Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nějakou dobu byl zahleděn do toho celého dění. Vnímal, ale to vše jen okrajově. Zdálo se mu zajímavější sledovat, jak se zbytek účastníků snaží bojovat a vyhrát. A on? On jen stojí a sleduje je. Jistě by si nikdo ani nevšimnul, že zmizel a utekl ttřeba jinde. Ale to neměl v plánu. Prošlo mu hlavou, že by mohl se ohlédnout. Třeba, proto, aby se ujistil, že se vlajce nic neděje. Udělal to tedy a samým zděšením uskočil do strany. Zneklidnil vnitřně, zatímco se vlajka propadávala do hlubiny země. Že by snad lest či trest za jeho ignoranci vůči děju? Ulekl se a plnou duší přiskočil zpět k vlajce a natahoval se po ní. Snažil se alespoň kousek cípku jí zachytit svými zuby. Přece nemůže všem v týmu takto jednoduše zničit hru. Nemohou si dovolit prohrát, když na jejich území ještě nikdo nevběhnul a nešel po vlajce sám. Takto bojovat vysláním nějakého podzemního krtka bude čekat sladkou a silnou pomstu. To si pište... Nikdo neodejde tak raněn mentálně, co on během touhy zachránit jejich vlajku, během čehož se snad brzo bude muset podkopat po celý herní plán. Nemůže však nikomu z jeho týmu udělat ostudu. Ne, to opravdu nesmí. Zatnul by zuby, kdyby se nyní nestanažil tlamou alespoň kousíček jí zachytit. Může jen doufat, že místo té látky nezachytí kus hlíny a nebude konec hry. To si nepřeje. Nikdo si to nepřeje. Takto jednoduše. A ještě, aby za to vše mohl on.

// otočil se a zavnímal, že se cosi nekalého děje za jeho zády, neváhá a snaží se alespoň nějak vlajku zachránit, co jen dokáže.

hlásím se!

SPLNĚNO

Děkuji za akci, sice jsem se tolik nezapojila a mrzí mě to :c

Beru za jeden bod mušle, děkuju <3

Sledování této hry ho mírně pobavilo. Pochopil, proč by měl správně jejich vlajku hlídat, ale nechápal, proč to útoku šla z jeho týmu jen jedna vlčice. Musí nějak vymyslet, aby se i ta druhá černá nějak hnula do dění a on jim mohl sám pomoci zezadu. "Nepůjdeš tam?" Zeptal se jí a pohodil hlavou směrem k dění. Vypadalo to i pro něj lákavě, ale nevěřil si dostatečně na to, aby se mohl se všemi najednou bít. Byl rád, že může bránit svým tělem. Sice měl síly na rozdávání, ale nebude ji jen tak jednoduše plýtvat. Využije ji v obraně, kdy by mohl nějakou z vlčic normálně složit k zemi a ne nějak bojovat a muset u toho ještě běžet. Nabídka toho se však i proběhnout ho lákala. Možná ji přeci jen využije, kdyby potřebovala jeho kolegyně, která jako jediná vyběhla. Nerad pomáhal obvykle, ale tady jako by to jeho nepříjemného ducha zlomilo na kusy a radilo mu se, co nejvíce snažit, aby si to tu nepodělal a pomáhal, co by jen mohl. "Či to tu snad zvládneš sama?" Položil ještě jednu otázku k černé vlčici. Měl výhodu tu, že byl pravděpodobně jediný účastník samčího pohlaví. Výhody jsou tedy jasné. V síle se mu nemůže žádné jen tak jednoduchá vlčice rovnat. Uhodil hlavou. Jistě, že nemůže, to by bylo nemožné... Třeba to tu černou alespoň na trochu rozhodí, aby sledovala více hru než tu vlajku, která si kousek od nich jen existovala.

/Mitsu nadále čeká, sleduje a chce poslat Rowenu, aby šla pomoci jejich osamocené Jasnavy.

Nevypadal od pohled nadšeně z toho, co tuto hru pochopil. Spolupráce je něco, co mu vůbec nesedí do kožichu. Bude se muset velice krotit, aby to s tím materiálem, který dostal na krk, zvládl vůnec vydržet. Natož až vyhrát. Uchechtnul se. Lže vyjímečně on. Nic je nemůže překonat, jelikož v tom týmu je i on. Uskočil leknutím toho, jak se najednou vysunul ten hlodavec nahoru. Stále tak postával trochu více vzadu, ale plně všechny vnímal. Jen, co pochopil skutečně pravidla, spojil si dvě a dvě dohromady, mohl začít fungovat.
Namusel, ani nijak jednat a země jen sama odsunula do strany, kde byl pot4eba. Rozhodl se, že i on využije své schopnosti obrany. Zůstane tedy na tomto místě a svými pečlivými očima bude sledovat celé dění. Kdyby se někdo přiblížil, sundá ho k zemi. A vůbec mu nevadilo, že zbytek vlků jsou stavbou trochu jiný level než on.
"Zůstanu," řekl ke zbytku a jednoduše je takto poslal do háje, aby se starali o sebe a tým. Dva útočníci a záloha vzadu jim bude stačit. Jen se musí na ně spolehnout, kdyby vyběhnul každý z protějšího, že přijdou na pomoc. Dva by možná zvladnul. Ale tři? To je jiná liga.

(Zůstává v obraně na území modrých. Je připraven plně bránit, kdyby se cokoliv stalo.

/jsem dneska jetá i ten post je jetý bokem, maybe to zítra trochu smysluplněji přepíšu

<<< Mahtaě (hij)
Sotva dorazil, hned mu do čumáku vpadlo několik nových pachových vjemů. Nabudilo ho to k nějaké činnosti. Ne, že by byl jindy líný, ale nyní měl vážně motivaci přijít znovu ke skupince vlků. Sice asi ne mluvit nebo s nimi něco dělat, ale přijít k nim. To mu nikdo ještě nezakázal. Poklusem se blížil po pachu. Neměl s ní však nějak schopněji pracovat než, jen rozlišit, zda se jedná o vlka a nebo zvěř. Rád by si nyní vzal hodinu doučování s kýmkoliv ze smečky. Možná i s Karoe, kdyby měl tu možnost a ona ho skutečně naučila stopovat. Pro něj by to bylo jeho momentálně největší přání. Najednou vědet, co vše okolo něj se schovává před očima.
Motivoval snad jej i ten zvuk, který vydávalo cosi uprostřed louky. Či byl jen nahluchlý, a ten zvuk tam vůbec nebyl? Bylo to zvláštní a on toužil po poznání toho, co jej vydává přesně. A taky, co ten zvuk znamená. V hlavě si urovnával případné otázky. Měl jich tolik, že by na ně mohl snad napsat větší román než jaký jen pro nás nějaký opravdu velký román v povinné četbě.
Popostával napjatě kousek od sysla. Sledoval okolí a všechny. Nemohl mu nic uniknout. Nerad se by se zapojil do diskuze, není žádný takový typ, co by si rád pokecal o neduzích a problémcích. Každý má svůj problém. Jeho součastný je to, co ten hlodavec s podivnými kusy chce dělat. Mohl doufat v jedno. Něco skutečně dobrého.

<<< Západní Galtavar (přes řeku Mahtaë (sever))

Pokračoval. Cesta to mohla být ještě dosti dlouhá, ale něco v něm mu tvrdilo, že se blíží konec. Škoda, že jen nevěděl, kde vůbec je. Musí si nyní pamatovat odkud vůbec přišel. Nebyla by zase o nic moc lepší vizitka, že místo smradu, co z něj vycházel, se nyní nedokáže vrátit domů. Chudák, ani stopovat moc dobře neuměl a nyní si bude muset sám pomoci si najít cestu domů. Bez lomoci jiných a bez navigace. Ale on to zvládne, až bude po všem... Co čem však? Těžko říct. Cítil v sobě příjemně stupňující nadšení pro to něco udělat. Mírně vykouknout ze své komfortní zóny. Ale ne z ní vykročit. Jen mírně nakouknout. A ujistit se, jak mu vlastně samotnému v klidu je skvěle. Pomoc nepotřebuje. Nikdy. Vše si vyřídí sám. Spoléhat se na jiné je jako kopat si pod sebou díru okolo, které bude kroužit. Nemusí tam spadnout, ale někdo ho tam klidně shodí. A jeho názor se nezmění.

>>> Západní louky

<<< Neprobádaný les (přes Aina)

Možná by už měl sepisovat nějaké své cestovní dopisy o svých milých a poklidných cestách po lesích. To si taky myslel, než se konečně dostal z lesa a na jeho tělo mohlo tedy konečně svítit pořádně světlo. Byl to možná i zázrak, ale on z toho neměl radost. A ani ho to nedělalo nijak smutným, měl na to neutrální názor. Jkao na každou druhou věc. Vše měl z takových přírodních úkazů hluboce vnitru a nijak na to sebevíce emočně nereagoval. Proč by měl? Je to jen slunce, louka. Co by to v něm mělo vytvářet za náladu? Prostě to funguje a to je hlavní. Kdyby to nefungovalo, stejně to nijak řešit nebude a prostě bude dále pokračova v cestě. Nebude si dělat těžkou hlavu z nějaké maličkosti, kterou stejně nemůže nijak ovlivniti. Zbytečně by jej to tížilo na srdci.
Zrychlil trochu krok, nevěděl, co jej do tohoto nutí. Kam, ho nohy vedou a co vůbec dělá takto daleko od domoviny. Mohl jednoduše zůstat stát na místě, avšak. Dobrodružství taky nezní strašně. Měl to štěstí, že si mohl konečně sám uprdnout na plnou sílu, avšak už skoro vše vymizelo a neměl z čeho silnější plyn z konečníku vystřelovat. Štěstí a klid, které mírně pociťoval nijak nebral vážně. Prostě na chvíli onemocněl a je to pryč. Čas vše nějak vyléčí. Musel uznat, že kdyby zůstal vytvářet své silné pachové stopy tady. Nikdo by si toho nemusel nikdy všimnout a nemusel by si na něj kdokoliv stěžovat. Až dojde do lesíku, už může takto rovnou očekávat nějaké hodinové sezení s Launee na téma, proč neprdět do uzavřeného tunelu, kde nejsi sám.

>>> Řeka Mahtaë (jih) (přes řeka Mahtaë (sever)

<<< Mechové dno (přes Mechový lesík)

Cesta nebyla ani moc krutá, taky logicky, jak by mohla. Mohl si ji při cestování sám vybrat, jak chce on a obcházet, co vše chce jen on. Nemusí na nikoho jiného pomýslet, zda mu rychlostí stačí a nebo, zda by měl změnit trasu. Takto procházet lesem ho bavilo. Ten stín, klid a ticho, které přehlušovalo občas jen hejno zpěvného ptactva. Neuměl poznávat druh ptáka, ktery právě nyní křičel z plných plic (i když všichni víme, že ptáci mají plicní vaky a ne plíce). Nikdo ho nic takového neučil. A proč by to taky měl umět. Po čase mu však ten zpěv nedělal dobře na uši a byl tuze rád, že přešel do lesa, kde se nenacházel asi żádný opeřenec.
Tento les narozdíl od jeho domova je od pohledu nebezpečnější. Možná právě proto tu nejsou ti oteavní ptáci, co by tu pozpěvovali své milostné písně. K čemu něco takového v životě je. Jestli to bude muset poslouchat ještě jen o vteřinu více, asi někoho praští. Je to dokonce více otravnější zvuk než mluva Karoe. A to mu ten její hlas a ona sama o sobě už lezla krkem. Snad brzo po ní bude klid. Mohl se však jen modlit, aby tato malá potvora zmizela stejně jako vyplašený pták. Nechci s ní mít cokoliv podobného. Ale bude muset. Ta sépie se totiž přištvala k jeho smečce. To ještě, aby ji pak, co trochu zestárne chodil krmit a lovit jídlo. Jen ať na to zapomene!

>>> Západní Galvatar (přes Aina)

<< Mechový lesík

A tak se teda dal do cesty. Už od pohledu ten úkryt vypadal mnohem útulněji než ty, které do této doby navštívil. Tedy ten jeden, kterým nenazývá rozhodně domovem. Nebylo to příjemné místo. Všude byla vždy cítit taková zvláštní atmosféra, jako bych to místo vysávalo náladu jeho majitele. Nikdy si nemyslel, že by byl až takto citlivý, aby jednoduše poznal, jak by se měl chovat v dané situaci. Tady si však byl jist. Tento byl jiný. Klidný, stejně jako každý druhý vlk ve smečce. Měl příjemnou vůni a pach, jenž naznačoval, že zde chodí vlci dosti často. Jen ay zde stále bylo jídlo... Nemohl se konečně pořádného jídla dočkat. Byla to snad věčnost od toho, co naposledy jedl. Ale je to potřeba udělat.
Protáhl se mezi kameny porosteny mechem a dostal se elegantní chůzí až k hromadě jídla. Ani nevěděl, co by si tak měl vybrat. Čichem proletěl pár kusů. Odhadoval, jaké bude asi nejvíce chutné a tedy i čerstvé. Ale pro někoho, kdo nikdy nic takového nedělal, to byl docela oříšek. Po několika nádechech a prozkoumávání mršin se konečně rozhodl. Do tlamy si vzal kus jelena. To si alespoň myslel, že je to něco pocházejícího z jelena. Mýlil se a jednalo se jen o trochu baculatého zajíce bez hlavy a nohy. Na té hromadě to však pro jeho obhajobu vypadalo jako plec pravé té vysoké. Jemu to však nevadilo. V hladu każdý sní cokoliv, pokud mu to nezpůsobí smrt. Dal se tedy spokojeně do jídla.
Co si naplnil břicho, hned věděl, že nemůže se zde jen tak jednoduše rozvalit. Musí přeci najít otce a taky ještě někde naleznout Mainereho. Nemůže mu utéct ppřece tak jednoduše utéci. Nově namotivovaný tímto, se protáhnul, zívnul si a vydal se zase na skvělé putivání krajinou a objevování nových zákoutí světa.

>>> Neprobádaný les (přes Mechový lesík)

// Já se hlásím se sílou

Postupem času jejich diskuzi plně odignoroval. Nebavila ho magie na jakýkoliv způsob. Povídání, používání,... Vždyť je to pořád to stejné. Ať si klidně o té hloupostí mluví, ale vše má své hranice. Velice silně si nepřeje, aby byl nějak potom násilím dotlačen nějakou pocítit. Co by si pak o sobě jen pomyslel? Oddechnul si a raději si jen tak tiše postával na místě, sledovat ty dva a jejich slova pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven. Nebylo totiž nic lepšího na práci. Svůj kus práce již splnil, nebylo potřeba, aby dále ještě něco dělal. Kdo by ještě chtěl pomoci, má volnou tlapu a jeho vnitřní podporu k práci. Možná by ještě nějakému by přišel škodolibě fandit, aby ten mech mačkal pořádněji. Takto vše vypouštěl ze svého těla než uslyšel jedno slovo. Vyslovil ho samozřejmě Mainere. Mitsu se okamžitě napřímil a nasadil na něj výrazně nepříjemný pohled. Měl chuť ho skoro i praštit. Ale nešlo by to i nějak slušněji mě nazvat? Pomyslel si, ale neřekl ani půl slova přímo jemu. Přesto se k němu připojil bez jediného slova na tu podivnou poznámku.
Přišli takto spolu až k noře, či něčemu tomu podobnému. Nepáchnulo to zrovna nejlépe. Něco zde muselo již hnít. To, že cítil pořádně silnou mršinu, ho alespoň ubezpečilo v tom, že má zpátky kvalitní čich a nemusí se tedy rýmy už tolik bát. Skvělé! Rozradostnil se v myšlenkách, alespoň něco z těch nemocí jen opustilo a nyní se snad i dokonce nají. Byl i rád za to, že se zbaví toho již rozkládaného těla. Nyní jen musel doufat, že Mainerovo tvrzení bude pravdivé. A opravdu nalezne v úkrytu lepší kusy masa. Nebylo by nic horšího než, aby musel jít ještě lovit a zbytek nalovené kořisti jen tak vyhodit. Tak se dal do pochodu za hledáním masa.

>>> Mechové dno

Pokračoval dále v práci. Ne z toho, že by ho to bavilo. Ani ne z toho, že by rád pomohl lesu a smečce. Ale z nějakého podivného vnitřního pocitu klidu. Nikdo tento pocit neměl, takže nevěděl, jak by ho vůbec měl popsat. Bylo to zvláštní všechno. Nepřipadalo mu vůbec nic normálního v tomto momentě. Ani on. Což na tom všem bylo asi nejhorší. On, věčně s kamenným výrazem v tváři, se najednou o něco takového dobrosrdečného zajímá. Zvláštní, že nyní vnitřně nevěřil ani sám sobě. Cosi hluboko uvnitř něj to prolomilo. Copak to jen může být?
A tak se tedy po čase i na to samotné ždímání mechu vykašlal. Nejsou v lese přeci jen ti dva, aby museli pracovat jen oni. Ať se klidně zapojí i jiné, pokud jim je mech v lese milý. Ohrnul nad tím čumák, raději se dal k tomu, aby byl znovu na blízku Mainereho. Ne, že by se po jeho boku cítil bezpečněji. Ochránit se dokázal totiž sám nejlépe. Důvod byl jednoduchý. Tak nějak ho znal nejdéle ze všech, co tu viděl a také se kdesi v dáli potuloval a nepracoval. Pokud tedy zase on nepracuje s plánem, že ke konci vše dodělá a znovu zachrání situaci. Znovu a znovu. Třeba jej to baví? Co o tom Mitsu ví. Do hlavy mu nevidí. Ale jen se otočil na místě a došlo mu, že Mainere už má o zábavu postaráno. Dal se do řeči s tím druhým vlkem, jeho jméno neznal. Zatím tedy ještě ne. Ale může využít situaci a zjistit tuto informaci, která se mu bude později hodit.
Nastražil svá bystrá ouška a poslouchal pozorně. Znovu se bavili o magii. Protočil oči. O tom již nechci ani slovo slyšet. Nebudu mu gratulovat v něčem takovém absurdním jakým je ta věc... Ufrknul si. Už je to slovo v něm evokuje vše zlého.

ždímání 5/10

Takhle tam poskakoval pěkně dlouhou dobu. Už mu to ani nebylo moc příjemné tento typ pohybu. Předními tlapkami tlačit do nečeho nepříjemně mokrého. U toho ještě přemýšlet nad tím, zda se někdo uráčí jim nějak pomoci. A nebo na ně budou jen koukat jako na divadelníky a třeba vnitřně podporovat. Spolupráci by nyní ocenil. Taky se na ždímání mohl jednoduše vykašlat. Říct, že to balí a odebrat se ku spánku. Nejedl jak dlouhý je jen den a spánek by také ocenil. Není to ani tak dávno, co se vydal na prozkoumávání a od té doby ještě ani nespal. I sám se docela divil, že se drží stále na nohou a nedělá mu to vůbec žádný problém. Až na to, když přehlédne tu rýmu a prdění. A také svou vnitřní nepohodu. On, chováním trochu z jiné třídy má nyní pracovat svými tlapkami? Absurdní. Na chvíli se odpočinul, aby mohl po té znovu zase pokračovat. Odskočil od mechu a na chvíli se usadil do kousku suchého. Seděl jen pár vteřin, snažil si odpočinout. A už to zase začalo. Z Mitsua znovu vyšel prd. Nyní však dost silný, skoro silně podobný jako ten, co byl dole v díře. Sám nad tím jeho plynným odpadem odhrnul čumák. Raději ani nepřemýšlel nad tím, jak na tohle budou reagovat ostatní. Jemu to bylo úplně jedno. Odskočil bokem a znovu se pustil do práce.

ždímání 3/10

Ta slova od něj ho dostala skoro do kolen. Vážně? Ufrknul si. Dává největší smysl, že by právě on měl mít nápad, jak se toho všeho zbavit. Má tu největší autoritu na rozdíl od malého usoplence, který za právě tento respekt silně bojuje. Nikdo ho nebere snad vážně. Každý si jeho slova přebere tím směrem, že je mladý a nic neví. A jaká škoda to jen je. Mainere sic vypadal nyní jako extrémně vyčerpaný, ale musí popadnout druhý dech, postavit se tomu a pokračovat dál. Odpočívá se přeci jen v úkrytu a ne někde uprostřed lesa, který je nyní plný zkázy. Nemůže jen tak se rozvalit tady, je to strašně nebezpečné. A to by měl vědět.
Z jeho mírného rozčílení ho vytáhnulo podivné teplo na těle. Vysušilo mu to mírně mokrou srst, ale nic, co by sluníčko po nějakém čase nestihlo samo. Podíval se vzhůru a nějak mu došlo, že to asi sluneční paprsky nebudou, co mu prošlo srstí. Magie... Pohodil hlavou do strany. Neměl vůbec náladu na to se ještě hádat ohledně magie. Otočil se směrem k hlasu, který zvolal, že má plán. Promrknul k němu, směrem, aby pokračoval. Jistě. Tohle dává smysl. Pomyslel si po podivném divadlu, co mu právě vlk předvedl. Trochu přimhouřil oči a protočil je v sloup. Oddechnul si, popotáhnul výtok z nosu. A pustil se do toho. Připadal si potupně. Jaké vlče by mohlo přece jen skákat a mačkat jen mech? A u toho všeho ještě posmrkával a vypouštěl ze svého těla tiché duchy. Bude to na příliš dlouhou dobu ještě, ale zvládnou to. A že některé kaluže byly i větší než on sám. Stačil jeden špatný krok a mohl by tam taky plavat jako ryba.