Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Tmavé smrčiny

Pokračoval lesem rovně s myšlenkou, že přeci jednou musí dojít až ke konci tohoto temného místa. A tak se také i stalo. Před šedým vlkem se objevila řeka. Konečná úleva po cestování a možnost se napít. Neváhal a z posledních sil se vydal během k toku. Radost z toho, že viděl vodu by z něj šla i vidět - což je velice zvláštním znamením. A jeho šokované oči, když musel kousek od břehu zabrzdit prudce, jako dokonalý opak předchozí radosti. Jak jsem mohl přehlédnout, že je řeka takto silná? Napít se z ní by mě mohlo do ní stáhnout... Oklepal se. Jsem to... Raději nad tím více nepřemýšlel. Nyní musí unavený najít jinou řeku nebo klidnější část této. Vodu opravdu potřebuje a běžet nyní na úplně druhou stranu by se mu nevyplatilo. Uvažuj logicky, Mitsurugi... řekl si sám pro sebe. Když půjdu po směru toku řeky, vždycky musím narazit na další řeku či jinou vodu. Jak moudrá to myšlenka jej jen napadla. Neváhal a místo pouhého sledování točící se toku se dal do chůze vedle řeky. Když už si vymyslel takový skvělý nápad, tak se jej nemůže vzdát. To dá taky rozum. Opravdu, takto zvláštní a chytrý plán by jen tak pouhého vlka nenapadl. Horší by to bylo, kdyby se mu potom jako karma objevila klidná řeka na druhé straně. Ale to se snad nestane a on se konečně dokáže napít normální vody.

>>> Esíčka

<<< Prstové hory

Ulevilo se mu, že konečně zmizel do lesa. Tma mu nijak nevadí, je to stále příjemnější než výška či otřesy. Života bez světla se nikdy nebál, byl zvyklý naprosto normálně fungovat. Přináší to velkou nevýhodou možná jen v tom, že se pohybuje trochu opatrněji a pomalu, aby o nic nezakopnul. Sotva totiž vidí pod své nohy, aby se vyhnul všem překážkám v jeho cestě. Les však vypadal zvláštně. Nikdy tu nebyl a ani nikdy nebyl v nějakém lese tomuto jen z kousku podobném. Tyto stromy mají něco stejného jako jiné, ale i tak jsou na pohled jiné. Celkově les působí smutně na pohled. Což moc velký rozdíl oproti Mitsuovi uvnitř není. Ocenil tedy to, že zde ještě nezačaly kvést nějaké kytky, jinak by ještě kromě šíleného strachu z výšek dostal alergii. Avšak, pocit chladu a jeho hustý kožich mu dávalo naději, že se jaro ještě úplně neblíží. A to se hodí. Stále může chodit bez jakýkoliv problémů kamkoliv a nemusí stresovat, zda tam jsou nějaké zvláštní kytky, které by mu ještě podráždily jeho úžasný čumák. Stejně jako to jednou udělal ten vlček Venus. Jak si jen může dovolit úplně cizí vlk mu strčit přímo pod oči nějaké levandule?

>>> Řeka Tenebrae

<<< Poušť Ararat

Když se z pouště pod jeho nohami objevily hory, byl rád. Tuze rád, že konečně nebude muset řešit nějaké zdravotní komplikace spojené s pískem a přehřátím celého jeho organismu. A nyní jen nějak přežít stoupání přes hory. S jeho strachem z výšek je to něco nepředstavitelného pro jiného vlka, který tímto netrpí. Prvně mu to vlastně ani nepřipadalo, že je nějak vysoko, ale s postupnou chůzí více a více už uviděl, jak vlastně vysoko je. V ten moment se mu začernilo před očima. Kdyby neměl tolik pevné nohy, asi by i upadnul na zem, jak se mu pak zatočila hlava. Něco takového není vůbec příjemné pro nikoho. Obzvláště ještě pro vlka, co pospíchá domů. Proč jen trpím něčím takovým, tati? Bláznil trochu. Alespoň mentálně by měl být nyní stabilnější, aby dokázal udělat krok vpřed. Ale vypadalo to spíše jako komedie, když se snažil poté poslepu nějak sejít dolů, aby měl klid. Všechny končetiny se mu klepaly a k tomu stáhnul i ocas pod sebe, že opravdu vypadal, jako chudák nejtýranější vlk na světě. Chci domů...

>>> Tmavé smrčiny

<<< Vrchol Narrských vršků (přes Narrské vršky)

Opuštěním hory se dostal na poušť. Nízká vlhkost šla jednoduše cítit v jeho čumáku. Rozhlédl se. Nebylo mu vůbec příjemné kráčet po vyhřátém písku jen tak tlapkami. Nelíbilo se mu to, vůbec. Pálilo ho to jako by šel skutečně po nějakém ohni. Několikrát se i ohlédnul na své nohy, zda skutečně nevzplály a nehoří mu jeho dokonalý šedý kožich. To by bylo velice nemilé. Porost tu skoro žádný není, proč by totiž byl. Je to poušť, zde neroste nic kromě žízně. Dával si velký pozor na to, kde šlape. Nejen, že ho to pálilo, ale chodit v písku je tak složité. Jak v tom dokáží nějací vlci i běžet? Přemýšlel nad tím. Pro něj byl pořádně oříšek i jen jít rovně a občas po duně do kopce. Písek se mu pod tlapami posunoval a nejednou si jej skoro svou neopatrnou chůzí hodil výš do kožichu, než by normálně měl být.
Po překročení jedné z písečných dun se opravdu rozhodnul, že musí, co nejdříve najít vodu. Ta žízeň byla něco opravdu strašného a nepředstavitelného pro někoho, komu by někdy vyprávěl, že šel po poušti. A to teprve slunce vycházelo nad obzorem. Jaké to tu musí být v průběhu dne? Strašné... Ani nad tím nechtěl přemýšlet, co by se stalo s jeho štěstím.

>>> Prstové hory

<<< teleport od Smrti

Jako kouzlem se objevil opětovně na místě, které nikdy v životě neviděl. Snad to není jen kletba od té nepříjemné vlčice… Problesklo mu v hlavě. Opravdu nepotřebuje nyní být ještě na nějakém opuštěném ostrovu kdesi v háji, má přece se vrátit zpátky domů, aby stihnul Mainereho. Avšak, atmosféra tohoto místa ho ovládla. Zabalila jej vlna toho, že se vlastně nemusí strachovat o to, že přijde pozdě. A jak skvělé, že je zde. Byl to pro něj zvláštní pocit, vše mu jako by vymazalo jeho starosti a tíhu v hlavě a na srdci. Nevěřil tomu on sám.
Procházel se po vrcholku něčeho. A z minulé zkušenosti si je jist, že i zde nebude sám, pokud opravdu není jen někdo jako vyvrhel za neslušné chování. Ale takto nevypadá přeci místo, kde by měl zemřít. Je to tu na to moc pěkné. Příjemný pocit z tohoto místa se mu pomalu dostával do hlavy a jeho pobláznění jen a jen rostlo. Zlo v tento moment neexistovalo. Nepotřeboval bojovat za pravdu, jelikož ta je všem známá.
„Zdravím tě návštěvníku,“ ozval se hlas. Nyní byl příjemný a samotného Mitsurugiho uklidňoval, nikoli děsil. Úplný opak minulosti. Ani ohlížet se nemusel, veselý vlk, jak už od pohledu působil se objevil sám před ním. Mitsu na pozdrav kývnul.
„Pročpak nemluvíš, Mitsu. Nestalo se snad něco tvému jazyku?“ Zeptal se ho. Šedého zarazilo, že zná jeho jméno, ale ve výsledku to ani nijak neřešil. Kdyby nebyl poblázněn, vadilo by mu spíše to, jak moc mluví. Ale nyní byl změněn. „Nic se mi nestalo.“ Nelhal, opravdu se mu nic nestalo, než se tu objevil. A tento vlk také nevypadal, jako by mu nějak chtěl ublížit. Takový hodný a veselý vlk, který se věčně usmívá. Takových zná Mitsu spoustu i v jeho smečce.
Veselý vlk, kterému na zádech doslova rostla plná zahrádka vypadal, že něco chce říct, ale čekal na nějakou větší reakci šedého. Má tu snad začít skákat také jako on? Život si uvědomil, že tento vlk není na tolik výřečný jako je on. Takže se jej snažil nějak rozmluvit. A tou nejvhodnější variantou následoval vtip. Tedy Mitsu měl tušení, že ta slova ho měla první pobavit. „Má to čtyři nohy a umí to létat. Co to je?“ Položil mu otázku, která je součástí vtipu. Mitsu protočil očima a nevěděl, jak mu má odpovědět. Vtipy nezná, takže se mu na něco takového špatně reaguje. Ale bude přátelský a zamyslí se nad odpovědí. „Létající vlk?“
Jestli měl opravdu Život plán šedého rozesmát, tak se mu to nepovedlo na plné čáře. Ale raději než úsměv na tváři a smích, až by se za břicho popadal, by znal tu správnou odpověď. „Dva ptáci!“ Získal ji a výraz na jeho obličeji se vůbec nijak nezměnil. Pouze vnitřně měl lehce divný pocit, který by popsal jako to, že tato možnost ho jen zaskočila.
„Všichni zde přichází s nějakým přáním, která plním.“ Oznámil vlk, aby jejich diskuse jen tak nestála. Mitsu pohlédl na něj a zapřemýšlel. Jaké je mé přání? Mám vůbec nějaké? Věděl jistě, že není jako každý druhý a proto by ani nemohl mít nějaké normální přání, které by šlo mu vyplnit. A tento vlk určitě ani neumí zázraky, aby nalezl jeho otce. Ale za zkoušku to stojí…
Možná jsem pošetilý, ale je to tak správně… A proto se zhluboka nadechnul. Už toužil vyslovit své přání, když mu do toho skočil vlk, který očividně nedokázal chvíli ani postát či vydržet zticha. Takové přerostlé štěně to je. „Určitě i takový vlk jako ty má nějaké přání, jaké je?“ Zeptal se. Nepovídej, vůbec jsem ti to nyní nechtěl říct. Protočil oči, než řekl: „Chci vědět, co se stalo mému otci.“ Padla na něj úleva. Poprvé něco takového, co jej trápí již tak dlouhou dobu, řekl nahlas. A stejně tak to nebyl žádný vlk, co by jej znal. Dokázal své přání říct úplně cizímu vlkovi. Úspěch? Záleží na úhlu pohledu.
Život se asi zamýšlel. Znal plnou pravdu, ale nevěděl, zda ji chce Mitsurugi skutečně znát. Hledal slova? Šedý si nad tím také lámal hlavu, takový ukecaný vlk a najednou mlčí. Něco tu nehraje… To si tedy Mitsurugi myslel. Právě tímto ukazoval svou pošetilost. Kdyby jen znal úplnou pravdu, nemyslel by si, že je opravdu on vrah svého otce. „Já nevím, neznám tvého otce.“ Odpověděl. Mitsurugi se zarazil. Když ten vlk zná jej, jak může neznat jeho otce? To nezná všechny vlky světa, když už se chová tak chytře a plní přání? Musí mi odpovědět! Naštval se trochu, tato slova ho úplně vyhodila z klidu. „Já se neptal, zda jej znáš, ale…“ Byl přerušen. Přízrak zakroutil hlavou. „Pochop mě, chci znát pravdu!“ Naléhal už skoro jako vlče a kdyby se nekrotil, už by u toho i brečel. „Uklidni se, opravdu ti nemohu lépe odpovědět, neudálo se to v území, které já sám znám.“ Mitsurugi jen mlčel a tikal očima. Cítil je opravdu jako hlupák. Měl raději mlčet a dopadlo by to mnohem lépe. Jak pro něj, tak i pro samotného Života. „Měl bys zmizet, Mitsurugi.“ Zaznělo z jeho tlamy.
„Ne, já nechci!“ Prohlásil a jasně si za tímto názorem stál. Žádný vlk jej nepřinutí se hnout z místa, když získává takto životně důležité informace. A už vůbec ne někdo takový, kdo má jen normálně odpovědět na jeho otázku. „Prosím, chci znát odpověď!“ Zavolal se slzami ve tváři již. „Na toto je již pozdě.“

>>> Poušť (přes Narrské kopce)

>>>> O B J E D N Á V K A <<<<

vše naceněno Launee
ID - B06/odznaky magie Příkazu + přírodní barvy(//plné hvězdy jsou koupeny, jen se čeká na schválení u Smrti)

Celková cena: 60 + 220
UPLATŇUJI SLEVU 60%
PO SLEVĚ: 24 a 88

<<< Jedlový pás

Místo, kde se zjevil nikdy nepoznal. Alespoň prozatím nikdy neměl šanci se zde objevit, ale místní strážce již o samotném Mitsurugim dávno ví. I on o tomto přízraku nejednou slyšel a nikdy by jej nenapadlo, že se skutečně s ní setká. Šedý vlk se porozhlédl. Toto místo mu v čumáku přehrávalo podivné pachy, které nebyly vůbec příjemné. Jako by toto místo dávalo všemi možnými prostředky najevo, že zde není všechno v naprostém pořádku. Měl raději zůstat ve své smečce a netoulat se po všech možných koutech tohoto světa. Snažil se trochu zorientovat, avšak nebylo to k ničemu přesně platné, jelikož Smrt si jej našla sama. Jako strach se plížila opatrně k němu. Kdyby neztratil všudypřítomným strachem hlas, jistě by se zeptal, zda tu někdo je. Strach se však přibližoval a jindy velice drsný vlk oněměl. Netvářil se nikterak nadšeně, když jeho tělem proudil tento pocit. Obvykle se všemi prostředky snažil všech takových emocí zbavit. Ale toto místo svou atmosférou jej úplně pobláznilo. Zhluboka dýchal a mohl jen doufat.
„Snad se nebojíš?“ Ozval se hlas. Vypadalo to, že vychází přímo za jeho zády. Ohlédnul se s myšlenkou, že spatří někoho, kdo tento ledově chladný hlas vlastní. Za ním však bylo prázdno a nenacházel se tam nikdo. Že snad mé nitro samo? Udivil se. Nic takového však nedávalo smysl, ani jakkoliv rozbitý vlk by se přece sám sobě v hlavě nestrašil. Co blázním?
„Strach skutečně umí zázraky, vlku.“ Uslyšel ještě jednou. Ne, toto se mu opravdu nelíbilo. Zatřepal hlavou. Někdo tu musí být a dělá si z něj jen legraci. „Kdo tu je?“ Zeptal se konečně trochu suchým hlasem. Trochu vody by mu přišlo nyní vhod.
Ticho bylo opět přerušeno podivným hlasem, nyní se však Smrt neskrývala, pohrála si s ním asi dostatečně. „Nezahrávej si se mnou, prcku. Dost dobře víš, kdo jsem.“ V Mitsuovi to však nevyvolalo vůbec příjemný pocit, musel zapřemýšlet, odkud by mohl takovou postavu již znát.
„Ty jsi ta, o které mi mluvit Mainere?“ Zeptal se šedý. Možná to bylo i o dost drzejší než plánoval původně se zeptat, ale byl vůbec rád, že ze sebe dostal vůbec nějaká slova, co dávají ve výsledku smysl. „A kdybys dal na jeho rady, rozhodně víš, jak se správně tento vlk zaprvé jmenuje a zadruhé také bys nyní věděl, jak se ke mně máš chovat. Tímto přístupem… Bys neměl tak dobrý konec jako minule.“
Všechno si to vyslechl a zapřemýšlel nad tím. Jméno této entity mu sice vypadnulo, ale vzpomněl si na to, jak mu vyprávěl Mainere o tom, že si s ní není radno zahrávat. Měl štěstí, že nyní byl dosti zticha a strach v jeho těle dělal divy. Nechoval se zrovna ukázkově, ale i tak jej ještě nezabila nebo nehodila do sopky, takže je to částečný úspěch. Mlčel však. Věděl a to mu stačilo.
„Já však o tobě vím, že máš problémy s jednou určitou věcí – magiemi.“ Tato slova mu otevřela ještě více oči o tom, v jak moc špatné situaci se nyní nachází. Magie nenávidí, jak jen může a je tuze rád, že žádnou v sobě ještě neobjevil. Jakou odpověď tedy Smrt očekává? Že jej změní to, že nyní se bojí? Takto pošetilý není.
Než jí dokázal zase odpovědět, vlčice, která tomuto místu vládla jej dokázala několikrát obkroužit. Strach ještě větší mu nyní nenažene, spíše mu postupně klesá. Ale stále v jeho těle koluje. „Problémů mám dostatek, magie však k životu nepotřebuji.“ Odvážil se jí odpovědět. Kdyby však jen věděl, jak silná slova použil. Jistě by si to jinak rozmyslel.
„Jsi hlupák,“ oznámila mu a podívala se mu hluboko do očí. On na to zareagoval zavrtěním hlavy na znamení nesouhlasu. Zbytečně svým chováním dráždil příliš velkou a mocnou osobnost. „Měl by sis to rozmyslet. Zmiz, pokud ti je život milý.“
Kdyby byl nyní drzý nebo se v tomto chování vyžíval, odplivnul by si. To neudělal. Pouze nesouhlasí s jejím názorem ohledně magií. Svou stále neobjevil a má ještě nějakou dobu možnost, aby něco takového dokázal a změnil svůj skálopevný názor. Sílu magií ještě on sám nepoznal, ale už viděl, co vše dokáže u jiných. A on nepotřebuje skončit jako jiní. Než tedy stihnul vše ještě více zhoršit, zmizel stejně jako se sem dostal.

>>> Život (Byl použit teleportační lístek)

>>>> O B J E D N Á V K A <<<<

ID - M03/PŘÍKAZ/5* - 250 drahokamů
ID - M04/Nicos/1* - 5 křišťálů
ID - M04/Nemesis/1* - 5 křišťálů
ID - M04/Sunstorm/1* - 5 křišťálů
ID - M04/Karoe/1* - 5 křišťálů
------------------------------------------
CELKOVÁ CENA 250 a 20
UPLATŇUJI 50% SLEVU
CENA PO SLEVĚ: 125 a 10

<<< Mechový lesík (přes Aina)

Vlkovi přišla tato cesta jako ta nejlepší možná. Mohl být zase chvíli sám a přesto o něm pár vlků vědělo, že žije. Skvělý plán. A navíc má nyní kupu času než se objeví opět Mainere u nich v Mechu. Proč toho tedy nevyužít a nejít prozkoumat okolí? Třeba na jedné ze svých cest objeví i něco k jídlu, co by tak rád bral. Žaludek se totiž nedá nijak umlčet a kdyby s ním někdo šel, jeho kručení by jistě slyšel i skoro hluchý vlk. Snad tuto hladovku jeho tělo ještě vydrží. Když neměl dostatek odvahy se zeptat ve smečce, zda není něco ulovené. Ale tak, co si sám neulovíš, to nemáš. Jen se tedy zarazil. Jak vůbec něco takového ulovím, co by mě dokázalo nasytit? To je docela dost velká záhada, kterou by nyní měl vyřešit, co nejrychleji než něco sežere jeho. Pár takových vlkožravých jelenů tu určitě pobývá a na nějakou mladou krev se jistě těší. Rozhlížel se během chůze po píchlavém jehličí. Tady nic nežije... Nějak mu pomalu docházelo, že si vybral asi špatný směr. To je zvláštní... Přeci v lesích bývají normálně zajíci a jiná zvířata... Proč tady není nic kromě stromů? Tato záhada mu připadala opravdu vážná. Ale nenapadlo ho to otočit a jít zpátky či jiným směrem. On projde celý les, aby se přesvědčil, že tu opravdu nic není. Co kdyby se někde všechna zvěř ukrývala za stromem a on je jen přehlédnul? Nemá silné lovecké dovednosti, ale také si moc nevěřil, že by dokázal přehlédnout nějaké běžící zvíře. A ještě ve sněhu.

>>> Smrt

Vlků se najednou okolo něj objevilo tolik, že si musel i zavzpomínat na jejich jména. Většinu znal, ale postávalo tu i několik úplně nových tváří. Není slušné se však jen zeptat, jak se jmenují bez předchozí diskuze, takže jen mlčel a sledoval je, co dělají. Když pár z nich i odešlo, oddechnul si. Chtěl se i najíst, ale nepřišlo mu vhodné se jít zeptat někoho, zda je tu vůbec nějaké jídlo. Všichni vypadali nějak zaměstnáni a on... Jen stál, odstrčen od všech. Nevadilo mu to, že se s ním nikdo nebavil, takto mu to přesně vyhovuje. Jen tak stát, poslouchat a být sám se svými myšlenkami. Vadilo mu však to, že na něj všichni mohli se dívat jako na zástupce nějakého exotického druhu. Všichni si tak rozuměli a chápali se. Ačkoliv je toto místo jeho domov, necítil se tu nyní žádaný. Ale mohl bych si dovolit se vzdálit nyní? Napadlo jej, že by se mu hodilo, kdyby mohl na chvíli si odskočit sám pro jídlo nebo se jinde schovat. Ale hned po chvíli jej přepadla myšlenka o tom, že tu nyní nebyl tak dlouho a vlci z Mechu by jej mohl vnímat jako nějakého nepřátele, který s nimi není rád. Avšak má tu lhát? Má je rád, ale tolik u sebe jich zase nepotřebuje. Pár expertů by mohlo doslova mu až dýchat na krk, kdyby se otočili nebo jen o kousek přistoupili.
Stále poslouchal o čem se baví vlci. Napřímil uši, když slyšel jméno svého známého. Znělo to první, jako by se mu něco stalo. Zarazilo ho, přeci jen, on se srdcem z kamene se najednou zajímá o někoho, kdo se o něj zajímá asi stejně jako Mitsu. Mají k sobě tak podivný vztah, až je podivuhodné, že Mitsu se opravdu o něj zajímá. Nedokázal si to přiznat, ale opravdu má Mainereho i po tom všem rád. Ať už to bylo jeho útěk nebo hrozba, že ho hodí do sopky... Pořád to byl ten černobílý vlk, co se ho nějak ujal a ukázal mu to tady. Jeho srdeční tep zrychloval a opravdu doufal, že se mu nic nestalo. O to větším šokem pro něj byla informace, že se šel někam projít. Vážně jsem tu šílel a ten blázen se šel jen projít? Pousmál by se nad sebou, ale neměl na to. Je takový hloupý, že se opravdu strachuje o jiné.
Ale když o něm již přestali mluvit, mohl už zase zpátky couvnout. Zacouval tedy od davu. Měl štěstí, že mohl mlčet, prostě mu jen stačilo předstírat, jak strašně moc všechny poslouchá a vnímá. A i tak mu to nebylo příjemné. Rád by se opravdu někam vypařil. Klidně jen na chvíli. Nezlobte se na mě, ale musím jít na čerstvější vzduch... To bylo poslední, co potřeboval, aby se namotivoval se jít ještě někam projít a pak se teprve setkat s Mainerem. Tedy pokud se jemu samotnému po cestě zpět ještě něco nestane.

>>> Jedlový pás (přes Aina)

<<< Východní hvozd

Domov, pokud dokázal toto místo opravdu nazvat něčím takovým, je pro každého srdcová záležitost. Šedý vlček však byl stále na vážkách, zda i zbytek smečky si jej cení stejně jako on jich. Teda, s jistotou musí dodat k tomu, že stále nezná všechny členy smečky a nyní málem ani netrefil domů. Proto měl radost ve svém nitru, že nezabloudil a konečně v čenichu nasál jemu známý pach. Konečně. Jeho výprava byla spíše jedna velká katastrofa. Někoho potkal, ale jinak to není nic o čem by se měl rozpovídat Maineremu. Či vůbec někomu převyprávět. Nikoho nezajímá jeho životní trable. Každý již má dost svých problémů, takže ani Mitsu nechce vědět problémy jiných. Není to vlk, co by toužil někoho odposlouchávat a nebo se dokonce svěřovat. Pomoci by mu stejně nikdo nedokázal.
Jemu známý mechový porost se skoro ani nezměnil od doby, co jej před více než rokem na tomto místě objevili členové smečky. Měl štěstí, nebýt jejich pomoci, asi by skončil jako potrava nějakého dravce. Kdo by totiž očekával, že malé vlče se dokáže dotoulat až zde a přežije to. Ale to nikdo ještě stále neviděl jeho psychicky poničenou stránku. Alespoň tuto dokáže stále maskovat a relativně dobře se mu to i daří. Možná i toto bude klíč k úspěchu. Kráčel dál travinami a okem sledoval, zda se zde neblíží někdo mu známý a nebo někdo dokonce s jídlem pro něj. Jídlo by totiž jeho trávicí trakt ocenil. Jak vůbec jen nejedl? To raději ani nechtěl vědět.

<<< Zarostlý les ( přes Zrcadlové hory)

Během jeho cesty zpátky k domu jej překvapilo, že již nyní se opětovně objevuje pod jeho nohami bílá nadílka. Minulý rok se této věci ještě bál a správně ani nevěděl, jak se tato věc jmenuje. V ten čas to však bylo pouhé vlče, které pořádně neznalo ani sebe samo. Vyrostl, ale i tak by o sobě neřekl, že sebe zná dostatečně dobře. Je plno věcí, co jsou nad jeho síly a myšlení. Zamyslel se nad tím, jak mu kdysi starší vlci řekli, že se tato věc jmenuje. Sníh? Zní to divně, ale zároveň i docela podobně, že to někdy už slyšel.
Měl štěstí, že tento hustý les přes koruny stromů nepustí tolik sněhu jako někde na louce. Nemohl si tedy stěžovat na studené tlapky a zbytek končetin. V klidu si ťapal svým stylem a užíval si chvíle, kdy byl sám se sebou. Avšak i přes jeho spokojenost, ho stále na srdci tížilo to, že tak dlouho neviděl svou rodinu. Potřebuji domů... Nic takového však nedokáže říct nahlas, aby ostatní členové smečky věděli, jak on je vlastně má rád a je vděčný za záchranu svého malého vlčího tělíčka.

>>> Mechový lesík

Toto pravidlo platí tedy i na lovy zvěře? Nebo, jak se toto pravidlo týká lovů obecně. O smrt se totiž jedná, ale psát do spoileru, že se zakousnul vlk do zajíce není jinak nevhodné. Děkuji za případnou odpověď.

Nenaplněné setkání, které jej naplňovalo a očarovalo jeho myšlenky. Rád by jej znovu potkal, pokud to tedy opravdu je on. Ale chtěl se vyhnout trapnému momentu, kdyby se jen zmýlil a jednalo by se o někoho úplně jiného. Sledoval jej. Dokonce se na něj i vlk podíval, ale on nijak nezareagoval. Možná to je škoda a možná to tak i mělo být, že on z křoví nevyleze. Prohlédnul si jej tak alespoň. Vzpomínky mu v hlavě ožívaly a hluboko v sobě věděl, že by se měl ozvat. Jeho druhá zlomená polovina sebe však hlásila, že mu nebude rušit jeho příjemný den a raději se vypaří. Na jeho straně bylo i to, že keř byl dosti velký na to, aby jej pohltil a i když občas svou neopatrností pohnul několika větvemi, nemohl jej poznat.
Až byl vzduch čistý a vlk odešel, proplížil se opatrně i on. Je čas jít domů. To byl jeho cíl. Dlouho se neukázal doma a jeho samotného zajímá to, jak se vůbec domů dostane. Avšak zkusí jednu cestu a pokud půjde pořád rovně, jistě to najde. Případně - ta horší varianta - se někoho po cestě zeptá. On se sám nerad jen tak ptá cizích, ale kdyby se tam objevil někdo mu známý... Asi by to byla ostuda, ale mohl by jej také jen tiše následovat. A to znělo jako skvělý plán. Kudy to jen bude? Váhal, ale rozhodnul se skoro chvíli po této myšlence. Zda to byla správná cesta nebo ne, teprve zjistí.

>>> Východní hvozd (přes Zrcadlové hory)

<<< Třešňový háj (Maharské močály)

Cestovatel pokračoval dále. Klidně by jej tak už někdo mohl nazvat, za relativně krátkou dobu dokázal projít tolik věcí a ještě více jich zažít. A přeci jen stále chce jediné - najít svého otce. Možná je to již marné přání a nikdy se mu nesplní, ale pilně si na něm pracuje a opravdu rád by se s ním opětovně shledal. Samým nadšením pro svého milovaného otce úplně zapomněl i na jiné vlky, kteří ho v jeho mládí podporovali. Vrátil by se zpátky do bezstarostného žití, kdy jej mohlo zajímat možná tak doba spánku a velikost jeho porce masa. Při procházením houští si všimnul vlka, který mu něco připomínal. Nevěřil tomu však úplně a myslel si, že je to třeba jen někdo mu podobný. Co by se tu jen tak potuloval vlk ze smečky, která je daleko stejně jako jeho otec. Ale musel to zjistit, prozkoumat a samozřejmě vyvrátit. Zrzavých vlků je spousta a jeho pach si již nepamatoval. Je to tak dlouhá doba, že by mohl nyní ten vlk, kterého myslí, i klidně nežít. Tiše se proplížil tak, aby ani lístek nebo větvičku neohnul. Opatrně. Stále totiž mohl být někdo jiný. Pozastavil se, stále maskován, a sledoval ho svými zlatými očima, co vyvede. A zda ho dokáže poznat. Možná kvůli porostu neviděl pořádně, jak by si přál, ale nyní musel vzpomínat, zda se chová stejně jako on. Čas plynul a oba se změnili, co se týče nejen velikosti. Jsi to ty, že ano? Znělo to zvláštně i pro něj, ale plnou vůlí doufal v to, že ano. Své kamarády rád vidí, i když to tam nikdy nevypadá jako pravda.

Očividně řekl více než měl. Jazyk mu nefungoval tak správně, jako by normálně měl. Necítil se uvnitř jako on. Jako by jeho tělo jeho duši ignorovalo a dostával ze sebe slova, která měl držet hluboko v sobě. Nějakou chvilku mu trvalo, než došel, co vlastně řekl. Sklopil zrak od vlka, kterého očividně svou bližší existencí znepokojoval a pomalu se sunul od něj. Nebyla to zrovna jeho parketa odcházet z diskuze a ještě takto uboze. Kdyby ho jen tak viděl nějaký vlk znalý sociálních dovedností... Asi by nevyváznul s hlavou na správném místě na jeho těle. Štěstí, že je to jen mezi ním a tím vlkem. A zrovna ten depresák nevypadal jako někdo, kdo by o něm řekl, jak neumí zacházet správně s jinými vlky. Rychlá odpověď - opravdu neumí. Nikdy se nenaučil, jak přátelsky vést rozhovor, pokaždé to zní jako výhružky nebo naprostá slova bez citu. I kámen projeví při dopadu do vody více emocí než on při mluvení s cizími. Zda za to může jen jeho výchova či jeho povaha nelze jednoznačně říct, nyní se však snažil, co nejrychleji vypařit, aby si neutrhnul ještě větší ostudu po tom, co prozradil jméno své alfy. A tím tedy odhalil i místo svého pobytu a jméno smečky. Ale jen pokud si to ten vlk zapamatuje. Může však spoléhat na to, že jej nepodchytil nebo její jméno zapomene? Nejde se spolehnout na nikoho kromě sebe samotného. A tak sklopil i hlavu, ocas a běžel pryč. Nejlépe daleko od jeho domova aby jej nenásledoval.

>>> Zarostlý les (přes Maharské močály)

I nadále jeho chování mu nepřipadalo vůbec normální. A že stále nedokázal odpovědět na jeho otázku ho zmátlo a vyhodilo z jeho komfortní zony. Nechápal, proč se ten vlk neustále dívá směrem k zemi, vždyť by se mohl jednoduše podívat na Mitsua, který by mu jistě jen po pohledu na jeho tvář pomohlo s jakýmkoliv psychickým problémem. Vlk se však pro něj nepřijatelně moc třásl. "Neklepejte se tolik, zima není až taková." Řekl směrem k němu. Zima nebyla vůbec, spíše úplný opak. Jeden by řekl, že na sluníčku by jeden i chytil úpal. Nechytil právě nyní tento vlk něco ze sluníčka a nyní blouzní? Ale ano, přišlo mu to jako rozumné řešení, jak mohl vzniknout takovýto problém. Kdyby však jen věděl, s kým to má tu čas. Jistě by nějak pomohl, i když by poté tu pomoc několikrát zavrhnul s tím, že toho vlka vlastně ani nezná a tak by mu nepomohl už vůbec. Ale naopak, uvnitř duše to byl opravdu křehký vlk, který rád pomáhá. "Nevrťte tvou hlavou a raději mi odpovězte," mírně zvýšil svůj hlas. Jeho trpělivost s jeho mlčením se chýlila ke konci, nyní už ať udělá nějaký zvuk, gesto nebo cokoliv, ale měl by, co nejrychleji mu odpovědět. S hluchoněmým se totiž poněkud špatně funguje. že já se dal do diskuze s nějakým potulníkem, měl jsem se na něj raději vykašlat a jít rovnou zpět domů... Docela by jej už nyní zajímalo, co dělá zbytek smečky. Je to už doba, co je viděl a zachránil naposledy. "Launee nebude ráda, když mě tu tak zbytečně držíte-" promluvil ještě jednou. A kdyby nebyl slušně vychovaný a nečekal na odpověď, už by si vzal svých šest švestek a šel by o dům dál směrem domů.