Gallirea - Příspěvky uživatele

Nemá, co před Regisem skrývat. Lovit se naučil nedávno a už se jim ve třech dovedlo skolit jelena ve svém stádě. Jistě potom však skončil jako pokrm pro ty výše postavené. Zde se však bude dělit pouze na poloviny a na několik desetin. Po delší době by se tak mohl dostat k hodnotnějším částím. I když zajíc a jelen k sobě mají hodně daleko. Ale musel se ukázat hlavně tím, že už se to všechno naučil a chce jen zdokonalovat. Použije nyní znalosti ze smečkového lovu a okouzlí jej. Skvělý plán, ale proč se mu vlastně chtěl tolik ukázat v tom dobrém? To nevěděl.
"Nechce se ti lovit divočáka? Bylo by z něj víc..." Pormluvil k němu. Sám by volil klidně ve dvou jednoho divočáka, přece to nemůže být tak těžké. Ale zrzavý vlk raději vybral nějakého zajíce. Nebude však tvrdohlavě dlouho odporovat, taky by mohl pak zůstat o hladu nebo roztrhaný na kusy. Volba byla jasná. A tak s ním tedy souhlasil. Ohlédl se směrem tam, kam Regis ukázal, že cítil zajíce. Skutečně to souhlasilo i s jeho čichovým orgánem a odhadnul, že půjdou dobrou cestou přímo k jídlu. "Preferoval bych ho pak chytit, pokud ti nevadí trny v tvém dokonalém zrzavém kožichu." Pochválil ho a už se mlsně olizoval, že se konečně nají. Ale pro tyto dva statné vlky by potřebovali, aby ten zajíc měl obrovskou nádváhu, aby se z toho najedli oba do syta. A nebo minimálně měl v sobě ještě nějaké další jídlo nebo mláďata. Pomalu se posunoval k místu výskytu toho hlodavce. Ale zastavil se a pustil jej, aby ho vyhnal první. On tu bude čekat na místě, sledovat a mimořádně tiše reagovat, aby jej nevyplašil a skočil potom po něm. Jednoduché, co by na tom mohl pokazit?

<<< Třešňový háj (přes Hadí ocas)

Potichu tedy rozhodně nešel. Sám věděl, že tohle prostě není on. Ale co s tím tak mohl dělat. Snad se přes ten jeho hluk podaří něco ulovit. Něco pořádně sytého. Tak aby to nasytilo oba dva vlky. Přikývnul na jeho slova a poskakoval za ním dál. Sněhem, trávou i bahnem. Jako by mu nic pod jeho tlapkami nevadilo, projde a přeskočí všechno, co mu projde pod nohy a jeho veselá nálada jen tak jednoduše neskončí. Je tuze rád, že má někoho u sebe a ještě někoho takového! On má nyní totiž všechny rád a celý svět je plný jeho kamarádů. Slunce už konečně svítilo a to znamenalo i to, že se sice blíží jeho nenáviděná část roku. Neměl rád květiny a jejich lány plné jejich květů. Ale dokud nekvetou, jen rostou a probijí se sněhem, proč ne. Kdyby tak zůstali celý rok, ničemu by se nebránil a měl by to i rád. Na chvíli jej i napadlo se trochu utřít, aby na sobě neměl tolik nechutných výtoků a netáhnulo z něj tolik. Ale v takovém množství by ocenil spíše nějaké hluboké jezero než pouhou kaluži. Trochu se to pustilo, ale nebyla to dokonalá koupel. Kdyby to jen vrátil a žádné takové problémy se střevy by nemusel řešit. Tušil, že by za to mohlo to dlouhé hladovění. A hned se toho chtěl ještě více zbavit, když spolu něco nyní uloví. "Umím být potichu, lovit umím. To se neboj, Regisi." Začal mluvit a znovu zavětřil, ale nyní mnohem lépe než s Nikym za zády. "Zajíce říkáš?" Zopakoval. Nebyl si jist, zda dokáže pachy až tak dobře rozeznat od sebe. Druhy jsou to přeci jen rozdilné, ale on svou trochu nízkou zkušeností trochu tápe a dokáže jen najít tu správnou pachovou stopu, kterou by měl následovat. "Nešel jsi nějakou vůni zajíce?" Optal se ho. Chtěl jistotu, zda ucítil to stejné, co on a jsou na stejné vlně. Kdyby ano, měl by ještě větší radost a chtěl by ho obejmout samou radostí. Místo toho jen vrtěl ocasem a zase se tak přihloupě usmíval. Neříkal mi někdo, že emoce jsou známkou hlouposti?

Ten zrzek se přesně choval jako Mitsurugi běžně. Nereagoval tolik plný emocí. Až by se sám divil, že ještě neschytal od něj nějakou facku či nějakou jinou ujmu na zdraví. Psychické ublížení by bylo lepší v tomto případě, ale zatím spíše trauma působí on. Ale občas je asi potřeba otočit kartu naopak a stát se z tichého vlka hlučným. "Ale jistě, že je to štěstí! Potkat někoho tak úžasného, jakým jsi ty!" Usmál se ještě jednou na něj. Měl v plánu jej i obejmout, ale nepřipadalo mu vhodné někoho objímat a úplně se lísat, když zjistil, že se nějak při změně nálad zvládnul i znečistit na nohou a všude tam vzadu. Jej to však nezajímalo, všude je sníh a jistě si bude moci někde umýt kožich a zbavit se tak nepříjemného odéru. "Já také ne, všechna zvěř prostě zmizela a nikde po nich nejsou ani stopy. Hladem už pomalu umírám..." A prováděl kreace toho, že je tak velice unaven, že kdejaký herec by se mohl stydět v tomto. On byl mnohem lepším hercem. Hlad mu překrucoval žaludek a on místo toho, aby šel lovit, neustále mluvil o tom, jak je rád ve společnosti zrzavého bezejméného. Tedy jen chvíli neměl jméno. Potom se stal Regisem. Je skvělé, když vlci mají jednoduché jméno, jako tento, to nemůže tolik poplést a zkombinovat do něčeho absolutně jiného. "Určitě se nám povede něco najít, jsi přeci tak úžasný! Ulovíme něco dohromady a rozdělíme si to! Už to vidím!" Radoval se a poskočil směrem za ním. Následoval ho jako stín, ale nešel tiše. To rozhodně. Poskakoval radostí a těšil se na to, až ho bude moci obejmout a ještě třeba potkat jiné vlky a mít tím velkou společnost! "Jooo, jdeme lovit a něco ulovíme!"

>>> Kančí remízky (přes Hadí ocas)

Byl rád, že mu tento nový zrzavý kamarád tolik sedl a hnedka se začal s ním bavit. Radost z něj jen přetékala, kdyby se na něj mohl někdo vnitřně pohlídat a porovnat ho s obvyklým vystupováním. "Ano, nemám rád být sám. Ještě, že jsem měl štěstí a našel jsem tebe!" Usmíval se a vrtěl svým ocasek do stran, že by někomu za ním mohla být i zima. "Opravdu hledáš něco k jídlu?" zeptal se ho ještě jednou, zda třeba špatně neslyšel. Přeci jen nesmí nijak chybovat, pokud jde o nového a úžasného kamaráda, jakým tento vlk je. "Taky bych něco velice rád ulovit, takže ještě štěstí, že jsem tě našel!" Radoval se ještě jednou. Radost byla jeho novým elementem a úplně jej pohltila. Jako jedna z mnoha emocí, která z něj šly ihned vidět. Doslova byl jako svůj pravý opak. Nevyspal se nějak špatně jen? Není možný, že tento tichý vlk a milující samotu, najednou tolik víří z toho, že někoho nového potkal a už je pro něj jeho kamarád. "Jak se vůbec jmenuješ? Já jsem Mitsurugi." Představil se. To mu totiž chybělo v tom jeho monologu plného emocí. "A rád ti pomohu něco ulovit, rád pomáhám!" Nabídnul svou pomoc. A to bylo teprve něco absolutně nečekaného od něj. On a pomáhat? A ještě někomu cizímu a dobrovolně? On snad zešílel! Pro jistotu zavětřil, aby hned měl přehled a mohl zrzečkovi předat nějaké čichové informace a mohl mu už nyní pomoci od hladu, který trápil oba vlky.

//Je strašně divný psát úplně povahově jiného díky osudu XD

Velice jej mrzelo, že jej vystrašil, ale jeho jemná povaha a elegance není něco, co by probouzelo vlky z dumání a jiného snění. Běžně nedupe ani cokoliv jiného hlučného z něj nevychází. Obvykle se tedy ani neraduje z toho, že vidí někoho nového, ale výjimečně se nyní raduje a usmívá od ucha k uchu. "Velice se omlouvám, za vyrušení. Jsem tiché stvoření." Omlouval se skoro okamžitě po výkřiku zrzavého vlka. Nechce nikoho strašit, ale jen se přátelit. To je přesně to, co nyní chce. Noví přátelé jsou něco, čím se nyní chce obklopovat a nechce být ani vteřinu o samotě. Touží po jakékoliv společnosti a tento zrzek vypadá, že by se mohl stát jeho dokonalým novým kamarádem na život a na smrt. "Jen se tak procházím a doufám, že na někoho narazím." Vysvětloval. Nemohl mu přeci jen tak jednoduše sdělit, že hledá kamarády. Ještě by si vlk myslel, že žádné nemá a už by se s ním podruhé nebavil. "Copak tady děláš ty?" Zeptal se ho. Doufal tiše, že by se mohlo jednat o místního. Třeba majitele i nějaké magie, co by mu mohl poradit a Nicosovi by se takový nový kamarád taky hodil. "Já totiž velice rád si povídám se spolucestovateli. Copak tě sem přivádí?" Trochu se neovládal a emoce spíše ovládaly jeho. Opravdový Mitsu by jen mlčel a utíkal před novým vlkem, pokud by jej opravdu nepotřeboval. A nyní? Už se tu chce skoro s každým nejen kamarádíčkovat! Snad jej však neotravuji... Pomyslel si trochu nad tím. Zněl trochu ustaraně, když se jej ptal. Snad není přeci jen nějakým fialovošedým otravou? To by nerad naštval svého nového kamaráda.

<<< Hadí ocas

Byl smutný, protože se znovu museli rozloučit. Přišla mu jako věčnost už nyní, když se dlouho neviděli a nyní? Ještě čekat na lepší počasí. Ale věřil, že brzy se opětovně shledají a půjdou spolu ulovit konečně ty ryby, když to přes kus ledu absolutně nejde. A hlavně se objeví u nich ve smečce, pokud bude moci přijít. Hlavně musí mít k tomu povolení. Nebude nic takového dělat, když by z toho mohli oba mít problémy. Je jen rád, že to domluví, pokud na to nezapomene jeho zbožňovaný Nicos. S odchodem z toho zasněženého místa však ucítil něco nového. Cítil se jiný. Veselejší než kdy byl. Takový svěží a nabuzený. Nechápal, co to do něj vjelo, ale najednou měl mnohem větší radost z čehokoliv. A těšil se až nyní uvidí nového vlka, se kterým si bude moci povídat. Zvláštní, jako by to ani nebyl on. Nechápal se on sám.
Po nějaké době konečně přišel do lesíku, trochu jiného než byl ten, kde byl s Nikym uvězněn, ale věděl, že je tak trochu správně. Pochopil, že zde určitě nějaký vlk musí být. A tím i jeho nějaký nový kamarád! Jaké nadšení se mu jen rýsoval na obličeji. Čichnul si a tento pach následoval. Byl to pach zcela cizí, ale chtěl věděl, na koho narazil. Veselost postupně rostla, když se pach přibližoval k němu. Až poté uviděl dalšího zrzavého vlka. Ale neznal to, nebyl to nikdo z Nicosovi rodiny. Ale jemu to nevadilo, nový kamarád je nový kamarád. Zavrtěl ocáskem, když se mohli už navzájem uvidět. "Nazdárek!" Pozdravil ho s úsměvem v obličejových svalech. Společník! Konečně nebude zase sám.

"Škoda," prohlásil. Po takovém usilovném snaží bylo všechno v háji. Nenáviděl se, nejraději by nyní celou trapností z toho chtěl vysublimovat někde hodně daleko. Byl však spíše zklamán z toho, že už asi bude muset jeho kamarád odejít a vyřešit smečkové povinnosti, která se od jeho smečky určitě liší. Jistě bude muset pohovořit s tou mluvící vydrou a domluví to, že přijde na návštěvu. Jen jen velice mrzí, že se mu nepovedlo na něj zapůsobit nějak tím, že by ybl schopen ulovit jeho oblíbené jídlo. Jaká to škoda... Hnedka by mu kousek toho každého uloveného kapra dal. Všechno, co by si on jen přál by mu naservíroval na zlatém podnose. Ani nevěděl, proč chce tolik dobra pro někoho jiného a proč chce tolik někoho obradostňovat a zlepšovat jím jejich dny. Pomáhat jim... Na jiného vlka by to více sedělo než na něj. Asi Nicosova přítomnost jeho mysl omámila, že byl schopen takovýchto věcí. A ještě, že ho u otho nikdo jiný než Niky nevidí. "Jo, to zní rozumně." Promluvil trochu zklamaně. "Chceš tedy jít domů už, co?" Hádal, zda to pochopil správně. Znělo to, jako by při zjištění, že to přes led nepůjde, tak si raději zajde na nějaké zásoby u nich doma. A on mu to nezakáže. "Ano, sejdeme se, až ten sníh a led bude jen vzpomínkou..." Pousmál se na něj. "Budu taky muset jít domů." Nerad, ale bude muset.

>>> Třešňový sad

Bylo zajímavé, kam to ta druhá malá zrzavá kulička až dotáhla. Léčitelka... Jak zajímavé! Už nyní ví, kam se obrátit, pokud znovu spadne z kopce či se mu stane cokoliv jiného. Ale nezměnila se, stále je ta nejdůležitější na světě, což není žádnou novinkou. "Zajímavé, to zní jako ona." Až moc to na ni sedělo, jak si ji pamatoval. "Chápu, když se vám tady líbí, není potřeba chodit zase zpátky." Prohlásil mezi slovy, zatímco jej pečlivě sledoval, aby mu něco zmizelo nebo uniklo z tutoriálu na to, jak lovit ryby. Postupně jej kopíroval. Jeho pohyby, posunky. Kdyby mohl, klidně i slova. Ale nebylo potřeba více hovořit. Naprosto se soustředil na něj a jeho pohyb. Bylo to jako nějaké nejlepší kino pod sluncem, pastva pro jeho oči. Zajímavé to však bylo. A plnohodnotné do života. Jeho narážka ohledně pevných tlap mu proletěla uchem ven, stejně jako vletěla. Nezdržela se dlouho a neměl náladu tomu věnovat jednotky pozornosti. Zda je připravený se zeptal. On váhal... Sledoval jeho tlapy a střídavě Nikyho, několik vteřin, aby si byl jist. "Samozřejmě," zavelel si sám sobě. "Pomůžeš mi pak kdyžtak nahoru zpátky, že jo?" Zeptal se ho, trochu o sobě pochyboval. Nevěděl, jak moc velký plavec je, pochyboval o sobě. Chce trochu jistoty. Ale po nějaké chvíli stejně po hlavě skočil za rybou, kterou viděl, jak se třpytí pod hladinou. Doufal, že tolik necáknul na svého přítele. Jenže při docela tvrdém nárazu mu došlo, že led je tak pevný, že svou váhou s ním ani nehne. Naštěstí nenarazil hlavou do něj a to mu dost možná i zachránilo jeho inteligenci. Jen to smyklo. Jakto, že se nehne? zavrčel si pro sebe. Já jsem opravdu strašně neschopný... Nadávali si, zatímco se znovu stavil na nohy. "To moc nevyšlo podle plánu..." Mňoukl.

Nicos se divil, že by jim dokázaly uplavat ryby kvůli počasí. Mitsurugi je však trochu vzdělanější a věděl, jak to myslel. Bude mu to muset vysvětlit. "Tak voda pod ledem nezamrzá, normálně tam ryby plavou." Prozradil mu, protože mu přišlo divný, aby takovou normální věc neznal. Pokračoval velice opatrně po ledu, každý špatný krok by mohl znamenat i utopení nebo umrznutí a nechce znovu vícekrát riskovat. "To je hustý. Já takto ryby ještě nikdy nestihnul potkat." Opravdu v zimě moc z lesů nevycházel a držel se kousek od domova, toto je jeho poprvé, kdy jde vůbec on sám na ryby, pokud se k tomu nepočítá jeho marné pokusy v horské bystřině. To se mu nepovedlo ulovit nic jiného než sám sebe. "Co vůbec tvá sestra a zbytek rodiny, když jsi o ní mluvil?" Zeptal se ho. Zajímalo, jak si jeho známí vedou. Přeci jen je to kus jeho dětských radovánek a období radosti a věčného smíchu. Rád se k tomu neustále vrací. CHtěl by to vrátit znovu zpět, alespoň na chvíli. "To jsem tuze rád, že se ti nic nestalo. Ale narazil jsem na toho pravého, když tedy máš takové zkušenosti. Nauč mě to také!" Žadonil. Nikdy se mu nepovedlo samotnému rybu ulovit, chce znát kouzlo, jak na ně. Jejich lov se ve mnoha věcech obrovsky liší oproti naháňce třeba jelena. A je to daleko složitější pro něj. Nechá si tedy poradit do budoucna. To se prostě hodit bude. Hlavně, když Niky řekl, že má ryby raději. Mohl by mu tak udělat i radost!

Nerozumí mu? Ještě, aby ano. On a jeho myšlenkové pochody se každou chvílí mění jako počasí. Nemá rád moc chmurné myšlenky, ale přesto občasně převládají nad jeho tělem. Místo odpovědi na něj jen zamručel. Nevěděl, co mu má vhodného na to říct. Nyní tu prostě spadnul, musel se postavit zpátky a i přes bolest z naražení se tu ještě nyní budou hádat? Ach jo, nenáviděl, když věci nejdou podle plánu nebo vůbec podle představ. "tak jo, jen veď, budu se držet za tebou!" Zvolal, když se jeho zrzeček začal hnát kupředu. Jistě má takto alespoň už možnost podruhé nespadnout a Nicos všechny překážky před ním buď nevleze nebo sám v nich skončí. Mohli by si tak určitě vyměnit pozice a on by s radostí pomohl Nikymu zpět na nohy, na rozdíl od něj. Popoběhnul za ním a držel se jeho stopy, kráčel na v jeho stopách a snažil se být ještě opatrnější než byl při chůzi z kopce. "To zní dobře, měl jsi někdy už kapra?" Zeptal se ho. On totiž ještě nikdy nic takového neměl. Nikdy nelovil pořádně ryby a ani je neumí od sebe rozeznat. Snad on je zkušenějším rybářem a Mitsu se z jeho zkušeností dokáže více naučit do budoucna. "Tak klidně můžeme zrychlit, aby nám ty ryby neodplavaly!" Popohnal ho a cvakl zuby, aby jej trochu i zvukem popohnal. Zatím mu totiž silně stačil, takže není čas ztrácet čas!

Kdyby mohl, i sám sobě by dal takovou facku, že by se ani ráno nepoznal. Převalil se na svůj druhý bok a vydechnul ještě jednou hlasitě. Jsem hlupák... Povzdechnul si. Jistě by to někdo jiný udělal mnohem lépe. "To víš, že v tom lovit asi nebudeme," promluvil, i když jeho hlad hodně žádal o vyřízení. Jenže, takto měl sto chutí se jen vyškrábat nahoru jít tam zpátky. Cítil se strašně, psychicky i fyzicky. Prostě to nebyl on, takto chybovat. A k tomu ještě slyšel jeho smích. Ztrapnil se a to úplně až na samé dno trapnosti. Bude se ještě dlouho proklínat za takový hnusný pád. Postavil se konečně na nohy, aby ještě neschytal nějaká slova o tom, že neumí se pak ani zvednout, když sklouzne dolů. "Já to nevybral, jen jsem šel." Vysvětloval. To, že se tu objevil kopec a kameny s ledovkou ani nemohl nijak on omezit či vědět. Nežije tu, takže třeba se tu vyzná lépe zrzek. "Znáš to tady určitě lépe teda," popíchnul ho. "Tak nás zaveď někde." Rýpnul si do něj. Stejně jako on popichoval jeho o tom, že neumí chodit a špatně vede. Mitsurugi jen šel a našel cestu z lesa, kde se mohli klidně ztratit na několik dní. Ale takto se dostali nějak ven, ale pořád je to málo. Nikomu se prostě nezavděčíš... A zrovna od svého nejlepšího kamaráda to nečekal, něco takového podlého. I kdyby to myslel z legrace, Mitsu to pochopil takto. "Já umřu dřív jak ty, tak tě nemohu strašit přece."

<<< Zarostlý les

Nicos prvotně nesdílel jeho nadšení. Jak jistě, znal ho a rád by si ještě chvíli odpočívat a načerpával energii. Ale tu nyní musí ze sebe vydat. Nelze doplňovat energii bez jejího využití. To je absolutní nesmysl. Byl rád, že jej tak jednoduše přemluvil k tomu, aby se k němu přidal. A tak se za sebou vydali z lesa pryč. Sněhu bylo skutečně méně, jak očekával, ale nebyl si jistý, jak to bude vypadat ještě dál. Budou muset využít příležitosti a lovit, tady hned na okraji, aby si ještě něco neudělali. "To víš, že tu určitě něco bude, ale musíme pořádně hledat," promluvil a zavětřil. Do čumáku mu vpadl pach jen hodně zastaralý a byl si tedy jistý, že nic moc velkého určitě zde neuloví. Rozhlédl se ještě jednou po krajině. Sněhu sice ubylo, ale za to se proměnil ve vodu, která pomalu zamrzala. Přesně to i tušil, že se stane, než vyrazil. Ohlédnul se na zrzavého. "Budeme muset dávat pozor," zavelel ustaraně. A opatrně našlapoval směrem ku předu. Nepřál si se právě nyní zde rozplácnout jako nějaká podložka, proto to u něj jistila právě alespoň ta opatrnost. "Já se rozhodně první nerozplácnu." Prohlásil hrdě a nějak se snažil vyjít mezi několika kamením po svahu dolů. To jsem si opravdu dobře vybral cestu... Kdyby mohl, nejraději by se místo takového stylu chůze, nějak uškrtil za tak hloupý nápad, kterým bylo jít z kopce dolů po ledu. Občasně mu uklouzla jedna z nohou, ale dokázal se skoro vždy okamžitě narovnat zpět díky svým drápům. Otočil se však na Nikyho, jaké problémy může mít třeba on a plánoval mu nějak pomoci. "Když sejdeme takto dolů, určitě toho vycítíme více a najdeme nějakou..." Kdyby se tak místo mluvení i soustředil na to, aby u toho stále nešel a koukal se pod nohy, došlo by mu, že mu právě smekla noha a tím se posunul o kousek níž. Trochu nečekaně takovou rychlostí a švihem ležel rázem na boku svého těla a jen nějakým štěstím nespadnul až úplně dolů. A ani se nějak viditelně neporanil. Jen byl docela dost v šoku. A zhluboka oddechoval. Zkousnul své zuby a nevydal ze sebe ani hlásku - třeba Nicos bude mít dostatek slov, co vyjádří lépe jeho neschopnost chodit. Ale on nyní chvíli jen tak ležel a nevěděl, zda čeká na jeho pomoc a nebo se má raději místo trapnosti zvednout na nohy. Jsem opravdu neopatrný...

Zneklidnil, když byl Niky tak moc klidný, že si ještě položil hlavu blíže k němu. Trochu se rozklepal z toho. Ikdyž ho měl tuze rád, stále nevěřil tomu, že by mohl mít někoho, takto blízko svého těla. Byl to zvláštní pocit, ale necítil se svůj, byl nejistý, neklidný. Musel se trochu odsunout dozadu od něj. "Já bych klidně šel nyní," navrhnul. A začal se pomalu už zase stavět na nohy. Měl jasný plán. "Půjdeme pomalu a nic se nám nestane. Ten sníh roztaje, přijde mi, že už se otepluje." Dodal k tomu. Jistě, pořád musel být opatrný, protože sníh nikdy není bezpečný. Ale je lepší vyrazit dokud to je jen pouhý sníh a nějaké náledí, co klidně může vzniknout, když se sníh roztopí a najednou se zase zpět ochladí. Na ledu by si mohli i zlomit nohy a jiné věci. Nemyslel si, že by tady měli být měsíc, zima už trvalo docela dlouhou dobu, brzo se musí zase oteplit. Takže zde tak i tak nebudou uvězněni nějaký měsíc, spíš už je to jen otázkou pár hodin. "Však v pohodě, lehni si ty, já chvíli postojím. Už bych se nejraději šel najíst, víš." Snažil se to ukecat. Měl hlad, v tom nelhal. Ale necítil se na to, aby na sebe dýchali tak těsně u sebe. Je to takové divné a zvláštní. Nevěděl, jak to lépe popsat. Nervozně přešlapoval už na místě vedle stromu, kde Nicos ještě ležel. A rozhlížel se, zda něco neuvidí. "Zkusíme to tady kousek od lesa, kdyžtak se vrátíme, co ty na to?" Snažil se trochu ho ukecat, aby šel. Nechtěl tu hladovět. Ještě by slyšel i on jeho bříško, jak se stahuje v křečích z nedostatku jídla. Připadal by si slabý. "Rozdělíme si kdyžtak jídlo na poloviny."

>>> Hadí ocas

Nebavilo ho takto ležet, ale potřeboval trochu vypnout. Ještě, že je to jen Nicos, jiného by takto jednoduše nenechal ho vidět odpočívat. Na to má nějakou vyšší důstojnost přeci jen. "Tak počkáme, až se trochu roztopí sníh a můžeme se po něčem podívat," sám měl hlad už delší dobu a jistě se mu několikrát už musel i docela hlasitě ozvat žaludek. Ale nechtěl jeho nutit k jídlu, když nechce. Navíc ostatní živočichové jsou taky jistě někde v úkrytu a on se rozhodně nehodlá znovu vrtat do nor jako kdysi u žížal v jeho domově. Na to by se podruhé už vykašlal. Raději si počká do doby, než uslyší nějaký zpěv ptáků a teprve poté vyrazí na lov. Jistě, že nějaká zvířata jako jelen se úplně jednoduše neschovají, ale možná by v takto nevhodném terénu měli i výhodu a ještě by si ti dva něco udělali. "Takto ve sněhu to bude nebezpečné." Dodal k tomu, zda to náhodou Niky nevidí. Možná si jen nyní neuvědomuje možná rizika, ale od toho je tu on. Mitsurugi vidí pravdu vždycky, bez ohledu na to, jak moc bolestivá může být. Je prostě upřímný. Trochu vykulil oči, když začal něco o nemocech. "Ne, nevím o tom, že by mi něco bylo," hájil se. A on taky nijak nevypadal nějak divně, nemocně či jinak mimo fyziologický stav. Krásný, oku lahodný,... Jako vždycky. "Jen, zda ti nevadí, že jsem tak blízko, přece jen trochu soukromí... ALe pokud ti to vadí, klidně si lehnu jinde." Řekl a po oku sledoval nějaký další strom, který by šel takto využít. Kdyby se zvednul, dokonce by i měl více místa pro sebe a to by jistě měl hodně rád, nebo snad ne?

"To jsem rád, když jsi se mnou a jsi veselý," řekl mu. Opravdu sdílel radost s ním a z jeho radosti čerpal lepší energii. Je až zvláštní, jak to dokáže zlepšit náladu i jen jeho přítomnost. Nikdy si toho do této doby ani pořádně nevšimnul, ale cosi je nějak propojuje. Ale nevěděl, co by to tak mohlo být. Možná tak silné přátelství? To by byla asi největší pravděpodobnost. Je opravdu rád, když ten zrzek je blízko něj, myšlenky se mu ztrácí a nálada lepší. Ještě, že se tu nenachází někdo jiný, nevěřil by tomu, že toto je ten stejný vlk a za nikoho jiného se nevyměnil. Byl rád za jeho nabídku, ale nemohl to místo jen tak opustit. Má k tomu až moc silnou citovou vazbu, to nejde jen tak jednoduše. Pro něj by to hodně náročné, i když se o nic vážného až tak moc nejedná. Přeci jen sám dokáže vyrazit z lesa si na procházku, ale opustit to a už se nikdy nevrátit. Ne, to opravdu nechce. Ty všechny vzpomínky a vše takového, ty nedokáže jen tak jednoduše překonat. Moc se na to upjal. Sice mu chybí nějaký ten kamarád do společnosti, ale pokud by se domluvil, tak by mohl někdy přijít i Niky na návštěvu. A nebo někdy dojde on, pokud mu to ta Maple povolí. Nechce ještě, aby kvůli němu měl Niky problému ještě u nich. "Jistě, já moc děkuju za nabídku, ale nedokázal bych nyní odejít." Pohodil hlavou. "Už by mohlo přestat sněžit, co? Bychom se mohli vydat na návštěvu k vám..." Navrhnul. Klidně by se i hnul konečně z lesa, ale nevěděl, jak moc drasticky to musí vypadat okolo a mimo les. Jsou všude ty závěje také? Nemrznou tam vlci v hromadách? Už by to chtěl. Trochu se projít, takové ležení prostě není úplně pro něj. Ale tak odpočine si. Sice je hladný, ale to vydrží. Položil si hlavu na tlapky a po oku sledoval zrzavého. Pousmál se na něj. "Nevadí ti, že ležím kousek od tebe?"