Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stále stál nad tím tělem, co před chvíli skolil. Snažil se to pomalu vydýchat. Pomalu mu do těla přicházela bolet z kopance té kořisti, ale ignoroval ji. Ono se to samo později zpraví, jak by mělo. Vždycky to samo nějak zmizelo, takže i nyní se tomu určitě tak stane. Saturn měl plno starostí s ostatními, takže se o něj nemusí nijak strachovat. "V pohodě," odpověděl mu jednoduše. Rozhlédl se, ale Karoe neviděl. Ani ji nepostřehl, že se tu někde okolo motala. "Ona se najde." Řekl zcela klidně. Ona byla vždycky pomatená jako lesní včela, brzy se vrátí a domů trefí. Kdyby jí něco hrozilo a byla by v nebezpečí, dávno by ji slyšeli. A bylo ticho, takže si jen šla někde bokem odskočit. Saturn vypadal taky nejen ustaraně o ni, ale i trochu rozpačitý. Ani Mitsurugi neměl moc náladu na to si s ním pokecat o tom, že přesně neuposlechnul, co mu řekl. Ta laň by dříve nebo později umře sama od sebe, takhle se alespoň netrápí a žaludky zbytku smečky mají, co zpracovávat. Žlutá vlčice ho ještě stihla pochválit a už zaúkolovat jinak. Prý někomu pomoci? To moc rad nedělal. Raději si žije ve svém písečku, ale když tady na něj všichni takhle koukali, co mu taky jiného i zbývalo? Rozhlédl se, jakou slečnu tedy myslí. Myslel si, že to může být jedině tak Proxima. Ach, povzdechl si trochu, ale jeho trochu opatrující já - zda-li ho vůbec měl, mu velelo, že by jí měl pomoci. Mělo to něco do sebe, už se tím zbaví nutnosti poslouchat to vlče, které tam spíše zmateně pobíhalo. Naposledy se podíval, kde vůbec ta Proxima je, než odklusal od zbytku. Však v lese se sejdou všichni. Se sebou si nesl tu laň, kterou skolil on. Aby se tím mohl pochlubit. Zbytek ať si dojde, jak chce, písemné žádosti posílat nebude.

>>> Mechový lesík (přes Gejzírové pole)

Dostal poučení o tom, že ten malý vlček bude jen nahánět a nebezpečí mu nehrozí. Kde vůbec on projevil nějaké city k vlčete, ani nevěděl. Ale nechtěl tu moc pak uklízet zbytky po něm, kdyby se mu něco stalo. Bylo mu jasné, že ty vlčice k němu mají lepší vztah a nějak s nimi umí. On vůbec, takže každým svým jednáním by ho spíše více mohl vystrašit. Proti Saturnovi však nic neměl a asi si ho bere na svou zodpovědnost. Lov podle Mitsua není místo, kde učit vlče. Učit by se měl lovit nějakého králíka na planině s rodiči. Mlčel však. Nic víc k tomu asi říct ani nechtěl, nerad se motal do věcí, co měl ve vedení někdo jiný. Tím byl Saturn nyní. Takže se držel raději v rohu, vyčkával, co se jak bude chtít. Přimotala se tam nějak i Proxima, trochu tušil, že opět něco by mohla vyvést, takže nijak nespal a zůstal ve střehu, kdyby bylo zase potřeba něco. Saturna následoval, když měl být po jeho boku a pomáhat si, ať jsou tedy spolu. Neměl námitek. Takový klid, kdy jen poslouchal zvuk pohybu lovených zvířat, byl narušen zjištěním, že se vše úplně nepovedlo podle plánu a vyřítilo poněkud více kusů jejich směrem. Poslechnul Saturna a vzal si tu jednu na poškál pro sebe. Měl ji sice odehnat, ale přemýšlel, zda by nebylo možná vhodnější ji taky sejmout. Jídla by bylo více, podělili by se všichni a on by byl i stále za hrdinu. Pod nohami mu skončila Lylwelin, která mu to trochu zkomplikovala, ale zdánlivě ji přeskočil. Ať si myslí, co chce, trochu mu zavazela. Vyběhnul za její bílou prdelkou a uháněl, co jen dokázal. Úplně ho nezajímalo, co dělá ten zbytek, jsou dost šikovní i tak. Jeho úkolem bylo dostat tuhle dál od nich, aby se ještě víc nezranili. Skočil po lani a i svou vahou, ji připevnil k zemi. Byl mladší a tím i obratnější, takže mu to nedělalo problém. Svou sílou ji držel u země a snažil se kousat, aby už neutekla. Hlasitě oddechoval, ale neměl problém. Pouze tím, jak se laň svíjela, tak jej kopla a škrábla. No, on zranění ignoroval. Byl plný adrenalinu a ten poněkud tlumil bolest. Laň byla od té zlaté už taky trochu pokousaná, takže když se k tomu přidal i on, bylo dokonáno. Nechal laň ještě naživu a jen ji tlačil k zemi. Nečekal, zda ji má taky prokousnout krk nebo pustit. Tím, jak byla poškozená by stejně brzy pošla. Udělal rychlý proces a doufal, že z toho nebude mít od alfy problém, že ho úplně neposlechnul. Nemluvil, jen hlasitě dýchal a poslouchal. Měl však v uších jen štěkot něčeho, co znělo mladě. Že by to bylo vlče?

malinkatými

<<< Mechový lesík (přes Gejzírové pole)

Následoval ten pach v čumáku, až před sebou tu skupinku vlků opět viděl. Saturn se k němu nakonec i nějak měl. "Nazdar Saturne," pozdravil ho zpět. Souhlasil s tím, že se rád připojí k lovu. Přeci jen je to jeho oblíbená činnost a asi i povinnost. Musí ho zajistit, aby měli všichni, co jíst. Prohlédnul si zase zbytek smečky a účastníků lovu. No, moc jich tedy zajímavých nebylo. Jen mu v hlavě vrtalo, co tu dělá to vlče. Jak jim pomůže? Bude je plašit, super, to zvládne i pár dospělých vlků. "Nebude to pro to vlče nebezpečné?" Zeptal se raději do éteru, nevěděl, ke komu to vlče přiřadit. Podobný nebyl k nikomu z nich, tak bylo asi zase nějaké zatoulané. Nemohl se zeptat nahlas, kdo ho tam vůbec přivedl a nezakázal mu to. On jako vlče na nic takového nechodil. A naposledy někdo mladý lehce poničil jejich jídlo. Takže, co jim hrozí nyní? Měl trochu své mínění, ale Saturnovi do toho více kecat nechce. Pomalu se od vlčete vzdaloval, tak jak plánoval alfa. "Mě je úplně jedno, kam mě postavíš. Ulovím ti cokoliv a jakkoliv." Řekl mu jednoduše . U toho se musel pochválit. Ale měl pravdu, patřil k těm více zkušeným ze skupiny, takže ať ho postaví kdekoliv, podle pachu vystopuje a uloví klidně i dvě laně a něco k tomu navíc. Ale tahat se s tím nechce. Podle Saturna však měl jen čekat a čekat než nakonec skočí po kořisti, co mu tam naženou. Tak může být. I minule jen stál a dokončoval to.

Březen 1/10 - Blueberry

Toulání, toulání... Snad jako by ani nebyl smečkovým členem. Neustále se jen někde potloukal a prozkoumával, kde co zajímavého leží. No, nic moc krásného nenašel a domov byl domov. I své smečce plnil příslib, že se bude pravidelně zdržovat, aby jej skoro všichni členové znali a věděli, že je stále živ. Případně, kdyby měl něco bolavé, aby jej někdo ošetřil. To se zatím nestalo, ale nikdy neříkej nikdy. Ale občas je potřeba vytáhnout paty i za svůj vyšlapaný rajon. To dělal právě nyní. Bloudění byl asi jeho koníček. Když už se konečně dostal k tomu jezeru, kde často potkával někoho, zastavil se. Kdo bude nyní nějaký ten pukavec, co se tu objeví? Protáhnul se mezi několika stromy a usadil se za smrkové dřevo. Nakoukal a čekal, co bude. Sice byla tma, skoro nic nešlo vidět, ale nechtělo se mu opouštět tento bezpečný úkryt. Jeho klid, kdy seděl v naprostém tichu vyrušil hlas nějakého vlka. Za někým chtěl jít? Za kým? Za mnou? Zarazil se a ohlédnul se po zvuku. "Za mnou nechoď!" Zvolal a to ještě toho vlka ani neviděl. To mu stačilo. Nechtěl se moc bavit.

<<< Východní hvozd

Slyšel to zavytí alfy, ještě než se úplně přiblížil k lesu. Jeho hlas je zvučný a jasný - šlo se lovit. Byl doma. Cítil tu vůni mechu, sladkou a příjemnou. Uklidňovala, přesto očima hledal nějakého ze svých kamarádů. Nebo alespoň kohokoliv, kdo se trochu s ním zná. Pohled mu postupně dopadl na několik vlků, i vlče tam jedno bylo. Trochu se mu zkřivil pohled, když ho viděl, ale podíval se jinde, aby si zpravil nějak tu náladu. Neměl úplně chuť se bavit s vlčetem. Hledal alfu, která už asi asi zmizela. Postřehl tu i další neznámé vlky, zlatou, to vlče a jedna strakatá. Kde se tady vzali se ani nemusel ptát, tady se to množí, že už ani nemá pojem o čase. Mezi nimi i figurovaly známé - Proxima, ta Saturnova nesměla chybět. Zase vyrostla, jak si ji tak prohlížel. Tak snad i nějak zmoudřela... Neodpustil si to. Stále si pamatoval, jak minule musel zachránit ji i jídlo pro celou smečku. Tak snad s věkem přichází i nějaký rozum. Viděl zde i Karoe, ale i s ní se moc bavit nechtěl. Je to docela podobný šílenec jako Proxima. Známá tvář to však byla. Chtěl už zde někoho podobně inteligentního, jakým je on. Dále tu přišla asi další dcera Saturna, kterou nikdy neviděl. Ale i od ní odvrátil zrak. Byla dost podobná Proximě i Saturnu, takže neměl jiné nápady, kdo by to mohl být. Pach mu však říkal, že zde ještě před chvílí byl Saturn. Přemýšlel, koho by se mohl tak zeptat, kam zmizel. Ale věřil i dost svému čichu. Který ho jasně vedl někam. Takže se asi raději nechá vést. Tam trefím, stopovat ještě umím...

>>> Narvinijský les (přes Gejzírové pole)

<<< Esíčka (přes Zrcadlové hory)

Když konečně překonal ty vysoké hory, musel vydechnout. Neměl rád ty výšky a nesnášel to. Bylo to pro něj naprosté utrpení, když se musí přes ně. Nerad šel přímo přes ně, snažil se to obejít jinudy, ale nebylo moc míst k výběru. Věděl, že pokud zvládne přejít hory, bude blíže k Mechu. A nebude zbytečně tu cestu protahovat. Zahříval ho ten pocit, že brzy už něco bude mít k jídlu a setká se s pár přáteli. No, to poslední moc ne. Zarazil se a ani nevěděl, s kým tam vůbec ve smečce kladný vztah má. Těch byla opravdu jen hrst. Když zapomenul na Nicose, kterého bral jako skvělého přítele. Ale kdo jiný tam pak byl? Mainere, který mi vyhrožoval, že ho otravuje? Karoe, která chtěla, aby co nejdříve zmizel a dal jí pokoj... A tak mohl jmenovat dále. Kdo ho tam vůbec tedy drží? Mohl jít dávno do smečky ke svému příteli a nejde. Nikdo ho tam nedrží, zněla jednoduchá odpověď. Nechtěl to měnit a líbil se mu ten les. To, že se přátelí s někým z jiné smečky je věc druhá. Měl by si najít kamarády i zde. Nějak. Návod k tomu ještě nedostal. Bohužel, hodil by se mu. Šedý vlk se procházel dále hustým lesem. Větřil, aby si byl jist, že i zde jsou na blízku nějaká lovná kořist. Oblíznul se i. Kamzíci tu byli, zapisoval si. Aby mohl navrhnout na smečkovém území, že tady něco je. Takže nyní, už aby tam jen byl. Chtěl cítit tu vůni lesa a mít mech pod tlapami. Pocit bezpečí a hlavně taky i to jídlo.

>>> Mechový lesík

<<< Šakalí mýtina (přes Esíčka)

Jeho nohy už byly dosti unavené z tohohle toulání. Každý krok ho už stál docela dost síly a rád by si odpočinul, jinak se asi brzo dostaví kulhání. Nerad kulhal, ale když občas někdo přepálí tu námahu a nejde to už nijak jinak, co s tím zmůže? Nic. Musí to prostě snést, i když mu to je velmi nepříjemné. V podstatě by se nemohl asi vybrat nyní, co by bylo horší. Zda to bláto, co teprve před chvílí ze sebe dostal, neschopnost chodit normálně nebo přímo blecha v kožichu. Po kůži mu při té představě přeběhnul mráz. Neměl rád ani jedno toho. Kdyby najednou měl všechno z toho, asi by raději skočil do té sopky, kterou ho strašil Mainere. Kde vůbec on hnije? Dlouho o něm totiž nic neslyšel, musí se na něj zeptat, když se uvidí Saturna. On toho ví plno, takže jistě něco i o něm bude vědět. Takže pokračoval v chůzi dál. V cestě mu zase stála nějaká řeka. Ještě, že mi nijak nevadila voda a jeho jediným problémem bylo jen to bahno všude kolem nich. Měl štěstí, že se tu ještě neprohnalo nějaká tlupa vlků. Protože by se v tom daleko hůře chodilo. Takhle za sebou sice zanechává stopy, ale kdo by jej stopoval. Ještě na území smečky, jedině šílenec. By si nějaké takové přepadení hodně brzo rozmyslel a litoval by toho. Při brodění okolo vody zase vzpomínal na toho černobílého vlka. Jak si na něj jednou vzpomenul, tak ho nyní nemohl dostat z hlavy. Nešlo to. Když si tak přehrával ty vzpomínky, došlo mu, že ten vlk už musí tuhle dobu být docela starý kozel. Přeci jen byl v podobném věku, jako je nyní Mitsu sám. Takže otázkou bylo, stále je ještě vůbec na živu? Nebo se někde vypařil ještě? Každopádně počasí vypadalo jako pro lov stvořené. Pokud budou mít i štěstí, tak nebude muset jíst pak jen nějaké jablko, ale pořádný kus masa. Jen na něj bude muset ještě nějaké zbýt - to bude dosti složité, když si otec bude jistě snažit dát těm mladším a své rodině před ostatními.

>>> Východní hvozd (přes Zrcadlové hory)

<<< Ronherský potok (přes Středozemní pláň)

Měl asi štěstí, že po delší době, co se pomalu brodil v bahně se rozhodnul od řeky odtrhnout a pokračovat rovně přes planinu. Ta měla dost trávy, která sic nebyl dost vysoká pro něj, ale stále tam alespoň byla. To nejhorší na jeho tlapách se postupně každým krokem kupředu odpadávalo a sám několikrát schválně i hrábnul do drnu, aby si lépe vyčistil bahno i mezi polštářky a články prstů. I tak si musel pak zuby odstranit nějakou přimrzlou trávu, co se rozhodla se ho držet a nepustit. To měl tedy hodně zajímavou kombinaci. Už chtěl být doma, mít klid a najíst se. Nemuset řešit takové hlouposti. Navíc měl ten mech pod nohami rád. Upravil si při cestě i ten svůj jabot, aby nevypadal úplně jako prase. Neboť by ho pak chtěli třeba i ulovit. By si ho několik takových vlků umělo dokonale poplést. Neměl k němu moc daleko, jen mu chyběly ty dlouhé zuby nahoru, trochu drsnější srst a hloupý výraz. Tedy to poslední uměl dokonale a často ho cizím ukazoval. Pohled do blba uměl dokonale, stejně jako mimiku, kdy ukazoval, jak ho strašně moc nezajímají ty kecy vlků, co mu povídají. Proč mu to vůbec říkají? Je snad nějaký psycholog? Ne. Sám by ho potřeboval, možná co nejrychleji i. Při poslední setkání s Karoe, by ji měl asi vyhledat, co nejdříve. Takhle už asi přátelé nikdy nebudou, ale mohli spolu mít nějakou vazbu. Ne, ona všechno zapomněla. Mohl toho využít, nakecat jí nesmysly o tom. Nechtěl. Kdyby tohle někdo udělal naopak jemu, vůbec by se mu to také nelíbilo. Takže proto z toho vycouval velmi ladně jen tím, že mluvil o tom, co všechno pro ni smečka a on udělali. A to ani nezmínil, kolik jídla jim nalovil. Bez něj by tam asi polovina umřela hladem. Taky je ochránil před těmi hnusy z podzemí, i když se sám otřesů bojí i stísněných prostorů.

>>> Zarostlý les (přes Esíčka)

<<< Tebonská louže (přes Hrušňový sad)

Jeho procházka pokračovala. Měl jasný cíl a nenechal se ničím moc rozhodit. Bylo mu jedno, že okolo něj pomalu taje sníh a nastává obleva. Jeho jen štvalo, že v místech, kde mohl ještě pár dní zpět se brodit po břicho ve sněhu, nyní bylo bláto. A bláto neměl moc rád. Nejen, že je nestabilní a klouže to na něm. Ale taky umí pěkně zašpinit. A to by také nerad. Co by si tak o něm pomyslel zbytek smečky či samotný Saturn, kdyby jim přišel pomoct lovit úplně polomáčený od bahna, k tomu by měl ve srsti ještě trní a jiné hnusy. Jak nějaký týraný chudák. Prr, tahle myšlenka se mu vůbec nelíbila. Raději by stále vypadal tak hezky upraveně, jak jen mohl a neustále se prezentoval. Prohlídnul se. No, zatím to nebylo takové špatné, jak si myslel. Sice věděl, že ty tlapky bude muset brzy nějak omýt, ale jinak měl docela i čisté břicho. Což byla vlastně i výhra, když šel po břehu vedle potůčku. Nerad by se v něm chtěl smočit, ale měl by. Hádal se sám se sebou. Vyhrál ten Mitsurugi, který se nechtěl zdržovat a raději šel. Třeba se umyje později, nebo očistí tlapy v nějaké trávě.

>>> Šakalí mýtina (přes Středozemní pláň)

Sníh z něj postupně slétával do okolí. Cítil tu úlevu, když už najednou nemusel nosit takovou váhu navíc. Sice to byla alespoň mrtvá váha, ale nedovedl by si představit takto na zádech mít ještě něco živého, co by sebou mrskalo. Podobně jako ten kapr, po kterém zbylo jen lehce rozložené tělo. Hlad však měl a napadlo ho, že by se mohl spíš vrátit zpět na smečkové území. Jistě ho všichni budou zase chtít otravovat tím, že není, co do huby a žaludky jejich vlčat zejí prázdnotou. Proto tu však je. Je to jeho jakási povinnost, aby měl každý ze smečky, co jíst. Takže neváhal a raději se dal do pohybu. Když se takhle náhle oteplilo, zní to jedině dobře. Třeba se probudila i nějaká kořist a Saturn bude jedině rád, že bude mít zase svého skvělého kolegu. Pomalým krokem se tedy vydal zase zpět na území jeho smečky. Oni totiž při oteplení asi budou potřebovat více nějakou potravu a třeba se u toho dozví i nějaké jiné novinky, co si kdo na něj přichystal. Nová vlčata? Nebo jiní členové. No, moc se na to netěšil, ale udělat a vyslechnout si to musí. Pokud tam tedy už Saturn či zbytek smečky už bude. Zatím neměl odvahu hádat, zda už budou připraveni k lovu nebo bude ještě čekat.

>>> Ronherský potok (přes Hrušňový sad)

Po uloveném kaprovi zbyly opravdu jen nějaké nekvalitní zbytky, které ležely na zemi kousek od něj. Nyní, jak nasněžilo toho plno tolik, tak se všechno tohle ztratilo pod přikrývkou. On tu však stále vyčkával. Nevěděl, na co tu tak čeká. Že by někdo pro něj měl přijít? No, stále nepřišel. Možná tu už i vyčkával na Godota, který stále nepřicházel. Nikdo nepřišel. Byl opět sám. Ale to mu asi nevadilo. Být občas sám stojí za to, hlavně si mohl protřídit tyhle myšlenky. Jeho srst byla hustě prorostlá, za tu dobu mu skoro žádná nevypadala, jen takové to běžné množství. Jeho jabot byl stále stejně hezký jako vždy. A tak všechno dále. Prostě to byl klasicky on. Nyní po takové delší době udělal pár kroků dopředu, aby si protáhnul své nožky. Jeho svaly povolily, ještě nepřimrznul. Takže je to docela dobrá zpráva. Usmál se a nechal ze své tlamy vyběhnout páru, která díky mrazu rychle zmizela někde v atmosféře. Takže věděl, že i dýchá. Rozhlédnul se. Všude bylo tolik sněhu, že ho měl pomalu až po kolena. Dosti špatně se v tom půjde, ale on by se rád někam i hnul. Jen ten mráz si trochu pohrává s jeho tělem. Na srsti měl také trochu napadáno vloček, které mu na zádech skoro tvořily peřinu. Oklepal se tedy, aby se toho zbavil.

Děkuji zpětně za akci a prosím o kytičky

9. Ulov si kapříka

Jerry brzy zmizel v dáli, když tento paličatý šedý vlk neodpovídal. Nelíbilo se mu ten odlišný přístup k magiím. On jimi povrhuje a on se mu snažil ukázat ty dobré. To úplně nebylo podle jeho plánu a byl tedy rád, že se brzo někde vypařil. Když konečně byl zase sám, trochu ožil. Nebyl už zase jen nějakou loutkou v komunikaci a vedl sám sebe, jak uznal za vhodný. Přišel tedy konečně blíže k vodě, co byla kousek od něj. Nevypadalo to nijak vážně, prostě jen tak tam nějaké jezírko bylo. Nic nenormálního. Už tu viděl daleko horší věci, mezi které se rozhodně nemůže počítat nějaká voda. Protáhnul se v zádech na břehu, než se poté napil, co jen mohl. Tekutina to byla vskutku chladná, jako by polykal samotný led. Rozhlédnul se. Opravdu se trochu více ochladilo i okolí, ale stále neviděl nějaké kusy toho bílého nepořádku. Neměl rád, jak to zebe do pacek a způsobuje méně elegantní chůzi, když se musí po břicho propadat. Nikdy se v tom nedokázal pořádně naučit chodit. Vždycky měl srst ulepenou, mokrou a k tomu mu při delší cestě přimrzávaly tlapky k zemi. Pomalu skoro až přimrzával. Nyní tu nic takového ještě nebylo. Pouze proudil trochu chladnější vítr. Jen ten sníh na sebe nenechá jistě dlouho čekat. Když už polykal několikáté sousto, kousek od něj se cosi ve vodě zavířilo a cáklo to po něm vodu. Mitsurugi se okamžitě naježil a rozhlížel se svým bystrým okem po okolí. Hledal původ toho, co jej pocákalo. Jenže… On tu byl úplně sám. Nikde nebylo ani pachu ani vidno nikoho jiného než jej. Nechápal to a znovu se zase přiblížil k vodě. Jen se nahnul, že se znovu napije. A už se před ním objevil ten šprýmař, co si z něj takto dělal legraci. Ve vodě se zavlnila nějaká ryba s delší ploutví a barvou jako nějaká tráva či mech, který tak dobře zná. Přemýšlel, jak se taková ryba tady vzala a zda tu je taky tak sama. Ale v hlavě měl jen jeden jediný plán – jídlo. Byla pravda, že dlouho nejedl a když se tu ta možnost naskytla. Proč toho nevyužít ku svému užitku. Připlížil se a taky skočil do té větší kaluže za tou rybou. Byl to kapřík, ale on jako každý normální vlk, neumí poznávat druhy ryb. Místo hledání nějakých poznávacích znaků, on máchal tlapami a snažil se toho kluzkého králíka ve vodě ulovit. A po plno vody v srsti a po okolí, se mu to i povedlo. Na jeho dráp se zahákl a šedý vlk rychle vyběhnul na břeh, kde se už chystala hostina. „Já jsem, ale šikovný!“ Musel se pochválit nad kapříkem, který sebou ještě trochu mrskal, neb brzo už bude jen z něj jen trochu kostí a ploutví. Tenhle odpad on nejí, pouze kvalitní maso.

<<< Roh Hojnosti

"O Borůvkové smečce slyším poprvé, je něčím zajímavá?" Zeptal se ho ještě, když už se konečně chytil toho slova, ohledně ní. Konečně to z něj netáhnul jako z chlupaté deky a on sám cosi o ní řekl. Tedy spíše o sobě a že stejně jako Mitsu se nenarodil zde. Pomalu přicházeli na nové území. A potom začal mluvit o magiích. Šedému se trochu zhnusil výraz v obličeji. Neměl ta slova rád. Ani magie moc nemusel. Proto nejásal nijak z toho, že nyní se má s Jerrym o nich bavit. Ale poslechnul si trochu ze slušnosti, co si zase on vymyslel. "Já na obranu magii nepotřebuju, vystačím si i bez ní. Zbytečně mi komplikuje život." Řekl. Nerad o magii poslouchal klady, pro něj neměla snad ani jediný. Naopak byla plná záporů, které snad přetékaly v celém tom množství informací, které v hlavě měl. "Znáš nějakou magii, jež umí pomoci a je nápomocná v běžném životě?" Položil mu otázku. Pak už však se blížil jejich lov. V čumáku cítil, že zde je plno zajíců a pro každého zda bude dostatek. Plánoval si ulovit tak tři jen pro sebe. Ale Jerry měl v hlavě trochu jiný nápad. Že najednou začal šeptat předpokládal tomu, že se Jerry bojí, že by se ti zajíci lekli jejich hlasů a utekli. On však s lovem jich měl zkušenosti. Nejlepší je být opravdu potichu. Jen než šeptání by volil být úplně potichu. Bude si tím i čerpat své hlasivky, což by velice bral. Jeho plán se mu moc nezdál, ale stejně na jen přikývnul. A pomalým plížením se dostal na druhou stranu hromady zajíců. Byl tak naproti Jerrymu a mohl kdykoliv začít nahánět směrem k němu. Jen by mu stačil povel nebo jeho rozhodnutí o tom, aby lov započal. Pak jen zavrčel na jednoho z těch hnědých tvorů a rozběhnul se kupředu. Skupinový pud se držel snad i těch zajíců, kteří začali splašení pobíhat před Mitsuem, směrem k Jerrymu. "Chytej je, já budu nahánět." Navrhnul mu tuhle možnost, když už se to všechno hnalo k němu. Jerrymu toho nic moc nezbývalo, co jinak udělat. Mitsurugi ještě jednoho zajíce chytil za nohu a pouhým škubnutím mu ji vykloubil. Bolestí zapištěl, ale stále se mu v tlamě do všech světových stran švihal.