Gallirea - Příspěvky uživatele

<<< Řeka Midiam (přes Středozemní pláň)

Téměř polovina jeho srsti byla ještě mokrá, když dorazil do lesíku. Nějakým zázrakem nedokázal ještě při cestě přes řeku do ní spadnout a více se namočit. I tak nevypadal jako polomokrý zrovna nejlépe. Místy a hlavně pak za ušima se mu vlhká srst vlnila a vlnitou srst úplně ze všeho na svém těle nenáviděl. Připadal si poté jako ovce a ne vlk. A zároveň však nebyl mokrý úplně jako slepice. Vše mělo své meze. Smrad ze sebe již žádný necítil, pouze jeho originální a plně jedinečnou vůni sebe sama, kterou by klidně mohl nechat si patentovat. Tak jemný pach s příměsí mechu, kterou chytit od pobytu ve své domovině, to jen nějaký vlk nemá. A už ne vůbec mladý vlček s nejlepšími vlastnostmi v okolí.
Měl štěstí, že sílícímu větru se vyhnul při vstupu do lesa. Mezi korunami a kmeny stromů nemá vítr šanci. Mohl si všimnout, že vítr si s nimi v korunách pohrává, ale není to nic, co by jej ohrožovalo na životě. Tedy alespoň nyní. Mohla na něj spadnout možná tak větvička, ale to by jej nijak nesložilo. Bedlivě sledoval okolí, zatímco kráčel po skoro vyšlapané cestičce. Pachy pořádně neznal, takže jej i překvapilo, když se kousek od něj objevil vlk. Teda vypadalo to je trochu jako vlk. Vypadal... nemocně? Upřímně, nikdy nic takového ještě na vlkovi neviděl a mlčky sledoval, co vše ještě vlk předvede. Nemohl ani najít nejvhodnějších slov než to, že svraštil oči a sledoval ho překvapeným výrazem v očích. Zůstal stát na místě, aby jej ještě nějakou náhodou nezranil více. "Jste v pořádku?" Zeptal se jej. Přeci jen to více a více vypadalo jako vlk. Ovšem, jak s ním zacházet je ještě horší otázka než ta, kterou mu položil. Nikdy vlkům nepomáhal, ale opravdu ani neviděl nějaké takovéto kreace. Jako by byl otrávený...

<<< Maharské močály

Cesta pokračovala dále, neměl potřebu trávit čas tím, že by nějak pozoroval krajinu a užíval si chůzi v ní. On přírodu nějak moc osobně nevnímal a byl i docela rád, že se konečně dostal z těch smrdutých bažin. Doufal, že jeho přirozená vůně nebyla nijak napadena těmito pachy z bahna a jiných podivných věcí, kterých tam byla už jen od pohledu plno. Ne, on nemůže přece nějak zapáchat, to se nesluší. Několikrát si během chůze čichnul ke končetinám, zda nejde nějak cítit. Ale nebyl si vůbec jistý. Bylo pro něj úleva, když uviděl normální vodu v řece. Kdyby jej někdo nyní viděl, asi by nehádal, že je to ten stejná Mitsu jakým je vždy. Jeho oči se rozzářily jako oči kotěte, co vidí hračku a vyběhnul plnou rychlostí ke břehu.
Znejistil nad svým rozhodnutím, když viděl, jak řeka skutečně vypadá. I ona vypadala na pohled nijak lákavě, ale i tak byla lepší volba než ty bažiny. V této vodě viditelně nic ještě nezemřelo, ale vypadá nebezpečně i sama o sobě. Stál tedy jen na jejím samotném břehu a pečlivě hlídal, aby neuklouznul a spadnul do koryta. Opatrně si tedy ve vodě umyl hlavu i nohy, aby byl při nějakém setkání s cizím vlkem opět v normálním svém pachu. Nemůže si pokazit vizitku nějakým zápachem bažin. Vždy musí být upravený a klidný. Přesně tak, jako byl vychováván od malička. Nechce ostudu. Po své kosmetické úpravě pokračoval dále s navlhčeným kožichem, který ho tím i mírně ochladil.

>>> Třešňová háj (přes Středozemní pláň)

1. Jak jsem narazil/a na samotnou Gallireu?
Několik let zpátky jsem na ni viděla banner nebo obrázek z ní na blueforu, kde jsem v té době hrála. Taky se o ní pár lidí tam bavilo, tak jsem si ten web vygůglila.
2. Co mě vedlo k tomu založit si tu postavu?
Když bych počítala úplně první postavu, tak mě k tomu vedla zvědavost. Po tom, jak to vlastně funguje, když jsou najednou až takto velké nároky na vzhled, historii i povahu. Když jsem zde přicházela s Mitsuem, zajímalo mě, zda se hra nějak změnila k lepšímu a taky si konečně vše projít více do podrobna.
3. Inspiroval jsem se něčím?
Historii má inspirovanou mou předchozí postavou, ale úplně pozměněnou kromě hlavních pilířů. Jméno jsem hledala mezi japonskými jmény po internetu, dokud jsem nenašla něco, co mi šlo po jazyku.
4. Měl jsem jasnou představu o své postavě? Nebo jsem to lámal přes koleno, co mě zrovna napadlo?
Chtěla jsem vlče a povahově takové, abych za něj dokázala hrát. Alergie a jeho issues jsem si vymyslela během vypisování zápisů do patologie, kdy se mi myšlenka toho, jak bude vlk pšíkat líbila.
5. Když jste vymýšleli vzhled, měli jste více návrhů? Co Vás vedlo k tomu vybrat právě ten onen? (Aneb chtěl jsem vždy bílého vlka, ale nakonec mám černého.)
Návrhů bylo plno! Mitsu měl být vždycky šedý vlk pro znám toho, že je prošedivělý povahově v mladém těle. Chtěla jsem odznaky a kdyby mi Nicos v té době nijak neporadila, možná by skončil jak jsem plánovala a to s ve stylu husky a nebo pruhovaný jako tygr :DD Měla jsem i v záloze černého vlka, ale šedou postavu jsem ještě neměla a vím, jaká bolest je vymýšlet odstíny černé, aby to šlo vůbec kreslit :d Zde je poslední finální návrh, zbytek si ještě pro sebe ponechám.
6. Změnila se za tu dobu herně má postava nějak? Povahové rysy, vzhled,...
Zaprvé vyrostl. Je to nějaká doba a já pořád nenašetřila na to, co s ním plánuji. Povahově také více vyspěl a zanechala jsem mu pár zkušeností z toho, co již zažil.
7. Pokud se povaha mé postavy změnila, jak k tomu přišlo? Z vlastního uvážení, psalo se Vám špatně? Nebo to má na svědomí jen čistě hra?
Čistě hra a také to, že musel vyrůst :D Trochu jsem přepsala do lepší artikulace staré věty.
8. Když jsem se registroval/a, měl/a jsem určitě nějaký sen. Chtěl/a jsem být alfou, chtěl/a jsem být adminem, chtěl/a jsem jednou vlčata... Měl/a jsem takový sen a už jsem ho dosáhnul? Nebo se sny v průběhu hry měnily?
Sen bylo se dostat do smečky, to má splněno. Dále se nechat adoptovat, což se taky (bohužel) stalo. Nyní mám za cíl coming out otci, najít si crushe a udělat Mitsua chodícím lgbt vlajkou <3
9. Je něco, co bych chtěl na své postavě změnit? Nebo jsem s ní v tomto stádiu spokojen?
Změnila bych možná jen občas chování, já bych se osobně v několika situacích chovala úplně jinak a vhodněji, ale mám ho ráda za to, jaký je a i kdybych mohla, nijak bych jej neměnila.
10. Jak hodnotíte sami sebe jako hráče?
Nalétavě aktivní. Jeden den schopná napsat 10 postů do hodiny, jindy není schopná ani po měsíci sepsat větu, která dává smysl

11. Co Vám Gallirea dala?
Nová přátelství! A plno nových známostí a znovu se potkat se starými známými.

<<< Jezírko Lavender

Močály nejsou nic neobvyklého, co by dlouho neviděl. Něco tak nechutného a páchnoucího dlouho neviděl. Opravdu lituje všech vlků, co zde musí pobýt déle než je zdrávo. Tento nechutný odér by ze sebe sundával ještě několik let. Proto se i rozhodl procházet se tu velice opatrně a stále elegantně. Kdyby ho přeci jen někdo viděl, nemůže si dovolit něčím takovým jako je zápach zkazit svou vizáž a dokonce i svou reputaci. Chce vždy působit jako někdo z vyšší vrstvy. A zápach bahna nepatří mezi věci, co by měl tedy vyhledávat.
I když byl stále celý oteklý od toho pylu, oči mu slzely stejně jako před chvílí, musel fungovat. Oči ho štípaly a nos se mu postupně ucpával podivným výtokem. Alergie není legrace a nyní si bude alespoň pamatovat, že nemůže ke všemu čichat s nadějí, že to nic nebude. Vždycky se něco stane. A i když nějaký vlk bude tvrdit opak, on sebe a své alergie přece musí znát nejlépe. Kdyby ne tak by to dopadlo strašně špatně. Musím najít místo, kde bych konečně mohl toho hnusu na sobě... Takto zněl jeho plán číslo jedna. Alespoň nyní. Opatrně tedy přeskakoval mezi různými kalužemi a nejednou mu to málem uklouzlo. Už sebe vidět rozpláclého v bahně a v té nechutné vodě. Ovšem vždy to dokázal nějak vybrat. Štěstí začátečníka... Myslel si. Ale také nepochyboval o tom, jak on je sám o sobě šikovný a skvělý. Nějak se pochválit musí umět.

>>> Řeka Midiam

To, že natekl bral jako drahocennou informaci. Očividně mu vadí i tato květina. Mile jej potěšilo, že i tento vlček dokázal vyslovit jeho jméno správně. Možná přeci jen není vše ztraceno, jako se všechno zdálo. I tak musel usoudit, že ten černobílý má daleko zvláštnější jméno než Mitsu. Jak ho jen jeho rodiče hloupě pojmenovali? Pomyslel si a sám vůbec nezapřemýšlel nad tím, že jeho otec také vymyslel trochu zajímavé jméno a pro jiné vlky také i vtipné. Nikdo si však nedovolil mu říci cokoliv na to, že jeho jméno zní divně. A stejně, co by s tím mohl někdo cizí udělat? Co mu však měl na jeho těšení říct? Že ho to těší také? "Hmp..." Vysoukal ze sebe podivný zvuk. Možná mu přišel nepříjemný od pohledu a ve skutečnosti je i normálně nepříjemný. Nechápal, proč o něj Venus tolik stál. Nic ho k tomu nemotivovalo zůstat tu s ním a vyptávat se. Možná to je špeh? Ohlédl se k němu. A i kdyby byl špeh, stejně se toho moc z Mitsua nevydoluje. Jak se vůbec jmenuje má smečka? Na moment mu vypadnul název, stejně jako jiné jména vlků či věcí. "Maková," odpověděl mu. Vůbec mu nedošlo, že řekl úplnou hloupost ze své nedbalosti. Nedošlo mu, že se jeho smečka jmenuje Mechová a ne Maková. A už nebyl čase se nijak opravovat. Otřel si své zrudlé oči přední tlapkou. To nebyl moc dobrý nápad... A věděl to dávno, aniž by cokoliv řekl Venus. Venus je prostě blesk, ale říct to nahlas. To by bylo divné. Ale nabídnul si vodu. Nevěřil mu. Ale momentálně částečně oslepen neměl nic jiného na výběr. Navlhnul si oči a i tak jej štípaly. "Možná bude lepší se vzdálit ještě více." Promluvil si potichu mezi vousy a dal se na odchod. Nepotřeboval nic více vědět o Venusovi. Poznají se třeba později a v lepší situaci než je on plný alergie.

>> Maharské močály

Kývnul znovu. Tak tento vlček se již představil. Jeho jméno zní zvláštně, znělo trochu spíše jako jméno pro vlčici. Je si toho vůbec Venus vědom? Trochu mu toto nasadilo brouka do hlavy. Jistě, ani on neměl nějaké zajímavé a normální jméno... Ale jménem Venus je trochu jiná liga. Má to však jeden klad, zapamatuje si ho a nezkomolí ho příště. Oproti jiným jménům si to zapamatuje i lépe z důvodu, že to prostě zní vtipně. A to se Mitsu moc dlouho pořádně nenasmál. I tak, kdyby se na něj podíval Venus a sledoval, jak bere jeho jméno vážně, překvapením by mu byla kamenná tvář s očima, které ho sledovaly napřímo. "Mitsurugi," představil se jednoduše i on. Neměl slov. Prostě neumí správně komunikovat a už vůbec se představovat. Nemá velké ego, i když to tak působí. Nepotřebuje něco takového. Nemáš se za co omlouvat... Odpověděl spíše pro sebe, i když si myslel, že to jemu již řekl.
A to, že ani on netrefí kudy domů... Trochu ho to rozhodilo, ale musel se prostě klidnit. Domů stejně jednoho dne přijdou. Jen je otázkou, zda to bude dříve nebo později. Mohl by Mainere někoho vyslat mi na pomoc ze smečky... Pomyslel si. A hned ho napadlo, zda se po něm vůbec někdo už shání. Je to již nějaká doba, co ho někdo ze smečky viděl. Kdo to vůbec byl naposledy? Zamyslel se a více toto téma již nechal být. Pokud ho někdo přijde přivést, tím lépe. Sám tam stoprocentně netrefí, ale třeba po nějaké době by cestu a známý pach našel. Avšak napřímil uši, když slyšel název další a cizí smečky. Poslouchal již více zaujatě, nikoli jako z donucení. "Jsi ze Sarumenské smečky?" Musel se zeptat. Třeba se doví alespoň něco nového a užitečné do budoucna. Nikdy o ničem takovém neslyšel, ale doufal vnitřně, že to asi nebudou nějací zabijáci. I Venus jako asi nějaký zástupce členstva, nevypadal strašidelně. Spíše mile a nevinně.
Ohlédl se při tom, co začal mluvit o nějaké květině. Nikdy se o nic takového nezajímal. Je to třeba i jeho věkem, jelikož se s rostlinami kromě stromů a mechu moc nestihnul setkat. "Hmm..." Vydal ze sebe hlásku. Znělo to zaujatě. Docela se mu to i líbilo. Sic by o sobě netušil, že je ve stresu. Naopak, nikdy jej nepoznal na vlastní kůži. Dokonce ani uklidnit nepotřebuje. Přišel si on sám klidný dost. Ale neodmítne darem. Kdyby bylo nejhůře, dá to někomu ze smečky. Jednoho adepta už měl - Karoe. Té by se uklidnění hodilo jako sůl. Sledoval, jak si Venus k jedné z květů přičichnul. Vypadal stále stejně. Tak proč by to nezkusil i on? Naklonil se a neznalý tomu, co by se vše mohlo stát, se nadechnul pachu levandule. Někdo tvrdí, že levandule je opravdu málo riziková na alergii pylu. Ale i tato rostlina mu okamžitě způsobila výtok z očí a jejich zarudnutí. Mohl k nim jen dýchnout na pár vteřin a hned se stalo toto. Nechápal to. Nikdy nic takového nezažil. A nyní věděl jistě, že jeho oči ho strašně světí a nejraději by si je šel hned ochladit. Zbavit se toho nepříjemného pálení.

Všimnul si, že se v jeho blízkosti objevil ještě druhý vlk. Podobného věku, tvaru, ale barvy úplně jiný. Byl černobílý a také se nepředstavil. Skvělé. Jediné, co on udělal na Mitsu ne, bylo, že pozdravil. Mitsu jen kývnul. Na znamení pozdravu, není třeba slov. Raději si vyslechnul jeho zděšení, které s ním sdílel, ale nedával to nijak najevo. Naopak. Dumal již dávno před jeho otázkou k němu, odkud se tu vzali a proč. "Kéž bych to jen věděl, nemám vůbec tušení. Jak jsem se tu vůbec zjevil já sám." Odpověděl přímočaře vlkovi, co se objevil kousek od něj. On ještě pár chvil zpět bojoval, běhal o přízeň hlodavců a nyní tu má odpočívat. Nebo to má chápat jinak? Získal tento pobyt u jezírka jako odměnu za výhru? Docela těžko, když ten černobílý v boji nebyl a ještě sám řekl, že byl v jeskyni. Myslel stále logickým postupem a možná k tomu druhému chladně. Hlavně se ten černobílý musí uklidnit a nepanikařit. Oba někdy domů trefí a mezitím ten druhý nemusí jemu skákat snad pomalu na záda, když se za ním prvně tak rozeběhnul. Už jej viděl na jeho zádech. Zlomil by ho. Není vůbec zvyklý na nějakou takovou činnost a jeho tělo by tu neuneslo. "Nějaké tvé nápady?" Zeptal se ho raději, aby se uklidnil a nad tím vším zamyslel. Ještě by tu musel nějakého takového polodospělého vlčka křísit šokem nad tím, že mu ze strachu praskla cévka. On sám měl strach, takže by se mu už nijak neulevilo mít na krku ještě někoho. Nemá vůbec rád někoho takového, kdo si hraje na někoho povahově ulítaného do všech stran. Mitsurugi mezitím přemýšlel nad tím, jakou cestou by se vůbec mohl dostat domů. Nemá náladu na to se bavit s někým, když se u nich v lese může něco strašného stát. Navíc, ani nestihl nijak oslavit vítězství. Je toto vůbec fér? Z dobrého se zase vrátit na bod mrazu. Nyní by ten vlk musel vytáhnout eso z rukávu, aby si vůbec dokázal nějak získat pozornost šedého vlka. Te se raději uzavřel do sebe než sledovat roztěkaného Venuse.

1. západ
2. les
3. měsíc
4. bílá
5. orel
6. levá
7. B
8. B
9. E
10.C
11. A
12. E
13. E
14. D
15. E

Výsledek: HAVRASPÁR
Věta: Není to o tom, znát všechna fakta, ale o tom, naučit se myslet.

Jeden by si řekl, že ta pravá romantika může vzniknout pouze v tom nejkrásnějším prostředí a mezi někým, koho ten druhý zná dost dobře na něco takového. Jenže to nemusí opravdu být pravda. Mitsurugi se teprve rozdýchával z velkého vítězství nad druhým týmem a než teprve přiběhnul ke zbytku kolegů, už byl na úplně jiném místě. Nyní měl pochyby, zda se dokáže vrátit domů. Bylo by velice trapné, kdyby totiž ne, a musel by bloudit. Rozhlédl se. Vypadalo to jako nějaké menší jezírko. Skvělé, mohl by se konečně i napít.
Náhle divný, prapodivný pocit. Nikdy takový předtím necítil. Takové nepříjemné štípání v boku, kousek od plic. Nikdy v životě nic takového nepocítil. Bylo to pro něj zvláštní. Chtěl se toho, co nejrychleji zbavit. Ani nevěděl, proč se to jen tak objevilo. A stejně jako se to záhadně objevilo, také to po chvíli odešlo daleko od něj. Znepokojeně si pohodil hlavou. Nikdy nic takového již poznat nechce, tím si byl více než jistý. Nějakou takovou zbytečnou bolest. Zbytečné trápení pro něj.
Přesunul se ladnou chůzí blíže k vodě. Pohled upřel před sebe a přímo na hladinu. Hezky se proti svému odrazu na vodě naparoval a ukazoval různé výrazy ve tváři. Ale emoci ze sebe nijak nevysílal, jen si pohrával. Hrátky, to je přesně to, co nyní potřebuje takový vlk po náročném boji. Žádný odpočinek, ale přímo hned zase fungovat a pracovat. To dává i smysl a logiku. Jen... Mohl by se k němu někdo připojit, ne?

// Já děkuju moc za osudovku, která prostě musela stát spoustu práce v zákulisí. Ať už pokaždé vypracovávat tabulku s dovednostmi, tak neustále hlídat, zda je možné, co každý vlk může udělat. Z mého pohledu tedy perfektně vedená akce s aktivní účastí. Moc děkuji, že jsem se stala součástí a i když jsem občas mírně stagnovala (ach ty problémky), tak byli všichni okamžití.

Takže tedy jest sláva vítězům (nám!) a čest poraženým

Jeho skok byl celkově určen hlavě pro zadržení vlčice. Nechtěl ji p4ipíchnout k zemi. Stejně ví, že jeho váhou a výškovými rozměry by s ní pořádně ani nijak nehnul. Toto bylo více štěstí než-li rozumu. Obvykle jej rozdává, ale nyní. Prost3 jednal. Napřímo a bez několika odboček od středu zájmu. Bylo to nutné, jinak by vlčice vůbec neměla čas vyhrát nepřátelskou vlajku. Foufal, že nyní vyhrají. Už není jiná možnost, jak by je protivníci mohli dohnat a sebrat jim jejich čerstvě
a poctivě ukradenou vlajku červené barvy. Znamená to výhru? Či ještě musí splnit nějaký úkol? Bude to opravdu takto lehké? Myšlenky se mu mihotaly okolo, jedna přes druhou a nevěděl na jakou se soutředit více.
Oklepal se a postavil se na nohy. Podíval se, kudy se dala jeho spolubojovnice a následoval ji. Občas se ohlédl za sebe, zda se nežene nějaká skrytá hrozba. Ale nic takového se nebude dít. Věřil si, věřil jí a věřil i tomu, že výhra bude na dosah. Byl plnou podporou pro vlčici, co běžela kousek před ním. Ochrání ji před nálety dalšího protivníka. Musí jí pomoci. A že mu ani nebylo divně, že se ze svalovce stal obránce slabších. Změnil se? Určitě. Ani nijak nereagoval na oslovení Šediváčka. Ignoroval to v nápalu boje. Poté si to s ní vyřídí. Pěkně se jí představí a bude chtí pochvalu za úspěšný zákrok.

// Běží za Jasnavou a ohlíží se místy za sebe a okolo, zda po vlčici s ukradenou vlajkou nikdo nepřiběhne další.

Měnit takto rychle cíl není jeho styl, ovšem jednou v životě vyjímku udělat musí každý. Vystoupit ze své komfortní zóny a zaujmout místo pomocníka. Vyběhnout pomoci by opravdu za normální situace neudělal, ale toto je hra. Vyhrají jen, pokud se na něj budou moci spolehnout. Bohužel pro něj. Vzdal pronásledování jeiich vlajky s tím, že si někdo s tou šedkou nějak poradí. Otočil se na patě a změnil kurz. Jeho oči směřovaly k jednomu. Běžel do útoku. Z obránce se náhle stál útočník, jelikož je tam spousta akce. Třeba si jej ani nikdo nevšimne. Jednoduchým krokem překonává hranici nepřátelského týmu a plánuje, kudy nejlépe k chumlu.
Cestu si navrhl, nyní se jen tam dostat. Snad to ještě stihne. Pomoci jedné slabé vlčici proti té druhé, vybojivat vlajku. To bude lepší úkol pro něj než jen bojování i to ubránit jejich vlajku. Bude to dva na jednoho. Jasná výhra. Jen by to nemělo dopadnout jako s tím syslem. To bude věc, kterou si ještě odnese do hrobu.
Přiběhl, rozhlédl se a musel zhodnotit, jak situace vypadá. Zda je lepší jí po červené protivnici a nebo pomoci táhnout své kolegyni. Těžké to rozhodování, nakonec však se rozhodl. Odrazil se vyskočil po Lilac. S myšlenkou, že by ji alespoň na chvilku mohl pozastavit.

// Běží od chumlu k Lilac a Jasnavě. Skočil po Lilac, aby získal čas pro Jasnavu.

Štěstí mu přálo. Alespoň pro jednou. Jednou přijde štěstí na každého, on byl momentálně z toho vnitřně rád, že se mu konečně něco povedlo. Na tváři se však nijak vítězoslavně netvářil. Byl to stejný kakabus jakým je vždy. Nepotřeboval nijak vířit víry projevem podivné emoce. Radost si může udělat i svou vnitřní z dost povedeného kousku. Komu se kdy povedlo být poražen syslem a vzápětí sejmout jediným kusem mechu v okolí běžící vlčici? Jemu. Je to okamžitě legenda. Tedy minimálně on si to tak může představovat. Čas na oslavu jistě bude i jindy, takže se sebral zpět na nohy a dal se do běhu, aby ještě celý čas nějak nepromarnil radostí nad tím, jak se mu to povedlo. A pak smutnit nad tím, že to vše byla k ničemu. Vyběhl plnou rychlostí za vlčicí, která poskakoval všude do stran. Přišlo mu to vtipné. Snad si nemyslí, že jej uskakováním do stran nějak setřese? Je snad nějaký otravný hmyz? Ne. Na něj se musí chytřeji.
Kdyby byl zdatnější běžec, asi by na ni i promluvil. Ale takto ze sebe vydal jen zvuky nádechu a výdechu. Kde má vzít ještě objem plic na to ze sebe něco vysoukat? Musí si ještě pořídit třetí plíci speciálně jen na mluvení při běhu nebo jiné fyzicky náročnější aktivitě. Nebude ji využívat často, ale mít tu možnost, udělal by to. Soustředil se jen na to, aby ji dokázal alespoň doběhnout, zdržet na chvíli nebo jakkoliv ji rozhodit. Využil by každého momentu, co by jejich vlajka byla nehlídaná a mohl se jí zpět zmocnit a zachránit ji. Neprohrají. Modří vyhrají. Možná chyba soustředit se jen na jeden bod v celé množině.

// Běží dál za Evelyn a nesleduje okolí

Stáhnul uši dozadu. Ne, není možné, že on, nezničitelný, nerorazitelný, byl nakonec poražen. Nemohl tomu on sám uvěřit. Přemýšlel, co vše udělal špatně. Tak moc špatně, že mu osud nedopřál radost z vítězství, ale jen myšlenky na to, co by se stalo, kdyby vyhrál. Prohrát proti kořisti je znepokojivé a trapné. A ještě ve společnosti. Kdyby mohl, bral by nohy na ramena z tohoto ponížení. Rychle váhal nad tím, jak by se mohl pomstít tomuto slabšímu tvoru, který měl jen štěstí. Jistě by jinak svou sílou vyhrát, kdyby neměl mizerné štěstí. V jeho případě již měl ale spoustu smůly. Možná neměl jen usnout na vavřínech a bojovat s tím, že to nemá jasný konec. Nyní je však na něco takového pozdě. Musí jednat a to okamžitě. Nemůže ještě ztrácet čas. Normálně by to taky i udělal, ale nyní. Nemohl. Nesměl. Nedokázal by to. Snad za něj jednal soutěživý duch hluboko něj, jako by to nebyl on. Ale on byl plně při smyslech. Jen si přehodnotil priority. Vyhraje. Nemusí to být zrovna ten hlodavec, stačí jen tak vlčice, co právě přiběhla a zmocnila se vlajky. A již se mu v hlavě zrodil skvělý nápad.
Vyskočil a plnou rychlostí, i když se snažil sebe více, byl stále pomalejší, jelikož běh nebyla jeho silná stránka. Vlčice měla i slušný náskok oproti jemu. Aby ji doběhl, musel by se stát zázrak. A nebo vyplnit jeho nápad. Je to vlk mazaný. A nejen nějakou pomazánkou nebo máslem. Mitsurugi je pomazán skvělými a šílenými nápady. Bleskurychle zastavil na místě. Popadl do tlamy kus mechu, který se tu nějakým zázrak stále držel. (//Doufám, že nijak nebude vadit, že by se tu asi v momentální situaci mech neobjevil

) I ten mech musel mít alespoň o trochu více štěstí než šedý vlček, že jej ještě někdo neukradl nebo nezašlápnul v běhu. Škoda, že nyní skončí jako obranný útok proti vlčici. Mitsu si užíval pocit v tlamě držet něco. Stejně jako pes, co šílí se svou milovanou hračkou. Stále to přeci bylo pořádně nedorostlé vlče, občas mu jeho hravá a maskovaná osobnost objevila. Zavrtěl ocasem, mírně ukročil a vrhnul hrstičku mechu po vlčici. Snad ji to jen klidně na chvíli zadrží... Pomyslel si, přepnul zase do kamenné tváře a vyběhl k ní znovu plnou rychlostí.

// Otočil se a dal se do běhu za Evelyn. Hodil po ní hrst mechu (aprílový longpost, jinak bych to zde nedala). A pak se snaží ji zase dohnat. Pravděpodobně i tak má vlčice náskok oproti jemu.

Mohlo to vypadat chvíli, že si udělal Mitsu léhárko a pohodičku. Kdokoliv by to tak opravdu vnímal, kdyby jej viděl, jak leží na břichu, natahuje se a snaží se hrabat. Byl od toho úplně umazaný. Až to vše skončí, musí se skočit někde očistit. Nemůže snést ani pohled na tu znečištěnou srst všude na jeho nohách a krku. Připadal si trapně. Ještě, že sebe nemusí nijak sledovat a pracuje. Hrábnout ještě jednou tlapou a před ním se vynořili dva hlodavci. Docela od pohledu podobní tomu rozhodčímu. Jistě stejný druh. Zloději! Vykřikl by, kdyby neměl knedlík v krku. Nyní neměl slov. Žádná nedokázala vyjádřit jeho hněv k nim. Myslel si, že je to čistě mezi jejich týmy a ne nějakým ještě hlodavčím odbojem. Zavrčel na jednoho z nich, mírně se přikrčil a skočil po něm. Bez boje se nevzdá. Na to jeho povaha není stavěná, aby se takto jednoduše vzdal něčemu jemu nerovnému. Porazí jej. Jiná cesta tu prostě není. To si alespoň myslel, realita může být nakonec úplně jiná. Vše záleží, jak moc dobře bude pro něj hrát osud dobře. I když s rukou na srdci, asi by si moc neškrtnul v budoucnu, kdyby nedokázal nyní přeprat nějakého hloupého a zakrslého sysla.

// Vybral si možnost druhou. Pustil se do sysla u vlajky