Příspěvky uživatele

Caiův rychle sesmolený plán skutečně vyšel a králík nakonec přece jen skončil v jeho čelistech bez možnosti úniku. Ani tehdy se ale ušák nehodlal vzdát bez boje, a ještě než Mordecai stihl skousnout, ucítil v tlamě bolest. Mimoděk ze sebe vydal bolestné a překvapené vyjeknutí, ale svou kořist nepustil. Místo toho ji silným stiskem čelistí konečně usmrtil, a přestože to bolest o něco zmírnilo, pořád byla víc než nepříjemná.
Když si byl naprosto jistý, že králík už mu neuteče, pustil tělo k zemi, ve snaze si popálenou tlamu alespoň trochu zchladit vzduchem. Ne, že by to nějak zvlášť pomáhalo, ale spáleniny se tak alespoň nic přímo nedotýkalo. Říct, že už na čerstvě ulovenou svačinu ani chuť neměl, nebylo daleko od pravdy.
Nedlouho na to k němu však dolehl křik směrem od nedalekého lesa. S ještě stále pootevřenou tlamou se otočil, aby spatřil mladého vlčka, jenž si to mířil přímo k němu. Prvním slovům Cai sice pořádně nerozuměl, něco o medvědovi ale zachytil. Dřív než se však stihl na cokoliv jiného doptat, mladý vlk mu položil otázku. "Kr-jálíci," začal, ale jazyk se mu lámal už v půlce slova, jak se snažil vyhnout další zbytečné bolesti. Skvěle, proletělo mu hlavou. Jistě, něco podobného se mu muselo přihodit zrovna teď. Teď, když se před ním objevil někdo, o němž byl z bůhvíjakého důvodu přesvědčen, že bude jednou důležitý. Někdo, koho si získat prostě musí. Čím to bylo? Netušil. Se Siberií takový pocit neměl. Možná za tohle taky mohl Život? Přece jen se cítil... Jinak, co kopce opustil.
"Poušívají ohe-j," dostal ze sebe nakonec, načež si nad vlastní neschopností pořádně mluvit odfrkl. Stálo to za to? zeptal se sám sebe v duchu při pohledu na králíka. Pak ho to ale trklo. Tohohle cizince si holt sladkým slovíčkařením asi nezíská, to ale neznamenalo, že nemohl jít jinou cestou. Tlapou požduchnul vypaseného králíka směrem k mladíkovi, načež s pokývnutím zahuhlal: "Chseš? Je fvůj."Snažil se přitom příliš nesoustředit na to, jak strašně s popálenou tlamou zněl.

//Staré meandry

Mordecai pokračoval v cestě. Nemířil na žádné specifické místo, spíše kráčel tam, kam ho nohy zanesly – nebo Bohové zavedli, jak rád říkal. Sem tam zavětřil ve snaze zachytit vůni nějaké té svačiny, případně cizího vlka. Nemusel však větřit dlouho. Neomylný pach králíků se k němu dostal již z dálky. To značilo jediné. Byly jich tu mraky. Sledoval vůni budoucího jídla až na mírně se vlnící území, na jehož hranici se zastavil. Na jednom z kopečků přitom uviděl pár ušáků hopsat už z dálky. Mlsně se olízl, načež se rozhlédl, aby si pohledem alespoň zhruba změřil terén. Mírné kopečky, vyšší tráva, sem tam nějaký ten kámen. Ano, to by šlo. Samozřejmě jako vždy myslel dopředu, a počítal tak i s možností zaječích nor. Těch ušáků tu nakonec přece jen nebylo zrovna pomálu a Cai by se vlastně ani nedivil, kdyby tu sídlila spousta jejich generací už nějaký ten rok. Místo to pro ně muselo být ideální. V duchu si dal za úkol se sem ještě někdy vrátit pro další zákusek, a taky aby si svou teorii potvrdil.
Pomalu se tak vydal směrem ke skupince králíků hopsajících kolem na jednom z mnoha mírných kopců. Čím blíž se dostal, tím pomaleji a opatrněji našlapoval. Nakonec se přikrčil úplně a zbytek cesty se připlížil co nejblíž to šlo. Jakmile se dostal do dost dobré pozice, stále nezpozorován ale sám s výhledem na svou kořist si vyhlédl ten nejhezčí kus. Králík, na kterého si dělal zálusk byl už od pohledu dobře živený, snad až trochu přerostlý. Očividně jim tu vážně nic nescházelo.
Cai se připravil, zadními tlapami v tichosti přešlápl, aby se mu ze skrytu vyšší trávy vyběhlo ještě lépe a nemusel se tak zabývat nepovedeným startem. Pak vyrazil. Dlouhým skokem vyběhl směrem ke králíkovi, jehož si před chvílí vyhlédl. Ten se i se zbytkem ušáků okamžitě rozeběhl pryč, a ačkoliv mu nescházela ani rychlost, Mordecai brzy začal náskok dohánět. Už mu byl skoro za krkem, už se chystal sklapnout čelisti, když v tu... Oheň? Cai se natolik soustředil na králíka, že si nevšiml menší ohnivé clony pár metrů před nimi, která se postupně zvětšovala. Všiml si jí až sotva dvě vteřiny předtím, kdy měl místem proběhnout. Plameny totiž mezi sebou nechaly mezeru dost velkou na to, aby bezpečně pustily jen králíka.
Prudkým smykem se ohni jen tak tak vyhnul a na chvíli změnil trajektorii. Králíka ale pustit nehodlal, a vydal se tak opět za ním. Rovnou zavrhl možnost přítomnosti dalšího vlka s magií ohně. Ne, toho by už přece dávno ucítil. Široko daleko tu byli jen králíci a takové horko, aby vzplála čerstvá tráva na louce, opravdu nebylo. Běh s tolika myšlenkami, zatímco pronásledoval kličkujícího králíka a zároveň se snažil vyhýbat veškerým norám, nebyl vůbec jednoduchý. Naštěstí se však brzy ustálil na jediném. Za nečekané vzplanutí může ten králík. Jiná možnost přece nebyla a zvláštností už si Cai zažil příliš na to, aby něco podobného zpochybňoval.
Teď, když už věděl, co čekat, si Mordecai všiml další rostoucí ohnivé clony téměř okamžitě. Chceš proti mně magií? Máš to mít. Jen co mu myšlenka proletěla hlavou, před králíkem vyrostla další stěna – tentokrát však z Caiových oblíbených trnitých šlahounů, a odřízla mu tak jednu cestu, která by opět vedla mezi plameny. Zároveň k němu vyslal halucinace dalších dvou vlků. Přílišné soustředění jim sice nedával, takže nebyly bůhvíjak propracované, avšak vypadalo to, že stačily k tomu, aby králík své skoky stočil jiným směrem. Mordecai nechal oba vlky běžet po každém z boků králíka, zatímco se sám hnal za ním. Když se konečně k prchajícímu ušákovi znovu přiblížil, přidal poslední halucinaci třetího vlka. Ten teď běžel přímo proti králíkovi a Mordecai se nachystal znovu sklapnout čelisti, tentokrát už však ne naprázdno.

//Savana

Než se dostal ke zdroji vody, ušel Mordecai pěknou štreku, ale nakonec na nějakou přece jen narazil. Posledních pár metrů dokonce přidal do kroku, jen aby už mohl konečně svlažit jazyk. Asi nebylo žádným překvapením, že po dlouhé cestě pouští a savanou voda chutnala tisíckrát lépe než obvykle, a on si tak užíval každý doušek.
Když se konečně napil, na chvíli si na břehu lehl, aby dal trochu odpočinout svým nohám. Myšlenkami se přitom zase dostal k Životu. Jeho návštěva ho sice zanechala velmi nespokojeného, ale zároveň nezapomínal, že tu někde ještě pořád byla Smrt. Tu sice musel teprve najít, protože "někde na severu" byl dost široký pojem, ale byla to vrátka k moci, která ještě pořád zůstávala otevřená. A jestli se mu před čenichem zavřou i ta? Pak si najde jinou cestu. Vždycky.

//Pahorkatina dlouhých uší

//Narrské kopce

Pokračoval po suchem a horkem popraskané půdě, po níž se na poušť původně dostal. Falešný úsměv, který nasadil při odchodu od Života už dávno zmizel, jak postupně cítil hlad víc a víc. Na první pohled ale pořád nevypadal nabručeně, přestože možná trochu byl. Fakt, že mu místní bůh odmítl vyhovět, nakonec přece jen zasáhl jeho ego, o němž si doteď myslel, že ho dokáže perfektně ovládat a potlačit. Byl přece schopný se před ostatními plazit, jen aby dosáhl svého. Co bylo teď jinak? Jenže odpověď na tu otázku Mordecai moc dobře znal. Život o něm věděl víc, než by se mu líbilo.

//Staré meandry

//Vrchol Narrských kopců

Návštěva Života nebyla ani zdaleka tak povedená, jak doufal. Mohl si sice ze svého seznamu odškrtnout návštěvu místního božstva a taky se ujistil, že onen Život nejspíš žádným podvodníkem skutečně nebyl, nicméně to hlavní si z vrcholku kopců, které tak pracně vyšlapal, neodnesl. Neodcházel zase o kus silnější, ani neměl blíže k božství. Vlastně se cítil ještě hůř, protože mu z toho všeho chození pořádně vyhládlo, nehledě na to, že měl už nějakou dobu žízeň. Poblíž se mu ale nejspíš vody ani jídla nedostane, a tak se holt musel nějaký ten kus vrátit po vlastních stopách.

//Savana

//Narrské kopce

Mordecai stoupal po předem vyšlapané pěšince. Ta značila, že sem časem zavítala velká spousta vlků a on doufal, že důvodem je právě to, co se on sám snažil najít. Všechno ostatní však zdánlivě značilo o opaku. Nakonec jen málokdo by si při pohledu na podobně nehostinné místo pomyslel na Život samotný. Přesto si Mordecai nedokázal nevšimnout čehosi… Podivného, ale v tom nejlepším slova smyslu. Pocit zvláštního klidu, který jako by ho vábil dál.
Téměř u vrcholu se na chvíli zastavil na menší plošince, aby nabral dech a síly pokračovat. Přitom se otočil a shlédnul dolů na cestu, kterou už zdolal. Byla to pěkná štreka, to bezpochyby. Něco mu ale říkalo, že tu najde, co hledá. A i kdyby tu Život nenašel, ten výhled, jenž mu vyvýšené místo poskytlo, stál za to, i když ani ne kvůli kráse zdejšího kraje, jako kvůli možnosti si lépe zmapovat okolí.
„Nádherný pohled, že ano?“ ozval se zpoza něj přívětivý hlas, což ho přinutilo se otočit, jen aby spatřil mechem a kvítím porostlého bílého vlka, který se k Mordecaiovi klidným krokem připojil po jeho boku, hledíc na rozprostírající se různorodou krajinu. V cizincových očích jako by se zračila moudrost světa sama a teprve až když vlk otočil hlavu, aby se podíval přímo na něj, se Cai přistihl, jak si je se zájmem prohlíží. Měl tolik otázek, avšak nedokázal se zeptat ani na jednu z nich. Ve vlkově přítomnosti totiž poprvé v životě neměl pocit, že musí hrát určitou roli, aby si ho získal. Že tu mohl být sám sebou. Jenže to bylo vždycky jádrem problému, který si nechtěl připustit. Když byl s někým jiným, přizpůsobil se jemu. Hrál své karty tak, aby měl vždycky kontrolu, aniž by si to ten druhý uvědomoval. Ale kým byl, když byl sám? Kým byl, když byl tady s vlkem, kterému se poprvé neměl důvod (ani způsob) zavděčit? S vlkem, o němž již ani po tak krátké chvilce nepochyboval, že je zhmotněním samotného Života.
„Máš spoustu otázek, milý Mordecaii,“ podotkl vlk, aniž by ztratil svůj klidný, vyrovnaný úsměv. „Na ty ti ale odpovědět nemohu. Odpovědi na ně náleží jen tobě. Žádná ale nezaplní tvou prázdnotu,“ dodal, načež se zahleděl opět kamsi do dáli. Přestože si Mordecai svůj problém nechtěl připustit, byl dostatečně chytrý, aby věděl, na co Život naráží. „Nepřišel jsem hledat sám sebe. Ne tak, jak si myslíte,“ odvětil sám až překvapivě klidně na svůj vnitřní rozpor.
„Ne?“ otázal se Život, aniž by odtrhl oči od krajiny. V jeho hlase, jako by zaznělo mírné překvapení, jenže Caiovi bylo jasné, že onen vlk znal jeho důvody dobře. Příliš dobře na to, aby mu to bylo příjemné. Teprve teď se konečně dokázal vzpamatovat a nasadit klidný, přívětivý, avšak sebevědomý výraz i tón hlasu. „Myslím, že pro co jsem přišel, víme oba moc dobře. Mohu vás ale pobavit,“ začal se samolibým úsměvem, o němž si však tentokrát sám nebyl jistý, zda mu věří.
Nechal Život hledět na rozprostírající se svět z kraje plošinky, zatímco se vyrovnaným krokem prošel kolem se slovy: „Nechci odpovědi nebo vysvětlení. Dokonce tu nejsem ani kvůli vysvobození z mé samoty.“ Zastavil se a oči plné chtíče zabodl do zad Života, který se ze svého místa ještě pořád ani nehnul. Po přívětivosti v Caiově pohledu už nebylo ani známky. „Přišel jsem pro moc.“ Na chvíli se odmlčel, než pokračoval v chůzi i proslovu: „Máte pravdu v tom, že mé nitro zeje prázdnotou. Máte pravdu, když si myslíte, že necítím nic a že mi běžní smrtelníci nemohou porozumět. Jenže o to jde, nemám pravdu? Boží síla nikdy nenáležela těm, s nimiž zmítají emoce a soucit. Patří těm, kdo mají kontrolu. Těm, kdo dokáží udržet řád v každé situaci. Bez nich by svět propukl v chaos. S tím jistě souhlasíte i Vy sám.“ Znovu se zastavil a na moment se zahleděl k nebi. „Mí Bohové to ví také. Uznávají mou oddanost. Vedou mé kroky. Volají mne.“ S těmi slovy svůj pohled opět zabodl do Životových zad. Ten ještě stále mlčky stál na samotném kraji plošinky. „To proto jsem tady. S požehnáním mého Božstva Vás žádám o zlomek Vaší moci,“ dokončil Mordecai, pozorně sledujíc Život.
Vlk porostlý kvítím a mechem se konečně pohnul. Zavřel oči a sklonil hlavu. „Jsi chytrý Mordecaii. Tvá slova nesou hodnotu i jisté porozumění,“ pronesl a otočil se směrem k němu. Tehdy si Mordecai všiml, že Život zvážněl. „Přesto, a snad i právě proto ti nemohu dát, oč mne žádáš.“
Mordecai se ani nehnul, avšak nespokojeně přimhouřil oči zabodnuté do Boha. Ten se pomalým krokem vydal směrem k němu. „Mohu ti však říct jedno,“ začal Život znovu, přičemž se zastavil přímo před ním s pořád ještě laskavým, ale zároveň až překvapivě vážným výrazem na tváři. „Ani v síle samotného Božstva sám sebe nenajdeš.“ S tím bílý vlk klidně prošel kolem něj, míříc hlouběji do spletitých cestiček kopců.
Cai zůstal nehnutě stát tak, jak ho Život na jejich místě setkání nechal. I přes svou značnou nespokojenost si nedovolil zaujmout jakkoliv zhrzený postoj, oči potemnělé, přimhouřené a hledící kamsi daleko před sebe, kde ještě před chvílí stál samotný Bůh. Nakonec však během pár vteřin opět nasadil pečlivě nacvičený klidný výraz, s nímž se vydal po vyšlapané pěšince zase dolů. Nutkání se otočit a zůstat s vědomím, že Život tu možnost mu dát větší sílu má, se přinutil už jen kvůli své hrdosti ignorovat.

//Narrské kopce

//Savana

Ukázalo se, že zvolil správnou cestu, protože poušť skutečně našel, a dokonce ani nemusel dlouho polemizovat nad tím, kudy se dát dál. Jakmile spatřil vysoké kopce, které se jednoduše nedaly přehlédnout, měl jasno. První zástávka bude tam. Z namáhavého stoupání sice nebyl zrovna dvakrát nadšený – horám se nakonec vyhnul z nějakého důvodu, jenže vlastní chtíč ho hnal dál. Jednak mu šlo o fakt, že snad bude mít možnost poznat vlka, který je zdejším bohem (nebo se za něj alespoň vydává), druhak měl potřebu zjistit, co mohl Život udělat pro něj. Jistě, jeho vlastní Božstvo ho na cestě k nezpochybnitelné síle bezpochyby doprovázelo, to ale přece jen neznamenalo, že si nemohl najít pár zkratek sám.

//Vrchol Narrských kopců

//Ohnivé jezero

Čím dále šel, tím si byl Mordecai jistější, že jde tím správným směrem. Krajina se značně oteplila a vzduch se zdál být mnohem sušší než kdekoliv jinde. Nejednalo se sice o nic příjemného, nicméně pokud se Siberia nemýlila, nemohl už být tak daleko. Ostrým pohledem se zahleděl do dáli, kde k vlastnímu spokojení dokázal rozeznat mohutné horské hřebeny. O tomhle musela jeho nová známá mluvit, když mu cestu popisovala. S mírným úsměvem a očekáváním pokračoval v cestě. Tlapka střídala tlapku na suché, místy popraskané půdě, hledajíc jakékoliv známky míst, kde se savana pomalu přelévala v onu poušť, kterou hledal.

//Narrské kopce

//Medvědí jezírka

Ačkoliv šel Mordecai svižným krokem, přejít obrovskou pláň v samotném srdci zdejších krajů mu pochopitelně nějakou dobu trvalo. Nakonec se ale dostal k již známemu rudému jezeru, což ho jen ujistilo v tom, že byl na správné cestě. Musel být. Přebrodil nedaleký úzký pramen, aby mohl pokračovat dále na jih, kde by se podle Siberiiných slov měl Život nacházet. Uvědomoval si, že "na jihu" byl široký pojem, ale on měl alespoň pár dalších indicií a jestli Bohové stáli při něm, v což bezpodmínečně věřil, neměl nejmenší pochybnosti o správnosti žádného ze svých kroků. Vedly přesně tam, kam měly, ať už to bylo kamkoliv.

//Savana (Uhelný hvozd)

//Borůvka

Mordecai se vrátil, kudy do lesa přišel, načež dál směřoval své kroky jižně. Setkáním s dalšími členy Siberiiny smečky se příliš nezaobíral. Zatím pro ně žádné využití neměl, to ale neznamenalo, že se časem nějaké nenajde. Teď ale nebyl důvod se tím zabývat. Místo toho si začal mlčky rozebírat instrukce ohledně cesty k jednomu z místních bohů, které dostal od Siberie. Mluvila o pláži a o horách, jež by měl přejít, aby se dostal na poušť. Hory bych snad měl vidět z dostatečné vzdálenosti na to, abych si ušetřil cestu a držel se na správné straně. Do větších výšlapů se mu totiž opravdu nechtělo.

//Ohnivé jezero (Středozemka)

Pohrávání si se strachem malého vlčete Caiovi posloužilo jako dobrá zábava, i když bylo jasné, že ne na dlouho. Po záměrně zubatém úsměvu mu ale neunikl ani pohled Kayi, a rozhodl se tak víc neprovokovat. Rozhodně ne na území cizí smečky. "Svět se netočí na lítosti, drahá," odvětil maličké jednoduše. Tentokrát měl ale jeho hlas, ačkoliv stále sametový, jistý chladný podtón. Vyslechl si ještě, jak se Silja dušovala, že ona sama zlobivým vlčetem není, ujišťování už ale nechal na ochránkyni.
Brzy se od nich odpojila Siberie, a ani on sám už se déle zdržovat nehodlal. Popichování vlčete ho přestalo bavit, záminka pro jeho přítomnost právě odešla, a bylo mu jasné, že Kaya si cizáků příliš necení. Jednoduše nastal čas to zabalit. Sklonil proto před ochránkyní hlavu v jakési uctivé pokloně a se slovy: "Rád jsem vás poznal," se vydal jistým svižným krokem zpět k hranicím a pryč z lesa.

//Medvědí jezírka

Kaya si držela svůj odtažitý přístup, a ačkoliv se Cai tvářil víceméně pokorně, uvnitř s ním její ostrý hlas ani nehnul. Rozhodně ani jednu z přítomných neviděl jako něco víc, ba snad ani jako jemu rovnou. Na to, aby si ale v cizí smečce vyskakoval, nebyl dost hloupý. Navíc si hodlal udržet tvář alespoň před Siberií, která mu jeho divadlo už na samém začátku spolkla i s navijákem.
Jakmile mu Kaya položila onu otázku, Mordecai mimoděk znovu zavětřil. "Zdá se, že tu máte hladových krků dost i beze mě," odmítl s klidným úsměvem a mírným skloněním hlavy. "Jak jsem řekl, přišel jsem pouze jako Siberiin doprovod," dodal, načež černobílé vlčici věnoval další z jeho lišáckých úsměvů. Jistě, smečka měla své výhody, jenže Mordecaiovy priority ležely daleko od jakéhokoliv sociálního života. Prozatím mu stačilo vědět, kde Siberii najde, až bude potřebovat laskavost, kterou mu teď v jeho očích dlužila.
To už se ale do konverzace zapojilo i bílé vlče, jež se chytlo myšlenky kanibalství. "Jen ta zlobivá," odvětil mladé Silje s šibalským mrknutím. Narozdíl od ní si Cai všiml Kayina káravého pohledu. Bylo mu jasné, co znamenal, a na moment se tak ocitl na pochybách, jestli by měl vůbec v rozhovoru s vlčetem pokračovat. Nakonec však zvítězilo jeho pobavení nad Siljinými obavami. "Někdy jsou odstrašující příklady neposlušných vlčat potřeba, Siljo. Řekni, neměla jsi v něčem náhodou sama poslechnout tady Kayu?" odpověděl na její otázku ohledně jeho důvodů, načež záměrně odhalil zuby v mírném úsměvu. Chvilku ji nechal se podusit v pochybách, než ji ujistil: "Ale neboj, tentokrát tu máš přece ji. Když jsme u toho, snad bys ji měla začít poslouchat." S úsměvem stále na tváři mrknul na Kayu.
"No nic, nebudu se dál zdržovat. Smečka se sama neudrží a já vás nechci okrádat o čas, který jistě potřebujete k řešení dalších záležitostí," začal a pomalu se postavil, než se otočil zpátky k černobílé vlčici: "Děkuji ti za zpříjemnění mé cesty, drahá Siberie. Budu se těšit, až mi povíš o svém pokroku v léčitelství." Zamával přitom ocasem s nacvičeným vřelým úsměvem.

Mordecai Siberii věnoval další mrknutí, než se konečně objevil další člen smečky. Nově příchozí vlčice, již Siberie oslovila jako Kayu, se z přítomnosti cizince pochopitelně nezdála být zrovna dvakrát nadšená. To se nakonec dalo očekávat. Co už ale Cai nečekal, byl fakt, že si k setkání s cizincem přivedla "posilu" v podobě malého vlčete. Prohlédl si ho, ale pohled brzy opět upřel Kayu se Siberií. Uvědomoval si, že zírání na nejslabší článek celé smečky, by si ochránkyně mohla vyložit jako hrozbu. Prozatím se moudře zdržel jakýchkoliv slov a nechal mladou černobílou vlčici vysvětlit situaci.
Na Siberiino představení nově příchozí vlčice hluboce kývl v jakési pokloně s perfektně nacvičeným milým úsměvem. "Rád vás poznávám," pronesl s naprostým klidem, zatímco si černo-hnědou vlčici prohlížel. Okamžitě mu došlo, že s ní uhrát celé to divadýlko nebude tak jednoduché jako se Siberií. I z té chvíle, co ji znal, už si o Kaye udělal hrubý obrázek – skeptik, opatrná, odměřená, ale loajální. Fakt, že byla místní ochránkyní, o ní taky vypovídal dost. "Mohu vás ujistit, že nehodlám být na obtíž, jen jsem tady Siberii nabídl pomocnou tlapku a doprovod. Jestli je má přítomnost nežádaná, pak se samozřejmě zdržovat nebudu," dodal klidným, smířlivým tónem s dalším uctivým skloněním hlavy.
To už něco vypadlo i z vlčete, které se celou dobu drželo stranou a jen přihlíželo. Mordecai nasadil malý pobavený úsměv a sametovým hlasem prohodil směrem k mladičké bílé vlčici: "Neboj, zrovna držím dietu." Slova volil opatrně ve snaze před ochránkyní situaci odlehčit, ale zároveň před vlčetem nepodkopávat její autoritu. Nakonec si totiž dokázal představit, že to byla právě Kaya, kdo mladičké něco podobného nakukal o cizincích, aby se měla na pozoru.

Siberia Mordecaie zcela očividně toužila vidět znovu, i když z upřímných a naprosto jiných důvodů než on. Jistě, sám jí ještě nehodlal dávat sbohem, ale počítal s tím, že až se znovu uvidí, bude to proto, že si přišel pro onen dluh. "Brilantní nápad. Velmi rád tě znovu uvidím, Siberie," odvětil s hraným milým úsměvem. "A o tvém pokroku uslyším ještě radši. Věřím, že bude o čem povídat," polichotil jí znovu medovým hlasem, ačkoliv mu Siberiina cesta a nakonec i ona samotná nemohly být více jedno. Pochlebování ale fungovalo na všechny.
"To zní jako dobrý plán," souhlasil s jejím odhodláním najít svou magii. "Ale myslím, že nemusíš mít obavy. Dříve nebo později se ta správná magie objeví a jsem si jistý, že s ní dokážeš velké věci," dodal vřele. "Jaké magie ovládají tví rodiče? Možná jsi zdědila právě tu jejich," nadhodil s falešným zájmem. "A tví sourozenci? Už své magie objevili?"

Jeho komplimenty na Siberii zcela očividně fungovaly, protože se jí na tváří automaticky rozlil vřelý úsměv. Ten jí samozřejmě opětoval svým vlastním, a aby dodal věrohodnosti, párkrát přitom zamával ocasem. Mordecai, kopírujíc její pohyby, mírně naklonil hlavu, když vlčice vyjádřila zklamání nad jeho blížícím se odchodem. "Ah, ano..." Nechal svůj úsměv trochu povadnout a s mírně staženýma ušima stočil svůj pohled k zemi, jakoby ho to snad celé zamrzelo. "Obávám se, že žádné tam není," dodal tiše s až omluvným úsměvem, zatímco své oči upřel opět na ni. "Jsem pouhý tulák, Siberie. Není místo, kam bych se vracel." A zatímco to Mordecaie ani v nejmenším netrápilo, bylo to něco, čeho se dalo využít. Na chvíli se tedy zahleděl kamsi do dáli, jakoby přemýšlel. "Ale..." začal a tentokrát jí věnoval pohled, který byl mixem naděje a náklonnosti. Přesně tak, jak to za léta pozorování pochytil od druhých. "Myslím, že k tobě bych si občas cestu znovu našel rád," dokončil s nacvičeným vřelým úsměvem.
Zatímco mladá vlčice mu přímo zobala z tlapek, a všechno tak pro něj dělala jednodušším, s její odpovědí ohledně křídel už Cai tak spokojený nebyl. "Musím přiznat, vlk s křídly je rozhodně... Fascinující představa." Samozřejmě, na sobě nedal nic znát, ale možnost, že by něco podobného platilo pouze pro zdejší smečku se mu nezamlouvala. Nakonec to ale byl jen názor naivní Siberie, jemuž přikládal malou váhu.