Gallirea - Příspěvky uživatele

<<< Jižní Galtavar (přes Mahtaë (sever))

Zbabělec. Co jiného to mohl být. Měl se řídit svým nitrem, ale místo toho nedokázal ani chvíli vydržet po boku několika mladých vlků. I on byl kdysi takovým malým ustrašeným klubíčkem, které se objevilo jen tak v trávě na území lesa. Stal se členem smečky, která zde pobývala a později i vyrostl v takovou osobnost, jakou je nyní. Minulost se nedá znovu vrátit a on by to ani nechtěl. Být vlčetem je podle něj tak omezující fakt, že už nikdy nechce s nimi mít ani cokoliv společného. Nemá je rád a ani nikdy už nebude. Všechna vlčata, kromě jej, jsou moc ukecaná a hravá. Jak jen on mohl být tak naprosto odlišným příkladem? Škoda, že jej ani Karoe nezažila jako mladšího, třeba by se něčemu rozumnému i přiučila. A nyní ta Saturnova dcera... Taková zvláštní kombinace všeho.
Pod nohami se mu pomalu začínal objevovat sníh. A tento fakt znamenal jen jedno - opět přišla zima. Ani si nevšimnul, že nyní jeho srst je daleko hustější a delší. Ani neměl jak, neb voda zde žádná nebyla, aby se sám viděl. A pokračoval dále, nechávající za sebou otisky tlapek. Tento nepříjemný pocit nemá rád. Nejen, že jej tak někdo může lépe vystopovat. Ale hlavně to, že nedokáže plně snést mezi tlapkami kusy sněhu a ledu, které jej neustále zebou a kousají.

>>> Zarostlý les (přes Zrcadlové hory)

Všichni ví, jak on moc nemusí od posledního incidentu ta vlčata. Tato malá stvoření nejsou jeho šálek čaje a už vůbec ne něco, co by měl s radostí vítat. Musel je všechna zklamat, když vlastně nic jim nepřinesl a nijak je neuvítal jako zbytek smečky. On na něco takového není. Jeho srdce nestřílí paprsky radosti a úsměvu na míle daleko, ale přesto si umí v něm najít místo na někoho, koho potřebuje. On byl spokojen, že mají lov splněno a nebudou celou tu zimu hladovět a v úkrytu na sebe jen zírat. Hladu by se tímto způsobem určitě nezbavil nikdo.
Postupně mu představil Saturn nově příchozí vlky. Jejich jména ještě budou docela problém. Hlavním a důležitým faktem bylo to, že se nyní ten vlk přiznal k tomu, že si pořídil dceru. Super nápad, mít ještě o další hladový krk navíc... Ale neřekl půl slova. Byl docela šokovaný, že odešla jeho zachránkyně Launee. Ale neměl kuráž se ho zeptat na více informací. Nechtěl rušit jejich příjemnou rodinnou atmosféru. Takže, když se rozcházeli už směrem k domovu, zbaběle se nepřidal. Nechtěl je otravovat. "Přijdu brzy," řekl a nechal ulovenou kořist jen na Saturnovi, aby ji odtáhnul do skrýše. Možná, aby ukázal dceři svou sílu a možná jen z toho, že se mu nechtělo domů. Jeho toulavé nohy ho totiž vedli ještě na nějakou kratší vycházku.

>>> Východní hvozd (přes Mahtaë (sever))

hlásím se! x1

Poprosila bych drahokamy, děkujuuu <3

Stále postával na kořisti. Tato už nikde neuteče, ale přeci jen se musel zeptat. Nemohl určit takto od pohledu, zda nebude potřeba ulovit ještě něco, že by toho bylo na zimu málo. On o tom nerozhoduje. To tady ten Saturnus. Který se nyní rozmluvil. A tak naklonil hlavu směrem k němu. Jistě, rád si poslechne, copak nového se odehrálo, zatímco on procestoval nemalý kus světa. Copak by se tak mohlo stát nového? Říkal si a nějak odhadoval, spojoval si skládačku. Nic velkého však z toho neočekával. A tak tedy čekal, co nového mu přivede do jeho ouška.
"Odtáhnu to," řekl. Nepotřebuje asistenci, on domů trefí a bezpečně kořist přepraví. Nic se tomu nestane a jemu také ne. Umí se bránit a ubránit něco, co už neuteče, je ještě jednodušší. A pak začal volat někoho s podivným jménem. Proč? Proč nám nedošel pomoci dřív, ale až teď? Nechápal to. Proč by si nyní volal někoho na pomoc, když tu celou dobu nebyl? Aby to první snědl? To určitě! Je to jejich úlovek, oni mají prvotní právo se najíst! Nikdo jiný, kdo je sledoval v nějakém křoví, se má najíst první? To je snad jen legrace, ne? Nechápal to a tvrdě nad tím dumal. Otázka od Shey ho trochu překvapila. "Jsem v pohodě." Řekl struze, ostatně jako skoro po celou tu dobu, co s nimi byl. Neřekl nikdy snad ani dvě souvislé věty za sebou, jen občasná slova, větu... Stejně tato otázka nemohla být myslela nijak vážně, jelikož ani jeden z nich nevypadal, že by nějak byl zraněn nebo dokonce hnedka umíral. Žijí zatím oba.
A pak se obejvila vlčata. Vykulil jen mírně oči, když začalo jedno volat své rodiče. Už. už se připravoval říct, že on jeho rodičem rozhodně nebyl, ale ono nemyslelo jeho. Ohlédnul se okolo sebe. To vlče v dáli bylo trochu víc tiché. Přesně tak by se měla chovat všechna vlčata. Nikoho nezajímají jejich problémy. Snad jich jen není ještě víc někde schovaných...

Přikývnul na plán vedoucího lovu. Samozřejmě nic nenamítal, jelikož to nebylo potřeba. Snesl tento plán, nemohl ani nic jiného říci. Jak by mohl on ještě nějak poučoval, když sám nic o tom neví. Jindy... By to dopadlo jinak, ale tento moment byl jiný, tak trochu jiný. Učil se, během učení vždy naslouchá jiným, ale nevypadá to tak. Nikdy nevypadá jako vlk, co by rád někoho vyslechnul, ale když mu to někdy má něco přinést do budoucna... To je prostě něco jiného. Užitečného.
Opatrný? To je vždycky, nic neuspěchá, jde v pořádku a bezchybně. Přemýšlel u toho, jak moc špatně asi musel doteď vystupovat, když jej ještě poučuje o chování. Udělal jsem něco špatně? Nakonec jej vyvedlo z mysli až povel od Saturna. Vždyť já mám dávat pozor- Uvědomil si. Zrychlil tedy a kousek od kořisti vyskočil a skočil trochu neohrabaně po jejích nohách. Doufal, že to nikdo jiný neviděl a nebude komentovat, skočil jak kámen do vody hozený. Opravdu velice nechutně. Jemu samotnému by se u toho zvednul žaludek.
Nebylo však potřeba sebou nechat máchat do stran a na losici jen stát. Zakousnul se tedy do jejího jednoho stehna a několikrát trhnul. Snažil se tedy. Neměl tedy takovou sílu v čelistech, aby dokázal něčemu takovému jen tak jednoduše odstranit nohu od zbytku těla. Naopak, spíš se snažil jen tak zajistit, aby už se nezvedla a neutekla ještě dále. Minimálně s takto potrhanou nohou by to bylo velice zajímavá souhra náhod, aby se ještě zvedla. I drápy se zarýval do několika míst kůže a jejího masa. Až je pokrývala červená tekutina. "Máme to?" Zeptal se, aby byl jistý a mohl pomoci táhnout úlovek do úkrytu.

První, kdo se k němu slovně ohlásil byla neznámá vlčice. Sheya, jak se mu představila. "Mitsurugi," řekl směrem k ní. Dle jeho úsudku nebylo potřeba více k tomu dodávat, aby správně pochopil, že se představil. Nechtěl to zbytečně zdržovat mluvením o sobě, na to je času v budoucnu jistě více. Ale nyní ho zajímalo něco jiného. Proč jej volali? Čím jím může posloužit tento úžasný šedý vlk? Stejně jej ta Sheya nevnímala a raději sledovala Saturna. Proč ne? Alespoň mou krásu nevykouká okamžitě...
Vyslech si nyní samozvoleného vůdce."Také," řekl k tomu, že jej rád vidí. Viděl ho naposledy, když to bylo ještě malé nedochudče. Nyní je už vyrostlým a hezky narostlým dospělcem. Možná jej ani nepoznával. Asi to barevné prokletí? Utahovat si z toho by však bylo ještě větší zlo, takže to jen tak nechal být. Přikývnul. "Jistě, že pomohu." Přestože neměl sám dostatek zkušeností na to, aby řekl, že by to zvládnul sám něco, spolupráce by se mu asi hodila. Nechtěl si to nijak vnitřně přiznat, ale ano. Potřeboval pomoci a naučit se správně lovit. Doteď to moc nedělal a raději využíval, co už bylo uloveno v úkrytu. Je tedy nejvyšší čas na to, vše napravit a zvýšit si své dovednosti. Věk na to už má, sílu také, bylo by trapné, kdyby mu to potom nešlo.
Přikývl, když dostal svůj úkol, ale než si to v hlavě urovnal, co má vlastně dělat, už jeho roli přebrala Sheya. Super, trapas už je hned tady... Oklepal se ale rychle. Viděl, že nyní musí přebrat roli po ní, raději se ani neptal, aby ještě nedostal pokárané od Saturna. Zrychlil pohyb směrem za vlčicí, co byla pořádně uštěkaná. Kdo by jen hádal, že bude potřeba tolik hlasů, aby se dokázalo lovit? Nechápal to, ale nedělal nic, co by mělo rozčílit. Stál obličejem směrem k rozehnanému stádu, ale vyčkával. Bylo by zbytečné, kdyby se rozeběhnul bezhlavě ještě proti tolika kusům. Nemuselo by to dopadnout dobře. A tak čekal a sledoval, jak moc se přibližuje k němu a Saturnovi jejich budoucí kořist.

<<< Rozkvetlé louky (přes Smrkový les)

A tak mu dal pokoj, upřímně říci, koho by to i bavilo neustále poslouchat o něčem takovém, co ani nedávalo hlavu ani patu. Ne že tedy ten černý vlk měl nějak výrazné paty nebo v té hlavě něco. Ale nemohl se vlk takové úrovně jako je Mitsurugi, nechat klidně urážet. Po bylo hluboko pod jeho úroveň. A takto nikdy nechce kdokoliv klesnout. Vykašlat se na něj a jít si po svých bylo tím nejlepším řešením.
Ještě chvíli mu zněla v hlavě jeho slova, které se snažil vypustit z hlavy druhým uchem, než kterým přišlo. Nešlo to jen tak jednoduše, jak si usmyslel. Zhýčkaný puberťák... Neustále mu hrálo v hlavě. Nejsem puberťák a už vůbec ne zhýčkaný... On a zhýčkaný? Zažil si někdy ten černý to, co on musel? Poslouchat na slovo někoho, koho nechtěl a nic ho k němu nespojovalo. Schválně, jak dlouho by na jeho místě vydržel on a nezměnil se. Pod nátlakem, kdy je každá chvíle drahá a krátká, je to jediná normální volba.
A poté uslyšel zavytí jemu známé. Smečka. Řekl si a okamžitě zpozornil. Když se celou dobu neobjevil, mohl by alespoň nyní. Vytí znamená něco opravdu důležitého. To by si udělal velký vroubek, kdyby se nepřišel alespoň ukázat. Následoval tedy zvuk, dokud nepřišel ke známému hnědému vlkovi. Saturnus? Přemýšlel, zda si neplete jeho jméno. Ale proč volá on ostatní?

Co si to jen zkouší? Nejraději by ho chytil pod krkem a několikrát s ním na místě zatřepal. Ale nebyl jasný důvod a Mitsu není nějaký nájemný vrah, co by se v tom vyžíval, i když se vlastně oběť niajk neprovinila. Zatím. Mělo cenu na něj vůbec odpovídat? Nemělo, zbytečně by se šedý vztekal nad něčím, co už má dávno jasného v kapse. Ten černý jenom zkouší, co mu on dovolí, ale šedý neustoupí ani o krok jinam. Skálopevně si za svým stojí. Že doplatí? Ale kdeže, tento už má všechno jasně dané jako na dlani, stačí se všeho jen dotknout a je jasné, že je jistým vítězem této budoucí rvačky. I přes svůj handicap, toto není rovnocenným soupeřem pro něj. Tím, jak mluví se postupně více a více o to jen říká, aby dostal něco. A nějaký dárek to nebude.
"Ty také nezníš jako nějaký klidný a někdo, kdo přemýšlí nad následky svými činy." Odseknul k němu. Že si bral už jeho více do huby jej postupně více a více vykolejovalo. Neuměl mluvit správně s jinými vlky, natož pořádně a asertivně s nimi vést komunikaci. A tento černý? Jen a jen přilévá olej do již rozžhaveného ohně. Plameny chrlící i několik metrů nad hlavy obou dvou vlků zde. Ten černý zněl spíše jako někdo, kdo si potřebuje pohonit své ego a omylem zakopnul o špatný kámen. Mitsurugi se totiž nenechá. "Chceš si něco dokázat?" Zeptal se ho a ohlédl se zarudlýma očima směrem za sebe. "Následuj mě a můžeme zkusit, kdo koho vyvede z omylu. A ty nepřijdeš třeba k úhoně." Zvednul se, otřel si oči. Vyzkoušíme si, kdo má větší sílu a umí myslet... V hlavě se mu uronil krásný plán, snad jen bude černý spolupracovat. Nestálo by ho to pak tolik úsilí jako bitka tady narovinu s ním.

>>> Jižní Galtavar (přes Smrkový les)

Znechutil svým chováním toho vlka? Tím jedině dobře, nerad by měl ocásek vlezlý jako osina. Prostě nikoho takového nechce ve své blízkosti. Sdílet s někým takovým byť i jen vzduch je něco vyššího a plně dostatečného. Nechce to. A ještě se ho pokoušel naštvat? Co si o sobě myslíš? Jako by ho málo štval jen ten pyl okolo nich. Moudřejší ustoupí, ale rozumný ten problém vyřeší. Pomyslel si. Musel zahodit myšlenky na to, aby on neshodil jeho do té vody, když o tom tak básní. Jen kdyby to byl on, tak by jej pod tou vodou ještě i chvíli držel. Třeba by si to rozmyslel své poučování. Jeho to opravdu nezajímá, umí si své nohy ovládat sám. A i poslepu by se dokázal pohybovat celkem slušně. Bez jakékoliv jeho pomoci. Nestojí o ni.
Otřel se znovu. Jen ať to už skončí... Toužil po tom převelice. Každé jedno slovo, které vyslovil mu hnulo žlučí. Postupně se to v něm vařilo. "No, pán tu má ostrý jazýček." Promluvil k němu. Otřel si znovu oči. Rád by se na něj podíval s čistýma očima bez jakéhokoliv problému s nimi. Chci se toho někdy zbavit... Kdyby to tak jen šlo vypnout z vlastního rozhodnutí. I když, trochu by to šlo. Odejít někde z té louky a tím by se to ukončilo. Ale tento... Mu v tom tak trochu brání.

I když viděl jen matně, pouze nějaké obrysy, byl si jist, že kousek od něj je nějaký vlk. Černý? Dosti pravděpodobně, ale nevěděl, zda není nějaký známý. Nepůsobil tak. Už jen chůzí, chování i těmi nechutnými slovy. "Heh," promluvil k vlkovi, který jej varoval před něčím tak hloupým. Rozhodně nespadne do vody, i když vidí docela špatně, pořád se alespoň nějak dokázal orientovat. A to, jakým hlasovým tonem to řekl znělo jako urážka. A taky to Mitsurugi jako urážku na svou osobu bral. Jak si to jen dovoluješ? Dokázal by se samozřejmě z takovéhoto problému zachránit sám. Nepotřeboval by jeho pomoc, ani od nikoho jiného. Hezky si to zvládne sám. Nikdo nemá právo na něj sahat a nazývat to záchranou. Jak nechutné to slovo, že se mu z té myšlenky zkroutily pysky. Zastavil se kousek od vlka, který se k němu nezadržitelně přibližoval. Promnul si jednou packou zarudné oči, několikrát pšíknul a utřel si i lehký výtok z čumáku. Nenávidím toto období... Neměl by už dávno být konec nějakého takového porostu? Znejistil. Co když totiž toto místo je nějak ovládané magií jako pomsta za jeho chování s paní vlastnící magie? A nebo to ovlivňuje ten vlk? Prohlédnul si s přísným pohledem. Stejný jako by dostalo nějakého mladé vlče, které zkouší trpělivost starších. Stejně tak si i on připadal. Zkusil bych příště, být tebou, držet zuby u sebe a nevydat ani hlásku... Zahráváš si s někým, kde nemůžeš zvítězit. Šedý vlk měl jasno. Ten černý proti němu je bezbranný. On je ve značné výhodě a jediné, v čem by měl bonus černý je to, že vidí naprosto výborně a nebrání ho ve fungování nějaká alergická reakce. "Ještě nějaká moudra?"

<<< Borůvkový les (přes Řeka Mahtaë (sever))

Štěstí? Těžko říct, ale nakonec se tudy dalo projít do docela nevinného kouta světa. Nevypadalo toto místo nijak moc frekventovaně. Ale i tak mělo jeden velký vroubek. Stačilo mu jen chvíli a několikrát se nadechnout zdejšího vzduchu a už věděl, co zde nehraje v jeho prospěch. Ani to nemusel nijak vyslovovat a už pšiknul tak vysokým a jemným hláskem jako malé vlčátko. Vůbec to neznělo jako by to vycházelo z něj. Otřel si oči tlapkou, ale moc mu to nepomohlo. Spíš naopak. Jeho tlapky již dokázaly být posety nejrůznějším dalšími druhy pylu, které si nyní dokázal dostat do očí. Dokonalé, ty jsi úžasný! Prohlásil o sobě, zatímco ztrácel pořádně rozhled. Byl tímto silně oslaben, mohlo by se stát cokoliv a i jen chvíle nepozornosti by mu nemusela přivést nic dobrého. Nenávidím to... Proklínal sebe i tu příšernou věc, kterou snad vytvořil ten nejvíce podlý ze všech. Jak jen něco takového dokáže napáchat tolik škody, je prostou zajímavostí, zvláštností... Rozhodnul se, že bude lepší než jen stát na místě, jít. Nějak se pokusil bez pořádné možnosti se rozhlédnout, kolébal se a marně se snažil svými zčervenalými očičkami spatřit nějaký bod útěchy, klidu. Ale vše se jen každým krokem zhoršovalo. Muselo to vypadat přeci jen divně, že někdo takový se tak podivně pohybuje kupředu. Nebo do stran? Těžko jednoznačně určit, když se on sám ani nemohl rozhodnout kde vlastně jde.

<<< Středozemní pláň (přes Asgaarský hvozd)

Šedý vlk kráčel kupředu. Lehce přemýšlel nad tím, co vlastně zažil a ty dvě podivné entity mu řekly. Stále nevěřil té první, která ho hnala k názoru, jak jsou magie potřebné. A stále si nevšimnul ani jednoho momentu, kdy by mu mohla magie zachránit krk nebo jakkoliv jinak pomohla. Prostě nic takového potřebného, co jiní vlci si vyžadují, nepotřebuje. Nemůže se spolehnout na to, že by najednou dokázal pohnout kamenem z místa na místo. Prostě svou hrubou sílou toho stejně dosáhne cíle. A bude si to plně moci kontrolovat, jak to trvá a jakou sílou tím může hnout. To přeci nejde, takto ničit základy. Nepotřeboval ji doteď, takže nebude potřebovat v nejbližší době. Jinak by to už dávno nějak pocítil. Ale žádná změna nenastala. A ať si každý říká, co jen chce, nic v sobě takového neobjevil, takže to nemá a může být šťastný, jak jen chce. Nikdo mu nebude poroučet, co má a co nemá. Má svůj vlastní velký rozum. Kudy to jen vezmu? Plánoval si trasu. Ale už přesně věděl, kudy ještě nešel a mohlo by to být průchozí.

>>> Rozkvetlé louky (přes Řeka Mahtaë (sever))

<<< Esíčka

Voda jej dostatečně nasytila na to, aby se vydal kupředu. Dobrodružství na něj totiž může čekat na každém rohu a měl by být dostatečně připraven. Procházel se tedy po travnaté pláni. Měl dokonalý rozhled po okolí. I zde však byl sám, bez jakýkoliv známek kohokoliv známého. Ne, nevadilo mu to. Nemělo by. Ale v hloubi duše doufal, že by mohl konečně spatřit nějakou známou tvář. Mainereho, třeba. Jak mu ten starý otec jen chyběl. Je to už doba, co se ani neukázal doma. Chybělo mu to, ale jen trošičku a už vůbec si to ani nechtěl přiznat, že tomu tak je. Nemohl přeci projevit nějaký cit k místu, věcem a nebo dokonce k druhým vlkům. To není správná cesta, kterou by se měl dát. Ale couvnout zpátky a všechno budování reputace odhodit a pohřbít? To by bylo daleko horší, začít od začátku, bez ničeho a nikoho, kdo by jej mohl nějak krýt. Ale i tak by to chtělo nějaké to vzrušení, kdy by mu proudil adrenalin tělem. Vítr mu pročesával srst. Rozhlédnul se, bylo tu pusto. Opravdu. Měl i štěstí, že zde toho neroste tolik, mohl tak tedy spolehlivě lépe vidět než jen utírat do pacek výtoky z očí. Ale nikdo nebude řešit, když se projdu ještě dál, ne? Pokrčil by rameny. A zrodil se mu tak nápad. Mohl by se vydat na obhlídku a zmapovat situaci, tyto informace by pak sdělil výše postaveným a oni by ho ocenili. Skvělé. Jde se na věc.

>>> Borůvkový les (přes Asgaarský hvozd)

<<< Řeka Tenebrae

Pokračoval podle směru vody. Voda se postupně zpomalovala a zakrucovala do stran. Až konečně pro jeho oči přišla řeka dostatečně klidná, aby se v ní on jako silný neplavec, neutopil, přistoupil konečně k tomu se napít. Otočil se tedy a ponořil hlavu do vody. Pil a pil. Hltal hlasitě a nevychovaně. Nyní si to mohl dovolit, on měl totiž takovou radost po dlouhé době vidět vodu a mít možnost se napít, že absolutně ignoroval základní návyky. Ještě, že tu se mnou nikdo není... Byl rád sám a nyní dvounásobně. Nikdo se totiž nemůže dozvědět, že tento slušný vlk je občas hulvát. Tedy, jednou byl. Udělal to jednou a naposledy, nemůže to označit jako občas. To by byla urážka jeho výchovy. Když už v té vodě byl, tak si v ní umyl i své nohy. Takový pěkný luxus mu nabízí tato říčka. Konečně se na mě usmálo štěstí... Úspěch. Pousmál by se, ale nebyl důvod. Místo toho jeho vnitřní radost jen probíhala jeho orgány a cévami. Neměl důvod šířit s celým světem, že tento vlk konečně objevil vodu a proto nyní musí skákat radostí jako nějaký skokan zelný. Je to zcela nelogické a už vůbec žádný pádný důvod. Byla to vůbec radost a nejen nějaké splnění mé povinnosti? Byl sám ze sebe zmaten.

>>> Středozemní pláň