Příspěvky uživatele

< návrat zpět

LOTERIE 3/5 (4b)

<<< Orlí skály (přes Východní hvozd)

Sotva prošel horami, místo vytouženého lesa se zase objevil v horách. Jak moc se nyní nenáviděl. Vyklepan strachem i zimou v jednom. K tomu jeho vnitřní tělo je obklopeno hladem. Toto opravdu není situace, která je k závidění. Opravdu netušil, co si to na sebe vymyslel. A ještě dlouho se bude proklínat. Nemám rád výšky... Povzdechl si. Nevěděl sám, proč tolik hor je tak blízko a na každém kroku je pořád potkává. Všechny by je rád zrušil, smazal ze světa. Určitě by se i dalším vlkům oddechlo a nikomu by ani nechyběly. Ti ptáci, by si našli stromy a zahnízdili jinde. Stromů je všude dostatek. A nerostou jen na horách. A co je víc, ty stromy v lese jsou i objemnější ve větvích než tyto zmrzlé.
Ale tady žádné ptáky neviděl. Pravděpodobně už je tak vysoko, že zde ani nelétají, když tu není kořist. Otřásl se strachem. Co když je to tu tak nebezpečné? Když nemají takové odhodlání ani ptáci, jak by měl mít on? Zatřásl se a stáhnul ocas pod břicho. Zacvakal zuby a nějak se jen snažil fungovat. Nikdy tudy už nejdu... Rozhodl se a to jasně. Ale kudy půjde zpátky domů ještě nevěděl. Jen doufal, že netrefí na území nějaké smečky, či dokonce na území, kde zrovna někdo jiný bude lovit. Nerad by se dělil nebo musel pomáhat. Chce své jídlo, klid a pohodu. Nechce společnost.

>>> Zarostlý les

vzhled:
Kobeni Higashiyanama z Chainsawman

povaha:

vzhled:
prostě ten had


povaha:
Furina z Genshin Impact

LOTERIE 2/5 (3b)

<<< Mechový lesík

A tak šel. Jenže si to úplně nenaplánoval, jak by chtěl. Jeho cesta sice chvíli vedla lesem, ale les brzo skončil a pod ním vyrostlo pohoří. Mírně znejistil, jelikož opravdu výšku nemá v lásce. Kdo by taky po tak traumatickém zážitku byl rád, když nemá jistotu v zemi, aby se mu znovu pod nohami nerozklepala.
Aby toho nebylo málo, ještě mu do kožichu narážel nepříjemný studený vítr. Bylo mu to hodně nepříjemný. Zima mu nijak nevadila, ale je nepříjemný, když ze všech stran se mu přehazují chlupy, které ve větru ještě tančí do všech světových stran. To by se mu pak nikdo nedivil, že mu fouká až pod kožich. Zaklepal se i trochu, ale musel prostě horami projít. Nemůže tu jen tak zmrznout. Přikrčoval se místy, aby na něj tolik vítr nedosáhnul. Už chci být zase někde v lese... Doufal. Mezi stromy tolik nefouká a taky není taková zima. Navíc, v lese i žijí nějaké zvířata, co by mohl i sníst. Takto si jen hladem zadělává na nějaké nepříjemnosti, které by musel potom ještě navíc řešit.
Během výstupu po lehce příkrém svahu, si povšimnul i několika ptáků, kteří přeletovali mezi stromy po okrajích. Jistě zde mají oni své domečky a ukrývají se v nich. A vylétávají jen, pokud je to absolutně nevyhnutelné. A on? Jen tak dobrovolně se rozhodne jít na procházku.

>>> Zrcadlové hory (přes Východní hvozd)

LOTERIE 1/5 (2b)

<<< Východní hvozd

Po několika krocích ucítil známou vůni - domova. Bylo zajímavé, že až nyní nazval toto místo svým domovem. Není to tak dávno, co tomu tak ani nebylo. Místo porostlé mechy, příjemnými pro tlapky všech příchozích vlků. Mech je ten nejkrásnější polštář, který mohl někdy vyzkoušet. Spánek na něm je velice příjemný. Rozhlédl se. Pamatoval si ten okamžik, kdy ho místní vlci zachránili. Jak krásný a smutný to okamžik v jednom. Ale jemu to nevadilo.
Prošel se po okolí. Snažil se chytit stopy toho, kdy se tu někdo naposledy objevil. Vzpomněl si, že i nyní by mohl v úkrytu najít ještě úlovek, co lovili před začátkem zimy. Pokud toho jelena už někdo nestihnul sníst. Hladových krků jen každou chvílí přibývá. Už viděl i Saturnovi vlčata. Jistě nebylo jen jedno a někde tu pobíhá ještě několik dalších. Navíc, kdoví, kdo další se ještě rozhodl se rozmnožit. On je jistě hnedka následovat nebude, nemá ty malé krky tak rád.
Chvíli váhal, ale ucítil pach vlků ze smečky s cizincem. Jistě se o to již sami postarají, takže si rozmyslel i svůj hlad a stáhnul se zase na okraj území. Nechce rušit jejich společnost. Raději si půjde pro svou čerstvou a vlastní kořist. Jen tak se nebude muset dělit.

>>> Orlí skály

vzhled:

povaha:

vzhled:

povaha:

Zdravíčko, mám 3 tickety, za které bych ráda vyměnila toto:
zlatý - přívěšek (poprosila bych o kontakt na discord, sdělila bych ráda návrh a tak)
stříbrný - speciální magie (o tu si mám taky pak napsat Skyl, že ano?)

bronzový - bronzová tajná myškavěc

LOTERIE 1/5
<<< Zarostlý les (přes Zrcadlové hory)

Následoval ho. Tiše. Zanechával dál stopy ve sněhu. Nebavilo ho to. Nechce být opětovně s někým svázán a poslouchat jej slovo od slova. Nebylo mu to po srsti. Touží po své svobodě, po ničem jiném. Volnost, kdy může roztáhnout svá pomyslná křídla a bez omezení pobíhat na lesech, lukách i jiných hájích. Jen on nechápal, jak se zrovna on dostal do smečky. Někdo by řekl, že život ve smečce je tolik přísný a omezující. Ale jemu to nevadilo. Měl možnost úkrytu kdykoliv jen chtěl. A v něm jídlo a naprosté bezpečí. Jen naprosto hloupý vlk by se zatoulal tak hluboko, jak kdysi on až na území smečky. Napadlo ho, zda by se nemohl podívat přece jen, jak to vypadá u nich v domovině. A taky se trochu on sám najíst. Lovit ho nikdy nebavilo, pokud to nebylo nutné. A to tento vlk tolik nepotřebuje. Sice ho zachránil, ale nevypadal jako někdo, kdo by byl špatně živen. Naopak, očividně si chodil lovit, jak se mu jen zlíbilo. Tulák... V tom měl jasno. Poohlédl se po něm. Byl značně napřed. Mluvil cosi, ale Mitsu to nevnímal. Jedním uchem mu to vcházelo, druhým zase vycházelo. Takže to nemělo žádný smysl, proč něco takového vůbec řešit slovně. Mlčel. Nebylo potřeba slov. V hlavě mu hrál plán, jak se tomu vyhnout a tím i utéct od vlka. Zastavil se a nechal vlka ještě více popojít dopředu. A nenapadlo ho nic lepšího než po nějaké době jen rychle vystartovat a rozběhnout se směrem, co nejdále od něj. Jde se domů!

>>> Mechový lesík

mitsurugi

// Děkuju za úplně úžasnou akci, bylo s tím jistě plno práce a jsem ráda za čas, který jsi nám všem věnovala

Poprosila bych tedy o:
50% sleva na speciální magii
10 perel
30 drahokamů

Přidáno.

Co měl jiného dělat? Nechat se sežrat? Jednal, jak ho momentálně napadlo. Neb nic jiného nezbývalo. Sledoval ho, protože co taky jiného, měl dělat. Neměl rád, když se o něj druzí vlci zajímají, ale tento měl něco do sebe. A zase něčeho by ho rád zbavil. Ta arogance v hlase. Ani neměl proč, nic nedokázal, tak proč se povyšoval? Nechápal ho a nesnažil se ho pochopit, jelikož psychologie není jeho vědní obor. Nehnul se ani o píď, když jej vysvobozoval. Ještě by mu useknul nohu s tou jeho šikovností. A být i on o nohu kratší... Kdo by to chtěl? Najednou to vypadalo jednoduše, ale on sám by se ke své noze tak jednoduše nedostal. Není žádný bezobratlovec, aby se dostal bez problémů všude a jakkoliv. "Chutná." Řekl jednoduše, aby si zase nemyslel, že oněměl úžasem, jak dokonale prořízl nějaký porost. Z nohy oklepal zbytek větve a už se posunoval ku předu. Přikývnul. Takže od lovu k lovu... Super... Radoval se, jelikož ani z toho minulého lovu nic neměl a nyní také nic nezbyde pro něj. Byl si tím už jistý. Ale neotočil se. Následoval ho. On se mu ještě pěkně vybarví, jakmile dostane tu možnost. Den ještě nekončí, možností přijde ještě spousta. Mitsurugi jen jedno klopýtl na této cestě k absolutní dokonalosti. Nyní je on na řadě. Jistě už musel mít s nějakým neúspěchem zkušenosti, když má místo nohy takovou zářící věc. Je to nepřirozené. Buď to někde ukradnul a nebo získal. Ale jak ho tak sleduje, ta pevní možnost je více pravděpodobná. Někde to viděl a aby si zamaskoval svou nožičku, co se mu nelíbila, už si to přivlastnil. Tak, co chce v tom lese zase lovit on?
>>> Východní hvozd (přes Zrcadlové hory)

2. Chytej vločky na jazyk

Sledoval, co ten druhý vlk vyvádí. Stavěl z té bílé hmoty podivný tvar. Vypadalo to trochu jako větev, ale hodně klikatá a bez výrůstků, které by se dál větvily. Hádal, že buď má hodně zkreslenou představivost. Anebo ten s podivnou nohou nestaví větev, ale něco jiného. Nevěděl, co by to tak mohlo být. Řeka snad? Nezeptal se ho. Pouze sledoval a byl uchvácen tím, jak jednoduše se z toho dokáže vytvarovat cokoliv ho jen napadne.
I když už byl trochu starší, nikdy si pořádně nehrál ve sněhu. Ani se v něm neválel, pokud do něj nespadnul. Je asi zvláštní vlk, ale jeho to nikdy nenapadlo. Ale jedna věc ho zajímala. Jak ta věc chutná? Nebo se ani nedá jíst? Byla to docela zajímavá myšlenka, ale horší proveditelnost. Sníh od něj byl docela daleko, aby se k němu přikrčil. Navíc noha mu byla komplikací navíc. A tak spontánně jen vyplazil jazyk a chytal jednotlivé padající vločky. Po nějaké době jich alespoň pár měl. A musel tedy konstatovat, že to nemá žádnou chuť kromě vody a extrémního chladu, které z toho vychází.
Vyslechl si taky jeho kecy. Básnil mu tu už nějakou dobu, jak mu strašně moc pomůže, ale něco mu musí naoplatku udělat. Situace se však horšila a jediný jeho možný zachránce jen opakoval slova jako zaseklý. A nebo nic jiného neumí... To byla taky možnost. Ale nic jiného mu už nezbývalo, než na to přikývnout. "A co uděláš s něčím takovým na noze, abys mě dostal ven?" Jistě, Mitsurugi nic takového nechtěl místo nohy, vypadalo to strašně neelegantně a divně. Nechce to, ještě by vypadal jako nějaký jeho příbuzný. A s ním nechce pak nic společného než mu splnit jeho úkol a vytáhne ho z tohoto vězení. Nenávidí pomáhat cizím a nebo si vůbec nechat pomoci. Ale tady nikdo jiný asi nepřijde. Škoda...

1. Vyruš přezimující zvíře

Pokusil se přešlápnout na druhou tlapku, ale to bylo ještě větší utrpení než tu končetinu držet ve vzduchu. Nějaký travnatý porost se mu obtočil okolo nohy a už ho nepustí. Sevřel se sám svou chybou donpasti. To je něco, co opravdu nechtěl. Když slyšel kroky, které přibližovaly jeho směrem, rozhodl se, že se zkusí vyškubnout ze svého vězení. Leč snaha byla, úspěch se nedostavil. Místo toho jen zařval, až kousek od něj spadl z větve sníh. Pěkné... Řekl si. Avšak z myšlenek ho vytrhnul zvuk. Zvláštní. Zněl jako nějaké naštvané zvíře, ale nebyl to vlk. Nerozuměl tomuto jazyku. Mezi větvemi proletěl rychlostí blesku nějaký sýček, kterého pravděpodobně probudil ze spánku v tomto zimním čase. Ani se nedivil, že tím svým vrtěním a houpáním stromu někoho omylem probudil. Neměl to v plánu, ale jak se má nějakému ptákovi omluvit?
A pak se objevil vlk. Od pohledu už vypadal divně. Cosi se mu lesklo na místě nohy a i to jeho chování... Jako by se znaly roky. A to nebyla pravda. Mitsurugi absolutně netušil o koho jde. Navrhnul mu svou pomoc. To pro něj znělo fajn. Sice si nerad nechává pomáhat od druhých, ale v této svízelné situaci to asi jinak nevyřeší. Ale hned na to chtěl něco na oplátku. Si raději poradím sám... Odfrknul si. "Děkuji, nemám zájem. Neporřebuji pomoc." Řekl jednoduše. Neporřeboval žádnou chvilku na rozmyšlenou. On měl jasno - nechce pomoci, i kdyby ho to stálo sebevíc. Nikdo mu nedokáže poradit správně, jako by si poradil on vnitřně. Okolím není pochopen.
Něco ho ale táhlo k tomu si o pomoc říct. Jeho noha byla nejen pevně obtočena, ale taky o okolní křoví nepříjemně poškrabána. Na srsti mu pomaličku začala do sněhu odkapkávat trochu krve od toho, jak se nešikovně říznul. Ohlédl se. Noha ho lehce zaštípala. Co si jen může tak počít, když o tu nohu nechce přijít a prokousat se tím porostem je holý nesmysl?

<<< Východní hvozd (přes Zrcadlové hory)

A toulal se dál. Přes hory, plné sněhu a vysoké, že mu i byla i zima. A to by si někdo řekl, že v takovém kožíšku přeci nemůže být chladno. Opak je pravdou, když šikovně zafouká vítr, hned je na světě cesta pro mráz. Zanechával stopy dál a dál. Sešel z nich dolů a vyrostl u něj takový zajímavý les. Tedy, takový prostý, normální les. Plný stromů a kdoví, co ještě všechno ostatního v něm rostlo. Mitsu není biolog, aby hned všechny druhy bylin a dřevin identifikoval. Takže se rozhodl lesem projít. Myšlenka, která mu prošla hlavou byla taková, že by si tudy mohl zkrátit cestu domů. V tom však byl háček. Po několika krocích se jeho chůze přes porosty jen a jen komplikovala. Nohy zvedal tak vysoko, že i místo skákal mězi větvemi a kořeny. Měl štěstí, že zde nezachytil již listnatou a pylovou sezonu, jelikož by se tudy ani moc nedostal. Větve a kusy dřeva taky sice nejsou výhra, ale lepší než nonstop pšikat. Jeho pozornost však směřovala k obloze. Důvod? Ani sám nevěděl. Ale mohl se dívat pod nohy a udělal by mnohem lépe. Nyní se totiž svou šikovností dokázal zamotat do nějaké liány, kde mu vklouzla jedna z jeho zadních nohou. Tiše zakňučel. A jsem v háji...