Příspěvky uživatele

Jako by, se ten druhý vlk rázem změnil. Jak podivné, že to dokázal, tak rychle a soucit s ním. Už se mu hned začal věnovat a pomáhat. Ale on nechce pomoci. Opravdu nepotřebuje. To by alespoň řekl a na venek i tak působil, ale ve skutečnosti by byl rád za pomoc. Ale nebude se jí doprošovat, to se raději sebere a odkluše si po svých zase někam jinam. Táta tu není a tento vlk taky zrovna někoho hledá. Věděl, že by neměl být sám, ale on je rád sám a je šikovný. Nic se mu nestane. Jen mu musí věřit. Už se do toho všeho zamotával, co vlastně chce a nechce. Zda od něj pomoci nebo se na vlka vykašlat a jít si po svých.
Zůstat u nich ve smečce? To znělo docela dobře. Jídlo a ochrana se hodí. A někoho mít po boku... Jo, to se taky občas hodí. "Tak jo." Řekl na návrh o tom, aby zůstal. Třeba se za tu dobu něčemu novému přiučí a ukáže to otci. "Nevím, zda dojde." Vyjádřil se ke svému otci. "Co jsem ho viděk naposledy, tak se vše třaslo, on stál pod stromem a pak mám všude jen tmu." Řekl svůj traumatický zážitek. Jak odvážné od něj to jen tak vytáhnout. Zvláště, když tohohle dospělého vlka nezná a jsou spolu jen chvilku.

Ten vlk očividně nechápal, že s vlčetem po takovém traumatu se nebude dát moc povídat. To mu je tedy veliká moralní podpora z jeho strany. Nechtěl být nijakk nepříjemný, aby nějakého cizince s trochu divným srdcem okřikl, ale asi brzo bude muset. Je trochu natvrdlý, ale třeba se sebou něco udělá a Mitsu se konečně vymáčkne. Vlkovi by se jistě hodilo, kdyby uslyšel trochu lepší věty než pár slov za sebou, kde si význam musí pochopit sám. Zavrtěl hlavou na jeho dotaz. "Ne, vlčice ne." Odpověděl mu. Pomohlo by mu, kdyby mu popsal jeho vychovatele? Určitě ne. Nezná ho, je úplně na cizím místě a dokonce na území nějaké smečky, jak skvělé. "Já z daleka." Řekl mu. Ano, půjde to. Po delší době mu sdělí cíl jeho cesty. "Nemám mámu, tátu hledám. Musím ho najít!" Řekl k němu a rozhlédl se. "Ale není tu. Nikde není..." Posmutněl a svraštil obličej k zemi.

Ukročil dozadu, když uslyšel blížící se kroky k němu. Vše nastvědčovala k tomu, že dříve nebo později se zde objeví něco živého. Ani nedýchal a doufal, jak nejvíce jen mohl, aby ho to nesnědlo nebo neukradlo zase někam. Nejen by si to totiž po tolika zkušenostech i myslel. A to měl zrovna namysli i malý Mitsurugi. Tep se mu zvyšoval v závislosti na hlasitosti kroků. Tipoval nějakého vlka, jelikož to byly kroky jasné a pevné. To žádná zvěřina pro lovení nemá. Nepřekvapilo ho tedy moc, že se před ním vynořil vlk. A opravdu velký vlk. Sotva mu on viděl do očí. Koukal na něj bez jakéhokoliv slova. Ta jsou totiž drahá a ani neví, jak nějakou doskuzi vést nebo ji dokonce započat. Jen mlčky stál na svých nožkách a zíral na vlka před sebou. Vykulil trochu oči, když na něj začal něco vytahovat se smečkou. Nerozumněl mu skoro ani slova. Jak teda má potom mu odpovědět. Sledoval ho tedy dál a vnitřně se už pomalu mohl začít upisovat ďáblu. A pak nastal zlom. Očividně si vlk něco uvědomil a přeskočil na jinou kolej. Mitsu tedy mohl konečně si nějak oddechnout. Ale musel mu první nějak odpovědět. Na svůj věk toho moc nenamluví. Ne, že by ho to nikdo nenaučil, ale nikdo neměl nějak možnost se v této oblasti zasocializovat mezi ostatní vlky. "Já, utekl." Vytáhl něco ze sebe. Alespoň i těchto pár slov mu musí stačit. Neb na nic jiného nemá ani pomyšlení, má strach, velký. Co když se ten staroch ještě vrátí? "Nemět rodiče. Sám." Vysoukal ze sebe zase po chvilku. Ano, přesně jak si myslel. Časem to ze sebe vymáčken, jen počkat a jemu to docvakne.

<<< Jiný svět

Po nějaké době se malé klubíčko neštěstí a smůly dotoulalo až do lesíku. Les to nebyl nijak velký, ale pro půlroční vlče je velké snad všechno. A tak je pro něj vše cizí. I jen obyčejné strom jsou strašidelné v pohledu vlčete. I když viděl již mnoho stromů různých tvarů, vůní a celkového vzhledu, stále se má právo bát. A to i přes své vrstvy, které měl hodně podobné k cibuli. Taky na první pohled byl jiný než uvnitř. Kdyby ho nyní viděl nějaký cizí a dospělý vlk, nepoznal by, že se bojí. Bojí obyčejných stromů. Ale jeho ustrašená dětská dušička pod všemi jeho vrstvami se velice bála. Měl štěstí, že nyní nebyl ještě někde vysoko a nebo nebylo zemětřesení, to by opravdu se skulil do klubíčka stejně jako jeho duše. Přiblížil se opatrně k jednomu ze stromů. Mohl jen doufat, že se mu nic nestane a neobjevil se na území nějaké nepřátelské smečky, co by ho roztrhala na kusy. Po tolika potíží v jeho ještě krátkém životě by chtěl konečně klid. A možná se stát jen obyčejným vlčetem stejně jako každé jiné. Rozhlédl se okolo sebe. Tati... Pomyslel si. Nejraději by chtěl, aby tu s ním nyní byl on. Pomohl mu nějak, aby se odrazil z úplného dna, z toho všeho, co se mu stalo to jinak bude trvat ještě dlouho. Jedině, zda by se někdo nenašel, kdo by mu pomohl... Ne. Nepotřebuje pomoci. Pomůže si sám. Jen to bude chtít... Čas. Ano, to je to, co nyní potřebuje nejvíce.