stejně tak, a jak se zdá, štěstí tam nepotkalo ani tebe..." začal, naoko zamyšleně. "Takže navrhuji zkusit sever nebo západ," dokončil myšlenku. Na sever se mu ale v chladném počasí příliš nechtělo, kývl proto směrem na západ, načež se vydal svižným, avšak na klouzající se ploše pod sněh opatrným, krokem na cestu. Mířil si to přímo k houští, které snad poskytne dostatečný úkryt před vlezlým ledovým větrem, jenž se mu nepříjemně dostával pod kožich.
Mordecai neměl nejmenší tušení, kde Siberií popsané území nebo rovnou její smečka ležela. To ho však nezastavilo od toho, aby ve svých krocích působil sebevědomě. Sebevědomí nakonec mělo vždycky lepší efekt než nejistota. Když tak ale přemýšlel o smečce... "Poslyš, nedávno jsem zaslechl o Asgaarském lese... Znáš to místo?" zeptal se, ignorujíc jakékoliv jiné vzpomínky na setkání Tasou.

//Velká houština

Leden 2/10 – Tundra

Mordecai se v situaci přímo vyžíval. Měl naprostou kontrolu jak nad srnou, tak nad Tundrou. Ta sice prohlásila, že hodlá odejít, jakmile dostane svou část kořisti, nicméně notnou chvíli se nehla z místa. "Odcházíš? Tak brzy?" Cai se zatvářil ublíženě a lítostivě, nesnažil se však působit přesvědčivě. Spíše výraz použil jako výsměch, zatímco Tundru stále pozoroval ostrým pohledem.
Sledoval, jak ho obezřetně obešla, než zaťala zuby do krku znehybněné srny. "Záleží na číslech, nebo na tom, kdo právě stojí před tebou?" odpověděl na její otázku otázkou.
Podle její reakce se zdálo, že na síly svěřené Bohy nebyli místní zvyklí. Ani mě to nepřekvapuje. Zatím jsem narazil na samé bezbožné ovce. Nepovažují Boží sílu za něco, co by měli ctít. Jen se uboze bojí. O to lepší pro mě. S tou myšlenkou nechal jeden z tenkých, avšak silných šlahounů obmotat okolo srniny hrudi, hned za jejími předními nohami. Pak už jen šlahoun nechal pomalu utahovat, užívajíc si zvuk praskání kostí a trhajícího se masa, dokud srnu nerozdělil na dvě části. Větší část spolu s většinou vnitřností nechal pohltit kořeny. Tundře nechal přední nohy, krk a hlavu. "Prosím. Jen do toho," dodal drze, avšak s milým a nevinným úsměvem.

Mordecai přestal mávat oháňkou a nasadil nacvičený ustaraný pohled, jen co naděje vlčice opadla. Stejně jako ona trochu sklopil uši, když poslouchal její vysvětlení. "Ach tak," hlesl, jakoby snad rozuměl jejímu sklíčenému pocitu. "Je mi líto. O takové smečce jsem, bohužel, neslyšel," přiznal, což byl snad jediný moment, kdy byl skutečně upřímný. Jinak neměl absolutně žádné pochopení, ani netoužil komukoliv pomáhat. Ne, dokud z toho něco nekápne i pro něj. V tomhle případě mu zatím stačila vděčnost. Věděl moc dobře, že ta přetrvá, a když s ní jeden dobře naloží, přinese mnohonásobně víc, než do jejího získání vložil. Ona jistě vypadá jako někdo, kdo dává váhu sentimentalitám, jako jsou laskavosti.
"Ale netřeba věšet hlavu!" dodal chvíli na to povzbudivě. "Směr vám sice ukázat nemůžu, ale můžu mladou slečnu doprovodit a při hledání ji alespoň ušetřit samoty a ticha. Bloudit ve dvou by přece jen mělo být snažší, než bloudit sám," nabídl s jemným zavrtěním ocasem. Jako pojistku do svého výrazu nechal proniknout trochu naděje, snad jakoby doufal, že jeho pomoc přijme. Ne mnoho jí podobných totiž chtělo ostatním kazit radost.
Mladá vlčice se představila jako Siberia. "Potěšení je na mé straně," odvětil s pokývnutím hlavy, načež se postavil a rozhlédl kolem. "Je něco, co by nám při hledání mohlo pomoct? Cokoliv, podle čeho by se dalo orientovat?" zeptal se s milým úsměvem, očekávajíc odpověď.

Leden 1/10 – Tundra

Snad i malé nechápavé vlče by dokázalo poznat, že Tundře se Mordecai líbil míň a míň. Nejlepší na tom všem bylo, že už se to ani nesnažila skrývat, a přesto se musela držet něj a jeho pravidel. Jestli teda chtěla naplnit žaludek, o čemž nebylo pochyb. To si Mordecai náramně užíval.
Vlčice na sebe nenechala čekat dlouho a její reakce byla ještě lepší, než v jakou Cai mohl kdy doufat. "Démon?" zopakoval s potěšeným úsměvem. "Děkuji. Ale podívej se na ni," řekl, věnujíc spokojený pohled znehybněné srně, jíž už nezbývalo nic jiného, než čekat na porážku. "Neutíká. Nezdržuje nás." Chvíli si s úsměvem prohlížel vyděšené zvíře, načež znovu promluvil: "Já svou část dohody splnil, jen jsem to udělal chytřeji, než jsi čekala." Zamyslel se. "Možná, že jsi s tím démonem nakonec opravdu nebyla vůbec daleko od pravdy," prohodil se samolibým úsměvem. Pak se zatvářil, jako by si na něco náhle vzpomněl, přestože na onu chvíli čekal. "Oh! Tu čest samozřejmě přenechám tobě," dodal, s čímž poodstoupil, dávajíc Tundře prostor srnu dorazit. "Jen do toho," pobídl ji, zatímco ji pobaveně sledoval.

Prosinec 6/10 – Tundra

Mordecai si celou situaci užíval čím dál, tím víc. Fakt, že vlčice mu nevěřila od samého začátku to celé dělal o to lepší. Znamenalo to pro něj, že má navrch. Že za nitky tahá on a Tundra musí přijmout svou roli, jestliže chtěla jeho pomoc, byť mu ani v nejmenším nevěřila. Přesně tak, jak to mělo být. To, že si to všechno vlčice moc dobře uvědomovala, pro Caie bylo jako sladká třenička na dortu. "Ne, to nemusíš. Stejně se rozhodneš tak, jak chci," odvětil naprosto klidně, načež jí věnoval další z jeho nacvičených milých úsměvů.
Její otázka, zda ho baví ji znepokojovat ho pobavila ještě víc. Snad právě proto, že odpověď na ni byla zcela zjevná. "Samozřejmě. Jinak bychom tu nebyli," přiznal spokojeně, načež jí otázku oplatil: "A tebe baví, ptát se na otázky, na které znáš odpověď?" Jeho hlas byl stále až provokativně klidný a přátelský. Snad jako by vedl konverzaci s nejlepším přítelem a ne s vlčicí, kterou schválně deptal.
Tiše se zasmál jejímu zoufalému přiznání. "Víš, co se mi na tobě líbí, Tundro? Myslíš si, že já něco dělám, ale mně přitom stačí jen stát stranou a sledovat, jak si to vyřídíš sama. Teď se totiž proklínáš už jen za to, co jsi právě přiznala nahlas," vysvětlil jí klidně medovým hlasem. "A přednost je relativní, ačkoliv mě těší, jak vážně to myslíš," dodal ironicky, načež se dal pomalu do pohybu.
Plížil se blíž ke stádu srn, držíc se dostatečně nízko, aby zůstal nezpozorován, dokud na tom záleželo. Jakmile se dostal blíž, nechal zpod sněhu vyrazit několik silných šlahounů, které se ovinuly kolem nohou jedné ze srn. Chvíli ji sledoval s sebou lomcovat ve snaze následovat své stádo, jež se mezitím dalo na útěk, než nechal šlahouny ovinout kolem jejích zad a přišpendlit ji k zemi. Pak se posadil se přímo před ubohé znehybněné zvíře, čekajíc, až se k němu Tundra připojí. Nebyl by to on, kdyby si celý lov nezjednodušil magií. Nehodlal se obtěžovat běžnými metodami lovu.

//Prosím mušličky

Vědomě nebo ne, již od mala se každý vlk snažil najít cíl svého života. A ačkoliv se ono hledání pro některé protáhlo, Cai měl jasno již dávno. Od dob, kdy byl ještě malým vlčetem, byl nucen sledovat ty, jejichž kroky vždy směřovaly tím samým šablonovitým směrem. Možná si každý volil jinou cestu, ale jejich konce byly pro Caie bez rozdílu. Užít si mládí, najít si partnera, s nímž se usadí a vyvedou vlčata, vedle nichž už pak jen čekají na svůj vlastní skon. Nic, s čím by se Mordecai kdy dokázal spokojit.
Takovou budoucnost pro sebe neviděl. Lépe se mu usínalo s vidinou moci, jíž se dokázalo rovnat jen samotné Božstvo. On měl odjakživa namířeno k Pravdě a Prozření, a to i přesto, že k nim vedla cesta, po které se mnozí báli kráčet. Trnitá cesta, jež bezpochyby vyžadovala oběti, mu resonovala mnohem víc než nicotná existence, jejímž jediným cílem bylo potomstvo, které bude stejně jako jeho předchůdci odsouzeno k životu bez doteku Pravdy, aniž by kdy zaznamenalo byť jen šepot něčeho vyššího.
O tom, že právě jeho byli Bohové ochotní v jeho cestě podpořit, neměl pochyb. Byl jedním z těch, kteří se víře zavázali tělem i duší a na důkaz Božstvu hrdě přinášel oběti. Idylický, avšak bezvýznamný a ničím nezajímavý život tak s klidem přenechá těm, kteří se spokojili s pouhým přežíváním, jež nazývali naplněním. Místo po boku vyvolených, kteří určují pravidla, pak zaujme on. Nikdo jiný nakonec Pravdu neunese bez toho, aby se u toho před ní sklonil a líná víra ostatních ho jen utvrzovala v jeho směru.

Cai byl příliš zabraný do pozorování nebe nebo spíš do vlastní nudy na to, aby se obtěžoval rozhlížet po okolí. Jak se přesvědčil chvíli zpátky, široko daleko nebylo k vidění nic jiného než sněhem pokrytá planina. Uši však pro všechny případy nechal nastražené. A snad jako by se nad ním samotné Božstvo slitovalo, jeho pozornost upoutaly tiché blížící se kroky následované zdvořilým hlasem. Střihl ušima, načež se vyhrabal na nohy. V očích mu svitlo. A vida. Zábava si k němu nakonec přece jen našla cestu sama. Nedaleko od něj stála černobílá vlčice s vrtícím ocasem a přátelským výrazem na tváři.
Aniž by se nad tím Mordecai jakkoliv zamýšlel, jeho vlastní oháňka se rozkmitala ze strany na stranu a na tváři se mu objevil úsměv, který perfektně zrcadlil ten její. Jeho přátelskost však zůstávala pouze na povrchu. "Ale jistě," odvětil líbezným hlasem. "Mile rád vám budu dělat doprovod. Musím vás však upozornit, že mé znalosti o místní krajině jen stěží přesahují ty vaše," dodal s naoko omluvným úsměvem, přičemž mladé vlčici automaticky vykal nazpátek.
Celou dobu si kontroloval řeč těla, aby nepůsobil jako hrozba. "Snad bychom se ale nejdřív měli představit. Jmenuji se Mordecai," začal se zdvořilou poklonou. "Smím znát jméno mladé dámy?" pobídl ji medovým hlasem.

Prosinec 5/10 – Tundra

Těžko říct, jestli se vlčice cítila hůř, když mezi nimi panovalo ticho nebo když jí kladl otázky, přičemž záměrně volil slova, která se dala vyložit rovnou několika způsoby. Pro něj však byla zábavnější jednoznačně ta druhá možnost. Mordecai věděl moc dobře, že když jí řekne tak akorát, aby zbytek musela hádat, její vlastní mysl udělá své. Nakonec nebylo nic lepšího než sledovat, jak s vlky lomcují jejich vlastní myšlenky a pochyby. Jemu stačilo je jen popostrčit tím správným směrem.
Pobaveně se zasmál. Líbilo se mu, že Tundra hrála jeho hru. Protože nakonec, i když si mohla namlouvat, že jeho slovům nedá přílišnou váhu, už dávno mu dovolila, aby se jí dostal pod kůži. "Nepřekračuji hranice," odvětil jemně. "To zní tak hrubě." Zavrtěl hlavou. "Jen zůstanu dost dlouho na to, aby začaly působit zbytečně," dodal medovým hlasem a otočil hlavu dost na to, aby zahlédla jeho "nevinný" úsměv.
Tundřina nedůvěra nepolevovala, ani když se zastavil pozorujíc stádo, což ho přimělo se tiše, ale tentokrát upřímně zasmát. To, že si Tundra pořád držela určitý odstup ho nijak netrápilo. Koneckonců pro svou hru bezprostřední blízkost nepotřeboval. "Tvrdíš, že mi nevěříš, a přesto se mnou uzavřeš dohodu a držíš se poblíž," odvětil pobaveně. "Já ale pořád žádné hranice nepřekročil," dodal jen tak mimochodem líbezným hlasem, navazujíc na předchozí konverzaci, aniž by svůj pohled odtrhl od nedalekého stáda. Už měl vyhlédnutý slabší kus.

//Uhelný hvozd

K jeho nelibosti se mu ani u rudého, věčně teplého jezera znovu nepoštěstilo, což ho otrávilo ještě víc. Všechno to bylo vyloženě až... frustrující. Příliš frustrující. Nejzáživnější, co tu v poslední době zažil, byl ne tak dávný souboj s onou smradlavou vlčicí, shodou okolností ne tak daleko odtud. Jak že si to ta kreatura říkala? Zamyslel se. Tasa. Ta se mu chtě nechtě dokázala dostat pod kůži. Bezpochyby to mělo co dělat s tím, že se mu tehdy málem zakousla do krku. Odfrkl si. Neměl potřebu ji stopovat kvůli pomstě, nicméně nebylo pochyb, že, jestli se mu ještě někdy připlete do cesty, bude litovat, že kdy vůbec zaslechla jeho jméno. Udělá z ní příklad pro všechny, kdo se opováží byť jen pomyslet na to, že by mu kdy mohli předčit.
Normálně by se jí podobnými vůbec nezabýval. Využil by je pro zábavu v daný moment, a pak už by neměl nejmenší důvod se k nim vracet. Jenže teď neměl lepší možnost než se pro jakékoliv pozdvižení nořit do vzpomínek. To jsem sklouzl takhle nízko? S frustrovaným zaúpěním se svalil na záda s pohledem upřeným na jasnou noční oblohu. A ačkoliv byl pohled nádherný, pro jeho zábavu udělal jen velmi málo, jestli vůbec něco.

//Ohnivé jezero

Mordecai původně doufal, že ho cesta zaměstná dost natolik, aby alespoň trochu zmírnila nudu, která se ho zas a znovu držela jako klíště. Jenže právě naopak se zdálo, že čím déle šel, tím více jeho nuda rostla. Všechno se zdálo být stejné, všude bílo, ticho a nikde ani tlapa. Bylo to skoro jako prokletí, jehož se nedokázal zbavit. Jistě, občas si sice dokázal pomoct a na dlouhou chvíli zapomenout. Zabavit se pohráváním si s city a myslí ostatních, a byl by se k tomu mile rád uchýlil i teď, jenže k tomu by potřeboval... No, ostatní. Tady jich ale, jak se zdálo, bylo pomálu. Nebo měl jenom prostě a jednoduše pech.
S otráveným povzdechnutím stočil své kroky zpátky k podivnému rudému jezeru, odkud přišel. Zkusí štěstí ještě jednou u zdroje vody, popřípadě na nedaleké pláni, kde snad bude v napadeném sněhu jednodušší spatřit kožíšky potenciálních hraček nebo k němu vítr snáze dovane jejich pach. A když ne... Pak si holt bude muset poradit jinak a třeba se začít skutečně vyloženě snažit někoho najít. Zapojit čenich a začít stopovat, i když k tomu by se uchýlil jen velmi nerad. Nakonec totiž byl oportunistou, jak se patří, a zbytečnou námahu do ničeho nikdy nevkládal.

//Středozemní pláň

Prosinec 4/10 – Tundra

Zazubil se. "Některé otázky nejsou o zvědavosti, ale o testování hranic," odvětil klidně. Tundřina znepokojená reakce se mu líbila. Možná že až příliš, protože neměl ten nejmenší úmysl ji jakkoliv uklidnit ani ujistit. Ba naopak, čím nepříjemněji jí bude, tím líp. "A taky jsem chtěl vědět, jestli se zasměješ, nebo raději zamyslíš," dodal s úsměvem, který byl dokonalým kontrastem k jeho chladnému pohledu. Mordecai se již v útlém věku naučil, že nejistota a strach jsou mocnými nástroji. O to víc, když je jeden dokáže dobře používat. Nakonec právě díky strachu se tolik vlků bálo vzepřít samotným Bohům. Jistě, byli tací, jejichž oddanost se pojila ke skutečnému obdivu a loajalitě, jenže těch bylo značně méně. A pokud strach používalo Božstvo, jemuž se on sám chtěl vyrovnat, ne-li mu rovnou předčit, proč by se měl zdráhat?
Kus masa navíc, který si před chvílí tak drze nárokoval, teď už bral jako samozřejmost. Tundra žádné námitky neměla a on pravidla jejich dohody po tom, co dodržel svou část, měnit nehodlal. V tuhle chvíli ze situace profitoval, ať už to celé skončí jakoukoliv ze dvou možností. Větší kus kořisti spolu s (pro vlčici ne)příjemnou konverzací nebo kořist rovnou celá a k tomu možnost ochutnat vlčí maso, bylo mu to fuk. Jiný výsledek pro něj neexistoval.
Po cestě se uchechtl nad tím, jak se Tundra pokusila vyhnout odpovědi na jeho předchozí otázku. Naneštěstí pro ni ale neměl v plánu jí nic usnadňovat. "Běh je ztráta pozornosti," prohodil a na moment otočil hlavu, aby jí věnoval rychlý, avšak ostrý pohled. "A ty nevypadáš, že bys byla ráda, kdyby ti něco uteklo," dodal s ledovým úsměvem, načež svůj pohled znovu stočil před sebe. Dal jí tak najevo, že si je moc dobře vědom její ostražitosti a nedůvěry. Ne, že by ho to nějak trápilo.
Netrvalo příliš dlouho, ačkoliv Tundře se to tak s jejím nepokojem snad mohlo jevit, než Cai začal zpomalovat ještě víc, dokud se nezačal vyloženě plížit. Zastavil se v dostatečné vzdálenosti, přikrčený vedle jednoho ze stromů, hledíc na o kus dál stojící stádo srn, jemuž byli na stopě, načež se znovu ohlédl na Tundru. "Přemýšlíš o srně, nebo spíš o mně? Snad bys měla jít první. Však víš... pro tvůj klid," rýpl si tiše s nevinným medovým tónem.

Prosinec 3/10 – Tundra

Rudooká vlčice nemusela nic říkat, už jen její řeč těla Mordecaiovi jednoznačně prozrazovala, že se v jeho přítomnosti necítí úplně příjemně. Jenže, bohužel pro ni, Cai nehodlal s napětím ani hnout. Místo toho, aby se z interakce sám cítil nepříjemně, si ji naopak začínal užívat čím dál víc. S tímhle prvním dojmem jí o sobě mohl navykládat jednu znepokojivou lež za druhou, aniž by se o nich vlčice z vlastní opatrnosti opovážila pochybovat. To mu dávalo jistý pocit kontroly a nadřazenosti, v nichž se vyžíval.
Mordecai se schválně zatvářil pobaveně, když se rudooká vyjádřila ke svému jídelníčku. "Ne?" zopakoval s mírně nakloněnou hlavou. Její otázka, která následovala, se dala čekat a dala mu možnost ještě víc posílit vlastní znepokojivý dojem. Než odpověděl, dal si záměrně načas, prohlížejíc si vlčici pronikavým pohledem s mírným, avšak nikoliv přátelským úsměvem. "Záleží, koho považuješ za vlka, a koho už ne," odvětil konečně naprosto klidným tónem a s úsměvem stále na tváři. Ve skutečnosti zatím vlčí maso neochutnal, nicméně vzniklá situace naprosto perfektně sloužila k jeho pobavení, a on tak ani v nejmenším neměl potřebu uvádět věci na pravou míru.
Jeho úsměv se ještě protáhl, když si vlčice řekla o pomoc. "Tundra, hm?" vyslovil její jméno. Teprve potom se jal odpovědi: "Jistě. Ale za ochotu si účtuji kus masa navíc," prohodil nevinným tónem, jako by si právě drze nenárokoval větší "polovinu" kořisti, do jejíhož lovu ve skutečnosti hodlal vložit minimální úsilí. Aniž by čekal na odpověď se svižně postavil a vydal po stopách srn v napadeném sněhu. Automaticky počítal s tím, že se Tundra dá za ním. "Řekni, Tundro," začal po cestě bez toho, aby se na ni vůbec otočil. "Všímáš si někdy, kdo hraje podle pravidel, a kdo je tvoří?"

Prosinec 2/10 – Tundra

Cai vlčici klidně pozoroval ze svého místečka pod stromem, o jehož kmen byl líně opřený. Moc dobře si všiml, jak to s rudookou trhlo, když ho poprvé spatřila, on sám však nehnutě se svým insolentním úsměvem seděl dál. Ona vlčice by se ve své původní domněnce, že jde o srnu, pravděpodobně mohla zarazit až přímo před Caiem, a s ním by to stejně nehlo.
Mordecai zvedl jedno obočí a v očích se mu zableskl náznak mírného pobavení, když rudooká zabědovala. "Vlci netvoří tvůj běžný jídelníček?" zeptal se, jako by se jednalo o zcela běžnou věc, zatímco naklonil hlavu, která se spolu se zbytkem těla ještě stále líně opírala o kmen. Spolu s úsměvem, jenž nedosahoval jeho očí, tak nějakým způsobem dokázal vypadat pobaveně i znuděně zaráz.
Cai samozřejmě nečekal, že mu na zcela očividnou lež vlčice skočí, nicméně její reakce si přesto získala malé pobavené uchechtnutí. "Smůla. Zima a hlad očividně dělají své," odvětil s předstíranou a záměrně přehnanou lítostí. Vzápětí se však zazubil. "Mordecai, je mi ctí ti zničit iluzi," představil se, prohlížejíc si ji.