Gallirea - Příspěvky uživatele

Sice položil otázku jednomu z vlků o tom, jak se jmenuje, ale ten druhý ho úplně ignoroval. Bylo neslušné a nepřípustné, aby se začal věnovat někomu jinému, když už se zeptal jednoho na něco. Kdyby to tak jeho vychovatel viděl... Jistě by dostal pořádně do těla a několik dní o hladu. Takovou neslušnost si nesmí dovolit. Ale lákalo ho to až moc. Jeho oči pomalu utíkali z očí vlčete na okolní krajinu. Nesmí nikdy při mluvení utíkat pohledem. I tohle však porušil. Ne... Pomyslel si. Jeho vlastní svědomí s jeho samotným bojovalo. Byl to vnitřní boj o to, kdo bude mít větší váhu. Zda jeho přísná a slušná výchova či vlčecí zvědavost. Častokrát sám sobě nedovolil, aby se ukázal ve světě jako vlče. Nyní však tomu dával volný průběh. Změna?
To je jedno ze slov, co mu nikdy nepřišlo na jazyk. Nebylo nic takového potřeba. Krok do předu ano, ale ne vše jen tak hodit za hlavu a jít dále. Každá chyba si ho vždycky najde. I kdyby to byla jen maličkost. Nelze se před tímto ukrýt, jediné východisko je perfektní výsledek. A z jeho dumání nad perfekcí, starém mentorovi a i chybách vyvedl pohyb v dáli. Viděl, jak se jednotlivá stébla porostu pohybují jinak. Nebyl to pohyb díky větru, ale něco úplně jiného. Jako by tam někdo nebo něco bylo. Udělal pár kroků kupředu. Zvědavost ho ovládla. Chtěl zjistit, copak se tam ukrývá. Zda je to třeba nějaké jídlo nebo... No, to, co viděl nečekal. Vlče? A tady? Ulekl se trochu. Nevěděl sám, jak se o jiné vlče postarat a taky, jak to v této smečce funguje, když se zde objeví vlče. Sám se tu takhle před chvílí objevil. Měl bych to někomu říct? Myšlenky se mu začaly zamotávat. Ale ostatní členové smečky na první pohled působili, že mají úplně jiné zájmy než vyšetřovat, kde se vzalo další vlče. Ulehčí jim tak chvíli hlavu a klidně se o něj na chvíli postará. "Ahoj, copak tu děláš?" Zeptal se s trochu váhavým úsměvem. Opravdu nevěděl, jak s někým, kdo je mladší než on pracovat. Vždy se setkal s nějak staršími než je on.

Dával opravdu vážný pozor na to, co Launee řekla. Jistě se mu tohle bude hodit do budoucna. I když nikoho z těch vlků nezná jménem, jelikož se mu nikdo nepředstavil, nebylo by na škodu si alespoň zapamatovat jména těch, co přišli do smečky chvíli před ním. Sice toho více alfa řekla o něm, ale to mu nyní nevadilo. Byl s tím naprosto v pořádku, když jen tak všem vlkům ve smečce přišel o rodinu. Sice si to chtěl nechat jako takové tajemství, ale něco takového bude asi tabu. Stejně jako plno jiných věcí, se kterými se už dříve musel rozloučit. Možná by se k něm i mohl zase navrátit, kdyby mu to jen jeho svědomí dovolilo. Nemůže jen tak rychle se posunout dál. Vše ho stejně dříve nebo později dožene. Zarmoutilo ho, že alfa přišla o partnera. Neznal ho, ale mohlo ho to mrzet. Jistě ho měla ráda stejně jako jej jeho otec. Nebyl však stále přes knedlík v krku cokoliv říci. Bojoval vnitřně sám s tím, aby alespoň poděkoval. Však jeho tělo ho neposlouchalo. Launee přehodila diskuzi dle toho, co slyšel na změnu postavení, což se ho nijak netýkalo a trochu i nezajímalo. Otočil se tedy směrem na jemu věkem hodně podobné vlčata. Asi sourozenci... Pomyslel si, podle toho, jak se chovali k sobě a hodně podobně k alfě. Takže dokonce uhodl i jejich matku. Jaké štěstí to jen ti dva mají... Pomyslel si než mu vlastně došlo, že nyní stejně jako on otce nemají. Hned by to vzal zpět všechny ty myšlenky na to, jak dokonalou rodinu mají. Omluvil by se jistě, kdyby to řekl nahlas. Takhle se mohl omluvit jedině sám svým myšlenkám.
Trochu se mu ulevilo, když ta vlčice, co po něm poprvé skočila, se vzdálila. Ale ihned mu došlo, proč se tomu tak děje. Měl bych jí pomomci? Pomyslel si. Jistě by si takhle od ní mohl získat důvěru, ale zase je hloupost, aby se někdo svěřil nováčkovi, kterého nikdo nezná, je tu na to příliš krátko a navíc je jen malé vlče bez mnoho zkušeností. Sám však ví, co to je ztratit otce. Jen on po tom celém zůstal úplně sám. Ona má smečku, bratra, zbytek rodiny... To bude chtít čas... Byl i nerozhodný v tom, zda by neměl jejímu bratrovi poradit jít za ním. Natočil se trochu směrem k tomu celému dění. Nerozumí tomu stejně jako před nějakou dobou mluvili o nějakém Životu a podivných kopcích. Podíval se na vlče s vidinou toho, že mu třeba něco řekne. Tiše si odkašlal. "Já jsem Mitsurugi, jak se jmenuješ ty?" Zeptal se ho. Chce mít jistotu, aby si ho s někým později nepopletl. A plně se rozhodl, že bude lepší o té možné pomoci pro tu vlčici pomlčet. Třeba je na tom podobně jako on. Nejlépe si poradí sama.

Uběhl již nějaký ten čas a s ním se skoro vše dalo více do pohybu. Od prvního vypadlého zubu z jeho tlamičky uběhlo jen pár dní. Měl štěstí, že ho to ani v jednom z obou případů nijak nezabolelo. A nejen v tom. Co by za to dala jiná vlčata, kdyby o další mléčný zub přišla jen během jídla. Mitsurugi byl opravdu šťastný vlk, anebo jen strašně dobře uměl vypočítávat situace. Vše však proběhlo docela podobně jako minule. Také nyní si chtěl pořádně vychutnat kus masa, pak však nenásledoval nějaký divný zvuk jako při prvním zubu. Asi by si toho ani nevšiml, kdyby se ho jako největší pako nepokusil polknout a málem se neudusil. Jeho reflexy okamžitě zareagovaly a zub už se zase blýskal před jeho tlapkami. Na pohled se trochu lekl, zda společně s ním mu neupadl u kus čelisti. On jen asi trochu špatně vidí či ve zmatku se špatně podíval. A tak si spletl rozžvýkanou potravu s vlastní svalovinou. Možná by se měl dát na učení anatomie svého vlastního těla a zjistit, že jen tak mu čelist nevyletí při jídle mimo tělo. Měl jiné však úplně jiné zájmy. Už začal přemýšlet, jak se ho znovu může nenápadně zbavit. Kam ho bude asi nejlepší schovat a už nikdy nenajít. Nemůže jen takhle za sebou zanechávat stopy po sobě. Konečně si v hlavě připravil zcela jednoduchý plán o tom, jak jen vyhrabe díru, tak ho hodí, zahrabe ho a pro dostatečné zamaskování třeba přihodí nějaké lístky, které jsou všude.
Listí bylo všude mnoho, možná se jim i nechal unést. Neměl však moc na výběr a brzo se ocitl zase na druhé straně. Ne, mezi mrtvými, ale ani mezi živými. V takovém divném přechodu, který zná ze snů. Zase zde byl pro něj známý les. Už však nikam neběžel. Měl jasnou myšlenku – postavit se tomu čelem jako správný dospělý vlk. Sice z těch dvou věcí byl spíše jen ten vlk, ale snahu měl. Nyní ji jen zdokonalit, aby mohl být sám na sebe hrdý, že se poradí sám bez pomoci kohokoliv jiného. Mohlo by se mu to pak jedině vymstít tím, že ho někdo bude otravovat na každém kroku. A to by byl velice nerad za nějakého takového společníka. Čím dále se však vzdaloval od původního místa, tím více zmateně na něj okolí působilo. Bylo jasné, že tohle místo zná, ale nějak došlo v jeho případě ke chybě mezi mozkem a očima. Nefungovalo to tak, jako by mělo. Špatné. Uslyšel za sebou odkašlání, otočil se tedy rychle po zvuku. K jeho nepřekvapení to však nebyl nikdo jiný než ta podivná vlčice z minula. Nepamatoval si, že by se mu vůbec někdy představila, takže se ani on nebude obtěžovat jí jméno vymyslet, jistě zmizí jako mnoho jiných ze snů. Jen ho bude možná otravovat dlouho. Vše však přijde ke konci, a tak se i jistě ona rozplyne mezi zmatenými vzpomínkami tohohle vlčete. Podíval se na podivuhodný přízrak s nezájmem v očích. Jeho výraz dokázal říct více než tisíc slov. Nebylo třeba, aby ze sebe vydal byť i jen jednu hlásku. Vše si ta víla mohla domyslet. Jak šikovné to stvoření.
„Nijak ses nezlepšil.“ On se nad tím jen pousmál a nijak se o to nezajímal. Nechtěl se s ní bavit, stejně ji brzy zapomene a ona na něj taky jistě. Jen to chce čas. „Chtěla jsem ti pomoci,-" začala, ale on ji přerušil. Obvykle působí velice klidně a chladně, ale nyní se ho její slova dotkla. „Ale já pomoc nepotřebuji!“ Zavrčel na ni a nahodil velice naštvaný výraz. To vše v něm způsobilo jen slovo pomoc. Jedno jediné slovo ho dokázalo takhle vykolejit. Nastalo ticho. On se stále tvářil naštvaně. Zuběnka však nechtěla působit nějaké další spory a pochopila, že dneska není jeho dobrý den. Stáhla se tedy okamžitě do pasivity. Možná by i zmizela bez dalšího jediného slova, kdyby to nebyla Zuběnka, která má jeden cíl. Zub. „Dáš mi teda alespoň ten zub nebo tu budeme mlčet ještě déle?“ Zeptala se ho. Mitsu se okamžitě vrátil do trochu zvláštního normálu. Zub se mu také teď dostal magickým trikem pod nohy. Zvedl ho a podal jí ho. Nijak ani neokomentovala, že tento je více od krve. S tím, však jak moc je chce by si rovnou mohla vzít celou jeho tlamu a měl by navždy klid. A Zuběnka by si mohla z těch jeho zubů postavit letní sídlo. A klidně by jí sehnal i další adepty, co by se společně s ním složili jí na další, kdyby jí toho nestačilo. Jen však přišel s tímto nápadem na mysl, ona se rozplynula. Bez známek toho, že tu vůbec někdy byla. A jemu tak do hlavy nasadila jen další trápení a přemýšlení. Byl si však jist v jednom názoru. Pokud ji potká ještě jednou a bude mu chtít pomoci, už jí ani ten zub nedá. Pokud ho zná tak dobře, že ví, kdy a kde se má objevit, může i pochopit, že on si nejlépe pomůže sám.

Možná i v tomto ohledu byl vlček trochu opožděný oproti jiným. Někteří v jeho věku již mají všechny zuby stálé a on stále se po světě toulá s mléčňáky. Měl asi štěstí, že zatím nepotkal žádného vlka, který vystudoval zubaře, aby se mu do tlamy podíval. A docela mu to bylo i jedno, nebolelo ho to, takže to v klidu mohl ignorovat ještě i déle. Jediné omezení, který se s tím pojilo bylo to, že nedokázal pořádně všechno ukousnout tak, jak chtěl. Často musel dlouho jeden kus masa pomalu a po kouskách okusovat a to mi zase zabíralo zbytečně mnoho času. Nikdy nemohl být smířený s tím, co má. Pořád musí zkoušet, jak to zlepšit, zbavit se problému a zbytečností. Neustále zdokonalování samo sebe však přináší rizika. A to se taky stalo i Mitsurugovi. Při touze se pořádně najíst ho znenadání cosi v tlamě zabolelo. Ignoroval to s tím, že je to třeba je jeden z dalších příznaků hladu a pokračoval v jídle. Při druhém kousnutí mu však již první zub opustil čelist a přistál mu na jazyku. V ten okamžik ses ulekl, pustil maso na zem a vyplivl zub. Jazykem si projel po nově vzniklé mezeře mezi zuby. V tomto místě přesně ještě nedávno stál zub. A nyní po něm zbyl jen kráter. Samozřejmě bylo všude spousta krve, takže se ji pokusil odstranit alespoň ze svého obličeje, tlamy a čumáku. Teprve až přestal cítit, že mu krev už neteče, podíval se vlastně na to, jak jeho zub vypadá a jak se mu na zemi daří. Shodou okolností byl taky v louži krve. Usadil se a sledoval ho. Nevěděl, co dělat nyní. V hlavě si pořádně promýšlel plán, jak ho tu jen třeba nechá a nebo někde schová do křoví. Než to však dokázal vůbec nějak vymyslet a řádně naplánovat, přišla na něj únava. Takovou jakou snad nikdy ani nepocítil. Nechápal, co to najednou na něj leze a proč mu pomalu víčka padají dolů. Snažil se s tím bojovat, co jen mohl, ale nic nezabíralo. Jediné, co šlo udělat, byl spánek.
Usnul a vše to začalo jako to mívá vždy. Opravdu nerad má sny, jelikož si skoro vše z nich pamatuje a sny se mu taky neustále opakují. Již dlouho neměl žádný jiný sen než ten. Ten nejhorší ze všech. Byl na tom místě znovu. Znovu se musel během zemětřesení dostat bezpečně mezi lesním porostem. Přesně věděl, co se zde vždy opakuje. Jen pokaždé běží jinak dlouho. V uších mu zněl hlas jeho otce, který ho volá. Doslova ho žádá o pomoc a on jako největší zbabělec se k němu obrací k zády a ještě ho bodne do zad. Je to však myšleno obrazně, ve skutečnosti svého otce špatně navede mimo stezku, která vede bůhví kam. A pak se nic nedělo. Bylo ticho. Dokonce i to zemětřesení ustálo. Obvykle tato noční můra pokračuje dále a nekončí nijak smutně. Tohle se mu však možná nelíbilo ještě více než vidět do nekonečna umírajícího otce. Popsal by to jako až podivně tiché ticho. Neslyšel zpěv ptactva ani čehokoliv jiného, co v lese normálně slyšet jde. Měl z toho až podivné pocity. "Není čeho se bát, drobečku," uslyšel najednou za sebou. Ohlédl se tedy po zvuku. Měl strach, co se nyní stane. Co však může být horší než skutečná realita? Vlče před sebou uvidělo podivné stvoření. Vypadalo to trochu jako vlk a trochu zase jako něco úplně jiného. Pro něj šílená kombinace všeho možného. "Já se nebojím!" Odpověděl jasně, stručně až se mu zableskla očka. Stvoření se pousmálo. "Zrovna tobě bych něco takové nevěřila." Mitsurugi se na podíval trochu podivným výrazem. Jednalo se o kombinaci šoku, strachu, ale i arogance zároveň. Ale neřekl jí na to nic. Neměl ani, co. Očividně ho to stvoření zná a nemusí hrát něco jiného, čím on není. "Myslíš málo pozitivně," pokračovalo to. Vlče se trochu naštvalo, zda náhodou není v nějaké převýchově k úplné změně povahy, kterou si nijak on neobjednal. Jak bych mohl myslet pozitivně, když ani sny nemám pěkné? Řekl si raději v duchu, aby na sebe nehodil omylem nějaké ještě horší sny. Nechtěl žádné kárání za to, co vše se mu stalo, a jak si za vše může sám. Nikdy by ho nenapadlo, že se mu ta divná vlčice bude snažit pomoci. "Měl bys začít, máš na to nejvyšší čas." Dodala k tomu. Měl, co dělat, aby neodpověděl nějak příliš nevhodně. Už si více vážil slov, která jí přímo řekne. Měl štěstí a vlčice stejně pokračovala dál bez jediné jeho odpovědi. "Slyšel jsem, že máš novinku..." Chvíli byl trochu mimo než mu došlo, o čem to mluví. Zub. Jistě. Rozhlédl se okolo sebe, kam ho jen dal. A i on si nějak podplatil štěstí, že zrovna válel mu před tlapkami. Ohnul se a podal jí ho. Chtěl k tomu i něco pronést. Něco hodně vážného, ale vhodného k tomuto tématu. Ani se nemusel snažit nad nějakým proslovem přemýšlet, podivné vlčí stvoření se sotva jen dotklo zubu a zmizelo. Stejně jako nyní Mitsu, který se probral zpět do reality.

Mlčel. Slova toho vlka na to, že by jim mohl pomoci, ho trochu urazila, ale netroufl si mu něco na to říct. Očividně ten vlk má rád tak trochu horší humor než Mitsu. Objevilo se tu vlče, takže tím zmizelo i téma diskuze. Z oněmění ho dostala až otázka toho vlčete. Na pohled působilo mnohem starší než byl on, vyšší a té mohutnosti taky pobralo méně. Jen bylo zajímavě barevné než on. "Já jsem-" Ani to nestihl doříct a zarazil se. Vlče ho sejmulo k zemi. Něco, co opravdu nečekal. Nic takového nikdy nezažil, jen tak být ponížen před těmi všemi vlky. Kdo si to jen dovolil, takhle s ním zacházet jako s kusem nějakého hadru?! Nastražil uši, vyčkával, zda dostane podpory od někoho staršího. Neměl totiž vůbec náladu na to se prát s nějakým vlčetem, co nezná nějaké vychování o tom, jak jen neslušné cizince přilepit k zemi, když se ho ještě zeptá na otázku. Pohled vlčete do jeho očích mu byl nepříjemný, bolel ho. Periferně si všiml i dalšího vlčete, co přiskočilo k nim. Teď už opravdu jeho život visel na vlásku. Kdyby se přidal na něj i druhé vlče, byl by s ním amen.
Zachránce se však objevil. Viděl ho docela dost dobře. Byl to samozřejmě ten vlk, co se ještě ani nepředstavil a Mitsurugi se mu snažil pomoci s úlovkem, kterého si asi jako jediný všiml a vůbec ho ochutnal. Nyní by ho už nejedl, kdoví, jak dlouho tu takhle už leží a jistě se do něj pustila i trocha hmyzu. Poté se však podle hlasu přidala i Launee. Kdyby sebe viděl zpětně, určitě by se za tohle styděl. Hned takové ztrapnění... Musí si to brzy nějak opravit, nemůže být přeci poté stále označován za vlka, kterého museli zachraňovat dva vlci před vlčaty. Musí jim to však nějak oplatit, to nemůže jen tak nechat být. Opravdu netrvalo dlouho a všude okolo něj se to začalo množit dalšími a dalšími vlky. Měl asi štěstí, že tohle divadlo snad neviděli. To by byl teprve trapas. Nikoho z nich neznal a ani je nikdy neviděl. Takže první dojem si představoval úplně jinak. Dle jejich konverzace s Launee a mezi sebou, mohl jen usoudit, že se všichni znají, jsou místní a jen sám Mitsurugi je úplně mimo mísu v tom, co se tu celé děje, co za vlky to je a spoustu jiného. Nebyl nějak schopen ani slova se alfy na něco zeptat, aby mu to objasnila. Jazyk mu prostě nějakým zázrakem znova zapadl. Přikývl výrazně tedy alespoň na pozdrav, slušný musel být za každé situace, i když si již před chvílí udělal trapas. Musel tedy pozorně poslouchat, podchytit jména a nebo situaci, co se stala. Informace a důkazy jsou důležité, bez nich nemůže skoro o ničem mluvit. A alfa by jistě všechny nezavolala jen kvůli tomu, že se k nim přidal někdo takový jako je zrovna malý Mitsurugi.

Už od pohledu bylo jasné, že jak Mitsurugi, tak i Meinere toho moc nenamluví a už vůbec ne spolu. Proto vlče se ho raději na nic neptalo a napjatě poslouchalo Launee. To, že byl přijat, mu udělalo radost, že konečně je na tomto území bez toho, aniž by se bál, že přijde o život. Má tu ochranu. Konečně něco skvělého, co ho to potkalo. Od vstupu na toto území to bylo vše jen skvělé. Proč se jen tolik bál? Má nějaké tušení, že ho čeká něco krutého a smutného? Nyní zažíval konečně něco pozitivního od dob, co se s otcem rozloučil bez jediného slova. Neproběhlo ani žádné rozloučení, musel se rozloučit nuceně, vše hodit za hlavu a jít dále. Jinou a horší cestou kupředu. Trochu neschopně se pousmál na Launee. Dlouho se na nikoho neusmál, ale v této situaci to asi bude nutnost. "Děkuji," poděkoval jí. Neměl slov. Co vše jen může nyní s někým po boku a s motivací prožít? Mnoho věcí, tím si byl jist na sto procent. Věnoval se spíše Lau, jelikož druhý vlk se s ní taky více bavil. A neměl na co se ho vůbec zeptat. Ale otázku měl. Jaké je jeho jméno? Opravdu to je ten Mainere? Nebo se jmenoval jinak? Vůbec se nezeptal na to, aby ho provedl, oba toho měli dost na práci podle slov alfy. Uklidit jídlo po něm. Možná udělal chybu, že toho nesnědl víc? Teď tu po něm budou ještě uklízet. Něco v něm mu dodalo motivaci se nějak ozvat. "Já vám klidně pomohu s tím zvířetem." Nabídl svou pomocnou malou tlapku. Moc toho neudělá, ale pomůže, jak jen budu moci. Nic jiného neřekl. Nechápal slova, o kterých spolu mluvili. Nějaký Smrt, Narrské kopce... To jsou divná slova a nikdy je neslyšel, tohle bylo poprvé. Nemohl tedy něco jiného říct na to. Neměl právo hovořit a něčem, co nezná lépe. To se naučil a bude se tím ještě řídit. A pak se objevil další vlk, asi je na nějakém srazu smečky. Jaké to štěstí, třeba je dokáže všechny poznat. "Ahoj," pozdravil zpět trochu vystrašeně, ale brzo se zase oklepe. Vypadal docela zajímavě. Všichni vlci jsou takoví jiní, než ty které viděl do této doby.

Ahoj,
mám 3 body, takže bych ráda zažádala o:
5 květin
3 křišťály

Děkuji za akci <3
Přidáno!

Ani nevěděl, proč vlastně hned neodpověděl na její otázku ohledně zatoulání. A asi ještě dlouho bude někomu z této smečky vysvětlovat, kdo je a odkud se sem připletl. Škoda, že tu není už Rez, která by vše zopakovala, co jí on už před nějakou dobou řekl. Už se ani nezajímal o úlovek, který ochutnal jen on sám. Byl plný, takže nepotřeboval se přecpat k prasknutí. To by nebylo úplně okay v době, kdy tu skoro nic a nikoho nezná. Povšimnul si však, že zde přišel další vlk. A ten vlk se o něj dosti zajímal. Podíval se na něj s trochu nepříjemným pohledem. Měl rád, když ho vlci sledují, ale tento vypadal, že brzo po něm skočí a nebo přimáčkne svůj čenich na jeho tělo a bude se taky dotazovat na všechno. Na její návrh se bude muset ještě nějakou dobu přemýšlet, zda přijmout. Co jiného by však nyní mohl dělat? Neznal tu nikoho, kdo by mu případně pomohl. Nic, kde by se mohl ukrýt. Neznal, co vše zde může čekat. Co kdyby se tu náhodou objevilo zemětřesení? Co bude pak dělat? Všechny klady i zápory si prohodil v hlavě a neustále Launee sledoval, aby si nemyslela, že ji ignoruje. Jen přemýšlí. "Klidně se přidám," vyslovil. Nevěděl, jak jinak zareagovat na nabídku tohohle typu. Jeho výchova se ani v jednom z případů neobsahovala něco takového. A po poslední zkušenosti nemá moc nápady na to, jak reagovat, když neví. Trochu ustrašeně se podíval na druhého vlka. Jak se jen může jmenovat? Je to konečně ten Mainere, o kterém Rez mluvila?

Launee. Zajímavé jméno, to teda musel uznat. Takové krásné a roztomilé. Ale na to jeho nic nemá. Stejně ho nejvíce zaujalo místo jejího jména její postavení ve smečce. Vůdce. To musí mít hodně velkou autoritu. Kdyby jí ukázal, jak dobrý je, mohl by se hned ve smečce dostat mezi ty lepší. Jen se musí předvést v tom nejlepším světle, žádné kraviny. Když ho tedy vyzvala k tomu, aby mluvil, musel se první stejně představit. "Jmenuji se Mitsurugi." Sdělil jí své jméno a už se zamyslel nad tím, jak nejlépe celou situaci, co se stala teprve nedávno, popsat. "Ano, nějakou záhadou jsem se tu objevil a hned ke mně přiběhla Rez. Chvíli jsme si povídali, vyptávala se. Ale to vše do doby, než zde přiběhla nějaká bílá vlčice s divně chlupatými zády, Styx, se myslím jmenovala. Zamilovaně na sebe koukly a běžely pryč..." Popsal trochu zmateně celou situaci. Zpětným pohledem na to, je to divná situace. Že jen tak někdo ho tu nechá osamotě na cizím území. Štěstí, že ho našla právě vůdkyně. Ta si může v lese udělat pořádek podle sebe.

Ani nestačil nijak zareagovat a Rez mu zmizela za druhou vlčicí. Její jméno zaslechl od ní, ale nebyl si jist, zda opravdu toužil u té jejich milostné chvilky být. Připadal si divně, že je tu najednou sám. Nevadilo mu být sám, spíše naopak. Ale trochu byl mimo svou kůži, když byl na cizím území. Snad se jen nevrátí sem někdo agresivnější, bych jinak byl mortuus, pomyslel si. Trochu u toho probudil i výchovu u posledního opatrovníka. Aby ukázal svou inteligenci, sklouzl místy pro pár slov do latiny. Ale je mladý, nemá z toho takový rozum jako jiný dospělý. Sice inteligenci a eleganci mám, ale má se stále v čem dokonalovat. Sotva si však představil, co vše se může stát, když uvidí někdo z místních cizince u kořisti na jejich území. Došlo mu, že to nebude zrovna milé a přátelské přivítání s objetím. A ani po tom netoužil. Ale takové příjemné setkání by se mu hodilo. A najednou se zjevili další vlci. Ti dva si ho asi v trávě nevšimli a nijak na něj nereagovali, ignoroval i on je naoplátku. Ale pak jedna vlčice přišla až k němu a začala se vyptávat. Třeba je to ta Maeinere, pomyslel si zase. O takovém vlku vyprávěla Rez. Podíval se jí do oči a vyskočil na nohy. Vlčecí reflexy, už by se dávno měl chovat úplně jinak. "Ahoj," pozdravil. "Přišel." Dodal k tomu. Ano, mluvit s ním není zrovna příjemné pro druhého vlka. Mitsurugi toho moc nenamluví.

Co jedl? No, to se lišilo den od dne. Ale jedno mu bylo jasné. "Jídlo," odpověděl zase. Možná by se i usmál nad tím, jak dokonalý vtipálek to je a jak dokonalé vtipy v rukávu má. Ale zrovna ani jedno z toho neuměl. Prostě jí jen jednoslovně odpověděl, co jedl. A to chtěla slyšet. Snad si nemyslela, že jí z paměti nějak vysype celý jeho jídelníček během posledních dvou měsíců. To ani není možné si pamatovat. Usadil se kousek od kořisti a taky se poupravil. Ať tento elegán vypadá k světu. Jistě jí došlo, že on sám toho moc nenalovil, takže se mu tento opatrovník stejně hodil nakonec. Tento vlček však zase není nějaký jedlík, aby nakonec kvůli jídlu zapomněl na všechno to utrpení s ním.
Po nějaké chvilce se před ním objevil další vlk. Vypadal ještě zajímavější než Rez. Byla to taky vlčice, už jen podle toho jak mluvila. A taky před něčím utíkala, když tak hlasitě oddechovala. Nějak by jí i pomohl, kdyby byl schopen. Takhle jen hleděl a poslouchal jejich diskuzi. A bylo mu docela jedno, co si mezi sebou povídají. To vše než došlo na něj jako téma. Vykulil trochu oči a naklonil hlavu, jakože poslouchá. Jistě, že ona jeho matka není. Jak ji to jen mohlo napadnout? A světlejší vlčice se jmenuje Styx, to si asi taky zapamatuje. Zatím to jsou lehká jména, tak to půjde. Tedy snad ta Styx se dožije jejich dalšího setkání. Má nějak naspěch a někdo po ní jde. Neříkala však, že tohle je území smečky a nikdo cizí tu nesmí? Podle toho si nějak tipoval, že asi bude taky ze smečky. Pachem si to ověřit nemohl, neuměl to. Podchytil u toho další jméno. Mainere? Nebo tak nějak. Tohle jméno je divné. A když k tomu Rez nasadila korunku, že je ničí. Už se fakt mohl jen pousmát. Konečně ho nějak respektovala. Je sám a ničí. Otec je ztracen, matka není.

"Ano, táta někde je, ale toulám se už docela dlouho sám, nevím, kde je on." Odpověděl už trochu nesvůj. Opravdu diskuze s ním jí musí být nepříjemná, když se neustále vyptává z Mitsurugiho nedostává žádné informace. Není moc dobrý sdělovač a nebo vypravěč. Ne, že by si nějak vymýšlel, ale necítil potřebu se zrovna s někým podělit o tom, co vše zažil. To prostě nepotřebuje, historie se stala, tak a hotovo. Rez to vůbec nemusí zajímat a mohla by ho nechat se v klidu najíst. Ukousl tedy každý kus masa z kořisti, kterou Rez sem dotáhla. "Já se neztratil, prostě táta byl v nebezpečí a místo pomoci jsem upadl do spánku a už jsem ho nikdy neviděl." Vyjádřil se zase k tomu, co ona řekla. Ano, může za to, že nyní neví, jak na tom otec je a ani si to nepamatuje, co přesně se stalo. Jsou to jen útržky vzpomínek a trochu přibarvené situace. Možná časem si vzpomene na více z toho období, ale ví jen jedno. Táta se ztratil a on ho musí najít. Teda to si zatím myslel. Smutnou pravdu zatím nemá, jak vědět. "Může to být tak dva, tři úplňky, co jsem se takhle jednou probudil už sám." Ano, v tomto momentu už trochu zalhal, ale nepotřeboval, aby se ještě Rez vyptávala na toho děsného starce, na kterého chce on zapomenout. Ne si ho nějak pořád připomínat. Brzo se plně nasytil. Přece jen jako vlče moc velký žaludek a ani hlad neměl, takže si mohl ukousnout jen opravdu trochu a stačilo mu. Kdyby byl jako jiné vlče, brzo by se tu ještě rozplácl a usnul. Ale on už je dost starý na to, aby spánek vydržel do doby než může usnout. Ne uprostřed zajímavé diskuze, kterou si nežádal. Ale bude to slušný hoch a nebude tak ustaranou vlčici opouštět. Za to jídlo by si to nezasloužila.

Rez nevypadala nadšeně, že nemá nějakou děsnou přezdívku. A může na to rovnou zapomenout, neslyší na nic podobného, tyhle výmysly musel vymyslet někdo, komu hodně bodů inteligence do průměru chybělo. A pokud nad nějakou z jeho jméno byť jen přemýšlí, dostane pořádně, aby si zapamatovala, že je jen Mitsurugi a nic jiného. A pokud to od ní ještě uslyší... Stane se něco velkého a špatného pro ni. A pak zavedla raději diskuzi mimo to. Zase upjala k tomu, že on nic necítil. A jak by mohl? Vždyť je mladý a malý, neví, jaký pach je smečky a jaký jen cizího vlka. Neumí to rozeznat. Asi první z věcí, co ho otec nikdy nenaučil. Možná tím, že i jeho otec nebyl ve smečce. Možná, že nebyl on ve smečce a nechtěl jeho malý, ale přesto přeplněný mozek různými vědomostmi, zatěžovat něčím, co se jistě nejlépe naučí sám později. A nyní by se mu to možná i vyplatilo. Poslechl si ji, ale nijak slovně na ni nezareagoval. Proč taky. Měl jí říct něco jako děkuji? Ne, on neděkuje, i jen to slovo se mu protiví a neumí ho vyslovit. Je egoistický perfekcionista, nepotřebuje prosit nebo děkovat. Obejde se bez toho. A že jich tu je hodně? Rozhlédl se trochu namyšleně. Ne. Je tu jen ona a on. Jestli je tohle hodně, tak on má osm nohou jako pavouk. Uchechtl by se nad tím, ale místo toho na ni jen hleděl s plně chápajícím výrazem ve tváři. Ano, je vás tu opravdu hodně... Pomyslel si.
Na její nabídku jídla se trochu zarazil. Jasně, mouchy se do toho pustily už dříve než kdokoliv jiný ze smečky, ale pořád bude vyjma těch bezobratlých první, kdo ji ochutná. Pěkná srna, to tedy musel uznat. Byl to opravdu super úlovek, pokud ji takto ta Rez ulovila sama. Hlavou a tlapami se ohnal po mouchách, které alespoň na chvíli odehnal od pastvy a pustil se do jídla k místa, kde se mouchy ještě nedostaly. Pro jistotu. Nemohl riskovat nějakou infekci z toho, že se poprvé nají od nějaké vlčice, co se mu snaží pomoci. Zarazil se. Vlastně nyní už mu pomoc poskytla. Najedl se z jejího úlovku. Vykulil oči, polknul a sednul si z toho na zadek. Chvíli zíral na srnu, přemýšlel. A pak se jen ohlédl na ni zpátky. "Vždy jsem byl sám." Odpověděl jí. Už se otrkal, ale žít někde ve smečce bude jistě fajn. Tak si teda počká na ten zbytek smečky, pokud teda existuje a vlčice ho jen netahá za čumák. Nehodlal by nějak měnit dosavadní styl, ale smečka... Už jen to slovo zní zajímavé, kdoví, co vše s ní zažije. Co vše mu dá.

Nějak zkráceně? To myslí opravdu vážně? Nějak mu znetvořit jeho krásné a dokonalé jméno musí být jen vtip. Nikdy mu nikdo nic podobného neudělal, ani ten stařec, kterého ze srdce nenávidí mu neříkal Mitsu nebo nějak podobně. Zní to zaprvé divně a zadruhé na nic takového neslyší. Zavrtěl tedy hlavou na její dotaz. "Ne, není potřeba." Odpověděl s klidnou hlavou. Jak rychle zpanikařil, tak rychle se i uklidnil.
Rez. Jak jen to podivné jméno. Ale zapamatuje si ho. Asi jí ani nijak nezničí on to její. To by se musela jmenovat nějak Rezalieana nebo podobně, ale Rez. To zvládne a v hlavě mu to bude fungovat. Snad jen i delší dobu mu zůstane v paměti, aby zase po nějaké chvilce na ni nemluvil Hej ty!. Následoval ji v chůzi. Docela mu vadila místy tráva vyšší než on, ale nějak zvládal ji následovat. Ukáže jí jídlo a za to jí bude vděčný, že ho nenechá jen o hladu a neodhodí za hranice její smečky. Znovu zavrtěl hlavou. "Ne, nikdy." Řekl jí na to, jelikož jistě za sebe neviděla, jak reaguje na její slova. "To asi ano, ale." Řekl a začal trochu delší vysvětlování. "Ale já to nepoznám, prostě jsem se tu objevil, tak jsem tu už zůstal."

Přikývl. Byl rád, že mu někdo pomůže, ale nemuselo to vážně být teď hned. Vždyť má ještě hodně času. Ale měla pravdu, žaludek se mu docela už uzíval, jído by se mu hodilo. Kdoví, co za pochutiny jí zdejší vlci. Určitě by rád ochutnal i něco nového, ale rád zůstane i jen při starém dobrém mase s pár lesními plody, které zná. Ale nemůže si v tomto lese být ničeho jistý. Vše je tu cizí, neznámé. Nemůže vše ochutnat, kdo by to potom vytahoval z těla, kdyby to bylo něco, co by mu udělalo břichabol. Nesmysl. Musí se ujistit od ní, co je dobré a co ne. Jistě mu to ráda ukáže. Zarazilo ho však, že se nepředstavila. Proč by měl první on? Tohle mu je jaksi proti srsti. Ale nechá se uplatit. Vyjímečně. "Mitsurugi." Přestavil se. Hrdě mrknul okem. Však jak jinak. Je to on, kdo jiný, kdo by se mohl pyšnit tak dokonalým jménem. "A ty jsi?" Zeptal si vlčice. Teda, aby k sobě byl upřímný, že je to vlčice mu trvalo déle než by si kdy myslel. A stejně ho zajímala i ta věcička, co se na ní blýska ze všech stran. Asi zvláštní typ srsti místních vlků. "Nejsem ze smečky, vždy sám." Odpověděl jí. A najednou mu to docela i šlo ze sebe dostávat informace, co se jí budou hodit.