Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Čas uběhl zase dále, sice byli venku jen pouze chvíli všichni konečně pohromadě a už se zase něco muselo dít. Tady opravdu nemůže být chvíle ticha, ne? Proběhlo mu hlavou. Jistě to musel uznat, že dlouho neprožil jen trochu klidu. Možná naposledy tam nahoře na hoře. A i tam se necítil z té výšky zrovna dvakrát komfortně. Ohlédl se se zmateným pohledem na Mainereho. Alespoň on by mohl znovu nějak pomoci od té vody, co je nyní postihla. Ještě jednou se něco s vodou stane a malý Mitsu z toho dostane doživotní trauma a strach z vody. Sice už od pohledu ten jindy statný a silný vlk, nyní ležel na zemi jako nějaký kus koberce. Ale jej to neodradilo. Přišel až k němu. "Máš nějaký plán?" Zeptal se jej. Stále uvažoval logicky a vůbec nevnímal, že by měl nyní všem poděkovat za záchranu a hodovat, že všichni až na ty žížaly přežili. Sám byl hodně unaven a raději by bral možnost jen tak chvíli odpočívat. Všude přítomné výtoky z čumáku mu stále přišly nepříjemné. Velice rád bych se jich zbavil nějakým jen pouhým kouzlem, mávnutím hůlky a odhodit tuto starost za záda. Nyní by i magii nějakou bral, není to zbytečnost v takovéto situaci. Ovšem stále je proti magiím plně svým tělem i myslí. Je to zbytečnost, kterou použije možná tak dvakrát za celou dobu. A ani tato rýmička ho z toho nevyvede. Raději si bude celou dobu otírat sopel do srsti než žadonit o něčí pomoc či dokonce o pomoc magií. Pomůže si sám. Jistě z toho povede nějaká cesta. Jen si musí znovu začít věřit v sílu sebe samotného. Věděl však jedno, ta studená voda všude okolo něj mu jistě nijak nepřilepší. Měl štěstí, že nemusel nyní řešit ještě nějaké vstávání na nohy a jen postával ve vodě. U toho si ještě několikrát upustil tichého ducha. To je tak trapné... Řekl si sám pro sebe už plný zoufalství. I tohohle by se zbavil raději než toho sople. Ani jedno není nic příjemného ať jemu tak okolí. Jsem to ale hlupák...

Oo, děkuji za akci, rodiče jsem tím potrápila
Poprosím o:
2 křišťály
14 mušliček
14 oblázků

Děkuji moc, poprosila bych o:
2 perly
2 křišťály
20 květin
(4 posty)

Pochopil závažnost situace, i to, že Mainere dlouho nedokáže jen tak máchat tlapami a držet vše na svém dosavadním místě. Mírně vykulil oči a nasadil pohled, že za nic takového nemůže a raději si půjde zachránit svůj vlastní krk. Neměl jim ani, jak pomoci. Mainere byl už od pohledu vlk, co by se pro někoho více rozdal, tedy alespoň ty, co již poznal. Měl by mu poté za tento čin poděkovat. Na dlouhé a srdceryvné proslovy však nebyl čas. Ohlédl se směrem k vlčici, kterou neznal jménem a ona jej také ne. Na oslovení ten šedivý moc neslyší, ale byl si jist, že nikdo jiný více šedý než je on tu není. Mluvila na něj. Ano, vím, že mám zmizet i bez tvého žadonění... Problesklo mu, pohodil hlavou, popotáhnul sopel a vyběhl za ostatními směrem ven.
Snad nikdo by nechtěl být na jeho místě. Nyní tolik fyzicky zdeptán, ale stále musel fungovat a přemýšlet. Popotahoval docela několikrát i za běhu směrem ven. Netoužil žít jako placka spolu s těmi žížalkami. Udělal neslušnost, že se ani nerozloučil. Jediné, co jim mohl, tak vzkázat byl nějaký obří a silný prd, který by je tam všechny omráčil. Na tuto chvilku zavřel své dvě půlky, co jen mohl, aby tam ještě Mainere ve vší snaze je všechny zachránit nezůstal ležet s nohami nahoře. A vypustil ducha až nahoře, když zhluboka oddechoval. Nějak vábně to tedy nevypadalo ani na povrchu. Nyní to však nemělo vůbec takovou sílu jako ten dole. Byl tu vzduch, neuzavřený prostor... Zkrátka brzo zápach odletěl o dům dále a lézt někomu jinému do čumáku než zdejším obyvatelům.
Poohlédl se po všech, co stáli spolu s ním nahoře, zda jsou všichni v pořádku. A i kdyby nebyli, stejně by jim asi nijak nemohlo pomoci, než je poslat za léčitelem. Jelikož on žádné takové zkušenosti ještě nezískal a ani neměl od koho je dostat do své hlavy. Vypadali dle jeho názoru docela v pořádku a nerozbití. Zkrátka, zvládli to.

Nebylo by to vůbec ojedinělé, že se Mitsu nijak do děje nezapojil. Dost sám o sobě se snažil bojovat se svou rýmičkou, která mu velice nepříjemně dráždila hlasivky, čumák a vlastně vše. Proto se nezmohl ani na jediné slovíčko a po celou dobu, co zbytek se snažil nějak žížal zbavit. On je posmrkoval a potahoval si své všemožné výtoky z nosu. Občas si je i utřel do srsti na nohou, i když se mu pohled na znečištěné své chlupy, vůbec nepozdával. Bylo to všechno tolik nechutné. Sotva se s tím nějak smířil, postihlo jej druhé peklo.
Nějak nechápal, co vše ho ještě může bolet, když se bolest dostala i do jeho břicha. Cítil se jakoby umíral vnitřně, ale tohle ještě v plánu vůbec neměl. Toužil po nějaké úlevě, konečně si oddechnout od té všudypřítomné bolesti. A tak nastala menší úleva pro něj od bolesti břicha. Nebylo to však nic příjemného pro okolí. Všude po místnosti se roztáhnul velice silný zápach, který nepatřil nikomu jinému než právě jemu. Nebyl by to taky on, aby se za něco takového ve společnosti neměl za hulváta. Nemohl s tím, však mnoho udělat. Příroda prostě volala. Být na místě vlků okolo, již dávno by někoho, kdo tohle udělal, zavrhnul. Musel doufat, že to prostě od ignorují. Nerad by si uprdnul ještě jednou, jelikož by tímto tempem všichni vlci i žížaly odpadly do bezvědomí.
Trochu se mu ulevilo, takže dokázal znovu nějak kriticky myslet a plánovat, co udělat. Když se všude začala objevovat voda, nemohl přece jen tak znovu sedět na zadku. Přišla jeho chvíle zazářit. A nejen zasmradit všechno podzemí. Sice se stále z něj zápach táhnul, a ještě nějakou dobu bude nadále, to však nijak nezabraňuje v myšlení. Nebyl zrovna nejlepší v empatii, aby pochopil tak krutou ztrátu, kterou nyní podzemní tvorové prožívali, ale zrovna tohle mu mohlo pomoci pořád fungovat s chladnou hlavou. "Stejně byste dříve či později zemřeli, alespoň to budete mít brzo za sebou." Promluvil a zase si utřel pár nudlí do tlapky. "Vážně byste se raději měli posunout někam dále, jistě tam bude mnohem lepší půda a lepší podmínky pro váš spokojený život. Ale tady to prostě nejde. Tohle je náš domov?-" Zněl trochu nejen nemocně, ale i zaraženě. Nikdy tomuto místu neřekl domov. Neměl možnost a ani nikdy nic nenazval domovem. Nic tak pěkného totiž na světě neexistuje.

l o t e r i e #7

Možná to vypadalo, že si maličký Mitsu hraje pouze na to, jak mu je šíleně ubližováno. Pravda však nebyla vůbec pěkná. Šílený strach z jakýkoliv otřesů mu nikdy nedělá dobře. Že upadl do bezvědomí bylo zpětně ještě dobré, jelikož se mu mohl udělat prakticky cokoliv. Takhle alespoň chvilku přečká, než vše skončí a teprve až poté se postaví zpět na nohy. Nepotřeboval, aby se ho někdo vyptával, zda je v pořádku. Stejně by v tomto stavu nedokázal smysluplně odpovědět či jen pochopit otázku. To, že o něj nikdo neměl zájem bylo tedy ještě k dobru. Jen ať se klidně věnují něčemu důležitějšímu než je on.
Když se pomalu začal probouzet k sobě, otřes už žádný nenásledoval. Skvělé. Jen se však pokusil postavit na nohy, už ho Mainere smýkal do jedné z děr. Jako by v šoku i přešel o hlas a nijak zvukově se neprojevil, pouze vykulil oči a marně se snažil celou situaci pochopit. Přeci jen byl vzhůru jen nějakou chvilku a už se hned něco dělo. Neměl na výběr a jako ocásek následoval oba vlky směrem dolů. Zajímavé bylo to, že hloubky a snížené prostory mu prostě neevokují žádný strach. Poslušně se skoro plazil za nimi a stále jeho mysli nedal pokoj. Potřeboval vykoumat, co vše se během jeho výpadku stalo. Jistě toho bylo mnoho, tím si je jist, ale třeba postupem času se to od někoho dozví. Lepší však pro něj by bylo to nějak podchytit z rozhovorů jiných. Nemusel by se pak vůbec ptát někoho nějakou podivnou otázkou.
Pořád se něco může dít, takže sotva se zamyslel nad tím, co z variant zvolí a bude pro něj lepší, už tu znovu byl otřes, který v něm udělal pocit na zvracení. Zamotala se mu mírně hlava, ale znovu už do bezvědomí neupadnul. Naopak začal někam padat za ostatními. Měl však štěstí, jelikož jeho pád zjemnilo tělo jak Saturna tak i Mainereho. Pousmál se trochu křivě nad tím, jaké štěstí chvilku má a seskočil z obou, aby se i oni mohli zvednout. Musel svou nevolnost rozchodit a nejlépe i skrýt před oběma vlky. Zvolil si tedy, že se bude procházet okolo nich po podivné místnosti. Proto si i možná jako první všimnul podivných stvůr všude v této díře. Hodil na ně nahněvaný pohled s tím, že je třeba na nějakou dobu pohledem omámí. Nemohl si dovolit z toho žížalího krále odvrhnout pohled, takže na něj hleděl v kuse i několik minut, kdy střídavě mrknul na jedno oko, aby mu z pohledu nezmizel. Ale hodilo by se mi, kdyby mi někdo nějak pomohl... Možná by přeci jen měl něco říct. "Já jsem já." Vyhrkal nějak ze sebe, jelikož vůbec nevěděl, jak má s takovou žížalou komunikovat. A ještě přes svou rýmu do toho asi třikrát zapšikal. Musel být na něj krásný pohled, když mu z nosu stále trčela nudle.

Posty:
16.1. - 1 post

Miniakce:
2 lístky za 3. miniakci

LOTERIE #6

<<< Neprobádaný les
Zdálo se mi to jako nekonečná cesta. Velice se sebou bojoval, ale nebylo mu to nijak platné. Bylo to něco nepředstavitelného, že vůbec přes svůj velice panický strach ze zemětřesení, dokázal dojít domů. Hlava mu bolestí jen třeštila a ani nikde jinde po těle se necítil fyzicky zrovna nejlépe. Nyní to však bylo skoro zanedbatelný otřes a už z toho měl problémy. Ne, já to zvládnu, nepotřebuji pomoc... Řekl si až se po delší době konečně vyškrábal do známého lesu. Tedy alespoň si myslel, že ho bude poznávat. Skutečnost byla taková, že vlastně vůbec nic nebylo na svém místě. Jeho cit pro perfektnost zahodil a jen vnitřně se mu udělalo z toho nepořádku nevolno. Nyní ho trápilo něco mnohem horšího než trochu nepořádku. Pocítil na svém čumáku cosi polotekutého a nechutně lepkavého. Snažil se toho zbavit, ale nebylo to nijak platné, když se to po chvilce objevilo zase na tom stejném místě. Nechápal to, ale třeba, když to bude ignorovat, časem to zmizí. Nedýchalo se mu s tím úplně nejlépe, ale nějak to zvládne. Vždy něco zvládnul, takže i tuhle maličkost. Pohledem vyhodnotil celou situaci. Už nějak odvodil, co za ten otřes mohlo a také za jeho náhlé zdravotní problémy. "Zdravím Vás," pozdravil, aby ještě nebyl za hulváta. Ovšem už on sám sebe slyšel trochu s podivnějším hlasem než kdy jindy, takže ten výtok z nosu měl i jiné následky. Skvělé... Přiběhl aktivně k té díře, kde podle diskuze odvodil, že ta v ní někdo bude. Proč by také vlci řešili, aby ji to nesnědlo. Zkoumal díru pohledem. Zapomeňte, že bych do toho podzemí měl jít taky. Prohodil si v myšlenkách. Pro jistotu jen opravdu pro sebe. Kdyby Mainere zavelel, nějakou dobrou výmluvu vymyslí. Poté se země otřásla znovu. A Mitsurugi upadnul schoulený do klubíčka. Asi o ničem nepřemýšlel, co také měl udělat. Toto byl reflex a mohl jen tiše doufat, že mu třeba někdo během záchrany Ismy pomůže se posbírat zpět na nohy.

LOTERIE #5

<<< Ageron (přes Galravar)

Skvělé. Nyní alespoň zjistil, že někdo z těch nahoře asi udělal chybu, když se ta smečka rozpadla. Ale musel si položil tlapku na srdce a říci od srdce, že by v tomto místě smečku mít nechtěl. Nejen, že tu byl nyní sníh, ale ten chlad a vítr. Les je jistě nejlepším místem, kde sídlit, jelikož stromy samy od sebe dokáží toho mnoho odvrátit od smečky. Něco takého hory nedokáží. Nejen, že by se mu nechtělo neustále škrábat až na vrchol, kdy si mohl odpočinout, ale také ta výška, vítr a chlad dělal své. Měl tedy pravdu v tom, že zima většině nikdy neprospívá. I on je součástí této skupiny. Tam není o čem pochybovat. Stejně v horách by sídlit nechtěl ani kvůli té výšce. "Jistě jsem v té době nežil," dodal k jeho poznámce. Pokud měl rád takto intelektuální humor, nechť si poslouží. Jemu jakýkoliv vtip do tlamy nešel a říkat je neuměl. Pokud by se tomu zasmál, byl by to asi největší úspěch jeho života. Následoval ho dále skoro jako ocásek. Nechtěl být dotěrný, ale jinou možnost neměl. Mainere na rozdíl od něj domů trefí a je to jeho jediná ochrana, kterou nyní má. Nemohl si ho tedy nějak poslat proti sobě. Spíše nějak využít jejich tichou chvilku k tomu se něco od něj dozvědět, když už od pohledu vypadal tak znale. Přikývl. Jistě, že vše končí. "Vše musí mít začátek i konec." Prohodil jen tak, aby diskuze nestála. Pokračovat v diskuzi moc neuměl, avšak nijak ho to nebude brzdit v tom, že by bylo mezi těmi dvěma ticho. Pachem se orientovat ještě pořádně nedokázal, ale více a více mu to připomínalo, že se blíží domů. Konečně. Radost ho obalila vnitřně, ale netrvala věčně. Země se mu pohnula pod nohami a znovu odstartovala jeho strach z jakýkoliv otřesů. Mírně se mu podlomily nohy a zůstal na místě stát jako přibitý. Musel jít dál, chvěl se však jako by právě mrznul, nevnímal vůbec okolí, musel dorazit domů, i když to bylo nad jeho síly. Jistě, co jen dojdou domů se svalí do klubíčka, dokud se země neuklidní.

>>> Mechový lesíkkk

Posty:
10.1. - 1 post
11.1. - 1 post

LOTERIE #4

A vydali se na cestu. V čele samozřejmě kráčel Mainere, jelikož byl Mitsu ještě někde zabloudil. Kdoví, kdyby vedl tuhle trojhlavou skupinu, kam by přišli. Časem se to jistě zlepší, ale v jeho momentálním věku prostě by to nijak dobře už nenapadlo. Jednou už vedl a z jejich chování usoudil, že by mohl dostat za uši. Přikývl, na Mainereho slova, že půjdou do lesa. Kam jinam bychom měli jít lovit? Zeptal se raději pro sebe. Jelikož jej nenapadla jiná možnost, kde lovit lépe. Ale tak on o tom ví úplné kuloví oproti němu. Musí se to naučit, zapamatovat, jak to vše funguje a jistě využít brzo. Jednou by chtěl sám si něco ulovit bez jakékoliv asistence, nyní to však nebude bez pomoci někoho jiného. Mitsu kráčel trochu za vedoucím, přeci jen kratší nohy dělaly své. Nemohl mu nikdy plně stačit, i kdyby nasadil turbo rychlost. To v jeho umění nebylo.
Vyslechl si jeho zajímavou historku ohledně smeček. Zjistil tedy, že existuje zde určitě více smeček a vlků, které by měl někdy navštívit nebo o nich cokoliv zjistit. Času však má ještě mnoho, není tedy kam spěchat. Nezasmál se jeho vtipu, jelikož si to jako vtip nepobral. Nepřišlo mu to vtipné. Možná byl divný, ale tomuhle by se nikdy nezasmál. Nebylo to nijak vtipné, spíše smutné až trapné. Nezareagoval tedy nijak a jen šel dál. I tak mu v hlavě proběhlo pár otázek. "Povíš mi něco o těch smečkách, co tu již nejsou?" Zeptal se ho. Možná to znělo trochu troufala, ale nemyslel to nijak špatně. Naopak. Klidně ať vedou nějakou poklidnější diskuzi, kdy se může něčemu přiučit. Jeho myšlenky totiž stále přebíhaly k tomu, jak tolik nemá rád sníh a již si přeje období, kdy nic takového bílého nebude. Alespoň tedy doufal v to, že nějakou dobu ještě tohle bílé nepotěšení neuvidí.

>>> Neprobádaný les přes Galtavar

LOTERIE #3

Že se nikdo nevyjádřil více k tomu Vlčíškovi, ho trochu zarazilo. Ale nevyvedlo nijak z míry více než před tím. Asi měl jen on štěstí na něj a ti dva ho pak viděli jen utíkat. Celá situace by se pak vyjasnila mnohem lépe. Mitsu rád poslouchal, ale úplně nyní nebylo, co v dialogu poslouchat. A zrovna nějak rozpoutat novou nebyl jeho styl. Avšak plně souhlasil s nápadem Mainereho. Ačkoliv on sám lovit ještě pořádně neuměl, žaludek se mu ozíval a musel se spolehnout na to, že mu ten dvoubarevný vlk jakkoliv pomůže. Nebylo by nic horšího v tento moment, než kdyby byl odstrčen ještě stranou a lovec by se o úlovek s vlčetem nerozdělil. Jistě mají nějaké pravidlo ve smečce, že pomůže vlčeti a naučí ho to. Mitsu se rád přiučí něčemu takto důležitému, ale sám toho vzhledem ke svému vlčecímu vzrůstu nedokáže.
Nekladl tedy žádný odpor a vyrazil přímo za dvoubarevným. Sledoval ho pečlivě. Kdyby se přeci jen ztratil zde, cestu domů by již nenalezl. Orientační smysl přece jen stále neměl plně vyvinutý, takže se každým dnem stále mohl ztratit skoro kdekoliv. Mohl se jen nyní modlit, aby vedoucí této skupinky vybral cestu, aby se těm horám a jakýmkoliv výškám vyhnuli. Výšky mu vůbec nedělaly dobře. Jistě udělá jen dobře sám sobě i těm dvěma, že už nikdy vysoko se hrabat nebude. Navíc... Kořisti asi mnoho tak vysoko nebude, ne? Že bychom vyrazili k vodě? Problesklo mu nápad. Nedával však nic viditelně znát. Vody se zatím nijak nebál a každé zvíře musí někdy pít. Napije se zrovna i on, jelikož by se po takové delší cestě i on sám rád nejen nasytil v žaludku teplým masem, ale taktéž i osvěžit hrdlo tak skvělou tekutinou jakou je voda samotná.

>>> Ageron

Posty:
28.12. - 1 lístek
29. 12. - 1 lístek
5.1. - 1 lístek

Miniakce
#1 - 4 lístky

Celkem: 6 lístků

LOTERIE #2

Od pohledu ani jeden nebyl nijak nadšen, že ho našli a on se neztratil. On však věděl, že tajně aktivoval nějaký režim tajné navigace, o kterém ani netušil, že jej má. Ale asi se neztratili, ti dva je ještě nějak zachrání a dovedou zpátky na území smečky. On byl ztracen jen, co se dostali z lesa k řece. Cestu domů nezná, nezapamatuje si to jen, tak od pohledu. Potřebuje na to více času a pachem se řídit neumí. Možná by mi mohl pomoci ten sníh, když v něm jsou tlapky? To byla asi jediná možnost, co ho nyní napadla. A i tak zněla docela šíleně, kdyby došel domů podle stop ve sněhu, kterého zavedou třeba i k cizincům a ne přímo domů. Stále je tu nízká pravděpodobnost, že zabloudí. Nikdy totiž nic není nulového.
"Kam jste vůbec zmizeli tak najednou?" Zeptal se jich jako by se vlastně nic nestalo. Přišel si možná až moc veselý, usměvavý a ukecaný. Snad to brzo pomine a on bude znovu svůj. "Sotva jsem vyšel nahoru, byl jsem sám. Šel jsem, kam jsem si myslel, že mě možná najdete." Vysvětlil svůj plán, proč jsou tady a ne někde jinde. Nechal se unést svými tlapkami sem a dokonce bezpečně, už tohle je úspěch, který nikdo neocení. "Můžeme klidně zkusit všechny ty návrhy. Tu Smrt bych rád viděl, ale nevím, co by jí mohl tak nabídnout. Osobně bych jako první vybral obejít ty další smečky." Vyjádřil svůj názor, na který se možná nikdo neptal, ale rád to řekl. Cizí smečky... Takže nejsme sami! Zbystřil. Kdoví, na jaké nebezpečné vlky mohou narazit. Bude se muset mít na pozoru, aby se jemu samotnému nic nestalo. Cizí vlci mu mohou pořád ještě ublížit na rozdíl od těchto dvou, když jim již dvakrát ukázal, že žádné hody z něj nebudou.

LOTERIE #1

<<< Zubatá hora (přes Sněžné hory)

Chvilku bloudil než se konečně a bezpečně dostal dolů z hor. Hned se zase uklidnil, tep i dech se mu zase uklidnil a panický strach z výšek zase zmizel. Již to znovu byl on. Plně se mohl soustředit na cokoliv, co mu přijde pod nohy. Stejně si však nedokázal přestat pohrávat s myšlenkou toho, zda se vůbec jeho přání stanou pravdou, ale nechtěl toho mnoho. Spokojí se jen s málem, jelikož nikdy nepotřebuje jakékoliv zbytečné cetky či jiné věci, co by ho jen znechutily. Jednal logicky a rozumně, zdraví a štěstí bude lepší než cokoliv ti dva vlci vůbec mohou najít. Spokojeně kráčel dále krajinou až znovu do lesa. Znovu si všimnul, že je zde mnohem méně sněhu než na pláních a nějak usoudil, že v lese kvůli stromům toho moc nenasněží. Ohlédl se za sebe, zda ho třeba nenásledují jeho dva dospělí spolucestující. A opravdu. "Také jste jej potkali?" Zeptal se ho. Nemohl tomu stále trošičku uvěřit, ale najednou měl mnohem veselejší náladu a rád by si hnedka poskakoval plný radostí dál. Nevěděl, co vše přesně mu vůbec takovou změnu nálady způsobilo, ale něco mu říkalo, že ho možná ten vlk očaroval. Nějak a něčím. Ty magie jsou až nějak mocné, zvláštní... V tomhle měl opravdu Mainere s tou vlčicí pravdu. Byl najednou hodně na vážkách s tím, co si ohledně těch magií a kouzel má myslet. "Já jo, měla jsi pravdu, že tam sídlí," řekl směrem k hnědé vlčici, co kdysi při vycházení hory zvolala, že by tam mohl být Vlčíšek. Bude tam i celoročně? Nechodí někdy i jen někde po lese? Jak tam může plnohodnotně žít? Myšlenkami mu proběhlo mnoho možností, co tam celý den můře dělat. On se však rozhodl jasně. Žít takhle v horách by nezvládl. Nejen ta výška, ale také chlad a neustálý sníh. Ani jedno z toho se mu nezamlouvá. Raději tedy bude stále sídlit se smečkou dále v jejich lese, kde se zatoulal prvně.