Gallirea - Příspěvky uživatele

<<< Sněžné hory

Pokračoval kupředu. Šel hrdě po boku ostatních, i když Mainere by již byl dávno kdesi v trapu a po těch dvou se ani neohlédnul. Šaškoval s tou vlčicí jako by se znali léta a on byl znovu sám. Jestli si měl někdy přát od toho Vlčíška nějaký dar, momentálně by si přál taky nějakého parťáka, co se ho nebude snažit zabít. Přestože výšky neměl rád, tady to mělo něco do sebe. Ten sníh vypadal kouzelně, vzduch se ochlazoval a nyní si byl jist. Tento sníh tu musí být léta, jelikož ho zde bylo opravdu mnoho. Jako by nikdy se neproměnil na vodu a neodtekl pryč jako ta nadílka v lese, kterou zkoumal při prvním kontaktu se sněhem. Byl to takový tužší a mnohem hůře se v něm pohybovalo. Tím si sníh ještě více a více znechutil. Chtěl zpět to skoro normální počasí, kdy se mohl bez problémů proběhnout po zelené trávě a vidět pevnou zem pod nohami. Tahle výška mu neděla vůbec dobře. Trochu zavrávoral a opřel se o jeden z mnoha kamenů, co měl kousek od sebe.
Pravděpodobně se nějak zbláznil, jelikož brzo uslyšel kroky. Ale zněly úplně jinak než ty jeho ve sněhu. Skoro jako by ta bytost, co to vydává, nechodila po sněhu, ale vznášela se nad ním a občas zanechala dotek tlapou na něm. Divný… Pomyslel si a pozvedl hlavu z kamene směrem, odkud to přicházelo. Stal tam bílý vlk. Nevěřil tomu a musel si promnout oči, aby se vůbec vzpamatoval a nežil v tom, že je to vše jen vtip či halucinace. Ale stále to tam stálo. „Buď pozdraven Mitsurugi,“ ozval se bílý vlk. Tomu šedému to však nedávalo smysl a musel nad tím zakroutit hlavou. „Odkud znáš mé jméno?“ Zeptal se toho přízraku. Neměl rád, že někdo jeho jméno zná jen tak a přesně ví, jak vypadá, i když se nikdy v životě nepotkali. Přímo nesnášel, když se o něm někdo dozví z vyprávění, jelikož osobní kontakt je v tomto ohledu mnohem lepší než nějaké slova a názory jiných. Bílý vlček se usmál. „Znám jména všech, všechny Vás znám perfektně,“ řekl.
Na tohle Mitsurugi chvilku neměl slov a jen na něj tak koukal. Byl trochu více rozhozený, než kdy býval. Nemohl ani žádná slova nikde najít v hloubi mysli, skutečně byl ztracen. „Všichni si pořád něco přejí. Copak by udělalo radost tobě, Mitsurugi?“ Zeptal se ho Vlčíšek. Nyní již nemohl pochybovat o tom, že někdo takový skutečně existuje, a nejen ve vyprávění z jeho dvojice spolucestujících. Vlček musel vážně vážit slova, jelikož měl výjimečnou možnost si jedno ze přání splnit a u toho i zazářit. Nevěděl však, co si vybrat. Bylo toho tolik. Čemu, však může dát přednost? Sobě? Smečce? Či otci? „No, popravdě bych měl první otázku a pak přání.“ Řekl trochu s neklidem v hlase. Byl trochu roztěkaný, ale měl jasno v tom, co nyní chce a po čem jeho srdce touží.
Vlčíšek pohnul hlavou na znamení, aby mluvil. Jistě tato bytost zná všemožné příběhy od jiných vlků, kteří mohli prožít i něco strašnějšího než on. Ale i tak jeho dosavadní život nebyl jen procházka růžovou zahradou. Byla to spíše cesta v trní, kdy se pokaždé poranil a teprve nyní vidí nějaký východ z toho všeho. Smečka mu byla novou nadějí, ale nejen tak stálou. Kdykoliv se to vše může změnit z minuty na minutu. Nemá tu plná jistotu alespoň v někom. „Pár vlků se mě již na nějaké otázky ptalo, ale nevím, zda budu moci pořádně odpovědět, až takto mocný nejsem.“ Řekl Vlčíšek, když Mitsu stále mlčel a nic se z něj neozývalo. „Zajímalo by mě, kdy se můj otec vrátí.“ Pověděl směrem k bílému vlkovi, který se pořád ještě usmíval a měl celkově radost z toho, že je zima a sníh všude okolo něj. Alespoň někdo na rozdíl od Mitsurugiho. „Tohle je přesně to, co jsem se obával, že se zeptáš,“ už hned po tomto se Mitsu trochu naštval. On ho tento podivný vlk asi opravdu pronásleduje a sleduje, co dělá, nad čím přemýšlí a plno dalších věcí, co by měly zůstat jen jako tajemství. „Pravda občas bolí, ale je potřeba ji dostat na povrch. Tvůj otec se již nevrátí, zemřel. Je mi to líto.“ Jak tohle vůbec mohl vědět nějaký skřet a jeho syn ne, mu trochu hlavou kolovalo, ale nepřemýšlel nad tím nějak. Ranilo ho to. Měl poté mnohem více otázek, ale slíbil něco jiného. Musel nyní říct své přání.
„Nyní k tvému přání, Mitsurugi,“ začal Vlčíšek. Opravdu měl takový vážný hlas, až by se někdo ho třeba i mohl bát. Zněl tak chytře a mocně. Až zvláštní, co takového jeden vlk dokáže udělat, že se z něj stane něco takového. Šedé vlče si tlapkou otřelo slzy, které mu pokryly tvář po té smutné informaci. „Přeji si tedy, alespoň má druhá rodina – má smečka byla živá a zdravá. Ničeho jiného nyní nežádám.“ Řekl šedý skoro okamžitě poté. Nepotřeboval nad tím dumat dlouho, chtěl už mít zase klid pro sebe a třeba se vrátit domů. Vše si srovnat ve své hlavě. Mohl požádat o cokoliv, ale tohle měl opravdu na srdci. Dokázat, jak má tu smečku rád, i když to tak nevypadá na první pohled. Opravdu se měl trochu zlepšit, co se jedná o projevování emocí, jinak si toho ani nikdy nikdo nevšimne. „Udělám vše pro to, aby tomu tak bylo. Když ses tak obětoval a přišel mě až navštívit zde.“ Pousmál se Vlčíšek. Mohl se již nyní v klidu rozloučit, ale pro Mitsua to byl šok, že ho tento skřet, znal. Nemohl si pomoci a trochu se nechal ovládat emocemi více než jindy. Jako by to ani nebyl on. Možná puberta se začala hlásit o slovo… „Děkuji moc,“ řekl Mitsu. Kde najednou vzal slušnější chování v dialogu ani sám nechápal. Možná ho přeci jen něco očarovalo anebo se v něm samotném cosi zlomilo. „Nemyslel jsem si, že pro tebe bude ta smečka tolik znamenat, ale udělám, co budu moci.“ Pronesl Vlčíšek. A nyní už opravdu mohl Mitsu bezstarostně odejít. „Tak přeji ti šťastný zbytek zimy, Vlčíšku,“ rozloučilo se šedé vlče. Vlčíšek se pousmál i na něj a také se rozloučil. „Měj se krásně, hezké Vánoce!“
Rozloučení tedy proběhlo, Mitsurugi se posbíral, zvedl z kamene, který nešťastnou náhodou obklopil a dal se na cestu dolů. Možná by to bylo rychlejší sjet v sedě… Alespoň bych tolik nenamáhal nohy. Ale sotva se jen periferně podíval kouskem oka na to, jak to dole vypadá, hned si to rozmyslel. Ne, opravdu bude lepší to sejít pomaleji, jistěji než se pak sbírat ze země, kde budu rozseklý na dvě poloviny… Měl docela zajímavou vnitřní diskuzi sám se sebou. Měl by však potkat někde Mainereho a tu hnědou, aby jim řekl, že ten skřet je vlastně úplně neškodný a nemusí ho ta vlčice vůbec oškubávat. Vlčíšek sám o sobě má srdce na dlani, které všem třem tolik chybí. Spíše si toho jen toto vlče nevšimlo za takovou dobu. Když si to však vezme retrospektivně, spíše se po cestě málem pohádali než aby si nějak pomohli. I tak je za tohle setkání s nimi Mitsu rád. Neztratil se a zjistil, jak vlastně zvláštní toto místo ještě je, že tu plní přání nějaký bílý skorovlk jménem Vlčíšek. Jen, aby to nakonec taky nebyl nějaký podvodník, co chce jen znát problémy a informace o druhých, poté je zneužil a skončilo by to nějak škodlivě. Možná přeci jen měl být ještě méně konkrétní a více jednat o tom, jak zjistil vůbec jeho jméno. Je tu chvilku a už ho tohle stvoření zná. A co teprve ta Smrt, co velí magiím a Mainere ho tam chce přivést. Může to tam dopadnout i hůře?

>>> Tajga (přes Sněžné hory)

<<< Ragar

A pokračovalo se dále. Nebylo to nic, co by on i se svými menšími nožičkami nezvládl a neušel. Neměl vůbec zapotřebí nějak brzdit ostatní tím, že nestíhá. Prostě zrychlil. Nemohl už dělat potíže, nyní už ne. Už si to svými názory docela podkopal pod sebou a něco dalšího by třeba znamenalo, že by ho Mainere hodil někde dolů, zamával mu a hotovo. Musel se více krotit než obvykle. "Dobrá, tak potom." Kývl na Mainereho nápad ho vzít k nějaké Smrti. Třeba mu ukáže kouzlo magií, kterému ještě nepodlehl, i když o to vůbec nestál. Nechtěl by se nikdy spoléhat jen tak na něco kouzelného a být bezradný sám o sobě. Třeba mi snad poradí, jaká bude ještě lepší a funkční... To by mu totiž ještě scházelo, kdyby mu nefungovala.
I zde bylo nasněženo. Ta bílá pomsta, kterou on pociťoval poprvé v životě, se Mitsua drží asi zuby nehty, že je kamkoliv se hne. Nyní nebylo pochybu, že ten sníh bude asi opravdu všude takto vysoko. Stejně ho zajímalo, zda stejně není někde bod, kde sníh je celoročně. Pro jistotu. Aby se mu celý rok vyhyboval, jak jen mohl a nikdy by nemusel na něj dojít. Neměl z toho sněhu vůbec dobrý pocit. Bylo to takové zvláštní, že jen tak se najednou objeví něco, co pokryje všechny kouty světa a zakryje to všechny kytky, porost... Zahleděl se trochu na míst se sněhem. Ale vyrušil ho výkřik Mainereho, který se hnal kupředu. Co to do něj vjelo? Choval se podivně, že se najednou rozhodl to rozpálit s tím, že nemají čas. Jak jakože nemáme? Vždyť nikam nepospícháme... Zavrtěl nad ním hlavou a mlčel. Raději. Nyní musel trochu více natahovat tlapky od sebe, že by se ani jeden nedivil, kdyby mu to neuklouzlo a on nespadnul. Ne každý je totiž takto obratný, aby to zvládal levou zadní i na sněhu, ledu a nerovném povrchu.

>>> Zubatá hora

<<< Jedlový pás

Neměl nijak rád, když mu někdo řekne, že o tom nemá právo rozhodovat. Nerad v tomto případě autority respektuje, když on má nějaký skvělý plán a nápad. A tímto jednoduše zmizí a jeho zahozen pod hromadou dalších zastaralých plánů, které mu kdekdo zatrhnul. Zpětně uznal, že pár z nich byly hloupé a vlčecí. Jiné stejně jako plán tuto diskuzi ukončit jsou však dobré a nevidí důvod, proč je neuskutečnit. "Klidně mě k Smrti zaveď až najdeme to Vlčíška." Navrhnul Maineremu. Tento nápad zněl docela dobře. Třeba konečně zjistí i další, že nejlepší je spoléhat se jen a jen na sebe. Smutný, že si to uvědomuje on jako vlče a ti dva nikoli. "Poté se mě klidně zeptej, ale svůj názor nezměním jen tak snadno." Řekl. Byl si skálopevně jist, co chce a nechce dělat, jaké názory sdílí. Měl to na svůj věk v hlavě už srovnané, i když se teprve nyní pomalu dostával do puberty. Nic neřekl na to, že Mainere plánuje jeho pokousat. Asi to nebude až taková ukázková beta... A rozhodl se, že tuhle jeho úchylku, kterou s hnědou vlčicí sdílí oba, sdělí při dalším setkání s Launee právě jí. Třeba jim alespoň nějak zamezí zabíjet vlčata z vlastní smečky.
Na tomto území se mu docela líbilo. Připadal si nyní mnohem vyšší než ve skutečnosti byl. I když se sebou měl další dva větší vlky než byl on, nic ho nemohlo vyvést z toho pocitu, že může mít jiný pocit než jaký má na normální louce či v lese. Dokonce tu všude byl ten sníh, který byl sice nyní i v lesích a podle Mainereho všude. Ale zde bylo i chladněji než níže. Vál tu chladnější vítr než dole. Musel zapřemýšlet nad tím, zda tu třeba ten sníh není i mimo tu hnusnou zimu. Že by se tento sníh nikdy ve vodě neproměnil? Moc nechápal, zda by to skutečně bylo možné. Ale ptát se těch dvou už nechtěl. Už minule ho trochu ostře zavrhnuli k tomu, že si musí své volnomyšlenkářství nechat jen a jen pro sebe. Stejně jako vždycky. Proč to však nikdo nechce nikdy slyšet? Cítil se trochu uraženě. Ale stále musel být rád, že vůbec s nimi může jít a už ho dávno neshodili někam.

>>> Sněžné hory

<<< Sopka (přes ZG)

Ten dvoubarevný měl očividně mnoho energie na to celé své jméno znovu vysvětlit. Pokoušel se však marně. Pro něj to asi navždy bude Mainere a ani jednotlivé rozdělování na slabiky mu moc nepomůže. Vždy to stejně nakonec celkově vysloví úplně stejně jako na začátku. Alespoň ho tak jednoduše dokázal pobavit a zabít tak nějaké to hrobové ticho. Ticho Mitsurugimu vůbec nijak nevadilo, občas ho měl i raději, ale pokud se snaží vlk se pořád nějak bavit a komunikovat spolu, má to mít. Dobrovolně by s tím nikdy nezačal, ale nyní se mu ani končit nijak nechtělo. "Raději to nechme býti," řekl, aby ho ještě nějak nerozhodil a Mitsu by náhodou neskončil někde uprostřed ničeho, kde by pomoc hledal jen marně. Nikdo by se tam totiž neukázal, takže by ani pouhé křičení o pomoc bylo k ničemu. "Klidně se zeptej, jistě dokáži žíti dostatečně dlouho bez jakékoliv této věci jako je magie." Pokrčil by i rameny. Opravdu ji k ničemu nepotřeboval. Naopak, doteď bez ní žil v pořádku a v tom bude i pokračovat. Nic ho v tomto názoru nezlomí.
Na jeho otázku odpověděl jasně. "A proto mu nebudu říkat cokoliv o nějaké magii, když ji nechci." Podle těchto slov snad konečně i on pochopí, že on magie nechce a nepotřebuje. Jelikož věří jen čistému rozumu a sobě samotnému. Kdokoliv další mu nemusí vždy pomoci, když bude třeba. Nechápal však tu vlčici více a více. Stejně jako jiné. Jediná normální z nich všech byla Launee. Ta se chovala velice cílevědomě a byla si svými činy jistá. Kdežto tahle hnědá a Kaore... Raději se ani nezmiňoval o Rez, jelikož ta byla kapitola sama o sobě. "Co máš pořád s tím zabíjením?" Zeptal se jí. Už ho chtěla utopit a nyní zase. Vždyť jim před chvílí společně s tou malou krpatou ukázal, že je hoden života. Proč se tak náhle rozhoduje v tom, že si Mitsurugi zaslouží nyní zase být utopen. Nejsi až příliš pošetilá, že chceš pořád zabíjet vlče z tvé vlastní smečky?

>>> Ragar

<<< Řeka Kiërb

Vyslechl si pořádně, co Mainere mu řekl. Dosti pochyboval, že by mohl někdo jako je on mít ještě nějakého hnusnějšího bratra. Jedině, kdyby byl z poloviny růžový a z druhé jakákoliv barva. Nic horšího než trochu sebestředního vlka s jedním okem si nedovedl momentálně představit, aby mu byl nějak podobný. Sourozenci jsou přeci od toho, že mají společné rodiče, krev a tím i vzhled. On na své doslova zapomněl, jak by mohly nyní vypadat. A žilo se mu skvěle. Nepotřeboval se ohlížet na minulost. Jediné, co mu chybělo, byl jeho otec. Pořád si to vyčítal jakou svou chybu. A taky ještě dlouho bude. "Vždyť to říkám, že jsi Mainere." Odpověděl dvoubarevnému ještě jednou. Kdyby tak ten vlk pochopil, že prostě se svým jménem u něj nepochodí, asi by to mohl vzdát. Pokud to do něj bude totiž pořád hustit, stejně se změny nedočká. Jména mu dělají problém vždycky, zvláště takové dlouhé a komplikované jako je to jeho.
Odpověď od něj mu moc nestačila. Jak to může být skřet, když jeho jméno obsahuje slovo vlk? Pozastaavil se nad tím. Třeba je tak hnusný, že se ani nehodí mu říkat vlk, ale lépe skřet... To byla jeho současná myšlenka na to, jak by mohl takový Vlčísek vypadat. Kdyby měl být upřímný, tolik podivnějších vlků jako tady ještě nikdy nepotkal. Toto místo je takové zvláštní... "Každopádně, já jsem nic zlého neudělal, nemám tedy proč se obávat toho, že by mi nic nedal." Trochu se urazil nad tím, jak si beta jeho smečky z něj dělá srandu. "A bránit se dokáži sám, nepotřebuji nějakou hloupou magii. Spoléhat se na něco takového je absurdní." Vyjádřil svůj postoj k magii, kterou on zatím nikdy nevyužil, ale také už o nich dostatečně mnoho slyšel a byl si jist, že je ke spokojenému životu nepotřebuje. Nemůže se pořád na někoho či něco spoléhat. Takhle to nemůže dlouho fungovat... Uklidnila ho vnitřně odpověď té vlčice. Pravděpodobně mu ona své jméno nikdy neřekla a on to své také ne. Nezoufal a doufal, že se třeba někde Mainere uřekne a zjistí tak její jméno. Nemůže na ni totiž pokřikovat hej ty. Nyní měl trochu čas na to, aby si nějaké přání vůbec vymyslel, když ho bude chtít ten Vlčíšek splnit. Bez toho, aby nějaké měl, to půjde jistě těžce.

>>> Jedlový les (přes Západní Galtavar)

Poslouchal. Musel uznat, že mu to nyní moc nevyšlo tak, jak plánoval. Opravdu si přál, aby nějak Mainereho rozhodil, ale ne takhle. Trochu to podělal a nyní to bude muset ještě nějakou dobu napravovat. Příliš špatné... Povzdechl si. Ani si nic nedělal z toho, že se jim to povedlo a může dál spokojeně žít svůj dosavadně nudný život. Měl štěstí a nebo to prostě ani jeden ze starších udělat nechtěl. Kdoví, zda by je třeba Launee nějak nevyhodila ze smečky. Tohle si asi nemohou jen tak vlci ve smečce dovolit. Zábava to však byla dost dobrá. "Vždyť ty jsi Mainere, ne?" Nechápal a zeptal se ho. Jemu přes jeho neschopnost se jmény mu to moc nešlo rozeznat, že někde udělal chybu. Byl si naprosto jistý, že jeho jméno říká správně. Ve jménech se totiž nikdy neplete!
"Ano. Vím, co je šiška. To byla jen další hra," vysvětlil mu to. Očividně to nechápal, takže dovysvětlí mu to nyní, odkud vnímá hlavně něj. Mainereho to vyvedlo z míry, co ho tak sledoval. Vypadal naštvaně. Jen si na mě nevybíjej to, že to jedno oko nemáš, za to nemohu... Uvedl na pravou míru v tichosti a pro sebe. Pro jistotu, aby neodešel taky ještě i on o okem méně. A ani maličké vlčce se to nelíbilo. Ale co dělám špatně, vždyť jsem jim řekl jménem... Proč mě opravují? Nechápal to stále. Nebude si však zatěžovat hlavou tímto.
Ani ta druhá vlčice nevypadala nějak nadšeně z výsledku. Jistě si již v myšlenkách plánovala, jak si Mitsua poté ochutí k večeři. I tak neuspěla. Nebyla to vina jen jejího brankáře, ale i její. Přeci jen hráli jako tým a jako tým i vítězí či prohrávají. To dává smysl, ne? Pak uslyšel však podivné jméno. mírně se zarazil. Znělo tak podivně... Skoro jako by patřilo někomu, kdo není jen takovým obyčejným vlkem, takže se chtěl zeptat. "Co je to ten Vlčíšek?" Položil otázku. Zajímalo ho to. Třeba to bude něco dobrého. Nebo někdo dobrý? Musel si to jméno rozebrat do kousíčků. Myslel si, že by v tom mohla být nějaká šifra, tajemství... Něco v tom jistě bude! Jinak by se tak bytost jmenovala mnohem lépe. Já bych se tak jmenovat nemohl... Řekl si sám pro sebe. A taky to mělo něco do sebe. On měl rád takové vznešenější jména. Ne něco takového prostého. Hned z toho šlo poznat, že to bude někdo malinký a vlk. Že by nějaký liliput? To byla jeho hlavní možnost, co by mohla být skutečná pravda. Okamžitě si představil nějakého zakrslého vlka, jak k němu přijde tato vlčice. Jen ta představa zněla divně. A co teprve ta skutečnost? A pokud ho chce ještě hledat... Snad někam ten chudák maličký nezapadl?! Ulekl se trochu. Třeba ho bude chtít z té díry vytáhnout až ho najde... Už celá ta jeho teorie dávala větší smysl. Mohl by jí jedině popřát hodně štěstí, ale na to se vykašlal a raději šel dál.

>>> Sopka

Raději se k tomu, co řekla vlčice, nevyjadřoval. Přeci jen on byl také sirotek. Jen na otce nečekal, ale chtěl ho najít. Kdyby se měl dozvědět krutou pravdu, asi by mu to nyní srdíčko neuneslo. Proto stále mlčel a v myšlenkách se snažil nějak kontaktovat otce. Na tyto nesmysly nikdy nevěřil, ale mohl to zkusit. Tati? Zavolal. Kde se schováváš? Zeptal se. Odpověď, jak měl čekat, se však k němu nedostala a připadal si pro smích. Opravdu je až tak zoufalý, že musí přejít na tuto nejhorší variantu? Není. A moc dobře to ví. Ještě, že jeho vědomí nikdo neslyšel, ještě by se mu ti všichni tři vysmáli, že není tak chytrý jak vypadá. Ale Kaore si to očividně zapamatovala, že on už rodinu nemá. Zneužila toho. Bude za to litovat.
Jejich diskuze netrvala do nekonečna a ta hnědá prohlásila, že budou muset spolu porazit Mainereho. Šílenost... Udivil se tomu. S ní nechce mít nic společného a už vůbec ne spolupracovat na něčem. Raději se nechá zabít. Stejně by to neudělali... Ale Kaore to nijak nevadilo a už cosi plánovala. Nechtěla mě ještě před nějakou dobou nazpět zabít? Znělo to samo od sebe šíleně, jak najednou malé vlčátko jako je ona mění svou náladu a nyní si chce s ním hrát. Poslechl si tedy její plán a přikývl. Co také jiného mohl udělat. Přece ji nestrčí dopředu po Mainerem a nehodí šišku sám. Zalíbila se mu i varianta hodit ji i s šiškou v její tlamě z nějakého dobrého úhlu, aby je neviděl. Ale mělo to pár vad. Od toho, zda vůbec má takovou sílu až po to, zda by letěla dostatečně rychle, aby skutečně letěla. Zavrhnul to tedy a poslechl její variantu. Obě vlčice svá slova myslela skutečně vážně. Takže nebude pokoušet jejich nervy. Neuměl s nimi zacházet o nic lépe než s vlčaty. Takže malá Kaore mu vše komplikovala. Alespoň tedy na chvíli je na jeho straně.
Nebyl to vůbec jeho styl někoho odlákávat. Neuměl na sebe nasměřovat pozornost, ale pokusil se, jak nejlépe uměl. "To, že nemáš jedno oko ještě nic neznamená. Pokud jsi skutečně dobrý, vyhraješ i bez toho, aby jsi tu šišku a Kaore vůbec viděl, Mainere," řekl a úplně ignoroval, že popletl oběma jméno. Nevšiml si toho a pokračoval dále. Lehce si viditelně pohrávající s celou situací. Nevěděl, jak nějak pokračovat, takže hodně improvizoval. Pousmál se na hnědou s pohledem typu tak se předveď a schválně se snažil jejich pozornost odvést někam jinam. V tento moment se možná hodilo, kdyby uměl nějaké ty čáry a zmatení. Měl trochu knedlík v krku z toho, když mu vyhrožovala, že jejich selhání se rovná celkovému selhání. Uměl však pracovat pod tlakem, párkrát se zhluboka nadechnul a hned to šlo lépe. Šel na to s rozumem, takže je chtěl zmást. Shodou okolností měl kousek od sebe hroudu sněhu, která nebyl nijak rozdílná od šišky kromě toho, že to byl trochu pomrzlý sníh. Rozmáchl se tedy tím, že je to druhá šiška. Hodil ji směrem k Maineremu, pro jistotu, zda má vůbec postřeh. Doufal v to, že ho to třeba mírně rozhodí, když to nechytí a bude ji třeba hledat a Kaore se poté bezpečně trefí.

Vypadalo to, že si s ní oba starší dokázali hravě poradit. Oddechl si, když byla pohroma z něj zahnána a oba dva to uměli mnohem lépe než on. Mohl tak dělat něco, co měl mnohem raději. Poslouchat. Zrovna nenaslouchal, ale poslouchat rozhovory někoho je mnohem lepší než se do něj zapojovat. Mluvit uměl, ale za to nějak diskutovat, tam o dost pokulhával oproti všem v okolí. Nijak se tedy nezapojoval a mlčel. Dalo by se dodat, že stál i v rohu, jenže byli všichni na volném prostranství a tam prostě rohy nejsou. Poslouchal každé jejich slovo, ale pohled nevěnoval ani jednomu z vlků. Více se mu zalíbil ten sníh pod nohami, takže ho sledoval. Co vlastně tak dobrého dělá se nedozvěděl, ale všimnul si šišky, která se přikutálela až jeho tlapám. Kde? Napadlo ho hned, ale neotálel a ihned se k ní ohnul. Měl touhu jí to ještě silněji oplatit. Pořádně silně, nejsilněji, co by mohl. Musel však vyčkat na nejlepší možnost, kdy nebude nijak vnímat a třeba bude zaujatá nebo otočena k němu zády, ale se ještě u toho lekla. Samozřejmě by poděkoval, kdyby si všimnul, že mu ji k nohám poslala Linda, ale to on bohužel při sledování sněhuláka neviděl. Proto si myslel, že je to třeba nějaká náhoda, že se tu objevila druhá a ještě jistě lepší než ta předchozí, kterou dostal přes hlavu on. Aby si to více vychutnal plnými doušky. A tak tedy i udělal. Rozmáchl se do strany hlavou a vyhodil šišku směrem ke Kaore. Měl štěstí a trefil se. Sice ne do hlavy, jak toužil. Ale i do předloktí, kde se trefil to muselo pořádně od něj bolet. Pousmál se by se hned, kdyby vykřikla nebo uskočila bolestí. Takže napjatě sledoval, zda zase nedostane nazpět ránu. Snad nebude taková hloupá, když je tu sama proti třem? Měl pravdu. Ti dva starší by se jistě přidali na jeho stranu, jelikož svým chováním nic nezlepšovala. Naopak, úplně si tu možnost pomoci zahodila a zakopala pár slovy. Má to chudinka těžký... Pomyslel si plně ironicky. Nelitoval jí. Je to její volba, že se chová, tak jak se chová.

"Jenže já neodstupuji, budeš mě muset obejít." Řekl s naprosto ledovým klidem. Nijak nechtěl po ní znovu křičet, jelikož by si stejně nedala říct. A nechat se od ní šikanovat také neplánovat. Musel něco udělat, aby se tak nestalo. Někým takovým jako je ona se nebude nikdy chtít spojovat a ani mít kladný vztah, pokud se nějak nezmění. On se měnit nebude, ale ta Kaore, by mohla. Svět se netočí jen okolo ní, jelikož si jedno vlče cosi usmyslelo. Mladá dáma musí vnitřně dospět v to, že prostě není středobodem a ne každý nebude skákat podle ní. A už vůbec ne on. Nehodlal se jí již vícekráte zabývati, takže nad jí již pohrnul a jen se dál zaujal na koukání na podivnou věc. Neměl odvahu se znovu zeptat Mainereho, jelikož ho při poslední otázce sprostě odhodil nepříjemnou odpovědí. Tipoval, že asi nemá zrovna nejlepší náladu, když začne najednou mluvit o tom, že je těžké přežít. Mitsurugi má štěstí, že nic takového řešit nemusí a celý jeho život visí na povinnostech jiných. Výhoda již nebýt sám vlče... Najednou smečka měla i něco do sebe. Sic si mohla hrát na dospělého, jak chtěl. Opustit pohodlí toho, že se o něj všichni zajímají a dávají mu najíst jen tak, se netouží vzdát. Nerad se spoléhal na druhé, ale tohle bude asi poprvé, co nějak změnil názor. Ulevilo se mu i tím, že se o vlče začal zajímat černobílý. A tak jen poslouchal a střídavě sledoval to veledílo a ty dva. Ta hnědá vlčice se nějak nezapojovala, jen na něj koukala s odporem. Škoda... Začal. Kdyby se nějak začala hádat s vlčetem i ona, mohla by být docela i zábava... Něco takového nikdy nevymyslel, ale asi to tak už bude.

Zima?... Zamyslel se nad tím slovem trochu. Znělo to zajímavě. A že je to voda to vše bílé pod jeho nohami? To bylo ještě zvláštnější a zajímavější než to samotné slovo. Jak se do tohoto stavu dostala pouhá voda? Nad touto otázkou začal více uvažovat než na tím, že si musí na toto podivné a drsné počasí zvyknout. Už však nyní chápal, proč nějakou dobu zpět změnil svou dosavadní srst na trochu chlupatější a delší. Vůbec si nedokázal představit, že nyní bude muset s tímto vším pořád zápasit... Brodit se až skoro po hlavu ve sněhu, mrznout a sledovat ostatní, jak si toho užívají? Jak se mohou radovat, když sotva může chodit? Byl by mnohem raději, kdyby to byla nějaká speciální magie jen tohoto místa, kde by jednoduše jen utekl a hotovo. Ale Mainere ho přímo vyvedl z konfortní zony, když prohlásil, že to takhle bude pár měsíců. Nebyl z toho vůbec nadšen. Ale nějaké to kouzlo to mělo, jen kdyby opravdu dal přednost tomu vlčeti v něm a radoval se. Místo toho uvažoval až moc logicky a uměle. "Takže co mám v takové zimě dělat?" Zeptal se ho trochu hrající radost, která z té otázky byla slyšet jen trochu. Spíše to znělo ironicky. Jako by mu měl dát ten vlk lekci o tom, jak si užívat.
Jeho zrak směřoval k tomu podivnému, co stálo vedle Mainereho. Co to je? Zatvářil se na to vražedně, aby to umřelo samo a dalo mu to pokoj. Nelíbilo se mu to. Vypadalo to jako něco, co zrovna nemá nějaký dobrý důvod k existenci. A zrovna v tom okamžiku cosi podivného ucítil ve tváři. Co to- Zarazil se nad tím i v myšlenkách. Opravdu ho to na hlavě zabolelo, ale zmizelo to zase stejně rychle jako se to objevilo. Rozhlédl se do stran s jedním úmyslem. Zjistit, odkud se ten objekt vzal. A hned mu to bylo jasné. Zavrčel na tu vlčici, kterou již měl čest potkat. Nelíbila se mu více a více. Jak už jen slovy, tak chováním a vzhledem pomalu a jistě také. "Spíše ty." Hodil slova po ní. Nemusela by tu vůbec být, ale asi neměla nervy na to se hádat s Launee. Jemu nezbyde nic jiného než být pořád jí šikanován. Jak jsi si jen mohla dovolit si ku mně usednout?!

<<< Mechový lesík

A tak se tedy hnal za nimi. Byl o docela velký kousek menší než oni, takže musel docela místy pobíhat, aby jim vůbec mohl stíhat. Ale povedlo se mu to nakonec, v ten moment, co ti dva zastavili. Obyčejně by jen tak stál kousek od nich, ale jeho zvědavost mu přeci jen nedala. Nechápal, co za bílou věc je všude okolo něj. Byla to jeho první zima, neměl ani tušení, co takový sníh je. Neměl z něj strach, ale nedávalo mu smysl, kde se tu něco takového objevilo. A už vůbec ne, proč to je všude okolo něj a mrznou mu z toho tlapky. Je to něco nebezpečného? Zamyslel se trochu nad tím. Bral to hned ze začátku trochu z vědeckého pohledu. Nikdy se s ničím takovým nesetkal a ani zde nikdy nebyl. Že by to byla specialita tohohle místa? Byla to docela zajímavá myšlenka. To musel uznat. Co to vůbec ti dva spolu vytvořili? Zamyšleně se na tu věc podíval. A nedalo mu to. Musel se zeptat. "Co to je?" Podíval se trochu zaraženě obou vlků z jeho smečky. Jistě mu nějak poradí, on neměl totiž ani tušení. Mohlo to být cokoliv. Nejvíce by ho vyděsilo, kdyby to ožilo a přišlo k němu blíže. To by se musel dát na útěk zpět do lesa, kde nic takového nebylo. A nebo si ničeho takového nevšiml při plnění všech těch povinností, co mu Launee nechtěně zadala. Měl plno otázek i na to, co to bílé pod jeho nohama dělá. Kromě toho, že ho to studí a po nějaké době změní zpět ve vodu. Umí to i něco lepšího? A proč to těm dvěma nevadí? Vládnou snad nějaké bezcenné magii, která je v tomto chladu ochrání? Musel nad tím zakroutit hlavou. Zvláštní... řekl si jen pro sebe.
Když to však vzal z druhého úhlu pohledu, něco do sebe to mělo. Když se ho to nepokusí hned sníst, co nebude dávat pozor, docela se mu to i líbí. Je takový nezvyk nevidět pod nohami trávu, mech, listí či jehličí. Ale něco, co k tomu všemu mělo velice daleko. Bylo to hodně zajímavé, opravdu jako by toto místo bylo něčím očarované. Přihloupé magie... Pomyslel si. Opravdu nerad o nich postupem času slyšel. Nemá je rád a hlavně je přeci nepotřebuje. Dokáže si vše ujednat sám. Žádné kouzlení nikomu ještě nepomohlo. Nyní však měl trochu pochybnosti. Má jeden z nich nějakou ochranu proti tomu? Pokud ano, bral by ji i on. Kouzelnou atmosféru má příroda kdykoliv a kdekoliv. Ale i tohohle si nebyl jist, zda má být smutný nebo rád. Zda si hrát zase na vyspělého či se nechat unést vlčecím já... Bylo toho příliš. I tak nadšeně sledoval, jak postupně bílé vločky poletují ve větru, který postupně sílil. Chladný vítr mu pročesával srst a místy ho zase ochladil. Možná to přeci jen nebyl nejlepší čas na výpravu za dobrodružstvím... Musel se tedy zeptat, aby měl i jen jistotu. "Co je vše tohle?" Znělo to možná vtipně, ale on to myslel plně vážně. Nikdy nic podobného neviděl a ani o tom neslyšel. Má to nějaký název?

Zamračil se na vlče, když ho nazvalo lhářem. Urazila ho. Zničila všechno, co by jí kdy mohlo nějak pomoci. Nemá ji rád a už si to nijak neopraví. On není lhářem. Prostě to tak je! Neměl na jazyku žádná správná slova, takže jen odvrátil zrak, co nejdále od ní. Klidně si toho ztraceného vlka najdi, ale ne u nás... Řekl si raději pro sebe, aby nedostal za uši od alfy, která zde byla také. Ještě by si to hned zhoršil i u ní. A ona má více zkušeností s tím, jak komunikovat než Mitsurugi. Takže tomu ztracenému jednoduše vysvětlí, že tu nikoho takového nemají a může jít zase o strom dále. Kdyby chtělo pomoci, mělo by se zaprvé umět chovat normálně. Komunikovat s někým takovým by bylo nad jeho mozkovou kapacitu. Ofrkl si. Zachrání tu situaci určitě sama. Možná by se mohl na chvíli oddálit a vše nechat na ní.
Když spatřil, že si to Mainere někam tráduje. Nenápadně by se rozmyslel, že by se mohl přidat. Taková kratší procházka po okolí. To by nikomu nic nemuselo udělat a mohl by ho více ještě poznat. Zvláště když je nyní ta beta. Co kdyby jednoho dne mu musel sám Mitsu nějak pomáhat s jeho povinnostmi? Hodilo by se to. Navíc Launee vypadala, že spíše zůstane na místě a bude řešit více nudné věci. Jeho více lákalo sledovat okolí s někým, kdo to tu zná a neztratí se jen tak jednoduše. Nebylo by to jinak dobré, kdyby se ztratil do pár dní, co se tu objevil a přidal se do smečky. Jistě se budou i bavit a důležitých věcech... Musí tedy mít uši v pozoru a naslouchat jim. Tyto informace se mu mohou v budoucnu nějak hodit. Nechápal, pro č se tak najednou ochladilo a všude

>>> Kierb

To vlče vypadalo, jako by snědlo všechnnu chytrost světa. Nelíbilo se mu, kompletně ho naučilo to, že mladší vlčata jsou něco strašného a také tím, co nikdy víckrát již nechce vidět. Ale jeho svědomí ho táhnulo k tomu, aby tento problém vyřešil. Jedině tak, se mu uleví. Trochu zpanikařil, když si na něj začala zkoušet nějakou fintu, kterou neznal. Jeho trpělivost viditelně nikam neutekla. Naopak, na pohled stále působil, jak mu to vlastně nijak nevadí. Uvnitř něj se však dělo takové divadlo, že by se i někdo velice zkušený divil, proč na něm viditelně nejde vidět, že se bojuje. "Prostě rodinu nemám," odpověděl. Nic jiného ho momentálně nenapadlo, aby ji nijak neurazil. Snažil se stále působit vyrovnaně, i když ho mladá dáme vylekala a zaskočila. Byl nepřipravený. Bude muset na sobě ještě zapracovat. Naštěstí se však objevila vedle něj pomoc. Launee.
Nikdy nikoho nevítal a ani nebyl rád za něčí společnost, ale nyní za ni byl rád. Problém bude moci převzít bezpečně a vyřešit lépe než nový člen smečky, co si ještě nic nemůže dovolit. Nařekl k jejím slovům cokoliv. Měla pravdu. Lepší slova by stejně ze sebe momentálně nedokázala vysoukat. Byla to skutečná záchrana. Alfa vypadala mnohem více naštvaně než, když objevila jeho v trávě. Nějaký čas již oběhnul, on se však stále nikam nehnul. Možná by procházka neuškodila? Problesklo mu v myšlence. Opravdu by rád poznal okolí a ostatní ve smečce. Možná pak více zváží, zda si vybral dobře nebo jen ho to více nakopne k tomu se déle rozhodovat o věcech. Zatím se mu však líbilo. Neměl však vůbec dobrý pocit z toho, že nikoho nezná nějak perfektně. Rád by znal skoro všechny vlky a vědět, co tak dělají. Čím si oni zasloužili své místo. On měl obrovské štěstí, že byla Lau při setkání s ním v klidu. Nevěděl, co by dělal, kdyby se ho zeptala na nějaký důvod, proč zde okouní on. Žádný by nevymyslel a improvizovat... To není jeho cesta.

Taky pozdravilo, to jistě bude dobré znamení... Probliklo mu. Alespoň znamení toho, že ho neignoruje a všimlo si ho. Jistě není slepé nebo minimálně hluché. A to se také hodí. Neví, jak by jinak s tímto vlčetem komunikoval, když sotva umí mluvit i jen s obyčejným. Měl trochu nervíky z toho, zda nedělá něco, co by nyní nesměl. Ještě od nikoho nezískal žádné info a už nyní musí řešit nějaký problém, co by zde vůbec neměl nastat. Alfa asi má plné tlapky práce o něčem jiném. Ale nedivil se o tom, prý zemřel její partner. Jistě ji to brzy položí do kolen, ale on to nějak více rozebírat nepotřebuje. Současně by měl nějak zjistit více informací o tomto vlčeti. Vlčata se přece jen takto maličká netoulají po světě sama. A tady nikoho z doprovodné skupiny neviděl. Že by také uteklo, jako on? Kdoví, co jeho potkalo za muka...
Ani si to nepředstavoval... raději. Bohatě mu stačila jeho vlastní zkušenost s výchovou. Tohle však vypadalo mladší, takže těžko usoudit, zda třeba nepotkali oba stejného vlka. Ne, to by byla moc velká náhoda... Zavrtěl nad tím hlavou. Jistě, tohle vlče se jen ztratilo. Žádné úniky před týráním. "Já rodinu... nemám." Řekl jednoduše. Nevnímal ještě tuto smečku jako rodinu. Neznal je tak, aby jim všem důvěřoval, i když je to potřeba. Drží se stále trochu s pocity a vším před všemi. Nikdo zatím nemá právo vstoupit mezi jeho bližší. Sice tolik vlků ještě ani nepotkal, aby se někdo vůbec dokázal přiblížit k jeho otci, ale ten je pryč. Stejně jako vše ostatní. Úplně všechno zmizelo beze stopy. Bez jediného slova. Ačkoliv jedno bylo vyřčeno a ten křik ho bude pronásledovat ještě nějakou dobu. "Jinak tohle je můj domov, proto..." To znělo docela divně nazvat místo, kde se zatoulal domovem. Přece to tu stále neznal. Proto se na chvilku za razil, zda na tohle vůbec má právo. Ale byl si plně jist. "By mě více zajímalo, co zde provádíš ty." Řekl a sledoval ji s vážným pohledem. Tohle myslel velice vážně. Možná nyní ten výcvik nebyl tak k ničemu, vážným jednáním třeba docílí toho, co chce. Stále se však choval nejlépe slušně a mravně, jak je uměl a dokázal. Snob, co jiného.

Já si s menším zpožděním požádala o hvězdičku do síly. Děkuji za akci a gratuluji všem!

Přidáno.